Březen 2011

Kabinet doktora Caligariho (1919)

29. března 2011 v 18:02 Filmové recenze

Psát o takovém filmu není zrovna jednoduché. Jedná se o poměrně známý snímek, ke kterému se snad vyjádřilo už tolik hlasů, že další v podstatě pozbývají smyslu.
Budiž.
Režisér Rober Wiene stvořil na svoji dobu vskutku nevšední dílo, ve kterém vzdal hold nastupující německé filmové vlně expresionismu (která skončilo po propadu mého oblíbeného němého filmu Metropolis). Snímek tehdy veřejnost upoutal zejména netradičním návrhem scény, o níž se postaralo avantgardní seskupení Der Sturm, budovy tu jsou jaksi protáhlé, zdeformované, jako v nějakém šíleném snu (což koneckonců nemusí být zcela vadná interpretace filmu). Příběh je rozdělen do šesti aktů, v nichž divák sleduje malé městečko, do něhož přijíždí tajemný doktor Caligari se svojí atrakcí - náměsíčným Cesarem, který zná minulost a může i věštit budoucnost. Do toho se začínají dít - rovněž tajemné vraždy - a ...zápletka je tu.
Pokud dnešní diváky neodláká archaické technické zpracování a herecké přehrávání (typické pro němou éru), tak jim film poskytne zajímavý příběh s ještě zajímavějším závěrem (u kterého by s otevřenými ústy zůstal stát i takový Shyamalan :-))

Back to the Dark Age!

28. března 2011 v 14:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)


Počasí nedávných dní přímo vábí k tomu udělat si nějaký zajímavý výlet do krásy naší krajiny. Pochopitelně, neodolal jsem. Už je to nějaký čas, co jsem poprvé slyšel o středověkém skanzenu Řepora, nicméně dostal jsem se do něj až minulý týden. Skanzen je otevřen vždy krom pondělí, občas se tam konají i nějaké historické akce - souboj rytířů, apod. - ale s těmito akcemi je lepší počítat na letní měsíce. Návštěvníci se v březnu do skanzenu zrovna moc nehrnou, což je ale na druhou stranu i určité plus, neboť aspoň si člověk může prohlídku v klidu vychutnat. Městečko provozuje akciovka stejného názvu, jedná se o lidi jistě velmi zapálené pro věc, neboť se při svém podnikání musí potýkat s různými překážkami. Tou asi největší byl velký požár v roce 2004.
Z budov, které je možno ve skanzenu vidět, se mi asi nejvíce líbil kostelík obehnaný hřbitovem. Interiér je velice pěkně, barevně vyzdoben. Pochopitelně nejsem odborníkem na středověkou architekturu, ale celé místo mi přišlo v mnoha ohledech dost věrohodné. V zásadě se jedná o jakousi formu "disneylandovského" výletu do historie (souboje rytířů, apod), kterou někteří lidé odsuzují, nicméně já se ji nebráním. Něco podobného se koneckonců děje i na objektech NPÚ v ČR, kde leckde převládá tzv. "umělá instalace" nad autenticitou (kterou je pochopitelně na mnohých objektech takřka nemožné zachytit). Domnívám se však, že jakýkoliv způsob přivábení návštěvníků k historii - byť třeba populárně zábavnou formou - není na škodu. Mně osobně se třeba stávalo poměrně často, že návštěvníci mi po prohlídce pokládali rozličné dotazy, z nichž drtivá většina směřovala do oblasti víceméně anekdotických záležitostí (a nechyběly pochopitelně i dotazy stran zbavování se fekálií). Málokdo si všimne pozoruhodného rizalitu, či zajímavých štuků, nicméně nebral bych to jako něco negativního. Primární je podle mě vzbudit v daném člověku zájem. Pak už záleží jen na něm/ní, zda si jej podrží a nakoukne i "pod pokličku".
Mimochodem, název tohoto příspěvku mi trochu dělal problémy, nakonec jsem zůstal u toho stávajícího (trochu parafráze na filmovou sérii "Back to the future", svého času jsem to měl hodně rád...)

