Březen 2010

Subways uzavřeni v Lucerně

30. března 2010 v 18:38 Hudba z ouška do ouška
Včera jsme se Slečnou I. navštívili toužebně očekávaný koncert britských The Subways v Lucerna music baru, neboť ten jejich minulý (v roce 2009) jsem jaksi nestihl.
Vycházíme-li ze základní premisy, že každá budova má svoji neoddiskutovatelnou kapacitu co se týče možnosti naplnění návštěvníky, pak dojdeme k závěru, že provozovatelé LMB se snad domnívají, že jejich klub je nafukovací. Podobný pocit těsného fyzického kontaktu a de facto i nemožnosti se efektivně probojovat k toaletám, ke frontě na pivo, apod. jsem již dlouho neměl.
Koncert to byl nicméně velmi vydařený. Kombinace hudebního stylu grunge (ve kterém the Subways místy nezapřou hudbu kterou jistě dříve hodně poslouchali - např. Alice in Chains, Nirvana, apod.) se syrovým garážovým rockem je v jejich podání skutečně jedinečná. Trochu mě mrzelo, že jsem v početném davu nenarazil na pana Pierra s doprovodem. Co se ale dá dělat, když váš mobilní operátor jednoduše usoudí, že v dané místnosti prostě signál nepotřebujete :-).
Cestou zpět mě ale zarazil neskonale velký počet jedinců (jejichž společným jmenovatelem bylo mužské pohlaví, tmavá barva pleti a nesrozumitelný jazyk s prvky angličtiny), kteří se potulovali v dolní části Václavského náměstí. Čas od času oslovili skupinky turistů, docela by mě zajímalo jakou nabídku jim tak asi učinili. Inu, člověk nemusí vědět všechno. Moje babička by k tomu dodala s krásnou středočeštinou, "budeš brzo starej". To je fakt.
P. S. Video dole je z mého mobilního telefonu, prosím tedy o prominutí stran kvality obrazu. Jako ilustrace je to ale snad dostačující. ¨

Crookram - Through Windows (2010)

28. března 2010 v 13:10 Hudba z ouška do ouška
Crookram (vlastním jménem Chris Angelovski), má aktivně s hudbou co do činění již dlouhou dobu od roku 1992. Jeho muzika by se dala označit nálepkou downtempo s hip-hopově beatovým vlivem, který nezapře své vzory jako jsou např. DJ Shadow, DJ Food, či Herbalife. Své desky vydává na netovém labelu Budabeats. Posledním počinem je právě deska Through Windows, kterou Chris vydal dva roky po své poslední vydavatelské aktivitě na labelu Budabeats (což je krásný název tohoto maďarského labelu).
Deska Through Windows mě mile překvapila. Vůbec se nejedná o nudnou, pseudo-intelektuální záležitost. Začátek s názvem "Back to school" je dost živý, ale po několika úvodních skladbách se deska sklidní do příjemně relaxační polohy. Moji asi nejoblíbenější skladbou je "Badalamenti", se zcela jasným odkazem na mistra filmové hudby a dvorního autora snímků Davida Lynche.
I Crookram má k filmové hudbě hodně blízko, sám rád některé její pasáže sampluje do svých skladeb a nejinak je tomu pochopitelně i na desce Through Windows.
Krásná záležitost, kterou zejména ocení fandové hudebních vod downtempa a chill-outu. Potěšující je bezesporu i fakt, že desku Through Windows lze zcela legálně a zdarma stáhnout z internetových stránek vydavatelství Budabeats - zde.

A zase znovu...

