Prosinec 2010

P.F. 2011

30. prosince 2010 v 12:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pour Féliciter pro všechny věrné i nevěrné čtenáře :-)

Toxique - Outlet People (2010)

23. prosince 2010 v 15:11 Hudba z ouška do ouška
toxique
O existenci skupiny Toxique jsem sice již nějaký ten pátek věděl, ale nic moc mě nenutilo k tomu si jejich skladby poslechnout. S vydáním druhého alba se však médii přehnala vlna chvály na tuto skupinu, což jsem pochopitelně nemohl nechat bez povšimnutí. Deska je prý skutečně na světové úrovni, má dobrý zvuk a je narozdíl od svého mladšího bratříčka temnější a zádumčivější.
Upřímně, pokud je tato deska skutečně temná a zádumčivá, tak jsem docela rád, že jsem jejího předchůdce neslyšel. Pod výše zmiňovanými přídavnými jmény si představuji něco trochu jiného, nicméně deska to rozhodně špatná není.
Outlet People je zajímavé album, které je vtíravé i nevtíravé zároveň, nevím, zda tuzemská rádia tyto skladby hrají (snad jo, mám dojem, že jednou jsem je zaslechl na R1), ale pokud ne, tak by to pro mě bylo malé překvapení. Hudebně Toxique směřují k popu, který obohacují o synthpopové motivy. Na Kraftwerk je to málo retro, na Ladytron trochu málo mrazivé, spřízněnost by tu bylo možno nalézt snad v raných Depeche Mode, či u současných českých Cartonnage (kteří podle mě hrají ale o něco lépe). Asi nejvíce se mi z celého alba líbila skladba "Ring the bells", což mi přišlo nejvyzrálejší. U několika jiných skladeb mám totiž pocit, že se poměrně brzy ohrají a za nějaký ten den si stěží vzpomenete co že jste to vlastně poslouchali. Texty se mi budou hodnotit špatně, neboť jsem je zase až tak moc nevnímal, ale svůj účel plní dostatečně (existenciální moudra tam pochopitelně nehledejte :-)).
Ale jinak jsem za toto album rád, uvidíme, kam Toxique zamíří s další deskou....

Contradictio in adiecto

20. prosince 2010 v 9:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
... tedy nádherný rozpor v jedné větě mezi podstatným jménem a přídavným jménem, v přeneseném významu i rozpor v sobě samém, obsahuje úvodník současného čísla časopisu Reflex. Od nějaké doby tento společenský magazín již nekupuji (ale na Zeleného Raula se vždy někomu přes rameno podívám :-)), ale tu a tam člověk něco zahlédne (viz závorka).
V tomto úvodníku autor odsuzuje počínání Wiki Leaks za velmi naivní, což způsobí jen destabilizaci a ohrozí životy vojáků i humanitárních pracovníků v "darebáckých" státech jako je třeba Irák. V tom samém článku ale můžeme zároveň číst, že zjištění Wiki Leaks nejsou vůbec ničím ohromující a že drtivou většinu zpráv už stejně veřejnost tak či onak zná.
Zajímavé, tak předtím to nevadilo a teď ano...

