Září 2011

Ženy v Saudské Arábii

28. září 2011 v 11:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Shayma Jastaniah je saudskoarabská žena, která byla nedávno odsouzena k veřejnému zbičování (10 ran ), neboť provedla něco, co tamní společnost zakazuje a přísně trestá. Řídila automobil.
Divné, co?
Vlastně ani ne, zase tak moc se o tom nemluví, ale není tajemstvím, že v SA (Saudská Arábie) je zakázáno, aby žena řídila auto, pochopitelně si tak dámy ani nemohou opatřit řidičský průkaz. Shayma měla to "štěstí", že je držitelnou mezinárodního řidičského průkazu. Tohoto průkazu ale používala velmi - chtělo by se říci - s rozumem. V podstatě řídila jen ve velmi extrémních situacích, kdy se jiné možnosti nedostávalo, jako byl zrovna případ jejího "prohřešku", kdy vezla rodinného příslušníka do nemocnice. Český zákon je v tomto ohledu velmi liberální, mám dojem, že i v případě, kdy nemáte řidičský průkaz, tak můžete v krajní nouzi (umírající člověk) auto řídit. Nechci teď porovnávat legislativu obou zemí, jde o neporovnatelné příklady, které se od sebe liší tradicemi, životním stylem a mnohým dalším, nicméně nemohu se vyhnout tomu, že trest pro tuto ženu mě šokoval. Nejhorší je, že tato tamní "právní" argumentace nevychází z nějakého logického zákona, mám dokonce dojem - ale v dané věci se moc neorientuji, takže zůstanu u dojmu - že snad ani de jure takový zákon v SA neexistuje.
Vím, mně se to tady z pohodlného křeslav Evropě hezky povídá (respektive píše), nepatřím mezi ty lidi, kteří rádi poučují "méně rozvinuté" kultury, společnosti o tom, jak dosáhnout toho jediného a správného cíle lidské civilizace, vím, že soudit ostatní pravidly, která platí v mém prostředí často vede k větším konfliktům než byly ty původní, ale v tomto případě si myslím, že jasně vyjádřit svůj názor není rozhodně špatné. Jeden příklad za vše. Manal al-Sharif, žena, která stojí za organizací zabývající se ženskými právy v SA, byla rovněž zadržena za řízení motorového vozidla (sama se natočila a video dala na youtube), Amnesty International ji prohlásila za "prisoner of conscience" a na nátlak i dalších mezinárodních organizací byla nakonec propuštěna.
Bez vykonání trestu.
Je hezké, že saudskoarabský král Abdullah dá ženám právo volit ve volbách (čímž si hodně pohněval ultrakonzervativní kruhy), ale domnívám se, že po této možnosti (mluví se o rou 2015) budou stále v roli velmi znevýhodněných a pokud se něco na situaci změní, tak jen díky mezinárodnímu tlaku a lidem, jako je třeba Manal al-Sharif. Mimochodem, Manal al-Sharif - mezinárodně uznávaná jako bojovnice za svobodu - je věřící muslimka. To také nezapadá do zažitých schématů...

Howling Bells - The Loudest Engine (2011)

