Listopad 2009

Jedna fóbie nikoho nezabije

28. listopadu 2009 v 22:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi trpím nějakou fóbií.
Možná taky ne, jeden dnes nikdy neví.
Kde je přesně ta hranice, která určuje co je ještě "normal" a co patogenní chování? Osobně se přiznám, že moc nemusím taková ta zvířátka, které naopak milují tvůrci hollywoodských spektáklů (to je mi ale pěkný anglicismus), kde je rozličně nechávají mutovat a požírat nebohé americké venkovany. Pevně však věřím, že v této fóbii nejsem osamocen.
Také nemám moc rád přespříliš otevřené prostory. Když se nade mnou tyčila Eiffelova věž, tak jsem skoro rozdrtil Slečně I. ruku.
Je to ještě "normal"? Asi jo... Pamatuji si ale, že jsem znal jedince, kteří měli fóbie značně roztodivné, s trochou humorné nadsázky by je bylo lze označit za směšné, byť v inkriminovaném okamžiku nikomu ze zainteresovaných jistě k smíchu nebylo.
Napadlo mě, zda někdo třeba nemá fóbii z přehršle informačních technologií kolem nás. Představte si, že v prostoru před vámi právě před chvílí proletěla jakási data, která si malý uhrovitý mladíček stahuje z nějakých porno stránek... a teď si představte, že daná data mohou proletět i vaším tělem. Není to slušný základ na fóbii?
Domnívám se však, že současná generace Y si na podobné věci asi už zvykla.
A propos, co asi přijde po generaci Y?

Lidé jsou zlí...

26. listopadu 2009 v 20:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
... ve větší míře než se má mysl troufala opovážit si pomyslet. K tomuto odvážnému a bezesporu diskutabilnímu tvrzení mě vedou hned dvě dosti negativní zkušenosti, jež jsem byl nucen prožít v posledních dnech.
Tak:
1) Se mi někdo pokoušel okopírovat platební kartu, tzv. screening. Dosti odpudivá věc. Banka naštěstí tuto operaci zablokovala a vydá mi kartu novou, nicméně čekaní na tuto novou kartu se protáhne na 10 dní. Krušné. Naštěstí tu je Slečna I, které karta funguje.
2) Včera jsme se Slečnou I. pěkně naletěli jednomu podvodníkovi. Šli jsme na fotbalové utkání Slavie Praha s Karvinou, když tu zhruba v oblasti 5 metrů od pokladen se zjevil mladý muž - tak okolo 19 let - a nabízel nám lístky s menší slevou do prostoru VIP. Tam jsem nikdy nebyl, takže jsme souhlasili. Ach, jaká chyba. Lístky byly pochopitelně ukradeny a klub jejich přístup zablokoval (na Slavii se chodí s lístkem, který má čárový kód). Brzy jsme tedy hovořili s ochrankou stadionu, stewardkou a následně i s kriminálkou, které jsme popis mladíka sice dali, ale.....jestli to bude k něčemu, to nevím. Pražská Slavia se však zachovala gentlemansky a dala nám lístky náhradní - zcela zadarmo. Mohli jsme se tak aspoň pokochat poměrně pěkným fotbalem a výhrou 2:0.
Někdy jsem ale asi moc naivní. Prostě by mě nenapadlo, že kdosi může jen tak drze postávat vedle pokladen (navíc poblíže procházela i hlídka PČR) a prodávat kradené lístky a lhát vám do očí. Smutná realita.

Snídaně šampiónů - Kurt Vonnegut

25. listopadu 2009 v 13:35 Recenze knih
Snídaně šampiónů je poměrně známá kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta, kterého jistě budete znát například za slavný román "Jatka č. 5". V této knize zase až tak nejde o děj jako takový, ale hlavně o vykreslení sociálně-kulturního úpadku naší (respektive americké) společnosti sedmdesátých let. Vonnegut dané problémy glosuje poměrně s vtipem a i když s ním občas názorově souhlasit nemusíme je nutno uznat, že smysl pro humor bezesporu má. V knize "Snídaně šampiónů" si bere na "paškál" problematika latentního rasismu, honbu za penězi, ekologii, i jiná témata, která svým způsobem i dodnes hýbou světem a jsou tedy bezesporu stále aktuální.
V knize přivádí na scénu některé postavy, jež představil již předtím v jiných dílech, jedná se např. o spisovatele sci-fi Kilgora Trouta, či o jeho mecenáše pana Rosewatera. Aby toho nebylo málo, v závěru vstupuje do knihy i postava samotného autora připomínající koncept "deus ex machina", i když...., i samotnému autorovi se může příběh velice snadno vymknout z rukou.
Tato kniha je obohacena o veselé, vysvětlující obrázky, které vhodně doplňují vyprávění. Pokud tedy nevíte jak vypadá dinosaurus, dámské kalhotky, či lidská řiť, zalistujte si ve "Snídani šampiónů".
Přes počáteční zmatek se mi tento Vonnegut četl rychle a příjemně.