A. C. Clarke - Zpěv vzdálené Země

23. března 2011 v 16:13 Recenze knih
Clarke - tento mistr sci-fi žánru - patří mezi spisovatelé, jejichž knihy si vždy rád přečtu. Osobně jej řadím do své kolonky "pravých autorů žánru", neboť i když mám poměrně rád kupříkladu Star Trek (hlavně originální série), tak jej - podobně jako samotný A. C. - za čistou sci-fi nepovažuji. Pořád tam převažuje (koneckonců jako i ve Star Wars) ono fantasy nad science.
Oproti tomu Clarke se vždy snažil ve svých dílech postihnout další možný vývoj lidstva bez touhy udělat vyprávění pohádkově fantastický bohaté. Sluší se snad i použít slovo vizionář. Ani v této knize - jak sám přiznává v úvodu - nepoužil nic, co by nezapadalo do fyzikálního chápání vesmíru tak, jak je nám známo. Používá tu sice termín "kvantový pohon", nicméně i to - jak se píše v závěrečné poznámce - je věc, o níž se vedly seriózní vědecké debaty.
Kniha Zpěv vzdálené Země čtenáře přivádí na planetu Thalassa, kterou před několika staletími kolonizovali pozemšťané, neboť Země podlehla zkáze svého Slunce. Na planetu však přilétá kosmická loď právě ze Země - jedná se o poslední loď, která před zkázou stihla uniknout - s posádkou většinou ponořenou do klidné hybernace. Lidé z Thalassy tak mají možnost na vlastní oči vidět své "předky".
Samotná zápletka knihy je navíc okořeněna na Clarka až nezvyklou dávku romantiky, nicméně nikdy to nepřekročí rámec únosného. Příběh je velmi zajímavý, poutavý, nicméně kdybych jej teď měl vyprávět, tak by nebylo problémem shrnout ho do několika málo vět. Pravé kouzlo knihy podle mého názoru tkví v přesném a zajímavém popisu konce planety Země, vesmírných letů a optimistické vizi lidské budoucnosti, která navzdory zkáze Země není narušena.

"Pomoc"

21. března 2011 v 14:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou situace, kdy potřebujete poradit. Po stránce technické a informatiky je dobré zabrouzdat do nějakých internetových "tlacháren", jakými jsou třeba zive.cz, či digizone.cz. Většinou tam svůj problém najdu dobře popsaný a vyřešený, nicméně nedávno jsem si hledal informace o dvb-t (digital video broadcasting - terrestrial) a narazil na toto http://www.digizone.cz/diskuse/372/
Hrůza. Diskutující si raději honí vlastní ego a z poměrně dobře vedené stránky udělali absolutní bordel.
Ten článek jsem našel cca před 2 roky, nicméně nedávno mě na něj google odkázal znovu. Smutné je, že se jedná pravděpodobně většinou o lidi ve věci se velmi dobře orientující.

PJ Harvey - Let England Shake (2011)

18. března 2011 v 18:46 Hudba z ouška do ouška
Polly Jean Harvey patří mezi špičky alternativní kytarové scény. Její hudba bývá někdy - pro někoho překvapivě - přirovnávána k islandské divě Bjork, pro mě však vždy byla důležitou ikonou, kterou jsem si ztotožňoval s nálepkou "alternative rock".
Po posledním albu "White Chalk" se mohlo zdát, že PJ se obrátí trochu zády ke kytarám a dá přednost jiným nástrojům, nicméně nestalo se a deska "Let England Shake" je jakýmsi návratem ke "staré, dobré" PJ Harvey. Nebudu asi jediný, kdo si dovolí tvrdit, že právě tato deska se může směle rovnat i s - podle mého názoru - nejlepším dosavadním albem "Is This Desire?" a pokud se někdy za - dejme tomu - deset, dvacet let pokusí někdo sestavit žebříček nejlepších kytarových desek současné dekády a v něm bude figurovat i "Let England Shake", tak se nebudu vůbec divit.
Zajímavé jsou zde ale i texty, které silně reflektují současné světové problémy (zejména válečné konflikty).
Deska není bez chyb, pokud si dá člověk práci, tak možná najde tak zhruba 2 slabší skladby. Mě osobně trochu iritovala i trubka v písničce "The Glourious Land", ale to jsou jen takové mušky...
Goddamn Europeans! Take me back to beautiful England !


