Říjen 2012

Stopy zmizelých (The Burrowers) 2008

27. října 2012 v 15:28 Filmové recenze
Mám celkem rád westerny, tedy, rozhodně ne všechny, ba právě naopak, většinu westernů rád nemám, protože se podle mého názoru jedná o klišoidní příběhy plné tuctové zápletky. Pak je tu ale několik málo snímků, které jsou naprosto geniální (Leoneho westerny). Podobně to mám i s horory.
A právě stopy zmizelých jsou trochu netradiční kombinací hororu s westernem. Netradiční? Jak se to vezme. Upřímně, kdo při sledování opuštěného městečka na divokém západě, kde se valí chumel trávy přes pustou ulici, nepocítil takové to lehké mrazení v zádech? Westerny v sobě trochu toho děsu mají...
Několik osadníků záhadně zmizelo. Někteří byli nalezeni s podivně proříznutými hrdly, po jiných se úplně slehla zem. Skupinka odvážných mužů s kolty proklatě nízko se je vydává zachránit, jenže - a prozíravý divák to začne tušit už cca po prvních 30 minutách - něco tady není v pořádku...
Ano, opravdu není, jenže to "něco" vyleze na povrch s náruživostí comebacku Heleny Vondráčkové definitivně až asi po hodině filmu a v tom momentě zábava končí. Předchozí putování a tajemná atmosféra sice není ideálně stavěná, jenže pořád je to velmi zajímavé pokoukání. Samotný závěr už mi tak pozoruhodný nepřišel. Není vyloženě zlý, ale očekával bych trochu lepší pointu. I samotné CGI je ve filmu trochu odfláklé...
Každopádně se jedná bezesporu o zajímavý film, který, pakliže u Vás oba výše zmiňované žánry vzbuzují potěšení, by asi pozornosti uniknout neměl...

Hathi Trust

26. října 2012 v 11:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Do neoficiální rubriky zajímavých internetových odkazů si dovoluji přispět dalším krátkým textem.
Digitální knihovna Hathi Trust (http://www.hathitrust.org/) je úžasné místo, kde se dají najít i dost nečekané texty, například kniha "Communism in Czechoslovakia" od Taborskyho (bývalý spolupracovník E. Beneše), která vyšla pouze jednou v šedesátých letech na texaské univerzitě. Texty jsou úhledně naskenované ve formátu pdf, radost sice může kalit skutečnost, že většina knih nejde stáhnout komplet v pdf formátu (pokud nejste zaregistrovaní, což je povoleno jen pro členy "partner institution"), ale jen stránku po stránce, což je dost pracné.
Ale progooglovat se k tomu, to byla hotová tantalova muka...

The Czech Up

25. října 2012 v 15:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Číst o českém fotbale v angličtině? Dokonce na stránce, která se výhradně věnuje české kopané?
Není to sci-fi?
Není!
Stačí se podívat na http://theczechup.co.uk/ (nebo kliknout SEM) a je hotovo. Je docela zajímavé podívat se na ten náš malý, lehce zasmrádlý, rybníček, ve kterém pozvolna proplouvají tuční kapříci a tu a tam se objeví i nějaká rychlá štika, pohledem nezaujatého pozorovatele.
Autorem webu je Chris Boothroyd.
The Czech Up je podle mého názoru zajímavým projektem, který rozhodně stojí za shlédnutí.

Metro 2033

23. října 2012 v 17:20 Počítačové hrátky
Něco se pokazilo a v roce 2013 nastala apokalypsa. Svět se zahalil do mrazu a lidstvo z velké části vymřelo. Těm několika šťastlivcům, kteří přežili, se podařilo usídlit v opuštěných stanicích a tunelech metra velkých měst. Třeba v Moskvě....
Teď je rok 2033 a hráč této 1st person střílečky se dostává do role mladíka Arťoma, na kterého brzy čekají velké věci...
Troufám si říci, že tato hra zaujme hned několika atributy. Jednak je to zajímavý příběh postapokalyptické Moskvy (respektive zejména jejího podzemí) a dále zajímavé grafické provedení (hra je z roku 2010) i podařené naskriptované situace. V zásadě se jedná o "tunelovou" střílečku, která ale není stupidně tunelová, tedy nutí hráče tu a tam projít i jinou než naskriptovanou cestou - a pokud zrovna ne, tak se minimálně tváří tak, že daný prostor je vlastně dost obřích rozměrů. Velmi zajímavé je i vybavení, které zcela koresponduje s dobou, kdy se příběh má odehrávat. Neočekávejme tedy nějaké hi-tech zbraně, ale zejména tak trochu podomácku udělané a upravené pistole a samopaly (nechybí obligátní kalach). Nouze je tu zejména o náboje, především pak o ty před katastrofou, neboť zásoby se tenčí a tento vzácný artikl slouží i jako jakési podzemní platidlo.
Za zmínku stojí bezesporu i vynikající atmosféra. Čekat s posledními několika náboji, spolu s hloučkem vyděšených spolubojovníků, v temném tunelu metra a slyšet z prostor před sebou tajemné zvuky přicházejícího nebezpečí, to je okamžik, kdy by se atmosféra dala doslova krájet.
Metro 2033 je bezesporu dobrou hrou, nicméně několikrát jsem se neubránil dojmu, že to celé by mohlo být ještě o něco lepší a nápaditější. Přidat několik RPG prvků, tu a tam více interakcí v rozhovorech, tak by se zcela jistě jednalo o výjimečný zážitek.
Takto to je "jen" dobré...