26. září 2011 v 18:57 Hudba z ouška do ouška
Australští Howling Bells nedávno vydali svoji další desku, na kterou jsem se dost těšil, neboť jejich předchozí počin s názvem Radio Wars z roku 2009 jistě nejedno hudební ucho pozitivně namlsal.
O Radio Wars jsem něco psal zde, takže o skupině samotné snad není nutno se sáhodlouze zmiňovat. Jistě budou existovat lidé, kteří novou desku (The Loudest Engine, dále jen TLE) budou označovat za nejlepší album Howling Bells. Já osobně si to nemyslím, což ale nemusí znament, že by TLE byla deska špatná. Předně bych měl zmínit, že se rozhodně nejedná o album, jež se zalíbí na první poslech. Takové možná bylo to s názvem Radio Wars, ale TLE potřebuje poslechy minimálně 3, neboť na něm podle mého názoru chybí nosné hity, jakými pro Radio Wars byla třeba skladba Into the Chaos. Na druhou stranu po několika posleších jsem se musel hodně snažit, abych na desce našel nějakou slabou písničku, protože každá z nich nese v sobě hluboce propracovaný zvuk, který navíc úžasně koresponduje s obalem alba (sluníčko a tak..), není se ostatně čemu divit, deska se nahrávala v závěru minulého roku v Las Vegas. Nedělám to rád, porovnávat dvě desky, sice od stejné skupiny a vzájemně je dělící cca 2 roky, je trochu nefér, protože každá (aspoň u Howling Bells si to troufám říci) je de facto svébytným uměleckým dílem nesoucím nějaké poselství, nicméně TLE je oproti Radio Wars méně elektronická a má tedy větší důraz na "klasické" kytary, což není úplně na škodu, protože tato pozice Howling Bells sedí skutečně náramně a já bych byl moc rád, kdybych si ji mohl vychutnat i "live".
Domnívám se, že deska TLE od Howling Bells by neměla chybět v diskografii žádného fanouška (fanynky) indie kytarovek, které neustrnuly na post-punku počátku osmdesátých let.

Kalouskova facka

23. září 2011 v 16:50 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Facka je v naší zemi pomalu prostředkem legitimního politického boje, stačí si vzpomenout na Macka s Rathem a teď nověji i na "nejlepšího ministra financí" pana Kalouska. Proč by ne. Krásné facky jsou vidět na Ladových obrázcích, kde se to v hospůdkách mele jedna radost a dost pádný důkaz provázanosti Čech (a přidružených zemí) s fackou podal i pan Hrušinský ve filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy takto počastoval slavného zahraničního detektiva.
Česká facka je prostě pojem.
Chápu pana Kalouska, že se mu nelíbí, když jej nějaký mladík nazývá zlodějem a věští, že jednou bude viset. Jistě se nejednalo o člověka "dušínovské" povahy, nicméně mi to nedá, abych se nezamyslel nad tím, zda minimálně v prvním případě není na věci trochu pravdy. Kalouskovy kšefty s bytem na Veleslavíně, či případ s padáky pro naši armádu jsou bezesporu akcemi, díky nimž se mnozí na tohoto muže hněvají. Oslovení, kterým jej mladík častoval, "Kalousku, ty kurvo zlodějská", pak můžeme posuzovat jako urážku nebo jako konstatování faktu. Jistě, vše se dá řešit smírněji, slušněji, nicméně v tomto ohledu bych apeloval zejména na Kalouskův čin, kde se domnívám, že tento pán by si měl uvědomit, že se jedná o osobu veřejnou na vysoce odpovědném místě a měl by tak své emoce držet na uzdě. Koneckonců by snad na podobné výlevy od "plebsu" mohl být trochu zvyklý. Chtěl jsem ještě napsat něco ohledně toho, že pan Kalousek - jako veřejně známá osobnost - by snad také mohl vážit lépe své jednání, neboť by mohl být pro někoho vzorem k nápodobě, ale pak mi celá ta myšlenka Kalouska - inspirátora přišla poněkud bláhová.
Bylo by hezké, kdyby podobní lidé na sobě nosili cedulku s varováním před nápodobou, vizuálně by se mohla podobat té, která se vyskytuje na cigaretových krabičkách. Otázkou je, jaké ministerstvo by si to vzalo na triko.

