Říjen 2011

Fenomén hardbass

30. října 2011 v 14:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Možná jste už o "hardbassu" slyšeli, koneckonců i na obrazovkách nejsledovanější tuzemské stanice se mu věnovala nějaká ta minuta... Prý se jedná o taneční zábavu mladých ultrapravicových radikákálů, která před nedávnem z místa svého vzniku (což je Rusko) dorazila i do naší kotliny. Zajímavé.
Shlédl jsem na serveru youtube několik záznamů těchto tanečních pokusů a zarazilo mě několik věcí. Všichni hopsající byli kluci, což ostatně bylo poměrně komplikované poznat, neboť jejich tváře halily půvabné kukly (model kotelníkových fotbalových fandů - podzim 2011), a znáte to, odlišit dnes ženu od muže - navíc na nekvalitně nasnímených záběrech..., nicméně troufám si tvrdit, že to všechno skutečně byli (jsou) kluci. Tvrdí se, že se jedná prý o nacionalistické radikály. Nevím, to z videa poznat nešlo, jen to, že někdo nosí hadříky od Lonsdale nemusí přece znamenat, že je to bůhvíjaký radikál (já vždy tyto lidi považoval za pěkné konformisty), natožpak nacionální, či krajně pravicový. Co je krajně pravicového na tanečním hopsání (možná je tam nějaký podtext, kdy podle změny bpm nám podprahově kdosi křičí do ouška "nic než národ" :-))? Ve své upřímné (sic!) naivitě moc nechápu, proč hoši hopsají s těmi nepohodlnými kuklami, nicméně když se nad tím hlouběji zamyslíte a zadumáte, pak vás možná napadne to samé co mě - jsou totiž hrozně stydliví! To zase celkem chápu, pro podobné kreace jistě nemá zcela každý všeobecné, altruistické pochopení.
Hudební podtext je také nesmírně zajímavý, jedná se o jakýsi techno-industrial (za nepřesné vymezení se omlouvám, moc tyto věci neposlouchám), který je vyloženě skočný a nekomplikovaný (průměrný fanda by jistě něco podobného zvládl poskládal v abletonu nebo fruitu za nějakou půlhodinku). Pozitivní určitě je, že mládež pěstjící tuto hardbassovou aktivitu se hýbe - což zejména s poukazem na tonáž některých borců z videa je velmi dobré - a nesedí jen pasivně doma před tv, pc, psp, četbou Völkischer Beobachter, apod. Pohybem a sportem ku zdraví, pěstěme své tělo i ducha! Mládež tak aspoň netráví čas braním drog a podobných zlořádů a raději se věnuje této pohybové aktivitě, což je jen dobře, když člověk uváží, že např. v Ostravě - rejdišti nejedné hardbassové skupiny (čímž se omlouvám jiným městům, ale většina těch podařenějších záznamů je opravdu převážně z Ostravy) - se může mládež aspoň trochu vyřádit, neboť tamní fotbal (kterému hoši určitě fandí, neboť se před Bazaly nechali několikrtá zvětšnit na památku dalších generací) upadá a hra Baníku stojí slušně řečeno za starou bačkoru.
Jen mě trochu zaráží, že hoši si vybrali takovou nevlasteneckou hudbu, techno má kořeny v Detroitu a Chicagu, hardbass sám o sobě v Rusku, tedy vzato kolem a kolem v zemích navýsost nečeských. Od cizáků raději ruce dále, bratři! Co zkusit něco pěkně českého (moravského, slezského)? Takový tanec na hudbu lidových písní zpívaných Jarmilou Šulákovou...., hoši by navíc mohli ty nečeské oděvy pochybných anglických značek vyměnit za příjemné národní kroje. Tanec by se mohl prokládat recitováním z uvědomělé četby, navrhuji třeba takového Lešetínského kováře od Sváti Čecha.
Joj! To by bylo!
Hardbass má prý bojovat proti drogám, což je asi pravda, tančící vypadají jako po požití mdma a svým vystoupením mohou leckoho od podobných požitků odradit. Jo, to by mohlo fungovat.

