Leden 2011

Lékařský exodus

29. ledna 2011 v 10:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
O tom, zda "lékařský exodus" do zahraničí bude dokonán se dozvíme v nejbližších dnech. Nabídnuté 2 miliardy mohou působit jako silný stimul (byť celý obnos nepůjde na platy lékařů). Nechal bych teď stranou polemiku stran toho, zda jsou lékaři v právu, či zda si jen z pacientů dělají svá rukojmí. Spíše mě trochu zaráží dvě věci, 1) je trochu až s podivem, že k podobným akcím došlo v hromadné míře až teď, když volný pohyb pracovních sil už nějakou tu dobu máme i u nás.
2) zarážející jsou rovněž některé reakce příznivců velmi liberálního směru laissez faire, kteří počínání lékařů odsuzují. Nepřenechávají snad právě lékaři řešení svých problémů svobodné ruce trhu?

The Walking Dead (tv seriál 2010)

26. ledna 2011 v 15:49 Filmové recenze
wd
Zombie filmy tvoří už nějaký ten pátek svébytný sub žánr hororových filmů. Velké šílenství odstartoval George Romero svojí - dnes již legendární - Nocí oživlých mrtvol. V roce 1968 se pro filmové diváky zrodila nová potvůrka - zombie. Směle se zařadila mezi jiná populární stvoření typu netvora z bažin, Draculy, apod. Romero se celkem věrně držel svého stylu a černobílému jedináčkovi brzy pořídil i barevná pokračování, která však - možná právě díky barvě? - nebyla podle mě už tak působivá. Svět filmu si tedy zombie podmanily už dávno, nicméně na seriálové rovině na svůj úspěch ještě čekají, respektive čekaly do doby, než se objevil seriál "The Walking Dead".
Obecně vzato, hororový žánr není mezi seriály zrovna nejrozšířenější. V záplavě rozličných sitcomů a krimi příběhů aby člověk něco podobného hledal brýlemi Stephana Hawkinga. Jistý náznak tajemna a strašidelna bylo možno najít v Lost, Persons Unknown, otevřeněji pak v True Blood, nicméně vše toto je spíše než hororem takovým neo-noir, což duši fanouška lačnícího po gore efektech a správném mrazení v zádech uspokojí asi jen těžko.
Naplnil seriál Walking Dead (český překlad neznám, ale prý je to "Živí mrtví") tyto odvážné aspirace. Odpovím jednoduše, nicméně v pozadí jednoduché odpovědi se skrývají poměrně komplikované motivy. Ano.
Hlavní postavou je šerif Rick (Andrew Lincoln), který byl během přestřelky s nekalými živly poraněn, probouzí se v nemocnici, která je však poněkud neuklizená, tichá a .... (ne)mrtvá. Pokud Vám to připomíná úvod známého snímku "28 days later", tak se nedivte. Tvůrci seriálu (mezi nimi je i oslavovaný Frank Darabont, autor takových filmových perel jako třeba Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, či Majestic) se očividně hororovým klišé nevyhýbají. Pochopitelně, zombie jsou nemyslící bytosti lačnící po vašem mase, pomalu (místy i rychleji) se za vámi šourají a dají se zastavit jen umístěnou ranou do hlavy. Jejich kousnutí je nakažlivé, po veliké horečce se sami stáváte zombie..... Ano, je to už stokrát obehrané téma, přesto se však jedná o téma divácky velmi úspěšné a - co si budeme povídat - také žádané. V seriálu se  dostáváme do děje v okamžiku, kdy byl zombie takeover (krásný anglický výraz, česky si to buď přeložíte sami nebo vezmete zavděk slovíčkem "převzetí") úspěšně dokončen a z lidstva zbyly jen směšné, osamocené hrstky. Neexistuje žádná vláda, policie, ... naděje, nic. Pocit marnosti lidské existence je sice všudypřítomný, ale podle mého názoru seriál jej dostatečně rozhodně nevyužívá. Ve své plné síle na mne dolehl jen jednou, a to v závěru při příjezdu do města Atlanta.
Celý seriál je pak inspirován (v podstatě se jedná o volnější adaptaci) komiksem Roberta Kirkmana a Tonyho Moora se stejným názvem. Tuším, že tento komiks si u nás zakoupit nemůžete, nicméně pokud dostatečně pozlobíte google, tak lze stáhnout jeho slovenskou formu překladu.
Ze známějších herců lze v seriálu vidět např. Laurie Holden (hrála ve filmu Mlha) a Sarah Wayne Callies (Prison Break). 
První série (6. dílů) přinesla na světlo televizních seriálů zajímavý námět, který sice nebyl stoprocentně využit (osobně si myslím, že od druhého dílu seriál trochu uvízl ve zbytečném množství rádoby emocionálních dialogů), přesto se na jeho druhou (už potvrzenou) sérii docela těším.

