Prosinec 2012

Hobit: Neočekávaná cesta (Hobbit: An Unexpected Journey) 2012

28. prosince 2012 v 15:23 Filmové recenze
Tak jsem viděl Hobita...
Předně bych ale asi měl zmínit, že myšlenka rozdělit filmového Hobita na 3 části se mi vůbec nelíbí. Přijde mi to (kniha má cca 260 stran!!) jako ždímání peněž a ždímání peněz a......do třetice rovněž ždímání peněz.
Buď jak buď, první část oné "trilogie" zahrnuje zhruba prvních osmdesát stran knihy (podle mého vydání z roku 1994 v MF), o příběhu tu asi ani nemá cenu moc psát, protože je na světě jen málo knih, jejichž děj by byl ještě známější.
Jacksonovi a jeho suitě se nicméně sluší připsat ke cti, že těch 169 minut vyplnili poměrně slušně. To, co je v knize třeba jen lehce naznačeno, je zde vždy slušně rozpracováno, a to tak, že se "původní text" a "novinky" vzájemně vůbec netlučou. V takový okamžik člověk skoro zapomene, že i třeba s těmi zlobry se bojovalo trochu jinak...
Jackson prostě umí vdechnout Tolkienovu světu svůj osobitý ráz, který se ale nemusí pochopitelně líbit každému. Když jsem Hobita před těmi nějakými 18 lety četl, tak jsem si mnoho věcí představoval jinak. Bylo to pro mě "jen" taková milá pohádka o putování, psána laskavým a trochu humorným jazykem. Filmová verze je jiná, snaží se být vážnější, temnější a o poznání naléhavější (i tady lze ale nalézt několik odlehčených momentů). Ne, neberu to jako chybu filmu, jednoduše se jedná o Jacksonovu (a del Torovu) verzi, která funguje velmi dobře a ještě lépe se na ni dívá.
A velice snadno pohltí.

Crystal Castles - III (2012)

26. prosince 2012 v 16:30 Hudba z ouška do ouška
Kanadští Crystal Castles letos přišli se svoji třetí deskou, která měla dle jejich vlastních slov být dost jiná než předchozí dvě alba.
Je tomu tak?
Ani moc ne. Pořád se jedná o onen typický zvuk, který je jen trochu více učesán, tedy, více se tam zpívá (opravdu) na úkor řevu, který se často objevoval na předešlých deskách.
Ethan a Alice toto album nahrávali ve Varšavě (a mixovali v Londýně) kompletně analogově, nicméně na výsledku to zase tak moc znát není. Už na první poslech je celkem jasné o co se jedná a jakou cestou bude dále deska pokračovat (chiptune, temnější elektro, synthpunk, synthpop). To ale vůbec neznamená, že by se jednalo o nějaký nudný poslech. Crystal Castles umí vytvořit po čertech dobré album, pokud tedy přistoupíte na pravidla jejich hry.
V tomto se jim celkem umně povedlo doslova zhmotnit obavy současného světa (například Wrath of Gods). Už na obalu desky je možno spatřit jemenskou matku držícího svého syna, který byl zasažen výbuchem slzného plynu. U "Sad Eyes" (skladby inspirované muslimskými ženami) jim to trochu ujede to tranceové polohy, nicméně i tak je zvuk Crystal Castles syrový a silně znepokojivý (a není náhodou, že někteří lidé řadí Crystal Castles i do - relativně módní - subkategorie s názvem "witch house", byť sami do tohoto subžánru podle mě nespadají).

