Červen 2011

Gé plus

29. června 2011 v 21:00 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Google. Všemocné slovo vládnoucí internetem.
Ve snaze konkurovat v současnosti velmi populárnímu facebooku se Google snaží vyvinout vlastní sociální síť, název bude jednoduchý - Plus. Vizuálně se bude facebooku trochu podobat, nicméně z hlediska zabezpečení a sdílení se má údajně jednat o něco zcela jiného.
Uvidíme.
Osobně nejsem velkým odborníkem na podobné sociální sítě, nicméně velmi mě zajímá, jak si avizované plusko povede v konfrontaci s facebookem. O konečném verdiktu totiž rozhodnou sami koncoví uživatelé. Otázkou také je, zda si Google (omlouvám se za to, ale už jsem si tak nějak navykl psát to s velkým "g") neukousl příliš velké sousto, jeho současné problémy propadu akcií (hovoří se až o dvaceti procentech) hovoří jasně o tom, že ve světě digitálního věku nikdo není tak úplně zcela všemocný, jak jsem trochu přehnaně napsal v první větě tohoto příspěvku.
Bing si může mnout ruce.

Salman Rushdie - Hanba

26. června 2011 v 12:07 Recenze knih


Hanba je v pořadí třetí Rushdieho kniha. U nás vyšla poprvé - tuším - v Odeonu v roce 1990. Osobně jsem krom slavných Satanských veřsů a Hanby nic jiného od Rushdieho nečetl, ale i tak nemám velké problémy s žánrovým zařazením jeho tvorby. Troufám si říci, že magický realismus s drobnou příměsí historického románu je asi tou pravou kolonkou. Žánrově je Salmanovi patrně nejblíže jihoamerický G. G. Márquez, byť i mezi těmito velikány by šlo nalézt několik drobných rozdílů (zejména v účelu použití fantastických prvků).
Román Hanba je vyprávěním, které se odehrává zhruba po dobu 65 let v Indii a Pákistánu. Rushdie v něm sice nenechává vystupovat mnoho skutečných postav, ale znalci tamního prostředí (mezi něž bohužel nepatřím) jistě najdou spojitosti např. mezi postavou "kruté světice" a bývalou političkou Bénazír Bhuttovou (která byla zabita koncem roku 2007). Na pozadí života dvou početných rodin (v úvodu knihy je laskavému čtenáři do laskavého autora k dispozici přehledný rodokmen) Rushdie líčí politicko-společenské osudy obou těchto zemí. Nebyl by to ale on, kdyby tu a tam do textu nevmísil nějakou autorskou poznámku, psal občas trochu nelineárně a neparodoval určité situace.
Moc zajímavá kniha, ze které mi v paměti ulpěl asi nejvíce výtah a jeho vskutku originální využití v závěru vyprávění :-).

Nezvedejte toto číslo! Proč?

23. června 2011 v 13:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jak už jsem jistě psal i dříve, do mailové schránky někdy chodí dost podivné věci. V tom všem nepořádku aby člověk kloudnou informaci pohledal. Možná také patříte mezi ty "šťastlivé", kteří jsou pravidelně oblažování ze širokého okruhu svých známých maily s emotivními texty o únosu děti z obchodních domů a o zaručeně pravých telefonátech po jejichž přijmutí Vám začnou na tel. účtě naskakovat abnormální sumy.
Mnoho lidí - a jsou mezi nimi překvapivě i lidé jinak velmi inteligentní - těmto historkám věří a daný odkaz přeposílají opět co nejširšímu okruhu svým známým. Asi nemusím dále pokračovat, hoax už dávno nepatří mezi slova, pro jejichž význam bychom se museli dívat do naučných slovníků. Snad jen mohu ještě v závěru připomenout, že u nás se za příchozí hovory samozřejmě NEPLATÍ (výjimkou mohou být hovory na účet volaného, ale o tom je dotyčný - pokud vím - včas informován).
Hoax je na tom podobně jako spam, někdy si jej číst může být zábavné, ale ve valné většině případů je to jen otrava a ztráta času, v horším případě to někomu může způsobit i újmu.

