Srpen 2012

Změny v pražské MHD

30. srpna 2012 v 13:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Osobně považuji síť pražské hromadné dopravy za velmi kvalitně pokrytou. Tu a tam se mi sice stane, že při jízdě autobusem v jedné oblasti zažívám nemalé záchvěvy hrůzy, nicméně jinak si moc stěžovat nemohu. V současnosti však má dojít k jistým změnám v jízdních řádech, kdy mají být omezeny ty spoje, které v podstatě zdvojují linku, jež je jinak "obsloužena" například metrem, či jiným druhem dopravního prostředku.
V podstatě logický krok.
Šetří se koneckonců asi všude.
Zaregistroval jsem ale několik letáčků na zastávkách mhd, které vybízejí k sepsání, či přímo k účasto na peticích, jež tyto akce odmítají. Pochopitelně chápu rozhořčení lidí, kterým autobus nebude odjíždět z obvyklé zastávky a budou tak nuceni použít alternativní spoj, nicméně nečekal jsem, že to některé až tak "nadzvedne ze židle". I navzdory těmto omezením je doprava mhd po Praze velmi dobrá a její síť je rovněž slušně rozmístěna. Pokud je člověk nucen udělat nějaký ten přestup navíc, tak mu to podle mého názoru nezabere více než nějakých 5 minut času.
Možná jsem v tomto trochu zaujatý, ale nikdy jsem moc nechápal výmluvy rodilých obyvatel našeho největšího města na to, že jim "mhd jezdí jen 1x za 30 minut", což je prý hrozné a k nevydržení.
Co mají pak říkat lidé, kterým spoj do jejich města (vesnice) jezdí jen třeba 2x za den? Pochopitelně chápu, že hustota obyvatel na kilometr čtvereční hraje v dopravní obslužnosti svoji nezanedbatelnou roli, nicméně i tito lidé svoji situaci nějak zvládnou a přizpůsobí se. Dopravní spoje se ruší na mnoha "kritičtějších" místech než je Praha, ale o tom se zase tolik nepíše, protože koho zajímá nějaký "zapadákov", že?
Nechci, aby tento text vyzněl kriticky vůči Praze (i když si stále stojím za tím, že systém rozdělování dotací na obyvatele je krajně nespravedlivý), ale domnívám se že v porovnáním s celerepublikovou dopravní obslužností se stále jedná o silný nadstandard a i s omezenějším provozem (který podle mého není zase tak radikální) pravděpodobně nedojde k nárůstu jedinců, kteří budou preferovat individuální dopravu nad hromadnou (jak zní častý argument odpůrců).
Samozřejmě i já bych byl rád, kdyby mi tramvaj jezdila ze zastávky, kterou bych měl 20 metrů od domu, ale uvědomuji si, že se jedná až o moc velký luxus. Právě ta velká dostupnost pro mě byla možná tím největším šokem, který jsem při svém "nástupu" do Prahy cca před 10 lety zažil.
Tahle, a to, jak si někdo dokáže vytrvale stěžovat na to, že mu spoj jezdí jen 2x do hodiny....

Sound of Noise (2010)

26. srpna 2012 v 8:30 Filmové recenze
Na tento snímek jsem chtěl jít do kina už v době, kdy se u nás na "stříbrném plátně" poprvé rozeběhl. Neučinil jsem tak a shlédl jej až zhruba po roce a půl.
Předem bych chtěl zmínit, že si vážím originality i v něčem tak obvykle nadmíru konvenčním, jako jsou celovečerní filmy. Zároveň bych asi měl zmínit, že mám jakousi iracionální slabost pro některé severské filmy (Zvuk hluku, jak zní český překlad, je film ze Švédska). Zdálo by se, že se jedná o dokonalou kombinaci pro zajímavý filmový zážitek, ale ono ne.
Skutečně oceňuji zajímavé zpracování a hraní na předměty, které mohou být přirovnány k hudebním nástrojům jen s velkou dávkou úchylné představivosti, nicméně často jsem měl ve filmu dojem - zejména od jeho druhé poloviny - že tyto věci dost nápadně zastiňují samotnou filmovou dějovou linku, a to až do té míry, že si občas můžete říci, "co že se to jen na plátně děje."
Neříkám, že to je zbytečný film, ale je to ten typ snímku, který vás nebývale navnadí na zajímavý zážitek, nicméně poté nabídne jen rozpačitý dodatek.
Následující ukázka z youtube je patrně nejlepší scénou z celého filmu.

Beach House - Bloom (2012)

