Březen 2012

Orbital - Wonky (2012)

31. března 2012 v 10:48 Hudba z ouška do ouška
Ne, není to apríl. 1. dubna skutečně vyjde nové album britské elektronické formace Orbital. Po dlouhých osmi letech čekání....
Člověk by snad čekal, že skupina, která se dala dohromady na konci osmdesátých let a v devadesátých pomáhala utvořit to, čemu v současnosti říkáme elektronická hudba (po boku všech těch Leftfield, Prodigy, The Orb, apod.) už nebude mít v roce 2012 co říci. Pánové Phil a Paul Hartnollovi už jsou navíc ve věku, kdy se očekává, že spíše budou působit trapným recyklátem sebe sama z doby před patnácti lety (doba vydání asi nejslavnější desky In Sides), domnívat se toto vše by ale bylo velkým omylem. Troufám si říci, že album Wonky se může směle zařadit po bok nejlepších kousků, které kdy Orbital složili. Ano, zní to možná trochu k neuvěření, ale ona dlouhá odmlka možná Orbital trochu pomohla, do studia si pozvali producenta Marka "Flood" Ellise (spolupracoval třeba s PJ Harvey), některé skladby z desky Wonky navíc předtím vyzkoušeli na svých dj setech před živým publikem, mohli je vyprecizovat, dovést takřka k dokonalosti, což se nakonec povedlo. Wonky je po zvukové stránce úžasnou cestou, která začíná lehkou, ambientní náladou a pokračuje jako příjemný průvodce po cestě, kterou nám Orbital ve své hudbě nastiňují, jež je příznačně zakončena skladbou s názvem "Where is it going?". Ne vše je dokonalé, spolupráce se Zolou Jesus mi zrovna moc nesedla, nicméně i tak se album Wonky může s klidem stát jednou z nejlepších elektronických desek tohoto roku.

Věc Makropulos - Karel Čapek (ND)

28. března 2012 v 12:10 Tyjátr
Slavná divadelní inscenace Karla Čapka, Věc Makropulos, se znovu vrací na prkna Národního (respektive Stavovského) divadla, tentokrát v režii slavného režiséra Roberta Wilsona. Kromě něj se ale hra může chlubit hned celou plejádou skvělých herců (Soňa Červená, M. Donutil, V. Postránecký, V. Javorský, Pavla Beretová, atd.).
Wilson je režisér který kladé zejména důraz na scénu, na pohyb, na barvy a na osvícení jeviště. Už jej moc nezajímá text, takže ten doznal určitého zkrácení, což osobně považuji za škodu. Představitelka hlavní role - nestárnoucí Soňa Červená - sice na diskuzi ve Stavovském divadle (kde jsem byl rovněž přítomem) řekla, že hra je to prý velmi upovídaná a naturelu Wilsona nevyhovuje, nicméně já osobně považuji posun od konverzační hry směrem k čemusi více abstraktnímu a scénickému za mínus celého představení. Je pravdou, že Wilson je velmi zkušený tvůrce, hře vdechl duch, o kterém asi málokdo tušil, že by jej hra mohla vůbec přijmout. Minimalistická scéna - ale se skvělým osvětlením - nejednoznačně působící "kulisy" a vizuální i pohybová image herců, která mi nejvíce připomínala zfetované postavičky "brechtovského divadla". Výše jmenovanému odpovídá i hudba, která také asociuje výše zmíněného pána. Tento důraz na německý expresionismus je velmi působivý a taková Pavla Beretová v roli Kristy je skutečně velmi přesvědčivá. Ačkoliv si Wilson s textem velkou hlavu nedělal, tak přednes textu postav na jevišti je rovněž velmi nápaditý, klade se zde důraz na skutečně expresivní herectví, přehrávání, která jakoby z oka vypadlo německým filmům z dvacátých let. To vše dohromady působí velmi dobře, jenže...., na mě je to až příliš alternativní. Raději bych se podíval na klasické představení této hry, jejíž zápletka a poselství je i tak dost zajímavě vygradované a poučné. Wilson právě svým neotřelým pojetím podle mého subjektivního názoru onu celkem dobře vystavěnou hru tříští a od jejího poselství odvádí pozornost k vizuálním a choreografickým hrátkám.
Z divadla jsem tak odcházel s rozporuplným dojmem.
Toto mé hodnocení prosím neberte příliš vážně, divadlu rozumím jen tak, co by se stěží za nehet vešlo, nicméně cítil jsem jistou potřebu se ze svého zážitku vypsat a takto si jej zkontemplovat.
P. S. Mimochodem, inscenace má velký úspěch, v Praze je v podstatě vždy vyprodáno a soubor jej hrál i v zahraničí (rovněž s velkým úspěchem).