Bublina (Ha Buah) 2006

22. června 2011 v 8:41 Filmové recenze


Režisér Eytan Fox má za sebou už několi úspěšných filmů (např. Walk on water). Izraelský film Bublina se řadí mezi jeho divácky nejúspěšnější počiny, což je skutečnost, kterou nemohu nijak podpořit (respektive vyvrátit), neboť jiný snímek jsem od Foxe neviděl.
Film se soustředí na tři mladé lidi, kteří spolu bydlí v Tel-Avivu, jedná se o vojáka a prodejce cd v jednom Noama, umělkyni Lulu (toho času prodavačku v nějakém obchodě s mýdlem apod.) a zaměstnance v kavárně Yelliho. Oba chlapci jsou gayové, nicméně spolu vzájemně žádného intimnějšího vztahu nemají. Yelliho má za přítele silně extrovertního Golana, který zastává nesmouvavé pozice vůči Palestincům. Zbytek hlavních postav je "naladěn" poněkud jiným směrem, navzdory svým proklamacím a snahám o apolitičnost jsou ale i oni samozřejmě politicky orientováni, nicméně jiným směrem, než je například Golan. Události naberou spád v okamžiku, kdy do jejich společného bytu dorazí mladý Ashram, což je Palestinec, který u hraničního přechodu našel Noamovy ztracené doklady... a hlavně, Ashram je docela hezký chlapík...
A co že je to ta bublina? Snad snaha žít si svůj život, užívat si lásky navzdory šílenosti světa kolem nás. Jenže každá bublina někdy praskne.
Ano, film Bublina se mi líbil, byl to netradiční pohled na letitý blízkovýchodní konflikt se zajímavým dějem a nečekaným závěrem.

Ahoj, Terezko (Czesc Tereska) 2001

18. června 2011 v 22:21 Filmové recenze


Filmů o dospívání, kde se "cosi" pokazí je poměrně dost. Namátkou mohu zmínit Modyssonovo dílo Lilja 4-ever, či německé Děti ze stanice ZOO. Snímek Ahoj, Terezko je filmem polského režiséra Roberta Glinskiho z roku 2001. Glinski ke zpracování své látky přistoupil velmi zodpovědně, obě hlavní hrdinky si vybral ve výchovných ústavech (a koneckonců ani jejich vlastní občanský život se moc nelišil od toho filmového), ale pěkně popořádku.
Terezka je docela milá dívka, zpívá v kostele, chodí vzorně do školy, nekouří, nepije, sexuálně nežije... Její zázemí ale zrovna ideální není. Matka se sice snaží co to jen jde (domlouvá Terezce vysněnou návrhářskou školu), ale otec je typickým příkladem zkrachovalého člověka, hodně pije, je vyhozen z práce a svoji frustraci přenáší i na zbytek rodiny. Terezka ve škole potkává novou kamarádku Renatu, která ji ukazuje zcela jiný svět...
Režisér Glinski zvolil pro svůj film netradiční černobílý obraz, který mi ale přijde velmi vhodný, neboť tím jen podtrhuje šedivou atmosféru nejmenovaného polského sídliště (pravděpodobně ve Varšavě) a celkovou depresi.
Některé scény jsou velmi působivé, rád bych zmínil třeba tu, kde rodiče dávají Terezce peníze na látku k šití a když si ona dívka jde pro peněženku (či co), tak se radí o tom, zda ji náhodou nedali víc než je třeba. Dost silným zosobněním depresí a zoufalství je i postava vozíčkáře, která na mě osobně v prvních záběrech zapůsobila jako velmi silná postava, nicméně o to víc je ta změna působivější.
Film Ahoj, Terezko jistě právem patří mezi nejvíce oceňované polské snímky posledního desetiletí (např. cena Krzysztofa Kieslowského).

MMF

14. června 2011 v 8:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak Stanley Fischer, izraelský ekonom a guvernér tamní centrální banky, je mimo hru ohledně obsazení postu šéfa MMF.
Důvod? Prý stáří 67 let je velkým mínusem pro výkon tohoto povolání.
Škoda jen pro Fischera, že se o tom nerozhoduje v ČR, kde 67 let je ten nejlepší produktivní věk....
Boj o toto prestižní křeslo tak už bude probíhat jen mezi francouzskou min. financí a mexickým guvernérem centrální banky. Osobně favorizuji mexického ekonoma Carstense. Francouzů v tomto úřadě už bylo dost...

