Duben 2010

Internetový pravěk

30. dubna 2010 v 14:47 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Od pana M. mi přišel zajímavý mail s odkazem na stránku, která Vaši webovku "přetaví" do vizuální podoby cca poloviny let devadesátých.
Ono se to zdá jako doba krátká, ale v nekončícím prostoru jedniček a nul už uteklo hodně vody (která je složena rovněž z jedniček a nul). Jak by vypadala tato stránka se lze přesvědčit zde.
Pokud chcete provést podobný pokus, tak se stačí podívat na http://wonder-tonic.com/geocitiesizer/index.php

Film Noir - Venia (2009)

28. dubna 2010 v 10:01 Filmové recenze
Pokud si hodně libujete v temných záběrech filmů s atmosférou neopakovatelného "noir", tak jistě nepohrdnete krátkometrážním studentským snímkem, který se nachází pod tímto textem.
Já mám osobně k žánru "noir" dost specifické postoje. Dříve mi přišel poněkud klišoidní, tedy až do doby, kdy jsem zjistil, že veškeré to klišé je vlastně záměr a v podstatě se tedy ani o žádné klišé nejedná. Poctu tomuto žánru skládali umělci jako byl třeba jeden z mých oblíbených tvůrců A. Hitchcock (pro mě osobně zůstane zcela výjimečný jeho počin Vertigo, který sice byl již natočen v barvě, ale atmosférou a pojetím příběhu zůstává stoprocentním "noir"), či později i Woody Allen.
Dnes je film noir v podstatě už mrtvou záležitostí, která se na stříbrném plátně objevuje jen v parodiích, recesích, či v nepatrných odkazech pro filmové fajnšmekry. Další možností jsou pak už jen studentské filmy, na jejichž praktickou ukázku se po přečtení tohoto skromného příspěvku bezesporu těšíte.

Bruno (2009)

27. dubna 2010 v 14:03 Filmové recenze
bruno - film
Bruno je dalším alter egem britského komika S. B. Cohena (např. Ali G, Borat) a stejně jako jeho předchozí filmy je i tento dost kontroverzní.
Slušelo by se říci - silná káva.
Mnoho lidí možná ani film nedokouká do konce, některým z něj může být špatně, jiní lidé se zase smíchy válí po kinosále. A někdy se stane, že Bruno ve Vás vyvolá všechny ty pocity najednou.
Ukázkový příklad ambivalentních emocí :-).
Bruno je homosexuál - a dává to na sobě náležitě znát. Poté, co je vyhozen z jedné rakouské televize, cestuje do USA, kde se chce - po vzoru ostatních rakouských hvězd (např. Schwarzenegera a Hitlera) - proslavit. Jistě, Hitler do USA necestoval, ale to nevadí.
Bruno je nevysloveným archetypem homosexuála se vším provokativním, co k tomu patří. Stejně jako v případě Borata uvádí "běžné" lidi do kontaktu se svojí "nenormalitou" a tím se snaží demaskovat jejich vlastní pokrytectví, předsudky a jiné nechutnosti, které ve výsledku jsou daleko horší než Brunovo máchání penisem před televizní kamerou (ano, takový záběr tam skutečně je!).
Bruna nelze odsoudit ani zatratit, neboť se podle mého názoru nejedná jen o povrchní čuňárnu, ale o docela dobrý výsměch současné společnosti. Závěrečná scéna v bojovém ringu je toho dost dobrým příkladem.

Jan Brothánek - Poslední rok v československém Bruntále (1938)

