Červen 2012

Portal (2007)

23. června 2012 v 20:46 Počítačové hrátky
Half-Life znají i lidé, kteří se o interaktivní počítačovou zábavu moc nezajímají. Portal měl být možná původně jen takovým vedlejším produktem tohoto slavného titulu, jenže netrvalo to dlouho a tato hra si vysloužila velké uznání ze strany hráčské veřejnosti (a také pokračování). Přitom sama podstata hry je jednoduchá. Sice vidíte svoji postavu z pohledu první osoby, nicméně nejedná se o klasickou střílečku, nikdo zde nezemře a vaše postava ani nevystřelí. Jedinou zbraní je ASHPD (portálová pistole), která jednoduše udělá ve zdi portály, mezi kterými lze přecházet. Princip hry doplňují ještě jakési podivné kostky, kterých lze většinou využít jako těžítek pro rozličná tlačítka. Dohromady takto nakombinováno, s úžasným designem úrovní a zajímavým příběhem (který, bez legrace, osciluje mezi hororem a komedií), se vytváří pozoruhodný zážitek, který právem získal ocenění za nejoriginálnější videohru roku 2007.
Nevýhodou je určitě herní délka, neboť i průměrný hráč je schopen Portal zvládnout "pokořit" za jeden den.
Ve hře vedete postavičku dámy jménem Chell, která se bůhvíproč ocitla na podivném místě, kde s ní hovoří jen syntetický hlas umělé inteligence GLaDos, která Chel vede dále, radí ji a slibuje, že na konci veškerého testování ji bude čekat oslava s dortem...
Portal je strhující hra, kterou jsem v podstatě dohrál na "jeden zátah". Povinnost pro všechny milovníky logických her a filmové série Kostka.

Ionesco - Nosorožec

21. června 2012 v 10:53 Tyjátr
Ano, na Nové scéně Národního divadla hrají nosorožce. Pozoruhodnou hru slavného dramatika antidramatu (či absurdního divadla).
- Nosorožec!
- To se Vám něco zdá… Ach, no tohle!
V menším francouzském městě se znenadání objeví nosorožec. Pobíhá ulicemi a hrozí, že někoho zašlápne. Brzy je nosorožců více. Jsou to totiž lidé, kteří se v ně mění (metamorfují). Nosorožců je stále více a lidí stále méně… Být nosorožcem znamená být v určitém stádu, podlehnout většině a nechat se unášet na jejích vlnách. Pod "nosorožectvím" si můžete představit takřka cokoliv, nacismem počínaje a současných konzumerismem konče. Tato divadelní hra se mi líbila, byť v začátku je tam možná několik až příliš rozvleklých a zvláště "ukecaných" scén, nicméně v druhé části je o mnoho zajímavější. Svůj podíl na tom mají i skvělí herci (Prachař, Bareš, Pavelka, Žáčková, Postránecký, či třeba i Jan Bidas) a režie Gábora Tompa. Zvláště zajímavě je vyřešena proměna Igora Bareše, jeho herecký výkon se mi koneckonců líbil asi nejvíce.

Idioti (Idioterne 1998)

19. června 2012 v 16:09 Filmové recenze
Film Idioti je snímkem, který režiséra Triera už nadobro proslavil (minimálně v mých očích). Jedná se pravděpodobně o vrcholné dílo manifestu Dogma 95 (upuštění od akčních scén, černobílého obrazu, pokud možno bez rekvizit, apod.), takže rozhodně není od věci se mu trochu podívat "pod pokličku".
Intelektuálové jsou příšerné bytosti, když se nudí, tak dokážou vymyslet věci, nad kterými takto "nepostižený" jedinec jen nevěřícně kroutí hlavou. V Dánsku se dala dohromady skupina víceméně mladých lidí intelektuálního charakteru (lékař, učitel,...), kteří si krátí čas bohulibou kratochvílí hraní si na retardované. Jde jim to docela dobře. V okamžiku, kdy poznáte, že to vše jen hrají, tak se dostaví několik vtipných momentů, např. scéna na exkurzi v továrně ("To ho necháte řídit auto?"). Nejde tu však jen o humor, ten později v podstatě ustoupí závažnějšímu sdělení - snaze uvolnit "blázna v sobě" a najít alternativu vůči současné moderní společnosti, snaze osahávat hranice svobody.
Nebyl by to samozřejmě Lars von Trier, aby do filmu nedal něco šokujícího. Jednak mi jako divákovi bylo chvílemi dost trapně za hlavní postavy (ale to nemyslím nijak negativně) a také scéna skupinového sexu je natočena tak, že by se možná dost dobře vyjímala i v pornografické sbírce Roberta Rosenberga.
Každopádně si troufnu tvrdit, že Idioti jsou jedním ze zásadních evropských filmů devadesátých let minulého století a pokud Vám nevadí občasný pohled na lidské pokrytectví, několik záběrů na nahá těla a trochu divný humor, pak považujte Idioty jako mé vřelé doporučení (i v případě, že se jmenujete Robert Rosenberg).