wd2

Čekání na spasitele

22. ledna 2011 v 21:21 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Čekání na spasitele je taková oblíbená lidská kratochvíle, kterou si dodáváme naději vprostřed bědných událostí. Není to samospásné, ale pomáhá to, nicméně není dobré očekávat zázraky. Dokážu si poměrně dobře představit překvapení některých Židů, když se dozvěděli, že ten dlouho očekávaný Mesiáš - před kterým později jeden nenáviděný sultán nechal zazdít jeruzalémskou bránu - není superman s planoucím mečem, ale jen a pouze tesař, který jim (krom naděje a lásky) nemůže nabídnout mocnou legii na vyhnání nepřátel. Takoví zelóti se s tím jen tak smířit nechtěli a raději vzali události do svých rukou (a doufali, že mesiáš přijde v trochu jiné slávě) a celkem jim to i šlo, než je Lucius Flavius Silva přinutil na Masadě se vzájemně povraždit. Nevím, co jim v té chvíli běželo hlavou, ale dovoluji si tvrdit, že to byla obdoba jedné staré židovské anekdoty o tom, že ten Jahve je tak trochu antisemita.
Jako na spasitele náš národ čekal i na prvního prezidenta Masaryka, je tomu sice již dávno - to se ještě prezident psával většinou se "s" - ale i dnes lze ještě najít pamětníky těch dní. Když se o oněch dnech někdy rozhovoří, tak se většinou objeví taková odhodlaná jiskřička v oku. To muselo být něco! Jenže ani T. G. M. nedokázal vyřešit problém mnohonárodnostního státu. Po válce jsme zase čekali a doufali, že určitými spasiteli budou Beneš s Jeníkem Masarykem, že oni nám tu zaručí tu demokracii, ten most mezi východem a západem (po kterém se ale tuze často šlape, jak prý poznamenal Jan Masaryk předtím, než defenestroval). Ať už vlastními chybami nebo souhrou dějin, demokracie se neudržela. Spasitelé nespasili, neboť minimálně od roku 1947 už ani snad nebylo co spasit. Vložit důvěru, očekávání na nějakou osíobu a čekat, že ona sama nás přivede ke kýženému blahobytu se však děje stále. Něco podobného se podle mě stalo i bývalému prezidentovi Havlovi (to není zase tak dávno, to už se psávalo jako dnes se "z"), kdy na něj mnoho lidí projektovalo svoji naději v lepší budoucnost (bez utahování opasků, afér s LTO, tunelů, apod.), čehož pochopitelně tento politicky místy trochu naivní dramatik nemohl dosáhnout. Dostal pak - nejen za to - vajíčkama (taková nová česká tradice).
A svého spasitele hledá i fotbalová SK Slavia. Tým, který se s pozoruhodnou rychlostí dokázal rozložit doufá, že s příchodem schopného útočníka dosáhne znovu na hřejivější pozice. Možná, ale se zmatečnou obranou, kde jedinou stálicí je snaživý, leč zoufale nestíhající zlínský rodák Hubáček, s dluhy, které mají více nul, než někteří hráči dokáži vůbec počítat (nadsázka....) to půjde jen těžko. Jsem zvědav, zda se na toho mesiáše - pokud vůbec přijde - bude také házet vajíčky.
Nejlepší někdy snad je, když se na mesiášské čekání lid vybodne a vezme události do svých rukou, jen musí doufat, že dopadne lépe než Židé na Masadě...

Noční košile strikes back!

