Říjen 2010

Stieg Larsson - Muži, kteří nenávidí ženy

25. října 2010 v 20:36 Recenze knih
larssson
Jsou muži, kteří ženám oddaně slouží, nosí jim květiny (klidně i na hrob), obdarovávají je svým humorem (klidně i nechtěným), či skládají hold jejich kráse.
Tato kniha je ale o zcela jiných mužích.
Švédský spisovatel a novinář Larsson se za svého života proslavil asi nejvíce nadací Expo. Trilogie Milénium vyšla až krátce po jeho smrti, což tomuto dílu jistě dodává punc tajemna. Pro mnohé bylo autorovo jméno velkým překvapením, nicméně netrvalo dlouho a Larssonova trilogie vyplnila renomovaná oddělení knihoven. Nyní se dočkala i své filmové podoby v podání švédských tvůrců a prý se plánuje i americký filmový remake (no tedy...) s Danielem Craigem v hlavní roli.
Trochu z toho jde až hlava kolem.
A je ta kniha (respektive celá trilogie) skutečně tak dobrá?
Žánrově se jedná o moderní krimi, což znamená, že zde vyšetřovatelem není úctyhodný pan Vacátko, či pan Holmes s kolegou Watsonem (užívající svoji dedukci, která je ale vlastně typickou indukcí :-)), ale moderní hrdinové, kteří se k důkazům dostávají přes prolamování internetových hesel, stahování důvěrných informací a užitím nejmodernějších technologií. 
Dojde i na photoshop :-).
Hlavní postavy tu jsou celkem dvě, jejich osud je ale přihraje dohromady zhruba až někde v polovině knihy. Jedná se o novináře Blomkvista a mladou asociální hackerku Lisbeth Salanderovou. Opět se jedná o klasické detektivní pátrání nesourodého páru, kdy se tito jedinci vhodně doplňují právě díky svým rozdílným povahám. Pátrání je zajímavé, pozvolna se před vámi odkrývá jako pověstné loupání cibule (tento příměr je v knize také použit) tak, aby vás závěrečné rozuzlení dostalo "do kolen". Samotný konec knihy mi pak přišel ale trochu uspěchaný (vzhledem k tomu, jak podrobně je líčen její úvod). Netroufám si říci, že by se jednalo o nějak přelomovou knihu, ale poutavý způsob vyprávění a netradiční hlavní hrdinové (s netradičním propletencem osobních vztahů) jsou pozoruhodnou pozvánkou k zajímavě četbě, která se mi líbila.
Jisté výtky bych mohl mít k překladu, objevuje se tam hodně frází v angličtině (což pro Švédy jistě není problém), nicméně leckterý našinec s tím může trochu zápasit (vhodnější by asi bylo pomocí poznámky pod čarou text nějak přeložit).
O příběhu tu záměrně nic nenapíši, neboť je společně s postavami hlavní devizou celé knihy a i když po nalezení "klíčového důkazu" začnete pozvolna tušit odkud vítr vane, tak si jistě i rozuzlení dobře užijete.

