Prosinec 2011

EMA - Past Life Martyed... (2011)

26. prosince 2011 v 19:59 Hudba z ouška do ouška
EMA (vlastním jménem Erika M. Anderson) je zajímavá dáma, která dříve působila v americké skupině Gowns. V současnosti je na sólové dráze a podle mého názoru se jí i celkem daří.
Tedy, jaká to hudba se line z jejího alba Past Life Martyed...?
Tedy,...zvláštní.
Těch 37 minut, po které album trvá, zavede posluchače na tajemnou cestu indie kytarovky s menšími přesahy i do jiných žánrů (folk?), jež až velmi nápadně připomínají tvorbu PJ Harvey. Nikdy to však nesklouzne do pouhého plagiátu, což Erice lze jistě přičíst ke cti. Deska je trochu nevyvážená, najdeme tu skladby, které si zamilujete na první poslech a jen tak se neoposlouchají (nejedná se o žádné odrhovačky), ale stejně tak je tu i několik minut "vaty", což u desky s délkou 37 minut dává tušit, že Erika je buď velmi kritická ke své tvorbě a jen tak něco na desku nepustí nebo...těch invencí zase nebylo tolik. Každopádně se podle mého názoru jedná o dobré album, které potěší všechny fanoušky alternativně znějících kytarovek ve stylu PJ Harvey a pozdních Sonic Youth. Na Sonic Youth jsem si nejvíce vzpomněl, při poslechu poslední písničky s názvem Red star, tu s jistým odstupem považuji za asi nejlepší kousek na celé desce. Je nenápadná, ale ta kytarová linka prostě chytí za srdce...:-). Z desky je znát snaha o zajímavé texty a láska k hudbě jako takové. Ne nadarmo se album Past Life Martyed umístilo v mnoha žebříčcích nejlepších nahrávek právě doznívajícího roku.

Absurdní drama

24. prosince 2011 v 10:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedá mi to ani v tento čas "klidu a míru" (koneckocnů jak kde, v Gaze je to je opět trochu neklidné a nemírové), ale musím se vyjádřit k jedné zdánlivé maličkosti.
Brouzdám se tak ráno v tento krásný den internetem a už trochu monotónně odklikávám odkazy na články, které se nějakým způsobem vyjadřují k zemřelému Havlovi. Přijde mi, že jich je až velký přehršel a že neříkají v zásadě nic nového. Jeho život byl velmi zajímavý a jistě si zaslouží nějaké písemné zhodnocení, ale to vše mi přijde příliš časné. Na správné, zásadní zhodnocení musí "uzrát čas". Většina těch současných článků mi chtě nechtě připomíná takové to české "plácání", rozmělňování, jak o něm nedávno v pořadu Před půlnocí mluvil pan Munzar. Z hromady adoračních článků tu a tam vykoukne nějaký vysloveně negativní, který o Havlovi pojednává jako o konspirátorovi, zednáři, či "jen" jako o opilci.
Ode zdi ke zdi. Trochu mi chybí kritické zhodnocení (ale třeba jen špatně poslouchám).
Nemohl jsem si ale nevšimnout, že tu a tam se objevují i názory, které Havla pokládají za velmi špatného dramatika, který se k úspěchu (relativnímu) dostal jako pověstný slepý k houslím. To mě vždy velmi zajímá. Ve svém okolí mám několik lidí, kteří se zajímají o divadlo, tato kritika však povícero přichází od lidí, pro které zrovna absurdní drama není jejich "šálkem čaje". Pak je ale taková kritika vůči osobě Havla trochu neopodstatněná. Pokud nechodím do divadla na Godota, nebaví mě Ionescova Plešatá zpěvačka nebo vůbec nechápu o čem že to je ta hra Židle, pak tedy logicky nepatřím mezi příznivce žánru jménem absurdní drama. Mohu tedy tvrdit, že je to žánr pochybný, mě neinteresující, nicméně nemohu veškerou svoji kritiku vztáhnout na jednoho jediného člověka, který navíc ani není nejznámnějším představitelem onoho žánru. Přijde mi, že za kritikou Havlových děl se schovává jen touha dehonestovat člověka, kterého z nějakého důvodu (a na ty důvody má samozřejmě každý právo) nemá daný jedinec rád.
Já osobně velké výhrady vůči absurdnímu dramatu nemám, viděl jsem Čekání na Godota v podání neznýmých herců mně neznámé společnosti, shlédl v Národním Havlovo Pokoušení a.... byl jsem celkem nadšen. Stejně tak bych si ale netroufl veškeré své nadšení z absurdního dramatu připisovat jen a pouze Havlovi, neboť on je - znovu - jen a pouze jedním z kamínku na této divadelní mozaice.

