Listopad 2010

Evangelium sv. Matouše (1964)

28. listopadu 2010 v 14:05 Filmové recenze
pasolini
Autorem tohoto legendárního filmu je známý a kontroverzní režisér Pier Paolo Pasolini. Pokud však od snímku očekáváte nějaké nechutnosti ve stylu 120 dnů sodomy, tak budete jistě zklamáni. Mně osobně tento film kontroverzní zrovna nepřišel.
Jedná se o v pořadí třetí Pasoliniho film (a prý také poslední, který je srozumitelný a stravitelný pro většinového diváka), podle některých dokonce o jeho film nejlepší, který zároveň stojí na počátku jeho vývoje, který završil nechvalně známým Saló aneb 120 dní sodomy (ale o tom někdy jindy).
Pasolini byl marxista (což po druhé světové válce v Itálii nebylo zase něco až tak neobvyklého) a také homosexuál (což už trochu neobvyklé bylo). Právě jeho sexuální orientace se mu stala osudnou, neboť jej stála vyloučení z komunistické strany. Ve svých levicových názorech však díky tomuto rozkolu nikterak nepolevil, což je patrno i z filmové podoby evangelia sv. Matouše. Veškeré dialogy ve filmu jsou sice striktně převzaty z biblického textu. Pasolini si do snímku v podstatě nic nepřidal, jen nechal text vizuálně ožít na filmovém plátně. Přesto však jeho Ježíš vyznívá jakožto revolucionář a rebel (hrál ho student ekonomie z Španělska), což je pochopitelně představa do jisté míry podle mě správná, ale pro někoho může být skutečně kontroverzní. Jeho kázání a kritiku poměrů může divák stejně tak velice snadno pochopit jako kritiku církve v Pasoliniho časech.
Církev film přijala celkem kladně, možná k tomu přispělo i věnování zemřelému papeži Janu XXIII., jež se objeví (to věnování, samozřejmě) na začátku snímku. Pro Pasoliniho byl tento nekonvenční "papež míru" jistě sympatičtější než jeho předchůdce Pius XII....
Zajímavé je na snímku i jeho herecké obsazení. De facto takřka všechny role obsadili neherci (což na jejich výkonech ale není vůbec znát). Už jsem se v jedné závorce letmo zmínil o postavě Ježíše, do role starší Panny Marie Pasolini obsadil svoji vlastní matku (pro níž to byla první filmová zkušenost..., a to už jí bylo přes sedmdesát). Asi Vás nepřekvapí, že až na vzácné výjimky (např. Alfonso Gatto) se jednalo o jejich film první a zároveň poslední.
Důležitou složkou tohoto filmu je i hudba. Pasolini nechal svůj snímek podbarvit krásnými tóny Bacha a Mozarta, zvuk je dobře sklouben s obrazem, takže burácí tam kde má a ticho je také na svém správném místě.
Suma sumarum, Pasolini byl divný člověk, rád provokoval (za svůj film Tvaroh si dokonce něco odseděl), ale i jeho nejprovokativnější filmy (snad až na ten poslední...) si v sobě nesou velkou dávku filmového kumštu. Evangelium sv. Matouše podle mého názoru provokativní film není. Jen nám trochu připomíná, že Ježíš a Pasolini - jakkoli si byli v mnoha věcech vzdáleni - se i v lecčems trochu podobají.