Tvář

19. prosince 2010 v 21:00 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V jednom baru - do něhož občas zajdu - si vždy všimnu pozoruhodné sportovní fotografie, která zachycuje naše hokejisty na památných olympijských hrách v japonském Naganu. Tuším, že to je nějaká momentka ze semifinálového klání s Kanadou. Nejsou to však naši hráči, o jejichž tvářích bych chtěl psát. Těsně za naší střídačkou, za plexisklem, které odděluje hráče od diváků, se kamsi dívá postarší tvář jednoho japonského návštěvníka zápasu. Má takový zvláštní výraz ve tváři, snad usměvavý, ale to je těžké poznat. Nemohu si pomoct, ale kdykoliv do toho baru zajdu, tak se na Japonce vždy musím podívat. Docela by mě zajímalo kdo to vlastně byl a jak se mu třeba zápas líbil.
Vím, hlouposti...
Ale člověk se neubrání pomyšlení, že kdyby toto nějakým způsobem zjistil, tak by byl blíže k poznání vesmíru :-). Pozor, tuto větu jsem si vypůjčil z jedné povídky, jež vyšla asi před 15 lety v jedné z Ikarií. Pojednávala mimo jiné o muži, který kdysi na veřejných záchodcích viděl na zemi vzhůru obrácený, ležící magazín..... a po zbytek života mu vrtala hlavou myšlenka jak se ten zatracený časopis jen jmenoval :-).
Tímto oslím můstkem se mohu elegantně dostat k tomu, že k mému velkému smutku bylo vydávání časopisu Ikarie nedávno zastaveno. Časopis na jehož stránkách jsem se už jako malý chlapec vydával na vesmírné cesty po nebezpečných planetách sice na novinových stáncích nenajdeme, ale naštěstí redaktoři založili časopis jiný - XB1, což je název více než výstižný (pokud nepatříte mezi sci-fi poznamenané, tak vězte, že původní časopis se jmenoval podle nejslavnějšího československého sci-fi filmu Ikarie XB1). Tak snad se to hochům podaří udržet minimálně těch dalších 20 let...
Ať žijí Japonci na hokeji! :-)

Libanon (Lebanon) 2009

18. prosince 2010 v 11:52 Filmové recenze
libanon poster
"To člověk je stvořen z oceli, tank je jen kusem železa", hlásá nápis v "kokpitu" izraelského tanku během libanonské války (ke které nyní už musíme dát slovíčko "první").
Film je pojat poměrně netradičně, jedná se o komorně zpracované válečné drama, kdy hlavní hrdinové za celý snímek vůbec ze svého tanku nevylezou. Stejně tak se chová i kamera. Veškerá interakce s okolním prostředím tak probíhá přes zaměřovač v hledí tanku. Tankista si tak uchovává od událostí "venku" jistý odstup, ale právě díky svému "hledáčku" může vnímat detaily odděleně od celého prostředí, a tak tedy i daleko intenzivněji. Pohled na stále ještě žijícího koně s roztrženým břichem, jemuž tečou z očí slzy, je dost drsný.
Důležitým faktorem filmu, který se zprvu vůbec neobjevuje, je strach. Strach z neznámého nebezpečí, které se nachází v podstatě všude kolem, strach ze tmy a také z krutých falangistů.
Film Libanon není dokumentaristicky zpracovaný snímek, který by divákům rozšířil obzory a naplnil je jako pověstná studnice vědomostí informacemi o komplikovaném a dlouhém libanonském konfliktu. Nezazní tu nic o autobusovém masakru, či o krvavých bojích v Sidonu, jen o křesťanských falangách se divák dozví cosi podrobnějšího. To ale vůbec nevadí. Samotná libanonská válka totiž není zase až tak důležitá, klidně by se snímek mohl odehrávat na pozadí jiného konfliktu (a že jich Izrael zažil...), důležitý tu je popis válečných krutostí a stísněná atmosféra uvnitř tanku, který na první pohled představuje bezpečný úkryt, ale na druhý se může stát i velmi nepříjemnou kovovou pastí.