Gastronomická dobrodružství

22. prosince 2011 v 10:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou prý v zásadě dva typy lidí, jedni se snaží vycházet z osvědčených postupů a druzí rádi experimentují.
Myšleno v gastronomii na straně konzumujících, pochopitelně, byť podobné hrubé dělení se asi dá použít i na mnoho jiných aspektů lidského života. U nás je to tak, že já při konzumaci potravin patřím mezi typ "tradiční", kdežto Slečna I. ráda experimenty. Včerejší večeře toho budiž názorným příkladem. Ve starých Dejvicích můžete krom Dukly Praha a hudební skupiny Tatabojs najít i vizuálně velmi přitažlivou restauraci s tajemným názvem Cesta časem. To se jeden až zarazí při pomyšlení na to, kam by se tím časem mohlo cestovat....
Vzpomínáte na koprovku ze školní jídelny? A co třeba hrachová kaše v nemocnici Motol někdy v roce 1989? Hrůzné zážitky, které předčí snad jen cesta na finanční úřad....
Nicméně v Cestě časem (a za tu reklamu opravdu nic nedostávám) vaří velmi slušně, některá jídla z menu jsem nikdy ani nejedl, avšak jelikož patřím k onomu prvnímu typu lidí, tak jsem raději zvolil pohodlí jakéhosi hovězího guláše pana "Sládka", což je prý staročeská specialita, inu, proč ne...
Největším experimentem v dané restauraci jsou však šneci, což je, jak jsme se přesvědčili velmi vkusně udělané jídlo, ale jaksi jsem v sobě nenašel sílu ani ochutnat. Slečna I. si samozřejmě onu porci dala a moc se divila, že nechci přistoupit na "trade" 1 špekový knedlík = 1 kousek šneka (bez ulity). Co se týče jídla, jsem asi hodně tradiční. Nevadí mi vegetariánská indická kuchyně (naopak), ale vše má své meze. Chápu, že jsou země, kde běžně jedí psy, kočky, apod. Jiný kraj jiný mrav.
Holt se musím smířit s tím, že taje francouzské šnečí kuchyně pro mě asi budou - minimálně v nejbližší době - tabu.
Pokud si matně vzpomínám, tak nejdivnější jídlo, jaké jsem kdy požil (měřeno z naší zeměpisné perspektivy) byli nějací červi, kteří připomínali trochu větší zrnka písku.
To jsou ty sázky...

