Listopad 2011

Lollipop Monster (2011)

30. listopadu 2011 v 8:46 Filmové recenze
Snímek Lollipop Monster jsem shlédl včera večer v příjemném prostředí kinosálu Oko, takže jsem snad ještě pln dojmů a zároveň mám již dostatečný odstup od viděného.
Příběh se odehrává v současnosti v Německu a jeho hrdinkami jsou dvě mladé holky věkem okolo 15, Oona a Ari, které nemají zrovna lehké dospívání (a kdo jej také má, že?). Obě totiž žijí v rodinách, kde je "cosi shnilého", právě nepochopení světa dospělých, jeho falešnosti a klamu vede ony děvčata k dost radikálním věcem, jež vyvrcholí poměrně drsným závěrem.
Na filmu mě velmi zaujala jeho kamera, používá zajímavé filtry, semtam na plátno vstoupí i nějaká animace. Pozoruhodný je i hudební výběr, který je takovou směsi tvrdšího industrialu, což podle mého názoru dost dobře demonstruje dospívání, jeho tendenci být originální, ale zároveň někam náležet, hledání své image, apod. Toto podporují i velmi dobré herecké výkony zejména obou dívek, které působí nenuceně, přirozeně, konkrétně proměna z "barbíny" na takovou...ehm...dívku lehčích mravů je udělána docela zdařile.
S filmem jsem byl velmi spokojený, trochu mi připomněl novozelándská Nebeská stvoření, švédský Fucking Amal, či řecký snímek Hardcore. Každopádně jej doporučuji všem lidem, kterým se líbily výše jmenované dva filmy, či lidem, kteří se rádi dívají na svět pohledem dospívajícího (a koneckonců i těm, kteří se rádi ve filmech dívají na sex, protože toho je tam docela dost - i když nikdy není použit bezúčelně).

Kraus 2

29. listopadu 2011 v 9:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Článek navazuje na tento článek, to jen aby bylo jasno.
Krause jsem v rukou - bohudík - nikdy nedržel, ani jeho peněženku (ať už je těžká jakkoliv), ale časopis nesoucí jeho jména už ano. Slečna I. se totiž odvážila na výpravu do Českého středohoří, kde se na skladech PNS (či jak se to dnes jmenuje) Krasů válelo až hanba. Jaký to rozdíl oproti stavu v pražských trafikách, kde byl Kraus na mnoha místech vyprodán. Že by za to mohla reklama v ulicích hlavního města?
Jaký tedy je Kraus?
Jedním slovem, netradiční, a to od tématiky některých článků až po technické zpracování, typografii, apod. Vizuálně to vše vypadá velice zajímavě. Na můj vkus je tam až příliš mnoho reklam, ale to je dnes asi už standard. Celé číslo jsem nečetl, ale z toho co ano mě něco i zaujalo, nicméně úplně přesně se to do mého vkusu netrefilo. Tématicky není tento časopis nijak homogenní (trocha artu, trocha techniky, což koneckonců má mnoho časopisů, ale tady mi to nějak dohromady nesedí). V zásadě by šlo říci, že je tam od každého něco, což mně osobně tedy zrovna dvakrát nevyhovuje. Pro některé lidi mohou být i dost iritující obrázky nahých dam, kterých je v čísle požehnaně. Cena 49 korun (druhé číslo už bude stát více) není špatná, ale vzato kolem a kolem, pro mě osobně je to možná až příliš zbytečný luxus. Nechci tvrdit, že Kraus (časopis) je a priori špatný, ale asi nejsem cílová skupina a články tam mi nepřijdou zase až tak dobré na to, abych si jej kupoval. Vizuálně vypadá sice poutavě, ale já osobně si časopisy kupuji hlavně kvůli obsahu. Moc jich není, v podstatě nějak pravidelněji si pořizuji jen Ikarii (když ještě vycházela...., teď občas XB-1) a Respekt, což jsou tituly, které mě z mnoha hledisek zaujaly daleko více.