23. srpna 2012 v 14:35 Hudba z ouška do ouška
Beach House, hudební duo z Marylandu, má na svém kontě už čtyři dlohohrající desky. Bloom je tou (zatím) poslední.
Jejich existenci jsem zaregistroval v souvislosti s vydáním desky Teen Dream (2010) a okamžitě si tuto skupinu zaškatulkoval jako ty, kteří hrají zajímavou hudbu, leč kterou si obvykle pouštím jen jako pozadí pro nějakou jinou aktivitu. Navíc jsem měl neodbytný dojem, že po několika skladbách se dostavuje určitá jednotvárnost.
U desky Bloom jsem dal Beach House ještě jednu šanci (mimo jiné i proto, že ohlasy na toto album jsou velmi dobré) a... dobře jsem udělal. Ne nadarmo album Bloom vydává takový uznávaný label jako je Sub Pop (i když od většinové produkce tohoto vydavatelství se Beach House trochu liší).
Victoria Legrand a Alex Scally opět hrají to, co jim jde nejlépe, melodický dream-pop s krásnými vokály (Legrand) doplněný zasněnou kytarou (která jakoby se místy vynořila z magických devadesátých let plných shoegaze) a roztomilými zvuky vydávanými z elektronických varhan. Tato kombinace tvoří krásné písničky, kterou jsou melancholicky veselé i smutné zároveň.
Deská má asi 60 minut (včetně několikaminutové pasáže ticha před závěrečným "hidden trackem"), rozhodně se však nejedná o album, které by k takové minutáži potřebovalo nějakou vatu a podivnou výplň v podobě odfláknutých písniček. Na albu skutečně nelze najít slabou skladbu. Písničky jsou si sice trochu podobné, ale v tomto případě bych to neviděl jako nějaký zápor. Beach House prostě mají svůj styl a těch 60 minut pobytu v jejich "plážovém domku" je rozhodně velice dobře strávený čas.
Pro mě je tato deska velkým pozitivním překvapením a vůbec bych se nedivil, kdyby nakonec posbírala několik prestižních cen.
One in your life
it happens once and rarely twice

blog.cz s medvídky?

21. srpna 2012 v 14:04 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Není to zase tak dávno, co se nad "poslední diktaturou Evropy" vznesly postavičky plyšových medvídků a vítr je rozesal do široké oblasti. Medvídci na sobě měli připevněné různé nápisy (v angličtině) ohledně toho, že oni podporují boj tamní opozice za svobodu projevu, apod.
Však to znáte.
Docela zajímavé a vtipné gesto, které zároveň ukázalo i na dost velkou propustnost běloruské vzdušné obrany, letadlo, které výsadek medvídků provedlo, se nesetkalo s žádnou překážkou (a to letělo docela nízko).
Odveta režimu na sebe nedala dlouho čekat, uvězněn byl tamní novinář Anton Surapin, který si jednoho plyšáka vyfotografoval a toto foto uveřejnil na svém blogu.
Z pohledu z naší české kotliny je to dost absurdní. Možná by nebylo zcela od věci, kdyby blogerské komunity vyjádřily jakousi solidaritu se zatčenými, třeba "největší český blogovací portál" blog.cz by se mohl kromě věčných debat o svém autorském klubu zapojit do něčeho, co subjektivně považuji za smysluplnější čin.
Co třeba dát prostor názorům svých medvídku? :-)

Mr. Akin...what a shame!

20. srpna 2012 v 19:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Snad každý politik ze svých úst tu a tam vypustí nějaký "lapsus", nicméně to, co se povedlo Toddu Akinovi, republikánskému kandidátu do Senátu USA, je docela velká rarita.
Chápu, že téma potratů je v tak silně nábožensky založené zemi velmi vyhrocené, nicméně až dosud jsem předpokládal, že minimálně špičky obou názorových proudů mají jakési minimální povědomí o dané problematice. Pan Akin se ale domnívá, že v případě znásilnění se ženské tělo má jakousi prazvláštní schopnost uzavření se a zabránění početí.
Vskutku pozoruhodné, zajímalo by mě, zda si pan Akin při hodinách biologie na "high school" raději nečetl pod lavicí Burkeho :-).
To jsem ale možná trochu moc jízlivý. Podle Todda Akina se prý v onom televizním rozhovoru (stancie FOX 2) jednalo o "misspoken", nicméně z videa na níže položeném odkaze můžete sami posoudit do jaké míry se jedná o "přežblet".
http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-19319240

Kanibalové (Cannibal Holocaust 1980)