Extáze v Roxy a věci s tím spojené

22. října 2010 v 17:29 Hudba z ouška do ouška
Extáze svaté Terezy patří mezi nejznámější české kapely devadesátých let. Považte, komu se podařilo dostat se do top 10 britského radio one? Z našich luhů a hájů nikomu, krom EOST, samozřejmě.
Počátek devadesátých let byl hudebně vůbec docela divoký, na severozápadě USA frčela vlna grunge, která v sobě spojovala kytarové běsnění Aerosmith a Black Sabbath s příjemnými melodiemi Beatles. Trochu nahlas, trochu potichu, atd... V Evropě se o slovo hlásí různé rave party a povstávají "electro gods" typu Leftfield a Prodigy. Trochu stranou všeho toho humbuku vzniká i další proud, který kdosi kdysi poměrně výstižně nazval "shoegaze" (kdo umíte aspoň trochu anglicky, tak jistě porozumíte vzniku toho slova). S trochou fantazie by tento styl šlo zařadit do obsáhlé škatulky s příznačným - avšak naprosto nic neřešícím - názvem "alternativní rock". Kapely jako byly např. Cocteau Twins, ale hlavně skvělí My Bloody Valentine a Jesus and Mary Chaine (a pochopitelně také Slowdive) dost silně ovlivnily i země bývalého východního bloku, které byly velmi lačné po muzice ze západu. Netrvalo dlouho a tento styl významně zapustil kořeny i v tuzemské produkci. Skupiny jako Toyen, či Sebastians zaznamenaly pozoruhodný úspěch, ale natrvalo se uchytila jen Ecstasy of St. Theresa. Debutové album Susurate mám dodnes v mp3 na mobilu a čas od času si jej pustím.
Poté co skupinu zaregistroval slavný John Peel, tak měla nakročeno ke slušnému úspěchu, nicméně paradoxně právě v době své největší slávy skupina končí a z původní sestavy zůstává jen Jan P. Muchow, jehož album Free D nikterak nenavazuje na předchozí kytarové období. Dlouhou dobu to vypadalo, že se nad Extází zavřela voda, nicméně v roce 1999 přichází jako blesk z čistého nebo možná nejlepší album tohoto projektu vůbec - In Dust 3. Zvuk je opět totálně jiný, o vokály se namísto I. Libowitz stará Kateřina Winterová a spíše než shoegaze a ambient tyto skladby evokují náladu islandské divy Björk. Další desky (Slowthinking, Watching Black) pokračovaly v určeném stylu, který média překřtila na laptop-pop.
Proč tak rozsáhlý úvod?
Inu, Extáze nepatří zrovna mezi skupiny, jež by koncertovaly s železnou pravidelností týden co týden, vzhledem k vytíženosti ústředních aktérů (Winterová - divadlo, popř. film, Muchow - hudba do reklam, tu a tam i skupina Umakart a samozřejmě návštěva fotbalových klání Slavie Praha :-)), jsem tuto středu viděl skupinu poprvé živě. Koncertní podání některých skladeb působilo sice trochu podivně a nezvykle (ono je také těžké podobné skladby předvést při koncertu), nicméně skvělá atmosféra ambientně, post-rockově zabarveného popu (a to je trefný popis!:-)) je přitomná i za použití živých nástrojů. Asi nejvíce podle mého názoru vynikla skladba "Neon" z výše zmiňované desky In Dust 3. Jelikož jsem měl po ruce jisté digitální zařízení, tak jsem neváhal a za vydatné pomoci pana JLC natočil tuto kratičkou vzpomínku. Kvalita je samozřejmě dost mizerná, nicméně s trochou trpělivosti se to poslechnout dá.

"Čibo" a Mormoni

18. října 2010 v 19:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Moje babička - vskutku moudrá žena - často říkávala, že člověk by si nikdy neměl pořizovat  zboží od firmy, která se primárně zabývá výrobou úplně něčeho jiného. Nevím, zda ji k tomu vedla špatná zkušenost s gumovými hračkami od Baťi, či komisárek německého wehrmachtu, ale na tomto výroku jistě něco bude.
Do jisté míry jsem tak byl rezistentní i k nabídce firmy Tchibo, která je skutečně pestrá, nějaký čas "fušovali" i do elektronických spotřebičů, v současnosti však Tchibo - krom kávy, pochopitelně, budete znát díky různým druhům oblečení, které je možno nalézt ve speciálních obchodech (např. Pont nebo značková prodejna Tchibo). Slečna I. si u nich nedávno cosi koupila (slovo "cosi" je zcela vhodné, neboť některé kusy dámského oblečení jsou pro mě jen těžko identifikovatelné a s jejich terminologií mám podobné problémy jako s členěním opů) a s výsledným hadříkem byla celkem spokojená.
Červíček pochybnosti zahlodal a já jsem se navzdory zažitému předsudku vypravil rovněž na nákup. S výsledkem jsem spokojen, hřejivá "fleecová" (význam tohoto slova jsem si musel googlovat) mikina stále přijatelnou cenu a svoji funkci plní více než dobře.
Člověk by možná měl čas od času leckteré své názory trochu poupravit.
O tom, mě přesvědčila událost několik dní poté, kdy jsem v jednom hromadném dopravním prostředku narazil na dva muže z církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. "Trpím" totiž takovou vlastností, že i s neznámým člověkem jsem ochoten "zapříst" nějakou diskusi. Stávám se tak dobrovolnou obětí lidí zjišťujících veřejné mínění a Svědků Jehovových. S Mormony (jak se tato církev jinak nazývá) jsem však doposud zkušenost neměl, takže jsem jejich snahu - podanou s lámanou češtinou - velmi ocenil. Oni na oplátku ocenili mé skromné znalosti jejich učení (abych byl upřímný, tak ty znalosti v hlavě zůstaly kdysi dávno po přečtení nějakého komiksu, který se odehrával v Salt Lake City, známé to baště této víry) a jali se předestřít Kristovo učení v podání "proroka" Josefa Smitha. Bezesporu zajímavé setkání (i když snahy o pozvání do jejich misie jsem musel několikrát odmítat) pokazila skutečnost, že díky tomuto rozhovoru jsem se jaksi opozdil při vystupování a...., zkrátka a dobře jsem přišel pozdě na sraz s panem V., což se mi obvykle nestává :-(.
Poučení pro příště...

