Únor 2010

Adelheid (1969)

28. února 2010 v 8:39 Filmové recenze
O filmu Adelheid jsem chtěl něco napsat už delší dobu, ale nějak jsem ráčill raději tento snímek v sobě nechat trochu doznít.
Říká se, že Adelheid je poslední Vláčilův vynikající fílm (byť, kdo z Vás viděl jeho Prahu secesní, či Dým bramborové natě, tak s tím můžete i nesouhlasit). Zároveň je to první Vláčilův barevný film - jak krásně oznamuje titulek dvd obalu - což ale podle mého názoru trochu bourá poetiku obrazu. Pokud je člověk zvyklý na ty nádherné, místy až fotografické, záběry z filmů jako bylo např. Údolí včel, tak zde bud trochu zklamán, i když slovo zklamán se možná zdá být až příliš silným.
K řežiséru Vláčilovi mám velmi vřelý vztah. Podle mě se dokonce jedná o nejlepšího režiséra, který kdy v naší zemi tvořil. Často si kladu otázku, kam by se jeho tvorba posunula, nebýt závislosti na alkoholu a mít ještě o něco více volnější ruce ve výběru tématů po roce 1970. Z tohoto hlediska je tedy Adelheid skutečně poslední Vláčilův film, který natočil stoprocentně zcela dle svých představ.
Scénář k tomuto filmu napsal Vladimír Körner, což je, jak se přiznám, jeden z mých oblíbených českých autorů. Ještě teď mám v paměti jeho skvělou knihu Písečná kosa, jež pojednává o rozšíření křesťanství v Prusku ve 13. stol., tento děj se krásně snoubí s touhou po hledání čistoty (těla i duše). Celým Körnerovým dílem se nese jasně znatelná linie česko-německých vztahů promíchaných 2. sv. válkou, či linie druhá - cesta do středověku. Adelheid pochází z linie první. (Mimochodem, otec spisovatele Körnera zemřel v roce 1945 krátce před koncem války)
Adelheid je v zásadě smutný snímek, zpracovaný nádhernou Vláčilovou poetikou. Odehrává se krátce po 2. sv. válce a zpracovává téma odsunu německé menšiny. Film se ale nesnaží být nějakou sondou do života a motivací tehdejších lidí, jde tu hlavně o intimní vztah dvou jedinců, kteří mají k sobě ale daleko tak, že se vzájemně možná ani nevidí (obrazně řečeno). Veškeré exteriéry v podstatě končí příjezdem hlavní postavy - vojáka Chotovického vracejícího se ze západu (v podání Petra Čepka) - na krásný dřevěný zámeček (který mi trochu připomínal lovecký zámeček Tři trubky), jež dostal do správy. Spolu s ním se tam nachází ještě mladá dáma se jménem Adelheid (Emma Černá), dcera velkého nacisty a bývalého majitele zámečku. Občas se scénou mihnou ještě místní pořádkové síly (v podání např. Pavla Landovského), a to je v podstatě vše. Žánrově se jedná o zcela jasné komorní drama, které více než na dialogy sází na sílu obrazu a jakousi vnitřní dramatičnost.
Jistou menší výtku bych mohl filmu udělit stran hudby, která mi přišla dost nevýrazná, rozhodně slabší než v předchozích Vláčilových snímcích - Markéta Lazarová, či Údolí včel. Zdeněk Liška tu rozhodně zůstal trochu ve stínu své předešlé tvorby.
Suma sumárum, je až místy podivné, že film ve své době vůbec vznikl. Dotýká se diskutabilních a kontroverzních témat odsunu Němců a násilí revolučních gard na civilním obyvatelstvu (jak ukazuje scéna z úvodu filmu ve vlaku). Právem to však podle mého názoru patří do českého "zlatého fondu", ostatně jako skoro všechny Vláčilovy snímky.

