Září 2012

Vladimíra Dvořáková - Rozkládání státu

30. září 2012 v 20:26 Recenze knih
Známá politoložka V. Dvořáková vydala knihu, která se snaží mapovat současnou krizi naší společnosti a najít určitá východiska z této nepříznivé situace.
Knihu profesorka Dvořáková rozdělila na 4 části, v první se věnuje víceméně pojmenování současných problémů na příkladech aspektů fungující demokracie, které v naší realitě bohužel z různých důvodů nefungují (či fungují jen jako "Potěmkinova vesnice"). Jedná se zejména už jen o samotné vymezení termínu "demokracie", který autorka uvádí jako, "...systém, kde mají jasně dané neutrální procedury jak rešit konflikty." Tvrdí například, že náš systém se sice demokracii v mnohém podobá, ale o skutečnou demokracii se nejedná, neboť často jsou tu mnohá pravidla ustanovená výhradně "ad hoc". Zaobírá se rovněž vnímáním konfliktu v naší společnosti (a tvrdí, že konflikt nemusí vždy znamenat něco negativního, naopak, v demokracii jsou konflikty legitimní, pokud jsou dodržována jasná pravidla), nechutí ke kompromisu, zbytečnou politizací státní správy, či vytvářením obecného nepřítele (zejména nedemokratické režimy totiž potřebují nepřítele, vůči němuž by se ventiloval hněv "lidu").
Ve druhé části se autorka zaměřuje na popis fungování státu a jeho institucí, zmiňuje například citelnou absenci zákona o státní službě, nebo dost neprůhledný "outsourcing" státních úřadů (například ochrana vojenských budov, na kterou si armáda najímá soukromou agenturu). Dvořáková zde kritizuje zejména absenci jakékoliv koncepce v české politice, což pochopitelně vede ke "slušným" faux pas, jako je např. nákup Pandurů, či nedávné rušení mateřských školek.
Třetí část je pak věnována nedávné situaci na plzeňských právech, ze své pozice Dvořáková přináší celkem detailní průběh celé kauzy formou případové situace. Je až zarážející, jak se při četbě o aktérech případu vynořují stála ta samá jména (Kindl, Němec, Mrázek, Berka, Jančík - i když přímo v knize nejmenovaný) a instituce (ČEZ, Sazka,...). Člověka až zamrazí, když se dozví, že konsorcium advokátních kanceláří Kindla a Němce získalo od ČEZU mnohamilionovou zakázku v oblasti právních služeb a zároveň Kindl psal pro ČEZ právní stanovisko ohledně privatizace 2000 bytů, které získala společnost MUROM, jež patřila Kindlovu klientovi, ten posléze koupil i Vysokou školu Karlovy Vary, a rovněž některé z bytů získala i společnost, kterou spravuje sám Kindl....
V poslední části se Dvořáková snaží najít východisko ze současné situace. Spatřuje jej zejména v aktivní občanské společnosti (jak jinak) a v přijetí zákona o státní službě a zákona regulujícího financování politických stran. Svoji roli může bezpochyby sehrát i větší politická angažovanost občanů, neboť, "...malá členská základna politických stran, která se do značné míry zužuje jen na držitele funkcí posiluje vnitřní konflikty, které nejsou dány ideologicky, ale pouze mocensky."
Kniha se četla relativně lehce a ačkoliv pojmenovává situace a případy, které jsou dostatečně známé, tak za přečtení podle mého názoru stojí. Ne vše, co by mělo "na papíře" fungovat, v této zemi skutečně funguje a bez výrazné dozorčí role aktivních občanů tomu ani jinak nebude.