20. ledna 2011 v 19:58 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Na přání mnohých....., zde je samec rodu homo sapiens sapiens v noční košili!!!!!
nk

Co se stalo, když Nora opustila manžela (aneb Opory společnosti) - Elfriede Jelinek

19. ledna 2011 v 12:51 Tyjátr
E. Jelinek (nositelka Nobelovy ceny) je poměrně známá německy píšící autorka, která z prken, jež znamenají svět pronikla i do světa stříbrného plátna v podobě filmu Pianistka, který měl poměrně kontroverzní recenze.
Neméně kontroverzní je ale i sama autorka - jejíž částečnou autobiografií prý Pianistka byla. Elfriede vždy koketovala s levicovými politickými názory - nějaký čas byla členkou anarchistického hnutí a posléze i komunistické strany, avšak nikdy se nestala politickým dogmatikem (z komunistické strany posléze vystoupila), což neznamená, že by nebyla politicky angažovaná. Známé je i její setkání s Ulrike Meinhof, bouřlivé večírky, ambivalentní vztah k veřejnosti i feministický nádech jejích děl. Drama Co se stalo... je autorčinou prvotinou z roku 1979. Navazuje na známou Ibsenovu hru Nora, ale její znalost od diváka přímo nevyžaduje. Podle Jelinek totiž Ibsenovo drama končí právě v tom nejvíce zajímavém momentu, tedy v době, kdy se Nora odhodlala od svého manžela odejít. Co však bude dál? Jak si může ve světě konce 19. století dovolit žít žena sama bez ochranné ruky svého manžela? To je pochopitelně silné a zajímavé téma, které se na ploše cca 2 hodin pokusili sehrát herci Nové scény Národního divadla v Praze. V režii Michala Dočekala si titulní roli Nory zahrála Kateřina Winterová, z notoricky známých herců se objevili ještě např. M. Mejzlík, O. Pavelka, A. Pyško, či třeba i Zdena Hadrbolcová.
Hru doplňoval živý orchestr složený z bicích a kytar, autorem hudby je Miloš Orson Štědroň (možná znáte jeho spolupráci s Ivou Bittovou).
Nora není - jak by se možná na první pohled mohlo zdát - typem emancipované dámy. O svoji emancipaci se sice snaží (nemohu si odpustit jednu citaci .."Lid je ve své převážné většině údajně založen tak feminně, že jeho myšlení a jednání je ovlivněno daleko více citovým vnímáním než střízlivou úvahou, říká Adolf Hitler.."), nicméně záhy dá přednost pohodlnému životu vydržované slečny, který si snaží udržet i za cenu vlastní důstojnosti. Autorka děj hry přenesla do konce dvacátých let - jak možná bylo ze zmínky o Dolfim patrno - což má svůj výsledný efekt v podobě dámských účesů a úprav oděvů a v závěru hry i plíživého pocitu nástupu nacismu (..."že by v tom měli prsty Židi, v té věci s tím požárem?"...). Samotné muže Jelinek ve hře popisuje poměrně různě, rozdílnou paletou charakterů, nicméně ti skutečně mocní mají stěžejní vlastnost společnou - touhu množit kapitál (ne nepodobných Hugu Stinnesovi, na nějž také přijde řeč). Ano, poznámky o srovnávání ženy s kapitálem (kapitál se totiž množením - na rozdíl od ženy - neopotřebovává) jsou docela vtipné. Humor je ve hře přítomen, byť o vyloženou komedii se nejedná. Hra je tak díky pohledu na roli ženy a bezuzdném chtíči po mamonu aktuální i pro dnešek.

Noční košile

18. ledna 2011 v 15:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ježíšek byl ke mně v závěru loňského roku velmi štědrý, krom mnoha cenných věcí mi věnoval i ryze praktickou záležitost - pánskou noční košili.
Pro někoho se možná jedná o dost archaický kus oděvu, který vyšel z módy v polovině minulého století. Možná. Každopádně však mohu potvrdit, že v noční košili se spí velice hezky. Ten krásný pocit pohody a volnosti (pánové jistě ví o čem mluvím) si v žádném pyžamu nebo trenýrkách jen tak nezažijete. Pravda, jsou lidé, kteří si zvykli spát nazí. Mně osobně to však moc nevyhovuje, neboť si tak vždy připadám velice zranitelný a navíc mi je občas i zima (zvláště třeba v lednu, i když ten současný leden moc se zimou společného nemá).
Bonbónek na závěr, má noční košile má i rozkošnou čepičku s bambulkou. Pravda, tu už si na cestu do říše snů na sebe neberu (ano, občas se chovám normálně), ale když na to přijde, tak si ji občas pro pobavení návštěv na sebe vezmu (prosím, to není nabídka... a žádné foto zde nebude!:)).