20. srpna 2012 v 9:23 Filmové recenze
Jsou filmy, které si sebou nesou nálepku "kontroverzní". Některé z nich ji mají čistě účelově, těší se, že kontroverznost zvýší počet diváků v kinech a prodej digitálních nosičů. Některé se holedbají zákazem v mnoha státech světa (třeba film La Belle Verte je PRÝ zakázán v EU, což je ale samozřejmě nesmysl), což snad může zvýšit jejich výjimečnost.
Cannibal Holocaust (dále budu používat český náze Kanibalové) nic takové nepotřebuje, je šokující sám o sobě.
Nevím o filmu, jehož režisér (R. Deodato) by byl krátce po uvedení do kin málem lynčován rozzuřeným davem, deset dní poté za své dílo zatčen a odsouzen na 4 měsíce neopodmíněně s tučnou pokutou, následně však musel před veřejností dokládat, že to vše byl JEN film, protože jinak by mu hrozil trest daleko větší.
V dobách své "slávy" měl tento snímek zákaz asi v 60 zemí světa, dnes to bude méně, asi 40, koho to zajímá, nechť si patřičné údaje dohledá sám.
A co že je tu tak hrozného?
Asi takhle, příběh začíná docela prostě. Skupinka 4 mladých lidí (filmaři) se vypraví do nitra neprobádané džungle, aby tam zmapovala jakýsi kmen. Jsou to silní lidé, mají dobrého průvodce a sebevědomím jen hýří. Jenže mine měsíc, druhý měsíc.... a po filmařích není ani vidu ani slechu. Po jejich stopách se vypraví významný antropolog Monroe (hraje jej bývalý pornoherec Robert Kerman, to jen tak pro upřesnění co za "ansámbl" se to na plátně zjevuje) a ten po nich nalezne filmové kotouče (či co to je), pochopitelně nejenom to, ale nechci zde moc vyzrazovat děj, pro případ, že by někdo tuto "snuff" perlu ještě neviděl.
Do té doby se prakticky neděje nic extra divného a nechutného, až si člověk říká, že diváci roku 1980 museli být pěkné srágory, když je toto tak nadzvedlo. Samozřejmě, je tam několik scén, které ve slušně vychované lidské bytosti vzbudí jistý odbor, naživo (ano, NAŽIVO!) se tam porcuje nějaký pralesní živočich a pak nastane taková drobná romantická scéna, kde jeden domorodec znásilní jistou dámu pomocí špičatého kamene, načež ji potom milosrdně ubije (a mezitím ji ještě čímsi naplní utero...), to vše není vidět zcela přímo a jasně, nicméně je to vidět dost jasně na to, aby se u toho slabší nátury pozvracely.
Ale pořád nic zase tak šíleného. Pravá "zábava" začíná až v druhé polovině filmu, kdy se Monroe rozhodne nalezené filmy promítat...
Ale dost už, kdo viděl, tak ví o čem píši, kdo ne a zajímá jej to, tak pro něj (pro ní) nebude jistě problémeme si film nějak obstarat.
Film má ale i jiné atributy (nezvrácené), vyzdvihl bych třeba vynikající hudbu, o kterou se postaral skladatel Riz Ortolani, kterého budete stoprocentně znát díky jeho hudbě k italskému seriálu Chobotnice. Přínos filmu bych také viděl jakožto inspiraci pro pozdějí sub žánr s názvem "found footage" (Blairwitch Project, REC, apod...), neboť část filmu je vyprávěna pomocí nalezených kamerových záznamů.
Pochopitelně, existují i daleko hnusnější a odpornější filmy (zkuste si třeba do googlu napsat "2 girls 1 jar"), ale tento film narozdíl od toho zmiňovaného v závorce je skutečně filmem (tedy, má příběh, hudbu, podíleli se na něm někteří lidé, kteří občas dělají normální filmy a šel do regulérních kin). Otázkou zůstává, zda všechen ten zobrazený hnus je použit čistě účelově, či zda má nějaké "vyšší" ambice. Těžko říci, podobně jako u Romerových zombíků. Osobně se domnívám, že smyslem mohlo být říci cosi ve smyslu, že ti největší divoši a barbaři dřímou v naší "civilizované" společnosti, ale možná toto vše je jen záminka, aby si režisér Deodato mohl pustit své sadisticko-sexuální imaginace na filmové plátno. Co já vím....

3 (Drei, 2010)

19. srpna 2012 v 14:22 Filmové recenze
Tom Tykwer je bezesporu zajímavý zjev německé kinematografie. Upoutal na sebe filmem "Lola běží o život", zaujal "Princeznou a bojovníkem" a definitivně se zapsal do povědomí široké veřejnosti snímkem "Parfém, příběh vraha".
"Drei" je jeho posledním počinem.
Dobrým?
Snad.
Tak jednoduché to totiž není.
Tykwer přivádí na scénu bezdětný pár (věk cca 40 let) Hannu a Simona. Jsou už takříkajíc "přechození", ke svatbě se moc nehrnou, jeden z nich je evidentně neplodný (a ani je moc netrápí kdo), ale jinak slušná rutina. Ta se změní až v okamžiku, kdy do jejich životů vstoupí Adam (skvělý David Striesow)...
Už z prvních záběrů lze poznat Tykwerův "rukopis", tedy rozdělená obrazovka a rytmická elektronická hudba, na které se režisér rovněž i částečně autorsky podílel. Přes slabší úvod má film docela zajímavý spád a nouze zde není ani o komické situace. Také je tu hodně sexu, takže pokud se na něj někdo dívá nerad, tak "Drei" asi nebude filmem zrovna pro něj, mimochodem, zkuste se zamyslet nad tím, proč se zrovna jmenuje "3" :-).
"Drei" je určitě pozitivním zážitkem, jen bych podotkl, že tomuto filmu by možná neuškodily silnější střihačské nůžky....
P. S. A Sophie Rois ......, toto je možná její nejlepší film, hraje tu celkem slušně, nicméně na její nahé tělo není zrovna nejlepší pohled (subjektivní postoj).
P. P. S. A něco mi tam chybělo, něco, co by tu všeobjímající mnohovrstevnost dalo trochu do pevnější vazby, ale to je asi vskutku věc názoru.