Small Color - In Light (2009)

22. listopadu 2009 v 12:17 Hudba z ouška do ouška
Small Color je pozoruhodný hudební projekt z Japonska, jehož hudba se mi hned na první poslech zalíbila. Stylově se jedná o velmi nekonvenční spojení akustické kytary s elektronikou, ambientem a trochu i popem. Chvílemi jsem měl dokonce i dojem, že poslouchám folkové tóny....
Pohromadě to však kupodivu drží docela pevně.
Pod jménem skupiny Small Color jsou podepsáni dva Japonci, a to Yusuke Onishi a Rie Yoshihara. Album In Light, které vyšlo letos v říjnu, je jejich druhým hudebním počinem. Deska je to poměrně krátká (cca 37 minut), obsahuje skladby, které vás hned chytí, např. "Life" - což mi lehce připomínalo slavné Air, či "Hikari No Hana" - což mi nepřipomínalo nic - a rovněž skladby, do kterých se musíte pro plnohodnotný zážitek dostatečně ponořit. Jedná se např. o downtempovou "Arrows of time", kterou osobně považuji za nejlepší kousek na této desce.
Koneckonců, kvality dua Small Color můžete posoudit i vy, konkrétně tu akustičtější tvář tohoto projektu:

Je každý třetí z nás pitomec?

20. listopadu 2009 v 22:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Přečtěte si prosím tento článek. Cítím z něj jisté rozpaky. Pan S. Hubálek mě svým projevem trochu zarazil, tvrdit, že zhruba třetina národa jsou "tupci", "burani" mi přijde dosti přehnané. Souhlasím však s jeho tezí o hrdinech našeho národa a o jejich nedoceněnosti.
Myslí si i moji čtenáři, že každý, kdo si neváží vývoje po roce 1989 je "tupec" a "buran"?
A pak, ta věta, že TGM varoval před levicí mi také trochu nesedí...
A hodnotu IQ jako takovou bych rovněž zrovna dvakráte nepřeceňoval...

P. S. Nedávno jsme se studenty vybírali nejvýznamnější osobnost našich dějin a největšího "záporňáka". Zkuste si tipnout, kdo to vyhrál.