Plynové lampy (Gaslight) 1944

27. listopadu 2011 v 13:40 Filmové recenze
Poetika filmu noir je něco, co uchvacuje filmaře již celá desetiletí. I po oficiálním konci éry těchto filmů se k nim tu a tam tvůrci vracejí, či se jimi inspirují. Stačí připomenout například filmy jako byl Blade Runner, či nové zpracování Batmana.
Ačkoliv Plynové lampy se mezi typickými filmy noir zrovna často neobjevují, své opodstatněné místo ve filmové historii čtyřicátých let bezesporu mají.
Curokův film je vlastně adaptací poměrně úspěšné divadelní hry Patricka Hamiltona. Curok pro snímek sehnal docela slušný rozpočet, což se projevilo na dobrém hereckém obsazení. První housle hraje v té době hvězda první velikosti Ingrid Bergman, jejího manžela Charles Boyer (což je ten veselý, postarší labužník z filmu Bosé nohy v parku) a detektiva Joseph Cotten (byť je na plátně oproti ostatním postavám ani ne polovinu času).
Plynové lampy je asi nejlepší pustit si večer, navzdory svému stáří si film stále uchoval jakési děsivé napětí a i když většina diváků jistě po nějaké půlhodině má z 90% ohledně všech záhad jasno, tak závěr filmu je bezesporu i pro ně fascinující (záměrně nepíši překvapující). Herecká stránka je na úrovni oněch slavných jmen. Bergman se na roli připravovala velmi zodpovědně, dokonce nějaký čas pobyla mezi psychicky nemocnými osobami, aby dostala do tváře ten správný psychopatický výraz. Boyer něco podobného asi nedělal, ale tvář šílence mu jde neméně dobře a Cotten je charismatický jako vždy, i když podle mého názoru se nic nevyrovná jeho roli Charlieho z Hitchcockova snímku "Ani stín podezření".
Zápletka filmu je docela lákavá. Paula (Bergman) se již léta zotavuje po smrti své tety v Itálii, tam se osudově zamiluje do Gregoryho Antona (Boyer) a vrací se s ním do svého bytu v Londýně, kde se právě ona násilná tetina smrt kdysi stala. Netrvá to dlouho a Paula zjistí, že s jejich domem není něco v pořádku, začínají se jí ztrácet věci a z půdy jsou slyšet zvláštní zvuky...
Uzavřel bych tento skromný příspěvek slovy, Plynové lampy patří mezi vybroušené klenoty noir filmů čtyřicátých let a jejich odlesk může oslnit i leckteré oko 21. století.

Kraus

25. listopadu 2011 v 10:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak Honza Kraus má svůj časopis. Začal vycházet od 14. listopadu tohoto roku, nicméně navzdory tomuto již trochu staršímu datu se mi do rukou dosud nedostal. Nevím, zda to považovat za velkou chybu či ne. Přiznám se, že ani vůbec nevím jak je časopis koncipován, neboť své informace čerpám výhradně z reklamy, která - navzdory tomu, co tvrdí profesor Holman ve svém ekonomickém opusu magnum - zrovna moc informací nepodává. Nebo že by přece jen něco? Časopis prý má být "krausovský sarkastický", což si osobně překládám jako takový "ironizující lájfstájl". To je ale celkem jedno, daleko více mě zaujala skutečnost, že vůbec vznikne časopis, jehož základní koherencí je člověk, který je už minimálně 30 let v obecném povědomí široké české veřejnosti a který tam až donedávna byl spíše přítomen ve filmových a televizních rolích, jež sice byly zajímavé, výrazné, ale skutečně jen málokdy se jednalo o role z filmového hlediska stěžejní. Na Krausovy "rané" role si určitě vzpomenete, patří mezi ně i takové specialitky jako Záhada hlavolamu (seriál), Spalovač mrtvol, či crazy komedie Což takhle dát si špenát? Pro mě osobně je velmi pozoruhodné, že herec, který se stal relativně známý díky malým rolím nedostal prakticky v sedmdesátých a osmedesátých letech žádnou příležitost k velkým úlohám ve filmu. Změna přišla de facto až s příchodem nového milénia. Mít dnes Krause ve svém projektu znamená velká procenta úspěchu, jeho jméno nese patrně nejsledovanější televizní pořad, i časopis, který má reklamu jako máloco jiného v branži.
Kdo by to do toho škaredého kluka před čtyřiceti lety řekl? :-)