Střelba na prezidenta

29. září 2012 v 10:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak vida, na pana Klause se začalo střílet. Zatím jen z airsoftové zbraně, ale stejně se jedná o jev u nás prakticky nevídaný. Pomineme-li vajíčkové eskapády politiků sociální demokracie a tehdejšího prezidenta Havla na Slovensku, tak poslední atentát na představitele výkonné moci byl ten na Aloise Rašína za první republiky.
Domnívám se, že včerejší akce Pavla Ondrouše (tak se jmenuje airsoftový "shooter") byla dost hloupá. Nemusím mít plakát Klause nad postelí, nemusím s ním v mnoha ohledech souhlasit, mohu jej dokonce i vysloveně nemít rád, ale střílet na něj mi přijde jako akt z trochu jiného světa a prostředí, kam bych tedy osobně moc patřit nechtěl.
Jako mnoho jiných akcí, tak i tato ale odhalila i zcela jiné souvislosti. Jednak už v médiích dostává docela slušně "pod kotel" prezidentova ochranka, jejíž přístup byl více než laxní (a to i navzdory tomu, že v daném okamžiku, kdy byl Klaus obstoupen davem lidí, toho moc dělat nejde) a zejména i důvody, které útočníka k činu vedly. Sám Ondrouš poukazoval po činu na to, že "...politici jsou vůči nářkům lidu zcela hluší a slepí". To je vždy velmi nebezpečná a ošemetná situace, stát vůbec není schopen reagovat na požadavky svých obyvatel, nerozumí jim, žije v odtrženém prostředí, neřeší se reálné problémy obyvatel.
Jak je to možné? Selhaly politické strany, státní správa, média, či snad tak trochu my všichni?

Sv. Václav

28. září 2012 v 10:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Náš patron dnes slaví své výročí, očekávám, že na tento Den české státnosti vzniknou - jak už bývá tradicí - četné polemiky (proč se vůbec svátek slaví) a nářky (na to, že ne každý ví, proč se svátek slaví).
Ona to zase ale až tak hloupá otázka není. Svátky se slaví, neboť dávají do chaotického světa jistý řád, šlo by snad i říci, že instituce svátků je jakýmsi návratem do minulosti, k původním principům, které mají oživit naši skomírající vitalitu. Svátky jsou mimo jiné i způsobem kolektivního vzpomínání na minulost a s tím související lidské potřeby mít onu minulost řádně vyloženou a mít mezi ní a dneškem natažený jakýsi most, který de facto tímto způsobem i legitimizuje současné poměry.
To pochopitelně nejsou teze zcela neznámé (minimálně pro lidi, kteří mají jakési povědomí o sociologii). Z tohoto hlediska je ale zajímavé sledovat i minulé debaty, které provázely vznik názvu tohoto svátku v roce 2000, kdy byl Václav posmrtně nařčen současným kandidátem na hlavu státu Milošem Zemanem z kolaborace (s poukazem na to, že i za protektorátu se těšil značné popularitě ze strany tehdejších mocných). Existuje pochopitelně i jiná verze, podle které Václav v podstatě uhájil zdejší etnikum od osudu polabských soukmenovců. Buď jak buď, je zajímavé sledovat, jak i po těch letech osobnost sv. Václava stále rozděluje část společnosti a jak se neustále dostává na pořad rozličných debat.
To je na člověka, o jehož existenci se ještě nedávno pochybovalo (Záviš Kalandra) docela slušný "výkon".
Spor o sv. Václava tak už dávno není hlavně vědecký, historický, ale zejména politický.

Prožrat a proflákat!

27. září 2012 v 20:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak podle ministra Kalouska jsme vše "prožrali a proflákali" a zlaté časy jsou tedy pryč.
No nevím, osobně si nemyslím, že bych si žil v minulých letech nějak nad poměry a podobný dojem mám i ze svého okolí. Jistě, není to reprezentativní výběr, nicméně domnívám se, že daleko více prostředků se "prožralo a proflákalo" díky nekoncepčnímu plánování-neplánování, kdy se nazdařbůh nakupovaly podivné padáky, trenažery, slavné pandury, zvláštně se zbavovalo Migů a díky podivným střetům zájmů i absenci odpovědnosti za různé činy přišlo mnoho prostředků vniveč a do nežádoucích kapes.
Však on tu zemi pan Kalousek se svým "balíčkem poslední záchrany" jistě spasí...

