Květen 2011

Melancholia (2011)

31. května 2011 v 11:10 Filmové recenze


Lars von Trier je často nazývám kontroverzním tvůrcem. Není se ostatně čemu divit, když má na kontě snímky typu "Antikrist", či "Tanec v temnotách" nebo seriál, který si vysloužil kultovní status - "Království". O Melancholii si v některých recenzích můžete přečíst, že se jedná o snímek přístupný pro širší okruh diváků. Zcela bych tomu nevěřil, neboť mainstreamový film to rozhodně není a škatulka sci-fi, katastrofický film se k tomuto dílu hodí jen zcela okrajově.
Úvod je udělán podobně jako prolog v Antikristovi. Pomalé, přesvícené záběry, které více než "pohyblivé obrázky" připomínají obrazy jak do obsahu, tak i do formy, jsou prokládány pohybem planet za doprovodu hudby z Tristana a Isoldy od Wagnera. Film sám se dělí na dvě kapitoly, jež jsou pojmenovány podle 2 hlavních hrdinek, tedy Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Ch. Gainsbourg). Z tohoto hlediska se nelze vyvarovat určitému srovnání například s Bergmanovým snímkem Persona. Sestry jsou rozdílné jak fyzicky, tak i povahově. Claire je ta "usedlejší" a zprvu i racionálnější, kdežto Justine je daleko nevypočitatelnější prvek, který zjevně trpí nějakou duševní poruchou. V první části je centrum děje soustředěno na oslavu svatby Justine na honosné sídle, kde bydlí její sestra s manželem Johnem (Kiefer Sutherland), v pozorném divákovi to snad může vybudit vzpomínky na Dogma 95. V kontrastu s úžasností a veselím svatby se tu však na povrch derou dost nepříjemné okolnosti ze života Justine, její absolutní neschopnost žít "normální", konvenční život.


Druhá část je odlišná, podle mého i daleko více strhující. Tam, kde byla klidná konverzace a náznaky znepokojení (zla?) se objevovaly jen jakoby "pod povrchem", tak ve druhé části filmu vyplouvají na povrch přímo. Zmenší se - radikálně - počet osob vystupujících ve filmu, takže celý dojem je daleko komornější, změní se jednání postav a vše dává tušit blížící se zkázu, která není rozhodně tak nečekaná, neboť o jejím výsledku je divák dostatečně zpraven již v prologu. Přesto však samotný závěr filmu je jeho velmi silným vyvrcholením.
Ve filmu je mnoho podivných narážek, mnoho symbolů. které se pochopitelně dají vyložit všelijak, za vše mohu zmínit 19. jamku na golfovém hřišti, název vesmírného tělesa Melancholia, změnu nálady Justine, či podivné anti-fyzikální chování Melancholie. Analýzou těchto jevů se jistě dostatečně věnuje mnoho internetových stránek - a k mé velké radosti se navzájem v mnoha interpretacích liší.
Co říci dále? Podtitulek filmu hlásá, že se jedná o krásný snímek o konci světa. Nezbývá mi než souhlasit. Po vizuální stránce je Melancholia určitě fajnšmekrovský kousek, na který se jen tak nezapomene. Pozadu nezůstává ani výborně zvolená hudba a excelentní herecké výkony. Přesto si netroufám tvrdit, že to je film, který by se např. v multikinech stal kasovním trhákem. Trier ukázal - s jeho pověstnou ironií - že v zásadě katastrofický snímek lze natočit velmi komorně a přesto působivě. O samotnou katastrofu tady navíc de facto ani nejde, neboť středobodem zájmu jsou pochopitelně lidé a teze, zda Země - a život na ni - je špatná a zkázu si zaslouží, což může vést ke stoickému smíření se s situací, či nikoliv. Film ukazuje nádherné příklady dualismu lidské duše, melancholie (coby vnitřního prožívání i coby vesmírného tělesa) a přístupu k životu vůbec.
Moji oblíbenou postavou byl John (v podání Sutherlanda), byť jeho postavě nebyl dán stejný prostor jako sestrám, neboť ten se od počátku jeví jako racionálně jednající člověk plný zdravé sebedůvěry, nicméně vývoj u něj nabere dost radikálního obratu...
Troufám si tvrdit, že Melancholia zaboduje v mnoha žebříčcích nejlepších filmů roku 2011.