25. dubna 2010 v 11:03 Recenze knih
jan brothanek
Útlá knížka páně Brothánka (ano, to není překlep) byla napsána krátce po osudových událostech roku 1938. Pan Jan Brothánek plnil funkci posledního okresního hejtmana Okresního úřadu v Bruntále, ač sám je rodák z Klabavy u Rokycan, a ve své knize tedy dosti zasvěceně popisuje události na Bruntásku.
Bruntálsko tehdy bylo krajem povícero německým. Podle lidového sčítání z roku 1930 měl celkem 49 134 obyvatel, z nichž však Čechů byl jen něco málo přes 2%. Oba národy však vedle sebe žily celkem pokojně až do doby, kdy se rozšířila "anschlussová" psychóza. Obsazení Rakouska velkou část obyvatel Bruntálska podle tvrzení pana Brothánka silně radikalizovalo. Dalším bodem na pomyslné stupnici radikalizace pak jistě byly známé Karlovarské požadavky SdP. Patřičné úřady samozřejmě eskalaci provokací a zjevného - či skrytého - násilí nemohly zcela ignorovat. Před půlnocí 20. května 1938 byla provedena pohotovost stáží obrany státu. Tyto oddíly - dále nazývané SOS - na pan Brothánka jistě silně zapůsobily, neboť dále o nich píše s velkou pečlivostí a vřelým vztahem. Prapory SOS měly rozličné povinnosti, např. zajišťovat zpravodajskou službu v pohraničí, střežit státní hranice, eventuelně i zadržovat nepřítele a napomáhat případné nutné evakuaci obyvatelstva. Je zcela logické, že se tito odvážní muži v jednotkách SOS dostali do konfliktu s tzv. "Freicorpsem", či Ordnery. Tyto střety eskalují po 20. září, kdy se v hraničních oblastech pravidelně střílí a je i několik mrtvých a zraněných. Jeden z nejvážnějších incidentů se odehrál u četnické stanice v Liptani - okres Krnov - která byla po těžkém boji obsazena jednotkami ordnerů 22. září 1938. Nutno podotknout, že všichni obránci četnické stanice v boji proti přesile padli. Mnoho dalších členů jednotek SOS se muselo z obsazených oblastí, kde už přestávaly platit zákony ČSR a moc přebírali ordneři a Freicorps, probojovávat zpět do vnitrozemí, kde opětovně zaujali obranné postavení.
Skutečné "dny hrůzy" ale pro Bruntál následují po mobilizaci, kdy se tři noci po sobě bojuje přímo v městě. Tyto nepokoje ukončí až vyhlášení stanného práva. Brothánek píše o událostech velmi emotivně a čtivě. Je zřejmé, že boj o naše pohraničí velmi silně prožíval. Stejně tak se jeví i popis situace po obdržení zprávy o přijetí mnichovského diktátů, "Sedíme bledí, hlavy schýlené na prsa, když už bylo dávno po projevu! Každý prožívá svůj vlastní bol, bojuje svůj vnitřní boj! Slzy se nám derou z očí a tekou potůčkem po tváři! V našich srdcích se cosi láme, tříští, več jsme věřili celých 20 let! Tož všichni nás zradili! Nemáme na světě ani jediného přítele. Jsme všichni opuštěni, všemi hozeni přes palubu?"
Možná se nám zdá dnes líčení trochu příliš emotivní, nicméně věřím tomu, že lidé, kteří svému poslání de facto zasvětili podstatnou část života museli mnichovský diktát prožívat jako skutečné trauma, která se nám i jinak promítlo do dalšího dějinného vývoje dvacátého století.
Kniha "Poslední rok v československém Bruntále" je velmi zajímavou publikací, kterou vydala Nadace Landek v Ostravě a Klub Českého pohraničí. Podle mého názoru se jedná o místy trochu pozapomenutý úhel pohledu na události, jež vedly k hořkému konci první republiky.
JUDr. Jan Brothánek zemřel 9. listopadu 1944 v Telči. Za Protektorátu byl spolupracovníkem Rady tří a v roce 1946 získal posmrtně Československý válečný kříž.

LOST - Pravda? Lež?

24. dubna 2010 v 22:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pokud patříte mezi fanoušky seriálu LOST, tak jistě nepohrdnete následujícím odkazem.
Je to podvrh, či se snad skutečně někomu podařilo získat "call sheet" z poslední epizody s názvem "The End"? Nejzajímavěji se pochopitelně jeví ta pasáž "Jack in Hell", i když se přiznám, že přidávat do už tak místy překombinovaného seriálu další prvek by asi nebylo to pravé.
Inu, už se nemohu dočkat dalšího dílu :-)
http://gawker.com/5522253/exclusive-what-does-this-call-sheet-tell-us-about-the-lost-series-finale-updated
lost