HitHit cé zet

23. prosince 2012 v 13:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Stránka www.hithit.cz je zajímavým českým projektem, který se nechal inspirovat podobnými zahraničními weby, jež si vedou poměrně úspěšně. V zásadě jde o "crowdfunding", tedy existuje nějaký nápad, jehož zdárné realizaci ale brání nedostatek financí (člověk chce napsat knihu, kapela vydat desku, apod.), svůj požadavek umístí na tyto webovky a lidé mu mohou posílat různé finanční částky (minimum je obvykle 300 korun). Donátor za odměnu dostane nějaký dárek od umělce. Na celém projektu je mi sympatické i krom toho, že dává šanci lidem zapojit se do aktivit svých oblíbených umělců a svým způsobem je i například "donutit" natočit tu další desku, také to, že tento projekt je zcela transparentní. Pokud se totiž nepodaří vybrat danou částku, tak se veškeré finance odesílají zpátky donátorům
O projektu jsem se dozvěděl na Radiu Wave (ano, stále ještě vysílá i po oné vyhrocené kauze s Primal Scream), kde takto prezentovali Tata bojs - kluci z Hanspaulky - svůj projekt k neuvěřitelnému výročí 25 let společného hraní.
Chvíli jsem se rozhodoval a nakonec Mardošovi a Bublajzovi poslal 300 korun, ale osobně jsem v tomto trochu skeptický. Zatím mají vybráno jen asi 10%. Pokud tedy máte nějaké přebytečné peníze (zní to hrozně, vím), tak můžete tímto způsobem pomoci, nebo se minimálně podívat na zmiňovaný web, třeba tam najdete jiný projekt šitý Vám přesně na míru.

Mocná Afrodité

22. prosince 2012 v 13:15 Tyjátr
(zdroj fotky: novinky.cz)
Woody Allen je samozřejmě velký borec, kterému většina současných tvůrců nesahá ani pod vytažené nohavice. Nápady z Woodyho tryskají s pravidelností ne nepodobné ejakulaci sovětského stachanovce.
Prostě a jednoduše, Woodyho Allena mám rád.
V divadle jsem až dosud ale na žádné jeho hře nebyl. Když se naskytla možnost shlédnout "mocnou Afrodité" na Vinohradech, tak bych byl jistě hlupákem, kdybych takovou možnost odmítl.
Allenův snímek pochází z roku 1995 a obsahuje vše to, co my fandové máme na mistrovi rádi. Divadelní hra ale pochopitelně není film. Ta totální Allenovská poetika mi tam během hry moc na mysl nepřišla, ale možná to bylo proto, že po jevišti nepobíhal židovský obrýlený neurotik z "big apple".
Herci nejsou špatní, i když postava jedné věčně se chechtající ženy ve mně probouzela touhu udělat ji cosi nepěkného. Vydra, jakkoliv jej nemám moc rád, celkem ušel. Stryková zahrála dokonalou ambiciozní potvoru. Velmi dobrý byl Lukáš Příkazký v roli syna Maxe a zejména Bára Poláková jako Linda.
Příběh samotný je taková klasická věc od Allena, komplikované vztahy, časté změny děje, který se odehrává na pomezí "vážna" a "komična" a osudová setkání.
Celkový dojem - dobrý.
Ale Woody Allen na filmovém plátně je ještě o stupínek lepší.

This is The End...

21. prosince 2012 v 9:02 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"This is the end. My only friend, the end...", zpívali kdysi The Doors.
A mnoho lidí konec (ať už jej chápeme jakkoliv) čeká dnes. Navzdory všemu, co k dané události řekly vědecké kapacity prakticky z celého světa, navzdory zdravému rozumu, lidé stále podléhají vábení věcí, jež si sami vytvořili.
Ptám se proč? Proč ta fascinace koncem, apokalypsou? Je v tom snad nějaká touha po očistě světa a novém začátku?
Země se prý má přepólovat, údajně se rozšíří virus přeměňující lidi na zombie, sežehne nás slunce, srazíme se s planetou (a jakto, že nebyla včera vidět na obloze?), těch možností je celá řada.
Svoji vinu na situaci určitě nesou média, která v touze po větším nákladu (respektive sledovanosti) aférku jenom přiživují.
Co budou zítra ráno dělat ti lidé, kteří prodali celý svůj majetek a odjeli kamsi do Mexika?
Konec světa nepřijde dnes neočekávaným zásahem "shůry". Konec světa si tu na zemi pozvolna připravujeme sami a nejblíže jsme k němu - podle mého názoru - měli v roce 1962 během Kubánské krize.