Formy extremismu

18. června 2012 v 11:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Už to není jako dříve. Extremisty lze často jen stěží poznat na první pohled. Většinou se naučili v poklidu argumentovat, chodit slušně oblékaní a tvářit se do jisté míry konsenzuálně. Kupříkladu většina rasistů už nenosí své symboly viditelně, ale naopak vystupují jako "ti slušní lidé, kteří chtějí všem pomoci třeba od drog a možná i od něčeho jiného....".
Občas se ale zadaří narazit na někoho skutečně otevřeně demaskovaného, a to je pak docela šok.
"Je přeci jasné, že černoši jsou níže než my. Jen se podívej jakou vytvořili kulturu, nic! To jen bílí staví velké budovy píšou knihy a vymysleli banky!" - volný přepis jednoho výroku. Skutečně, nebylo to vyřčeno někdy před 60 lety, ale v roce 2012.
Ano, jako bych zapomněl, je to naše kultura, která vytvořila krajně individualistický systém, kde se smrt a stáří pokud možno vytěsňují, která sice tvoří zajímavé budovy, ale také zbraně, které jsou schopny nejenom ji, ale veškerou populaci na planetě zničit. Co je na tom tak vyspělého?

Dům (Dom 2011)

17. června 2012 v 10:37 Filmové recenze
Film Dům slovenské režisérky Zuzany Liové je snímkem, na který jsem se dlouho těšil. Film získal slušné kritiky a i diváci mu vyjádřili svoji návštěvou biografů přízeň. Dokonalý předpoklad pro slušný filmový zážitek.
Je tomu skutečně tak?
Je tomu skutečně tak!
Otec (Krobot) a matka (Medvecká) staví dům pro svoji dceru Evu (Judit Bárdos), té je to ovšem celkem volné, neboť sama touží zejména po úniku z rodinného prostředí - jako ideální se jí jeví au-pair v Anglii, což je ovšem zcela v protikladu se záměry rodičů - zejména otce. Otec se bojí, aby Eva neskončila jako Jana (to je druhá dcera, která se ve filmu také objeví). Pravda, příběh nic moc originální není, ale o to tu přece nejde. Film se soustředí na vykreslení mezilidských vztahů uvnitř (rozšířené) rodiny, a to je zvládnuté na jedničku (klidně i s hvězdičkou). Při přemýšlení nad tímto snímkem mi několikrát na mysli vyvstalo slovo "přesvědčivost". Místy dojemné, smutné, někdy trochu veselé, ale vždy přesvědčivé.
Negativa tedy mohu směřovat zejména na zvuk, neboť postsynchrony a dabing mi docela vadily. Chápu, že film, kde hrají slovenští a čeští herci zároveň by vypadal zvláštně, kdyby si tam každý mluvil po svém (příběh se odehrává na Slovensku), nicméně nadabování slovenských herců je příšerné (a ani toto slovo nevystihuje dostatečně hrůzu, která jistě u mnohých diváků nastala/nastane).
Scénář k filmu získal cenu Krzyzstofa Kieslowského, to jen tak mimochodem...