Ať bába volí pravici

23. dubna 2010 v 18:36 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zaujala mě zpráva, kde se oznamuje, že populární herci Mádl a M. Issová vybízejí mladé lidi (mezi které sami pochopitelně oba patří), aby přesvědčili své prarodiče (výslovně tam uvádějí slova "dědu a bábu") k volbě pravicových stran. Sami tvrdí, že nepracují v žoldu nějaké pravicové strany, ale z vlastního interesu.
Inu, proč ne.
Co mě ale trochu zarazilo bylo tvrzení, že, "Jestli v týhle zemi zvítězí u příštích voleb levice, tak za to můžou starý lidi, protože to jsou ty, kteří levici volí". To je nesmysl, mezi mladými lidmi je sice více rozšířena obliba tzv. "pravice", ale osobně znám mnoho mladých (počítejme od 18 do 30 let), kteří mají z rozličných důvodů blízko k levicových stranám (ať již je příčinou idealismus, reálné přesvědčení, či jen módní póza)
. Mádl a Issová možná žijí v ustálené představě, že levicovou stranu může volit jen sentimentálně uvažující důchodce. Otázkou je také, jaké skutečně pravicové strany u nás mají na mysli. Nepřímo jsem pochopil, že se asi jedná o podporu ODS a TOP09 (pokud ne, tak se omlouvám). Daleko pravicovější mi ale přijde například strana Svobodných občanů, či Konzervativní strana. To ale nejsou rozhodně politické subjekty, které by byly dostatečně "cool" a "in" pro mladou generaci (opět osobní zkušenost, pokud jsem na omylu, tak se omlouvám).
Tato zpráva jen potvrzuje, že letošní sněmovní volby budou "zvláště vypečené".

Golden Axe

22. dubna 2010 v 17:29 Počítačové hrátky
golden
Golden Axe, jméno, jehož vyslovení mnohým rozbuší srdce na míru místy až nezdravou.
Ano, tak se hlásí pravá legenda.
Na počátku byla jednička a nula. Z jejich vzájemných nekonečných kombinací se začaly rodit počítačové programy. Člověk je pochopitelně tvorem hravým, takže mu nečinilo velkých problémů si i z tohoto utvořit zábavu. Jedna z prvních počítačových her byl slavný Pong, primitivní, leč zábavný. Pro mě osobně počítačová historie však začíná až s příchodem hry Golden Axe.
Žánrově se jedná o fantasy akční řežbu (doslova). Hra sice má jakýsi příběh, ale ten je prostší než _________ (doplňte si jméno neoblíbené populární osobnosti), či dokonce než ___________ (doplňte jméno ještě více neoblíbené osobnosti). To vůbec ale nevadí, neboť o příběh zde ani nejde. Na začátku si vyberete jednu ze tří možných postaviček. Zde se možná nachází jedna z výrazných chyb ve hře, neboť postavičky nejsou dostatečně herně vyvážené. Z celé plejády (Barbar, Amazonka a Trpaslík) to zcela jasně vyhrává - překvapivě - malý, zelený trpaslík s nabroušenou sekerou. Jelikož hra podporuje i multiplayer (rozuměj na jednom počítači, o síti se tehdy pochopitelně neuvažovalo), tak tato situace velmi často vedla k dohadům, "kdo že to bude hrát za toho trpaslíka".
Hra vyšla v roce 1989 ve společnosti SEGA, která se tímto počinem etablovala jako jednička mezi herními arkádami. Obsahuje celkem - pokud si pamatuji - 8 levelů, které jsou s přibývající dobou stále obtížnější. Celkově však hra nebylo nijak moc těžká a po krátkém tréninku došel do finále hry skoro každý. V dnešní době si pod win xp, vista, apod. hru pochopitelně nezahrajete, ale díky existenci různých emulátorů to nakonec stejně jde.
Trocha vzpomínání na časy podivně zářících monitorů a pixelově odporných postaviček, jejichž pohyb je podkreslen midi hudbou, není nikdy na škodu. Snad se jedná jen o sentiment, ale když jsem na internetu hledal nějaký herní obrázek z Golden Axe, tak mě přepadl takový zvláštní pocit.
Ano, hry typu Golden Axe měly ve své době jisté kouzlo i kvůli tomu, že se rozhodně nejednalo o produkt směřující k širokým masám (jak je tomu u počítačové zábavy hojně dnes).

