Červenec 2011

Game of Thrones (Hra o trůny) 2011

31. července 2011 v 11:21 Filmové recenze
Současné televizní stanice jsou plné seriálů, jejichž náplň je různorodá. Zahrnuje situační komedie, sci-fi příběhy, krimi, či soap opery. Fantasy seriálů je však jako šafránu a pokud už se nějaký urodí, většinou je jeho kvalita poněkud rozporuplná.
Vyplnil Game of Thrones (dále jen GoT) tuto mezeru?
Troufám si říci, že ano.
Fatnasy obecně není jeden, uniformní, žánr. Navzdory kritice některých lidí, kteří tvrdí, že dějově chudší je snad jen porno (mimochodem, takový remake Tenkrát na západě v porno verzi je prý velice estetický zážitek) existuje několik sub žánrů fantasy. Jedná se např. o heroic fantasy (Conan), pohádkovější fantasy s důrazem na magické bytosti, či tzv. hard fantasy. GoT se jako klasická fantasy ani moc zprvu netváří. Stěžejní tu není magie, skřeti, apod., ale charaktery postav a znázornění mocenského boje. Pokud jste viděli seriál (rovněž od HBO) Řím, tak jste jistě "doma". Ano, fantasy rekvizity tu jsou pochopitelně přítomné, ale nejsou stěžejní. Seriál je adaptací úspěšných knih od spisovatele Martina, které jsem bohužel nečetl, nicméně z reakcí těch věci znalejší je mi jasné, že jejich obrovské komplexnosti snad ani ve filmu nelze dosáhnout, přesto však je prý tato adaptace velmi zdařilá a co se týče zahrání a napsání postav i velmi věrná své předloze.
Děj diváka přivádí do země Západozemí, kde existuje několik (tuším 7) království. Ty jsou poměrně různorodé, což je jeden z největších kladů seriálu. Prostředí se často mění, takže divák má možnost vidět de facto všechny, porovnávat různé kultury, způsoby chování u dvoru, apod. Právě na výrazném protikladu kultur je založen podstatný "náboj" seriálu, který diváka bezesporu vtáhne do děje. Moji oblíbenou částí seriálu se stala The Wall (ne, není tam Roger Watters), což je - překvapivě - obrovská zeď, která odděluje Západozemí od severních oblastí, kde údajně žijí všelijaké prapodivné a nebezpečné bytosti. Tuto zeď stráží vojáci v černém, kteří si však tamní "práci" zvolí nadoživotí, s přídavkem celibátu. Jen to zaručí, že budou loajálně strážit tuto hranici proti všemu, co by se snad pokoušelo dostat do vnitrozemí.
Jak už jsem napsal dříve, tak těžiště seriálu je v mocenských bojích zejména mezi rody Starků a Lannisterů. Nepředstavujte si je ale jako nudnou konverzaci, všechny intriky jsou dobře zrežírování a i na ty souboje (kterých je tam podle mínění některých diváků prý velmi málo) občas dojde. Souboje jsou krvavé, nebývá neobvyklé, že vzduchem létají hlavy, krev prýští z ran,... Rozhodně se nejedná o fantasy pro děti, což ještě umocňuje otevřený postoj k sexu a drsná mluva. Co však také čekat od drsných lidí z drsné doby, že? Zajímavé je i herecké obsazení. Po boku hvězd typu Seana Beana, Leny Headey, či Charlese Dancea si tu zahrála menší roli i Sibel Kekilli (např. Gegen Die Wand).
Pro mě osobně je GoT velmi příjemným seriálem a už se nemohu dočkat dalšího pokračování, která tu však bude až někdy příští rok. Uvidíme, zda dojde na zfilmování všech 5 Martinových knih.
P. S. A za zmínku stojí i skvělý hudební doprovod od Ramina Djawadiho.

A už je to tady...