Romanovci na Pražském hradě....s Havlem i bez Havla

18. prosince 2011 v 18:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Na výstavu o ruských Romanovcích jsem se docela těšil. Nestává se totiž každý den, aby člověk mohl obdivovat předměty ze sbírek Kremlu na našem území. Výstava není nijak dlouhá dá se zvládnout (mým tempem) za 30-40 minut, aniž by člověk (mého tempa) minul něco (subjektivně) podstatného. Je sice smutné, že třeba taková ruská koruna na výstavě není, ale na druhou stranu je zase pochopitelné, že vývoz něčeho takového do zahraničí by byl poněkud neobvyklý. Z vystavovaných předmětů mě nejvíce zaujala štít s rukavicí (velice praktické), který by vzdáleně mohl připomínat i prezervativ pro slony. Z dnešního pohledu byla dost kuriozní i různá dětská chrastíka a podobné věci. Přítomna byla pochopitelně i slavná ikona Bogorodica Vladimirskaja, která prý svého času dokázala různé zázraky.
Výstavu doprovázejí textové panely, z nichž se návštěvník dozví celkem dost informací o životě na carském dvoře (jehož vrcholové období 17. století bylo nazýváno jako "nebeský Jeruzalém"), velmi překvapivá pro mě byla zjištění faktů o životě mladých carevičů, kteří se až do svých 15 let neukazovali na veřejnosti (dokonce i v kostele byli odděleni nějakou látkou). Zajímavé zvyky.
Při vstupu na Hrad si člověk nemohl nepovšimnout vlající černé vlajky, jako znamení smrti exprezidenta V. Havla (foto).
Poblíž vchodu z Hradčanského náměstí byla zřízena i smuteční tryzna.
V souvislosti se smrtí tohoto známého českého státníka se vyrojily různé nekrology, hodnocení jeho života a politického působení. Lze v brzké době jistě očekávat vydání různých memoárů, biografií, apod. Chápu, že Havel si během života svými činy nadělal mnoho přátel i nepřátel, že jeho "nepolitická politika pravdy a lásky" je některými lidmi obdivována a jinými zatracována a jsem zároveň i nakloněn k tomu osobnosti hodnotit pokud možno nečernobíle a zmínit i věci, které třeba zcela nezapadají do všeobecně vnímané představy o daném člověku, nicméně z toho přehršle článků, jež se objevily (nejenom) na internetu mi některé (třeba tento) přijdou už trochu za hranou dobrého vkusu....

The War is Over!

18. prosince 2011 v 12:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
The War is Over, zpíval Jim Morrison ve slavné skladbě The Doors s názvem "Unknown Soldier".
Skutečně, jedna válka končí (byť formálně byla tato kapitola uzavřena již ve čtvrtek). Kdo v ní vlastně byl vítězem?
Obyvatelé Iráku, na jejichž "kontě" zůstalo cca 100 000 mrtvých lidí (a nespočet těch, kteří válkou utrpěli fyzicky i psychicky), či Spojené státy, které ztratily čtyři a půl tisíce většinou velmi dobře vycvičených a vybavených vojáků (jejichž výcvik a výbava stála tamní daňové poplatníky nemalé peníze)? Vyplatilo se vůbec toto "chrastění zbraněmi"? Je odstranění krutého diktátora cenou za porušení mezinárodního práva, humanitární krizi v zemi, nesmírné finanční náklady Spojených států (asi 15 bilionů korun!). Zabezpečily tyto činnosti světový mír (jakkoli toto označení může znít bláhově) a bezpečnost Spojených států, kvůli níž byl principiálně útok na Irák veden?
Na výše položené otázky bych se spíše přikláněl k záporným odpovědím.
Není to ale hlavně "pěkný" trapas pro CIA? Věřit neověřeným informacím svého agenta, který má navíc takové pěkné jméno - Curveball = křivák...

Hudba

15. prosince 2011 v 11:59 Hudba z ouška do ouška
Čím to je, že když si vyšetřím nějaký ten čas a chci si zarelaxovat u zajímavé hudby, tak po kratší době vždy skončím u svých subjektivních nestárnoucích klasik? Je snad pryč doba experimentování? Snažil jsem se nějaký čas poslouchat nové hudební styly, drone, witch-house, apod. Zní to zajímavě, ale takřka vždy mi to připomene už něco známého, či danou věc považuji za pouhý experimentální výstřelek. Je elektronická hudba zacyklená nebo jsem na tu současnou už....moc starý?
Ono by to v rychlosti současného informačního věku asi nebylo nic divného.
Co ta současná fascinace "osmdesátkama"? Když slyším takové Cut Copy, tak si říkám, že nějak podobně před 20 lety hráli New Order. Ne, New Order hráli lépe! :-).