Spam

27. února 2010 v 9:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
O titul nejlepšího přítele člověka svádí permanentní boj pes s knihou. :-)
Jaký je největší nepřítel člověka si netroufám odhadnout, ale zkusím podotknout, že největším nepřítelem "člověka počítačového" se stává nevyžádaná pošta, tzv. "spam".
V době před masovým rozšířením internetu existoval "spam" (a snad laskavý čtenář dovolí, když nadále budu toto slovo psát bez uvozovek) ve formě rozesílání rozličných dopisních listů s nabídkou prodávaného zboží. Něco podobného v zásadě existuje i v dnešní době. S příchodem mobilních telefonů se část spamu přesunula právě na posílání reklamních sms, což však mělo velkou nevýhodu v ceně. Daleko úspornější je dnes rozhodně rozesílání mailových spamů.
V ČR se za "průkopníka" (tady ty uvozovky raději napíši) považuje jakýsi pan Aleš Slabý, nicméně za určitou formu spamu bychom mohli považovat i telefonáty s nahraným hlasem Václava Klause vybízejícího k mobilizaci občanstva.
Můj první spam si nepamatuji zcela přesně, ale tuším, že to bylo cosi s nákupem nějakého zimního oblečení. Asi nejúsměvnější spam mi přišel - tuším - loni, když mi "česká spořitelna" zaslala zprávu s textem ve stylu - "Drahoušek zákazník, my oznámit zprávu vám, že vaše karta být neplatný....".
Někdy je výhoda, že ty automatické překladače zatím nemají takovou kvalitu :-).
Pěknou ukázkou "tapetovaného spamu" budiž tato stránka: http://eluin.blog.cz/0601/cid
Spam byl ale populární už před drahnou dobou. Kdybychom šli po etymologii tohoto slova, tak bychom se dostali až do poválečné Velké Británie, kde slovíčko spam označovalo jakousi konzervu s něčím podobným našemu lančmítu. Tehdy toho bylo prý hodně, velmi hodně, tak hodně, že populární komici Monty Python tomuto fenoménu dokonce věnovali pozoruhodný skeč.

Chuck Norris

26. února 2010 v 7:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Při ranním čaji a četbě zpráv, jež se během dneška chystají zavalit svět, jsem narazil na velice vtipný odkaz (jsa si samozřejmě vědom toho, že humor podléhá výsostně normativním soudům).
Zadejte do googlu "Chuck Norris" a klikněte na první odkaz....
Nebo rovnou jděte na stránku http://www.nochucknorris.com/

Ach, to Finsko

25. února 2010 v 22:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když už člověk vstává v časnou ranní dobu za účelem sledování jistého hokejového zápasu, tak si jaksi a priori říká, že by daný pořad mohl skýtat výhodu příjemného sledování.
Ovšem podobné pořady by snad bylo záhodno označit upozorněním na zvýšené riziko zdravotních obtíží.
Jak ale říkával (respektive spíše psal) Franz Kafka - základním lidským hříchem je netrpělivost - stejně bych se asi osobně sledování hokejového klání nevyhnul.
K hokeji jako takovému mám velmi kladný vztah. Ve svých vzpomínkách si uchovávám olympijské hry v Calgary roku 1988 a holou hlavu brankáře Dominika Haška, kterak na naši černobílé televizi přebírá cenu pro nejlepšího hráče zápasu, který skončil už nevím kolik, a pak míří k řadě sportovců v krásných dresech s naším znakem na prsou. Ach, nostalgie. Tehdy ta hymna byla o něco delší a možná i krásnější. Vždy jsem se těšil na tu část, kdy zazní to o "Tatrách" a o tom, jak se tam "blejská". Bylo to takové bojovnější, než věčné hledání domova.
Dresy se proměnily, hymná zkrátila. Hráči jsou jiní (horší, lepší?), ale jakýsi "duch" zůstává dál. Generace fanoušků rok co rok, (či OH) usedají na plastová sedadla stadionů a před plastové televizory, aby sledovaly zápolení "svých vyvolených". Letos to nevyšlo. Opět. "Duch" nezvítězil.
Tak snad příště.
A teď už radši spát. Nějak se mi ta písmenka ztrácí před očkama.
Mimochodem, nedávno se na novinových stáncích objevila kolekce filmu britského režiséra D. Boylea (Mělký hrob, Trainspotting, Sunshine, apod.). Tento pán se vždy vyznačoval velkým příklonem k hudbě skupiny Underworld.
V tom jsem s ním zajedno. Pozoruhodné ale je, jakým vývojem skupina Underworld prošla. Ukázka dole je - tuším - z předposlední desky "Hundred days off". Ukázka níže je z počátků této skupiny. To je, panečku, rozdíl.
Vida, člověk začne hokejem a skončí někde zcela jinde....