Už jsme doma po 25 letech :-)

27. listopadu 2010 v 21:01 Hudba z ouška do ouška
Čas utíká jako voda. 
Česká skupina Už jsme doma patřila vždy mezi mé oblíbené projekty, jejich nezařaditelný, osobitý styl, který v sobě kombinuje základy punku (na kterých byla skupina de facto založena) s jazzem, či místy i středověkými chorály je opravdu jedinečný a je jen dobře, že něco takového docenili i v zahraničí (např. Nizozemí), což je i díky tomu, že takřka vše zpívají v češtině takový malý zázrak.
Moje první zkušenost s UJD byla kupodivu velmi pozitivní, až se tomu teď sám docela divím, neboť překvapivé změny v tempu a melodiích se mi dříve zrovna moc nezamlouvaly. Snad to ale byla ta uhrančivá atmosféra českého snímku Knoflíkáři, kde jsem poprvé slyšel jejich hudbu (a to hned slavnou skladbu Hollywood), která mi umožnila přístup k jejich hudbě a deskám. Tehdy to nebylo se sháněním hudby tak jednoduché jako dnes, takže jsem si svého cd (pochopitelně přepáleného) velmi vážil a pěkně si jej pomaloval a ozdobil následně i lístkem z koncertu UJD, kvůli kterému jsem musel pěšky vykonat několikakilometrovou pouť a cestou zpátky jsem si stopl takové prapodivné auto....
Prostě a jednoduše, Už jsme doma jsou srdeční záležitostí, byť dnes už podobným žánrům moc neholduji.
Čest jejich 25-leté kariéře :-).

Volit je sexy!

21. listopadu 2010 v 10:32 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
....minimálně to platí pro Španělsko, koneckonců posuďte z videa dole sami :-) Některým lidem se tento propagační počin nelíbí a označují jej dokonce za ponižující, ale mně přijde celkem zdařilý. Koneckonců, nějak vtipně nalákat občany k volbám by nemuselo být zcela od věci i u nás v ČR.

Švorcová v Týdnu

17. listopadu 2010 v 11:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jiřina Švorcová je do velké míry dost atypickou postavou naší země. Předem musím zmínit, že podle mého názoru se jedná o osobu poněkud výstřední s názory, které mohou budit i lehké pousmání nad velkou dávkou sentimentu a nostalgie. Přesto však zásadně nesouhlasím s tím, jak byl s touto paní veden rozhovor v aktuálním čísle časopisu Týden. Něco tak okatě tendenčního jsem totiž už dlouho nečetl. Kupříkladu otázky typu, "koho by pí. Švorcová posadila na Hrad a na ministerské posty" vůbec nechápu, neboť jsou kladeny krátce poté, kdy prohlásila, že v její vizi budoucnosti by KSČM byla strana stejně legitimní v demokratickém systému jako strany ostatní, se stejným přístupem do médií. Tak jaképak dosazování. Dost zvláštní mi přišel i dotaz stran eutanázie, pro níž paní Švorcova celkem horuje, ale lituje toho, že současné zákony něco podobného u nás neumožňují. Následuje dotaz, zda přemýšlí třeba o sebevraždě, kupříkladu požitím prášků. Pokládat takové dotazy starým lidem mi přijde trochu neetické. V rozhovoru se však navzdory všem těmto dotazům objevilo i několik dost zajímavých tvrzení, ve kterým třeba paní Švorcová pravila, že odsuzuje zatýkání disidentů Havla, Jirouse, apod. Podporuje cesty mladých lidí na "zkušenou" do zahraničí (klidně i do USA), připouští zkostnatělost komunistického aparátu minulého režimu, apod. V podstatě v mnoha věcech řekla názory, jež by se daly považovat za velmi pozoruhodné (sebereflexe?), ale časopis Týden jim nevěnoval velkou pozornost. Raději se zaměřil na dost ztřeštěnou konstrukci komunistické společnosti přesně podle oblíbeného hesla "co by kdyby". Mám pocit, že Renata Kalenská, jež tento rozhovor vedla k němu přistoupila poněkud neprofesionálně, s úmyslem udělat něco senzačního s tou "starou babou" a dostat z ní nějakou apologetiku totalitního režimu. To si člověk může dovolit kupříkladu v hovorech v kavárnách, či na svém blogu (a já přiznávám, že v mnoha ohledech tendenční asi budu), ale rozhodně ne v celostátním časopisu typu Týden.