Stávka

12. června 2011 v 13:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou věci, jejichž hodnocení je nesnadné.
Stávka je prý politicky motivovaná. Inu, proč ne? Co dnes není (v širším smyslu tohoto slova)?
Skutečností je, že sociální problémy v této zemi jsou nemalé. Vláda podle posledních průzkumů de facto ztratila takřka veškerou podporu obyvatel (hovoří se až o 90%).
Nepatřím mezi lidi, kteří by často podporovali radikální rozhodnutí, ale v tomto případě jsem z velké části na straně odborářů. Ve společnosti je velká nespokojenost se správou věcí veřejných. Částečně se snad dá přičíst na vrub tradičnímu českému kverulanství, ale ze své valné většiny vidím viníka ve vládě "rozpočtové odpovědnosti", které se také často přezdívá vláda "půjčkové demokracie". Zvůle mocných, netransparentnost, necitlivé reformy, ale třeba i rozšiřování státního aparátu. To jsou věci, jež se v očích mnohých občanů stávají něčím nepochopitelným, arogantním. Největším nebezpečím nahromaděné agrese a pocitů zmaru je však to, že by lidé (respektive voliči) mohli při dalších volbách dát mandát některé - z hlediska naší politické kultury - nestandartní straně (vím, trochu neobratné vyjádření).
Klíčovou otázkou ale je, zda právě odbory se svojí stávkou jsou tou nejoprávněnější platformou pro vyjádření protestů. V tomto ohledu se jistě názory mnohých budou lišit. Akce se koná na "obhájení ekonomických zájmů všech", což je samozřejmě označení dost nešťastné. Chápu tedy, že mnozí právě z tohoto důvodu odborářskou akci odsuzují. "Dočasným omezením svobody zajistíme lepší budoucnost" - volná parafráze. Na některé - dejme tomu více liberálně smýšlející - jedince to může fungovat jako mávání červeného hadru před býkem.
Takže ano, snahy odborářů obecně podporuji. Stávka je jednou z akcí, které na červen chystá (chystala, kooperuje) iniciativa ProAlt. Nějaká změna ve společnosti je nutně potřeba, neměli bychom však zároveň zapomenout na to, aby se veškeré akce pohybovaly v mantinelech legislativy. Nejde ale jen o Českou republiku, stačí se podívat na záběry z demonstrací ve Španělsku. Nechtěl bych tyto události přímo spojovat, ale hlavní příčina je v podstatě totožná - korupce a zvůle "těch nahoře". Z pražské demonstrace některých Španělů mě velmi zaujal transparent s nápisem, "Error 404 Democracy not found".
Snad to byl jen eufemismus.
Jak z toho ale ven? Pochopitelně nevím, snad by ale nebylo na škodu upravit legislativně podmínky stávky, aby nedocházelo k takovým trapným okamžikům ohledně jejího výkladu.

Zlatá česká hudební léta

9. června 2011 v 9:32 Hudba z ouška do ouška
Prosím za prominutí, bude ze mě teď možná trochu mluvit nostalgie.
Zaznamenal jsem reakce ohledně toho, že mnoho lidí nadává na současnou českou hudební scénu. Je prý k uzoufání na mílové kroky vzdálené od progresivního zvuku, sto let za opicema, apod.
Skutečně? Nevytváří tento obraz jen nepružná a rigidní média, která namísto toho, aby se doopravdy věnovala hudbě jen selektivně "propagují" střední proud osmdesátých let?
Troufám si říci, že jedno z nejlepších období tvůrčího rozmachu na poli populární hudby u nás přišlo krátce po roce 1989. To, že v současné době je mnoho tehdejších interpretů víceméně ignorováno je věc druhá. Zabrousíme tedy do análů youtube a zkusme oprášit nějaké staré legendy a osvěžíme ucho směrem k tónům kdysi tak velmi oblíbeného stylu "shoegaze"
TOYEN
Velmi zajímavá skupina, která se dala dohromady krátce před "sametovkou", koncertovala poté v USA a u nás předskakovala (překvapivě) Depešákům. Klasika klubové scény počátku devadesátých let.
ECSTASY OF ST. THERESA
Ano, Extáze hraje i dnes, nicméně pokud porovnáte současný ambientně-dream-popový zvuk s tím, co se hrálo v pražských klubech na počátku devadesátých let, tak máte před sebou nádherně nastíněnou čáru vývoje nejenom této skupiny, aneb od kytar k syntezátorovým mašinkám a občasnými oklikami zase zpět. Skupina tehdy byla v takřka (krom Muchowa, samozřejmě) jiném složení. Katka Winterová ještě nezpívala, maximálně se točila někde v Radosti FX kolem tyče... Jo, deska Susurrate byla velká bomba. Ono nahrávat pro Johna Peela a umístit se v prestižní hitparádě britského Radia One se nepoštěstí jen tak někomu.....