Nejsou lidi...?

24. února 2010 v 13:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Zdroje jsou", vyřkl jednoho krásného dne pan Špidla.
Inu, zdroje možná, ale jak je to s těmi lidmi? O problematice vztahu dnešních mladých (a nejenom jich) k řemeslům a manuální práci obecně poměrně široce a podle mě i kvalitně pojednává tento článek.
Nelíbí se mi současný stav společnosti, kdy jedinec, který pracuje manuálně je povícero označen jakožto "socka", "tupec", apod. Neúcta k práci jako takové vede k nedozírným důsledkům...
Dovolím si z článku trochu citovat: "...Řemeslná práce dostala nálepku čehosi méněcenného, vhodného pro neschopné "socky", stala se symbolem životního neúspěchu, těžká dřina často za minimální mzdu většinu dětí od řemesla odradí. Svůj podíl má také zákonný zákaz práce dětí do patnácti let i formou výpomoci v rodinných firmách. Dětem chybí fyzický vývoj, odolnost, výdrž a vztah k jakékoliv práci. Mnoho dětí si představuje práci jako výmluvnost nebo sedění u počítače, popřípadě administrativu nebo umění.
Mediální kampani se podařilo vnutit občanům odpor k jakýmkoliv lidským pachům. Časopisy i přílohy novin jsou plné výuky k dokonalým nehtům, vlasům, sexy oblečení, ale zapotit se podle časopisů můžeme pouze ve fitcentru. To je jediné povolené pocení kulturně vyspělého člověka. Pot se stal symbolem bezdomovectví, symbolem opovržení...".

On-line přenosy

23. února 2010 v 13:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je úžasné, když Česká televize poskytne všechny přenosy z Olympijských her zdarma ke shlédnutí na internet. Bohužel, web ČT v jistých vrcholových okamžicích jaksi nezvládá zpracovat tolik žádostí o shlédnutí a nenapravitelně se bortí. Smůla. Naštve to ještě více v momentě, když máte rozkoukán hokejový zápas mezi našimi hochy a těmi bídáky z Ruska (omlouvám se za citové zabarvení, ježto vzniklo v návalu emocí ještě nevstřebané prohry). Pro Ty z Vás, kteří nemají k dispozici televizor ke sledování Olympijských her a problém s webovou stránkou ČT Vás rovněž rozladil, mám jisté řešení.
Zkuste se podívat na tento kanál, kde zatím vše běží zcela v pořádku. Samozřejmě, jistou nevýhodou je, že tam není český komentář a Vy si tak budete muset vše odkomentovat sami.
Nic není ideální. Ale co víte, třeba ve Vás dříme nový Robert Záruba :-).
Teď jsem si vzpomněl na jednu velmi pěknou větu: "Každý pěšák má v torně maršálskou hůl"

Kawasakiho růže (2009)