Mikve

13. prosince 2010 v 14:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Mikve znamená v judaismu očistnou koupel (kterou provádí zejména ženy), tématikou této koupele se nechala inspirovat dramatička Hadar Galron a výsledkem se stala hra Mikve, kterou jsem nedávno shlédl na prknem Stavovského divadla.
Shlédnutí to bylo velmi pěkné :-).
mikve
 Možná už podle jména lze poznat, že samotná autorka pochází z Izraele. Narodila se sice v Londýně, ale brzy poté se rodina přestěhovala do Svaté země. Pochází z ortodoxní židovské rodiny, ale ona sama se snaží být spíše neortodoxní, což se odráží i na jejích uměleckých počinech. Izraelská veřejnost je přijímá trochu smíšeně, neboť oceňuje jejich nespornou divadelní kvalitu a zahraniční věhlas, nicméně zároveň jsou tyto hry krutým políčkem do tváře tradičního judaismu.
Vyberte si pak....
Hra Mikve nastoluje zásadní otázku postavení ženy v ultraortodoxním židovském světě. Ve hře samotné hrají jen ženy, muži tu jsou zastoupeni pouze hlasem z pásky, který patří nějakému příslušníkovi mravnostní policie, což je taková milá organizace, která mimo jiné má na pravou víru obrátit "neposlušné ženy". Taková neposlušná žena je docela "chucpe", neboť nectí "šiduch", jak se píše v Halace.
Ano, textem hry se prolínají výrazy v jazyce jidiš, kterou většinou nejsou přeloženy do češtiny, což ale zrovna moc nevadí, neboť z kontextu hry se dají jednoduše rozpoznat (např. takové mešuge, to si každý asi přeloží sám, že) a pokud ne, tak před začátkem hry si můžete zakoupit program, ve kterém máte malý slovníček.
Ženské hrdinky si zde zahrály poměrně známé české herečky, například Iva Janžurová dostala roli lázeňské (byť to je pro strážkyni mikve trochu nepřesný výraz, ale čeština asi nic lepšího v jednom slově nemá), což je roztomilá, dobrosrdečná dáma, která ctí víru a Halachu, slovo rabína je pro ni zákonem, a to dokonce i takovým, který jde proti zdravému rozumu. Musím říci, že paní Janžurová se své role zhostila velmi dobře, byť v některých místech hrála pro ni takovým typickým stylem, díky němuž ji lidé v celé naši zemi velmi dobře znají, což lze brát z plus, ale i za mínus. V dalších rolích se představila třeba Jana Boušková, Kateřina Winterová (její postava zpěvačky Miki, jediná neortodoxní, a její dialogy mají pro hru velký význam ve smyslu odlehčení situace a přiblížení komplikovaného ortodoxního judaismu i neinformovanému divákovi), či třeba Taťjana Medvecká.
Nejedná se o komedii, několik vtipů tu sice zazní, ale celkové vyznění této inscenace je víceméně mrazivé, varující. Přináší nám to pohled do ortodoxní skupiny židů ve 21. století, která se řídí pravidly, jež byly víceméně vymyšleny před 2000 lety. Navíc autoři byli muži, muži, pro které je žena často jen majetkem, muži, kteří menstruaci chápou jako cosi nečistého, po čemž by se měla žena obřadně zbavit všeho toho hnusu, muži, kteří svým ženám asi tak docela nerozumí.
Nabízí se otázka, je autorka feministka? Možná, ať nám na to odpoví sama, "...já osobně nesnáším kategorizace. Zužují obzory. Kdybych se definovala jako feministka, byla bych nucena vidě svět specifickým pohledem tak, aby toto označení bylo oprávněné."
Mikve je výborná hra.
Zkuste ji navštívit.