Záhodně záhadný nález

19. dubna 2010 v 18:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávný výlet do oblasti bývalých Sudet byl velmi zajímavý. Krajina je v porovnání s tou moji domovskou trochu jiná, v celém prostředí je navíc i teď - po letech - silně cítit německý vliv. Ten se odráží hlavně na starých, rozbořených staveních a jejich stavebních prvcích. Skutečně uchvátná atmosféra, která je prostoupena i přítomností mnoha československých pevnostních základen, kterých tam je stejně jako pověstných hub po dešti. Zvláště zajímavé jsou pak opuštěné převážně německé hřbitovy, jež se ale želbohu nacházejí ve značně neúnosném stavu. Politický vývoj posledních cca 80 let se na přírodě i architektuře značně podepsal. Jelikož je jeden pohled víc než tisíc slov (jak se s oblibou říká), tak sem jistě brzy dám i nějaké snímky. Neberte to prosím - v případě německých hřbitovů - jako nějakou nekrofilní zábavu :-). Nedaleko od jednoho takového pietního místa jsem na zemi nalezl knihu. Byla to publikace velmi obsáhlá s názvem WINDOWS XP. Je pro mě zcela velkou záhadou jak se tato kniha od vydavatelství Computer Press dostala až kamsi na pole nedaleko města Bruntál (německy Freudenthal). Jelikož kniha byla v celkem dobrém stavu - a win xp je můj aktuální operační systém na pc i na notebooku - tak jsem si ji pečlivě zabalil do igelitky a nakonec přes takřka celou republiku odvezl až domů. Původní vlastník knihy by se jistě divil jaký že to kniha měla osud. Ale co, když existuje i cestovka pro plyšová zvířátka, tak bychom v tomto ohledu mohli být spravedliví i ke knihám. Zvláště k těm o počítačových programech, které bohužel velmi rychle zastarávají. Po několika málo letech se stanou zcela zbytečnými, ani antikvariáty se s podobnými tituly neobtěžují, takže končí bůhvíkde,...třebas i na poli poblíž Bruntálu. Kniha je psána populární formou, nic extra důležitého, neznámého se zkušený uživatel nedozví, ale přesto bylo příjemné si v ní několik stránek počíst.

Dokumenty

17. dubna 2010 v 8:50 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Mnoho lidí má rádo dokumentární filmy. Znám jedince, kteří jejich faktografičnost, přesnost nadřazují nad filmy povícero umělecke, nad filmy s touhou fabulovat a unášet se na křídlech fantasie. Nic proti tomu, důležité jsou podle mého názoru složky obě.
Zatímco filmy nedokumentární nebývá problém si nějak opatřit (ať již v prodejně Bontonlandu, u stánku s novinami, či jinak), tak s dokumenty bývá často docela kříž. Jistě, některé máte v archivu dané televizní stanice, což je dobře, nicméně pohodlí toho mít dokument uložen na pevném disku (mimochodem, všimli jste si, jak se dnes již málo používá výraz "pevný disk"?), či disku kompaktním se podle mého názoru nevyrovná.
Pro Ty z vás kteří sdílíte můj pocit zde mám odkaz na jednu výbornou internetovou stránku (de facto je to blog), kde si můžete mnoho dokumentů stáhnout. Z těch starších doporučuji ten o roku 1968 a z těch novější jistě krátký snímek o pokusech s LSD na našich vojácích, či slavný cyklus - Stínoví vojáci (z roku 1998).
http://avidokumenty.blogspot.com/search/label/%C4%8Cesko-historie