26. března 2010 v 22:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak jsem si včera zase vyrazil na fotbalový zápas "svého" týmu, abych se 90 + několik minut poté ploužil ze stadionu v náladě značně nevalné. Tak křečovitý, nenápaditý výkon jsem už dlouho neviděl. V duchu jsem začal litoval utracených peněz za vstupné a trochu se i zaklínat otřepanou formulkou, že příště se na to můžu ...., víte co. Slečna I. se stejně - jako už po několikáté - zeptala proč že tedy na ten fotbal chodím, nechám tam peníze a pak jsem stejně otrávený. Už jsem ji chtěl odpovědět něco vtipného ve stylu - "já Ti to povím a Ty tam budeš chodit také" - ale pak jsem si řekl, že podobné věci se asi ani nedají dost dobře rozebírat. Vždy si takto vzpomenu na postavičku pana Načeradce z knihy od Poláčka "Muži v offsidu", který se rozčiluje, řka něco ve smyslu, "co já se mám co rozčilovat? Je Slávie můj podnik? Není,....ale do těch direktorů tam musí hrom uhodit v širým poli!!!"
Ale koneckonců, to pivo tam nebylo špatné,....počasí se vydařilo, místo jsem měl hezké,...a třeba příště to vyjde.
A tak dále a dále, dokud nás hvizd hlavního sudího nerozdělí.
Amen.

Pin kódy, passwordy a ostatní verbež

25. března 2010 v 11:58 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někdy mi přijde, že trochu žijeme v zajetí čísel, znaků a rozličných hesel, "pásvordů", apod.
Obzvláště patrné je to v dnešním virtuálních věku internetu, kdy se člověk jen málokdy presentuje svým občanským jménem (což je na jednu stranu dobře kvůli ochraně osobních údaje), rodí se tak různé přezdívky, kterým však stále častěji říkáme "nicky". Asi to zní lépe. Zásadním podpisem člověka na internetu tak zůstává ale stále jeho (její) ip adresa. Dostupná služba top list zde na blog cé zet vám umožní podívat se kdo z jaké ip adresy a jak často navštěvuje Vaše stránky, z jaké jiné se k Vám dostal, co zadal do vyhledávače (leckdy to jsou dost kuriozity), či jaké rozlišení má na svém počítači.
I ke vstupu na blog cé zet ale potřebujete své heslo, password. Dnešní člověk musí používat mraky hesel, jedno do pc v práci, další na své stránky, další kód ke svému telefonu, další k mailu (více mailům?), někteří jedinci jistě mají i různé internetové komunikační klienty (jabber, icq,...) a sociální sítě. Je toho skutečně dost. Dané stránky mohou obsahovat mnohdy docela citlivé informace, takže je jistě záhodno si heslo učinit patřičně neprostupným. Určitě se Vám stejně jako mně někdy stalo, že jste své heslo zapomněli a museli nasadit plán "b". Ztratit heslo ke svému blogu ale rozhodně není taková katastrofa jako zapomenout někde kreditní kartu s lístečkem k pin kódu. Kartu jako takovou jsem díkybohu nikdy neztratil, nicméně za poslední čtvrtrok z rozličných důvodů mám už 3 pin kód. Kdo se v tom má pak vyznat? Hesla na rozličné internetové stránky jsem si v zásadě shrnul do hesel dvou, která považuji za dosti neprůchodná (doufám....). Jedno jsou zajímavé zkratky písmem a číslic a druhé jsem obdržel od csfd.cz a nějak se mi zalíbilo. Teď jen doufám, že mě nepostihne selektivní amnézie :-).
Mimochodem, výraz PIN je zkratkou z "personal identification number", pochází z šedesátých let a umožňuje až 10000 různých kombinací (pro klasické 4 místné zadání)!
Třeba se lidé jednou ani nebudou oslovovat klasickými jmény (ty koneckonců dostáváme, prakticky bez možnosti volby), ale přesedlají na své nicky, čísla ip adres, apod. Zajímavé zamyšlení pro fandy sci-fi... a noční můra všech milovníků krásné češtiny.

Libor u Warhola

22. března 2010 v 17:02 Liborova umělecká fotogalerie :-)
w
Kolik by za to aukční síň Christie asi dala? :-)
Andymu jsem nějak na chuť však nikdy přijít nemohl, byť hudební skupinu the Velvet underground mám moc rád.