Podivná budoucí koalice

25. září 2012 v 19:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Volby (jedno které) jsou každým dnem blíže a blíže a není tedy divu, když opoziční (či zároveň i mimoparlamentní partaje) zakládají rozličná společenský a zárodky budoucích koalic. Některé české zpravodajské servery přinesly informaci o tom, že lídři lidovců, socialistů a zelených spolu v posledních dnech často jednají právě s úmyslem na budoucí spolupráci a snad i koalici. Rýsoval by se tu pak střet dvou velkých "bloků" ODS, TOP09, Lidem na straně jedné a SZ, ČSSD a lidovců na straně druhé.
Zatímco o spojenectví prvních není snad pochyb (i když i dnes se tato koalice celkem slušně otřásá v základech) o spojenectví druhých to takto jednoduše říci nemůžeme. Je tam sice několik bodů, které všechny tři subjekty spojují, nicméně osobně se domnívám, že rozdílů je o něco více. Zelení mají negativní postoj k jaderní energii, ČSSD má jako svoji "vlajkovou loď" boj proti současné podobě církevních restitucí a lidovci jsou možná pro obě výše zmiňované strany až moc konzervativní (pod panem Bělobrádkem). Rozdíly se ale netýkají jen konkrétních událostí, ale i zcela obecného ideového směřování stran. Socialismus sice může se zeleným názorem na svět vzájemně ladit, ale společenství s lidovci mi z tohoto hlediska přijde trochu netradiční. Navíc v oné straně už nějaký ten pátek není pan Kalousek, pro kterého nikdy nebylo problémem spojit se s kýmkoliv proti komukoliv. To Bělobrádek je o poznání zásadovější a potvrdil to vlastně i nedávno, kdy - v médiích - omýlanou budoucí koalici nepřímo z velké části popřel. Názorové rozdíly jsou prý velmi hluboké, nicméně to neznamená, že se strany nemohou dohodnout na určité spolupráci. Prvním krokem by snad mohla být společná kandidatura M. Potůčka do Senátu.
Že by naše politické strany konečně pochopily, že kompromis není politikou slabých?

Houbaření

23. září 2012 v 14:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Houbaření je mnohými považováno za český národní sport (či koníček). Skutečně, když zaprší a jsou správné klimatické podmínky, tak se nám to v lesích jen hemží lidmi s košíky, kteří ostřížím zrakem skenují rozsáhlé plochy země.
Snad v žádné jiné zemi na světě se houbaření netěší takové popularitě jako právě u nás. Ano, houby se sbírají i na Slovensku, trochu i v Polsku, Ukrajině a v baltských státech, nicméně doslova kultovního rozměru nabývají jen v této půvabné středoevropské kotlině. Na druhou stranu mnoho cizinců nad naší zálibou nevěřícně kroutí hlavou. Pamatuji se na jednu historku, která se traduje o Pepim Bicanovi (legendárním útočníkovi SK Slavia), jenž na konci své kariéry šel trénovat jakési mužstvo do Belgie. Bican, jako vášnivý houbař, si pochopitelně nemohl nechat ujít návštěvu tamních lesů a netrvalo dlouho a vracel se zpět domů obtěžkám různými houbami. Belgičané se na něj vyjeveně dívali, pozvání na smaženici raději odmítli a ještě týden jej chodili pro jistotu kontrolovat, zda se neotrávil.
Těžko říci, proč právě u nás došly houby takové oblibě, ale patrně to bude nějakým způsobem souviset i s tím, že se jim občas říkávalo "maso chudých", tedy jednalo se o kvalitní a relativně dostupnou potravinu pro všechny. Je až k nevíře jak moc u nás houby zdomácněly i v různých pořekadlech a řčeních, například, "to je na houby", apod. Každý z nás asi rovněž slyšel větu, "to se stalo, když jsi byl ještě na houbách", což prý souviselo se zvykem mladých lidí odebrat se na nějaké tiché, klidné místo a tam se věnovat aktům lásky a při návratu říkat, že se "bylo na houbách".
Buď jak buď, houby tu jsou doma jako jinde na světě.
A proč vůbec píši tento článek? Právě jsem se totiž z jedněch "hub" vrátil (ne, nevěnoval jsem se aktům lásky) a poté, co jsem minulou "sezónu" tak nějak vynechal cítím, že mi to docela chybělo. Uznalý pohled okolních houbařů, když Vás míjejí, na Vaše kousky, ten je k nezaplacení.
Ano, košík není úplně plný, ale kvalita nahrazuje kvantitu :-).