Krátké nohavice

18. prosince 2012 v 16:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Několik lidí dnes chodilo po České republice (a asi nejenom tam) s krátkými nohavicemi. Toto gesto odkazovalo na roční výročí smrti exprezidenta Václava Havla, konkrétně pak na jeho trochu extravagantní úpravu oděvu před televizními záběry. Krom toho, že by se mohlo jednat o jedno menší módní neštěstí a provinění se proti bontonu, se pochopitelně objevily i teorie o tom, že krátké nohavice byly jasné zednářské znamení světu ohledně dalšího směřování Československa.
Vida, kus oblečení a jakou to nadělá paseku...
Buď jak buď, na výsledku dnešní akce "krátkonohavičářů" to asi mnoho nezmění.
Zajímavostí ale určitě pro mnohé bude, že nejenom V. Havel nosí krátké nohavice, ale "jede v tom s ním" i taková persona, jakou je Ježíš Kristus!!
Nevěříte?
Tak to pak asi neznáte slovenskou skupinu Hex, jejichž hudební prvotina z roku 1992 nese roztomilý název "Ježíš Kristus nosí krátké nohavice." Tehdy to byla jedna z mála československých kapel, která nějakým způsobem reagovala na vlnu britských indie kytarovek, shoegaze, apod. (z dalších by se slušelo připomenout třeba Sebastians, The Ecstasy of St. Theresa, či třeba i takové Toyen).
Kde je těm kapelám dnes konec...

Richard Dawkins - Sobecký gen

17. prosince 2012 v 14:36 Recenze knih
Jsou knihy, které pojednávají čistě oborově o konkrétní záležitosti a jsou zacíleny výhradně na laickou/odbornou veřejnost. Pak jsou také knihy jako je "Sobecký gen", který se snaží přistát v knihovničce odborníka i laika. Já patřím do té druhé skupiny. Biologie nikdy nebyla mé hobby.
Sobecký gen ale lze číst i jinak, než jen jako biologickou teorii evoluce vyprávěnou skrze pozadí motivace sobeckosti našich genů. Zároveň se totiž jedná o pozoruhodnou knihu ohledně mnoha jiných (společenskovědních) oborů.
Autor se soustředí na vysvětlení mnoha jevů z pohledu sobeckých genů, tedy nikoliv na základě teorie skupinového výběru. Tyto geny jsou "sobecké", neboť spolu soutěží o své místo na slunci už od doby svého života v "prapolévce". To, že jsou sobecké, ale nevylučuje jejich možnou spolupráci.
Z tohoto hlediska jsou pak všechny organismy jen "vehikly", jež byly "zkonstruovány" proto, aby sloužily genům.
Teorie sobeckého genu nám může dát odpovědi na otázky, kde jiné teorie mají podstatné trhliny, jedná se například o rodičovské investice do potomka, původ altruismu, proč praktikujeme sex tak, jak to děláme, apod.
Dawkins přichází také se zajímavým termínem "mem", který je genům v mnohém podobný, jedná se o jednotku kulturního přínosu, která se dostala i do oficiálních jazykových slovníků.
Kniha je to dostatečně známá, takže jakákoliv další specifikace by byla jen oním pověstným nošením dříví do lesa.