Nové podmínky používání

23. listopadu 2011 v 17:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak se zkouším zalogovat - snad proto, abych oddálil nutnost dělat jiné věci, např. domácí úklid - a ejhle, blog.cz chce odsouhlasit nějaké podmínky. Nejsem zrovna v náladě na čtení právních dokumentů, nicméně v současné době se rozhodně nevyplatí nic podcenit. V zásadě se nejedná o nic extra nového, ale některé věci mi přijdou poněkud diskutabilní, jedná se třeba o položku, která zabraňuje na tyto stránky umísťovat informace, jež by mohly vést k propagaci osob, zboží nebo služeb v rozporu se zájmy provozovatele (což je CET21). Co je však konkrétně v rozporu tam zase moc definováno není (mohu napsat, že stanice Nova Sport má mizerné sportovní komentátory?). Věřím, že tomu tak nebude, ale podobná ustanovení (a předem říkám, že nevím, jak je tomu u jiných provozovatelů blogů) mohou mít v krajním případě dost cenzurní charakter.
Ale což, odklepl jsem to, tak bych si neměl stěžovat (a pro jistotu jim dal svoji oblíbenou e-mailovou adresu, kterou mám určenou pro "kamarády, kteří pro mě mají ÚŹASNOU finanční nabídku a pro nutné registrace).

Rada

21. listopadu 2011 v 19:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dovolím si trochu odlehčenou radu všem mužům, nenechte své drahé polovičky nakupovat pivo. Může se Vám totiž stát, že v lednici pak objevíte pivo nealkoholické.
Pivo jako pivo, ne?
NE!
:-)
Fakt to nebylo dobré.

Občan X (Citizen X) 1995

18. listopadu 2011 v 10:52 Filmové recenze
Televizní filmy nemusí být a priori špatné a nemusí z nich hned nutně "koukat" laciný rozpočet s nekvalitní kamerou v zádech. Důkazem toho by mohl být americký snímek z produkce HBO Občan X.
Sovětský svaz počátkem osmdesátých let, v lese nedaleko Rostova se najde 8 mrtvých lidských těl v různém stádiu rozkladu. Do řešení případu se nikomu moc nechce, neboť v sovětském Rusku je to věc značně ožehavá, odpovědní lidé prohlašují, že v socialistické zemi nemůže docházet k existenci takových delikvantů, jako jsou třeba sérioví vrazi. Případu se tak ujímá profesí původně patolog Burakov (Stephen Rea), který krom souboje s masovým vrahem musí podstupovat četné půtky i se zkostnatělým byrokratickým systémem země.
Při přečtení základní záplatky díla by se mohlo zdát, že se jedná o film, který nikterak výrazně nevybočuje z řady snímků, jež se zabývají problematikou sériových vrahů a je jich jako hub po dešti. Občan X je ale jiný, tou jinakostí jsou zejména skvělí herci a relativně věrohodné prostředí, neboť - ačkoliv byl snímek natáčen v Maďarsku, tak se do sovětských reálií trefil podle mého soudu celkem solidně (až na nadpis psychologické studie, který je bůhvíproč vyveden v angličtině). Zároveň určitý nástin nepružného systému, který raději nechává venku pobíhat masového vraha, než aby připustil, že "soudruzi někde udělali chybu" je velmi zajímavý. Otázkou samozřejmě zůstává do jaké míry je film v tomto ohledu věrný skutečným událoste, na jejichž základě byl natočen. Osobnost samotného vraha Čikatila (známého i pod označením "rostovský řezník") se podle mně známých informací podařilo zrekonstruovat velmi dobře, lví podíl na tom měl i herec Jeffrey DeMunn. Vůbec herci jsou silnou devizou filmu Občan X, krom výše jmenovaných se tu objeví i Max von Sydow a Donald Sutherland, kterému ta sovětská uniforma sedla náramně.
S americkými filmy, které se odehrávají v sovětském svazu mám osobně docela často potíž, jde zejména o herce a prostředí, které prostě a jednoduše není věrohodné. Takový pocit jsem ale u filmu Občan X rozhodně neměl.

