Duben 2011

Kosmova kronika česká

29. dubna 2011 v 16:57 Recenze knih
Psát něco o takové slavné knize je svým způsobem asi dost zbytečné, neboť o ní bylo již popsáno tolik řádků, jež jsou mnohokrát delší než toto samotné středověké dílo. Kroniku jsem však nedávno dočetl, zaujala mě a tedy bych se rád podělil o několik skromných laických příspěvků.


Tuším, že naposledy tato kniha vyšla v češtině v roce 2005, nicméně vydání bylo záhy rozebráno. Já si svůj výtisk objednal přes internet z jednoho plzeňského antikvariátu. Jednalo se však o vydání z roku 1972.
Celé dílo je navzdory svému stáří velmi čtivé a v lecčems i aktuální pro dnešek. Ze stránek knih na čtenáře promlouvá postava intelektuála počátku 12. století, který i přes svůj pokročilý věk má stále ostrý a výstižný jazyk. Nic na tom nemění ani to, že v současnosti vydávané verze kroniky nemusí být přesnou replikou toho, co Kosmas skutečně zaznamenal.
Na knize jako takové mě nejvíce nezaujala chronologická (respektive tématická) líčení událostí, ale často skromné a na první pohled nenápadné drobné příspěvky, které normativně komentují určité události, přinášejí osobní autorův náhled na situaci, či se zaobírají obecnými úvahami. Z tohoto důvodu se mi nejvíce líbil závěr třetí knihy, kdy si sám Kosmas není jist kdy, "zaraziti kotvu u břehu, či, ač dosud burácejí větry rozestříti plachty k plavbě na širé moře", tedy pokračovat v popisů událostí své doby, byť si je sám vědom toho, že, "užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu - a pravda vždy plodí nenávist - neměli z toho nějakou škodu....Vždyť lidé naší doby, jsouce svlečeni ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest největší jejich pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání."
Určitý nadhled je podle mého názoru (navzdory jisté tendenčnosti) velkým plusem tohoto díla. Už jen líčení "senum fabulosa relatio" - báječného podání starců - kdy jsou zaznamenány příběhy, které de facto tvoří základ dnes mnohých notoricky známých českých pověstí, je podáno s jistou dávkou nonšalantnosti. Kosmas ponechává víru v pravost těchto příběhů na čtenáři, protkává je narážkami na antickou literaturu a mytologii, až se sám čtenář jistě neubrání dojmu, že leckterý z těch slavných starověkých příběhů mohl autora kroniky více než inspirovat.
Kosmova kronika je zajisté dílo, na které může být naše literatura pyšná. To samozřejmě není nic nového, nicméně já bych podotkl, že krom toho se jedná i o knihu, která je místy docela i vtipná, kupříkladu Kosmovo líčení v samém závěru kroniky o tom, jak se jeden jeho církevní kolega pokoušel vyhnat chtíč ze svého těla pomocí kopřiv musí z nejedněch úst vytvarovat pěkný úsměv.
Dějiny píší vítězové, takže jistě není překvapením, že takový Boleslav I. není líčen zrovna jako fajn kluk, navzdory tomu, že Boleslavu II. se skoro maluje okolo hlavy svatozář a jeho "intervence" v Libici se taktně zmiňuje jen skromně v souvislosti s nemožností knížete vládnout sobě samotnému a v intrikách jistých předáků - "ničemných otců nejhorších synů" - kteří zmasakrovali Slavníkovce. Poměrně krutě v Kosmově podání dějiny odnášejí Vršovci, krom Libice se Kosmas zmiňuje i o jistém Mutinovi, proti takovému Mutinovi je ale i Jidáš Iškariotský členem Rychlých šípů...