Bollywood v Praze!

14. října 2010 v 13:31 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
bollywood

Největší filmový průmysl - co do kvantity - se točí v Indii. Slavný Bollywood se za poslední léta stal zdrojem vtipů euroamerických diváků, stejně tak jako zdrojem inspirace euroamerických filmových tvůrců. Stačí se jen podívat na slavného Milionáře z chatrče (Boyle) nebo na snímek Guru (s Heather Graham). Indických filmů jsem za svůj život mnoho neviděl, krom nějakých koprodukcí snad jen seriál Máhabharáta, ale tam jsem se někdy uprostřed minutáže ztratil a následně usnul....
Indické bollywoodské filmy se vyznačují několika signifikantními aspekty, díky nimž je nemůžete v záplavě jiných přehlédnout. Už jen upoutávka na ně (plakát) musí být úžasně barevný a diváka náležitě navnadit na co nejširší spektrum zábavy. V každém správném indickém filmu by měl být nějaký milostný vztah okořenění náznaky erotiky (ale skutečně jen náznaky), nějaká pořádná rvačka se zvukem čínských bojovek, trocha tajemna, fůra romantiky a nakonec tance v barevném ošacení a samozřejmě s úsměvem. Na to vše filmové plakáty zvou a ve velké míře koneckonců i splní. Pokud však někde na plakátě vidíte kupříkladu honičku na motorových člunech a ve filmu samotném ji pak jen marně hledáte, tak nebuďte zklamáni. Tvůrci plakátů občas popustí svoji fantazii příliš z uzdy. V Indii to nikomu nevadí, jsou na to zvyklí, to jen my Evropané pořád rýpeme :-).
Každá správná bollywoodská celebrita (a že jich je) musí dbát pozorně i na svůj soukromý život. Samozřejmostí je umět zpívat a tančit (jinak by si tak v 80% filmů ani nemohla zahrát), ale nepsanou povinností je si i kýčovitě zařídit byt. Vůbec slovo "kýč" podle mého názoru nemá v těchto filmech stejný význam jako u nás, neboť kýčovité je tam snad všechno. Indům to nevadí, jejich život je dost jiný než ten náš, tedy i vnímání krásna mají pochopitelně o něco jiné a je to tak zcela v pořádku.
Určitě mohu doporučit zajít si na právě probíhající festival bollywoodských filmů, který můžete navštívit v kinech Aero a Světozor. Indické filmy se k nám jinak klasickou cestou nedostanou. O zábavu jistě budete mít postaráno, neboť něco takového se jen tak nevidí (a to nemyslím jen ironicky). Pro euroamerického diváka se jedná skutečně o velmi netradiční exkurz do myslí tamních obyvatel. Já osobně jsem včera navštívil snímek s českým názvem "Vnitřní boj", který mi tak trochu připomněl raná díla režiséra Eda Wooda Jr. Stejně jako mistr Ed, tak i jeho tvůrci se snažili do svého díla dostat snad všechny myslitelné žánry (pochopitelně, převládala romantika). To je něco, na co v našich podmínkách striktního žánrového škatulkování nejsme moc zvyklí. Jen se tam moc netančilo........, asi pokus o alternativu.
Indické filmy jsou pro nás těžko pochopitelné, podobně jako celá indická kultura. Pokud pro vás vrchol filmového kumštu představuje podobně jako pro mě třeba Kubrick, tak se v indické tvorbě budete trochu hledat. Nicméně i tak se jedná bezesporu o velmi zajímavé snímky, o které by český divák neměl zůstat ochuzen.