Nienvox - My Hand Makes Circle In The Sunset Air (2010)

21. září 2011 v 12:05 Hudba z ouška do ouška
Loňské EP je zatím posledním kouskem, který jeho autor - mladý hudebník z ruského Jekatěrinburgu - pustil na denní světlo, i když denní..., daleko lépe se tato hudba vyjímá v podvečerním soumraku, o čemž leckteré ucho přesvědčí už první tóny. Nienvox dosud nevydal žádné plnohodnotné album, takže na jeho kontě jsou jen různé remixy, singly a EP, nezbývá než doufat, že časem překoná svůj "ostych" z této části hudební produkce a namlsané fanoušky (mezi něž se řadím) plně uspokojí.
Jeho hudba se nese na vlnách nu-jazzu a downtempa. Ochutnat ji můžete na "májspejs" nebo koneckonců i na youtube.

Abril despedacado (Behind the Sun, V žáru slunce) 2001

19. září 2011 v 17:48 Filmové recenze
Brazilský režisér Salles (autor slavných Motocyklových deníků) má na svém kontě nejeden pozoruhodný filmařský zářez. Film V žáru slunce nás přivádí do roku 1910 na brazilskou - poměrně chudou - plantáž, kde rodina Breves dře do úmoru, aby si zajistila základní obživu. Tato rodina žije v silném nepřátelství (které se snad už dědí po generace) s rodinou svých sousedů jménem Ferreiras. Právě motiv pomsty a vzájemné nenávisti je hnacím motorem děje filmu, který nám představuje jeho vyprávěč - Pacu, malý chlapec, který svou specifickou dětskou myslí je někdy moudřejší než jeho otec, jenž ctí zásadu, "oko za oko, zub za zub", což však v konečném důsledku vede k anihilaci obou soupeřících stran.
Tento snímek má poklidné tempo, divák si může vychutnávat pomalé záběry poutavé brazilské krajiny, z nichž přímo sálá všudypřítomné horko. Dobrý je i výběr herců, z nichž zejména Rodrigo Santoro v roli staršího syna a později též "živé mrtvoly" hraje opravdu skvěle. Asi je to atmosférou, netradičností onoho místa, ale film je přes počáteční nepřístupnost velmi poutavý a zajímavý, nicméně v naší zemi - soudě dle reakcí mého okolí a relativně nízkého počtu hodnocení na čsfd - docela neznámý.
Nikdy asi nezapomenu na to, co znamená, když krev na košili zežloutne...
A kniha se dá číst i vzhůru nohama. I to se z filmu dozvíte (samozřejmě v patřičných souvislostech).

Cestou necestou do Unhoště

16. září 2011 v 10:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Výletování po české krajině na "palubě" regionálního motoráčku ma určitě své kouzlo. Snad také proto jsme si za cíl našeho včerejšího menšího výletu zvolili středočeskou obec Unhošť. V Unhošti jsem nikdy předtím nebyl, prakticky nic jsem o ní nevěděl (což se posléze ukázalo jako velké mínus), takže proč se tam nevydat, že?
Ano, kostel je skutečně hezký (má počátek ve 12. století) s půvabnou zpovědnicí a krásnou barokní kazatelnou a několik let v něm působil i bratr slavného Josefa Jungmanna, ale Unhošť mi připravila i několik šoků, tak tedy.... Nádraží je asi 3 km daleko od města samotného a mezi ním a městem není žádná klasická cesta pro pěší, kteří přijedou vlakem. Musíte tam pobíhat po dost rušné komunikaci, což pohodové atmosféře moc nepřidá.
Dá se vytušit, že ještě v 19. století vládl v Unhošti celkem blahobyt, nicméně současný stav je poněkud neutěšený, což se projevuje v nabídce občerstvovacích zařízení. Chtěli jsme zajít na večeři (před noční procházkou zpět na vlak), nejlépe na první pohled vypadala místní pizzerie, avšak po vstupu dovnitř se nám i přes ty obrovské mraky kouře podařilo zahlédnout po zemi prchající myš ve směru kuchyně. Chuť na jídlo mě jaksi přešla, ale už jsme měli objednáno. Výsledná pizza na pohled nevypadala zle, nicméně chuťově to bylo plané jako máloco, navíc pizze se v mém žaludku asi moc nelíbilo a během večera se několikrát pokoušela o exodus, který naštěstí nikdy dokonán nebyl.
Ale jo, jinak je to hezké místo, třeba hřbitov i s kaplí jsou skutečně honosné.