Fotbalová reprezentace

17. listopadu 2011 v 9:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Radka Druláka si pamatuji jako vynikajícího fotbalistu Olmíku a Drnovic. Na jeho góly se skutečně šlo dívat a přízvisko šutér mu v polovině devadesátých let hezky slušelo.
Což o to, nicméně v současnosti už neplní stránky médií svými míčovými kousky (což je vzhledem k věku pochopitelné), ale výroky na adresu vedení současné fotbalové reprezentace ČR. Drulákova kritika byla tvrdá, možná tu a tam dokonce i udeřila hřebíčkem na pomyslnou hlavičku, nicméně její formulace plná vulgarit a čuňáren je odporná. Většina postižených, i trenér Bílek a manažer Šmicer, tuto kritiku celkem přešla bez nějakých emotivních vyjádření, minimálně tak se to asi člověku ze široké divácké veřejnosti jevilo. Ale ouha, potupa bublala hluboko v duši a při postupových oslavách na letišti se z hráčů národního týmu vyhrnula slova, jež se ve své formulaci vyrovnala těm z úst exreprezentanta Druláka.
Je to docela smutné, že po úspěchu českého fotbalu (který jsme potřebovali jako sůl) přijde hned taková zpráva, která odhalí jeho morální bídu. Nechci tvrdit, že jinde mluví fotbalisté vytříbenou češtinou a dávají si pozor na slušnost jako Rychlé šípy, ale měli by si podle mě uvědomit, že oni jako osobnosti jsou často vzorem pro děti a takové chování je tohoto hlediska dost nepřípustné. Stačí často jen, když se podíváme na to, jaké - s prominutím - šaškárny se odehrávají na našem fotbalovém poli při volbě šéfa fotbalového svazu. Slyšet v pořadu Kamelot na čt4 slova pana Pelty ohledně té údajné kauzy z let 2004 a 2005, kde se dle jeho slov, "nic neprokázalo", slova že "vše bylo cinklé" prý byla myšlena jen v nadsázce a za své působení že se pan Pelta nikdy nesetkal korupcí (a že těch klubů prošel hodně) mohou na mnohé lidi působit jako červený hadr na býka. Je docela tedy příznačné, že namísto oslav postupu na fotbalové EURO tu musíme rozebírat prapodivné zákulisní hry fotbalových bossů a vzájemné urážky bývalých i současných hráčů.
Je docela tristní současnou situaci srovnávat s rokem 1996, kdy česká reprezentace slavně postoupila na EURO do Anglie (i s Drulákem, který si tam ale moc nekopl), neboť i tehdy to byl postup na šampionát, kde se naší reprezentaci moc nevěřilo, jen ta atmosféra kolem byla jiná (vzpomínáte na písničku "Vzhůru do Anglie"? Slečna I. ji nedávno koupila ve slevě na kazetě (!), pěkné retro). Vzpomínám si na spory, které měl tehdejší kouč Uhrin s Patrikem Bergrem, nikdy ale nedošla na tak drsná a vulgární vyjádření. Ale možná je to vše jen iluze a problémy tu byly už tehdy, jen se ještě držely za zavřenými dveřmi, pěkně "pod pokličkou".
Ryba smrdí od hlavy.