19. února 2010 v 19:16 Filmové recenze
Tento film mě zasáhl. Dal jsem na doporučení Karin a i přes zjevnou únavu mého nebohého těla se doplazil tramvají číslo 9 k Aeru shlédnout tento velmi dobře hodnocený snímek.
A vyplatilo se.
Je velmi pozoruhodné, že mnoho současných českých filmů se věnuje jistému vyrovnávání se s minulostí. Mame tu asi jako společnost jistý pociťovaný deficit. Režisér Hřebejk se však v Kawasakiho růži trochu odchýlil od tradiční české retrokomedie (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo) a přidává jiný pohled na situaci. Nutno říci, že je to pohled o poznání více znepokujující.
Moc se mi líbily herecké výkony, hlavně Martin Huba, Lenka Vlasáková a Petra Hřebíčková (která byla do nedávna velkou neznámou) své role zvládají na výbornou a pomáhají budovat hutnou atmosféru filmu, v němž se objevuje i bývala seriálová hvězda Ladislav Chudík, který si zde však střihl roli víceméně negativní.
Velkou devizou Kawasakiho růže je silný námět, který nabízí mnohá zamyšlení a otázky. Navíc popisuje dobu, kterou si ještě mnozí pamatují a mohou své zkušenosti porovnávat s filmem (praktiky StB). Co víc od českého filmu čekat?
Já osobně jsem rád, že se naše kinematografie probouzí k životu a po snímcích jako byl třeba Protektor, Proměny, či Pouta tu máme v poslední době další dobrý zářez na "kinofilní pažbě".

Olympijské hry

18. února 2010 v 18:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak nějak je těžké se tomuto tématu vyhnout. Přenosy z OH jsem vždy - tu s větším zaujetím, tu s menším - sledoval. Sledovat klání "těch nejlepších" je zajímavé, člověk si aspoň může poměřovat svoji vlastní nedokonalost. Je ale stejně úžasné, jak něčemu podobnému dokáže dát jedinec přednost před školou, zaměstnáním, schůzce s partnerem (partnerkou), apod. Snad v tom bude ta výjimečnost čtyřletého cyklu, neboť nevím o tom, že by někdo někdy takto "vyšiloval" např. při Světovém poháru v lyžování, či snad ta úžasná kumulace rozličných sportů.
A je také moc fajn, že i lidé, kteří podobně jako u nás nemají televizi se na přenosy mohou díky České televizi podívat přes internet.
Škoda jen, že je ten Vancouver tak daleko, ono vstávam každý den v 5 ráno...., to už chce notnou dávku vůle :-). Nově vzniklé situaci se podřídily i mnohé hospody. Leckde už dnes z rána měli otevřeno hezky od 6. To je velice dobrá zpráva i pro příznivce piva s příchutí ranní rosy.

Youtube

15. února 2010 v 7:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nechce se tomu snad ani věřit. Dnešním dnem je tomu právě 5 let, co odstartoval internetový kanál youtube. Člověk má skoro až dojem, že zde tato stránka je snad od počátku světa.
Ve světě internetu nemá skoro nic dlouhé tradice. Projekty vznikají a často také mizí s podobnou frekvencí jako houby po dešti. Mnoho "odborníků" přisuzuje Facebooku krátkou životnost. O tom, zda někdo přisuzoval krátkou životnost i youtube nic nevím. Domnívám se však, že nikoliv. Před pěti lety se podobné otázky zase tolik neřešily.
Pamatujete si trochu na své první zkušenosti s youtube? Ke své smůle musím přiznat, že já nikoliv.
Nu což, stane se. Svět se nezbortí. Vždyť jde jen o zábavu.
Youtube bývá často také terčem rozličné kritiky. Není se čemu divit, mnoho videí má v sobě zakomponován pirátský obsah, či může být v rozporu se zákony. Příkladem toho budiž třeba Turecko a zesměšňování jednoho ze zakladatelů této země. Domnívám se, že i v Číně bude server youtube čelit různým "blokacím", neboť odkazů na téma "Tibet" a spol. tam naleznete habaděj.
Dobře jim tak, ať se cenzoři snaží.
Horší snad ale je, když se někdo prostřednictvím videa na youtube mstí jiné osobě. Zveřejní např. její nahrávku z pobytu na toaletě, provede neodpustitelnou manipulaci se zvukem, obrazem, apod.
Viz.. http://www.novinky.cz/domaci/192126-deti-se-msti-ucitelum-na-internetu-je-vulgarne-hodnoti.html
Nejvíc mě ale stejně fascinuje stupidita těch ubožáků, kteří kupříkladu někoho brutálně zmlátí, daný exces si natočí na kameru, a pak se tím chlubí na serverech typu youtube. Je vidět, že se za své svinstvo vůbec nestydí.
Dobře jim tak.