Paranormal Activity (2007)

11. prosince 2011 v 11:09 Filmové recenze
Zhruba před čtyřmi lety tento film slavil poměrně slušný komerční úspěch nejenom v našich kinech. Jak mám občas ve zvyku, tak jsem se na něj podíval až s určitým časovým odstupem. Jsem poměrně horor - friendly divák, takže jsem se zcela logicky těšil na zajímavý zážitek.
Hororové filmy jsou - podobně jako jiné filmy - snadno dělitelné do dvou skupin, na dobré a špatné. Optimisticky ladění jedinci občas říkají, že i na tom špatném filmu se dá najít vždy něco dobrého. Je to asi jako s lidmi, jsou lidé dobří a lidé špatní. O těch špatných si můžeme myslet cokoliv, ale i na nich se většinou dá najít cosi subjektivně dobrého. Nebo se na toto hloupé tvrzení můžeme krásně vykašlat a rovnou si myslet, že všichni lidé jsou v zásadě dobří - obvykle to ale končí tak, že dotyčného, který daná slova vyřkl, kdosi ukřižuje, či zastřelí (v současné době preferujeme druhou možnost)...
Proč takový dlouhý úvod plný blábolů? Podle mého názoru totiž docela dobře nastiňuje celý film.
Pokud patří potenciální divák mezi milovníky krásných záběrů a sytých barev, tak u Paranormal Activity (dále jen PA) zapláče nad výdělkem, neboť celý "film" je točen na "handy kameru", takže se v podstatě řadí do široce se rozrůstající rodiny hororových (nebo hororově laděných) snímků typu: Blairwitch, Cloverfield, či Deníky mrtvých. Nejblíže má asi k prvnímu jmenovanému, protože těží ze stejné "studnice nápadů", tedy zakládá svoji podstatu převážně na skutečnosti, že vlastně vůbec nic nespatříte. Ne nadarmo se říká, že nejděsivější je absence tušení co to tam na nás v té tmě čučí.... Film The Blairwitch Project tuto hororovou esenci dovedl skoro k dokonalosti (můj názor), vše do sebe zapadalo a film "šlapal". PA se sice možná inspirovalo metodou, nicméně výsledné provedení dost skřípe. Určitě mi dáte za pravdu, když napíši, že u dobrého hororu by se člověk měl aspoň tu a tam báť (nebo vědět, že by se bát měl, ale jelikož je to hrdina odkojený Romerem a Kingem, který má svůj práh děsu posunutý kamsi do absurdna, tak se samozřejmě jen tak něčeho nelekne). U PA je ten problém, že člověk se zrovna moc nebojí. Děsivě vyhlížejících momentů tu sice několik je, ale nejsou nijak silné, pokud tedy potenciální divák není nějaká třasořitka, která bůhvíproč zavítala na pole těchto filmových výtvorů. Dalším problémem jsou postavy, ke kterým jsem si jako divák docela obtížně hledal cestu. Jejich minulost, motivace, či nějaká lidštější prezentace prakticky zcela absentuje, takže ztotožnit se s nimi (a díky tomu se o ně i bát) je nemožné. Někdo by možná mohl namítnout, že to vychází z podstaty onoho subžánru (handy kamera), který se snaží vyvolat "could happen" efekt. Může být, ale i tak se z toho dá docela snadno "vybruslit", což dokázal třeba Cloverfield.
"Could happen" efekt má největší sílu v tom, že vám ukazuje věci, které si klidně - díky vzhledu a la domácí video - můžete představit i u sebe v obývacím pokoji. PA se to moc nedaří, k čemuž jistě napomáhá i to, že se zabývá věcmi nadpřirozenými bez nějakého alternativního vysvětlení. Možná tím, někoho zklamu, ale já osobně mám z podobných filmů často pocit, že namísto hororově působí trochu komicky, neboť tyto elementy nepatří do našeho racionálně pozitivistického vnímání světa. Daleko větším hororem by bylo vzít si "handy kameru" na finanční úřad, či do sídel politických stran. "Could happen" efekt by nabral na síle.... Většina lidí si podle mého názoru horory spojuje primárně s klasickým filmovým obrazem (Úsvit mrtvých, Osvícení, apod.), protože to je prostor, se kterým si naše společnost paranormální jevy asociuje.
Něco k příběhu. Mladá dvojice Katie a Micah bydlí v domě, kde se začínají dít divné věci, hýbou se tam lustry, jsou slyšet prapodivné zvuky. Začnou to řešit tak, že si tyto jeví nahrávají na kameru. Začátek filmu je zastihne v podstatě zcela v dobré náladě, což mě tedy trochu překvapilo, neboť - jak se divák dozví o několik minut dále - Katie tyto stalkeři z jiných světů pronásledují už od 8 let. Na holku, kterou od mala děsí strašidla mi tedy přišla nějak podezřele normální, až člověk získá z prvních minut dojem, že oba hlavní hrdinové se na nějaké démony vykašlou a budou s kamerou raději točit nějaké hanbaté věci (bohužel, netočí..."could happen" efekt...). Volají sice poté nějakým démonologům a podobným pochybným profesím (to jsou krom démonologů i právníci a lidé z finančního úřadu, kteří se ale na scéně vůbec neobjeví, což kvituji jako nedostatek, protože teprve poté by mohl ten pravý horor začít), což zrovna moc nepomůže.
A to je vlastně celý příběh, zbývá už jen závěr, který tu neprozradím, ne proto, že by byl nějak šokující, ale proto, že se to prostě a jednoduše nedělá.