Lion Feuchtwanger - Jefta a jeho dcera

21. září 2012 v 16:11 Recenze knih
Román Jefta a jeho dcera z roku 1957 je jednou z posledních knih, které slavný spisovatel Feuchtwanger napsal. Autor se nechal, jak již název napovídá, inspirovat dávným příběhem z biblického Starého zákona o soudci Jeftem a jeho trnité cestě k ovládnutí celého Izraele.
V samotném biblickém textu o této postavě najdeme jen relativně krátký text, nicméně Feuchtwanger použil své rozsáhlé znalosti tehdejší doby (původní příběh se snad odehrál asi v letech 1300 - 1000 před Kristem), kultury, zvyků, či vojenské taktiky a předkládá nám tak text, který působí značně věrohodným dojmem a doslova z něj sálá atmosféra časů doby bronzové (pokud jsem sto něco podobného se svoji nízkou erudicí vůbec posoudit). Text je tak možná věrohodnější - a poskytuje i plastičtější náhled na onu dobu než původní biblická verze, jejíž poslední redakce pochází asi z 8. století před Kristem a asi není ani tajemstvím, že tehdejší autoři onoho textu se snažili popsané děje zařadit do nějakého smysluplného cyklu (často možná i na úkor autentičnosti). Feuchtwanger na okolnosti vzniku své knihy a vztahu s předlohou nahlíží v zajímavě zpracovaném doslovu, který rozhodně doporučuji k přečtení.
Pokud bych měl vyzdvihnout minimálně jeden atribut, který mě na knize zaujal, pak by to jistě bylo znázornění tehdejších náboženských zvyků. Izraelský Jahve (JHVH) - byť jeho jméno je tu nahrazeno pro nás klasičtější variantou Hospodin - měl v oné době skutečně na míle daleko k milosrdnému a milujícímu křesťanskému Bohu. Tento Hospodin je mstivý, krvelačný a často i vrtošivý, moc se tedy neliší od svého "konkurenta" Báala. Jiné bylo pochopitelně i pojetí víry tehdejších lidí, ještě tedy probíhaly lidské oběti, izraelský Bůh nebyl chápán jako všemocný a všudypřítomný, existence jiných bohů nebyla zpochybňována (jen jejich moc v porovnání s Hospodinem), nicméně zcela stejné bylo náboženské zaujetí, fanatismus, špatně skrývaný egoismus a nesnášenlivost, jež často vedly k nesmyslným konfliktům. Takže ačkoliv kultura tehdy byla zcela odlišná od té naší, lidé se řídili podle zcela jiných pravidel a vzorců (pro nás dnes již nepochopitelných a snad i iracionálních), tak ve své podstatě člověk zůstal stále člověkem. Vždyť v základních obrysech se příběh Jefteho stává dnes a denně.