Mein Kampf ve Švandově divadle (a bez jakékoliv švandy)

16. června 2012 v 13:51 Tyjátr
Nazvat divadelní hru Mein Kampf, to už si přímo volá po diváckém úspěchu (minimálně v první fázi). Hra George Taboriho přitom není bůhvíjaká novinka, neboť u nás se už hrála krátce po sametové revoluci, nicméně už jen kvůli svému poutavému názvu jistě přilákala na představení i lidi, kteří třeba jinak nepatří mezi stálé náštevníky chrámů Thálie. Leckdo se mě dokonce ptal co to vlastně ten Mein Kampf je (snad s podezřením na to, zda se nejedná o nějakou neonacistickou agitku). Prostě téma je to stále citlivé.
Příběh se odehrává ve Vídni, kam malý Dolfi Hitler přijíždí na přijímací zkoušky na akademii. Společnost mu dělají dva židé, u kterých v jejich - jak jsem pochopil - bezdomoveckém příbytku nějaký čas přebývá. Hitlera si zde zahrál Tomáš Pavelka a podařilo se mu to celkem solidně, dobře odkoukané měl Pavelka zejména různá gesta a práci s hlasem, což bylo někdy i záměrně parodizující, nicméně když na podobnou notu hra "zahrála" podruhé, potřetí, tak už to moc vtipné nebylo.
A to je právě ten problém.
Na hru jsem šel s vědomím toho, že se bude jednat o cosi ve stylu "U HItlerů v kuchyni", což se mi moc líbilo. Mein Kampf je ale něčím diametrálně odlišným. Sice by se také dal s trochou odvahy zařadit do škatulky komedie/fraška, nicméně přímo k smíchu toho moc není (nebo mi nějaké scény zcela nedošly). Hodně se pracuje se symbolikou a nadsázkou, a to až do té míry, že často mi nebylo zcela jasné, co daná věc měla znamenat (to platí zejména o závěru, který se nějak vytrácí ve všeobecném zmatku).
P. S. Hvězdou ereckého "ansámblu" byla živá slepice, která se po scéně tak třetinu čas promenádovala.
P.P.S. Na své si přijdou i příznivci nahoty, neboť jedna z ženských postav se zde prochází prakticky od pasu nahoru nahá (vnadná ňadra tu zakrývají jen dlouhé vlasy - a ty, jak známo, nejlepším šatem rozhodně nejsou).

Prometheus (2012)

14. června 2012 v 8:51 Filmové recenze
Prometheus byl dlouho očekávaným snímkem. Režisér Scott se v něm měl vrátit takřka k počátkům své slavné filmové tvorby a tematicky navázat na legendárního Vetřelce z konce sedmdesátých let. Kdo však čekal snímek, který bude milníkem světové kinematografie a hravě se onomu Vetřelci vyrovná, tak ten musí být zklamán. Do stejné řeky se dvakrát vstupuje jen těžko a filmové milníky obvykle vznikají ze zcela nečekaných projektů....
Ale nepředbíhejme.
Co se Scottovi určitě podařilo, to byla atmosféra, která je až na malý výkyv v závěru podle mého názoru výborná a skutečně dokáže diváka vtáhnout do příběhu (zejména ve 3D kině). V celku sodilní je podle mě i výběr herců a jejich následné výkony. Noomi Rapace (ano, je to Lisbeth Salander od autora Stiega Larssona) zde hraje velmi sympatickou vědkyni, která má v sobě nehynoucí touhu po poznání původu a smyslu eistence lidstva. Z výraznějších tváří tu nechybí ani v současnosti velmi obsazovaný herec Michael Fassbender (Stud, Nebezpečná metoda), který dostal roli robota Davida a podle mého názoru se jí zhostil skvěle. Některé jeho dialogy budí i lehký úsměv, do tváře se mu navíc podařilo dostat ten správný "robotický výraz", takže výsledek je perfektní. Svoji roli tu má i Charlize Theron, nicméně posádka vesmírné lodi Prometheus čítá na 17 lidí a bohužel většina diváků asi není sto si každou zapamatovat a nějak se s ní sžít.
Scénář už je na tom o něco hůře (a to je pro mě překvapení, protože Lindelof určitě psát umí), ale v kombinaci se zajímavým vizuálním zpracováním, atmosférou a určitým neustálým čekáním a pozvolným odhalováním příběhu se to dá zvládnout. Mnoho diváků asi očekávalo, že snímek Prometheus bude nějakým klasickým "prequelem" k Vetřelci, což je pravda, ale jen částečně. Film se skutečně odehrává ve stejném univerzu (SPOILER: a nakonec i na toho vetřelce dojde!), nicméně planeta, kde Prometheus přistává není LV 426, kterou tak dobře známe z prvních dvou "vetřelčích filmů". Stejně tak Prometheus nabízí možná i více otázek než odpovědí, což ale nepovažuji za zcela špatné, aspoň to - minimálně v mém případě - může hezky po projekci filmu doznívat a můžete si pokládat otázky typu, "proč?".
Velkou chybou, která ale film hodně sráží jsou logicky omyly. Ještě jsem tu nezmínil příběh, tak jen stručný nástin. Vědci na Zemi objevili jakousi galaktickou mapu a věří, že ji nám tu zanechali naši stvořitelé, vypravíme se proto za nimi. To, co najdou, je ale nakonec něco trochu jiného, než původně čekali. Objeví jakousi základnu, kde jsou podivné předměty, několik mrtvých bytostí a také do stěny vytesaná hlava. Vědce samozřejmě nenapadne nic jiného, než že v okamžiku kdy zjistí, že v místnosti je dýchatelno si sundat přilby (!) a následně sahají na všechny možné páčky a čudlíky ve stylu, "zkusíme to, schválně co to udělá". V tomto smyslu je film Prometheus pesimistickou sci-fi, neboť jestli na nás čeká v budoucnoti takováto vědecká elita, tak pánbůh s námi... Vrcholem hlouposti pak je dvojice vědců, která se v oné základně ztratí (!), i když si ji celou předtím dokonale digitálně zmapovala. A scéna s operací - jakkliv je zajímavá - také "stojí za to".
Jinak je ale Prometheus velmi zajímavým počinem s krásnou hudbou skladatele Streitenfelda, který by neměl uninout pozornosti fanouškům sci-fi, protože se podle mého názoru skutečně jedná o mimořádný film.