Hokej

14. září 2011 v 11:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vy, kdo mě znáte osobně, asi víte, že na hokej se rád podívám, rád zažívám ten pocit kolektivního sepětí, kdy "my" jsme prostě "my" a kdy "naši" dokáží ukázat celému svět (tedy tomu, který sleduje MS IIHF, což je bohužel jen hrstka zemí), zač je v Pardubicích perník. Smrti našich reprezentantů a jejich spoluhráčů pochopitelně lituji, nicméně tryzna, která se držela po dobu několika dní v médiích i na veřejných prostorech, mi někdy přišla trochu nevkusná. Ten všudypřítomný humbuk tomu také nepřidal. Jen z úcty k mrtvým a pozůstalým se domnívám, že v těchto věcech je méně někdy doopravdy více.
Článek odjinud k tématu (doufám, že s laskavým svolením:-)): http://zadny.blog.cz/1109/suatny-vlastenec-spatny-obcan-spatny-cech

Létající Kohout

13. září 2011 v 9:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ne, nejedná se o poslední výkřik francouzské gurmánské školy, ale o rodáka z Mostu, pana Lukáše Kohouta, kterého si i dnes mnozí jistě pamatují z kauzy, kde se vydával za asistenta Jana Kavana a díky tomu si pěkně na státní útraty procestoval mnoho koutů toho našeho kulatého světa. Je docela zajímavé a alarmující, že trvalo poměrně dlouhou dobu, než se na jeho podvodné aktivity přišlo, navzdory tomu, že se pohyboval ve vysoké politice, kde by snad - jak mnozí doufají - měla platit poněkud zostřenější pravdla, než například u Mladých sociálních demokratů (kde byl pan Kohout členem). Pan Lukáš Kohout celou aféru odnesl podmínečným trestem a finanční penalizací.
A hle, v souvislosti s nepokoji na severu naší země se hvězda pana Kohouta vynořuje znovu, tentokráte jako organizátora demonstrací proti "nepřizpůsobivým", kteří ty "slušné" jen finančně vysávají a šikanují. Zajímavé bylo vidět záběry zatýkání pana Kohouta (zatčení nebylo kvůli demonstraci), při kterých mu mnoho lidí zcela otevřeně fandilo a přálo brzký návrat. Je skutečně pozoruhodné si uvědomit, že jeden z největších argumentů demonstrujících proti romské minoritě je ten, že nepracují a okrádají stát o značné prostředky, když tu zároveň stojí na "jedné lodi" s panem Kohoutem, člověkem, který stát připravil o nemalé finanční částky (opíjení se v letadle s politiky z různých stran) a připravil ČR slušné faux pas.
Osobně se domnívám, že Lukáš Kohout není zapřísáhlý sociální demokrat a snad ani rasista, celé jeho vystupování (které pochopitelně znám jen z médií) na mě působí dojmem, že mu jde především o to na sebe upozornit (kontakty s redaktory Super, sepsání knihy o svých zážitcích, či řeči o zakládání pravicové strany), a to se mu bohužel docela i daří...

Super 8 (2011)