Sequence Theory Project - Toyland (2010)

10. října 2010 v 23:10 Hudba z ouška do ouška
Deska Toyland je neuvěřitelně citlivá hudba se smyslem pro detail, která plyne na pohodových vlnách trip-hopu. Jejich hudba svérázným způsobem reflektuje současné světové problémy zneužívám peněz počínaje a zneužívám dětí konče.
Hudebně mi to trochu připomnělo trochu zvláštní mix mezi Hooverphonic a Phoenix :-).
Zbývá snad jen dodat, že album má 39 minut a u nás si jej v obchodech asi jen tak nepořídíte (což dnes nemusí zase tak moc vadit).

Kouř na stříbrném plátně

9. října 2010 v 11:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Že kouření je dnes out stejně jako "kalhoty do zvonu s kapsou na kolenou" (Červený trpaslík) je asi jasné i malému dítěti. Přesto však mnoho lidí kouří i dnes (s různým odůvodněním).
Jistě jste si ale všimli, že třeba na rozdíl od osmdesátých let se dnes ve filmech moc nekouří, respektive kouří tam většinou jen záporné postavy, které stejně na konci zemřou...
Skutečně, pokud se nejedná o nějaký výsostný retro, či artový snímek, tak se kouření na stříbrném plátně objevuje opravdu jen výjimečně. To dokonce došlo tak daleko, že se uvažovalo o zpřístupnění "kouřících filmů" jen pro dospělé. Dětem by tak bohužel asi vypadl seriál Jen počkej, kde hlavní zaporňák Vlk inhaluje jedna radost. Možná by ho však vzali na milost, Vlk nad Zajícem nikdy nevyhraje a v běhu je rovněž vždy poražen. Pěkné ponaučení.
Já si v této souvislosti vzpomenu na komiks Rychlé šípy, kde se krom hlavních superhrdinů vyskytovaly i jiné pochybné partičky (Bratrstvo kočičí pracky, Tlouštík, apod.), z nichž dost lidí kouřilo. Při vzájemném měření sil jim to však Dušín a spol. náležitě nandali a poučili "plantážníky" o tom, že je to fuj a škodlivé.
Panečku, to je dobrá prevence, kam se na to hrabe EU, která chce černobílé cigarety bez jména.
Mimochodem, zpátky k těm filmům, kdyby Vás zajímalo, ve kterých filmech se kouří, tak se mrkněte na TENTO seznam.
Je jich dost, co?

Zacyklená smyčka

8. října 2010 v 9:15 Hudba z ouška do ouška
Znáte ten pocit, když náhle slyšíte písničku, kterou velice dobře (slovo velice, prosím, podtrhnout) znáte, jen jste ji bůhví proč už několik let neslyšeli a ani se vám po tu dobu ničím nepřipomenula?
Včera večer jsem si trochu projížděl stránky youtube a našel podobných skladeb mraky. Je to docela příjemné vzpomínání (zase sentiment?!!!?), k většině těch skladeb se váže nějaká událost, příběh, který si možná už nikdo jiný ani nepamatuje.


A nakonec ještě jedna "lynchovina" :-)

Sentiment...