Virtuální pomníky

12. června 2012 v 15:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Smrt je neodvratné, vše živé směřuje ke smrti de facto ode dne svého zrození, obranou proti této skutečnosti pak může být mnoho forem, jež se mohou kulturně lišit, ale něco přesto mají společné. Třeba touhu něco tu po sobě na světě zanechat. Dávní králové a vládci stavěli monumentální pomníky své dnes již zašlé (a někdy i zcela zapomenuté slávy). Jména jako je Cheops, Feidiás (a koneckonců i ten Hérostratos, který si tak rád hrál s ohněm) se dostala do historie a i naše současná generace si je pamatuje, byť informace o nich jsou útržkovité, nicméně právě v oné paměti v podstatě přežívají dál (byť někdy jen jako legenda).
Někteří lidé se snaží stát nesmrtelnými v podobě svých potomků. Koneckonců, byla to snad Arendtová, která tvrdila, že právě řecká touha po hledání nesmrtelnosti stála na počátku veškeré filosofie. I dnes se pochopitelně lidé snaží být nesmrtelní, někteří si plánují okázalé hrobky (a už vůbec třeba netuší, že po jejich smrti nebude nikdo, kdo by jim tam nosil květiny) a jiní třeba vytváří komplikované konstrukty budoucího uspořádání (snad subjektivně spravedlivého) světa. Nesmíme ale zapomenout na to, že dnešní doba se například od té antické v lecčems liší. Máme tu k dispozici prakticky neomezené pole možností, jak tu po sobě zanechat svůj odkaz. A leckdo tak činí i zcela nevědomky a nezáměrně. Hovořím o internetu, na kterém každý z nás zanechává nesmazatelnou stopu v podobě zpráv na sociálních sítí, či třeba i o blogování. Pokud člověk na nějakou takovou činnost v životě zavadí (a nějaký čas u ní zůstane), vytváří si tak pozoruhodný virtuální pomník, pomocí něhož lze rekonstruovat jeho život tak, jak by mnozí historici mohli jen závidět. Po slavných osobnostech typu Palacký, či Kafka nám zůstalo mnoho korespondence, ale domnívám se, že jen máloco z toho se v oblasti informační výpovědi může vyrovnat analýze blogu, na který daný jedinec pravidelně přispívá. Pochopitelně, nevýhodou je, že v tomto ohledu je nutné pečlivě třídit něco skutečně přínosného od obyčejného balastu, ale přesto se domnívám, že pro budoucí historiky tu leží velké a dosud nepopsané pole virtuálních pomníků budoucích (nebo současných) významných osobností.