Touha po nesmrtelnosti

20. září 2012 v 14:25 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Každý další den je prvním dnem zbytku našeho života, zní to sice dost pesimisticky, ale rozhodně pravdivě. O posledních věcech člověka jedinec v mladém věku obvykle moc nepřemýšlí, nicméně s postupující dobou se ony představy objevují asi stále častěji. Nejsem ještě ve věku, kdy bych něčím takovým byl zatížen, nicméně i tak se jeden neubrání touze po nesmrtelnosti a odsunutím oněch starostí na nikdy.
To, že nesmrtelnost zase není taková legrace, nám říká Čapek ve své Věci Makropulos, nicméně osobně se domnívám, že rozhodně ne každý mu to věří. Vždyť kdo by nechtěl vidět svět takový, jak bude vypadat za sto a více let? Snad zde tedy nějaký svět v dnešním slova smyslu vůbec bude...
Pokud nedojde k nějakému výraznému objevu na poli lékařském, tak nesmrtelnosti můžeme dosáhnout jen zprostředkovaně, ale i tak představy o ni v průběhu let procházely dost výrazným vývojem. Staří Řekové spatřovali nesmrtelnost ve filosofii a ve svých ctnostech. Svět byl krásným divadlem pro bohy, kteří se od svých lidských protejšků lišili snad jen právě nezměrnou silou a onou nesmrtelností. Příběhy o slavných činech se pečlivě zaznamenávaly a zpívaly při zvláštních příležitostech, takže jejich hrdinové přežívali dál, i když jejich vlastní kosti už dávno zavál prach. Řekové pro to dokonce měli i speciální slovo, "athanatizein" - učinit nesmrtelným.
Křesťanství, se svoji vírou ve spravedlivý svět v království nebeském, dalo nesmrtelnosti nový rozměr života po životě, i když samozřejmě v konkrétních bodech postupu ohledně dosažení onoho stavu se různé názorové proudy liší. Tak kalvinisté předpokládali, že Bůh si už předem zvolil své vyvolené a vyznavači pelagianismu byli přesvědčeni o tom, že v oblasti spásy záleží zejména na člověku.
Podstatné mi ale přijde zejména to, že v předmoderní době byla nesmrtelnost brána jako cosi, co k lidskému životu tak nějak patří a dá se o ni reálně usilovat. Víra, ať už v řeckém připodobňování se bohům a filosofii, či v křesťanském pojetí "života po životě", v jakousi nekonečnost naší existence, naplňovala pravděpodobně většinu osob a činila jejich život....snad smysluplnějším?
Nechci působit jako velký kritik současných poměrů za každou cenu, nicméně osobně mám z mnoha dnešních lidí dojem jakési "gerontofobie", strachu zestárnout a tedy posléze i zemřít, zmizet z tohoto světa, být zapomenut. Tento strach tu byl přítomen jistě i dříve (proč by asi Hérostratos jinak zapaloval ten chrám), nicméně asi nikdy ne v tak zoufalé podobě. V našich potomcích sice vidíme pokračování sebe sama (a mnozí sociální psychologové skutečně tvrdí, že je to jedna z příčin, proč se o své rodinné příslušníky staráme často lépe než o jiné jedince), ale to je jen slabá útěcha.
Stačí si jen vzpomenout na Senecu, který tvrdil, že "stáří přece není žádná choroba" a třeba i na Platóna, v jehož Ústavě starý Kefalos vzpomíná na rozhovor se Sofoklem, který mu na otázku, "jak se máš co se týče požitků lásky, jsi ještě sto obcovat s ženou?", odpověděl " zadrž, člověče, věru s největší radostí jsem tomu unikl..."

The Vaccines - Come of age (2012)

19. září 2012 v 14:50 Hudba z ouška do ouška
The Vaccines, britská skupina, která nedávno úspěšně debutovala se letos vrátila na scénu se svým v pořadí už druhým albem. The Vaccines, hrající indie, garážový rock se tu opět představují ve své klasické podobě, jež integruje mnoho kytarových stylů napříč časem, je tam trochu The Strokes, trocha The Stone Roses, apod. U mnoha skladeb si možná řeknete, že něco podobného jste přece už někde.....
To nic ale nemění na tom, že Come of Age je dobrou deskou, jež se velmi dobře poslouchá. Vaccines nechtějí dělat nemožné, tedy posouvat tento žánr někam dál mílovými kroky, "jen" vhodně dávají dohromady různé prvky a dělají z nich pěkné, jednoduché (a to nemyslím nijak pejorativně!) a zajímavé písničky. Některé skladby navíc mají i pozoruhodný, byť nikterak zbytečně komplikovaný, text (např. I Wish I Was A Girl).
The Vaccines od svého debutu trochu vyspěli, těžko říci, zda je to jen jejich záležitost, či je to díky přítomnosti Ethana Jonese (Kings of Leon), nicméně Come of Age zní trochu vyzráleji než jsem čekal.