Magické datum?

11. listopadu 2011 v 10:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je to tady. 11. 11. 2011. Numenorologové se mohou radovat, neboť se opět dostanou do centra dění, kdy mohou oněm "méně nadaným" radit, jak by se měli zachovat, aby se jim právě dnes (!) nerozpadl vztah, nenastala pohroma v práci, apod. Více je toho zde. Dovolují si tam radit i ve světě financí. Koneckonců, proč ne, podle podobných hloupostí se řídili i úspěšní lidé historie a tu a tam jim to vyšlo. Každopádně je tu vždy přítomna ta obrovská složka sejmutí odpovědnosti ze sebe sama a následného delegování na "magickou moc čísel". Já nic, to ten datum, ten byl zakletý...
Je pozoruhodné sledovat, že i ve 21. století existují jedinci, kteří věří tomu, že lidský vynález našeho kulturního okruhu - tedy současná podoba kalendáře - může nějak přímo ovlivňovat (snad s výjimkou efektu podobného placebu) náš život. Jak k tomu přijdou třeba takoví Židé, kteří mají dost jiný kalendář a onen báječný den, kdy máme dle numenorologů očekávat pohromu na poli milostných vztahů (to jako všichni?!! :-)) si prostě a jednoduše neužijí?

Good Day Today

9. listopadu 2011 v 9:13 Hudba z ouška do ouška
Už jsem tu o tom psal, ale teď je to i s klipem..
David Lynch konečně vydal své očekávané album, musím říci, že mě chytlo hned na první poslech, za což určitě může i úspěšný Lynchův singl z loňského roku "Good Day Today", ke kterému mistr postmoderního filmu udělal i klip a já jen s radostí zjišťuji, že se odpoutal od té příšerné kamery, která tak "zdobila" jeho nedávné snímky a vrátil se ke krásnému, sytému obrazu.

Lépe už bylo?

8. listopadu 2011 v 17:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávný průzkum agentury STEM je sice očekávaný, nicméně i tak trochu šokující.
Přečíst si o něm můžete zde, ale předpokládám, že jste dané informace zaslechli, neboť média ve 21. století mají větší frekvenci sdělování než pornočasopis v klášteře (Červený trpaslík).
Skutečně jsou vyhlídky tak temné?
Přijde mi, že tomu zase není tak dávno, kdy si mnozí malovali růžovou budoucnost a říkalo se, že do dvou (či kolika) let doženeme Rakousko, pak Německo,... Zajímavé je, že se nikdy neřeklo, v čem je vlastně chceme dohnat. V počtu nezaměstnaných? To asi ne, i když tam jsme - tuším - cca procento "před" Rakouskem.
Přijde mi, že se v těchto věcech naše společnost pohybuje trochu "ode zdi ke zdi", kdy nemístný optimismus vystřídá černočerný pesimismus. Odpovědnost se deleguje na lidi, kteří ji nemohou dostát, neboť to často vůbec ani není v silách jednoho člověka. Dobré se vymění za dříve špatné, černé za bílé, ale lidi samotné nikdo nevymění, ti jsou pořád stejní, ať už žijí v Rothbardově anarchokapitalismu, či v Bolzanově ideálním státním zřízení.

Sportovně úspěšná neděle

7. listopadu 2011 v 9:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Osm (nebo kolik) let doma neporažené holky Ruska překvapivě prohrály a Fed Cup putuje do České republiky, je to vlastně vůbec poprvé v historii, protože u "našich" (československých) výher se soutěž nazývala ještě Pohár federace.
Určitě velmi pozitivní zpráva pro český sport a propagaci země, ale už teď s trochou obav očekávám výskyt vtipů, které si název turnaje vyloží trochu jinak.
Včera zabrala i fotbalová Slavia, a to pořádně, kdy - i když přiznávám, že i s určitou dávkou štěstí - porazila mistrovskou Plzeň. Tým, ve kterém je podle tuzemských novinářů každý druhý hráč "český Messi" a jehož hra je často opěvována, podal standardní výkon, který však na pražský tým nestačil. Lístek sice nebyl zrovna nejlevnější (jak už tak bývá v Edenu zvykem), ale za ten pocit to rozhodně stálo, a to ani nemluvím o komické vložce odnášení jednoho hráče ze hřiště, kterou jsem na youtube bohužel nikde nenašel, škoda.