Goebbels - Baarová v Divadle Komedie

16. března 2010 v 14:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
gb
Hra Goebbels Baarová z pera autora Olivera Reese je pro divadelní veřejnost jistě dostatečně známá. U nás ji uvádí Divadlo Komedie, kde jsem ji také shlédl, což považuji za malý zázrak, neboť je na ni soustavně vyprodáno. Rád bych hru každému doporučil, neboť podobný intenzivní, všeponořující zážitek na pražských prknech znamenajících slávu zažijete skutečně jen velmi zřídka.
Už díky názvu je pro mnohé patrné že hra pojednává o významném muži "třetí říše" - Dr. Josefu Goebbelsovi a o jeho milence, české herečce Lidušce (Lídě) Baarové (vlastním jménem Ludmila Babková). V inscenaci Dušana D. Pařízka hrají jen dva herci, a to Matin Pechlát v roli Goebbelse (Pechláte jistě znáte jako potapěče z filmu Účastníci zájezdu) a Gabriela Míčová v roli Baarové. Hra samotná by se dala rozdělit na 2 části, v té první vede monolog Goebbels (s občasnými drobnými vstupy Baarové) a ve druhé si zase povídá Baarová (s občasnými drobnými vstupy Goebbelse). Člověku obě tyto pozoruhodné postavy vyprávějí svůj zajímavý příběh a divák se tak stává svědkem zášti a mindráků doktora Goebbelse stejně intenzivně jako místy naivního povídání mladé holky. Osobně se přiznám, že zajímavější i vtipnější mi přišla část, kdy mluvila Baarová. Její ztvárnění G. Míčovou je velmi přirozené a uvěřitelné. Trochu problémy jsem měl s M. Pechlátem v roli Goebbelse, neboť fyzicky se mu zrovna neblíží, ale i jeho výkon byl famózní, důkazem toho budiž, že právě za tuto roli získal Pechlát vysoce hodnocenou cenu Alréda Radoka.
Dovolte mi drobné ukázky ze hry. GOEBBELS: "Každý osmnáctý je Žid?... To bude práce jak na kostele.."
GOEBBELS: " Lid chce být klamán. Masa se nikdy nezmění: vždycky bude tupá, nenažraná a bude mít krátkou paměť. Musím svůj styl víc zjednodušit. Nechceme potlesk davu, chem tvořit dějiny. Dnes nepotřebujeme politiky, nýbrž zběsilé fanatiky. My uděláme celou práci. Jsme agitátory pravdy..."
BAAROVÁ: "...Nevnímám, co říká, stejně bych tomu nerozuměla. Nemám zdání, kdo jsou a co chtějí nacionální socialisté, ani mě to nezajímá. Poprvé však slyším Goebbelse v jeho nejvlastnějším živlu. Je vlastně velký herec..."

Nejvlivnější hudební desky

13. března 2010 v 12:32 Hudba z ouška do ouška
Svět je plný škatulkování, žebříčků a podobných zhovadilostí. Byť na ně někdy nadávám, tak si je často rád pročítám. Shledal jsem však jeden závažný nedostatek, a to ten, že recenzenti často hodnotí pouze kvalitu (slovíčko pouze by se hodilo asi lépe do uvozovek), leč žebříčků, které by reflektovaly do jaké míry byly dané hudební desky vlivné na další generace, je poskrovnu.
Zkusím tedy přispět k tomuto projektu svým skromným příspěvkem, který se sice pokouší o jakous takous objektivitu, leč přirozeně končí ve zcela subjektivním vyznění.
Pojďme to vzít třebas chronologicky za posledních 50 let.
1. The Beatles - Revolver (1966)
Liverpoolská čtyřka (fab four) na vrcholu slávy se odklání od tradičního zvuku už na předchozí desce "gumová duše", ale teprve na senzačním Revolveru je odklon doveden k úplnosti. Skladby jsou komplikovanější (což ilustruje i obal od Klause Voormana), velká většina z nich se nikdy od Beatles neobjevila v živém reportoáru - byly prostě příliš náročné na živé pojetí a navíc "brouci" už zhruba od roku 1966 koncertovali jen zřídka.
2. Kraftwerk - Autobahn (1974)
Časy se mění, nastává věk syntezátorů a pravěk elektronické hudby, kterou mílovými kroky posouvají dál němečtí hoši z Düsseldorfu, Kraftwerk. Právě skladba Autobahn je velmi zásadní pro další vývoj. Vznikli by bez nich všichni ti Depeche Mode a spol.?