SEBASTIANS
Lipert, Čechtický... a další. Základ budoucích (a dodnes fungujících) Ohm Square se urodil už v roce 1992. Velký úspěch se sice zrovna nekonal, ale posluchači v klubu Bunkr měli o české hudební jedničce na dlouhé měsíce poměrně jasno...
HERE
Důkazem toho, že ne všechny zajímavé skupiny se zrodily v Praze jsou bezesporu muzikanti z Vyškova - Here. Podobně jako EOST, tak i je si vyhlédl John Peel. Nastartováno měli skutečně skvěle, nicméně po personálních výměnách a poté, co nezávislá česká scéna přestala být opět pro Británii dostatečně zajímavá se k dalšímu výraznému slovu nedostali, i když, pokud vím, tak skupina pořád funguje, koncertuje.

Spojitosti

9. června 2011 v 8:47 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Muzikály zrovna ve velké oblibě nemám, nicméně najdou se výjimky.
Třeba Zpívání v dešti.
Největší zajímavostí však bylo to, že když jsme opustili příjemné prostředí biografu, tak jsme vešli přímo doprostřed zuřivého lijáku. Jak příznačné. Člověku by se až chvílemi chtělo hopsat mezi kapkami a skákat do louží.
Proč ne, ale v ve skutečném dešti je to daleko nepříjemnější než na plátně.
A veškerá poetika je pak fuč.
Štěstí, že Slečna I. vzala ten deštník...

Kde jsme?

6. června 2011 v 11:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Do mailové schránky člověku někdy chodí neskutečné hlouposti. Řetězové dopisy, nabídka na pilulky zvětšující penis, či překvapující oznámení o super výhře, jež je podmíněna jen malým registračním poplatkem.... Občas se ale najde něco užitečného.
Třeba stránka www.kdejsme.cz
Stačí napsat své příjmení a stránka už sama najde četnost jeho nositelů podle okresů ČR a vše zobrazí na úhledné mapě. Člověk se dozví zajímavé věci, například i to, že i v dnešním "mobilním" 21. století jsou stále určitá rodová jména, jež mají tendenci vázat se na daný kraj. Třeba takového "Lacigu" krom Zlína a okolí najdete jinde jen stěží...

Dead Set (tv seriál 2008)

5. června 2011 v 18:28 Filmové recenze
Aby tu těch filmů náhodou nebylo málo... :-)


Zombie horory jsou - navzdory názorům mnohých filmových fanoušků - svébytným hororovým subžánrem, který má svá vlastní pravidla a který mám poměrně dost rád. Vím, obvykle se jedná o béčkové tituly, mnohdy dokonce o tituly vskutku bezobsažné, které vynikají snad jen odporně hnusnými gore efekty, ale ..., co člověk nadělá.
Láska k zombie filmům se nedá potlačit :-).
Snad za to vše může Romero, nicméně on sám už v současnosti podle mého názoru nemá tomuto žánru moc co dát. Z posledních Romerových filmů se mi zamlouvaly jen Deníky mrtvých, jinak je to takové tápání v kruhu. Romera bohužel žánrově předčil remakem Snyder, španělský REC, či teď již i Dead Set - britský mini-seriál, kterému by ale - i vzhledem k minutáži - více sedělo klasické filmové zpracování.
Základní nápad je na zombie film nezvykle originální. Soutěžící v reality show Big Brother zažívají jeden z vrcholů své soutěže. Ve vile jsou již asi 60 dní, navzájem se znají - a občas si lezou na nervy - moderátoři jsou zajetí a fanoušci show klidně ignorují celý svět a těší se jen na další osudy svých "hrdinů". Klasika.


Jenže pak se cosi stane...
Fanoušci, štáb a pochopitelně i účinkující v show jsou do ní tak ponořeni, že si skoro nevšimnou, že se venku něco děje. Zprávy přenášejí přímé přenosy z míst, kde se skupinky lidí (?) chovají nekontrolovatelně a napadají ostatní. Nic z toho štáb nezajímá, jen je upoutá skutečnost, že je televize pravděpodobně škrtne z hlavního vysílacího času na úkor zpravodajství. Jaká to hrůza!!!
Pochopitelně, poslední, kdo se dozví o nástávající zombie apokalypse jsou soutěžící ve vile. Dost je zarazí, že kamery nenatáčí, nikdo jim nedává úkoly a venku je prapodivné, mrtvolné ticho. Zajímavá zápletka dále pokračuje, ale víc raději prozrazovat nebudu (byť nic extra originálního zase nečekejte). Seriál je samozřejmě hororem, ale v zásadě (snad v duchu Jacksonových filmů) se nevyhne i některým (troufám si říci, že záměrným) humorným místům, byť na žádný intelektuální humor pochopitelně nedojde, čekejte spíše něco ...ehm....fekálnějšího.
Nebyl by to však zombie film v duchu Romera, aby v sobě alegorií neobsahoval i kritiku současné společnosti. Ta není nikterak skrytá a člověk nemusí být znalcem Lynchových filmových symbolů, abyj ji tam mohl objevit. Zatímco Romero poslal zombie do obchoďáků, neboť prý i po smrti měli v sobě jaksi zakódováno, že to je to pravé místo, kde se naplňuje lidská existence, tak podobným stylem tvůrci seriálu Dead Set pranýřují současný fenomén (odeznívající?) reality show.
Pro fanoušky tohoto subžánru (a teď nemám na myslí reality show!) je Dead Set naprostou (podtrhnout!!!) povinností, pro ostatní intaktní :-) fimové diváky však jen hloupostí s urážlivými gore efekty.
Vyberte si sami, kam patříte.