29. července 2011 v 9:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak nějak jsem čekal, že podobný článek se někde (někdy) objeví. A hle!
http://www.white-media.info/obhajoba_anderse_breivika.html
Ono taky co od takového serveru čekat, že? Asi nejvýstižnější je samotný závěr, "Děkujeme, bratře. Zasáhl jsi zlo v jeho nejcitlivějších místech."
K tomu se asi skutečně nedá moc co dodat. Černobílé vidění společnosti, nenávist k těm "na druhé straně", nazírání na sebe sama jakožto na "ty jediné a pravé" bojovníky za "pravdu" proti většinové, zmanipulované společnosti.
Docela zajímavé je ale pozorovat rozkol mezi určitými skupinami radikálů podporujících (nebo sympatizujících) Breivika, neboť samotný "bratr zasahující zlo" Breivik se netají svým kladným nahlížením na existenci a historii státu Izrael, což se do rétoriky těchto extremistů (podle nichž za veškeré zlo na světě může jakési neurčité "světové židovstvo", což přece "jasně" tvrdí Protokoly sionských mudrců) zrovna moc nehodí.

Sport Billy

28. července 2011 v 9:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak schválně, kdo si nostalgicky vzpomene na tento seriál?
Pamatuji se dobře na tu obří tašku, ze které hlavní hrdina tahal spoustu věcí. Doma mi tento seriál připomína malá sklenička s obrázkem postav.
Retro Par Excellence!
Navíc ta písnička od Standy Hložka...

Izrael v rytmu Wagnera

26. července 2011 v 12:14 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Hudba je prý mocná čarodějka, dokáže lidem navodit pocity libosti i chladného mrazení v zádech. Přesto však existuje i hudba, jež dokáže lidi rozdělovat, či snad i dokáže být záminkou k nějakým konfliktům.
Na BBC včera uvedli zprávu, že izraelský orchestr pod vedením R. Paternostra uvede na hudebním festivalu v Bayeruthu některá Wagnerova díla. Věc se má však tak, že od roku 1938 platí pro Izrael jakési nepsané pravidlo o zákazu hraní Wagnerových hudebních děl.
Ano, určité pochopení pro to mám. Wagner byl znám svými protižidovskými postoji a, podobně jako mnoho jiných ještě po něm, s radosti svaloval vinu za kdejaký německý národní neúspěch právě na tuto skupinu. Wagner byl dokonce příbuzný s H. S. Chamberlainem, jistě se u nedělního čaje nebavili jen o hudbě.
Na druhou stranu by snad už bylo záhodno udělat za těmito událostmi tlustou čáru. Wagnerova hudba za to podle mě stojí. Je to už dlouhotrvající otázka, jak oddělit autora (autorku) od svého díla. Lze to vůbec? Kontroverzních hudebníků nám po světa běhá (a běhalo) hodně. Vezměmě si za příklad třeba velšskou skupinu Manic Street Preachers, která se mnohokráte otevřeně přihlásila k Marxovi. Určitě existuje mnoho lidí, kterým se jejich hudba líbí, ale protože oni sami s těmito tezemi nesouhlasí, tak mají ke skupině dost ambivalentní vztah. Nemusíme chodit zrovna ale až k "ostrovní" muzice. I u nás je velmi populární zpěvák Daniel Landa, kterému mnoho lidí nemůže "přijít na jméno" ne z důvodu toho, že by se jim nějak výrazně nelíbil jeho folk/rock/oi! (či co to vlastně je), ale kvůli něčemu zcela jinému. Osobně znám jedince, kteří mají rádi grungeovou legendu Nirvana, nicméně sebevražda je pro ně východiskem pro zbabělce a slabochy.
Může snad abstinent mít rád The Doors?
Ponechme to na každém, jak se s tím srovná.
Ale za toha Wagnera bych se přimlouval. V tehdejší době (19. století) byly podobné názory v německé společnosti celkem časté (což je samozřejmě neospravedlňuje) a bůhví jak to ten Wagner vlastně s těmi židy měl. Mohl by se jinak přátelit třeba s takovou Lilli Lehmann?