Putování po Teplicích

18. srpna 2012 v 9:23 Liborova umělecká fotogalerie :-)
V tomto příspěvku bude hodně fotografií.
Proč?
Protože Teplice a jejich okolí si to jistě zaslouží :-).
Ale popořádku, výlet do Teplic jsme plánovali už dlouho, ani já, ani Slečna I. jsme doposud toto "město na severu" nenavštívili a měli o něm jen dost hrubé povědomí. První, co vás na Teplicích zaujme, je to, že se jedná takříkajíc o "město dvou tváří", snoubí se tu ladná architektura a městská zeleň s rozbořenými budovami a nevkusnými hernami...., nicméně z okolních měst se jedná patrně o město nejkrásnější.
Nelze opomenout Doubravku, vrch u Teplic, kde kdysi stával hrad, ale na sklonku třicetileté války byl pobořen, neboť sloužil jako úkryt pro švédské vojsko a domácí se obávali, že by se to mohlo někdy v budoucnu opakovat. Je odtamtud krásný výhled a výstup na kopec má rozhodně co nabídnout, pokud tedy nesejdete z cesty....
I Teplice disponují zajímavým street-artem.
Tento sloup Nejsvětější Trojice se nachází nedaleko před zámkem. Autorem byl Matyáš Bernard Braun. Skutečný barokní skvost!
A nesmíme zapomínat na to, že Teplice jsou hlavně lázeňským městem, dokonce se jim v polovině 19. století přezdívalo "malá Paříž". Trocha eufemismu neuškodí :-). Lázeňské oplatky ale dovážejí z Luhačovic...,hm.... A tradiční kolonádu tu také můžeme hledat jen marně, byla stržena v roce 1931.
A zde je náměstí. Docela šok. Umím si představit toto místo bez všech těch bagrů, ale obávám se, že i tak bude vzhled poměrně tristní, neboť odpudivé stavby vzniklé v poválečné době toto místo zhizdily na dost dlouho... Plakáty avizovaly zápas 1. ligy ve fotbale mezi Teplicemi a Příbramí. Obě města by se zároveň jako velcí kandidáti mohla účastnit soutěže o zničené městské centrum....
Ale bezesporu pozitivním dojmem působí botanická zahrada. Nabízí 3 místnosti a ještě nějaké to prolížení venku. Krom cizokrajných rostlin se můžete těšit i na milé dekorace a velmi stylově upravené prostředí. Palec nahoru!
Nedaleko Teplic se nachází Krupka a v ní také tato dlouhatánská (široko daleko!) lanová dráha na Komáří vížku, cena tam i zpět 150 ká čé.
A o tom, že to za ty peníze stojí nemůže být snad pochyb. Krásný výhled na Krupku, Teplice i na velkou část Českého středohoří (podařilo se mi identifikovat Milešovku). Výhled z konečné stanice je ještě o mnoho lepší, ale ten zde nenabídnu.
To takové nádraží v nedalekém Duchcově, to je jiná kapitola. Docela bizarní stavba se zaniklým minilegolandem. Nic podobného jsem dosud neviděl....
A zámek Duchcov? Inu, první dojem byl docela příšerný. Opravuje se, vím, ale stejně, uhýbat při vstupu do brány rozjeté tatře (či co to bylo), nepatří zrovna mezi to, čemu se říká "dobrý první dojem". Uvnitř se dá nalézt pozoruhodná galerie, kde bych upozornil zejména na Sprangerův obraz Venuše a Adonis, to je pokoukáníčko! Pochopitelně je tu část prohlídky věnována i Casanovovi, který zde 13 let působil jako knihovník (a to bylo v době, kdy už jej více zajímaly knihy než ženy, takže žádné pikantní historky nečekejte).
A Teplice, to je také především fotbal! Místní stadion Na Stínadlech patří mezi ty nejkrásnější v republice (tedy až po tom v Edenu, pochopitelně:-)) a byl jsem velmi rád, když se mi poštěstilo dostat se přímo na jeho trávník a podívat se i na trénink hráčů. Jsou to moc hodní kluci. Ochotně se mi v podstatě všichni podepsali na plakát (i taková hvězda jako Vachoušek, či sportovní ředitel (manažer) Verbíř), jedničku s hvězdičkou ale získává nová posila Ján Chovanec, který v okamžiku kdy zjistil, že na plakátu jeho fotka není, tak vysprintoval do kabin a rychle přinesl hráčskou kartičku, kterou ochotně podepsal. Tomu se říká dobré PR!
V Teplicích bývala i krásná synagoga, která však vzala za své během křišťálové noci. Škoda, kdyby se zachovala, tak by se jednalo o největší dochovaný židovský chrám v Čechách, a to si buďte jistí, že penízky by se tak z turistického ruchu do tohoto města jen valily.... Pro lepší představu o synagoze je dobré se mrknoutl na odkaz zde.
That´s all folks! Kdo dočetl až sem, tak má mé uznání :-).

Pussy Riot

17. srpna 2012 v 11:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dnes má být vynesen rozsudek nad dívčí punk-feministickou grupou Pussy Riot.
Asi každý člověk, který se aspoň elementárně zajímá o světové dění o jejich kauze slyšel. Skupinka dívek, hrajících provakativní hudbu s provokativními texty často vystupuje na veřejných místech a pranýřuje ruskou současnost, zejména Putina a styl jeho vlády a podporuje LGBT. Naposledy si ale "ukously trochu velký krajíc chleba", v katedrále Krista Spasitele, kde nepovoleně spustily svoji vlastní verzi modlitby (namířenou proti Putinovi). Několik členek skupiny tak čelí dost závažným obviněním, jež může být "odměněno" až 7 letým trestem odnětí svobody.
Popravdě nevím, co si o dané věci myslet. Domnívám se, že Putinovo Rusko není zrovna zemí, kde by byl klenot demokracie vybroušen co nejzářivěji, jistě má své chyby (korupce, klientelismus), koneckonců jako v podstatě jakákoliv jiná země. Z tohoto hlediska se domnívám, že upozorňovat na ony chyby je povinností každého uvědomělého občana. Jde samozřejmě o formu, nicméně i tak musím připustit, že platí rovnice, kde extrémní forma = extrémní účinek. Málokterá změna se dá prosadit výhradně panelovými diskusemi...
Zároveň jsem si však vědom toho, že protest v katedrále (a i mnoho jiných prostředků Pussy Riot, např. vulgarismy v textech, apod) jsou někdy na hranici, či vyloženě za hranicí slušnosti. Pokud by něco takového dělaly doma, či v prostorech, jež by byly vyhrazeny pro koncert, tak by to pravděpodobně nikomu nevadilo.
Co s tím?
Trochu mi to připomíná situaci okolo předělaných figurek na semaforech u nás, či u tolik oblíbených tykadel nakreslených na politické plakáty. Evidentně došlo k porušení zákona, za což by měly asi následovat nějaké sankce, nicméně většina lidí (u nás) tyto činy bere jak akt humorného protestu proti absurdním podmínkách, které tu leckde vládnou, či jako svébytnou uměleckou recesi. Koneckonců v Rusku Pussy Riot rozhodně nejsou osamoceny, stačí si jen vzpomenout (nebo vygooglovat) akce umělecké skupiny Vojna (třeba ten slavný penis..).
A není snad problematika nacházení (možná neexistující) hranice mezi povoleným x nepovoleným, vhodným x nevhodným jednou ze stěžejních a věčných otázek pro demokratickou diskusi?
Osobně bych se asi přimlouval za velmi mírné potrestání dotyčných, 7 letý trest mi přijde absurdní (v okamžiku, kdy jiní, daleko mocnější, provádějí mnohokrát závažnější zločiny, a to obvykle beztrestně). Možná se dá řici, že nebýt - podle mého názoru - nesmyslných zákazů (viz. homosexuálové v Petrohradě), tak by rozhodně tolik důvodů k podobným akcím nebylo. Formu protestů úplně zcela neschvaluji, ale mám pro Pussy Riot jisté pochopení.
A na výsledek soudu jsem zvědav.
Punk´s not dead :-).