Dayereh (2000)

6. listopadu 2011 v 10:08 Filmové recenze
Do češtiny by název filmu snad šlo přeložit jako kruh, bylo by to tak správné a vzhledem k poselství filmu i logické.
Příběh tohoto íránského filmu se soustředí na postavení žen v tamní společností, které je - kulantně řečeno - dost nedobré. Zajímavou formou je nám postupně představeno celkem sedm žen, které se navzájem všechny neznají, ale v určitý moment vyprávění se "oslím můstkem" v podobě náhodného setkání střetne jedna s druhou, aby ta druhá posléze potkala třetí a příběh se tak tedy postupně přesouvá na všechny z nich. Zajímavé je, že děj začíná v nemocnici a končí ve vězení u takřka totožných dveří. Je to snad symbolika toho, že od narození je člověk v oné zemi doslova odsouzen k tomu nemít takřka žádnou svobodu?
Film se mi líbil, i když přiznávám, že pro člověka z našeho geopolitického prostředí může být někdy docela problémem se zorientovat v tamní společnosti a pochopit motivaci některých postav. Naštěstí to netrvá moc dlouho. Nejsem znalcem íránské kinematografie, krom Božských dětí a právě snímku Dayereh jsem z oné země nic jiného neviděl, nicméně souhrn cen, které oba tyto filmy na různých mezinárodních soutěžích získaly (např. mezinárodní organizace filmových kritiků označila snímek Dayereh jako nejlepší film roku!) si troufám tvrdit, že íránská filmová tvorba rozhodně stojí za shlédnutí.

Alois Nebel (2011)

3. listopadu 2011 v 19:19 Filmové recenze
Alois Nebel, aneb jak se stát z komiksového undergroundu hvězdou multikin, i když...s těmi multikiny to asi zase až tak žhavé nebude.
Asi je celkem zbytečné znovu opakovat všechny už snad stokrát vyřčené věty o tom, že Nebel je rotoskopickou adaptací relativně známého komiksu odehrávajícího se v Jeseníkách na přelomu 80. a 90. let s mírnými nadpřirozenými přesahy do klíčových událostí 20. století v naší zemi (což film bohužel do velké míry opomíjí a redukuje tak pouze na jednu "zasutou" vzpomínku).
S adaptacemi je vždy problém, takřka stoprocentně se totiž najde hard-core jádro fanoušků původní verze, které není spokojeno. Film seškrtal některé postavy, dokonce si dovolil změnit i základní charakter hlavní postavy. Z povídavého (prý až pábitelského) Nebela je nemluvný elegán, kterého panu Krobotovi už nikdo jen tak neodpáře. Film jsem shlédl včera v Aeru, což bylo ozvláštněno i přítomností režiséra Luňáka a následnou diskusí s ním - což ale vzhledem k počtu návštěvníků bylo spíše monologicky laděnou přednáškou - takže dojmy mám snad ještě čerstvé. Komiks jsem četl před delší dobou, ale i tak jsem si mnoho scén dokázal vybavit celkem dobře. Film je zjednodušen, což mi nevadí, zároveň i ono tolik pověstné animátorské mistrovství nabízí trochu jinou grafickou stránku, než na jakou jsou fandové komiksu zvyklí. Film není tak syrový a věřte mi, že vizuálně vypadá skutečně výtečně. Nejsem odborníkem, ale troufám si tvrdit, že v konkurenci jiných rotoskopických filmů - které jsem měl tu možnost vidět (Valčík s Bašírem, Temný obraz) - se rozhodně neztratí. Horší je to už s příběhem, který ještě na komiksovém papíře funguje, nicméně takto seškrtaný (zmizeli nacisté na jejich lokomotivě s písmenem V, mrtvá, kterou Němý zabil ještě v Polsku, apod.), který v podstatě vypráví jen klasický motiv o zločinu a pomstě, na což jsou místy trochu násilně, místy celkem šikovně naroubovány zápletky pana Nebela. Prostě a jednoduše, člověk se neubrání pocitu, že z onoho tématu by šlo "vytřískat" ještě něco víc.
Tak tedy, film bude mít u nás jistě úspěch (netvrdím, že nutně komerční, na to je příliš niterný), ale troufám si tvrdit, že v zahraničí (snad s výjimkou Polska a Slovenska) žádné vavřiny nenasbírá. Ačkoliv se tvůrci snažili o zajímavé pojetí, tak příběh sám je úzce spjat s touto zemí tak, že mnoho věcí zahraničnímu divákovi ani nedojde.
P.S. A také mě samozřejmě velice mrzí vypuštění poznámky o Slavii z úst nádražáka Wachka (viz komiks, kde je to zmíněno hned na začátku, když se Němý rozvaluje na lavičce na nádraží) :-).