Čtyři slunce (2012)

24. března 2012 v 14:33 Filmové recenze
Režisér Bohdan Sláma se nám vrátil na plátna kin se svým novým snímkem. Jedná se o typickou "slámovinu", tedy o film, který primárně pojednává o společenských ztroskotancích, outsiderech, kteří si tak nějak vzájemně komplikují už tak dost drsné životy. To vše už šlo vidět v předchozích Slámových filmech (např. Divoké včely, Venkovský učitel, či Štěstí), film samotný tedy nepřináší něco extra nového, nicméně i tak je tu několik důvodů proč si na něj do kina zajít.
Jednak se mi moc líbili herci, rolí outsiderů se zmocnili velmi dobře (zejména Mádl, kterému jste toho zkrachovalého člověka úplně věřili a dost možná jste v jeho postavě poznali i nějakou osobu ze svého okolí) a také musím vyzdvihnout příběh, který sice prakticky nemá nějakou viditelnou spojující linii, nicméně nám ukazuje život oněch "prostých lidí" (vím, zavádějící termín), jejich konflikty s autoritami a s vlastními selháními. Celé je to prostoupeno postavou Karla (Karel Roden), kterému jsem jako jedinému herci jeho postavu moc neuvěřil, asi už má moc okoukaný ksicht, či natolik etablovan hlas, že působil zejména komicky a nevěrohodně. Karel je asi nějaký senzibil, esoterik, hledající jakéhosi mistra a různá pásma energie, apod. V podstatě dost komická postava, jejíž úloha se ale záhy ukáže jako velmi nekomická. Vůbec celý film trpí jedním - možná - neduhem, a to, že mnohým situacím se zprvu dost smějete (Plesl kouří trávu na záchodcích, Roden přijde na zahradu, apod.), nicméně když se něco podobného děje dále, už to bránici neatakuje a spíše se zamýšlíte nad tím, že by ani zprvu snad nebylo zcela vhodné se smát, protože na oněch lidech není nic k smíchu. Tedy film se občas z náznaků komedie překlápí do celkem drsného drama, kde prostě na legraci moc místa není...
Závěr filmu mi trochl nadzvihl obočí (v negativním slova smyslu), jistě, svůj účel to tam má, ale tak trochu mi to přijde jako shození dosavadních minut.
Buď jak buď, už jen ta pozvánka na Sundance svědčí o tom, že to špatný film rozhodně není. Jen nechme svět poznat Slámu (a třeba i Sedláčka).

Malí Češi (a Češky)

20. března 2012 v 11:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Setkávám se tím docela často. U různých možných příležitostí mnoho lidí svoji řeč zakončí slovy, "není se čemu divit, jsme malá země, co takový národ jako my, s námi každý zamete." Ve většině případů s daným tvrzením nesouhlasím. Už samo označení "malý národ" je dost diskutabilní. Čistě statisticky patříme mezi národy, jež se označují co do velikosti jako "střední". Jsou jistě i jiné národy, které by označení jako "malé" možná braly dost pejorativně. Schválně, zkuste nějakému Norovi tvrdit, že jeho národ je malý. Nevím to jistě, ale domnívám se, že žádný z Norů si nikdy nestěžoval na "nepřízeň osudu" s odůvodněním na vlastní malost, a to je Norů (jak se Vám líbí archaický tvar "Norvežsců"?) sotva polovice co našinců…