Šrámy (Pregi 2004)

11. června 2012 v 11:49 Filmové recenze
Když porovnáme vzájemný vztah polské a naší kinematografie, tak brzy shledáme pozoruhodný nepoměr. České snímky jsou v polských kinech celkem běžně uváděny a takový Hřebejk patří mezi solidní základ každého pořádného "čechofila" (a že jich je). U nás je to samozřejmě jiné. Polský snímek se do sítě multikin dostane snad jen náhodou. O trochu lepší situace je v artových kinech, ale celkové povědomí o polské kinematografii se u nás omezuje většinou na Wajdu a Polanskiho (a ti už čistě "polské filmy" točí jen zřídka).
Šrámy jsou dílem Magdaleny Piekorz, což je stále ještě docela mladá polská režisérka, která má na své filmové pažbě dosud jen 2 zářezy. Šrámy jsou prvním z nich. Snímek vznikl pod dohledem Krzysztofa Zanussiho (film Solidarita, solidarita) a soustředí na postavu Vojtěcha, tato postava je inspirována dílem spisovatele Kuczoka (polská jména budu pro jednoduchost převádět do češtiny, Krzysztof mi dal dost zabrat...). Děj můžeme rozdělit na dvě části, v první je Vojtovi asi 10 a v druhé 30. V dětství žije sám se svým otcem, který má s jeho výchovou značné problémy, ty pak řeší obvyklým způsobem - bitím a násilím (a pouštěním klasické hudby), což ovšem v synovi způsobuje jen další zatvrzení. Modřiny často nejsou vidět - a pokud ano, tak po čase zmizí - nicméně šrámy na duši (od toho logicky název filmu) zůstávají.
Spíše než nějakým filmem s překvapivými dějovými zvraty jsou Šrámy komorním, artovým snímkem, který se soustředí na psychologii hlavní postavy, jež si tady střihl Sapkowského Zaklínač Michal Zebrowski (narozdíl od Zaklínače, tady nemá blond vlasy, ale jinak si svůj typický kukuč uchoval). Málokdy se na scéně objeví více než dva lidé. To dává režisérce prostor pro zajímavé dialogy a odhalování lidského charakteru. Za možná nejpozoruhodnější scénu považuji tu, kde mladý Vojtěch se svým otcem staví větrník (dostali jej za domácí úkol ve škole), krásně spolu spolupracují, skoro se dostaví atmosféra rodinné pohody, nicméně ta je záhy narušena otcovým proslovem ve stylu, "podívej, takové dobrého otce máš...a jsi na něj tak drzý." atd...
Velice zajímavě a přirozeně natočený film.

Under Capricorn (Pod obratníkem Kozoroha 1949)

10. června 2012 v 9:18 Filmové recenze
Austrálie je zemí, která je plná Australanů. To platilo v na počátku 19. století, kdy tam spolu s novým guvernérem dorazil i Charles Adare (guvernérův bratranec, či co), kterého si zahrál Michael Wilding. Netrvá to dlouho a Mr. Adare se seznámí s tajemným panem Fluskym (Joseph Cotten) a jeho ženou (Ingrid Bergman), která se svým manželem zrovna neprožívá ideální vztah.
Ano, dojde na obligátní vytahování stínů minulosti, ale pokud by dychtivý divák (divačka) očekával(a) nějaký klasický Hitchcockův thriller, tak by byl(a) asi zklamán(a). Ačkoliv na svou dobu byl film jistě odvážný ve smyslu zajímavých kamerových nájezdů a podobných věcí, tak dnes působí zejména staticky. Dovedu si představit, jak by v současnosti natočil onen snímek třeba takový Lynch - většina kritiků by z toho byla jistě nadšena, či třeba takový Steve McQueen, který by si jistě nenechal uniknout možnost učinit na kameru nějaký ten "full frontal nudity". Jenže on to byl 1949, kde člověk mohl být plnočelně nahý snad jen doma ve své koupelně a psychologické fugy s malými trpaslíky v červeném pokoji se také zrovna nepěstovaly. Výsledkem pak pro dnešního diváka může být ona určitá statičnost a strnulost.
Ale dost kritiky, protože pokud se člověk na výše zmiňované dokáže povznést (a není to zase tak těžké), pak pozná, že film je to jinak dobrý. Občas mi tam trochu neseděla motivace některých postav a mám dojem, že i na scénáři by šlo o něco lépe zapracovat, ale své kouzlo sluncem zalité Austrálie, pod kterým se odehrává krize (dá-li se to tak nazvat) jednoho manželského páru, kterou divák pozvolna odhaluje, určitě má. V něčem to je typický Hitchcock, ale v něčem zase ne, nicméně je tu znát Hitchcockova režie, dlouhé záběry, dlouhé dialogy...a někde tam vzadu cosi záhadného.
P. S. A jak bývá zvykem miniaturní roličku (takový kompars) si tu střihl i sám Mistr.