Alba

15. listopadu 2010 v 20:35 Hudba z ouška do ouška
Možná se mi to jen zdá, ale poslední dobou jsem nabyl dojmu, že klasický koncept hudebního alba už moc lidí nezajímá. Znám případy lidí, kteří si koupí hudební desku a nikdy si ji celou nepustí. Částečně za to možná mohou i hudební interpreti sami, neboť čas od času na trh hodí i alba, z nichž je skutečně poslouchatelných třeba jen 20% a zbytek je jen slabou vatou, nicméně i přesto se domnívám, že tradiční koncept hudebního alba má i dnes co nabídnou.
O krizi tradičních hudebních alb se hovořilo již dříve, někdy v polovině devadesátých let, kdy náš trh s cd doslova zavalila lavina různých kompilací, které se prodávaly velmi dobře. Tato móda však časem odezněla a zákazníci se vrátili ke klasice.
Já osobně patřím mezi lidi, kteří si rádi hudební desku poslechnou hezky od první skladby až do té poslední. Věřím tomu, že leckterá alba mají určitou pevnou vnitřní konzistenci, která se jejich roztržením pochopitelně rozpadne a výsledný efekt už není takový, jak to interpret původně zamýšlel.
Důkazem by mohla být třeba geniální deska Guts - Le Bienheureux, která vyšla v roce 2007 a kterou jsem od té doby neslyšel. Včera mi však zkrátila čekání na vlak (i cestu samotnou) a musím se přiznat k tomu, že poslouchat ji jakožto "roztrženou" by se mi zrovna moc nelíbilo.
Rozhodně doporučuji si tuto desku nějak obstarat, udělejme proto výjimku a zkuste si pustit jednu z nejlepších skladeb na tomto albu - Narco Trip.

Open Card

14. listopadu 2010 v 15:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Poslední dobou dost často skloňovaný výraz.
Stalo se skutečností, že na klasické průkazky pražské mhd si už v hromadné dopravě nezajezdíme. Doba pokročila a její výdobytky se nám promítají i do takových věcí jako je třeba jízda tramvají. Koneckonců, proč ne, své opodstatnění to jistě má. Pražská verze čipové karty Open Card však již od svého zavedení čelí velké kritice. Člověk sice pochopí, že v porovnání s takovou Plzní je zřízení čipové karty pro obyvatele Prahy o něco náročnější, nicméně nárůst ceny tohoto projektu trojnásobně vůči západočeské metropoli je docela na pováženou. Co mě navíc na celé této akci zarazilo je i samotný název karty. Nevím za jakých okolností se vybíral a jaké názvy byly zvažovány, ale nepovažuji za úplně nejšťastnější, že tato karta nese anglický název. Cizinci nevládnoucí češtinou si ji asi jen těžko budou hromadně pořizovat. Chápu samozřejmě, že "open card" zní dostatečně "cool", jen doufám, že stejně tak "cool open" nebudou i údaje, které se na kartě nachází. Ne náhodou získal Magistrát za rok 2008 cenu Velkého bratra. 
Já osobně proti zavedení čipových karet nic nemám, naopak, jejich existenci vítám, neboť se domnívám, že mohou ušetřit byrokratický aparát (pokud jejich zřízení nepřinese jiný). Obávám se jen prapodivného zákulisí vzniku open card (firma Haguess), kde se objevují firmy s dost nevyjasněnou vlastnickou strukturou, a možného zneužití osobních dat. Věděli jste třeba, že informace z čipové karty se dají snímat i z dálky bez vašeho vědomí?
oupn
Netrpím paranoiou, ale mám dojem, že G. Orwell by se nám tu trochu pousmál pod vousy (což by bylo velmi nápadné, neboť Džordží nosil jen takový malý knírek).
O tom, že jsou "čipovky" na vzestupu není pochyb, důkazem by mohlo být i chystané zavedení čipových občanských průkazů. Nabízí se otázka, kolik že to vlastně těch čipových karet budeme ještě potřebovat (zdravotní průkazka?).
Už se "nemohu dočkat" doby, kdy si ty čipy hezky dáme - po vzoru sci-fi filmů - někam pod kůži.
Aspoň průkaz nikdy nezapomeneme doma. :-) 