Už samotné vědomí (kolektivní) "malosti" možná z lidí skutečně činí lidi malé. Onou otázkou se zabýval i filosof Patočka ve své známé publikaci "Co jsou Češi?", "malí Češi" tam myslí jen sami na sebe, ale "velcí Češi" na problémy globálnějšího charakteru. Nad tím se pochopitelně dá polemizovat - a také se tak logicky dělo a děje - nicméně už sama existence tohoto dělení svědčí o tom, že něco "malého" tu asi skutečně je. Otázkou však je, zda je to "objektivně" dáno, či se jedná jen o jakousi "kolektivní šalbu". Je paradoxní, že ve 21. století, v době kulturní plurality, multikulturních snah o proměnu společnosti (ať už jsou jejich následky jakékoliv), v době stále postupující globalizace, leckde stále přežívají normativní soudy, které vyřklo devatenácté století pod vlivem rozmáhajícího se romantismu. "Češi jsou holubičí národ", říkávalo se (a stále leckdy říká), jsou mírumilovní, nikdy nikomu neublížili a často jsou jen obětmi dějin, jen se podívejte, jakého příkoří se jim dostalo. První republika, ostrůvek demokracie v moři totalitních režimů (mnohdy se už ale neřekne, že tu byly sporné hranice, nefungující národnostní složení a velká podpora - z dnešního pohledu - antisystémových politických stran), zánik oné republiky byl tak způsobem selháním elit západních spojenců, basta a hotovo. Únor 1948 a léta bezprostředně následující, zlo, pravda, páchali Češi, ale to byli přece komunisté. Pravý Čech byl v té době opět postižen oním martyriem, kdy "neúprosné kolo dějin" dopadlo na svůj oblíbený cíl. Někteří cizinci, se kterými jsem měl možnost o této záležitosti mluvit se až diví, jak je v naší zemi onen "trpitelský aspekt" rozvinut. Ono se pak nelze divit tomu, že díky výše uvedenému se leckdo skutečně cítí být "malým" a namísto zdravého sebevědomí (jakkoliv je tento termín problematický) nastupuje dobře známá "lokajská morálka".

Vzpomínám si na vyjádření známého českého tenisty Petra Kordy někdy z druhé poloviny devadesátých let, kdy odůvodňoval svůj přesun trvalého bydliště z ČR kamsi do zahraničí (snad Florida, nevím), jednak to byly důvody ryze sportovní (cestování), ale Korda uvedl, že potřebuje kvůli psychické pohodě žít v prostředí, které mu vyhovuje, v prostředí, které jej nesvazuje větami typu, "toho Samprase porazit nemůžeš, víš kolik on má peněz na přípravu?". Jeho rozhodnutí bylo tvrdé, nesmlouvavé, ale z části i pochopitelné (tuším, že v 97 toho Samprase opravdu porazil, byla z toho docela velká sláva a Kordu, jehož leckdo za ona slova odsuzoval, teď mnozí obrazně nosili na ramenou).

Prosím, výše uvedený text nechápejte jako zapřísáhlou kritiku Čechů a češství vůbec. Mám tuto zemi moc rád a jen těžko bych si zvykal žít jinde, ale přijde mi, že největší překážkou pro zdárný zdejší vývoj jsou právě Češi (a teď to nemyslím jen národnostně, ale i občansky) sami se špatnou sebedůvěrou a pocitem "malosti", který se tu pěstuje už léta. Vím, ono se s touto historickou zkušeností není čemu divit.
P.S. Aby nevznikla mýlka, sám sebe pochopitelně z jistých aspektů "malých Čechů" nijak nevyčleňuji.

Midi Lidi taky lidi....

14. března 2012 v 12:09 Hudba z ouška do ouška
Brněnská formace Midi Lidi patří mezi skupiny, které mi jsou již po delší dobu sympatické, ale které mi zároveň z jakéhosi blíže nespecifikovaného důvodu tak nějak unikaly na všech možných festivalech, apod. Včerejší den jsem si tedy pevně vyznačil červenou tužkou v kalendáři (obrazně řečeno) a předem si již zajistil potřebné lístky. I cena byla celkam solidní (180 korunek považuji za tzv."lidovku").
Midi Lidi samozřejmě nezklamali, i skladby z jejich posledního (v pořadí třetího) alba, které bych sice neodsoudil, ale v porovnání s předchozími deskami mi přišlo o něco slabší, tady zní velice spontánně a procítěně. Součástí koncertu byla i solidní projekce (VJ Kolouch aka Věra Lukášová?). Z předkapely v podobě My Dead Cat jsem nic neměl, neboť jsem si již předem spočítal, že dorazit na koncert včas bývá v případě Akropole dost zbytečné. Tentokrát začali skoro včas, nicméně z té jedné skladby co jsem vyposlechl jsem toho zrovna moc nelitoval.
Na skupině Midi Lidi mě před lety velmi upoutal jejich typický zvuk, který mi vzdáleně asocioval legendární Kraftwerk, onen zvuk se i teď tu a tam objeví, ale zdaleka není dominantní složkou. Jedná se o netradiční syntezátorové electro s nádechem retra a jisté avantagardy. Vždy se mi tam moc líbily jejich české texty, které jsou většinou dost nápadité a perfektně se svojí "smyčkovostí" hodí do hudebních smyček skupiny. Koncert Midi Lidi odehráli v dobrém nasazení a i když se nedostalo na několik skladeb na něž jsem se osobně těšil (...pak jsem chtěl Nirvánu, měla šňůru v Íránu...), tak jsem byl spokojen.