Hodnoty

29. října 2011 v 16:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera mě začalo trochu pobolívat v krku, tak jsem se - na radu pana Klause - rozhodl vrátit ke starým osvědčeným postupům - a dal jsem si štamprlu slivovice. Tož, bylo to dobré - pobolívání v krku v podstatě zmizelo, dnes jsem to prověřil náročným pochodem na přírodní olymp našeho kraje (notně vybaven funkčním oblečením) a vše jsem v pořádku přežil (což je asi logické, jinak bych tu takto mohl jen těžko psát...).
Docela je zajímavé, jak to pan prezident včera vlastně s těmi hodnotami myslel. Co je ta osvědčená hodnota? Jsou pro všechny lidi všechny osvědčené hodnoty stejné? Asi ne. Třeba takové upalování čarodějnic ve Velkých Losinách v 17. století, to byla panečku osvědčená hodnota, takový Boblig z Edelstadtu a jeho kumpáni (mnohdy panstvo z města) si jistě stěžovat nemohli. Pravda, postižení z toho asi velkou radost neměli, ale co, hlavně že se penízky sypaly do těch "pravých" rukou. Ale netřeba chodit tak daleko, pan Klaus možná mezi ty osvědčené hodnoty počítá i své výroky z doby nedávno minulé, třeba ten o tom, že je třeba "na chvíli zhasnout" a tržní vztahy se mávnutím neviditelné ruky trhu napraví "cobydup". Nebo co třeba ta slavná věta o tom, že "neexistují špinavé peníze"? To je panečku hodnota, která se jistě mnoha lidem zamlouvala. Koneckonců, nebyl to právě bývalý Klausův poradce Weigel, který doporučil Azerbajdžánu pana Viktora Koženého jakožto experta na privatizaci? Pan Kožený, to je klasik svého oboru..
Tak co s těmi osvědčenými hodnotami, asi zůstat raději u té slivovice...

Reklama

28. října 2011 v 19:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nepatřím zrovna mezi typické televizní diváky, ale když je volný čas a na obrazovkách se objeví něco pro mě zajímavého, tak se dívám. Třeba dnes se mi celkem zamlouval dokument s názvem Tenkrát byl Bůh příliš vysoko, který vysílala čt2, nicméně daleko více mi inspirací pro tento příspěvek byl včerejší díl pořadu Ano, šéfe. Jsem si vědom, že během doby, kdy se tato série vysílá, si vybudovala poměrně pevnou pozici mezi diváky, takže je celkem logické, že čas reklam před, po a během vysílání Pohlreichovy sondy do duše české gastronomie je jistě velmi drahý. To ano, vše by bylo v pořádku, kdyby divák nemusel krom samotného pořadu shlédnout i balíček povinných reklamních bloků, které se neroztahují už jen ve speciálně vymezeném čase pro reklamy, ale jsou uvedeny i jakožto sponzoři pořadu, což se neopomene zmínit hned několikrát, celková minutáž pak pochopitelně nabíhá.
Jasně, neobjevil jsem žádnou Ameriku, ale teprve včera jsem si uvědomil, do jaké míry čas reklam na našich televizích narostl. Z tohoto důvodu celkem vítám, že některé kanály ČT od vysílání reklam upustily. Nevidím do hospodaření tohoto molocha a nevím tedy, jak až moc se tato sktuečnost projeví na jejich ekonomickém výsledku, ale už jen to, že potenciální divák bude ušetřen sledováním reklamního balastu je pozitivní.

Válka?

25. října 2011 v 9:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když se tak člověk rozhlédne po světě kolem nás, tak musí uznat, že očekávaný Fukuyamův konec dějin (s otazníkem) v podobě liberální demokracie asi zase tak konečný být nemusí. V eurozóně nám to nemilosrdně skřípe, v mnoha zemích světa se protestuje proti rozličným věcem (ať se již jedná o okupaci Wall Street, či akce organizované ACORN International), jež ale mají některé rysy společné - stoupající napětí mezi různými sociálními, etnickými, či politickými skupinami. Vzpomínám si při této příležitosti na dopis, který kdysi psal Albert Einstein Sigmundu Freudovi. Bylo to krátce po vzniku hospodářské krize před druhou světovou válkou a Einstein se tam Freuda ptal, zda je možné, aby k válkám nedocházelo. Einstein si jistě byl vědom stoupajícího napětí ve společnosti, Freud odpověděl - jak měl ve zvyku - celkem obsáhle. K válkám docházet bude dál a dál, neboť lidské pokolení drží pohromadě podle něj v zásadě dvě věci, jedná se o násilí vládnoucích a vzájemné emoce, jež spojují jednotlivé členy lidského společenství (ideje). Tyto dvě věci mohou mít ale často vzájemně protichůdné tendence, což pochopitelně často vede k touhám změnit status nevládnoucích za vládnoucí. Freud dále předpokládá existenci destruktivních pudů v nás (zřejmě pod vlivem úděsných událostí první světové války), tzv. "tanatos", což je opakem termínu "eros". Eros je puzení k rozmnožování, k životu, kdežto tanatos tíhne k destrukci, ničení. Je snadné podlehnout tanatu, nicméně, to by každý druhý z nás byl sebevrah, tak lidé tedy často tyto své touhy přenášejí na druhé. Tak vznikají války a násilí. Z tohoto hlediska Freud odmítl jakékoliv možnosti trvalého mírového uspořádání světa. Stačí malá rozbuška a konflikt je tu a jeho případné zažehnání je spíše výjimkou.
Trochu pesimistické, vím, nicméně doufám, že v současnosti nežijeme v analogicky stejné době, kdy Einstein psal dopis Freudovi.