Jdi, žij a někým se staň (Va, vis, et deviens 2005)

13. března 2011 v 9:57 Filmové recenze


"Jdi, žij a někým se staň", je věta, kterou řekne matka svému chlapci (asi devítiletému) v uprchlickém táboře v Súdánu. Nebylo by na tom nic divného, kdyby onen hoch nebyl křesťan a díky přání své matky - kterou musel tímto opustit - se nedostal na židovský transport do Izraele v rámci akce Mojžíš. Onen chlapec přijímá nové jméno - Shlomo - a také novou kulturu. Sám je ovšem v Izraeli dost nešťastný, vykořeněný, neboť - ač se později i on začne cítit Židem - i mnoho tamních obyvatel se nemůže zcela smířit se skutečností, že do Svaté země přišlo několik "černých, ztracených příbuzných". Na filmu se mi velmi líbilo to, že ukazuje život v rámci falašské židovské komunity, nesnáze při odbourávání předsudků i čistou lásku. Snímek je to velmi dojemný, takže slabé povahy by se měly pro jistotu zásobit několik kapesníčky :-).
Určité scény mi určitě zůstanou v paměti velmi dlouho, jedná se například o scénku s televizí, kde na ni falašské děti nevěřícně zírají a čekají, až ti panáčci z té bedničky vylezou ven..., nebo dotaz dítěte ke svým rodičům na to, zda až dorazí do Jeruzaléma, tak budou všichni bílí.
Snímek vznikl zejména v koprodukci Francie a Izraele (viz pozn. níže), takže se tam mluví převážně francouzsky, v omezenější míře pak hebrejštinou (respektive jidiš) a amharštinou.
- Jdi, žij a někým se staň. Francie, Belgie, Izrael, Itálie. 140 min.

S Italem v kuchyni... bez Itala

11. března 2011 v 19:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Čas od času si dopřát večeři v příjemné prostředí luxusní lestaurace rozhodně není nic špatného, nicméně člověk se neubrání nepříjemnému pocitu zbytečně vyhozených peněz.
Včera jsme se Slečnou I. navštívili známou restaurace v pražských Dejvicích, jejímž majitelem je tv celebritka Emanuel Ridi. Přiznám se, že italská kuchyně mi v poslední době docela chutná, takže jsem se pochopitelně na kulinářský zážitek těšil. Ovšem, daná restaurace je poněkud mimo mé finanční možnosti, nicméně zhruba jednu návštěvu ročně si ještě dovolit mohu, jedná se totiž o naprosté gastronomické blaho. Žaludek se ve spirálách rozkoše lehce vznáší na obláčcích nrivány, když lahodné pokrmy pozvolnou kloužou z chuťových receptorů kamsi dolů, aby splnily svoji primární funkci, jež se v tuto chvíli jeví být naprosto nepodstatnou. (Trocha podivných výrazů neuškodí).
Nejvíce se mi ale líbila skutečnost, že všechny suroviny si restaurace obstarává přímo z Itálie. Menu není příliš široké, což je ale asi jen dobře, neboť takto si snad můžeme být jisti, že jídlo je skutečně čerstvé a kvalitní. Skvělé - hlavně co do ceny - bylo víno. Objednali jsme si červené, neboť (vynechme pro tentokrát eufemismy) se k danému pokrmu prý i lépe hodí a hlavně, na červené víno mám doma uvalené jisté "embargo" po nedávné nehodě, kde jsem figuroval já, sklenka vína (povícero plná) a světlá (tehdy) deka... Nejsem žádný znalec přes víno, který jen z pouhého přivonění dokáže určit konkrétní metr čtvereční "jižního svahu" a ročník, nicméně i takové nápojové trdlo jako já poznalo, že naše víno ze Sicílie (mimochodem, bylo druhé nejlevnější, po jeho vybrání jsem získal dojem, že jsme v očích číšníka trochu klesli :-)) je něčím skutečně výjimečným.
Jen při pohledu na účet jsem si jaksi nebyl jist, co je telefonní účet a co výsledná drobná částka :-) (vkrádá se nám tu opět eufemismus? :-)) a navíc, to si představte, v restauraci přestal zrovinka fungovat přístroj, který Vám pozře kartu, odečte příslušnou částku a kartu opět vyplivne (nevzpomenu si teď na název oné čertovy mašinky), což způsobilo vzájemné faux pas (mimochodem, víte, že to slovo znamená "špatný krok"?), ze kterého jsem umně vybruslil díky svému nepořádku v peněžence, neboť tam kdesi za lístkem na koncert Suzanne Vega zůstala ukryta pomačkaná desetieurovka.
Thanx God!
Takhle jsem v kombinovaných měnách naposledy platil na letišti v Tel Avivu, kdy jsem si prostě musel odnést to cd Infected Mushroom :-)!