10. září 2011 v 22:18 Filmové recenze
Existují - při hrubém zjednodušení - v zásadě 2 druhy filmů. Ten první má umělecké ambice a ten druhý tu je primárně od zábavy (a samozřejmě se také mohou prolínat).
Není pochyb o tom, že snímek Super 8 patří do druhé kategorie, což z něj a priori nemusí zrovna dělat film špatný. Naopak. Když se náruživý divák podívá na jména jeho tvůrcu, tak jistě nejedno srdce zaplesá. Spielberg, J. J. Abrams (pokud jej neznáte, a tomu moc nevěřím, tak je to duchovní otec seriálu Lost) a autor hudby Giacchino (rovněž Lost).
Jenže jen jména sktuečně dobrý film nedělají, ale popořádku.
Je rok 1979, skupinka dětí (tedy, mladších dorostenců) natáčí zombie film. Tato část filmu mi přijde zdaleko nejlepší, je točena s velkým nadhledem a místy i humorem, snad tu Abrams pohlíží s odstupem na své vlastní dětství a splněné (nesplněné) sny a touhy. "Filmařům" se ale krom skvostného "gore zombie" podaří na kameru zachytit i dost podivnou nehodu. Do právě projíždějícího vlaku vrazí ze zprvu nepochopitelných důvodů automobil. Nehoda je ale jen začátek. Vlak totiž vezl značně neobvyklý náklad....
Začnu výčtem dobrých věcí. První 2/3 filmu jsou bezmála skvělé. Napětí se dá skoro krájet, herci podávají slušné výkony a jako divák jsem se cítil velmi příjemně připoután do svého křesla.
A teď to špatné - poslední třetina je hrozná, příšerná. Na přetřes přichází ten nejhorší možný kýč a klišé s tou nejpříšernější "dojemnou" hudbou. Škoda.
Film nepřichází s ničím extra novým, zkuste si jej představit jako jakýsi mix mezi E. T. mimozemšťanem a filmem Cloverfield. Místy jsem si snad říkal, že Abrams točí jeho pokračování. Efekty jsou úžasné, na 18. minutu a projíždějící vlak jen tak nezapomenu.
Dovolím si ještě poznámku stranou - vyplatí se - a to velmi!! - shlédnout i závěrečné titulky.

Zálohovat, zálohovat a zálohovat

10. září 2011 v 10:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ono se sice všude říká, že člověk by si měl svá data pečlivě hlídat a pokud možno minimálně cca 2x ročně všechna zálohovat. To vše je hezké, ale při všem tom shonu se občas zapomene zálohu udělat, popřípadě se to odloží na "zítra" (což znamená nikdy) a problém je tu. Včera mi trochu odešel "slave" disk. Je to pořád lepší než když se do křemíkového nebe poroučí "master", nicméně i tak to byl docela problém. Tušil jsem, že snad obtíž nebude v hardwaru, proto jsem se podíval na i-netu po nějakých šikovných aplikacích, které by snad disku vrátily bývalou vitalitu. Pokud se Vám někdy stane podobný problém, tak rozhodně doporučuji EASEUS Partition Master. Je to program (zdarma), který dokáže i obnovit nějaká dříve smazaná (a pochopitelně nepřepsaná) data a pochopitelně i znovu zprovozní disk (pakliže je ale problém v disku samotném, např. vadná "plotna", tak s tím už asi doma nic nenaděláte a musíte pochopitelně za odborníkem).
Takže od teď se budu snažit zálohovat pravidelněji. Na disku sice nebyla nějaká životně důležitá data, ale ztráta např. fotografií z památného zápasu Slavia - Ajax v roce 2007, kouzelně černohumorných karikatur jednoho mého známého, či fotek z kamarádovy chaty, které mají silně (!) vyděračský potenciál..., to by mě fakt mrzelo.