Ještě k Listopadu

19. listopadu 2009 v 17:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nemohu tak nějak opomenout výročí, které okolo nás kvapem proběhlo před několika dny. 17. listopad 1989 je bezesporu velmi důležitým dnem našich novodobých dějin. Praha se již dlouhou dobu chystala na velkolepé oslavy, z nichž já sám jsem ale neměl skoro nic, neboť většinu tohoto dne jsem strávil mimo Prahu a pak také několik hodin ve vlaku ČD.
Po náročné jízdě vlakem jsem se chtěl trochu projít a vzal to tedy od Hl. nádraží na Václavské nám. a pak dolů na Můstek. Na "Václaváků" byl zrovna nějaký koncert, ale prezentovaná hudba mě zrovna moc nezaujala.
Nějak mě tak ale po té cestě Václavským náměstím (a častému vyhýbání se rozličným lidem, kteří bůhví proč neustále šli v protisměru) napadlo, zda při těch vělkolepých oslavách tak trochu nezapomínáme i na jiné významné dny spojené právě s datem 17. 11.
Nemíním tu nějak devalvovat hodnotu 17. 11. 1989, neboť se domnívám, že tento den nastartoval poměrně zásadní obrat v naší zemi (a který by ale tak jako tak musel přijít dříve či později. Dokážete si totiž představit režim osmdesátých let v dnešní éře internetu a mobilních telefonů?), na který však i dnes existují poměrně rozličné dohady a.... konspirační teorie.
Konspirační teorie jakožto jev sám o sobě je podle mě jevem převelice zajímavým, neboť nám hodně napoví i o nás samých. Internet je plný konspiračních teorií, stačí si zalistovat rozličnými diskusemi na politicko-historická témata a hned se dozvítě několik překvapivých informací, třeba že TGM byl služebník žido-zednářské lobby, že zednáři stojí za Velkou Francouzskou revolucí 1789 a že celá "sametová revouce" je jen takovou habaďůrou. Je velmi zájímavé i k čemu se podobné konspirační teorie vztahují. Takřka bez výjimky jsou to události historie, které tak či onak svým způsobem hýbaly světovým děním. Události bezesporu významné, ale z hlediska popularity a senzačnosti poněkud slabší si pozornost konspirátorů obvykle nevyslouží... jako třeba 17. 11. 1939. Trochu jsem pátral po internetových stránkách a nepodařilo se mi najít žádnou konspirační teorii (mimochodem, toto označení konspirátoři neradi slyší), která by se tímto dnem zabývala. A to mi přišlo trochu škoda, stejně jako mi přišlo trochu smutné, že k tomuto datu se žádná velká připomenutí nekonala. Přitom od 17. 11. 1939 uplynulo hezky symbolických 70 let. Dovolím si menší připomenutí:
17. listopadu toho roku byly na příkaz říšského protektora von Neuratha zavřeny české vysoké školy, několik studentů - asi 9000 - bylo popraveno a asi přes tisíc dalších byl deportován do rozličných vězení a táborů. Jednalo se o nacistickou odvedu proti demonstracím 28. 10. a 15. 11. Druhé datum bylo datem pohřbu studenta Opletala, který byl smrtelně raněn na demonstraci, která se odehrála 28. 10. Po Opletalovi se dnes jmenuje jedne boční ulice Václavského náměstí, Jan Opletal tedy "obdržel" poměrně lukrativní místo. Hůře je na tom druhá oběť těchto demonstrací, dělník Václav Sedláček, ten dodnes nemá nikde ani svoji ulici a jeho jméno je pro širší veřejnost de facto neznámé.
Apeluji tedy tímto článkem na všechny tvůrce konspiračních teorií a jedince, kteří mají v kompetenci "tvoření" názvu ulic - udělejte s tím něco.

Proměna

16. listopadu 2009 v 10:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ale ne ta Kafkova, i když ji mám moc rád.
Nedávno mi pan JLC řekl, že jsem se změnil. Už prý nejsem ten radikální intelektuál, ale spíše takový taťka od rodiny.
No, co je divného na tom vést rozhovory namísto o zahraničně politických ambicích USA a Platónově filosofii na téma, která omáčka je nejlepší k obědu a jak jsem nedávno úspěšně vyluxoval celý byt .

Zoufalci (2009)

13. listopadu 2009 v 20:12 Filmové recenze
Zoufalci rozhodně nejsou zoufalým filmem, jak by se dle některých ohlasů a hodnocení na csfd.cz (59% v této chvíli) mohlo zdát.
Ale postavy v příběhu jsou zoufalé, o tom žádná. Snímek nám zachycuje životní osudy několika bývalých středoškolských spolužáků z Jablonce, kteří mají společné to, že se postupně přesunuli do Prahy žít si svůj velký sen. Z toho snu však ve všech jejich případech zbyly jen trosky. Realita života je jiná a oni všichni tak nějak cítí, že ve velké zkoušce neuspěli a jen tak se pachtí od ničeho k ničemu.
Režisérka Jitka Rudolfová předvedla, že v sobě skrývá dostatek talentu na tvorbu celovečerního filmu. Některé záběry jsou velmi povedené, dialogy mají smysl, zápletka je zajímavá. Film působí celkově dosti kompaktně. Něco mu však chybí, možná lepší atmosféra? Nevím..
Žánrově bych byl ze Zoufalců zoufalý. Je to v podstatě taková trochu "jedovatá komedie", kdy se mnohdy postavám smějete, ale za nedlouha Vám dojde, že to vše vůbec k smíchu není. Naopak.
Ze známějších herců se zde v malých roličkách představila D. Bláhová, J. Obermaierová a v hlavní úloze má oblíbená herečka Dejvického divadla S. Babčáková (viz foto).