Ohýbání historie

16. srpna 2012 v 17:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ohýbání historie je celkem běžným jevem, ke kterému dochází v nejedné její interpretaci. České dějiny tak mají svůj vrchol v husitství (a na protichůdné tendence vandalismu se moc nepohlíží), první republika bývá interpretována jako "zlatý věk" (a na nevyřešenou národnostní otázku se také velké ohledy neberou), apod. Není to nic zvláštního. V touze dát předešlým událostem smysl se leckdo (i v dobrém úmyslu) dopustí určité selekce relevantních událostí.
Snad to ani většinou jinak nejde.
Horší je, když se něco "ohýbá" zcela bezostyšně účelově. Hojně takto bývá kritizován minulý režim (1948-1989), který si přejinačil husitství, když mu vnukl revolučně sociální tendence (tedy, ne že by tam vůbec nebyly, ale stejně...), zaostřil i na společnost pravěkých lidí, kde neopomněl zdůraznit beztřídní ideál, koneckonců i slavný rok 1848 se v této režimní interpretací jeví docela jinak, než se vykládá dnes.
Minulý režim za takové zkreslování historie byl (a stále je) velmi kritizován. Když je v TV vysílána Vávrova husitská trilogie, tak zaznívají varovné hlasy o vhodnosti zařazení takového pořadu.
Budiž.
Nedochází však k něčemu podobnému i dnes, například s myšlenkou "Evropské unie" a "evropanství"? Jiří z Poděbrad by se asi docela divil, kdyby zjistil, že je mu do vínku vkládána inspirace pro budoucí tvůrce EU. Mnohé současné mezinárodní projekty jsou pojmenovány po slavných Evropanech, obvykle s poukazem na jejich revoluční myšlenky, které nám tak či onak současné uspořádání EU přiblížily. Nemám v těchto ohledech zrovna detailní přehled, nicméně se domnívám, že i u těchto jedinců (např. Da Vinci) dochází k určitému "ohýbání" dějin.
Třeba nám to naši potomci také budou jednou vyčítat...

Nu Pagadi Tom and Jerry!

12. srpna 2012 v 21:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když na našich televizích kdysi běžel seriál pro děti s názvem "Jen počkej", tak jsem jej velmi miloval. Fandit zajíci bylo lehké, protože vlk byl typický záporňák, který měl obhroublé manýry, ošklivé vzezření a kouřil jakési podivné cigarety (asi ruské, patrně v touze brzy zemřít, protože chytat toho "zajace" byla skutečně sisyfofská práce). Zajíce však nikdy nechytil. Až mi jej někdy bylo docela líto.
Pak jsem ale viděl i Toma a Jerryho a rázem se ve své dětské duši přeorientoval na tento seriál.
A až dnes mě napadá, zda náhodou tvůrci jednoho trochu neopisovali od druhého (prý ne), tedy konkrétně "Jen počkej" od staršího "Toma a Jerryho", jejichž geneze spadá až do časů druhé světové války (ne, s jejím rozpoutáním nic společného nemají).
V Tomovi a Jerrym jsem měl větší pochopení pro záporňáka Toma. Koneckonců, kdo by fandil otravné myši, i v reálném životě mám tedy osobně raději kočky. Korunu "dobré straně" nasadila arogantní myš s plenou jménem Tuffy. Toma mi bylo tehdy skutečně líto, většinou totiž své marné snažení po lapení Jerryho (to v tom světě neběhá jiná myš než Jerry a Tuffy?) ukončil nějakou drastickou událostí ze které si sice brzy oklepal...., ale stejně.
Nevím čím to je, ale narazil jsem na docela dost lidí, kterým byli také vlk a Tom sympatičtější než jejich oponenti. Asi jsme všichni uvnitř své duše lítostiví a snažíme se držet palce postavičkám-outsiderům, navzdory tomu, že víme, že jejich šance na úspěch jsou asi tak velké, jako Tuffyho pleny.
A ty jsou tedy sakra malé.