Potápějící se lodička a jiné šílenosti

14. dubna 2010 v 11:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
titanic
Dnešní den je významný z toho hlediska, že uplynulo právě na den přesně (respektive uplyne zítra) 98 let od doby, kdy se na dno oceánské podíval slavný Royal Mail Steamer (od toho zkratka RMS) Titanic. Když jsem byl ještě malý chlapec, tak mě podobné "velké" věci dost fascinovaly. Ani nevím, zda to bylo způsobeno famózností, komerční popularizací, či prostě jen "velikostí", narušením snu o dokonalosti a neomylnosti lidského ducha, že mě toto téma tak uchvátilo. Svůj neoddiskutovatelný vliv na tuto skutečnost jistě měla i kniha M. Hubáčka s prostým názvem Titanic. Podle mého názoru se jedná asi o nejlepší publikaci, která zpracovává dané téma. Kniha obsahovala i hodně fotografií, takže dojem byl takřka dokonalý. Pamatuji se, že mě tehdy docela děsily snímky pocházející z Ballardovy expedice. Tajemná tma vůkol vyhlížela značně nepřátelsky a pokrytí vraku lodi rozličnými vodními parazity rovněž. To bylo někdy v roce 1992.
Děti mají vůbec tendence se pro něco bezmezně nadchnout, obvykle se jedná o věci "velké". Velké buď svým významem nebo prostě jen tím, že se z nich "velké" věci posléze dělají. Mnoho dětí - koneckonců mě nevyjímaje - si prošlo svoji mánii z dinosaurů ještě dávno před uvedením Jurského parku do kin. Obrovita monstra - jejichž tělo možno bylo pokryto peřím, tady se mi začíná bortit jeden sen :-) - jsou další takovou "velkou věcí". Ve své době byli mocní, de facto nepřemožitelní, a přesto nedokázali zabránit blížící se katastrofě. Alternativní vhled rodinného seriálu Dinosauři neberte prosím v potaz :-).
Ale jsou i věci na první pohled "malé", pro které se člověk dokáže nadchnout. Pro mě to v určitém věku byla malá, dřevěná figurka Hurvínka. Ten chlapec mi byl velmi sympatický svoji vyřídilkou a vtipem, kterému se někdy zasměji i teď. Do nekonečna jsem tehdy poslouchal magnetofonové pásky, kde Hurvínek poučuje o pravidlech bezpečnosti na silnici, správné výživě, apod. Své okolí jsem tím jistě musel leckdy přivádět k šílenství :-).
A dnes toho dřevěného chlapce s blonďatými chlupy na hlavě spatřím "live". Trochu pozdě, vím, ale naštěstí Divadlo Spejbla a Hurvínka hraje hry i pro dospělé diváky. Nevím přesně co od toho čekat - a trochu v hloubi duše se obávám, že si přivodím menší zklamání a tím i zničení dětského snu - ale předpokládám, že se nebude jednat o nějaké "košilaté" představení.
Hurvínek je prostě borec!
P. S. Poznámka k obrázku na počátku článku. Modrá verze této malby se nachází na přebalu mého vydání knihy pana Hubáčka. Jedná se o dílo umělce Willyho Stöwera.
P. P. S. Svoji fascinaci Titanicem jsem dostatečně saturoval před časem. Více zde. Lidé by si své sny měli plnit.

Prázdniny v Římě (Roman Holiday) 1953

13. dubna 2010 v 14:42 Filmové recenze
rh
Prázdniny v Římě jsou klasickým filmem, který drží jeden zajímavý primát - stal se totiž prvním americkým filmem, který byl točen celý mimo území USA. Zároveň se jedná o snímek, který v podstatě odstartoval hvězdnou karieru Audrey Hepburn a má krásnou nominaci na 10 Oskarů.
V podstatě se jedná o romantický film s prvky komedie. Svým způsobem to jistě bude film dost vlivný, neboť některé jeho scény jsou hluboce zaryty do paměti filmových fandů stejně tak silně, jako iformační panely v městě Řím, které informují návštěvníky jaký film se na kterém místě odehrával.
I zde dávát režisér Wyler - podobně jako jiní tvůrci - hlavním postavám možnost nahlédnout do dechberoucích zákoutí města, jedná se např. o fontánu Di Trevi, Koloseum, Španělské schody, apod. Ta místa se sice od tehdejší doby dost změnila (dotěrní pouliční prodavači květin, původem snad z Pákistánů a někteří i z Afriky ve filmu vidět nebyli), ale duch lokací je stále stejný.
Audrey zde hraje Annu, mladičkou aristokratku (princeznu), která je suchopárným stylem života silně znechucena a chystá si svou vlastní malou revoltu vůči královskému protokolu. Uteče do města, kde potkává mladého (no, mladého, prostě muže v lepších letech) novináře (Gregory Peck), který tuší novinářskou senzaci, a proto se raději vydává za prodejce...hnojiv. Jak jejich vzájemný vztah dopadne tu snad není třeba sáhodlouze rozepisovat (film je to dost známý, navíc v dnešní době sdílených dat asi nebude nikomu počítačově gramotnému činit problém jej případně shlédnout).
Film je to celkem svižný (vzhledem k datu výroby), milý, vtipný a v závěru možná i trochu té slzičky ukápnete. Každopádně herci hrají tak jak mají, památky Říma tu jsou v celé své kráse a navíc i "drsnější" povahy se v tomto případě vůbec nemusí stydět za to, že sledují "romantiku", neboť toto je přece již dávno klasika :-).