Důvěřujte své GPS

26. července 2011 v 9:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Čas od času se stane, že se někde zdržíte a cesta zpět je pak poněkud....kostrbatá.
GPS se stane v těchto momentech neocenitelným pomocníkem. Sám jsem netušil, že podobnou cestou se vůbec na místo mého určení dá jít, ale ano..., dá :-). Bylo to "cestou necestou", nicméně navigace navedla spolehlivě v takřka rekordním čase. Sice se jedná jen o asistovanou formu GPS, ale těch několik kilobajtíků, které si mobil stáhne aby znal informace o přesné dráze družic a nemusel je hledat, zase tak nevadí.
Jsou ale lidé, kteří se bez podobných "berliček" v pohodě obejdou. Napadá mě třeba příklad Richarda Proenneka, což byl Američan, který žil po zhruba 30 let ve vlastrnoručně postaveném srubu (a navíc zcela sám!) kdesi na Aljašce. Ve věku 82 let se vrátil do civilizace a po 4 letech zemřel.
Kam se na něj hrabe zmedializovaný Alex Supertramp.

Klaus inspirující...

25. července 2011 v 10:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
...chtělo by se napsat v trochu "cimrmanovském duchu". Dnešní iDNES uvádí zprávu informující o jistém obdivu vraha Breivika k našemu současnému presidentovi. Nezbývá snad než jen čekat až někoho napadne "vyplodit" jakousi tezi ohledně toho, že Klaus je vlastně v myšlenkovém pozadí těchto nechvalných útoků jako spoluviník.
Ano, jistě, Breivik i Klaus mají mnoho společných názorů, ale co je rozděluje (mimo jiné) jsou prostředky k jejich prosazení. S mnohými názory Klause nesouhlasím, ale v rámci demokracie je dobře, že má možnost je hlásat.
Hodně se zmiňuje i fakt, že Breivik se prohlašoval za křesťansky smýšlejícího konzervativce (podobně jako Klaus).
Budiž..., i když tak se výše profilovaní lidé snad nechovají.
Stejně tak bychom ale mohli pohlížet i na ideologie z jiného politického spektra.
Choval by se pravověrný komunista jako Stalin? Co by na jeho počínání řekl takový Robert Owen?
Možná se budu opakovat, ale zase tu jde o pojmové "nálepky".
Když ony je ty média mají tak rády...

Piknik na Hanging Rock ( Picnic at Hanging Rock) 1975

24. července 2011 v 9:47 Filmové recenze
Toto poměrně známé dílo režiséra Weira (jehož poslední snímek, Útěk ze Sibiře, můžeme ještě snad i teď zachytit v českých kinech) je pokládáno za pravděpodobně nejlepší australský film všech dob.
Tvrzení těžkého kalibru, co?
Přiznám se, že Weirovy filmy mám velmi v oblibě. Sám ani snad nevím proč, ale jejich filmový jazyk má v sobě vždy cosi podmanivého a tajemného. Právě ta tajemná složka hraje v "pikniku" dost důležitou úlohu. Toto mysteriózní drama má místy i dost děsivé momenty. Weir k tomu přitom vůbec nepotřebuje krev, příšery, či šílence Nicholsonovské vyzáže. Strach je z tajemna, z fascinující záhady.
Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20. století v koleji pro dívky, kde vládnou poměrně přísná pravidla. Dívky však čas od času jezdí na výlety, mezi nimi i k tajemným skalám "Hanging Rock", tam se však stane cosi podivného. Skupinka dívek a jedna kantorka během výletu zmizí, a to doslova "without trace".
Navzdory tomu, že po příběhové stránce se ve filmu mnoho nestane (a snad neprozradím mnoho, když řeknu, že záhada de facto není rozřešena), tak jeho pravé kouzlo spočívá v něčem jiném. Vyzdvihl bych podmanivou hudbu, která ve spojitosti s čarokrásnou přírodou, která je podpořena výbornou kamerou, tvoří specifickou atmosféru filmu, jež dokáže nahnat "husí kůži".
Film je adaptací poměrně úspěšné knihy, jejíž autorkou je Joan Lindsay. Autorka se snažila o co nejautentičtější pojetí (které přebírá i film), takže to na první pohled vypadá, že snímek rekonstruuje nějaké skutečné události. To je ale samozřejmě jen fikce.