Telepatická

11. srpna 2012 v 21:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ano, tento článek se bude snažit být o něčem tak "para….(doplňte si jakékoliv vhodné slovo)" a neuchopitelném, jako je telepatie, i když to tak zprvu rozhodně nevypadá.
Jako přesvědčenému demokratovi (i když s tímto slovem se handlovalo jako s thajskými lehkými děvami) mě pochopitelně nenechává chladným současná vzrůstající tendence podpory antidemokratických myšlenkových proudů. Nemám teď ani tak na mysli české komunisty (KSČM), neboť ti se nějakým dějinným kung-fu wushi hmatem v podstatě dostali na parlamentní platformu.
Deprese z polistopadového vývoje je zřejmá a asi jen těžko zpochybnitelná, není se možná čemu divit, když si vezmeme v potaz, že mnoho lidí si pod slovem "demokracie" představí mnoho rozličných významů. Máme tu antickou demokracii (s otroky), lidovou (s uzavřenými hranicemi a politickými vězni), i korporativní (prakticky bez politických stran), apod. Je tedy klidně možné, že tehdy před dávnými postsametovými lety si skutečně někdo pod slovem demokracie představil legalizaci svého veksláckého podnikání, jiný severský sociální stát a další třeba konečné vyřešení romské otázky. To pak může být leckdo frustrován, když se ukáže, že ona ta demokracie je vlastně "jen" odrazem naší společnosti a nejedná se o magickou formuli pomocí níž budou pečené buřty s křenem a pivem do úst létat.
Bylo by tak určitě super, kdyby Ganzfeld experimenty prokázaly funkčnost a možnost využití telepatie ke komunikaci mezi lidmi. Moc tomu (na rozdíl od zástupu schizofreniků) ale nevěřím. Škoda, předávat si komunikační poselství skrze myšlenky a ne díky slovům, jež mají rozličný význam, by bylo určitě prospěšné.

I když…., s některými lidmi, respektive obsahem jejich hlav, bych se pak raději nechtěl stýkat…. :-).

Prezidentská

10. srpna 2012 v 10:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vždy se mi líbilo slovo "prezident" napsané se "s". Asociovalo mi to jakýsi dávný věk, starobylost, důstojnost tohoto úřadu. Samozřejmě, je to jen iluzorní představa.
Prezidenta (ať už se "s" nebo se "z"), respektive prezidentku, si v blízké době budeme volit sami. Osobně onou přímou volbou nejsem zrovna dvakrát nadšen, ačkoliv jinak prvky přímé demokracie obvykle podporuji, neboť se obávám šíleného populistického humbuku, který možná překoná i volby sněmovní a hlavně se mi moc nepozdává rovnováha mezi pravomocemi tohoto činitele a jeho dost silným mandátem (i když samozřejmě pravdou je, že zákulisní hrátky při minulé volbě povolaných byly dost nechutné). Buď jak buď, mnoho stran má v programu podporu přímé demokracie a volbu prezidenta jistě vzalo jako náplast na zaplácnutí kverulantů.
Otázka je, koho volit.
K některým kandidátům mám výrazné antipatie, některé tak dopodrobna neznám... Z lidí, kteří kandidují je mi celkem sympatická (z mnoha důvodů) Táňa Fišerová, ale vzhledem k tomu, že v podstatě absentuje u jakékoliv předvolební propagace, tak se obávám, že její šance moc nepřevyšují nulu.
Až si tak někdy říkat, zda vůbec k těmto volbám jít.
A také si až říkám, zda je ten úřad prezidenta vůbec tak zapotřebí. Chápu, že u nás stále mnoho lidí vnímá prezidenta jako muže číslo jedna této země, a ani se nelze divit, když sídlí na hradě, dávném to sídle zeměpánů, sídle Tomáše Masaryka, který se nebál vyvěsit vlajku s rudým kalichem (přímo na očích katolickým hodnostářům) a pomocí své "velké pětky" dost zasahoval do politiky a koneckonců i ten Havel měl v počátcích trochu více prostoru, než by mělo být obvyklé. Ano, to vše chápu, všechny ty tradice a symboly, nicméně osobně se domnívám, že se zrušením prezidentského postu by tuto zemi žádné velké neštěstí nepotkalo. Ty už tak malé pravomoce by jistě bylo možno rozdělit mezi jiné ústavní činitele, pochopitelně, některé záležitosti by byly dost citlivé (např. jmenování ministerského předsedy, agraciace by snad tolik lidí nelitovalo, koneckonců, proč by ji nemohl vynést takový ombudsman?), ale domnívám se, že za použití dobré vůle by i tento problém měl řešení.
Pozor, tento next nevybízí ke zrušení prezidentské funkce, naopak, svým způsobem mám k ní respekt a úctu (ať už tam sedí Vašek nebo Vašek), jen mě trochu udivilo, že v době, kdy se tak horentně diskutovalo o způsobu volby prezidenta této země, tak vůbec neproběhla relevantní debata (nebo jsem ji nezaregistroval) o samé podstatě a smyslu této funkce.