Moby - Destroyed (2011)

29. května 2011 v 14:53 Hudba z ouška do ouška


Netrvalo to zase tak dlouho a všeuměl Moby se představil s další deskou.
Jaká je?
Nejlépe by snad bylo, kdybych napsal, že jiná. Byla by to však pravda jen z části. Takže vzhůru do toho, rozpleťme toto krásné klubko.
Tak především, dá se poznat, že se jedná o tohoto svérázného newyorčana, kterému se dostalo stejné přezdívky jako neméně slavnému Davidu Bowiemu. Typické ambientní plochy a klidné piánko jsou až příliš signifikantní, aby si je Moby odpustil, nicméně nepoužívá je v míře větší než vhodné, takže k nějakému silnému vykrádání sebe sama se nedostane. Po dost smutné desce Wait for me (více ZDE), která získala dost protikladná hodnocení, je tato s názvem "Destroyed" nejenom smutná, ale dojde i na optimističtější momenty, ale skutečná síla Mobyho tkví stále v těch tklivějších skladbách (např. "Rockets").
Paradoxně se mi však na celém albu (které má příjemných 71 minut) líbila nejvíce skladba "Victoria Lucas", která zrovna smutně nezní a spíše než k melancholickému pobroukávání svádí k pěkně divokému tanci :-). Úžasným - místy až symfonicky pojatým - momentem desky je i "The Violent Bear It Away" (viz ukázka níže)..
Moby opět nezklamal.

Helenka

26. května 2011 v 8:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nikoliv ta Trojská, ale ta naše Von Dráček :-) se rozhodla upozornit na to, že veřejnoprávní ČRo1 poslední dobou zcela ignoruje zpěvaččiny písničky. Sama sebe tato dáma pokládá za národní bohatství, které tímto trestuhodným činem rozhlas cenzuruje občanům.
Zajímavé.
Člověk se až musí přesvědčit pohledem do kalendáře, zda stále ještě není apríl.
Není.
Vezmeme-li v potaz to, že ostatní česká rádia Helenku hrají poměrně často a že ona sama má navíc své vlastní i-netové rádio "Vodopád", tak snad můžeme dojít k názoru, že pro její zaryté fanoušky tu jistý mediální prostor jejich umělkyně existuje. Sám ČRo1 poměrně často poslouchám, neboť jsem si na něm oblíbil kvalitně zpracované zpravodajství (podle mého subjektivního ucha), sportovní přenosy i různé diskuse. Jedna věc mě však trochu irituje, a to je tamní hudba. Uznávám, že na primárně zpravodajské stanici to je věc víceméně podružná, ale slyšet jejich "playlist" není pro mě nic extra příjemného. Rozhodně to však není proto, že by tam chyběla Helenka...
Nezaznamenal jsem dosud, že by se podobným způsobem ozval ještě někdo jiný. Například taková skupina Blue Effect, která podle mého názoru měla na utváření naší hudební scény minimálně (!!!) stejný vliv jako paní Vondráčková, se na stanici Radiožurnálu rovněž prakticky vůbec nehraje (nebo jsem ji tam neslyšel). Můžeme pokračovat dále, rockoví průkopníci The Matadors z poloviny šedesátých let nahráli ještě před příchodem Viktora Sodomy mnoho úžasných skladeb, na něž však dnes díky mediálnímu nezájmu (výjimkou je seriál ČT Bigbít) prakticky nenarazíte.
Mimochodem, Český rozhlas na všech svých stanicích odehraje v průměru 27 skladeb Heleny Vondráčkové denně....

SAVE FUTSAL!