Sofia Talvik - The Owls are not what they seem (2012)

20. října 2012 v 14:54 Hudba z ouška do ouška
Sofia Talvik je zkušená zpěvačka. Narodila se v roce 1978 ve Švédsku a za dobu své kariéry stihla nahrát už několik dlouhohrajících desek. Z její poslední sbírky "épéček" (s názvy L, O, V a E) pak sestavila, prozatím, poslední album s krásných "lynchovským" názvem "The Owls Are Not What They Seem".
Před poslechem této desky jsem Sofii vůbec neznal. O poslechu rozhodl obal a název, který v mém případě zahrál na tu správnou strunu. Twin Peaks, to je snad nejlepší seriál co jsem kdy viděl. Navíc bych se měl ještě zmínit, že pro švédské písničkářky mám svoji slabost od doby, kdy jsem slyšel Annu Ternheim (více zde). S Annou má Sofia celkem dost společného, krom hudebního žánru je to i stejný rok narození a rovněž i zpívání v angličtině (což kvituji s povděkem).
Žánrově jsme tedy u folku s přesahy do popu a country. Celé album působilé velmi dobře, soudržně, zajímavé jsou i texty, kde se Sofia věnuje obligátním věcem okolo lásky a vztahů, ale také třeba i sesterským vztahům (skladba "If I Had a Man"). O vokály se stará sama s výjimkou písniček "7 Miles Wide" a závěrčné "Nothing Quite So Gentle". U první jmenované jsem se zprvu trochu nudil, na můj vkus mi přišla až příliš nevýrazná, nicméně to se s dalšími poslechy zlepšilo.
"Sovy nejsou tím, čím se zdají být" jsou velmi dobrou deskou, ideální pro onu podzimní náladu, která se nám teď venku rozhostila.


Flash mob

19. října 2012 v 18:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Stále poměrně nový a - relativně - neznámý termín "Flash mob" je jednou z typických věcí pro 21. století. De facto se jedná o nečekané (na první pohled) společenské shromáždění lidí (obvykle svolané přes internet), kteří jsou spojeni například stejným oblečením, stejnými hudebními nástroji, či aktivitou, kterou na daném místě provozují. Dost pozoruhodný druh zábavy, který bývá některými nazýván i jako umění.
Má "flash mob" nějaký (sociologický, psychologický) význam, nebo je to jen pouhá klukovina? Těžko říci, možná těží z obecné lidské touhy hrát si, nicméně nepodceňoval bych i hlubší poselství - narušení stereotypů a vyvedení člověka z každodennosti.
Každopádně je to docela psina :-).
Při brouzdání všemocným yotube je možno nalézt několik pozoruhodných video záznamů z různých "flash mobů". Doporučuji zejména ty níže.
A tady je taková dost netradiční "zombie walk"...

O lidech a tak obecně...