Indické jídlo

11. února 2010 v 17:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po návratu z úterní projekce filmu Pouta jsme si zašli do indické restaurace. Indické jídlo - pastva pro chuťové buňky nás gurmánů. Dobrá, s tím gurmánstvím to zase tak horké nebude, navíc se jednalo o moji první návštěvu indické restaurace, ale... někde a někdy se začít rozhodně musí.
Znám stará a moudrá slova stran toho, že nežijeme abychom jedli, atd., nicméně dobré jídlo může být velmi krásným a smysluplným zážitkem. Obzvláště, když se můžete celou cestu zpátky z restaurace dohadovat o tom, co že jste to vlastně před chvílí pozřeli.
Inu, sám nevím co vše ty sladké a pálivé věci byly, nicméně chutnaly skutečně parádně.
Jak jste na tom s indickým jídlem?
A propos, jídlo obecně může být někdy i velmi zákeřné. Vzpomínám si teď matně na jeden trochu postarší comics "milk and cheese", ve kterém vystupovaly postavičky Mléka a Sýru a chovaly se .... , notně výstředně (demolovaly město, pořádaly soutěže ve zvracení z mrakodrapů, opíjely se, apod..). Do dosti zákeřných pokrmů bych jistě započítal i "The Annoying Orange". Pokud jste o tomto hitu youtube ještě neslyšeli, tak se mrkněte na video dole. Stojí to za to.

Pouta (2009)

9. února 2010 v 23:25 Filmové recenze
České filmy na tom nejsou zase až tak zle, jak se s oblibou často říká. Důkazem toho budiž v poslední době např. Protektor, Proměny, či teď i Pouta.
Pouta diváka uvádějí do šedivé normalizační reality. Dějově se odehrávají patrně někdy počátkem osmdesátých let, ale jedná se jen o můj odhad. Narozdíl od mnoha jiných snímků, které popisovaly praktiky nedemokratického režimu v ČSSR se tento neobrací na návštěvníky kinosálu (mimochodem, dosti prořídlého) s morálním apelem odsouzení doby minule. Pouta využívají nedemokratického režimu jen a pouze jako kulisu pro rozehrání důmyslné hry s psychologií hlavních postav, respektive hlavně postavy titulní - byť v prvních minutách snímku se vůbec neobjevuje. Hovořím tu teď o Ondřejovi Malém, který zde skvěle zahrál postavu policisty bezpečnosti Antonína. Antonín je postavou nanejvýše odpornou, je jakýmsi prototypem nudných, suchopárných úředníčků, kteří oscilují mezi kafkovskou absurditou a komičností.
Shlédnout Pouta mohu jistě jen doporučit. Film je však poměrně dlouhý (něco přes 2 hod a 20 minut) a ačkoliv bych neřekl, že je to vysoce intelektuální "outstreamová" záležitost, tak jednoduchý a odpočinkový rozhodně také ne.

Lost....finaly the final!

8. února 2010 v 21:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zhruba před týdnem odstartovala poslední série seriálu Lost, takže není důvodu, proč si v těchto psychicky vyčerpávajících dnech (viz předchozí článek) nepřipomenout jednu dosti zdařilou parodii..

Marnost

8. února 2010 v 16:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vanitas vanitatum et omnia vanitas.
Podivuji se sám nad sebou. Jak dlouho mi ještě vydrží elán v podobě sisyfofských pokusů natlouci zcela bazální znalosti do hlav tupoučkých až běda. Slovo hloupý ve spojení s výrazem arogantní a povýšený nabývá zcela nadpozemského výrazu, který nejsem sto přenést na klávesnici. To bych potřeboval vícerozměrný notebook, kterým však - zatím - nevládnu.
Myslíte si, že je možné někoho něco naučit, když neustále tvrdošíjně jakékoliv edukační aktivity odmítá?
Já už jsem na pochybách. Na zcela jednoduchou otázku, "tell me something about the Czech republic", vám student maturitního ročníku jen mlčí... a civí. A vy se neubráníte nutkavému pocitu počítat mu kapky slin, jež se už už chystají ukápnout na zamaštěné kalhoty od jakýchsi bílých skvrn...
Asi začnu vyhrožovat tím, že ty prevíty budu po své smrti ve snech strašit....
Ale na to bych musel nejdřív umřít, a to se mi zatím nechce.