Barva ráje (Rang-e khoda) 1999

16. září 2012 v 10:31 Filmové recenze
Íránský snímek Barva ráje režiséra Majidiho (je například autorem slavného filmu Božské děti) mě velmi příjemně překvapil, byť to překvapení nebylo nikterak šokující, neboť velmi příjemný zážitek při sledování tohoto díla jsem už dopředu očekával.
Hlavním hrdinou je malý chlapec Mohammed, který má tu nevýhodu, že je absolutně slepý, navštěvuje proto speciální školu v Teheránu, nicméně když přijdou dlouho očekávané prázdniny, tak si jej otec musí vzít zpět domů, což se právě otci zrovna moc nezamlouvá, má totiž v plánu úplně jiné věci...
Barva ráje patří mezi relativně smutné filmy, neboť v jejím centru jsou lidé trpící, kteří rozhodně život nemají snadný. O to více vynikne jejich touha po životě, i obecně po ochraně všeho živého. Mohammed sice nevidí, ale velmi intenzivně vnímá zvuky a svými prsty se snaží poznat okolní svět. Jasnou interpretací je i hledání Boha, který je přece sám neviditelný a poznat jej musíme spíše vnitřně.
Na filmu oceňuji krom krásně poetického závěru i práci režiséra Majidiho a jeho štábu, neboť stačilo jen málo (a věřím, že v rukou méně zkušených tvůrců by to tak dopadnou mohlo) a snímek by se zvrhl v patetické představení, to se naštěstí nekoná a já si dovoluji tvrdit, že Barva ráje se může směle zařadit mezi filmové klenoty devadesátých let.

Methanolová patálie

15. září 2012 v 16:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nejsem chemik, o chemickém pozadí celé události mám jen zcela elementární povědomí.
Ale stejně mi to nedá...
Včerejší den přinesl slovo, které už z našeho slovníku skoro vymizelo a připomíná zejména "zlaté časy" Caponeho a jeho hochů - prohibice. Řešení je to podle mého názoru sice možná i leckdy fungující, nicméně rozhodně ne spasitelské. Podobně, jako nám Phillipsova křivka neochvějně tvrdí nepřímou úměru mezi inflací a nezaměstnaností, tak i růst spotřební daně jde ruku v ruce s neochvějným vzkvétáním černého trhu s alkoholickými nápoji. Vysoké zdanění, motivované snad snahou dostat do státního rozpočtu i finance potřebné k léčení následků alkoholismu, tak parodoxně často může způsobovat jev zcela opačný. Nejsem zastáncem celkového zrušení spotřební daně, nicméně domnívám se, že její výši by mohlo být dobré ještě jednou zvážit.
A když už jsme u té ekonomie, tak i Lafferova křivka v tomto ohledu "mluví" celkem jasně.
Tajemstvím určitě není ani to, že pravděpodobně historicky největší spotřeba alkoholu na území USA byla právě za období oné výše zmíněné prohibice.
Domnívám se, že pokud by cena "tvrdých" alkoholických nápojů byla o něco mírnější, pak by snad i počet jedinců toužících ve snaze nahrabat si co největší zisk (a neříkal snad A. Smith v "Bohatství národů", že když jedinec sleduje svůj osobní zájem, tak z jeho činnosti bohatnou všichni? Dnes to zní dost cynicky :-)) byl znatelně nižší.
To, že se "tvrdý" alkohol u nás "pajšuje" není žádnou bohužel žádnou novinkou. Odpovědní činitelé mohli (a měli) zareagovat už dávno.
Mimochodem, omezení prodeje tohoto typu alkoholu se vůbec nevztahuje na zahraniční e-shopy....