Erazim Kohák - Domov a dálava (2009)

10. dubna 2010 v 17:37 Recenze knih
Domov a dálava s podtitulem "Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení" je zatím poslední knihou známého filosofa Erazima Koháka. K tomuto jedinci můžete zastávat rozličný postoj, podle kterého se bude odvíjet bezesporu i váš vztah k této knize. Ten může nabývat podoby nekritického obdivu i zamračených očí. Pokud mohu mluvit za sebe, tak musím předně zmínit, že k filosofickému výkladu páně Koháka jsem měl vždy poměrně blízko, takže i k tomuto textu by bylo záhodno přistupovat trochu s rezervou. Jsem si ale samozřejmě vědom toho, že jsou i protichůdné teze, které jsou zcela v rozporu se závěry (dá-li se to tak nazvat) této knihy. Podobné to je koneckonců ale asi u všech společenskovědních prací.
Kohák se v této knize zamýšlí nad identitou, totožností českého národa, o to, zda dáva smysl a - pokud vůbec - jaký je její obsah. S vyprávěním začíná v době husitské, kterou se snaží očistit od romanticky nacionálního balastu. Ve své definici "národa" je Kohák blízký Renanovi. Pro národ má celkem 3 kritéria, 1 - sdílené vzpomínky (sem spadají o romantické představy o "národu jedné krve"), 2 - sdílené reálie (země, jazyk) a 3 - sdílený pohled do budoucna. Za jednu z příčin husitské revoluce považuje Kohák i "strach z nespasení duše", neboť tehdejší lid si byl bezesporu vědom bezbožného života mnohých církevních protagonistů a obával se, že pod takovýmto duchovním "vedením" života věčného neobdrží.
Za další určující bod české národní identity popisuje Kohák, zcela logicky, naše národní obrození. České národní obrození bylo do jisté míry jedinečné, neboť mělo silně sociální rozměr. Většina buditelů byla z nuzných poměrů (narozdíl od např. Maďarska, kde se o "probuzení národa" zasloužila velkou měrou šlechta). Vznikla tak "nová česká elita", která se povětšinou skládala z umělců, spisovatelů, apod.
Kohák se dále věnuje českému myšlení 18. a 19. století. Pojetí přirozeného a historického práva na "českou kotlinu", zároveň upozorňuje i na ošidnost pojetí přirozeného práva, neboť rozličné etnické skupiny jej mohou pojmout zcela po svém. Tato myšlenka se nám koneckonců projektuje i do století 20.
Velkou část prostoru v knize dostává T. G. Masaryk. Kohák nastiňuje jeho "pojetí dějin" (uvozovky tu jsou vhodné), kdy TGM vidí lidstvo, jež roste k humanitě, demokratičnosti a překonává teokratické způsoby vlády. Tak Masaryk interpretoval i 1. světovou válku. Stran Masaryka tu je velmi zajímavá pasáž, kterou bych si dovolil odcitovat, "..(Masaryk) neměl sebemenší iluze o bolševické revoluci v Rusku. Přesto si dělal naděje, že tato revoluce překoná své stinné stránky proto, že je v podstatě demokratická ve druhém, populistickém smyslu slova....jednou či dvakrát ke konci svého života vyslovil naději, že prý k podobnému vývoji dojde i v nacistické revoluci..."
V některých aspektech je určitým protikladem TGM Jan Patočka (muž celkem 3 tváří, 1- socialistický výklad, 2 - Heideggerova linie, 3 - blízká Kantovi a také TGM), jehož Kohák považuje za dalšího jedince, který formuloval "národní filosofii". Kohák se dále věnuje i současné situaci, při jejímž popisu si neodpustí kritické poznámky na adresu V. Klause. Dnešní společnost čelí velkému nepříteli, což je Nicota. Dříve jsme totiž poměrně snadno dokázali najít nepřítele (nacisté, komunisté, jak tvrdil Kosík), ale dnes... NIC je tím, co nás ohrožuje, když nás prostoupí konzumní horečka až do morku kostí. Nic proč žít, Nic čemu věřit, tolik jídla a Nic, co by živilo srdce a mysl. Nic. Zbývá jen koloběh krmení, množení a umírání...
Právě ztrátu ideálů, "velkých příběhů", či život bez struktury a smyslu považuje Kohák za velké nebezpečí, která z nás může utvořit jen bezduché, konzumní loutky. V dnešní převážně ateistické společnosti, která zažila svoji deziluzi ze slibovaného "rovnostářského ráje", jak hlásala KSČ, se mnoho lidí upnulo ke spotřebnímu stylu života, kdy se snaží sebe sama přesvědčit, že pořizováním si stále nových a nových věcí zaplní svoji vnitřní prázdnotu. Tento způsob života pochopitelně přímo vyžaduje uplatňovat paradigma neustálého pokroku, což je ale zároveň neudržitelné z hlediska limitů naší planety.
Jakousi naději, smysl naší existence, či chcete-li - podstatu identity vidí pak Kohák v "ekologické odpovědnosti, která vyžaduje nutnou provázanost s morálním řádem.
Vždyť všichni jsme jen dělníci na vinici Páně.
Kniha je to každopádně zajímavá a podnětná, a to i - podle mého názoru - pokud jste s velkou částí Kohákových názorů v rozporu.