Noviny do každé rodiny

9. prosince 2010 v 13:50 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Navzdory ujišťování zastupitelů Lidovek jejich náklad stále klesá, a to dokonce tak, že velmi rapidně.
Co se to děje? Přestali snad lidé u nás číst novinové zpravodajství?
Upřímně musím přiznat, že po ruce nemám žádné obsáhlé aktuální statistické údaje, ale nedávno jsem kdesi četl, že náklad neklesá jen Lidovkám, ale i třeba - poněkud překvapivě -  Blesku.
Nedomnívám se však, že by lidé přestali noviny číst, čistě teoreticky se na této skutečnosti mohla podepsat i finanční krize, kdy je lépe šetřit i na jiných komoditách (i když označovat noviny za komodity, no...). Dnes, kdy je internet rozšířen prakticky do skoro každé domácnosti je možno si potřebné informace přečíst na něm (mnoho z nich je tam ihned a některé noviny je na net vkládají po 12 hod) se zdá, že klasické noviny pozbývají smyslu. Přiznám se, že poslední dobou už také noviny moc nekupuji (tak 1x týdně), protože dávám přednost zpravodajství na internetu. Je to pohodlnější a také samozřejmě úspornější. Pravdou nicméně stále zůstává, že krásnému šustění novin u ranní kávy se jen tak nic nevyrovná.
Dovoluji si však nabídnou ještě jednu možnost toho, proč náklad novin stále klesá. Pokud mám ze svého laického hlediska řadového čtenáře možnost porovnat tři asi nejfrekventovanější listy v zemi (LN, MFD, Právo), tak musím dojít k názoru, že ač se snaží v některých atributech odlišovat (MFD má tendence jít směrem ke snesitelnému bulváru, LN se snaží profilovat trochu "výše", apod.), tak v zásadě se jedná o skoro to samé, jen v trochu jiném balení (pomineme skutečnost jednotného majitele). To co tu chybí jsou noviny s názorem. Z dané oblasti vyhraněných listů jsou asi nejvíce rozšířené Haló noviny, jejichž podoba politické směřování je však pro mnoho lidí neslučující se s jejich postoji (v této souvislosti se musí tohoto listu trochu zastat, ve včerejším čísle je zajímavá přednáška páně Kellera o úbytku levicových voličů z řad mladých a třeba i taková literární příloha Obrys a kmen vykazuje podle mého úsudku nesporné kvality).
Svého času jsem měl občas v ruce i noviny Republiky, což vydávalo SPR-RSČ, ale to už je dnes skutečně asi pasé.
I v zahraničí se potýkají s problémem menšího nákladu. Nevyhnulo se to ani takovému kolosu, jakým bezesporu jsou New York Times, nicméně tam jsou schopni ztrátu v pohodě zahladit příjmy z internetu. Možná není daleko doba, kdy budou webové stránky některých známějších periodik zcela zpoplatněny (což se koneckonců i u nás už v menší míře děje). Přesto si však stojím za názorem, že noviny by u nás mohly být trochu pluralitnější, poskytovat větší prostor alternativním názorům, oslovit širší okruh čtenářů, dát jim skutečný důvod si list koupit, apod. (což je samozřejmě v tržním prostředí vždy krok do neznáma). V podstatě všechny velké listy jsou orientovány liberálně pravicově.

Ponechme teď skutečně stranou otázku majitelů novin, kteří jsou rovněž až na malé výjimky ze zahraničí (Ringier - Švýcarsko, Mafra - Německo, Verlagsgruppe Passau - opět Německo).