Trish

14. ledna 2011 v 20:28 Hudba z ouška do ouška
trish

Je velice smutné když člověk zemře mladý. Něco takového potkalo právě dnes zpěvačku britských Broadcast, Trish Keenen, příčinou byl zápal plic.
Broadcast nebyli na scéně rozhodně nějakými nováčky, vydali celkem 4 alba (byť to poslední je jen takové "mini album") a celkem významně se podíleli na utváření indie popové elektroniky nového milénia. Skladba, kterou si můžete poslechnout níže, pochází z desky s humorným názvem Haha Sound. Právě toto album bývá považována za nejlepší počin Broadcast.
Není ta hudba skutečně podmaňující?
Tož, rest in peace.

Superpitcher - Kilimanjaro (2010)

14. ledna 2011 v 8:54 Hudba z ouška do ouška

Superpitcher - vlastním jménem Aksel Schaufler - je jedním z řady muzikantů, kteří plodí pod hlavičkou slavného labelu Kompakt. Jeho tvorba tak logicky spadá do kategorie minimal-techno, na této desce je ale patrný i vliv trochu popověji zabarvených vokálů (např. ve skladbě Friday Night), pochopitelně však převládá downtempově taneční nálada, kterou je právě label Kompakt celkem proslulý, v této souvislosti se často používá i terminus technicus "Microhouse". Každopádně se ale jedná ve svém subžánru o - podle mého názoru - absolutní špičku, která by neměla utéci žádnému fandovi (zdravím JLC :-)).
A mimochodem, nevím čím to je, ale ta hudba mi vždy velmi zvedne náladu :).
A ještě jednou mimochodem, deska se umístila na mnoha žebříčcích mezi nejlepšími alby právě uplynulého roku, viz zde.

Mamut (Mammoth) 2009

12. ledna 2011 v 12:47 Filmové recenze
mamut
Snímky švédského režiséra Lukase Moodyssona považuji osobně za velmi dobré, tento je můj v pořadí už čtvrtý...
Moodyssonovi se zde podařilo angažovat nešvédskou hereckou hvězdu G. G. Bernala, což jistě pomohlo u sledovanosti (hlavně v ženské části publika :-)). Režisér a autor námětu v jedné osobě se znovu zaměřuje (podobně jako ve snímku Společně) na mezilidské vztahy, touhu najít cestu k sobě přes všemožné překážky. Nic originálního, pravda, ale ve svém provedení se jedná o velmi působivou záležitost příjemné mozaiky různých lidských osudů z rozličných civilizačních okruhů. Moodysson nám v podstatě ukazuje svět jedinců, kteří v touze po lepším životě jen dosahují toho, že žít vlastně zapomínají, při honbě za kariérou mnohdy zapomenout, že strávit čas s bližními je lepší než imaginární cíl v budoucnu.
Zajímavou částí je i hudba k filmu, kde můžete slyšet synth-popové Ladytron (s příměsí electro-clashe:)), Boney M, i klasiku v podání Goreckého zahraného českým orchestrem.

Voděnka

9. ledna 2011 v 13:02 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Usínat za zvuku zurčícího potoku a slyšet zároveň i zvuk nedalekého splavu (Viktorka Boženy Němcové by by byla radostí bez sebe) je docela příjemné. Horší je, když si člověk uvědomí, že jinde to s tou vodou tak příjemné není. Být vytopen v lednu určitě nepatří k tomu, co by si jeden mohl přát pod stromeček. Takové nepříjemnosti - jako třeba ta nedávná, naštěstí už zažehnaná, na Berounce - se pochopitelně stávaly i dříve. Většinou se to prý řešilo tak, že v určitý čas na inkriminované místo dorazili vojáci ČSLA a kry zneškodnili. Letos se k tomu asi nikdo neměl, ale možná se jen na podobné věci nahlíží s jinou koncepcí...
Ve starých tradicích a mýtech má voda léčivé i smrtící aspekty. Vzpomeňte si jen na pohádky o "živé a mrtvé vodě". Takovou "živou vodu" by jistě potřebovala i kongresmanka Giffordsová. O atentátu na ni jste jistě slyšeli. Smutné je zároveň i to, že vrah si za svůj cíl nezvolil jen osobu veřejně činnou, ale i víceméně náhodné osoby, jakou byla i devítiletá dívka Christina Taylor Green. Pikantní na tom ještě je i skutečnost - a osobně mě překvapuje, že na to nějaký novinář ještě nepoukázal - že dívka se narodila 11. září 2001. 
Jo, jsou horší věci než potenciálně rozvodněná řeka.