Dveře jsou zpátky :-)

9. dubna 2010 v 21:38 Hudba z ouška do ouška
Takřka neuvěřitelná věc - z mého hlediska - se stala skutkem. V červenci tohoto roku v pražském Kongresovém centru vystoupí 50% slavné skupiny šedesátých let The Doors. Nádhera.
Doors již od "mala" patří mezi mé srdeční záležitosti a jejich koncert si nenechám rozhodně ujít, neboť vím, že v opačném případě bych toho asi do konce života (který snad bude náležitě dlouhý) litoval. Další podobná šance v rámci ČR už patrně jen tak nebude (vzhledem k věku zbylých členů skupiny).
Samozřejmě, Jim Morrison už dávno není mezi živými (a s ním je v trapu i velké kouzlo a charizma celé skupiny), nicméně i poloviční (třetinoví?) Doors jistě mají co nabídnout.
Teď už jen sehnat ty předražené lístky a udělat si na patřičný den patřičné volno :).
Připomeňme si jejich psychedelický, "šedesátkový" rock díky tomuto lehce raritnímu videjku.

Sázky a jejich Fortuna

8. dubna 2010 v 15:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Propadáte někdy sázkám? Já musím řici, že v tomto ohlednu jsem celkem klidná bytost. Kdysi dávno jsem vyhrál v Tutovce 20 kč (a následně je vsadil do dalšího losu, který však nevyhrál vůbec nic). Víceméně ale všechna možná slosování považuji za mrhání časem a prostředky. Snad až na sportovní sázky, na kterých mi vždy imponovalo to, že zde nerozhoduje jen princip náhody, ale člověk může svými znalostmi daného sportovního odvětví přiklonit slečnu Fortunu trochu více na svoji stranu. Mimochodem, zajímalo by mě, zda by také nebylo záhodno vytvořit nějakou personifikaci Fortuny sportovní, když už máme ty různé "Štěstěny" rytířské, válečné, apod. Taková dáma by jistě měla upřený zrak kamsi před sebe, v ruce sázkový tiket, seděla by na dostihovém koni, pravou nohou kopala do míče, v jedné ruce držela hokejku a v další třeba oštěp.
Nebyla by to krása?
Impulzem k tomuto článku byla výhra 121 kč v sázkové kanceláři Fortuna.
:-)

Moon (2009)