Varhany

24. dubna 2011 v 12:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Možná se teď budu pokoušet o přílišné nošení pověstného dříví do lesa, nicméně nedá mi to, abych se o této věci nezmínil. Nepatřím mezi znalce sakrálních památek, ale když už na nějakou narazím a zaujme mě, tak se vždy snažím něco si o ní vyhledat. Jejich historie si je mnohdy v leckterých aspektech podobná, přitom však stále ojedinělá a svým určitým způsobem i krásná. Dobrým pomocníkem ohledně kostelních varhan mi vždy byl web www.varhany.net, kde můžete název města, respektive kostelu, zadat do vyhledávacího pole a systém Vám nabídne mnoho informací fotografií varhan počínaje a jejich autorem konče. Zajímavé také je, že po kliknutí na jméno autora varhan (nebo někdy i restaurátora) se Vám zobrazí seznam dalších objektů, kde tato osoba působila v souvislosti s varhanami.
Někdy se jeden dozví i dost překvapivé informace, tak proč to nezkusit? Minimálně si tak člověk může okořenit nějaký ten výlet do české krajiny.

Srdíčko

22. dubna 2011 v 10:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Sportovní novinařina je plná floskulí a prázdných výrazů, o jejichž původů se leckdy můžeme jen dohadovat, nicméně včerejší výkon fotbalové Slávie v situaci, kdy většina hráčů od ledna neviděla ani korunu doslova nutí použít spojení "fotbalové srdíčko". Navzdory nepříznivé ekonomické situaci, nevyjasněné majetkové struktuře, nejisté budoucnosti a u některých jedinců i kritické existenční situaci, ukazuje tým obrovský charakter, vůli po vítězství a dává pádný argument všem pochybovačům, kteří se domnívají, že fotbal je jen o penězích.
Není. A s tím by možná souhlasil i včerejší sudí Kocourek. :-)
Dalším překvapením je i účast SK Hanácké Slávie Kroměříž v semifinále. Pominu společnou ideu vzniku, krásné město a barvu dresů, ale klub je mi sympatický i díky tomu, že s rozpočtem cca 4 miliony korun dokáže udělat takový úspěch. Koneckonců v Kroměříži má fotbal velkou tradici. Tamní celek byl založen po konci 1. sv. války v roce 1919 a z kroměřížské "líhně" pochází třeba i takový šutér, jakým bezesporu byl Josef Silný, jeden z prvních československých legionářů (na památném MS v Itálii v roce 1934 přijel z Francie). Panečku, Silný, to byl ale "plejer", historky o tom, kterak přestupoval do pražské Slávie a pak i do Sparty se leckde vyprávějí dodnes. Během vojančení v Olmíku se za Silným zastavil - dnes bychom řekli agent - člověk, bafík, od Sparty a že prý tuze touží po tom, aby Silný hrál právě za ně. On neodmítl, do Prahy se prý i docela těšil, převelení bylo také vyřízeno velice rychle, jenže Silný se na stadionu Sparty ne a ne ukázat. Kdepak, Silný nezmizel z povrchu zemského, jen na nádraží při příjezdů vlaku si na něj posečkali pro změnu bafíci ze Slávie a Silný šel tedy hrát ke konkurenci...
Takové finále Slavia versus Slavia, to by bylo něco :-)!


foto ČTK

Průvodce (Okuribito) 2008

21. dubna 2011 v 8:39 Filmové recenze


Jsou filmy, které na diváky útočí laciným sentimentálním kýčem a snaží se tak vyvolat tolik požadované emoce na jejichž základě si po shlédnutí filmu potlačíte slzičku. Jsem velice rád, že film Průvodce na to jde úplně jinak.
Pokud Vás název zaujal a myslíte si, že se bude jednat o film z prostředí památkové péče (to by mohl být docela slušný horor! :)), tak Vás musím vyvést z omylu. Průvodcem se rozumí funkce připravovače nebožtíků do rakve (jedná se o umytí, nějaké to líčení, apod.), kterou vykonává mladý Daigo, což je hlavní hrdina tohoto snímku. Daigo má těžký život, před lety mu zemřela matka a otec bůhví kde, neboť rodinu opustil ještě v době, kdy sám Daigo byl ještě malé pískle. Jediné co mu po něm zůstalo je malý, hladký kámen.
Film s obratností míčové ekvilibristiky Pepi Bicana balancuje na hraně komedie a vážného dramatu. V první části snímku vítězí první složka, ale ve druhé má navrch ta druhá. Jistým přínosem pro tuzemského diváka může být i skutečnost, že se jedná o film z Japonska, takže můžeme poznat zvyky, které jsou u nás vskutku neobvyklé, například obřad ukládání do rakve. Bez zajímavosti určitě není, že film získal Oskara za nejlepší cizojazyčný snímek.
Co víc napsat? Snad je to, že film má krásný "jazyk" vyprávění, který plyne pozvolna, větví se na několik příběhů a rozcestí a to vše podbarvuje velmi silná smyčcová hudba...