3. Joy Division - Unknown Pleasures (1979)
Zpátky ke kytarám. Joy Division promlouvají silně k dnešku, k celé té záplavě "indie", "independent", "free" a bůhvíco ještě kytarových kapel (The Killers, Editors, apod.). Joy Division s touto deskou překročili hranice stylu zvaný punk a přišli s něčím..., poměrně specifickým. Nicméně faktem bezesporu je, že inspirující jsou jak vidno stále.

4. Primal Scream - Screamadelica (1992)
A jsou tu devadesátá léta. V Manchesteru (který je dočasně přejmenován na MADchester) bouří raveová hudební revoluce. Vznikají kluby jako Hacienda apod. Z nastálého kvasu letí do světa hity skupin jako byly - New Order (shromáždění z pozůstalých Joy Division), Happy Mondays a.... Primal Scream. Ti na své slavné desce skloubili acidový styl s rockem i gospelem. Výsledek je navýsost inspirativní. Skladba "Shine like stars" je krásným, oddechovým kouskem.
5. Leftfield - Leftism (1995)
Trochu politický název, pravda.. Spojení dubu, techna, elektroniky s podmanivým hlasem Johna Lydona ve skaldbě "Open up" (Sex Pistols) je inspirativní dodnes. Spolu s Chemical brothers a Underworld se Leftfield řadí mezi nejúspěšnější elektronické kapely, které dokázaly proniknout i do středního proudu. Úvodní skladbu z alba Leftism asi znají všichni, neboť si ji propůjčila společnost O2 do své reklamy.
Mimochodem, Leftfield byli označeni za nejhlasitěji hrající skupinu všech dob :-).

Prostředníček Paroubkovi?

12. března 2010 v 10:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Už přes 30 000 lidí poslalo po internetu zvednutý prostředníček (poměrně jasné gesto, jež snad nepotřebuje sáhodlouhého výkladu) předsedovi v současnosti asi nejsilnější české politické strany - Jiřímu Paroubkovi. Impulzem k tomuto činu bylo vyjádření předsedy ČSSD, že si na "mítincích" fotí své odpůrce.
Jen na málokterou informaci jsou lidé v ČR tak hákliví jako na podobné praktiky.
Vždy si ale vzpomenu na to, jak si mnozí stěžují, že za několik posledních let naše politika strašlivě zhrubla (což jest patrně pravda) a volají po nápravě.
Nebylo by lepší s tou slušností začít u sebe?
Otázka je na čem jsou "prostředníčky pro Paroubka" postaveny. Na nenávisti vůči ČSSD, na znechucení současnou politikou, na znechucení politikou obecně?

Vyvěsíte vlajku?

10. března 2010 v 10:41 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dnešní den je zvláštní mimo jiné i v tom smyslu, že si mnoho lidí připomíná výročí tibetského povstání (respektive jeho potlačení) proti čínským okupantům. Dnes je tomu přesně 51 let... Nejčastější formou "oslavy" je pak vyvěšení tibetské vlajky, jak nám na snímku výše ukazuje zastupitel za Jihlavu.
Jedná se jistě o milé gesto, které však zůstává jen gestem. Na Čínu samotnou tato mezinárodní aktivita má pramalý vliv a k "běžným" občanům Číny se dané informace dostávají dosti komplikovaně, pokud vůbec. Kupříkladu velmi známý snímek zachycující stojícího studenta před tankem na náměstí Nebeského klidu je mezi čínským obyvatelstvem takřka neznámý. Kdepak, vyvěšením vlajky Tibet nezachráníme.
Dnešní Tibet už není tím Tibetem jako dříve. Převýchovné akce v letech 1996-2000 a rozmístění činských obyvatel v Tibetu (s poukazem na to, že nemusí platit vysoké daně) charakter země zásadně změnily. Situace je taková, že Tibet je dnes na Číně v podstatě závislý.
Jaké to je koupit si ve Lhase hamburger od McDonalda?
Domnívám se ale, že vyvěšení vlajky je sympatickým gestem s osudem jednoho národa nacházejícího se "pod střechou světa". Pokud chcete Tibet "podpořit" nějakou jinou formou, tak doporučuji blížící se festival tibetských filmů v kinu Aero - http://www.kinoaero.cz/cz/cykly-festivaly/100/Tibet-Film-Festival-Potala/176/2010/
Hodně diskutovanou stránkou věci je ale otázka, zda je správné (či dokonce legální) vyvěsit tibetskou vlajku na budově nějakého státního úřadu. Jak asi víte, PS se danou žádostí nakonec vůbec nezabývala (koneckonců rozhodnutí grémia z předloňského roku je zamítavé). Strana zelených dnes však vlajku vyvěsila z oken svého poslaneckého klubu (odkaz), s odůvodněním že jde o akci strany a ne PS.
Mimochodem, taková zajímavost, v Praze se vlajka na radnici vyvěsila poprvé v roce 1996 na Praze 3.