Zbraně

16. prosince 2012 v 10:19 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V souvislosti se střelbou na americké škole v Newtownu se znovu (po kolikáté už?) otevřela debata ohledně možného zpřísnění držení zbraní v této zaoceánské velmoci. Je to pochopitelně dost ožehavá otázka, každý stát má v tomto ohledu legislativu upravenou trochu jinak (sehnat pušku v Bostonu není tak jednoduché jako v Texasu a Coloradu), nicméně v porovnání s Evropou je tamní zbrojní trh velmi liberální. Této problematice - a snad nebudu příliš nekorektní, když zmíním i slovo "posedlosti" - se věnoval M. Moore ve svém známém dokumentu Bowling for Columbine. Mnoho Američanů, například lidé z National Rifle Association (NRA), tvrdí, že nošení zbraně je výrazem jejich svobody, kterou zajišťuje dodatek z roku 1791.
Ano, určitou logiku to má. Velmi liberální přístup ke zbraním je většinou ve státech, které mají velký podíl venkovského obyvatelstva, jež se často musí vypořádávat s nástrahy přírody a většinou nemá policejní stanici "hned za domem", nicméně i tak mi přijde nošení zbraní jakožto součást své sebeidentifikace a sebeurčení jako věc poměrně výstřední. Ano, z pozice Čecha, který v ruce krom vzduchovky žádný "kvér" nedržel.
Osobně jsem toho názoru, že "příležitost dělá zloděje", tedy volnost v získání zbraní podle mého názoru vede k nebezpečí zneužití. Statistiky v tomto ohledu vypovídají celkem jasně. Pokud pomineme nestabilní země světa (typu Rwandy, Afghánistánu, apod.), tak jsou Spojené státy zemí s daleko největším procentem obětí střelby, ročně se jedná zhruba o něco málo přes 10 000 takových trestných činů (a USA prostě nejsou Švýcarsko, kde relativně liberální vlastnění zbraní rovněž existuje)...
Nechci si hrát na chytrého o mentalitě Američanů mohu mít zkreslené představy, stejně tak bych považoval za zvláštní provádět nějaký zákaz zbraní v zemi (což je ostatně stejně nereálné), nicméně osobně se domnívám, že minimálně v oblasti zabezpečení již zakoupených zbraní by mohla tamní legislativa udělat nějakou tu změnu.

Pán z Prasečkova

14. prosince 2012 v 19:10 Tyjátr
Rubriku "tyjátr" tady dost zanedbávám, což je jistě škoda už vzhledem k tomu, že jsem nedávno shlédl několik zajímavých představení.
Tak třeba Pán z Prasečkova od slovutného Moliéra.
Ke klasice v Národním přistupuji v poslední době trochu s despektem. Lear mě zklamal, Věc Makropulos z velké části také, obecně mám dojem, že forma se snaží udělat z obsahu něco nového, silně aktuálního, což se ale se starou látkou dost "dře". Nejsem zrovna typickým příznivcem zakonzervovaného divadla, nicméně přespříliš oné "moderny" mě někdy dost irituje.
Pán z Prasečkova je někde na půli cesty mezi výše nastíněnou problematikou. Trocha nezbytného přehrávání se tam pochopitelně najde (a později je i docela milé), ale pořád se jedná o vynikající a svižnou hru.
Trochu přihlouplý (ale notně bohatý) venkovský buran, pán z Prasečkova (Postránecký), se má ženit s krásnou Julií (Pidrmanová), která si ale pochopitelně už vyhlédla někoho jiného (mladšího a chudšího). S pomocí několika přátel se tak snaží utvořit rozsáhlou síť intrik, z níž by měl pán z Prasečkova vyjít jako poraženy a Julie by měla skončit v náruči svého vyvoleného. Jak prosté. :-)
Hra se hrála bez přestávky - což se mi zamlouvalo - byla opravdu vtipná (scéna s klystýrem) a ve své době jistě musela vzbudit nejedno pozdvižení. Postránecký exceloval, Pidrmanová se mi také líbila, R. Mácha v roli Erasta (což je onen milý Julie) rovněž docela ušel. Režie Hany Burešové a scéna Martina Černého se držely v mezích - pro mě - únosného a nepouštěli se do přespřílišných experimentů, naopak, pokud už ano, tak mi to vše přišlo velmi vtipné a nápadité. Výtku bych měl k samotné hře, určitě nejsem jediný, komu bylo pána z Prasečkova líto. Jistě, je to trochu domýšlivý a ješitný člověk, nicméně takový osud si jistě nezasloužil. Hra - když to trochu přeženeme - de facto glorifikuje lež a přetvářku (i když mohou mít "dobrý" úmysl). Dětem bych to raději nepouštěl...