Feliciina cesta (Felicia´s Journey) 1999

23. října 2011 v 10:33 Filmové recenze
Jak začít, aby to snad nevyznělo moc pateticky... V roce 2000 jsem se dostal k filmové tvorbě Atoma Egoyana, shlédl jsem snímky Exotica a Sladké zítřky, které osobně považuji za vynikající, nicméně od té doby jsem od tohoto kanadského režiséra arménského původu (narozeného pro jistotu v Egyptě) boužel nic neviděl. Vím, že v rámci filmového klubu na čt2 kdysi dávali film Feliciina cesta (jako součást portrétu Egoyana), ale byl to právě tento snímek, který mi bohužel z onoho tvůrcova portrétu unikl...
Škoda.
Naštěstí tu je ale server rapidshare a jeho netušené možnosti.
Feliciina je mladá dívka z Irska, která se osudově zamiluje do chlapce, jenž však krátce poté město opouští a odjíždí do Birminghamu, prý pracovat v továrně na sekačky. Felicia je pochopitelně smutná a po několika měsících se z dost důležitých pohnutek rozhodne opustit svoji domovinu a vyrazit až do dalekého Birminghamu svého milého najít. V cizím prostředí je náležitě ztracena, naštěstí však potkává muže s věkem lehce přes padesát - Joea.
Ačkoliv by se zprvu mohlo zdát, že se jedná o klasický kýčový romantický snímek se srdcervoucím shledáním, tak po několika minutách Egoyan takto očekávajícího diváka z onoho očekávání velmi rychle vyvede. On totiž Joe je dost komplikovaným člověkem s podivným vztahem ke své zemřelé matce a k životu vůbec. Je to osamělý člověk a osamělí lidé dělají někdy....dost zvláštní věci (což boužel plakát filmu tak trochu neférově prozrazuje). Pozoruhodný je na filmu i místy nelineární způsob vyprávění, díky němuž divák může průběžně pochopit motivaci Felicie i Joea (ten má obzvláště vydařené retrospektivní scény). Velmi kladně bych hodnotil i herecké výkony obou hlavních představitelů, a to Elaine Cassidy (Felicia) a Boba Hoskinse (Joe). Fanoušky Irska určitě potěší tamní krajina podbarvená typickou irskou hudbou.

Stereotypy

21. října 2011 v 17:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Posledním dobou nerad jezdím pražskou MHD, respektive - abych zbytečně negeneralizoval - tato nelibost se týká zejména jednoho úseku. Nevím, zda si to třeba nenamlouvám, ale zdá si mi, že zhruba za poslední rok řidiči autobusů na oné lince stále více a více riskují a jezdí rychleji.
Ale dnes ne :-).
Konečně jsem si mohl v klidu číst bez strachu, že by se mi udělalo špatně a rovněž jsem vyslechl zprvu dost fádní a stereotypní rozhovor tří malých hochů (ve věku zhruba 7 let), kteří se usadili na sedadle nedaleko mě. Po klasickém výčtu událostí ohledně toho, kdo koho ve škole zmlátil a jaká to tam je jinak pěkná "pruda" se stočil rozhovor na dost překvapivé téma - Bible. Bavili se o tom, zda má cenu onu knihu číst vícekrát, v jakých jazycích se dá číst a co je to vlastně ta hebrejština. Dost mě to překvapilo a musel jsem si v tomto ohledu tedy upravit své místy stereotypní názory na to, co vlastně vůbec může zajímat děti na prvním stupní ZŠ.
Máte někdo podobnou zkušenost? Docela by mě to zajímalo.

Yonderboi - Passive Control (2011)

17. října 2011 v 12:07 Hudba z ouška do ouška
A je tu Yonderboi (vlastním jménem László Fogorashi)! Třetí album tohoto talentovaného maďarského hudebníka jsem napjatě očekával, neboť jeho předchozí kousky dokázaly mé ucho namlsat víc než dostatečně. Jaké tedy je jejich pokračování? Zprvu jsem byl při poslechu lehce rozčarován, ale později jsem si na desku přivykl. Nenalézá se tam sice žádná taková pecka, jakou byla na minulé desce skladba "All We Go To Hell", nicméně i tak je album velmi příjemným - místy vokálovým - chill-outem, který asi jen tak nezapadne, protože v současnosti v onom žánru už rozhodně žádný velký přetlak není (samozřejmě když nepočítáme webová vydavatelství). Velmi mě zaujaly skladby Roast Pigeon a Come On Progeny. Slabé kousky se hledají těžko, ale tu a tam se vyskytnou, nicméně i tak to nebrání označit toto album za velmi podařené a hodné autorova léta dobře pěstěného jména - Yonderboi.