Média

7. února 2010 v 20:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nepřijde Vám někdy zajímavé, jak se vše točí kolem médií? Dnes - cestou na vlak - jsem poslouchal pravidelný rozhovor na ČRO1 - Radiožurnál stran "prasečí chřipky" a "případu opencard". Oba hosté se shodli na tom, že nebýt médií, tak se mnohé kauzy ani nestaly. Samozřejmě, všichni víme, jakou mají masmédia moc, ale přesto nás jejich účinek docela často dokáže překvapit.
Jako příklad si vezměte třeba - doslova - hysterii, která se rozpoutala kolem výše zmiňované "prasečí chřipky", či kolem přestupu fotbalisty Brabce do Sparty. To měl jeden až skoro dojem, že letenští kupují nějakého Ronaldinha :-).
Ještě tak, kdyby si ten Brabec z tureckého angažmá přivezl "prasečí chřipku", to by bylo panečku pošušňáníčko pro sedmou velmoc :-).

CD? CD!

5. února 2010 v 9:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zkratky obecně mají úžasnou funkci ulehčení od neustálého opisování dlouhých, předlouhých názvů. Čas si ovšem plyne svým tempem dál a leckterá zkratka prostě a jednoduše trochu zastará. Určitě všichni - děti počítačového věku - znáte zkratku cd (compact disc), byť dnes se daleké více pozornosti soustřeďuje na dvd a blue ray, tak klasické "cédéčko" v dohledné době asi zcela mrtvé nebude. Mým prvním "cédéčkem" byla "Má vlast" od Bedřicha Smetany. Babička to vyhrála v bonboniéře Orien. Taková milá příhoda měla jediný negativní následek v podobě neexistence cd přehrávače v naší domácnosti - psal se rok 1995 a Libor měl tehdy 100% své hudby na kazetách emgeton a jvc.
Nedávno jsem si prohlížel brožurku o městě Teplice z roku 1992. Musím se ke své neskonalé smůle přiznat, že toto severočeské lázeňské město jsem doposud nikdy nenavštívil, byť často k tomu chyběl jen krůček. Z té publikace to vypadalo, že se jedná o dost zajímavé místo, zaujala mě tam jedna reklama, kde se u nakreslené tváře mladé dívčiny skvěl nápis "Erotická diskotéka v cd kvalitě".
Zajímavé, ne? Původně jsem si skutečně myslel, že se jedná o diskotéku, kde bude přehrávána hudba z nějakého cd přehrávače, leč tato myšlenka je pochopitelně zcela mylná. Pak mě to ale trklo (víte jak se říká, chytrému napověz, hloupého trkni...). CD = cenově dostupné!!
Objev století.
Stejně by mě ale zajímalo, jak taková "erotická diskotéka v cenově dostupné kvalitě" v roce 1992 vypadala...

The End

2. února 2010 v 18:13 Hudba z ouška do ouška

Pokud se někomu podaří stvořit skutečně velmi dobrou skladbu je navýsost pravděpodobné, že mnoho jiných jej bude napodobovat. Někdy doslova.
Ne každá cover verze je však nutně špatná (pamatuji se na Bjork a její Army of me zahrané ve stylu country).
Proč to ale vše píši. Nedávno jsem slyšel cover svých oblíbených the Doors, jedná se o slavnou skladbu The End. Je dost zajímavé si poslechnout, jak s ni rozliční interpreti naložili.
Smashing Pumpkins

Nirvana
....a samozřejmě originál
So....., ride the snake! :-)