Kultura?

18. dubna 2011 v 14:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem ve Stavovském divadle navštívil rozvernou komedii s názvem Čaj u pana senátora od Ivana Stodoly. Její raná verze pochází z roku 1928 a zabývá se politickou morálku (respektive morálkou obecně). Nastavuje své době - a koneckonců nejenom jí - kruté zrcadlo, kde se "správa věcích veřejných" (ano, jsou tam malá "v")stává předmětem k prosazení vlastních zájmů, kde ideje tvrdě narážejí na absolutně vítězící materialismus a kde se za každou rádoby altruistickou větou skrývá pouze nafouklá a vyprázdněná fráze.
Skvělá hra.
Ve světle současných událostí okolo vládní koalice si člověk připadá rovněž jako na divadle.
Jen tu komedii kdosi vyměnil za absurdní drama jako z pera Havla, či Ionesca. Z dané situace mohou mít radost totiž snad jen notoričtí pesimisté s jejich, "vidíte, já to už dávno říkal(a)", či příznivci konspiračních teorií, pro něž leckteré výmluvy slečny Kočí mohou být cenným námět pro večerní hovory nad šálkem čaje.
Ad slečna Kočí, to její chování je skutečně dost zvláštní. Když už jednou vím, že následující hovor bude někdo nahrávat a pak jej pravděpodobně poskytne veřejnosti, tak se určitě zachovám jinak, než že bych si jako naschvál vymýšlel různé šílenosti (a zpětně je poté vyvracel v jiných rozhovorech) a mluvil - s prominutím - jako prase. Oproti výrazovým schopnostem dané slečny je i poločasové klábosení dvojice Bosák - Táborský názornou učebnicí korektní mluvy.
I když proč ne.
Doteď moc nechápu, jak je možné, že v naší zemi stále existují anonymní akcie na doručitele, jsme v tom docela unikát (krom Marshallových ostrovů a Nauru - které ani de facto nemá hlavní město). Pak jsou možné takové roztodivné skopičiny, které se momentálně ději i v českém fotbale, následkem čehož jeden z drahokamů na náhrdelníku tohoto populárního sportu bojuje o holou existenci.

Prommer & Barck - Alex and The Grizzly (2011)

12. dubna 2011 v 16:13 Hudba z ouška do ouška


Teď budu zcela nekriticky pět chválu.
Alex Barck je členem poměrně známého nu-jazzového hudebního seskupení Jazzanova a ani Christian Prommer není žádným "zelenáčem" (pokud Vám něco říká název Fauna Flash). Žánrově si jsou oba projekty výše jmenovaných pánů dost podobné, takže není důvodů, aby jim to neklapalo i společně.
A to si pište, že klape.
Deska je co se týče délky našlapaná až po okraj (78 minut), nejedná se ale o žádnou hudební vatu, nýbrž o skladby u nichž jsem neměl ani nejmenší pocit nutnosti tu a tam přehrávání popohnat. Hudebně se nejedná o nu-jazz, desku Alex and The Grizzly bych spíš vymezil termíny downtempo/deep house, nicméně pokud jste dobře obeznámeni s předchozí tvorbou obou zainteresovaných osob, tak si tam určité spojující linky najdete. Inspirací je však možno z desky vyčerpat daleko více, mně osobně např. skladba Everything silně připomínala rané české Ohm Square :-).
Určitě stojí za zmínku i to, že projekt Prommer & Barck pořádá i živá vystoupení. Nezbývá tedy než doufat, že zavítají i k nám do ČR (koneckonců, z Německa to není zase až tak daleko).
Určitě doporučuji k poslechu, neboť v rámci svého žánru se podle mého názoru bude jistě jednat o letošní absolutní špičku.