15. října 2012 v 16:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Trochu hloupý nadpis, snad i trochu hloupý článek. Předesílám, že následující text je s největší pravděpodobností jen snůška hloupostí, nebudu se pokoušet jej nějak obhajovat a dokazovat (protože to prostě často ani nejde), zakládá se jen na několika dojmech a pocitech a zejména na potřebě se trochu vypsat. Terapie psaním? Snad.
Obecně převládá názor, že současná hospodářská krize je jen stínem krize daleko větší, a to morální. Něco podobného tvrdil už za první republiky Baťa a i dnes se najdou lidé z různých společenských, náboženských a i jiných kruhů, kteří by nad výše uvedenou větou pokývali hlavou. Pokud se skutečně jedná o krizi mravní (morální), a já předpokládám že ano a budu z daného předpokladu i vycházet, pak nás rozhodně nečeká jednoduchá náprava.
Lidé ale chtějí nalézt jednoduchá řešení na komplikované problémy, snad proto se neustále hovoří o boji proti korupci, o zlepšení vzdělanosti národa, či třeba i o boji proti chudobě. Všechny tyto záležitosti je jistě chválihodné řešit, ale nemělo by se zapomínat na to, že to vše je jen součást daleko většího problému, který stojí v pozadí. Dovolím si jej označit za problém "infikovanosti". V tomto případě budu vycházet z teorie "memů" R. Dawkinse (z jeho knihy Sobecký gen), kterou tu nebudu dále rozvádět (kniha je to dostatečně známá a i kdyby ne, tak předpokládám, že počítačově gramotný čtenář/ka bude sto si potřebné informace vyhledat). Předpokládejme, že některé memy jsou špatné, zlé. Vím, že to dost zavání normativními hodnotícími soudy, nicméně odhlédněme od termínů "dobré" a "zlé" a nazvěme za "zlé" ty, kteřé jsou v nějakém rozporu s představou dobře fungující společnosti. Pod termínem "dobře fungující společnost" si představuji společnost víceméně rovných lidí (v oblasti práva), která funguje transparentně, dále rozvádět tento termín je dost obtížné. Musím se přiznat k tomu, že "dobře fungující společnost" umím jen těžko "narvat" pod nějakou škatulku, nicméně se domnívám, že žádný takový ideál snad ani neexistuje, vždy se mu můžeme v naší světové realitě jen přibližovat. Jsou však země, kde je toto přibližování daleko nápadnější a výraznější než je v České republice (Německo, Švýcarsko, Švédsko,...).
Lidé se špatnými memy jsou jako nákaza, svým způsobem chování předávají virus "nekompatibilnosti s dobře fungující společností" dále a vzniká tak ona výše zmíněná "infikovanost". Pokud se rozšíří v dostatečně velkém množství, pak lze hovořit o tom, že infikována je celá společnost. Taková společnost má často znaky "dobře fungující společnosti", nicméně to vše je jen takový Potěmkin, v podstatě funguje na zcela jiných, snad sobeckých, nealtruistických, vazbách.
Jsem ochoten připustit, že prakticky každý člověk je ve své podstatě sobcem. Kultura, výchova, jež nás formuje, mnohé jedince však naučila tyto své (snad přirozené) sklony potlačovat a snažít se žít trochu jinak. Ono "jinak" může být také jedním z atributů výše zmíněné "dobře fungující společnosti". Pokud však výchova neproběhla (z různých důvodů, ať už jsou ekonomické či sociální povahy nebo něco zcela jiného), pak se jen těžko mohou položit základy "dobře fungující společnosti". To vše je ještě násobeno tím, že takto infikovaní jedinci obvykle onu nákazu přenášejí dále na své potomky, kteří mají další potomky, atd (slovo nákaza tu nepoužívám v pejorativním významu), což za nějakou dobu, v kombinaci s jinými faktory, může vést až ke stavu docela "slušného" morálního a společenského úpadku (ve smyslu výše uvedeného, i člověk, který je nenakažen, ba co více, je dokonce vůči určitému počtu infikovaných ve svém okolí imunní, může pak být "převálcován", když jejich počet stoupne nad kritickou míru).
Do stavu, který mnohým z nás není zcela neznámý.
Jak z toho ven nevím, chtěl bych jen podotknout, že ona náprava, po které tu každý tak toužebně volá (a někdo ji spatřuje v aristokratické tváři politika z TOP 09, jiný zase v síle komunistického programu) je proces, který je extrémně dlouhodobý a pokud se nebude dělat důsledně, tak z veškeré snahy bude jen další "Potěmkin". A to už si snad ani dovolit nemůžeme.

Po volbách

13. října 2012 v 23:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po volbách je každý generál.
Tak ODS prý velmi uškodilo to, že provádí nepopulární reformy. Zajímavé, osobně se domnívám, že občané by dokázali nějak nepopulární reformy překousnout, kdyby na konci onoho tunelu viděli aspoň nějaké světlo (a tím světlem nebyl zrovna rozjetý vlak). Ono se to těžko uskromňuje, když jeden vidí práci "kmotrů" a jim podobných, že...
A také se objevila slova, že jediný, kdo může zachránit pravici je Klaus, navrativši se do role "leadera sjednocené pravice". To už to s nimi musí být tedy hodně špatné, když se na "trůn" povolává i "otec zakladatel" :-).

Nepřizpůsobiví nám nebudou diktovat...

8. října 2012 v 14:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Nepřizpůsobiví nám nebudou diktovat", hlásá jeden ze sloganů politické strany Suverenita, jejíž tváří je známá mediální osobnost Jana Bobošíková. Vedle ní se na plakátu vyjímá i velmi přizpůsobivá Olga Zubová (při vší úctě, vyměnit Zelené za Suverenitu, to už vykazuje značnou míru přizpůsobivosti).
Já osobně mám daleko větší obavy z oněch "přizpůsobivých", kteří se dokáží vždy a za každé situace (a pochopitelně i za každého politického režimu) přizpůsobit a znovu etablovat do výhodné pozice. Mám daleko větší obavy z lidí, kteří se dokáží přizpůsobit poměrům panujícím ve zpolitizované státní správě, dát na rady "kmotrů" a tak trochu si v rámci populárního "jánabráchismu" přihrát vzájemně různé výhodné zakázky.
Asi jsem rovněž nepřizpůsobivý.