Blesk

9. června 2012 v 11:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Blesk je bezesporu nejčtenějším novinovým titulem v ČR. V tomto ohledu nepatřím mezi většinu, nicméně tu a tam na něj narazím (byl mi vítanou psychickou vzpruhou při nemocničním pobytu v době klíšťové encefalitidy - velká písmena, malá mi příliš namáhala hlavu). Moje poslední zkušenost je ale hrůzostrašná podobně, jako Lovecraftovy příběhy. Blesk totiž uvedl na trh jakési speciální vydání ke svému 20. výročí a jedná se skutečně o výtvor nebývale podbízivý a brnkající na ty "správné" struny.
Předně, už titulkem "Už 20 let kopeme za Česko" se samozřejmě snaží svést na vlně popularity současného fotbalového EURA, to mi ale zase tak hrozné nepřijde, jako třeba text níže, "Češi, buďme na sebe hrdí", pod kterým se nachází obrázek Karla Gotta a miss Kuchařové spolu s tenistkou Kvitovou.
"Hrdost je prvním krokem k léčení bolestí naší země!" - hlásá text dále. Drnknutím na tu správnou vlasteneckou notu se snaží Blesk vzbudit dojem, že "bojuje a bude dál bojovat proti korupci politiků i jakékoliv šikaně slušných lidí. Bijeme se za vás!...". To už je vyloženě k smíchu. Proti korupci politiků vůbec nebojuje, o nějaké investigativní žurnalistice se mu může jen zdát. "Donutili jsme Topolánka rezignovat" - nebyla to trochu i zásluha časopisu Lui? Řeči o tom, jak se v Blesku bojuje proti šikaně slušných lidí už ale snad nemohou být brány ani jako humorné. Kolik jen osob utrpělo vyloženě lživými a vymyšlenými články a spekulacemi? Kolika žalobám musel tento plátek čelit?
Vím, asi nemá moc velkou cenu podrobovat takovému rozboru bulvární noviny typu Blesk, nicméně existuje mnoho lidí, kteří podobným žvástům uvěří a vzbudí se v nich onen pocit hrdosti na "české rodinné stříbro", ve kterém má tedy pochopitelně své místo i Blesk (vždyť tolik politiků nachytal při čemsi nekalém, snad i tomu Rathovi dal onu krabici vína jakýsi tamní novinář, ne?), a to už považuji za sktuečnou nechutnost.