Portal 2 (2011)

7. srpna 2012 v 21:17 Počítačové hrátky
Hra Portal 2 se stala podle mnohých počítačových magazínů nejlepší hrou roku 2011. Samotné studio Valve (tvůrci slovutného Half-life) dokonce po vydání prohlašovali, že Portal 2 je nejlepší počítačová hra, kterou kdy stvořili.
Mají pravdu?
Těžká otázka.
Ale možná že ji skutečně mají. Portal 2 je totiž zcela excelentním kouskem.
O hře samotné by šlo v podstatě říci skoro to samé, co o jejím starším bratříčkovi (viz zde), není to však jen pouhá kopie, jen další pokus jak vytáhnout z hráčů další peníze. Na svůj klasický koncept nabaluje tento Portal i několik nových prvků. Jedná se zejména o gel, který má několiv barev (červený, bílý a modrý) a lze jej využít k rozličným činnostem (bílý vám dovolí vytvořit portál tam, kde to jinak nejde, modrý vylepšuje skok a červený rychlost běhu). V tomto díle hráč opět hraje za Chell a opět má k dispozici portálovou zbraň se kterou se dají dělat nevídané kousky...
Portal 2 je samozřejmě znovu logickou hrou, akce tu je pouze miniaturní stopové množství, nicméně hra přesto nenechá uživatele vydechnout, neboť nabízí velmi variabilní hádanky a oplývá skvělou hratelností a fascinujícím příběhem, který zde navíc není zrovna zjevně přítomem, ale hráč sám si jej musí poskládat z krátkých páskových záznamů zakladatele komplexu Aparture a ze zpráv, které hráči zanechá GLaDOS a Wheatly (nová entita ve hře). Chell se v tomto díle dostává daleko více do hloubky (a to jak fyzikálně, tak i obrazně) zařízení Aparture Science a o pozoruhodné dějové zvraty tu vůbec není nouze.
Portal 2 vrhá trochu více světla do pozadí událostí tohoto i předchozího dílu, nicméně zcela exaktní, přesné odpovědi nenabízí, což ale rozhodně nevadí. Nejdůležitější je podle mě to, že Portal 2 si podržel kvality předchozího dílu a navíc napravil drobné nedostatky, které jeho předchůdce měl, např. krátkou herní dobu (ta se zde může vyšplhat tak na 8 hodin, což sice také není bůhvíjaký čas, ale oproti minulému dílu se jedná o několikanásobný posun).
Zcela určitě doporučuji všem, kteří mají rádi netradičně pojatou virtuální zábavu, která vyžaduje i nějaké to zapojení mozkových buněk, zároveň se ale nejedná o nějakou ultra těžkou hru, mám dojem, že i průměrně zdatný hráč je sto ji "pokořit".
A to jsem se ještě vůbec nezmínil o velmi zajímavém humoru, o který se stejně jako v první díle stalá GLaDOS (i když Wheatley vydatně sekunduje) , např. "Věděla jste, že lidi se špatným svědomím snáze vyleká hlastý zvu..." -ozve se mlhová siréna - "..k. Omlouvám se, nevím, proč se to spustilo....". Koneckonců všechny hlášky se dají najít na této adrese, nicméně musím také podotknout, že pokud je člověk neslyší přímo ve hře (kde k jejich vyznění přispívá ještě velmi dobře namluvený mechanický hlas GLaDos), tak se potřebný efekt asi jen těžko dostaví.
P. S. A dokonce jsem se ještě vůbec nezmínil o kooperativní hře, kterou jsem ale bohužel neměl tu možnot vyzkoušet.

Blur na youtube

6. srpna 2012 v 11:49 Hudba z ouška do ouška
Na slavném internetovém kanále youtube jsem shodou nepravděpodobných okolností narazil na prakticky všechna alba britské skupiny Blur, která jsou úhledně srovnána v jednom "videu". Slavná "třináctka" nemůže pochopitelně chybět. Spolu s Think Tank se jedná podle mého názoru o nejlepší desky Blur.
Skupin, které mají celé své desky na youtube, je samozřejmě více, daleko více...
P. S. Z této desky nedám dopustit na skladbu s názvem "Trailerpark".

Hobit, aneb Grab that cash with both hands and make a stash

3. srpna 2012 v 12:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Grab that cash with both hands and make a stash...", zpívají ve své slavné písni Money legendární Pink Floyd (něco jako, sbal prachy a užívej si to).
Jo, o tom to je.
Není tajemstvím, že Jackson už nějaký ten pátek připravuje pro kina adaptaci Tolkienovi knihy Hobit. Nic proti tomu, ale podle zprávy, kterou jsem si dnes přečetl na csfd.cz se má jednat o trilogii. Docela mě to zarazilo. Kdo jste knihu četli tak jistě víte, že Hobit je knihou celkem nenáročnou, docela krátkou s nijak komplikovaným příběhem. Udivuje mě, kde sebere Jackson materiál na tři - pravděpodobně - dlouhé filmy... Chápu, že ten film bude jistě drahý, takže je třeba na sebe vydělat a dnes je navíc trochu v módě točit fantasy ságy (a ideálně je uzavřit nějakou trilogií). Tolkienův Hobit si o zfilmování říkal už dávno, vždy, když se nad tím tak zamyslím, tak je mi docela líto, že se tenkrát v šedesátých letech nepodařilo Trnkovi dotáhnout ten projekt do konce (zemřel v roce 1969), domnívám se, že by to byla (s ohledem na předchozí Trnkovu práci) velmi důstojná podoba.
No nic, Tolkiena jsem četl v polovině devadesátých let a přiznám se, že v té době to pro mě byl asi ten nejúžasnější spisovatel na světě a docela jsem se i divil, že se ještě nikomu do té doby nepodařilo převést knihy na filmové plátno (a teď nemluvím o tom animovaném snímku Pán prstenů, který tehdy u nás znal skutečně jen málokdo). Dnes už to tak pochopitelně neprožívám, nicméně na Hobita jsem byl zvědav (a vždy jsem jej měl trochu radši než "prstenovou trilogii", snad právě pro ten krásný, pohádkový nádech, či než "Silmarillion", který jsem zase bral jako takové "staré pověsti středozemské") a moc se mi proto nelíbí, že se tvůrci rozhodli z projektu vytřískat co nejvíce dolarů za každou cenu. Obávám se trochu, že film se tak může v některých ohledech od knihy znatelně odlišovat, protože na zaplnění nějakých cca 300 (a pravděpodobně ještě více) minut bude třeba nejednu nějakou tu "kosmetickou úpravu".
Ale třeba jsem jen velký pesimista a dopadne to na výbornou.