Paul Johnson - Ježíš (životopis pro 21. století)

9. března 2011 v 12:18 Recenze knih

Životopis Ježíše Krista od historika Paula Johnsona je velmi čtivou a zajímavou knihou, kterou autor věnoval této významné osobnosti (nejenom) starověku. Johnson je věřící člověk a na jeho díle se to odráží. Pokud by tedy k této knize přistupoval striktní ateista, tak asi mnohých pasáží bude považovat za ztrátu času, nicméně i tak kniha obsahuje poměrně zajímavý popis sociálních a politických poměrů, které v Kristově době byly v Palestině, potažmo v celém římském impériu.
Krom popisů událostí ze života Ježíše nabízí Johnson i několik svých spekulací. Domnívá se kupříkladu, že rodina Josefa byla do určité míry zámožná, což dokládá různými odkazy na evangelia, kde trochu lze "číst mezi řádky" (např. rodina často putovala do Jeruzaléma, což by si jako chudá asi mohla jen těžko dovolit). O Ježíšovi (kterého definuje jako autodidakta) se Johnson dále domnívá, že patrně po nějakou část života působil jako pastýř, neboť právě ovce a péče o ně dost převládají v jeho výrocích a podobenstvích.
Kniha však obsahuje několik tvrzení, které jsou podle mého názoru i z náboženského hlediska minimálně sporné. Jedná se například o doslovnou autenticitu jednotlivých evangelií, kdy Johnson z opakování některých slov a příběhů soudí, že je to důkazem, že jejich podkladem je vyprávění přímého účastníka. Jiné teorie však hovoří o tajemném prameni "Q", který mohl stát na inspiračním pozadí všech (synoptických) evangelií. Vím, neřešitelná otázka.
V rámci možného se Johnson pokouší i o fyzickou rekonstrukci Ježíše, což je samozřejmě krok velmi nesnadný, neboť se nezachovala o této oblasti žádná písemná zpráva, častou jsou však v evangeliích zmíněny jeho "významné pohledy", či věty typu "upřel zrak", z čehož soudí, že měl asi výrazné, poutavé oči.
Ježíš je v Johnsonově podání vnímám více jako představitel řeckého myšlení, než myšlení judaistického, snažil se lid o víře přesvědčit, ne se jim prezentovat pomocí zázraků. "Ježíš učil, že pravda je rozumová, že konat dobro má smysl a že je rozumné řídit se jeho učením a poslouchat Boží přikázání. Měl tak mnohem blíže k postoji řeckému než židovskému..." Tvorbu zázraků se snažil omezit na nutné minimum, když už nějaký provedl, tak často nabádal svědky k tomu, aby o tom nikde raději nemluvili. To určitě nebylo jen díky vrozené skromnosti.
Ježíš je v knize také staven jako protiklad ke světu tehdejších farizejů, jako protiklad ke světu spoutanému - často nesmyslnými - pravidly (např. při roztržení veleknězova oděvu musí být trhlina velikosti pěsti a nesmí být nikdy opravena...) i jako protiklad stáří (většina farizejů byli dnešní terminologií senioři) a mládí (Kristus a jeho učedníci). Určitý protiklad lze chápat i v nahlížení na ženy, které v té době na Blízkém východě rozhodně nebyly rovnými občany (důvodem k zapuzení manželky mohl být i zkažený oběd...). Ježíš však bral ženy jako rovné bytosti, tvořily velké procento jeho podporovatelů a mnohé z nich s ním byly až do okamžiku smrti, bavil se a večeřel kupříkladu i s prostitutkami.
"Podstatou křesťanství je připodobnění se Kristu. Evangelia ukazují, jak se dokonalý člvoěk chová, myslí a mluví. Napodobováním Krista, jak to jen bylo v jejich omezených silách, ti, kdo ho následují už přes dva tisíce let, učinili tento svět lepším místem a umožnili mnohým z těch, kdo ho obývají, vést plnější a šťastnější život."
Na základě zkoumání evangelií sestavuje Johnson jakési "nové Ježíšovo desatero", ze kterého bych vybral asi tyto položky, "vyrůst ve skutečnou osobnost" (se svobodnou vůlí), odpor k bigotnosti a dogmatům (autor tvrdí, že všechny přínosné stránky křesťanství, osvícenství, apod. byly úspěšné, pokud si jejich vůdci zachovali otevřenou mysl, a neúspěšné, pokud podlehli dogmatu a "korektnosti" (str. 126.), velmi zajímavých "přikázáním" je i "ochrana a věrnost přírodě".
Jak jsem již psal v úvodu, kniha Ježíš je podle mého názoru velmi zajímavá, nabízí pohled na vznik křesťanství a na osobnost jejího "zakladatele", který nám díky dochovaným textům i přes propast dvou tisíciletí vyvstává relativně plasticky. Zároveň kniha poukazuje na význam křesťanství pro dnešní dny (přeplněné lacinou esoterií a "cool" new ageovskými praktikami) a končí zajímavým poukazem na G. K. Chestertona, který si tu dovolím odcitovat, "Není to tak, že by křesťanství, které je jeho (Ježíšovým) odkazem, bylo vyzkoušeno a neosvědčilo se. Jak kdysi napsal G. K. Chesterton, bylo shledáno obtížným a zůstalo nevyzkoušeno. Stále je nám však k dispozici."