Norské šílenství

23. července 2011 v 19:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Šokující události, které otřášly (nejenom) Norskem se pochopitelně díky informačnímu ruchu 21. století odrazily i na české mediální a společenské scéně.
Některé reakce jsou však poněkud udivující. Přijde mi jako kdyby se u nás nějak neumělé naložit s informací, že současný norský premiér je z Dělnické strany, bez podivných poznámek o tom, co že je to za zemi, kde Dělnická strana tvoří vládu. To je neschopnost povznést se nad aktuální české společensko-politické nálepky.
"Potěšující" je zároveň silná vlna anti-islámských nálad, které se rozproudily v okamžiku, kdy se spekulovalo o možném útoku islámských teroristů, navzdory vyjádření norských muslimů, které předem útoky odsoudilo (padni komu padni), i když teď si nejsem ani jist, zda podobné vyjádření vůbec česká média nějak odprezentovala. Nedivil bych se, kdyby tomu tak nebylo.
Udivující je ale i zjištění některých ohledně toho, že v Norsku vládne rudo-zelená (levicově centristická) vláda, což se moc nenosí, neboť podobné vlády zvládnou přece snad jen přivést zemi do marastu typu Řecka. Málokoho už ale zajímá, že veřejný dluh Norska je dlouhodobě pod průměrem EU a jeho zahraniční část je de facto nulová (a nebýt zpětného odkoupení penzijního fondu, tak by ta čísla byla pro tuto severskou zemi ještě pozitivnější). Samozřejmě, Norsko je specifickým příkladem, vzhledem k jeho geografické poloze a přítomnosti nerostných surovin, nicméně na druhou stranu Norsko své životní prostředí nijak nevysává a snaží se o něj pečovat (snad krom těch nebohých plejtváků).

Mobster - Mon sommeil (2011)

21. července 2011 v 19:26 Hudba z ouška do ouška
Mobster je celkem neznámé jméno francouzského hudebníka, jehož letošní album Mon sommeil mi udělalo velkou radost.
Po tajemném ambientním začátku s francouzským ševelením následuje cca 40 minut příjemných - a dalo by se říci i křehkých - melodií, které jsou v ostrém kontrastu se silnými, výraznými beaty, s jejichž přípravou si musel Mobster dát náramně záležet. Toto downtempo (které se možná bude líbit i alternativněji smýšlejícím fandům hip hopu) si vůbec nezadá i s takovým jménem, jako je např. DJ Krush.
Koneckonců, posuďte sami. Deska je zcela volně ke stažení na odkaze níže.
A nenechte se zmást názvem, u desky rozhodně neusnete, její poklidné tempo (snad s výjimkou skladby Hive) je ideálním hudebním doprovodem pro tento deštivý způsob léta.
http://www.digitalpit.net/mobster-mon-sommeil-FRZ014.html

eRmail - peníze zdarma?

20. července 2011 v 13:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pečení holubi létají do úst maximálně jen v pohádkách. Zadarmo toho nikdy moc nedostanete, to je jasné, nicméně lidská touha po výdělku bez práce je snad stará jako lidstvo samo. Není snad také divu, že internet je plný podobných "projektů".
O co vlastně jde? Možná patříte mezi ty "šťastné", jimž do schránky (mailové) přišlo pozvání k registraci služby eRmail, kdy dostanete nějaký počáteční "bakšiš" a po přečtení příchozí reklamy nějaký další drobné. Zdá se to být v pořádku? Pro lidi, kteří jen málokdy čtou smluvní podmínky možná ano. Vysloveně se tam totiž píše, že výše připsaných příspěvků může společnost upravovat. Namísto očekávaných tisíců tedy klidně můžete dostat jen třeba pětikačku... To vše výměnou za Vaše osobní údaje a případně i přístupové informace k mailu.
Databáze lidí, kteří si zrovna moc svá data nechrání a z nichž pomocí dotazníku dostanete poměrně důležité informace nabývá ve 21. století na ceně.
Dalo by se s trochou nadsázky říci, "dobrý byznys".