Bílá stuha (Weisse Band) 2009

5. prosince 2010 v 11:02 Filmové recenze
bila stuha
Jsou filmy, při nichž máte neodbytný pocit četby knihy. Zjednodušeně by se dalo říci, že takové snímky de facto převádějí literaturu na stříbrné plátno. Platí to o Bílé stuze stejně tak dobře jako třeba o Plechovém bubínku, jen s tím rozdílem, že na počátku Bílé stuhy žádná literární předloha nebyla. 
Režisér Michael Haneke (autor slavné Pianistky) se do svého posledního díla pustil s velkou náruživostí. Kameru zvolil vhodně černobíle, což kvituji jen s nadšením, neboť černobílý obraz ještě umocňuje atmosféru doby, kdy se příběh odehrává. Jedná se o roky 1913 a 1914, tedy krátce před vypuknutím krvavé první světové války. Příběh je umístěn do středně velké německé vesnice, která je na první pohled obydlena poklidnými obyvateli. Běžný chod tamního života naruší až záhadná nehoda místního lékaře. Lékař měl v oblibě projíždět se na svém koni, ale někdo jej o tuto radost připravil pečlivě namotaným drátem (nebo to byl vlasec? Teď nevím..). Nehoda vzbudí ve vesnici velkou pozornost, nicméně ta je záhy odvedena jinam, neboť podobných "nehod" se děje nějak více...
Na film by šlo nahlížet jako na určitou anatomii zla, popřípadě hledání příčin zla v (nejenom) německé společnosti počátku dvacátého století. Režisér Haneke se tak možná snaží přijít tímto svérázným přístupem na příčiny úspěchu nacismu a šíleností, které následovaly během jeho vlády. To je jedna možná interpretace filmu. Ukazuje nám, že v podstatě každý má svoji "13. komnatu" a že za dveřmi našich domovů se ti docela slušní lidé - jak je známe - stávají občas chladnými a bezcitnými bestiemi (takové německé, předválečné Twin Peaks...).
Všechny výše naznačené atributy film nabízí celkem bohatě, danou atmosféru vytváří pozvolna, nenásilně, takže divák může mít pocit, že je sám jedním z obyvatel vesnice.
Bílá stuha je - troufám si říci - vynikající film, který ve Vás bude rezonovat ještě dlouho po závěrečné scéně. Bezesporu jeden z nejlepších evropských filmů posledních několika let.

David Lynch - Good Day Today/I Know (2010)

4. prosince 2010 v 8:54 Hudba z ouška do ouška
David Lynch je stálice postmoderně šílených (v dobrém slova smyslu) filmů. Jeho rukopis je natolik typický, že dal vzniknout vlastnímu mini sub-žánru a fanoušků má po světě jistě nepočítaně. Pokud mezi ně patříte, tak jistě víte, že ve snímcích tohoto kumštýře vždy hrála důležitou roli hudba (ať již to byl sladký Blue Velvet, či drsnější industrial v Lost Highway). David se nikdy netajil tím, že patří mezi hudební fanoušky, již v počátcích své kariéry navázal úzkou spolupráci s Badalamentim (která de facto trvá - doufám - dodnes). Lynch se částečně autorsky podílel i na některých skladbách z kultovního seriálu Twin Peaks a z velké části i ke svému poslednímu snímku Inland Empire.
Přestože Lynchova poslední filmová produkce ve mně zanechává víceméně rozpačité pocity (dodnes nemohu skousnout tu příšernou kameru v Inland Empire), tak na hudebním poli si vede překvapivě dobře. Tato deska mi doslova vyrazila dech, neboť něco tak žánrově z velké části odlišné od předchozích Lynchových hudebních pokusů se jen tak neslyší. Jedná se v podstatě o taneční hudbu, trochu promíchanou s nutrancem a občas obohacenou o nějaký prapodivný zvuk (střelbu?), to asi aby se vědělo, že Lynch si drží svůj styl záhadného tvůrce :-).
Každopádně velmi příjemné překvapení.

Brýle

2. prosince 2010 v 15:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Už je to nějaký ten rok, co nosím brýle na dálku. Nosím je ale jen střídavě, nikdy jsem si na ně zcela nezvykl, i když musím přiznat, že pocit poté, co jsem v kině viděl vše zcela zřetelně a čistě (hlavně titulky) byl skutečně dobrý. Bohužel, čas od času na ně zapomenu, což se mi naposledy stalo v Národním na opeře Káťa Kabanová, která sice byla česky, ale určitě víte, že zrovna srozumitelnost operního zpěvu je věc trochu ošidná.
Už nějaký ten týden uvažuji nad tím, že si možná pořídím brýle nové, neboť očím se nějak i tyto jeví trochu nedostatečně. 
Třeba včera.
Na stánku visel nápis "svařák a likéry" a já tam bůhví proč četl "svařák a výkaly". Trochu mě to zarazilo a myslel jsem si zprvu, že se jedná o nějaký renonc.
Jen si teď nejsem jist, zda se mi místo zraku nezhoršila také schopnost čtení...