Hanba

4. března 2011 v 20:38 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kdysi jsem měl docela problémy s určením toho, co je správný tvar, zda slovo hanba, či hamba. Jo, to nebyly žádné automatické korektury a člověk tu a tam té zvukové stránce slova podlehl. Mimochodem, "hamba" není slovo zcela zatracené, neboť se tak jmenuje jeden divadelní spolek...
Tato slova mi nicméně přišla na mysl přesně před týdnem, to jsem se totiž - přes zimu již notně natěšen - vydal na zápas prvního "jarního" kola naší Gambrinus ligy (ne, nesoutěží se tam v počtu vypitých piv...). Pěkně promrzlý (ano, měl jsem termo oblečení nedávno zakoupené i pro tento účel, neboť jak by pravil slavný pan Načeradec, "Doktor mně poručil, ať dělám nějaký sport, tak chodím na football.") jsem usedl na studenou lavičku zrovna vedle jakéhosi pána z Ruska. Nevím, jaký neblahý osud jej zavedl tak daleko od domova přímo na posvátný pažit vršovického stadionu, nicméně pán se ke mně brzy po úvodním hvizdu obrátil - asi odhalil moji vrozenou empatii - a začal klást záludné otázky.
Ano, byla to trochu hanba.
Ano, jste tu správně na zápase 1. ligy.
Ne, to nejsou dorostenci.
Ano, hráči v poslední době moc peněz nedostali, ale to přece na jejich výkon nemůže mít vliv!
Ne, majitele klubu neznáme...
Že to je podivné? Hmm...
Ne, není mi líto peněz za lístek a ano....to pivo chutná vážně divně (což člověka vzhledem ke sponzoru soutěže docela i překvapí).
Příště možná popřemýšlím, zda nebude lepší zkusit tu druhou "hambu" na prknech, jež prý znamenají svět.

Gettysburg (1993)

3. března 2011 v 10:45 Filmové recenze
Americký film Gettysburg poměrně věrně rekonstruuje tuto legendární bitvu tamní občanské války. Už jsem to tu pravděpodobně psal dříve, existují v zásadě dva stěžejní způsoby, jak převést na stříbrné plátno historickou událost. Buď zvolí tvůrci možnost vyprávět život hlavních hrdinů (obvykle fiktivních), jejichž osud (životní láska, nenaplněné ambice, apod.) se odehrávají na pozadí historických událostí, či zvolí možnost druhou, a to pokud možno věrné, takřka dokumentární, zachycení událostí. Nevýhodou druhého zpracování sice bývá určitá strohost, či snad i nuda, která však je vykoupena autentičtější formou filmového sdělení. Snímek Gettysburg režiséra Maxwella patří do druhé skupiny.