5. října 2010 v 20:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Patřím mezi lidi, kteří se neradi zbavují věcí, jež se jim nějakým podivným způsobem dostaly "do srdce". Mám doma kupříkladu jednu starou, zelenou bundu, na níž se už asi před dvěma lety objevily nesporné známky prožitých let a událostí. Prostor okolo rukávů obsahuje malé díry, jež se pozvolna spojují ve větší celky, což není moc dobré. Přesto bych tu bundu asi jen tak nevyhodil. Čas od času ji i nosím. Toto ještě není tak hrozné, ale vězte, že kdesi vzadu ve skříni s oblečením archivuji své dětské tričko (přestalo mi velikostně dostačovat zhruba v 9 letech) s úžasným obrázkem hlavních hrdinů známého filmu "Velká sýrová loupež". Úžasný film, pokud jste jej neviděli, tak to musíte honem napravit :-). Já si jej tedy z jisté úcty a obavy z pocitů dětského rozčarování raději už nepouštím..., ale stejně, ty vzpomínky...
Uchovávat si věci, na něž máte příjemné vzpomínky je jistě bohulibé, nicméně pokud vám ony předměty leckde vyplňují většinu volného prostoru, tak něco určitě není v pořádku. Otazník se tedy zvolna vznáší třeba nad bohatou sbírkou videokazet, na které se člověk přes všechen sentiment asi jen tak nepodívá a nad početnou labologickou sbírkou, jejíž "artefakty" již dávno přestaly sloužit svému původnímu účelu :-).
P. S. A nedávno jsem nalezl dokonce svoji písanku z první třídy, tak úžasné vlnovky bych dnes už nesvedl :-).

Cloverfield (2008)

3. října 2010 v 8:31 Filmové recenze
Film Cloverfield (mimochodem u nás poměrně trefně překládaný jako Monstrum) si užil svoji slávu počátkem roku 2008, kdy se o něm hojně diskutovalo. Velkou pozornost vzbuzoval hlavně producent J. J. Abrams, který byl tehdy mnohými filmovými fanoušky doslova oslavován. Jeho televizní seriály Alias a Lost měly miliony napnutých diváků po celém světě, takže se natěšení filmové obce na Cloverfield nelze vůbec divit. Režie se ujal Matt Reeves, který však s velkým filmovým plátnem neměl doposud prakticky co do činění, nicméně dlouholeté přátelství s J. J. Abramsem jistě sehrálo svoji roli.
cloverfield
Film se snaží působit autenticky, přesvědčivě - takřka dokumentárně. V reálu to ale znamená, že se nechal inspirovat módní vlnou snímků, které jedna z hlavních postav natáčí na nějakou kameru. Tento styl filmového vyprávění má jistě nesporné výhody (pocit napětí a toho, že by se to skutečně mohlo stát), ale i své "mouchy", lze si totiž jen těžko představit, že postava s kamerou natáčí vše na pásku zatímco jde o život. Většina lidí by v dané situaci pravděpodobně kameru odhodila a jala se spasit svůj nebohý život :-). Cloverfield se ale tohoto žánru zhostil celkem dobře a řadí se tak po bok snímků jako je Blairwitch project, Deníky mrtvých, či můj oblíbený hororový kousek - REC. Jistě není náhodou, že všechny tyto snímky se můžou pyšnit nálepkou horror. Tento žánr "autentických záběrů na kameru" je na to více než vhodný.
Pokud patříte mezi diváky, kteří rádi ve filmu odhalují tajemné souvislosti a překvapivé pointy, tak můžete být trochu zklamáni. O původu samotného monstra se nic nedozvíte (rýpavá poznámka: nepoužil snad něco podobného Abrams i v LOST?), takže se můžete stejně jako hlavní postavy jen dohadovat, co že se to vlastně děje.
A co že se to vlastně děje? :-)
Zápletka je celkem jednoduchá. Snímek začíná poměrně nudnými záběry (kde ale máme koneckonců i možnost si prohlédnout "kameramana" těsně předtím, než mu předchozí postava předá kameru) jedné oslavy v New Yorku, která je náhle přerušena řáděním jakéhosi monstra v ulicích města. Jakkoliv to vypadá hloupě a jednoduše, tak ve výsledném efektu se na film dá dívat, je napínavý a rozhodně tedy ne nudný. Velkou nevýhodou je ale krátká minutáž (asi 82 minut! Což je na celovečerní film zoufale málo...) a neodbytný pocit, že s danou látkou by šlo pracovat i lépe. Originální však film určitě není (a ono je dnes na filmovém poli již máloco), možná Vás nepřekvapí ani to, že jeden z hlavních hrdinů snímku má odjíždět pracovat do Japonska (domova slavné Godzilly...., tak co, už jsme doma? :-)).