Nohejbalový míč

2. srpna 2012 v 9:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
No konečně, právě před mi chvílí mi kurýrní služba PPL doručila dlouho očekávaný míč na nohejbal a už se nemohu dočkat, až jej trochu proženu. Příběh jeho pořízení má zajímavou genezi, za kterou by se nemusel stydět ani Mojžíš (ano, ten s těmi růžky na hlavě).
Nejsem bůhvíjaký sportovec, přiznám se osobně, že pravidelněji pěstuji snad jen cyklistiku a jen výjimečně k tomu přidám jakousi nadstavbu v podobě fotbalu, či nohejbalu. Druhý jmenovaný sport mám ale vždy spojený s příjemným kolektivem a také s cinkajícími lahvemi od piva, takže je celkem pochopitelné, že v těchto hezkých dnech si docela rád "pinknu přes síť". Při těchto příležitostech je vždy velmi dobré dostat se onomu sportu trochu více do hloubky, protože člověk se pak dozví věci nečekané. Tušil jsem to, ale až nahlédnutí na příslušné webové stránky mi potvrdilo, že nohejbal je sport ryze český, vzniklý ve dvacátých letech v Praze jako tréninková metoda fotbalistů našeho tehdejšího nejlepšího - jak by sami napsali - "teamu footballového" SK Slavia, kteří pro zápasy "cvičení v míči kopacím" vytvořili specifickou činnost. Snad to byli původně dorostenci Slavie, kteří na svém tehdejším hřišti na Letné začali kopat přes lavičiky, které později nahradil napnutý provázek, už tehdy údajně hráli prakticky podle velmi podobných pravidel těm dnešním, nicméně po několika letech nohejbal vymizel a o jeho renesanci se ve třicátých letech zasloužila známá pražská plovárna Žluté lázně, konkrétně fotbalista Kožmín, který vymyslel onen krásně česky znějící název "nohejbal".
Nohejbal je relativně známý sport v ČR, Slovensku, Maďarsku i Polsku, jinde je to o poznání horší, což je určitě škoda. Snaží se sice prodrat do elitní společnosti olympijských sportů, ale vyhlídky moc dobré nemá. Nových sportů, respektive sportovních disciplín, vzniká jako hub po dešti a tu a tam se i nějaký vyřadí (Baseball). Olympijské hry nejsou nafukovací (i když by se to jistě nějakým podnikatelům líbilo) do nekonečna.
Škoda, bylo by to hezké a jistě by to také našim reprezentantům pomohlo získat nějakou tu medaili navíc, vždyť kolik je jen sportů ve kterých se můžeme řadit (dlouhodobě) mezi neoddiskutovatelnou absolutní světovou špičku?

Ztraceni ve vyhledávačích

1. srpna 2012 v 10:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedá mi to a musím zavzpomínat na dobu, kdy internetové vyhledávače ještě tak úplně rozšířené nebyly (nebo jsem nebyl sto je používat) a člověk si musel klíčové výrazy pamatovat. Dokonce se mi jednou na Invexu dostal do ruky "časopis", jehož obsah tvořily prakticky jen doporučené internetové stránky. Bůhví, kde skončil...
A pamatuji se, jak nás učili vyhledávat výhradně za pomocí znamínek "+" a "-", což byla docela legrace, zejména tehdy, když člověk v tehdejším velmi chudém prostředí česky psaného internetu skutečně našel něco relevantního. Rychle si data uložit na disketu (nebo pevný disk) a pak se honem odpojit. Vždyť to připojení je tak drahé...Zní to už skoro jako historie, ale když se na to podíváme realističtěji, tak tato "historie" je stará jen něco málo přes 15 let. Až se docela děsím toho, co bude za dalších 15. Zvládnu další fázi "informačního věku", nebudu s prosíkem chodit za schopnějšími (mladšími?) s - pro ně - triviálními požadavky?
Vyhledávačem číslo jedna dneška je bezesporu google. Jeho dominantní postavení se zdá být takřka neotřesitelné, nicméně vždy tomu tak nebylo, ale upřímně, kdo dnes používá Yahoo! nebo třeba Altavistu (stejně ji koupilo Yahoo!), Morfeo? Google v současnosti vyhledává i za použití historie vašeho předchozího hledání a různým lidem tak přináší různé výsledky jim přesněji šité na míru. Je to tak dobře? Otázka, kterou bychom si jen těžko mohli dříve položit, neboť z technických důvodů nebylo možné, aby se vydávaly speciální encyklopedie právě jen pro jednoho člověka. A jelikož jsou dnes internetové vyhledávače portálem k informacím číslo jedna (a pak dlouho, dlouho nic), tak je určitě zajímavé sledovat, jak determinující mohou být pro Vaši informovanost Vaše předchozí pokusy (nemluvě o tom, když zrovna hledáte něco diametrálně odlišného).
Není tak tedy zcela od věci tu a tam zkusit i jiný vyhledávač než google, i ten není neomylný, známe třeba příklady google bomb. V Respektu nedávno psali o zajímavých alternativách fungujících na poněkud odlišném prinicpu. Zkuste třeba takový duckduckgo.com.