La Cara oculta (2011)

7. října 2012 v 10:50 Filmové recenze
La Cara oculta je pozoruhodným filmem režiséra Andrése Baize, který toho na svém kontě zrovna moc nemá. O to více tento snímek vynikne, neboť já osobně jsem od tohoto díla neměl pražádná očekávání a nakonec jsem byl velmi (podtrženo), velmi překvapen (a to, prosím, pozitivně).
Dirigent Adrian je velmi úspěšný umělec, má i půvabnou přítelkyni Belen, jejich vztah však po čase dostane jisté menší trhliny. Následkem toho Belen jednoho dne zmizí, na rozloučenou nechá Adrianovi pouze několik vteřin videa natočeného na fotoaparátu, "jdu pryč, nehledej mě." Adrian je pochopitelně zdrcen, ale brzy poté si nachází novou přítelkyni - Fabianu. Ta vždy toužila po bohatém a úspěšném partnerovi.
Ano, úvod filmu (cca prvních 30 minut) vypadá skoro jako vystřižený z růžové knihovny, nicméně to je jen příprava dobrého "podhoubí" pro následující zajímavé dějové zvraty. Příběh a podivná, místy velmi mrazivá atmosféra, jsou největší atributy tohoto díla a vyzrazovat je lidem by byl čin velmi nechválihodný. V podstatě se jedná o komorní drama s prvky thrilleru. Na csfd je film veden i pod kategorií horor, nicméně já osobně bych jej tam nezařadil. Jistě, je tam několik momentů, kdy člověk snad raději schová hlavu pod polštář, ale celkové vyznění filmu rozhodně není hororové. Je to v zásadě příběh o lásce a zradě, jen zasazený do velmi zajímavých a nečekaných okolností.
Ale působivý je velmi. Jen matně vzpomínám, kdy jsem v poslední době viděl něco tak dobrého.
Asi už dlouho ne.

Citizen Khan (tv seriál, 2012)

4. října 2012 v 15:39 Filmové recenze
Nejsem zrovna typický seriálový divák - i když, ruku na srdce, jak takový divák vypadá? - nicméně o britském sitcomu Citizen Khan tu rozhodně musím něco napsat, neboť se mi velmi dobře trefil do vkusu.
V zásadě je to originálně neoriginální seriál. Neoriginalita spočívá v tom, že těží z klasických sitcomů a typického britského humoru, originalita pak z netradičního prostředí, které celý tento žánr dostává do jiné roviny. V tomto případě se jedná o pákistánskou komunitu muslimů v Birminghamu (konkrétně ve Sparkhillu), kde se do centra dění dostává (či, lépe řečeno, vecpává) Mr. Khan, samozvaný "community leader", odborník na vymýšlení lží, komplikaci všech možných i nemožných situací a (a to zejména!) kriket!
Mr. Khan je hlavou rodiny, v níž se - krom něj, pochopitelně - nacházejí samé ženy. Mnoho humorných zápletek pramení z toho, že Khan si vymyslí nějakou lež (aby si ulehčil jakousi absolutní banalitu), všichni mu ji uvěří, což posléze roztáčí dost zajímavé události, jež mohou vést až k poměrně závažným následkům (zrušená svatba, apod.). Naštěstí Khan obvykle vše v závěru každé ze šesti epizod urovná a může se jet dále. Vzato kolem a kolem, veškerá ta legrace v seriálu by nebyla zase až tak vtipná, nebýt toho, že mnoho věcí je pronášeno angličtinou s notnou dávkou pákistánského přízvuku a mnoha kulturních narážek (díl, ve kterém Khan získá v dražbě výlet do Mekky je nezapomenutelný) směřujících zejména k soužití přistěhovalců v Británii, či ke vzájemnému vztahů různých náboženství, nebo jen k prachobyčejným rodinným žabomyším válkám.
Pochopitelně, BBC obdržela velmi mnoho stížností týkajících se vhodnosti takového pořadu, údajně seriál muslimy uráží, nicméně já si to nemyslím, naopak, ukazuje onu komunitu v trochu jiném světle než jsme si ji zvykli z médií vídat, tedy jako skupinu lidí, kteří de facto řeší dost podobné problémy jako většinová společnost a v jejímž středu je pochopitelně i dost humorných momentů z nichž seriál bezesporu čerpá.
P. S. Moje nejoblíbenější postavička je Amjad. Takov stvoření se totiž jen tak nevidí, viz. ukázka níže ....