Svařák

5. ledna 2011 v 15:32 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Svařené víno je jedním z nejoblíbenějších zimních nápojů. Jeho snad největší předností je nesporná schopnost konzumenta zahřát do té míry, že je schopen na jistou dobu zapomenout na všudypřítomné třeskuté mrazy.
Osobně nepatřím mezi lidi, kteří by svařák nějak často konzumovali, asi za to může negativní zážitek z dětství, kdy loknutí svařáku vyvolalo silné dávicí reakce. Někdy ale není zbytí a člověk si v mrazech musí vypomoci třeba i touto "berličkou". Včera jsme se slečnou I. navštívili hokejové klání na Kladně. K tomuto městu mám velmi vřelý vztah pramenící z obliby právě tamních hokejistů. Jen považte, kolik světových talentů tato "česká Ostrava" už dala tomuto sportu. Současná situace je docela tristní, hra ne zrovna vábivá, takže nebohý promrzlý divák vezme zavděk i trochou toho horkého svařáku ze zkrouceného plastikového hrnečku. Můžeme sice tvrdit, že skvělé svařené víno se dá pořídit na německých předvánočích trzích a že leckteré pražské stánky s kvalitou trochu pokulhávají, ale oproti tomu, co se podává na zimáku na Kladně je snad i ten nejhorší pohárek stále docela dobrý. V první chvíli jsme dokonce nabyli dojmu, že nám tam snaživá paní přimíchala namísto cukru trochu soli.
Abych si ale pořád nestěžoval, svařák svůj účel splnil, prokřehlé tělo se vzpamatovalo a člověk si najednou uvědomil, že i na ten kladenský hokej se dá dívat, neboť hoši nakonec udolali na nájezdy soupeře z Pardubic.
Vzhledem k tomuto efektu si asi začnu kupovat svařák i na zápasech fotbalové Slavie...

Hudební bilancování 2010

3. ledna 2011 v 9:18 Hudba z ouška do ouška
Konec roku vyloženě svádí k tomu, aby se člověk ohlédl za sebou a zkoušel nějak hodnotit. Není to nic výjimečného, lidé žijící v čase a prostoru (a to jsme prosím asi všichni) potřebují nějaké "milníky", aby se v tom šíleném kosmickém mumraji trochu orientovali.
Stejně jako v minulých letech jsem dle svého subjektivního (ne)vkusu vybral 3 hudební alba, která považuji osobně za to nejlepší, co jsem z loňských desek slyšel.

Husky Rescue - Ship of Light
Zajímavé finské překvapení, které nezapře inspiraci ve filmové hudbě, v (indie) synth popu a bůhví v čem dalším. Příjemné poslouchání sladkých melodií sice může po čase trochu omrzet, ale upřímně, tato deska je asi to nejlepší, co tato severská kapela kdy nahrála. Skladba "Sound of Love" je docela výstižné představení této desky.
Marina and the Diamonds - Family Jewels
Pro někoho možná obyčejný pop, který si vydobyl pevné místo i na MTV (jak škarohlídi říkaji "mainstream television":-)), ale podle mě také kus poctivé hudební práce. Skladby nabité energií a velmi se podobající třeba Bat fo Lashes. Ne, není to nikterak originální, ale na MTV pop snad i místy docela alternativní... a ty texty navíc nejsou také úplně k zahození.
Bonobo - Black Sands
Má srdeční záležitost. Simon Green už sice není ten vyjukaný chlapec jako dříve, ale jeho hudba je stále konzistentně velmi kvalitní. Koneckonců, leckomu stačí už jen napovědět label - Ninja Tune a je jasno. Deska, která Vás může provázat po cestách v tropech se stejným kouzlem, jako v pražské  přeplněné tramvaji :-). Kdo si myslel, že po konci Pork recordings to bude s downtempem "na štíru", tak pro něj je poslední deska tohoto projektu silnou odpovědí.