Nepřizpůsobiví

9. prosince 2011 v 10:00 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Šabatová a Uhl kritizují ČT za užívání výrazu "nepřizpůsobiví" ve spojení s problémy na severu naší země. Podle nich jen podporuje "anticigánismus" a rasové předsudky obecně.
Může být. Samotné slovo není nikterak "rasově, menšinově" zabarvené, nicméně souvislosti ve kterých se pronáší k tomu mohou onu nálepku bez problémů přiřadit. Záleží jistě zejména na tom, v jakém kontextu daná slova vnímáme. Nepřizpůsobiví byli i českoslovenští vojáci, kteří odešli do Británie bojovat proti nacismu, nepřizpůsobivý byl Mojžíš, když svůj lid vyvedl do země zaslíbené, stejně tak nepřizpůsobivý byli i mnozí disidenti, kteří se nemohli smířit se stavem země za normalizace.
Naopak si myslím, že mnozí Romové jsou přizpůsobiví až moc. Velice brzy se totiž přizpůsobili nikdy nevyřčeným, ale bohužel mnohdy platným, pravidlům, že krádež se vyplácí, nejlepší je zatloukat a zatloukat a kdo nekrade, tak ten okrádá...víte koho.
Ale to není jen o Romech. Podobných lidí se jistě najde dost i mezi jinými etniky. Ono někdy nejde ani jinak si zachovat své svědomí a "tvář" před sebou samým jinak, než být jinými povožován za nepřizpůsobivého (nepřizpůsobivou).

Jim

8. prosince 2011 v 12:21 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pokud správně počítám, tak známý zpěvák americké skupiny The Doors - Jim Morrison - by se právě dnes dožil krásných 68 let.
Stáří ovšem nebylo s jeho typem života zrovna kompatibilní. Někteří lidé v našich očích nikdy nezestárnou, vždy si je budeme pamatovat jako mladé, krásné, plné života, na vrcholu (nebo lehce za ním). Marilyn Monroe, James Dean, Ian Curtis, ... Jim se stal ikonou šedesátek a psychedelické hudby na bluesových vlnách, a to tak dokonale, že už jen málokdo vnímá, že tento kluk z Floridy, fanoušek W. Blakea, byl původně docela stydlivý a chtěl hlavně psát básně.
Moje oblíbená skladba z koncertu v Holandsku.