Lidice (2011)

3. června 2011 v 18:19 Filmové recenze
Lidice byly dlouho očekávaným filmem. Já osobně se jeho příchodu trochu obával, neboť jsem měl jakési tušení, že snímek skončí zastrčen pod nánosem kýče a balastu.
Stalo se?
Ne docela.


Když si člověk představí mokrý hadr a jeho následné ždímání, tak jej jistě i napadne, že čím více se za to vezme silou, tak tím více vody z hadru vyteče, až do úplného vysušení. Takhle jsou obrazně ždímány i Lidice. Trpká válečná tragédie dosud v českých (respektive československých) filmech moc velkou stopu nezanechala, pominu-li snímek Sokolovo z roku 1974(kde při popravě u statku zazní památná věta, "Ať žije KSČ!"), což je však snímek, jehož hlavní těžiště děje leží mnohem dále na východ.
Lidice jsou v podstatě filmovou adaptací Mahlerova díla Nokturno, film se snaží držet historických faktů a tehdejších reálií, ke kterým tak hezky pasuje i obec Chcebuz, jež se prý původním Lidicím velmi podobá. Ano, snímek mi v některých momentech přišel poněkud podbízivý, jedná se zejména o scénu s úvodní souloží (nic proti tomu, nejsem puritán, ale snad také nebudu sám, který si myslí, že v současné kinomatografii se tyto scény vkládají hodně často, a to poměrně účelově) a o hudbu, jež je prakticky všudypřítomná. Nejde o to, že by hudba samotná byla špatná, nicméně snaží se ždímat emoce i tam, kde to není vyloženě nutné, kde samotné události by možná vyzněly působivěji kdyby takovou hudbou podbarveny nebyly, nicméně to je jen můj subjektivní názor (jako koneckonců celý tento článek), s nímž se asi každý neztotožní.
Kladem filmu jsou určitě herci. Rodenův výkon se mi líbil stejně tak, jako třeba výkon Bydžovské, či Zuzany Fialové. Překvapivě se šlo dívat i na Veroniku Kubařovou, kterou jsem měl až dosud zafixovanou (bůhvíproč) v dost nelichotivých "vodách". Ve vedlejší roli se mi ale rovněž velmi zamlouval Jan Budař jako kasař Petiška. Tato postava mu skutečně sedla a trochu podezřívám tvůrce, že mu ji psali přímo "na tělo". Když zmiňuji klady, tak by bylo záhodno zmínit i jedno velké negativum, tím je scéna atentátu na zastupující říšského protektora, která do konceptu snímku vůbec nezapadá a navíc je samotná celá natočena dost zvláště, takovými podivnými, zpomalenými záběry, jež se ve filmu objevují ještě při obkličování Lidic německými vojsky. Škoda. Když už jsme u toho Heydricha, tak mě osobně moc potěšila scénka, kde zastupující protektor hraje na housle a následně je (nepřímo) zmíněno i to, že některým posluchačům nabídl zdarma lístky na Slavii (to se musí ocenit!!). Samotné gro filmu - likvidace obce Lidice - je však natočeno trochu nečekaně. Žádná velkolepá hudba, patetické proslovy, nic takového, což je podle mě jen a jen dobře. Pate Noster z úst lidických mužů zní velmi působivě (a neurazí ani bývalý starosta Berouna (a současný ministr kultury) Besser coby zastřelený chlapík, jen jsem jsem čekal, kdy z jeho úst vyjdou ta památná slova o KSČ :-)).
Od Lidic jsem očekával průšvih, ale z kina jsem naštěstí odcházel velmi příjemně překvapen.
P. S. Lidice nelze srovnávat s Protektorem, jedná se o zcela jiné filmové žánry, které spojují jen historické kulisy.