Univerzita Slavia

14. září 2012 v 11:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Univerzita Slavia, trochu zvláštní nápad, trochu recese, trocha snahy o osvětu a o propagaci klubu, který letos slaví úctyhodných 120 let od svého založení.
Bezesporu se jedná o zcela výjimečný projekt, který má klub přiblížit fanouškům i širší veřejnosti. Celá akce je pojata jako "klasické studium", po registraci přes e-mail obdržíte papírový index, kam za každou absolvovanou přednášku (45+45 minut) dostanete razítko, které potvrzuje účast.
Akce, jejíž téma bylo odvěké derby Slavia - Sparta, se zúčastnilo zhruba sto lidí a jelikož místem byl tamní fanshop, tak kapacita byla tak akorát dostačující.
V rolí přednášejících se představily rozličné osoby, archivářem Zuskou počínaje a novinářem Hrabětem konče. Mnoho věci jsem už dávno někde četl, nicméně i tak jsem se dozvěděl několik překvapujících faktů, mezi něž patří i silná rivalita mezi předválečnou (1. sv. válkou) Slavii a tehdejším D.F.C., což byl klub pražských němců (mimo jiné podporovaný i E. E. Kischem).
(Nejenom) fotbalová Slavia má svoji bohatou a poutavou minulost, o níž by šlo sáhodlouze diskutovat, založena byla stejně jako známý FC Liverpool v roce 1892, nicméně své kořeny má v obrozeneckém hnutí (pan Hroch by jej charakterizoval jako fázi "B" národního hnutí) poloviny 19. století a dlouho dobu byla považována za jednu z bašť nacionalistického zápasu mezi Čechy a Němci.
Při přednášce pochopitelně došlo i na největšího rivala - Spartu, která se však oním největším rivalem stala až po první světové válce, neboť do té doby pro náš nejstarší klub nebyla důstojným soupeřem (tuto funkci v českých zemích splňoval jen výše zmíněný D.F.C.) a také pochopitelně na hanlivé skandování "jude slavie", které se dnes čato line (nejenom) z ochozů letenského stadionu. Fotbalový historik a spisovatel Vladimír Zápotocký vidí jeho příčinu ve dvacátých letech minulého století, kdy si Slavia pojistila u pojišťovny odehrání jednoho mezinárodního utkání (jelikož věděla - díky kontaktům s meteorologickým ústavem - že počasí bude nevalné a hrát se praděpodobně nebude), z čehož zinkasovala slušnou částku, což vyvolalo u konkurence prudkou zášť a funkcionáři Slavie byli označováni za "židy".
Upřímně mohu říci, že se (minimálně) z mé strany jednalo o příjemně strávený večer, který svým nádechem časů dávno minulých, kdy kopával legendární Košek, dovolí zapomenout na starosti všedních dní.

Demokrat Jan Žižka

11. září 2012 v 21:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak trochu "contradictio", jak by řekli latiníci, přesto jsem nedávno viděl jakýsi letáček, kde jedno hnutí usilující o demokracii (respektive o její nápravu) vybízelo k účasti na jakési demonstraci, která mělo vyjádřit nespokojenost se správou věcí vezdejších. Na onom letáčku se vyjímala známá podoba husitského bojovníka, kterou mu přiřklo romantizujíc devatenácté století. Vskutku zajímavé spojení touhy po demokracii s válečníkem z doby pozdního středověku, který se zrovna demokratickými tendencemi (vzato dnešními významy těchto termínů) nevyznačoval (stačí si vzpomenout na to, jak pan Jan naložil s heretickou sektou Adamitů - jen pro připomenutí, necelou stovku jich nechal upálit), troufám si tedy tvrdit, že zvolit si Jana Žižku za postavu, jejíž tvář "propaguje" hnutí usilující o "opravdovou demokracii" považuji za jev dost podivný, neboť ono přirovnání postrádá elementární logiku.
Je až s podivem jak hluboko je v nás zanesen nános romantismu 19. století, o který se zasloužil Jirásek a jemu podobní, s marxistickým dějepisem, který umně zabrnkal na společné vlastnictví táboritů (či ještě zmínil selské války v Německu) a dovedně se dotkl i otázky nacionalismu, kdy boj husitů prezentoval jako jednu z kapitol odvěkého zápasu Čechu s německým živlem.
Dodnes to funguje.
Tak vzhůru za bratrem Žižkou k nové, demokratické budoucnosti.

K-Conjog - Set Your Spirit Free (2012)

9. září 2012 v 20:03 Hudba z ouška do ouška
K-Conjog je název pozoruhodného projektu z Itálie, za kterým stojí člověk, o jehož životě toho lze zjistit jen skutečně málo, je totiž stejně podivný jako ta osoba s ilustrovanou hlavou na obalu jeho desky Set Your Spirit Free.
Název je to velmi výstižný, hudba je to skutečně mnoha tváří, navozuje rozličnou škálů emocí, nicméně takřka vždy zvítězí pozoruhodné zakončení, či nečekaná změna v tempu i melodii a ambientní "nálada". K-Conjog je vše možné, jen ne lehce škatulkovatelný projekt, přesto bezesporu spadá do velmi široké skupiny elektronického chill-outu a potěší tedy zejména jeho příznivce. Jedincům, kteří s daným subžánrem moc zkušeností nemají, možná ledacos přijde až příliš zdlouhavé a scénické. Skutečně, není to hudba pro masy, nicméně troufám si tvrdit, že o to více ji docení právě fanoušci, i když soukromě si myslím, že menší střihačské nůžky například ve skladbě "Thinking About Robin" by nebyly na škodu.