Marina and the diamonds - Family Jewels (2010)

8. března 2010 v 7:52 Hudba z ouška do ouška
Pop music nemusí nutně znamenat něco a priori pokleslého. Čas od času se najde deska, která tento směr dokonce i posune dále .... nebo prostě jinam. Marina s jejím albem Family Jewels je toho zářným příkladem.
O tom, že tato mladá dáma má talentu na rozdávání nás přesvědčuje již v první skladbě "Are you satisfied?", která "šlape" velice dobře. Obzvláště kladně bych hodnotil práci s hlasem, který dokáže během několika vteřin přeskočit do zcela jiných hudebních končin.
Moc hezký poslech i vzhledem k tomu, že se jedná o debut této divy z Walesu.
Hudebně podobní: Bat for Lashes

Imaginárium dr. Parnasse

7. března 2010 v 10:32 Filmové recenze
Imaginárium je dalším filmem úspěšného režiséra Terryho Gilliama, který se do povědomí filmových fandů zapsal úžasným Monty Python´s flying circus, či pozoruhodným sci-fi 12 opic. Gilliamův rukopis je ve většině jeho snímků dobře rozeznatelný. Často se tam objevují snové, fantastické scény, záběry (Brazil) a svérázný smysl pro humor.
Imaginárium je toho všeho typickým příkladem.
Tento film se často skloňoval i vzhledem ke skutečnosti že se jedná o poslední snímek H. Ledgera, který zemřel před jeho dokončením. Smrt jednoho z hlavních herců bývá vždy velmi komplikovaná. Režisér Ed Wood Jr. smrt své hvězdy Lugosciho řešil velmi svérázně, nahrazujícího herce nechal procházet před kamerou s pláštěm před tváří... Gilliam ale není Ed Wood (naštěstí!) a namísto mrtvého Ledgera tu je J. Depp, Colin Farrell a Jude Law. Navíc se změna podoby dané postavy podařila i skvěle zakomponovat do děje. Není ten Gilliam ale šikula, co?
Příběh se odehrává v současnosti, byť to tak mnohdy nevypadá. Doktor Parnassus (Chris Plummer) je starý muž, který má dceru Valentinu, pomocníka Antona a podivnou, pojízdnou scénu s ještě podivnějším zrcadlem. Ve filmu se dále objevuje oběšenec Tony (Ledger, Law, Depp, Farrell) a pozoruhodná postava ďábla (Tom Waits), který si říká jednoduše pan Nick.
I když se jedná žánrově o fantasy snímek, tak mu nemůžeme upřít skutečnost, že v podstatě promlouvá k nám, k naší realitě, kde skrze magické věci poukazuje na prostou lidskou lakotu, chamtivost, apod. A koneckonců i ten ďábel působí místy jako docela fajn chlap.

Kocáb se probudil

6. března 2010 v 10:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Současný ministr pro lidská práva - M. Kocáb - kritizuje Českou televizi za vysílání starých (25 let) zpravodajských pořádů. ČT dnes kritizuje leckdo, ale je minimálně podivné, že pan Kocáb s kritikou a požadavkem na zastavení, či úpravu, těchto pořadů přichází až teď, cca 3 roky po začátku.
Možná si toho předtím jen nevšiml.
Daleko pravděpodobnější však je, že sbírá politické body. Jeho argumentace je sice v zásadě logická, neboť tehdejší zprávodajství bylo z velké části ideologicky výrazně zabarveno a plnilo propagandistické účely, nicméně zaráží mě, proč pan Kocáb neprotestoval proti nedávnému uvedení událostí starých 50 let, kde to ideologično bylo ještě markantnější (ale také průhlednější a leckdy i - přiznejme si to - trochu hořce komické). Osobně bych také raději uvítal před nebo po pořadu nějaký krátký odborný komentář, ale v zásadě si nemyslím, že by tento typ vysílání nějak významně ohrožoval demokracii v ČR.
Zkusme si trochu "zabulvarizovat", zafantazírovat, co když si zde pan Kocáb brání své soukromé zájmy? Za chvíli se ve zprávách objeví totiž i on sám, skládajíce hudbu (skladba "Bílá velryba" s Basikovou a Pavlíčkem) pro český pavilón ve Vancouveru (1986).