Medveděv

7. prosince 2011 v 19:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jdu si takhle matičkou Prahou a nemohu si nepovšimnout, že na ulicích je nějak podezřele hodně policejních příslušníků. Copak se asi děje? Člověk na několik dní přestane sledovat média a už má problémy, jak je ten svět ale rychlý...
Ruský prezident Medveděd dorazil na návštěvu. Ten výhled z jeho pokoje v hotelu Four Seasons určitě bude stát za tu cestu, nicméně o to primárně asi vůbec nejde (i když prý se líbil i členům skupiny Rolling Stones, a to už jsou nějací estéti). Zajímavým bodem jednání se jeví případná ruská spoluúčast na dostavbě JE Temelín. Pan prezident, který samozřejmě dnes byl přítomem plnění jedné ze svých stěžejních úloh - vítání, by se asi nebránil. Koneckonců není to zase tak dávno, co v jednom on-line rozhovoru prohlásil, že jaderné elektrárny se mu líbí více než ty škaredé vrtule.
Poměrně výstižný byl v tomto ohledu titulek časopisu Týden - Medveděv si jede do Prahy stoupnout do fronty na Temelín. Inu, proč ne, když se budou v Malešicích opravovat ty vrtulníky ruské výroby...
Temelín v ruských rukách, opět, proč ne? V čase globálního kapitálu je to asi stejně jedno. Jen doufejme, že nikdy nebudeme s Ruskem válčit :-D.

Luno - Litato (2011) EP

5. prosince 2011 v 12:01 Hudba z ouška do ouška
Skupina Luno neusnula na vavřínech a zhruba rok po jejich de facto debutové desce přišli s novým EP, které má tajemný název Litato (zase tak tajemné to ale není, jedná se o zkratu z Love is The Answer To All).
Ema Brabcová měla buď vždy štěstí na dobré skupiny nebo dobré skupiny měly vždy štěstí na Emu Brabcovou? Nevím, možná se jedná o vzájemnou symbiózu, ze které ale vždy "vylezou" zatraceně dobrá hudební alba. Poprvé jsem toto spojení zaregistroval na prahu nového milénia u skupiny Roe-Deer, která k nám přinesla recyklovanou vůni britských nezávislých kytarovek se zajímavým ženským vokálem. Roe-Deer skončili a z popela - jako Fénix - povstala formace Khoiba (zas ty divné názvy), která onen zvuk posunula o mílové kroky dále. Indie elektronické zpracování skladeb tak báječně ladilo s vokály, které se už staly typickým atributem všech skupin, kde Ema působila. Jenže nic netrvá věčně a z dosud - minimálně pro mě - neznámých důvodů Khoiba po 2 albách skončila. Chvíli bylo ticho po pěšině a pak se vynořilo Luno. Luno je takovým hudebním kompromisem mezi Khoibou a Roe-Deer. Osobně mi tam leckteré kytarové pasáže trochu vadí, zejména při koncertech, neboť zcela absorbují jak různé zvuky na pozadí a mnohdy koneckonců i perfektní vokál. Když už jsme u toho koncertu, tak při očekávaném křtu desky se křest samotný nedostavil, skupina to kompenzovala tím, že ten den bylo možno si z oficiálních stránek kapely ono ep zcela zdarma a legálně stáhnout. Tomu říkám dobré PR... Nad další koncertní návštěvou Luna se ale radši rozmyslím, skladby z nového ep jsou dobré, což o to, nicméně ozvučení při vystoupení mě - jak už jsem naťukl výše - trochu iritovalo. Už jsem se smířil s tím, že Luno není Khoiba (duch Filipa tam ale opravdu chybí), nicméně ten hromotný kytarový obal nepůsobí zrovna slušivě a skladby dokonce i mnohokrát obepíná tak pevně, že je vlastně dusí, což je škoda...