Television Rules The Nation

4. září 2012 v 13:30 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedá mi to, takový pěkný název a navíc mi v hlavě už delší dobu zní tato skladba od francouzských Daft Punk z jejich ne zrovna nejpodařenějšího alba...
Nepatřím zrovna mezi klasické televizní diváky, takže mi snad ani nepřísluší kritika programové skladby, nicméně tu a tam se na tv přece jen podívám, obykle v touze shlédnout sportovní přenos, či nějakou odlehčenější zábavu (filmový klub je na mě až moc pozdě v noci...). Stalo se zykem, že začátkem září naše televize nasazují několik seriálů v touze udržet si diváky ideálně po celý podzim. Na obrazovkách tak můžeme vidět seriály Gympl, Základka, Obchoďák, či Ententýky. Upozorňuji, že z výše jmenované produkce jsem toho viděl poskrovu (a něco snad ještě ani nedávají), nicméně mé zkušenosti se současnou českou seriálovou tvorbou jsou velmi tristní. Křečovitý humor za každou cenu, neuvěřitelné charaktery, povrchní herectví, šetření, slucho-vražedné (v horším případě), či protivné (v lepším případě) melodie, které seriály provázejí, to jsou atributy, na které se v oné produkci naráží až příliš často.
Ano, je tu utěšená tvorba, třeba Bigbít, či Manželské etudy, nicméně takřka vždy se jedná o seriály dokumentární. Z klasických hraných seriálů tu za posledních 15-20 let nic podstatně dobrého podle mého názoru nevzniklo (na milost jsem ochoten ještě vzít Moskalykovy Četnické humoresky). Naštěstí v současnosti není seriálový divák "odsouzen" ke sledování televize, ale s pomocí internetu si může obstarat i seriály ze zahraničí, kde se slušné kousky rozhodně dají nalézt (namátkou třeba loňský Homeland). Česká seriálová tvorba je ale skutečně bídná. Stačilo mi včera asi 20 minut Gymplu, abych se rozhodl, že nic podobného si pravděpodobně nikdy nepustím. Dialogy a děj na úroni "růžové zahrady a rodinných klepet"...
O víkendu jsem se díval na klasický český seriál "Byli jednou dva písaři", což je pořad z úplně jiného soudku, snad možná i z úplně jiné planety.... Nenásilně vtipný, zajímavě improvizující a nápaditý. Troufám si tvrdit, že má vše to, co dnešní tvorbě dost chybí. Na britských listech nedávno pan Čulík vydal článek jedné zahraniční autorky, která analyzuje skrytou manipulaci a šíření hodnotového systému tehdejších televizních pořadů. Konkrétně se zaměřuje na známou "Ženu za pultem". Souhlasím s tím, že v seriálu je dost propagandy, která měla vytvořit zdání správných stranických soudruhů a poctivých pracujících i toho, že chyba je vždy v lidech a nikdy v onom systému, nicméně i tak nelze "Ženě za pultem" upřít, že se jedná - s přihlédnutím k roku výroby - za seriál bezesporu kvalitní (což ostatně platí o většině Dietlových děl).
To se vztahuje pochopitelně i na jiné tvůrce. Když třeba porovnáte seriál "Dlouhá míle" od Adamce (ano, TOHO Adamce) s jeho současnou tvorbou, tak mně osobně to znovu přijde jako něco z jiného vesmíru. Koneckonců poslední seriál ze sportovního prostředí "Poslední sezóna" (a ten jsem viděl celý) působí neméně rozpačitě.
Kde se stala chyba?
Žijeme (snad) ve svobodnějších poměrech, tvůrci by neměli být svazováni politickým diktátem (jen ekonomickým). Je to snad tím, že média jsou demokratičtější (v tom smyslu, že dávají více to, co lidé skutečně chtějí, či si minimálně myslí, že to chtějí)?
Nebo je to tím, že televizní seriály v televizi (v ČR) už sledují jen úplní zoufalci, pro něž jsou primárně tyto seriály produkovány?
A přestože televize už dnes nemá takovou moc jako kdysi, tak si pusťme Daft Punk, kteří se nebojí opak vykřičet do světa :-).