Bátora už toho má asi D.O.S.T.

14. října 2011 v 15:01 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Je zajímavé, že odcházející ministerský úředník - jak poznamenal "nejlepší ministr financí" pan Kalousek s přidáním výrazu "subalterní" - na rozloučenou uspořádá tiskovou konferenci. Koneckonců, proč ne, když mu tam lidé přišli. Dokážu jej pochopit, celé dva měsíce (po incidentu na facebooku, po němž se zavázal mlčet jako hrob) mlčel a mlčel. To jednoho jistě otráví. Určitě si moc nepopovídal ani na té výše zmíněné populární sociální síti, neboť - jak známo - mu kdosi odcizil přístupové heslo (je to ten pan Bátora ale pěkná počítačová "lama").
Má to někdo pech. Na druhou stranu, když se Vás ale zastane "nedostižný ideový vzor", tak to snad za tu trochu ticha stojí, ne?

Exoranžová Tymošenková

11. října 2011 v 20:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk nemusí být zrovna fanaticky hledající bytostí, která nedělá nic jiného, než že se probírá stránkami novin, aby zjistil, že v Ukrajině došlo k soudnímu procesu, který se bude probírat ještě drahnou dobu.
Ano, narážím na případ Tymošenková. Bývalá ukrajinská premiérka byla uvězněna na 7 let za nevýhodnou desetiletou smlouvu s Ruskem ohledně dodávek plynu. Opodstatnění tohoto rozsudku tu nemíním rozebírat, neboť to jistě učiní povolanější a já osobně o dané problematice mám jen velmi skromné informace. Přijde mi ale trochu zvláštní, že v zemi, která se podle různých mezinárodních žebříčků nachází v rozsáhlosti korupčnických aktivit ještě několik políček za naší zemí, se z toho všeho množství nekalých aktivit vybere zrovna tento případ. Jeden český podnikatel se dokonce nechal slyšet, že na Ukrajině bez korupce de facto ani nemůžete podnikat. To vše se tam prý do jisté míry toleruje a považuje za jistý - eufemisticky řečeno - kolorit. Tak proč zrovna toto zneužití moci tolik vadí? Ať už je pravda jakákoliv, Ukrajina se podle mého názoru teď jen těžko zbaví škaredé nálepky země, která využívá soudy k likvidaci politických odpůrců, minimálně tak lze interpretovat slova Catherine Ashton.

Výstava a kompromisy

10. října 2011 v 10:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Před nákupním centrem Eden je až - tuším -do 17. října k dispozici výstava o slavné minulosti (a současnosti?) vršovických fotbalových týmů. Výstava je docela zajímavě zpracována, večer jsou panely hezky podsvíceny, jen v tom současném nevlídném počasí se člověku asi nebude chtít trávit u ní dlouhé hodiny. Já jsem se tam naštěstí se Slečnou I. podíval ještě v době, kdy i pro člověka milujícího teplotu jadranského moře byl den celkem příznivý, co se počasí týče. Na oplátku jsem sice musel absolvovat se Slečnou I. povinné kolečko návštěv různých obchodů, jejichž jména mi v paměti poněkud splývají v jeden patvar, ale co by člověk neuděl pro dobro své věci, že? Neodbytného pocitu, že tento svetr jsem už asi někde viděl jsem se ale stejně nezbavil...
Na určitý kompromis přistoupil i slavný "brouk" McCartney, když se nedávno potřetí oženil. Nevím jaké to přesně je, ale mám dojem, že už si to snad ani nemůže pořádně užít, notabene, když se to konalo na té samé radnici, kde si bral i Lindu Eastman. Dal bych krk na to, že se mu z implicitní paměti dral ven pocit "deja vu".

The Pack A.D. - Unpersons (2011)

5. října 2011 v 10:00 Hudba z ouška do ouška
The Pack A.D. (to A.D. znamená after death...) je kanadská skupina, kterou tvoří dvě děvčata, což samozřejmě není počet, který by je dostal do žánrů nějaké komplikované, multiinstrumentální, symfonické hudby. Hrají pěkně od podlahy, jejich hudba má onu potřebnou šťávu a i tolik cítitelnou radost z hraní. Slyšet je naživo musí být jistě zajímavý zážitek. Bicí, kytara a zpěv - prakticky nic jiného na jejich v pořadí již třetí desce neuslyšíte, ale bohatě to stačí. Žánrově jsou The Pack A.D. blízko například The White Stripes, ale podle mého názoru mají tyto kanadské holky o poznání větší sklon ke garážovému rocku a punku. Pokud máte rádi "říznější" současné kytarovky, tak za zkoušku tato deska jistě stát bude.