Wroclaw textem i obrazem

16. července 2011 v 20:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Wroclaw je poměrně zajímavé místo. Toto čtvrté největší polské město, které dodnes nese výraznou českou stopu (stačí se podívat na jejich znak) je takovou roztomilou hříčkou politického vývoje Polska v posledním století. Město v historii náleželo českému království, Prusku, i Polsku (pochopitelně), není proto snad divu, že dnes tu na člověka, jehož rod zde žil již po mnoho a mnoho generací, narazíte asi jen stěží. Poslední velká "škatulata hejbejte se" zapříčinalo to, že původní (vesměs) německé obyvatelstvo po válce (té druhé) odešlo na západ a bylo nahrazeno obyvateli z míst, které se odstoupily SSSR (jednalo se zejména u Ukrajinu).
Tamní obyvatelé nemají zrovna ve zvyku rýpat se ve své minulosti a setkávat se na pravidelném (v Polsku někdy velmi oblíbeném) rozebíráním národních bolístek (v tom my Češi občas zdatně sekundujeme), snaží se hledět do budoucnosti, což je znát i na tom, že Wroclaw je považováno za jedno z nejliberálnějších měst v Polsku vůbec.
Zajímavou atrakcí jsou trpaslíci, docela se zažilo i slovní spojení "trpasličí Wroclaw", což rozhodně nepoukazuje na enormní výskyt liliputánů, ale na aktivitu polského umělce Tomasze Moczeka, který město pravidelně "obhospodařuje" dávkou svých mini sošek trpaslíčků v tamních ulicích. Vypadají skutečně moc hezky...


Kdo je trpaslík a kdo autor článku snad lze poznat i bez kontaktních čoček (ať si trochu zapropagujeme ty české vynálezy).
Určitou dominantou je wroclawská katedrála, jejíž věž zároveň slouží i jako příjemná vyhlídka na město. Za několik zlaťáčků vás výtah (s "lift boyem") vyveze vzhůru - skoro až do oblak - a vy se můžete jen kochat (pakliže je aspoň trochu hezké počasí).


Současné město je historické i moderní zároveň. Nelze mu upřít ráz středověkého města, které však bohužel bylo z velké části zničeno na sklonku druhé světové války, kdy tamní němečtí obránci rozhodně nemínili předat jej postupujícím sovětským jednotkám bez boje. Střety o "Festung Breslau" stály mnoho životů, na jejichž počest vás při příjezdu do města pozdraví sovětská "téčka" (tanky) a hroby padlých. Je jich celkem dost.


Wroclaw byla hanzovním městem. Jistou připomínkou mohou být i tyto sochy nad vchodem do tamní vyhlášené pivnice. Hádejte, co ta žena svému muži asi s pantoflem v ruce chce sdělit... :-)


Mezi slavné rodáky patří lidé různých "řemesel", Edith Steinovou počínaje a slavným "rudým baronem" von Richthofenem konče (na něho tam ale zrovna moc odkazů nenajdete...).
Pro mě osobně však určitým vrcholem byla návštěva Raclavického panoramatu, který zachycuje statečnou (a vítěznou) bitvu Poláků s carským Ruskem na sklonku 18. století. Polsko sice zvítězilo, ale konečnému "trojímu krájení polského dortu" stejně tato bitva nezabránila, je však dodnes určitým symbolem přežívající tradice odporu vůči okupantům (ať už přišli ze západu, či východu - nebo dokonce z obou stran najednou). Příjemným poznáním pro mě bylo, že v panoramatu si můžete půjčit i českého automatického průvodce. Mnoha detailů bych si jinak nevšiml, například na fotce za mnou máte možnost (ale vzhledem ke "kvalitě" zmenšené fotky vlastně ani nemáte) vidět útok polských sedláků na ruské dělostřelce, kde jeden ze selských sudličníků přikrývá svojí čepicí doutnák od děla a zabraňuje tak nepříjemnému výstřelu.