25. května 2011 v 9:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pokud jsou mezi čtenáři fanoušci/fanynky futsalové Slavie, tak patrně víte, že stejně jako její starší fotbalová sestra, má i tento sportovní benjamínek značné finanční problémy. Futsal je ve Slavii provozován víceméně na amatérské bázi, nicméně i tak si roční provoz vyžádá cca 500 000 kč (nájem haly, výstroj, apod.), které bohužel jaksi nejsou...
Pokud by se našel nějaký štědrý sponzor (klidně i drobnou částkou 100 kč), určitě by to týmu moc pomohlo. Účet je u Raiffeisenbank a je zcela transparentní.

Robin Ujfaluši - Jak se hraje fotbal v Africe

22. května 2011 v 10:17 Recenze knih
Tato kniha se ke mně dostala v podobě narozeninového daru, překvapivého a milého. Robin Ujfaluši je koordinátorem občanského sdružení Inex-SDA, jež se zabývá využitím fotbalu ke zlepšení tristních životních situací lidí (zejména v Africe). Na stránkách knihy, která původně nebyla ani zamýšlena k vydání, autor stručně ukazuje, že fotbal obvykle není jen o fotbale. Příkladem toho jsou afričtí kluci (ale i holky) z Nairobi, pro něž je tato hra srovnatelná snad jen s náboženstvím. Rádi sledují zápasy prestižní Champions League a cítí se tak o něco blíže "bohům" z magické části světa jménem Evropa. Samozřejmě, je to do jisté míry zkreslený pohled, nicméně stejně zkreslený jej mají i mnozí našinci, když si pod slovem Afrika představí pouze bídu a utrpení.
Nejvíce mě na knize zaujaly pasáže, kde autor popisuje svoji přímou zkušenost z nairobských slumů, rozdíly mezi "naší" a "jejich" mentalitou, či uzavřený kruh života v podobě vaření nelegálního a smrtícího alkoholu. Svět ze stránek knih náhle vystupuje o poznání plastičtěji.
Velmi podařená byla i kapitalo věnovaná propojení magie a fotbalu v Africe. Je jen škoda, že sám autor do ní nepřispěl více osobními zkušenostmi, neboť by jistě byly zajímavé. Každopádně mám ale i tak na svém osobním seznamu dokumentu ke shlednutí další s názvem "Kick The Lion" od Olivera Beckera.

ČéTé

16. května 2011 v 13:19 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera skončilo hokejové mistrovství světa, které nám - jako ostatně vždy v posledních letech - nabídla ke sledování veřejnoprávní ČT. Jako malý chlapec si pamatuji ještě tu a tam na OH v Calgary v roce 1988. S dneškem se styl komentávání a výbava ve studiu pochopitelně nedá vůbec srovnat. Tehdy nebyla "elektronická tužka", velký počet kamer na stadionu, tolik opakovaček, apod. Člověk se však neubrání dojmu, zda to vše je skutečně nutné. ČT je koneckonců placena velkou měrou z koncesionářských poplatků a dnes - v době všeobecného šetření (byť mnohdy jen proklamovaného) - by i tato obří organizace měla zkoušet "obracet každou korunu". Nepopírám, že současný formát komentování a prezentace sportů na obrazovkách ČT mi vyhovuje, jsem hýčkaný divák, ale zároveň si jsem vědom, že to vše asi musí stát povážlivě dost peněz...
Jsou tyto aktivity v souladu se základním posláním veřejnoprávní televize?
Není to vše moc velký luxus?
Nechci tím nějak kritizovat samotnou existenci ČT, neboť ta je - jak se domnívám - chválihodná. Kde jinde by divák mohl shlédnout klubové filmy v původním znění, zajímavé pořady (např. Mizející místa domova, V šachu, atd...), či původní televizní inscenace? Domnívám se, že v tomto ohledu by komerční televize ČT jen těžko nahradily (stačí si vzpomenout na Život Briana na Nově v dabované verzi!!!! Barbarství!!!!). Na druhou stranu výdaje ČT skutečně nejsou malé, leckteré pořady by šlo dělat daleko levněji. Sočasný rozpočet je sice o něco štíhlejší než loni, ale i tak, 7,2 miliardy korun - to je pěkná sumička...