Cestou necestou na Zbiroh

7. června 2012 v 17:11 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je to trochu ostuda, navzdory tomu, že zámek Zbiroh se nachází od nás nedaleko, tak jsem jej do včerejšího dne ještě nenavštívil. Z této skutečnosti ale nepramení mé smíšené dojmy.
Ale popořádku.
Mám rád toulání se po zámcích a hradech naší země, k čemuž mě váže i má dlouhá a barvitá průvodcovská činnost. Na Zbiroh jsme vyrazili vlakem, což se ukázalo jako docela velký problém, neboť už zhruba 2 měsíce ve Zbiroze vlaky nestaví, protože tamní nádraží (krásná budova, leč zchátralá z fotografie níže), staré cca 150 let budou ČD patrně prodávat (a já jen doufám, že jej nepotká osud podobný Těšnovu). Namísto oné budovy tak vznikla v nedaleké obci - promiňte mi ten citový výlev - ODPUDIVÁ zastávka, kde se de facto ani nelze schovat před větrem, neboť má u země i u "stropu" otvory a při větrném počasí musí slušně profukovat. No jo, vím, je to takhle levnější, ale stejně....
Z nádraží je to na zámek (a v podstatě i o města) celkem slušná procházka, odhaduji to zhruba tak na 6 km (nevím to přesně, moje mobilní gps jaksi nechtěla chytit signál, potvora jedna křemíková). Naštěstí se nemusí jít po rušné silnici, ale poklidným lesíkem.
Na zámek jsem se těšil, paní na informacích nám sdělila, že určitě stihneme prohlídku v 15 hod, takže jsme nemeškali a ve 14:50 stáli načekaní u pokladny. Ale ouha! Prodávající nám záhy sdělila, že prohlídka v onu dobu se nekoná a pokud chceme objekt vidět, tak musíme počkat na 16 hod. Škoda ztraceného času, který šlo vyplnit návštěvou muzea ve Zbiroze... Dost rozporuplný dojem mám i z příchodu na zámek. Tabule hrdě oznamuje všechny možné i nemožné atrakce, které tato stavba (v současnosti v držení v soukromých rukách jednoho templáře) nabízí. Chápu, že soukromé objekty musí na sebe něco vydělávat (proto je také v části zámku hotel, kam jezdí nejvíce Rusové), ale leckteré atrakce jako třeba terén. buggyny, či lanové centrum mi už přišly poněkud mimo. To už se ani nezmiňuji o skupince jakýchsi hýřivců, kteří si pod krakorci (nad nimiž je sál, kde se malovala Slovanská epopej) užívali jakéhosi, patrně, slevomatového dárku, který obsahoval střelbu z kuše a hopsání po nafukovacích balónech, to vše za asistence lidí oblečených v kašpárkovských kostýmech, které se na zámek hodily asi tak jako John Wayne do skutečného divokého západu....
Ano, znovu připomínám, že chápu nutnost vydělávat u soukromých památkových objektů (a zaplaťpánbů za ně, kdoví, jak by zámek po opuštění armády skončil), ale stejně.... Celé to připomíná takový český Disneyland (jen ten myšák s kačerem, pardon, Rákosníček s Krtečkem tam chybí...).
Ale abych jen nekritizoval. Ačkoliv se na zámku samotném nachází celkem velké....nic (krom některých skutečně pozoruhodných exponátů z templářské výstavy, velkého sálu a místnosti svobodných zednářů - kde se často lidé z českých lóží ještě dnes schází - mobiliář skončil všude možně), tak průvodce, kterého jsme měli tu čest "dostat" byl velmi dobrý, komunikativní a dokázal uspokojivě zodpovědět všechny dotazy. V tomto ohledu je zámek vybaven na jedničku.
Bohužel, jinde to už tak nevypadá. Při své návštěvě jsem měl pocit, že jsem na zámku cosi jako nutné a trpěné zlo, které v podstatě vůbec není důležité (a to cena vstupenek je skutečně nemalá), což podle mě není úplně v pořádku.
Domnívám se, že zámek si své fanoušky určitě najde, ale já osobně se přiznám, že raději preferuji trochu jiný styl. Vím, že stát není vždy tím úplně nejideálnějším hospodářem a že je prakticky nemožné se ze státní kasy o všechny ty památkové objekty v naší zemi starat a jsem rád, že soukromé osoby jsou ochotny dát své finance na opravu něčeho podobného, nicméně k ideálu to má i tak daleko.

Dotazy

5. června 2012 v 13:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk by samozřejmě lhát neměl, je to fujtajbl. To platí i pro ony "bílé lži", kdy někomu namlouváte, že ten nový klobouk, který si například vaše drahá polovička za nekřesťanský peníz pořídil(a) je krásný, ačkoliv dotyčná osoba v něm vypadá jako Darth Vader po korozi.
Pro druhý případ mají lidé ale samozřejmě o dost větší porozumění.
"Podstatou lhaní je využít a zradit důvěru", píše Erazim Kohák ve své známé publikaci "Hesla mladých svišťů".
Z tohoto hlediska nepovažuji za vyloženě škodlivé lhaní případ, který čas od času použiji. Asi všichni znáte lidi, kteří Vás na různých veřejných místech zastaví s velice atraktivní nabídkou, ať už se jedná o lidi, kteří pracují pro mobilní operátory, či o jedince, kteří nabízejí výhodné bankovní operace. Což o to, výhodné to koneckonců může být, nicméně uzavírat obchod někde na ulici podle mého názoru nepatří k dobrým způsobům. Oni prodejci jsou celkem rafinovaní, jen těžko se jich lze slušně zbavit (a po vyloženě neslušném chování sahám skutečně jen v krajních případech), osvojil jsem si proto několik příběhů, kterými dané osoby častuji.
1) "Ne, nemám zájem o půjčku (tarif), právě jsem se vrátil z vězení..." - tato věta zabrala dosud ve všech případech, jednou i nešťástná tázající se dívka s hrůzou v očích div neutekla.
2) "Anteeksi, älä puhu Tsekin" - to je finsky, znamená to, že nemluvíte česky. Pravda, drtivá většina (floskule!) tamních obyvatel umí anglicky, či rusky, nicméně v tu chvíli si na to těžko někdo vzpomene.
3) Překvapení - dotazování většinou začíná nějakou nevinnou otázkou (Máte rádi přírodu, jezdíte vlakem, chcete mít více peněz.....). Docela se osvědčilo odpovědět na onu otázku nějak nestandartně. Tady ovšem pozor, takto se zbavíte jen amatérů, zkušenější dotazovatelé jsou i na tento případ připraveni a jen tak se nevzdají.
4) Zajímavé je i vytvořit si falešnou identitu, nicméně to funguje jen do chvíle, kdy daný člověk vyžaduje nějaký doklad. Tato metoda je dost dobrá v tom, že se leckdy díky ní můžete podívat i "pod pokličku" nabízeného produktu, neboť v okamžiku, kdy tázajícímu dáte nějaké odpovědi, tak má pocit, že vše je na dobré cestě a už Vás má skoro v hrsti.
Výše uvedené možnosti, prosím, neberte jako nějaké zpupné pohrdání. Samozřejmě chápu, že každý se zkouší nějak živit a oněm lidem to rozhodně nemám za zlé, ale někdy skutečně nemáte čas (spěcháte na vlak, apod.) a čas od času se stane, že narazíte na jedince, který je jednoduše řečeno neodbytný, a to pak nelze dělat nic jiného, než si třeba zkusit zahrát na Fina.
Proč ne, někdy je to docela legrace :-).