MDŽ

8. března 2012 v 15:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
MDŽ - Mezinárodní den žen, zkratka, která leckterému po revoluci narozenému člověku možná už moc neřekne. Svátek, který sice z našeho kalendáře nezmizel, ale z naší paměti celkem "úspěšně" ano. MDŽ byl po léta úzce spjat s vládnoucí garniturou KSČ, která jeho formou slavení podle mého názoru spláchla dost z jeho obsahu pryč. Určitou paralelu bych viděl i v křesťanství, kde po - mnohdy - spontánním lidovém hnutí, které bychom dnes mohli označit za "husitství", kdy se myšlenky Písma staly srozumitelné i pro onen "prostý lid", nastalo období místy násilné rekatolizace, jež měla za účel navrátit ovečky zpátky do pastýřova stáda. Spontánní radost byla nahrazena oktrojovaným přístupem.
Stane-li se z něčeho co lidé slaví rádi s láskou povinnost, obvykle to končí pro onu oslavu velmi nevalně....
Prapůvod MDŽ můžeme spatřovat v demonstracích švadlen v Novém Yorku (mám rád tento poněkud archaický překlad, cizinci koneckonců také říkají naší matičce Prague a pivo si dají z Pilsen...) na počátku 20. století, kdy pochopitelně ženská práva v mnoha zemích nebyla z dnešního hlediska zrovna valná. Ženy tehdy pracovaly za nehorázně nízkou mzdu, vadilo jim zaměstnávání malých dětí a absence volebního práva (jak pasivního, tak aktivního) - pokud mě paměť neklame, tak krom Nového Zélandu ženy neměly před začátkem 20. století právo volit v žádné jiné zemi. Z tohoto hlediska si myslím, že MDŽ je svátkem, který si zaslouží naši pozornost (a pod slovíčkem "naši", nechť si předtavíme současnou nedakonalou, rozhádanou, nicméně v mnoha věcech se pozvolna napravující - vím, asi budu označen za nemístného optimistu - společnost).

Verrücktes Blut (Šílená krev)

6. března 2012 v 21:56 Tyjátr
Nová scéna Národního divadla nabízí velmi často zajímavá představení, v poslední době jsem tam krom obligátního Čekání na Godota shlédl i velmi pozoruhodnou německou hru Šílená krev, kterou v Praze exkluzivně představil - ve spolupráci s Goethe Institutem - berlínský soubor Ballhaus Naunynstrasse. Tato hra je na německých prknech - navzdory tomu, že je jen zhruba rok stará - už dost zdomácnělá a stala se i kultovním představením, na nějž je takřka vždy vyprodáno. Nejinak tomu bylo i v Praze (mimochodem v první zahraniční neněmecké zastávce tohoto představení!).
Hra je označena jako postimigrační avantgardní drama, což možná zní vážně, ale podle mého názoru i dost výstižně. Celá se v podstatě odehrává na "půdě" jedné německé střední školy, kde se právě má začít hodina věnovaná Schillerově hře Loupežníci. Třída ale na snahy své učitelky o jejich vzdělání moc kladně nereaguje. Její složení a chování je typické pro současnou "zlatou německou mládež", tedy jejich mluva se hemží samým "respektem", neustále jim pípají mobily, občas flusnou, apod. Schillerova hra o hledání svobody je zrovna moc nezaujme, až.....na scéně se objeví pistole (a jak praví známá divadelní poučka, když je na scéně pistole, tak se z ní musí vystřelit, ano tady se střílí, a to hned několikrát, až jsem se divil, kolik se do takové zbraně vejde nábojů).
Pistole se zmocní učitelka a s její pomocí zjišťuje, že pouze takto, silou, je sto přimět své nezbedné svěřence ke studiu oné látky, které jim možná poodhalí i dost o nich samých....
Hra se lehce inspirovala v jednom franouzském filmu (nicméně Moliéra nahradili Schillerem), ale ve výsledku je cca 90% všeho na jevišti výsledkem inprovizací, během níž celá hra vznikala, nedá se tak zde mluvit o jednom autorovi (autorce), neboť celý ensamble má de facto svůj podíl na autorství.
Šílená krev je velmi zajímavá, má pozoruhodný děj, který se velmi ostře vyjadřuje k aktuálním problémům multikulturní společnosti. Není moralizující, když už se vám nějaká postava jeví jako "kladný hrdina" nebo jako postava, která "konečně nalezla svoji pravou cestu a odhodila předchozí ujařmení", tak se obvykle záhy situace zcela obrátí a ona postava je viděna ve zcela opačném světle. Režisérovi Nurkanu Erpulatovi se tak podařilo stvořit unikátní představení, která spíše než aby předávalo jakési své poselství, tak zejména nastoluje otázky, o kterých lze sáhodlouze diskutovat (což se koneckonců po skončení představení i stalo, neboť následovala velmi zajímavá diskuze s tvůrci a herci).
Hru Šílená krev bezesporu silně doporučuji, i když jsem si vědom toho, že na naše "prkna" se jen tak nevrátí a na přehlídku do Theatertreffen se od nás také zrovna často nejezdí, nicméně bylo by snad i možné, že by se oné látky ujal nějaký domácí soubor a trochu si s ní pohrál, snad i my (Češi a spol.) máme svého Schillera (Moliéra)...