The Submarines - Love Notes/Letter Bombs (2011)

9. května 2011 v 18:14 Hudba z ouška do ouška


Hudby je na světě habaděj, ve světě internetu se člověk poměrně snadno může dostat prakticky k jakékoliv nahrávce, nicméně i tak je do jisté míry ovlivněn určitým "civilizačním" okruhem, ve kterém se nachází.
Pravda, jsou jistě výjimky, které si ulétávají na čínském popu, či hudbě australských domorodců, ale stejně, buď jak buď, lze se jen těžko ubránit majoritnímu vlivu obrovské britské hudební masy.
The Submarines však z Británie nejsou (jsou z Kalifornie), zní mi trochu podobně jako newyorská skupina s absolutně neanglicky znějícím jménem "Au Revoir Simone", jedná se tedy o pop s příjemnými melodiemi, které většinou zaujmou hned na první poslech (a obvykle se jen tak neoposlouchají). Oproti výše zmiňované skupině jsou však The Submarines početně slabší, neboť se skládají z dua Jack Drack a Blake Hazard (druhé jméno patří fotogenické blonďaté dámě, mezi jejíž předky patří i F. S. Fitzgerald). Skupina má na kontě už 3 alba, dvě přechozí jsem bohužel neslyšel, takže mohu posoudit jen toto, které počtem minut na zvukovém nosiči nepřekračuje předešlé desky.
Album Love Notes/Letter Bombs bych asi nejlépe popsal jedním prostým (a nutno říci, že i trochu "inflačním") slovem - krásné, což se nutně nemusí vylučovat s určtiým dualismem alba (viz třeba i název). Melodie s krásným (hle, inflace!) hlasem Blake Hazard naladí posluchače na optimistickou strunu, na které se dá tak jednoduše zůstat až do odeznění poslední skladby...