Diktátor (2012)

1. června 2012 v 9:48 Filmové recenze
Zámožný herec, a bůhvíco ještě, pocházející z ortodoxní židovské rodiny - Sacha Baron Cohen - je zpět. Tentokráte se po svých inkarnací do těl Aliho G, Borata a homosexuální hvězdy Bruna vtělil do podoby afrického diktátora Aladina (Aladeen).
Předem bych měl varovat, neboť tento snímek se zajisté nebude líbit všem a jistě se na hlavu pana Cohena nahrne několik žalob, i když asi ani zdaleka ne tolik, jako po filmu Borat.
Nasrat lidi, o to tu jde.
Ale za vším je dost silná nadsázka člověka, který ví, že díky svému bohatství a dokonalému týmu právníků si může dovolit takřka cokoliv. Urážet autoritářské režimy, hrát ve filmu hru s názvem "Olympijské hry Mnichov" a v ní střílet izraelské sportovce, urážet černochy, feministky (studované ženy jsou jako opičky na bruslích, jim to nic nedá, ale nás to pobaví) a tepat do USA. To je jen malý výčet... Nejde však jen o prvoplánové urážky a zesměšňování všeho a všech. Cohenův humor nešetří nikoho a je v pravém slova smyslu nekorektní (mimochodem, všimli jste si toho, jak ono slovo dost často používají lidé, kteří naopak velkou korektnost k určitým věcem vyžadují?).
Chápu, některé scény mohou leckoho pohoršit, romantická scéna s porodem, romanticky pojatá samohana (opravdu!), atd...
Co říci k záplatce, Aladin je diktátorem v zemi Wadiya, kde vládne absolutně dle své libosti. Chtě nechtě však ale musí navštívit ono "klubu hadů" ve městě New York, kde je zasedání OSN, jež jej chce donutit k přijetí demokratických reforem (a k rozprodeji ropných nalezišt).
Samotný příběh v podstatě není zase až tak důležitý, funguje "jen" jako příprava míst pro další gagy a k vytváření leitmotivu, čímž je faktické přirovnávání USA k jakési formě diktatury (aspoň tak jsem to pochopil). Scéna, ve které Aladin vyjmenovává zastupitelům na shromáždění výhody diktatury (můžete mučit zajatce, jen 1% obyvatel v podstatě kontroluje celou zemi, ostatní mají pouze iluzi svobody, můžete vést válku kvůli vymyšleným motivům, atd....) má být samozřejmě jednoznačně kriticky zaměřena na USA.
Mně se film jednoznačně líbil, i když samozřejmě chápu, že pozitivní odezvu všude nenajde. Pokojné sledování vyžaduje skutečně velkou míru nadhledu.
P. S. Dobré je vytrvat i do závěrečných titulků, je tam několik dobrých "hlášek" (a bude to kluk nebo....potrat?).
P.P.S. A za zmínku bezesporu stojí i skvělé titulky od Františka Fuky.