Temné lesy (Villmark) 2003

4. března 2012 v 10:23 Filmové recenze
Norské horory, to už je skoro pojem...
Pamatuji se na film Ledová smrt od režiséra Uthauga, byl to první norský horor, který jsem měl tu čest vidět a už tehdy jsem byl docela spokojen. Jistě, chyby by se našly, v mnoho ohledech šlo o žánrové klišé, nicméně Ledová smrt i Temné lesy jsou filmy vytvářející stavební kámen pro tvrzení, že evropská hororová filmová škola svoji kvalitu bezesporu má a v mnoha ohledech předčí sterilní horory z USA.
Teambuilding je hezká věc, sám jsem se několika účastnil a musím potvrdit, že pozitivní efekt jistě má..., to ale nesmíte jet hluboko do norských lesů. Právě tam se ale vydává pětice lidí, která má v budoucnosti utvořit kolektiv jedné televizní show, vztahy se musí utužit, a to nejlépe pořádně. Na začátku tedy všichni odevzdají mobilní telefony, rozloučí se s civilizací a vydají se do hluboké a čarokrásné norské přírody, do temných lesů, v nichž se nachází malá chatrč jednoho z nich.
Jak asi tušíte, lesy jsou nejenom temné, ale i nebezpečné. Nedaleko chatky se nachází jezero a opuštěný stan a v něm.....
Ale na to se radši podívejte sami. Neznám totiž nic horšího, než když Vám někdo při zaníceném vyprávění odkecá valnou část celého děje, takového člověka máte chuť poslat třeba do.....norských lesů! :-)
Temné lesy nejsou tradičním hororem v pravém slova smyslu, spíše než na efekt krve a klasického strašení sázejí na atmosféru a temnou hudbu, která ve spolupráci s dobrou kamerou vytváří skutečně ponurý zážitek. Hororový žánr tak trochu osáhává i vábivou kolonku zvanou "art". Přesto film není bez chyb, finále mi přišlo trochu uspěchané a poslední záběry i dost zmatené. Upřímně, nemám ve filmu zcela jasno (a soudě dle komentářů na csfd.cz a imdb.com v tom zdaleka nejsem sám). Zároveň určitá lepší práce na scénáři by také neškodila. Herci jsou v pořádku, což o to, ale motivace jejich postav mi někdy přijde při nejlepším dost podivná. Po záhadném zmizení jednoho z nich ostatní v poklidu klábosí, pokuřují, apod. Venku (myšleno mimo chatu) se evidentně dějí divné věci, ale z filmu jsem nabyl dojmu, že postavy to v podstatě skoro vůbec neznepokojujeje. Podivné...
Přesto jsem ale na filmu spočinul se spokojeným okem, protože když budeme brát onen snímek jako celek, a pomineme logické blbůstky, tak nám vyjde atmosferické, děsivé dílo, které je prodchnutné poctivou, netuctovou filmařinou.
A netuctových hororů je jako šafránu....