Zbytečnosti

13. prosince 2012 v 16:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je toho nějak moc. Dříve jsem mohl opustit byt bez toho, aniž bych si neustále kontroloval přítomnost všech těch věcí, které dnes již prakticky nezbytně potřebuji k životu.
Jen tak namátkou, včera jsem tak tak na poslední chvíli dobíhal autobus MHD, rychle jsem si překontroloval kapsy, zda v nich je mobil, sluchátka, kapesní nožík, peněženka a v ní slavná "oupn kárd", kreditka, nějaká drobná peněžní likvidita, kartička do posilovny, amazon kindle, papír a tužka na poznámky (které by mě možná při čtení napadly) a pochopitelně i klíče. To vše znovu překontrolovat při nastupování do autobusu, znovu překontrolovat při přestupu,...
Podívejte, nejsem zrovna obsedantní neurotik, nicméně s rostoucím množstvím věcí, které s sebou velmi často "tahám", rostou i mé obavy o ně. Ne nadarmo se s trochou nadsázky říká, že nejšťastnější je ten, kdo nic nemá.
Pravdou je, že obvykle potřebuji jen zlomek z výše uvedeného seznamu. Problém však spočívá v tom, že jen málokdy tuším o jaký zlomek se přesně jedná.
Nejhorší to je ale bezesporu v létě, kdy se počet disponibilních kapes na mém oblečení rapidně sníží...

Sinister (2012)

9. prosince 2012 v 9:34 Filmové recenze
V posledních letech vzniká hororových filmů poměrně značné množství, ne každý ale skutečně stojí za shlédnutí. Sinister podle všeho mezi tyto snímky nepatří.
Ellison, autor dost krvavých a netradičních románů založených na skutečných událostech, a jeho rodina se nastěhují do nového domu. Nejedná se ale o klasické stěhování, Ellison se vždy stěhuje do domu kde se stala nějaká brutální vražda, jež slouží jako předloha pro jeho knihy, své rodině to pochopitelně nesdělí... V tomto domě se konkrétně všichni členové rodiny rodiny, až na nejmladší dceru, která beze stopy zmizela, oběsili. Spisovatel Ellison krátce po nastěhování nachází na půdě krabici, kde je super 8mm promítačka s několika filmy. Mezi nimi se nachází i záznam onoho oběšení a jiné libůstky... Pekelná jízda může začít.
Předně bych měl zmínit, že Sinister má úžasnou audiovizuální složku, zvukové ruchy (záměrně nepíši hudba) jsou skvělé a tvoří minimálně polovinu výsledné atmosféry. Herecké výkony jsou rovněž velmi uvěřitelné, nicméně to, co film sráží v mých očích pouze do oblasti nadprůměru, je scénář. Samotný příběh filmu totiž nepřináší takřka nic nového a je na něm silně znát vědomá inspirace snímky typu Ringu (Kruh), či Ju-on. Přesto se domnívám, že pro lidi, kteří by se označili jako "hororově pozitivní" - a jsou si vědomi toho, že ne každý horor musí dosahovat kvalit Osvícených - může být Sinister nadmíru exkluzivní zážitek.



Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin)

4. prosince 2012 v 18:09 Filmové recenze
Íránský film Rozchod.... Asghara Farhadiho byl oceněn Oscarem (pochopitelně za nejlepší cizojazyčný snímek) a stal se takovým příjemným zjevením nedávné doby.
Proč? Dobrá otázka...
Na íránské filmy mám velké štěstí, všechny, které jsem kdy viděl, považuji za nesmírně přínosné a kvalitní. Pochopitelně, neznám tamní kinematografii v její celistvosti, ale pokud čtete tento blog pravidelně, tak vám jistě různé kladné zmínky bezpochyby neunikly. Od Farhadiho jsem dosud nic neviděl, ale troufnu si říci, že ve světě pohyblivých obrázků nezapadne.
V zásadě se jedná o konverzační drama, které má ale mistrně napsané dialogy s bravurně kličkujícím příběhem. Samotný rozchod obou hlavních protagonistů tu není zase tou nejvíce důležitou věcí, slouží jen jako odrazový můstek, který diváka vymrští do zajímavého spletence mezilidských vztahů, kde dominují zejména podvody a lži. Pozoruhodná je pro středoevropského diváka i zajímavá mentalita postav. Velmi kladně bych hodnotil i nečernobílé chování postav. Film Rozchod... se odehrává ve světě, kde lze jen těžko na někoho ukázat a říci, "ano, Ty ji ten čestný a správný."
Určitou zajímavostí, na kterou je upozorněno v českých titulcích, je i to, že žádná dospělá žena se ve filmu neobjeví bez šátku. Pochopitelně, ženy v Íránu doma tuto pokrývku normálně nenosí, ale jelikož se film promítá před veřejností, tak musí být zahaleny i při natáčení. Celé to je ale poměrně dovedně maskováno, takže například já osobně bych si bez oné zmínky v titulcích dané skutečnosti ani nevšiml.

Věrnostní programy

2. prosince 2012 v 11:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Rozšířily se jako mor (či chcete-li něco méně krutého, tak jako houby po dešti). Věrnostní programy, věrnostní karty. Skoro v každém obchodě, který patří do nějakého většího řetězce, máte možnost získat jakousi kartu, po jejímž předložení u opětovného nákupu získáte patřičnou slevu (za 10 kafíček - jedenácté zdarma). Není třeba snad dodávat, že leckdo pak ony potřebné podmínky pro splnění získání bonusu vykoná navzdory tomu, že nakoupené zboží de facto vůbec nepotřebuje. Je to chytrá a celkem účinná marketingová strategie.
To samo o sobě by mi ani tak nevadilo, chápu, že se každý nějak potřebuje uživit, popřípadě zbohatnout, nicméně vadí mi u některých společností jejich soustavné obtěžování a pokusy o citové vydírání.
V prodejně Billa mi neustále nabízejí o2 citibank kartu, s takovými těmi úvodními řeči o tom, jak by bylo pro mě vynikající ušetřit a implicitně tak zákazníkovi podsouvají informaci, že je vlastně hrozný blbec, když tyto skvělé možnosti ignoruje. Takoví lidé se pak často neštítí prodat své produkty prakticky každému, ale k čemu bude spotřebitelský úvěr staré babičce, která si do obchodu chodí pro skromný objem potravin (protože výše jejího důchodu a peněz lačná vnoučata jaksi nedovolí moc utrácet)? Mnoho lidí navíc ani stále nechápe co že to je to RPSN, pak se hrozně diví...
Nedávno mi volal Vodafone a ptal se mě na to, zda mám rád přírodu. Už jsem skutečně alergický na podobné dotazy, řekl jsem že ne a zavěsil. Znovu se už neozvali. Vím o co šlo, Vodafone spolupracuje s "Rajfkou" na Vodafone kreditní kartě, kde za každých utraceních 10000 ká čé vysadí jeden strom. Úžasné. Už se ale nezmínili, že výběr hotovosti z bankomatu Raiffeisenbank je 50 korun, z jiného bankomatu 79 a výběr ze zahraničí by Vás mohl celkem solidně zruinovat... Tento produkt si navíc společnost dovoluje prezentovat jako velice výhodný a určený jen pro limitový počet zákazníků (což je hloupost).
Jasně, hlavně, že jde o přírodu a o ty stromy.