Lajka

2. listopadu 2011 v 8:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je celkem logické, že prvním zdokumentovaným živým objektem, který se patřičně odpoutal od gravitace naší matičky Země nebyl člověk, ale zvíře, konkrétně pak pes, ještě konkrétněji psí samička Lajka. Stalo se tak na den přesně před 54 lety.
Lajka o své prvenství málem přišla, již dříve se totiž konaly různé pokusy s vystřelením zvířat v raketách, nicméně ani nejambicióznější z nich - Braunův projekt vyslání opičáků, kteří si všichni jmenovali Albert (a příslušné číslo) vzhůru do nebe - nepřekonal tehdejší hranici oddělující svět "tam venku" od toho, co ještě náleží "nám tady" na Zemi.
Sovětský svaz pochopitelně nemohl zůstat pozadu, jeho pokusy se však neorientovaly na opičky, ale na pejsky. Lajka samotná byla sehnána poměrně v kvapu - jako potulná fenka v ulicích Moskvy, neboť tehdejší vládce SSSR, soudruh Chruščov chtěl mít pěkný dárek k VŘSR. Souhra okolností tomu chtěla, že právě toto zvíře se navždy zapsalo do historie dobývání vesmíru.
Jsou ovšem prvenství, o která by asi stál jen málokdo. Není tajemstvím, že s návratem fenky zpátky na "rodnou hroudu" se nepočítalo (opičáci Albertové na tom byli stejně) a i když se hovořilo o tom, že Lajka dostala na "palubu" misku žrádla, které ji mělo uspat navždy, tak skutečnou příčinou její smrti bylo pravděpodobně přehřátí v kabině kosmické lodi.
Dost odpudivé.
Nicméně pokusy se zvířaty pokračovaly dál, první, kteří se dokázali vrátit zpět živí, byly až opičky Able a Baker v roce 1959. Soutěžení v dobývání vesmíru ovšem nebylo jen výlučnou doménou USA a SSSR, vložila se do něj totiž i Francie, která v roce 1961 vyslala do vesmíru krysu a o dva roky později kocoura Felixe.
Jsou to příběhy celkem známé, pro dobývání vesmíru jistě důležité, ale z morálního hlediska leckdy trochu kontroverzní. Dnes se podobné akce už moc nedějí (občas sice s kosmonauty letí nějací škorpióni, pavouci, apod., ale jejich ztráty jsou velmi nízké), cestování do "světa tam nahoře" je o poznání bezpečnější než v časech Lajky, nicméně zvířata i tak dláždí nám lidem pohodlnou cestu ke "světlým a spokojeným zítřkům". Stačí se jen podívat na aktivity nejednoho farmaceutického koncernu...