"Podařené" narozeniny

6. května 2011 v 9:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
To, že 5. květen je krom výročí povstání v Praze pro mě osobně důležitým dnem i z hlediska toho, že se jedná o datum mého prvního výskytu na tomto světě (snad tímto neurážím příznivce reinkarnace...), jistě někteří vědí.
Narozeniny by si měl člověk užít.
Včerejšek skutečně stál zato.
Tak tedy, kamarádovi se včera narodila dvě zdravá dvojčata, což je jistě vynikající zpráva i vzhledem k tomu, že obě budou mít uvedené datum narození totožné s mým :-).
Fotbalová Slavia vstoupila do semifinále národního poháru předčasně ukončeným zápasem s Olomoucí kvůli výtržnostem fanoušků. Původně jsem chtěl na ten zápas dokonce jít, ale vzhledem k tomu, že předchozí klání se Slováckem a Ústím mi udělaly trochu finanční čáru přes rozpočet, tak jsem pohár oželel a sledoval jej jen prostřednictvím veřejnoprávní televize.
A doteď si nejsem jist, zda jsem udělal dobře či ne.
I člověk, který se o fotbal prakticky nezajímá, jistě ví, že současná Slavie se topí ve velkých problémech. COSI, či lépe řečeno KDOSI, se pokazilo, z úspěšně nastartovaného týmu se stal ligový otloukánek, který de facto nemá už několik měsíců na výplaty svých hráčů, na jejichž výkonech to však díkybohu vůbec není znát (naopak..). Jsou lidé, pro něž je fandění tomuto týmu prakticky celým životem, věnují mu nemalé finanční prostředky, připravují různé choreografie, nacvičují chorály, apod. Teď však hrozí vážné nebezpečí, že by se celá tato velká tradice (mající počátky v roce 1892) mohla tak nějak zaseknout, zkrachovat... Instituce, která přežila c. a k. mocnářství, hospodářskou krizi, nacistické panství i komunismus se bohužel dostala do velkých problémů v současném neúprosném a netransparentním ekonomickém systému ČR. Proti stavu propletených majetkových vazeb je slavný gordický uzel jen nevinnou dětskou tkaničkou.
Co dál?
Je správné, aby jeden člověk (respektive úzká skupina lidí) ovládala něco tak velkého, pro mnoho lidí významného, jako je fotbalová Slavia, a vedla klub (možná cíleně?) do úpadku? Aby tito lidé zničili tradici pravděpodobně nejstaršího fungujícího klubu v Čechách čistě jen proto, aby si mohli zvýšit částku na svých kontech?
Domnívám se, že správné to není, nicméně legální asi ano.
Nelze se tedy divit tomu, že většina fanoušků je událostmi silně znepokojena. Neustále posouvané termíny řešení, svolané a pak zase odvolané tiskové konference, nejasný majitel, který se bůhvíproč ke klubu takového jména nějak ne a ne hlásit..., plané zprávy, které fanouškovskou obec vedení klubu zásobuje již minimálně půl roku už nikdo nebere vážně. Vedení ztratilo důvěru a fandové jsou zklamaní, frustrovaní a hlavně - zoufalí.
A zoufalý člověk se odhodlává k zoufalým akcím, jejichž výsledek dopadl včera tak, jak dopadl.
Osobně mám odpor k násilí a domnívám se, že ničením majetku - kterým se notabene poškodí hlavně klub - se ničeho nedosáhne, naopak Slavia samotná bude muset zaplatit tučnou pokutu, nicméně na druhou stranu je nutno si uvědomit, že fanoušci Slavie doposud svůj klub podporovali vždy slušným způsobem (a pokud už neslušně, tak se to omezilo jen na slovní ataky). Pohár trpělivosti však už asi přetekl a ačkoliv zcela nesouhlasím s tím, co se včera na stadionu stalo, tak mám pro události jisté pochopení.
Nabízí se otázka, je jedinou možnou cestou ke změnám cesta násilí? Nevím, doufám, že ne.
A ještě si dovolím poznámku, skuteční grázlové a vandalové nejsou ti kluci na stadiónů s pyrotechnikou a vyrvanými toaletami, ale skupinka bezskrupulózních jedinců, společensky jinak jistě velmi uhlazených lidí vytříbeného chování.

Bearsuit - The Phantom Forest

5. května 2011 v 18:05 Hudba z ouška do ouška


Skupina Bearsuit je dost zajímavým hudebním projektem z britských ostrovů, který v sobě mísí hodně hudebních směrů a stylů, což může být považováno za plus, ale i za mínus. Já osobně se přikláním k posledně jmenovanému matematickému znaménku.
Což o to, deska nezní špatně, mnoho skladeb se mi líbilo, ale jako celek to vše působí podle mého názoru poněkud hrubě, nedotaženě a hlavně nekompaktně. Většina skladeb se nese na vlnách popu, některé jsou zase ovlivněny stylem nu-rave a jiné i punkem. Zvláštní směska, které se bohužel moc pohromadě držet nedaří, navíc některé skladby mi přijdou vyloženě zbytečné, jedná se např. o svébytnou poctu slavným loutkám s názvem "Jim Henson´s Creature Workshop". Asi nejvíce známou skladbou je ta s názvem "When will I be a Queen", kterou si jistě ve své "empétrojce" přehrává velmi často Kate Middleton :-).
Jako ukázku z youtube jsem ale raději vybral "A Train Wreck", neboť se mi líbí mnohem víc než výše zmiňovaná písnička.
Suma sumárum, není to zlá deska, nicméně já osobně se domnívám, že lepší časy této skupiny teprve přijdou s postupným dotažením některých hudebních postupů a s přirozeným zráním.

Usáma

2. května 2011 v 7:02 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak prý je Usáma už mrtvý. Pokolikáte už?
Teď je to asi na "tuty", neboť se našlo i jeho tělo, což je na člověka o jehož existenci dokonce někteří teoretici pochybovali docela slušný výkon.
Teď se mi v hlavě znovu vybavila slavná Bushova věta, "No Matter How Long It Takes, Justice Will Be Done".