P. K. Dick - Počkej si na loňský rok

7. září 2011 v 16:30 Recenze knih
Měl bych snad prohlásit, že patřím mezi ty lidi, kteří se vůbec netají obdivem k tomuto americkému autorovi. Z jeho relativně obsáhlého počtu napsaných knih jsem jich už také přečetl pěknou řádku a byť jsem zcela na všechny nepohlédl zrovna s největším zalíbením (např. Sluneční loterie), tak už jen díky geniálnímu UBIKu a románu Temný obraz jej řadím mezi své nejoblíbenější autory.
Kniha "Počkej si na loňský rok" (Now wait for the last year) vyšla poprvné - tuším - v roce 1966 (nicméně u nás až v roce 2004) a obsahuje mnoho typických atributů, které jsou i dnes vítaným doplňkem bezpočtu amerických filmů (Paycheck, Next, Minority Report a z těch "klasičtějších" pak Blade Runner a Total Recall).
Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy Země je zatažena do mezigalaktické války mezi Starci a Reegy. Hlavním hrdinou je doktor Eric Sweetscent, který krom starání se o údržbu těla výstředního miliardáře dostává i úkol postarat se o zdraví vůdce země Molinariho. Nic ale není takové, jak se na první pohled zdá. V příběhu se objevuje tajemná návyková látka JJ-180, která dokáže měnit vnímání časoprostoru a zcela naruší linearitu děje, že čtenář si jistě nejednou řekne, zda to co se děje je ta pravá, "skutečná" skutečnost. Za zmínku jistě stojí i velmi poutavé líčení politicko-diplomatického pozadí celého příběhu.
"Kdybychom já nebo vy někdy přijali morální zodpovědnost za to, co jsme v životě natropili, museli bychom se zbláznit nebo zabít. Živí tvorové nemají rozumět svým činům. Vezměte si zvířata, které jsme přejeli autem nebo snědli. Jako dítě jsem jednou měsíčně trávil krysy. Viděl jste někdy umírat otrávené zvíře? A ne jedno, ale desítky, měsíc co měsíc. Necítím to. Hanbu. Tíhu svědomí. Naštěstí se mě to netýká - kdyby ano, nemohl bych žít..."

Jsme rasisté?

5. září 2011 v 17:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Otázka, na kterou asi nejde zcela jednoznačně odpovědět. Co individum, to názor, postoje, hodnotový žebříček.
V těchto dnech jsou internetové diskuse plné vyhrocených příspěvků, zaujal mě jeden ze serveru lidovky.cz, jistý pan J. David se tam rozčiluje (pravděpodobně, neboť je přesně nejmenuje, nicméně vzhledem k tématu článku je to více než jasné) nad Romy, cituji: "Když mi moli začnou řádit v almaře, co udělám? Budu je hýčkat (obohacení šatníku), nebo "tabula rasa"? Co udělám s filckami, blechami či štěnicemi? Položme si tuto otázku a hledejme odpověď. Symbiont je tolerován potud, pokud neohrožuje hostitele a je tolerovám. Finito. Jak prosté."
Ano, finito - konečné řešení. Člověk přestává být člověk, ale stává se něčím odporný, obtěžujícím hmyzem, pouhou statistickou jednotkou, kterou je potřeba "odečíst".
Tak takhle ne.

CSS - La Liberacion (2011)

3. září 2011 v 8:58 Hudba z ouška do ouška
Když jsem zhruba před 5 lety poprvé slyšel hudbu brazilských CSS (Cansei de Ser Sexy - což znamená něco ve smyslu být unaven z přílišného sex appealu), tak jsem trochu tápal kam je zařadit. Tápání pokračuje i dnes, nicméně jejich hudba se mi stále líbí.
La Liberación je třetí studiové album této rozverné skupiny, které podobně jako jeho předchůdci místy úspěšně a místy trochu násilně kombinuje electro-pop s jakýmsi pop-punkem. Zajímavostí pro fanoušky Primal Scream jistě bude i to, že na skladbě s pořadovým číslem 2. (Hits me like a Rock) figuruje Bobby Gillespie, snad právě Primal Scream mají v určitých ohledech hudebně k CSS blízko. Jazykem textů je většinou angličtina, ale dostane se i na rodnou portugalštinu, což je sice příjemné (obecně mi portugalsky zpívané skladby od CSS sedly o něco více), nicméně více bych uvítal jen jeden jazyk, neboť ty změny trochu ruší (a takový problém jsem měl i s českými Toyen).
Na desce sice nejsou takové hity, jakými byla např. skladba "Off the Hook" z první desky, nicméně i tak se album poslouchá podle mého názoru velmi dobře.