ČP

11. července 2011 v 14:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Česká pošta jistě nepatří mezi nejoblíbenější instituce. Minimálně ze svého okolí jsem slyšel mnoho kritiky stran otevíracích hodin, apod. Rovněž nepatřím zrovna mezi lidi, kteří by stále několikrát do roka posílali svým známým dopisy a pohlednice. Ano, ta nostalgie tam určité kouzlo má a psanému papíru se binární vzkaz samozřejmě nevyrovná, ale pohodlnost, rychlost a celková efektivita mluví jinak. Čas od času se ovšem každý musí na poštu dostavit, ať už se jedná o úřední psaní, či o balíček ryze soukromého charakteru (nedávno jsem si nechal zaslat nějaké knihy), a to se pak - v mém případě - nestačíte ani divit...
Upřímně musím přiznat, že jsem nenavštívil poštu v místě mého oficiálního trvalého bydliště, ale poštu cca nějakých 220 km východněji (vem to čert, jedna firma). Tamní pobočka je příjemně zrekonstruována, klimatizována (!!! což se v současném parnu ocení!!!), nechybí ani obligátní informační panel s letáčky. Nedá mi to a několik si jich během čekání beru do rukou. Docela mě zaujaly některé služby, o nichž jsem neměl ani tušení (má chyba). O možnosti sledování putování vaší zásilka online jsem už cosi zaslechl, nicméně ještě více se mi líbila možnost nechat si u pošty natisknout vlastní obálku, popř. známku s vlastním obrázkem, či dokonce poslat poště mms, kterou oni doručí ve formě klasické pohlednice (více zde). Vím, že to teď možná vypadá jakobych "objevil Ameriku", nicméně služby, o nichž jsem měl jen mlhavé (či žádné) povědomí tu jsou a zdají se mi docela "user friendly" a rozumné. Bylo ostatně také načase...

Detektivové

3. července 2011 v 13:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Detektivní žánr je mezi čtenářskou (i filmovou) veřejností velmi oblíben. Jeho fanoušci sice nejsou v moha ohledech tak skalní jako třeba fandové sci-fi (pokud je mi známo), ale často je najdete i v člověku, o němž byste to na první pohled ani netušili.
Sám mezi velké fandy detektivek nepatřím, ale něco jsem z nich přečetl a shlédl, takže si dovolím k tomuto tématu skromný příspěvek.
Asi všichni se shodnou, že krom zápletky je stěžejní postavou právě detektiv(ka), osobně dávám přednost klasičtějšímu ztvárnění (i když i na postavičkách ze švédského Milénia je toho také dost zajímavého). Největší klasikou bývá Sherlock Holmes, ke kterému jsem si ale nikdy cestu nenašel. Vždy mě silně odpuzoval přesnou dedukcí (která je vlastně indukcí) a dojmem, že už od první vteřiny zná odpověď na otázku, "kdo je vrah". Silně nesympatický dojem podtrhává i to, že je to bytost v zásadě velmi chladná, prostá všech emocí a bez zájmu o ženy (a soudím, že snad i o muže). Nic na tom nezmění ani záliba v houslích a pozdější filmové "zlidštění". Takový robot v lidské kůži.


O něco zajímavěji na mě vždy působily postavičky z pera A. Christie. Poirot i slečna Marplová mají neoddiskutovatelný šmrnc a charakter (Poirot se dokonce několikrát zamiluje a je smrtelný - v knize Opona nastane jeho derniéra), nicméně i tak jsem vždy preferoval filmového Columba, což je sice trochu jiný šálek kávy, ale proč ne. Tato komická figurka klábosící o (pro své diváky) nikdy nespatřené manželce je velmi sympatická a divák jí musí chtě nechtě začít vždy fandit, neboť narozdíl od tohoto inspektora zná vraha už od začátku snímku.
Jedničkou mezi detektivy je pro mě ale komander Dalgliesh od P. D. James. Navzdory tomu, že knihu jsem četl jen jednu (Cover Her Face - Zahalte jí tvář), tak ještě i dnes vzpomínám se sentimentální slzou v oku na britské televizní seriály s Marsdenem v hlavní úloze. Jsem samozřejmě velice rád, že ČT se rozhodla je opakovat, byť také jsem musel čelit neodvratnému, tedy že po těch letech mnoho kouzla odvál čas. Přesto si však i po té době divák může vychutnat poklidné tempo konverzačních detektivních inscenací, která jsou v mnoha ohledech protipólem současné detektivní filmové tvorby. Strohý, na předpisy dbající, Dalgliesh (milovník poezie se smutných rodinným osudem) je postava velmi lidská uvěřitelná a samozřejmě skvěle napsaná. Na samotném díle P. D. James (navzdory svému čtenářskému deficitu u této dámy) se dá jistě vyzdvihnout i to, že detektivky nepsala jen pro onu samotnou zápleetku ohledně hledání pachatele, ale vždy se snažila o trochu komplexnější pohled, nástin britské kultury v nějakém uzavřeném místě, kde se střetávají rozdílné názory, dochází k sociálním rozdílům, apod. Snad proto jsou její knihy tak oblíbené.