Zrušení Télépopmusik a Sáblíková

5. března 2010 v 17:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Bohužel, z mého hlediska, velmi očekávaný koncert francouzských Télépopmusik v pražské Akropoli je zrušen.
Škoda, ale věřím, že někdy se mi určitě ještě naskytne možnost tento pozoruhodný projekt vidět a slyšet. Připomeňme si jejich nejslavnější skladbu "Breathe" z alba Genetic World.
A ještě další nepříjemná věc nastala. Stačilo si dnes pustit jedno české komerční rádio a posluchač si hned uvědomil, že bulvár se v nechutnostech nevyhne ani M. Sáblíkové. Spekulace typu, zda ma poměr se svým trenérem, či zda není náhodou lesba.... jsem tak trochu pochopitelně čekal. Očekávané, přesto však trapné a nevkusné. Proč za každou snahou, pílí a vydřeným úspěchem musí někteří lidé vidět a nacházet takovéto nepodložené nechutnosti?
Toho, kdo vyčnívá, hezky rychle shodit a šup zpátky do průměru.

Jeruzalém?

1. března 2010 v 16:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Slečna I. přišla s návrhem jet někdy do Izraele. Inu, proč ne. Tato země má jistě zvídavému oku co nabídnout. Osobně bych se nebránil možnosti spatřit místa, kde žil Kristus a de facto i vznikaly kulturní základní naší civilizace. Finanční stránka je věc druhá, ale když i Stanislav Gross dokázal našetřit na ten svůj nový byt, to by v tom byl čert, abychom to nezvládli .
Vše má ale i své stinné stránky. Pokud se člověk dostane jednou do Izraele, tak už rovnou může zapomenout na návštěvu zemí jako je třeba Saudská Arábie, Jemen, Libanon, apod. - důvody asi netřeba více rozebírat. Možností je samozřejmě zřízení dalšího pasu...
Daleko méně závažněji, ale o to více pozoruhodněji, však vyhlíží možnost získat tzv. "Jeruzalémský syndrom". To je, panečku, věc... Jedná se o syndrom, který na Vás zapůsobí po vstupu do Jeruzaléma tím způsobem, že si myslíte, že jste nějaký významný prorok, či snad dokonce sám Mesiáš. Daná osoba se pak chová notně výstředně, nabádá ostatní o způsobech chování a zvěstuje blížící se apokalypsu. Asi nejvíce podivný případ se stal před několika lety, kdy tento syndrom postihl postarší turistku z USA, která nabylo dojmu, že je Pannou Marií (sic!) a vydala se tedy do rovnou do Betléma hledat malého Ježíška. Ne vždy je to však takto úsměvné, jak informuje průvodce po Izraeli od vydavatelství Lonely Planet (kterým si teď listuji), roku 1969 jakýsi australský křesťan zapálil jednu mešitu s poukazem na to, že brzy má nastat Kristův příchod a on sám mu chce toto město očistit od všeho nekřesťanského.
Tak nevím, mám-li se na ten Izrael vůbec těšit. Představa mé maličkosti pobíhající po poušti v bederní roušce mě trochu děsí. Jedinou útěchou může být, že dnes se už tolik neukřižovává.
Na druhou stranu, jak říká doktor Shaul, tento syndrom obvykle nemá dlouhého trvání a daná oběť se po několika dnech ze všeho "vzpamatuje".
Mimochodem, znáte tu anekdotu, kterak stojí římský voják u skomírajícího Krista na kříži a říká, "byl to velký mistr, jen nepublikoval v odborném tisku"? :-)