6. dubna 2010 v 15:33 Filmové recenze
moon
Snímek Moon je žánrová sci-fi, která se odehrává - překvapivě - na Měsíci. Jedná se jistě o film, který svým producentům velkou díru do kapes neudělal. Není to sice zrovna film nízkorozpočtový, ale co se týče četnosti hereckých tváří, tak si zde tvůrci vystačí skutečně s minimem. Většinu filmu tu totiž odehraje skvělý Sam Rockwell v roli Sama Bella, osamělého kosmonauta na Měsíci, který musí po 3 roky - tak dlouhá je jeho služba - dohlížet na těžbu, konkrétně se jedná o nějaký plyn, ale to není pro vývoj děje důležité. 3 roky jsou dlouhou dobou, takže je jasné, že se Samovi dost stýská po Zemi, lidech,...a hlavně po své půvabné manželce. Na měsíční stanici navíc nefunguje již drahnou dobu přímé vysílání se Zemí, takže Sam má smutku na rozdávání.
Celá stanice a její pozadí jsou však čímsi zvláštní, podivné. Sam to zjistí krátce po ošklivé nehodě, která se mu stala cestou k jednomu těžebnímu přístroji. Na Měsíci není sám.
Moon je skutečně velmi podařená sci-fi s propracovaným příběhem a zajímavou atmosférou. Úžasnou roli tu má Kevin Spacey (byť jeho tvář nikdy neuvidíme), který namluvil měsíčního robota.
Celý film má silnou, odtažitou, industriální atmosféru, která je patrná z ozvučení i z prvních záběrů. Rozhodně  toto dílo doporučuji ke shlédnutí všem fanouškům sci-fi.

Velikonoce...

4. dubna 2010 v 18:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Máme tu Velikonoce. O osobním významu tohoto svátku pro moji personu jsem tu již dříve psal. Od r. 2003 je spjat s příjemnou tradicí zámeckého průvodce, což je taková osobitá cesta oslavy.
Inu, proč ne.
Hodovačku (jinak řečeno pomlázku, tatar) mám však již na zítřek připravenou. Tradice jsou krásné, dávají naší identitě smysl a často ji i podpírají. Co bychom jinak byli, kdyby nám zmizelo vše to na čem zakládáme svoji identitu? Zbyla by jen nicota, což rozhodně není řešení. Mnoho lidí ale tvrdí, že v tradici Velikonoc nespatřují žádného významu. Skutečně, pro ateisty musí být duchovní rozměr tohoto svátku asi v zásadě nepochopitelný. To nic ale nemění na tom, že jeho význam lze uchopit daleko univerzálněji. Jako příběh obětování se, či příběh zrození nového života (jehož krásným symbolem je právě vajíčko). Pokud nepomůže ani toto, pak je tu možnost další - zajímavost folklóru.
Někomu se může zdát užití pomlázky na ženách dosti kruté a brutální, ale sám mám zkušenost s tím, že lidé, kteří v podobné tradici vyrůstali to tak nechápou. Samozřejmě, Velikonoce může někdo pojímat i jako svátek příchodu jara (byť na příchodu jara už naše společnost není zdaleka tak existenčně závislá jako např. před 200 lety), to je takový krásně pohanský vklad.
Velikonoce jsou mi sympatické ale i stran toho, že se na nás občany nevalí tolik vlezlých a - přiznejme si to - i dost hloupých reklam jako třeba o Vánocích. To je možná jedno z největších plus (a doufejme, že potrvá ještě dlouho). Santa Claus - anglosaský symbol Vánoc - se v naší společnosti uchytil jen částečně. Velikonoční zajíček na svoji šanci ještě čeká.
Dost pozoruhodný je ale způsob slavení tohoto svátku v Řecku. Lidé si tam rozeberou vajíčka a pak se strhne mela, rozuměj - vajíčková mela. Docela dobrý způsob odreagování, ne? :-)

Football Arena

2. dubna 2010 v 19:40 Počítačové hrátky
Osobně jsem on-line počítačovým hrám nikdy moc nerozuměl a de facto je nikdy ani nehrál. Změna nastala v okamžiku, kdy mi pan Pierre poslal odkaz na hru na stránce footballarena.org, kde se můžete stát fotbalovým manažerem.
Lákavé.
Lákavé až moc. Hra není komplikovaná, menu je dostatečně "user friendly" a vše je navíc velmi chytlavé. Člověk pak postupem času řeší "starosti", zda postavit mladého talentovaného hráče na hřiště, či dát tam přednost schopnějšímu, leč důchod osahávajícímu "plejerovi".
Je to velmi příjemná počítačová zábava, nicméně se nemůže vyrovnat živému fotbalu, i tomu pouze sledovanému (pasivnímu). Včerejší pražské derby toho budiž důkazem. Byl jsem sice trochu promoklý, notně promrzlý, ale hřejivý pocit vítězství u srdce je k nezaplacení :-).

Hrajete nějakou hru on-line?