Režisér Maxwell není žádný filmový guru. Z úspěšných titulů na nás osamoceně hledí právě Gettysburg, na který se po několika letech Maxwell pokusil navázat dost neúspěšných snímkem Bohové a generálové (který se odehrává ještě před bitvou u Gettysburgu). Zpracování filmu Gettysburg asi nesedne každému. Hned v úvodu je člověk doslova zavalen kupou informací, což může způsobit u lidí, kteří o průběhu konfliktu mezi Unií a Konfederací mnoho neví, silnou dezorientaci. Postavami se to ve filmu také jen hemží a délka přes 4 hodiny (!) Vám může narušit plány na páteční večer. Přes to všechno se vyplatí být trpělivý, protože tento film je podle mého názoru velmi zajímavý hned z několika hledisek. Předně bych zmínil takřka absenci velkého kýče a patetických projevů. Ano, podobné věci tu jsou, nicméně v míře snesitelné a hlavně - uvěřitelné. Tehdejší doba patrně podobným věcem skutečně přála. Dále mě velmi upoutala nestrannost, s jakou je podáván pohled na obě válčící strany. Sever tu není vylíčen jako "ti správní hoši, kteří osvobozují otroky" a zároveň Konfederaci nejste nuceni vnímat touto "plantážnickou" optikou. Nejlépe jejich boj asi vyjádřil jeden z velitelů zhruba v polovině filmu, kdy tehdejší situaci přirovnal ke členství v prestižním pánském klubu, které však Jihu po nějaké době přestalo vyhovovat. Jejich boj není (jen) bojem za otroctví, ale hlavně bojem patriotů, kteří mají silné pouto ke své zemi (hlavně kluci z Virginie) a moc se jim nelíbí, když jim direktivně vládne kdosi z Washingtonu.
Zajímavá postava je role britského důstojníka, který byl ke Konfederaci vyslán na pozorování (Británie jistý čas politicky Konfederaci podporovala) a jeho rozhovory s generálem Longstreetem (kterého skvěle ztvárnil Tom Berenger). Ve filmu se objevují i další známí herci, tak například roli slavného generála Lee dostal Martin Sheen a plukovníka Chamberleina si zahrál Jeff Daniels.
Velmi pozoruhodnou částí filmu jsou boje, kterých je pochopitelně celkem dost. Není to sice nějaké ultra-realistické (žádné odletující končetiny a té krve tam také zrovna moc není), což ale nevadí, neboť vše překonává skvělá kamera a vůbec celé velmi živé ztvárnění, které podle mého názoru sebelepší počítačová grafika nemůže nahradit. Ano, kompars je skvělý jak do kvality, tak i do kvantity, takový nástup vojsk Konfederace k finálnímu útoku sice trvá dlouho, ale divák má možnost vychutnat si tu slávu, naději, se kterou se "armáda trhanů" - jak se později této armádě trochu hanlivě kvůli stavu jejich výstroje přezdívalo - vrhá do klíčového střetnutí. A když plukovník Chamberlein zavelí svým "blue jackets" do útoku s bodáky - neboť náboje jaksi došly - tak je rovněž na co se dívat.
Inu, podle mého názoru se jedná možná o nejlepší film z americké občanské války.

Odpor?

1. března 2011 v 17:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Následné video je samo o sobě dost výmluvné. Agresivní tón, černobílé vidění, hesla, "přestaňme se bát tmy" a zároveň zakrývání si vlastních tváří. Situace v Novém Bydžově samozřejmě není vůbec uspokojivá, nicméně se domnívám, že takovéto akce jen rozdmýchají ohníčky vášní (notabene pokud se na akci dostaví i antifa, což je více než pravděpodobné).
V Novém Bydžově jsem nikdy nebyl, mám tedy všechny informace jen zprostředkované, ale domnívám se, že tamní problém by bylo daleko lepší řešit s chladnější hlavou (co třeba koncepce prevence kriminality, na které se už utratilo jistě docela dost peněz?), čehož ale asi zjevně ne každý je schopen.
A mimochodem, nepřipomíná Vám ta rétorika a gesta jednu politickou partaj z minulého století?