Solárka

7. listopadu 2010 v 10:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Solární energie zažívá svůj boom. Skoro na každém rohu vyrůstají prapodivná pole, na kterých se nepěstují brambory a podobné věci, ale držáky se solárními panely. Půjde-li to takhle dál, tak brzy budeme energetickou velmocí - chce se s trochou ironie podotknout.
I v jiných státech má pochopitelně energie získaná ze slunce zelenou, nicméně - pokud vím - tak všude jinde se tyto fotovoltaické panely montují převážně na střechy budov a ne na de facto zemědělskou půdu (jako se děje u nás).
Určitým řešením by samozřejmě mohlo být zdražení orné půdy, neboť chápu, že tyto solární panely do velké míry kazí estetický dojem z krajiny (tedy, podle mého názoru) a hlavně tamní půda neslouží k tomu účelu k jakému by asi sloužit měla.
Celé mi to trochu přijde jako zaspání doby, kdy na podnikatelské aktivity se solární energií nebyla (konspirativní teoretici by přidali "nechtěla být") dostatečně připravena česká legislativa. 
Půdy v ČR rapidně ubývá (třeba průmyslová zóna Holešov) a ceny pozemků tak pochopitelně rostou, a to nejenom na venkově, jejich hodnota se zvýšila i ve velkých městech. Možná to je jen náhoda, či nějaký blud, ale slyšel jsem z druhého ucha (ekvivalent rčení "z druhé ruky"), že právě touha získat pozemky stojí v pozadí současných problémů fotbalové Slavie. Chtělo by se po vzoru Cimrmanova továrníka říci, že pozemky jsou zlatý důl, neboť ty (stejně jako důl, to je díra v zemi) vám nikdo jen tak ukrást nemůže, což? :-)
Ne vše spojené se solární energií (byť tady jen přes jedno slovíčko) však dnes zažívá boom. Vzpomeňte si jen na "solárka", kam se lidé našeho civilizačního okruhu chodili velmi rádi přes zimu opalovat (někdy doslova...)...

Stezky slávy (Paths of Glory) 1957

2. listopadu 2010 v 7:07 Filmové recenze
pog
Filmy Stanleyho Kubricka se právem řadí mezi to nejlepší, co bylo vůbec kdy na stříbrném plátně promítáno. Stezky slávy jsou v pořadí čtvrtým snímkem tohoto režiséra a byť se neřadí mezi ty zcela nejznámější (Lolita, Vesmírná odysea, Mechanický pomeranč,...), tak svoji nespornou kvalitu podle mě určitě má.
Příběh se odehrává v první světové válce (rok 1916), během nechvalně známých zákopových bojů na západní frontě, jež má ke klidu ještě hodně daleko. Nastoluje se zde otázka hrdinství, odvahy, vlastenectví a statečnosti. Generál Mireau touží po úspěšné kariéře, kterou by mu zajistilo obsazení tzv. "Mravenčího kopce", který je momentálně v rukou nepřítele. Obsazení je však z vojenského hlediska prakticky nemožné. Po logickém neúspěchu hledá Mireau vhodné obětní beránky...
Tento velmi silný snímek neukazuje hrdinství vojáků, kteří v boji raději volí smrt než ústup, kteří obětují svůj život na oltář vlasti, ale obyčejné lidi (leckdy tak nepodobné mnohým postavám z jiných válečných snímků), kteří svůj zoufalý čas tráví kupříkladu diskusí jak umřít, aby to pokud možno moc nebolelo. V tomto duchu vyznívá i závěrečná scéna vojáků, kteří se nad zpěvem zajaté Němky dojmou až k pláči.