Svoboda

8. dubna 2011 v 18:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Izraelský ministerský předseda Netanjahu v nedávných dnech navštívil Českou republiku. Je až s podivem, že se jedná o první oficiální návštěvu nejvýznamnějšího představitele tohoto blízkovýchodního státu v naší zemi. Na schůzce Netanjahua a Nečase padlo několik formálních (nebo neformálních?) pochval a příslibů stran budoucí spolupráce mezi oběma zeměmi, nejvíce mě ale zaujaly věty, které pojednávaly o svobodě. Netanjahu na tiskovce mimo jiné sdělil, že v Izraeli se buduje nová společnost, která bude pokročilá a svobodná.
Zajímavé.
Slovo svoboda je pochopitelně notně zprofanované a z úst různých lidí může mít různé významy, nicméně jako svobodnou společnost si nepředstavuji tu, kde se na okupovaném území porušují lidská práva, mezinárodní smlouvy a staví se sporné separační zdi.
Nevím přesně jak si pan Nečas tu budoucí spolupráci konkrétně představuje, ale mám jeden návrh. Společnost IDB Group by v ČR mohla vystavět nějaké podobné zdi například kolem Chánova, či jiných problematických lokalit. Přece se nebudeme bránit pokroku a svobodě!
Nechci ale tamní problém banalizovat. Vím, že Izrael se nachází v těžké situaci, do které zemi dostaly neřešené problémy mnoha předešlých (minimálně) desetiletí a komplikované demografické složení země. Osobně se domnívám (podobně jako Amos Oz), že dokud si budou obě strany nárokovat absolutní nároky, tak nikdy nic nezískají. Dokáži i pochopit argumenty, jež tvrdí, že Izrael musí zavádět tvrdá opatření, neboť se nachází v rovněž drsné situaci, ale zavádět do rétoriky pojmy jako je "pokročilá svoboda", to už moc ne...

Terry Pratchett - Nevídaní akademikové

6. dubna 2011 v 18:58 Recenze knih
Jméno Terry Pratchetta asi není třeba široké čtenářské veřejnosti představovat. Jeho série o Zeměploše čítá s tímto kouskem už 33 knih (z nichž většinu jsem měl to potěšení číst), o kterých si dovolím tvrdit, že patří ke špičce fantasy žánru.
V knize Nevídaní akademikové se Pratchett zabývá dalším společenským fenoménem, který doposud do osudů obyvatel slavného města Ankh - Morporku neprommluvil, po hudbě a pohyblivých obrázcích dojde i na fotbal. Fotbal na Zeměploše je hra hrubá, násilná, nicméně (možná právě proto) i hra oblíbená. To vše se však má změnit. Nová pravidla stanovená tamním tyranem Vetinarim a odpovědnými mágy mají nádech civilizace a všeobecného pokroku (vždyť je přece století ovocného netopýra!!), který chtějí dostat i do tohoto krutého sportu. V knize se mihne mnoho postav, které budou fanoušci bezesporu znát z předchozích dílů (ať už se jedná o strážnici Anguu, či o prodavače podivných lahůdek Kolíka A.S.P.), hlavní část děje však obstarávají mágové z NU, kteří se připravují na první fotbalový zápas podle nových pravidel (v útoku s Mrakoplašem:-)).
Kniha ovšem není jen o fotbalu (stejně jako fotbal sám není jen sám o sobě, že?).
Nevídaní akademikové se velmi povedli a já osobně je řadím do té "lepší" poloviny knih o Zeměploše.

Když už...

4. dubna 2011 v 16:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když už začne venku svítit sluníčko a člověk si vytáhne to dlouho schovávané letní oblečení - včetně narůžovělého trika, které však svoji růžovost v pračce jakousi nehodou přeneslo na bílou část kšiltovky se znakem mého oblíbeného fotbalového klubu - a dokonce si začne připravovat jízdní kolo na nějaké pořádné vyjížďky, neboť nějaké to zimní kilo se vyplatí shodit, jak mi nedávno oznámil jeden prý velice přesný výpočetní přístroj založený Queteletově BMI, tak musí začít takhle škaredě pršet.
To je k naštvání.