Něco si přejte, padá zeď

10. listopadu 2009 v 18:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera plus mínus 20 let byla stržena slavná berlínská zeď, symbol rozdělení Evropy. 20 let je dlouhá doba a nejednoho mudrce podobné numero přiměje k pozoruhodným myšlenkovým proudům a hodnocením. V televizi - pokud mohu posoudit - nám často probíhá upoutávka na "20 let svobody" a ani jiná média se nevyhnou jistému bilancování.
Proč jednou nejít s davem, že?
Mezi veřejností odbornou i laickou (i když, ruku na srdce, kdo je v tomto skutečný odborník?) probíhá debata, zda těch posledních 20 let mělo nějaký positivní význam a zda se naše životní úroveň posunula "kupředu" (zpátky ni krok). Zkusím to posoudit sám za sebe, byť můj názor bude jistě trochu deformován věkem v době před dvaceti lety.

Osobní svoboda:
1989 - docela velká, krom chození do ZŠ de facto žádné velké povinnosti (jiskra se mi vyhnula).
2009 - nic moc, občas práce přes čas, povinnost vymoci si návštěvy občerstvovacích zařízení sice už ne od rodičů, ale zase od partnerky ano.
Možnost cestování:
1989 - výlet ve šlapacím autě na náměstí a zpátky byl jedním z vrcholů mého dosavadního života.
2009 - zjištění, že Řím ani Paříž nejsou zase až tak o moc hezčí místa než matička Praha.
Svoboda slova:
1989 - XXXX je debil -) následovala přímá konfrontace s vyspělou končetinou daného XXXX.
2009 - formálně v pořádku, ale probíhá drtivá vnitřní autocenzura, jejímž výsledkem je "ano, šéfe, udělám tu práci velice rád", "ne, vůbec mi nevadí, že tu budu déle a nic za to nedostanu".

To by snad stačilo.

Legalní x nelegální

7. listopadu 2009 v 22:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Každý z nás bezesporu páchá takřka každý den zavrženíhodný trestný čin, a to porušování autorských práv.

Žádná novinka, co? V podstatě bychom si toho ani nevšimli, nebýt té zajímavé reklamy, jež se někdy vyskytuje na dvd nosičích a v kinosálech (znáte to, "peněženku neukradnete, auto neukradnete, atd..). Je to v pořádku? V souvislosti s rozvojem digiálních technologií rapidně přibylo možností kterak "jedničky a nuly" v mnoha podobách sdílet a kopírovat. V zásadě asi ani nejde vymyslet žádná smysluplná a dlouhotrvající ochrana, jež by "pirátskému kopírování" zabránila, takže s její přítomností se všichni zainteresovaní musí tak či onak smířit.

Ono se ale na našem trhu nejde zase až tak tomuto jevu divit. Jistě jste někdy navštívili rozličné prodejny hudebních a filmových nosičů a měli možnost vidět ceny, za něž se podobné věci prodávají. Skutečně mi přijde trochu zvláštní pořídit si cca 40 minut hudby za 600 kč. Lákadla serverů rapidshare a spol. jsou v tom momentě velmi silná.

Samozřejmě východisko z této situace by mohlo být na straně distributorů, už se objevily první vlašťovky, některé skupiny se snaží svá alba distribuovat přes internet a do "kamenných obchodů" pak míří nějaké "special edition" s dárkem pro ty, kteří by si originální cd koupili již jen z principu.

Ale to vše asi víte, ne? Nebudu tedy nosit židle a stoly do lesa (jak před časem vtipně poznamenal jeden můj kamarád) a přejdu k jádru pudla.
Nepřeháníme to snad někdy až příliš? Znám jedince, kteří si "stahují" filmy i když by bylo možno dané snímky získat za velmi přijatelných např. 49 kč. Při své poslední návštěvě Bontonlandu jsem navíc objevil starší kousek Ecstasy of St. Theresa - In Dust 3 (pro můj hudební vývoj velmi důležitá deska, dodnes si pamatuji na ten magický den roku 1999 a na skladbu Neon) za 99 kč. Poslední deska této formace "Watching" se prodávala za 149 kč.

Jsme skutečně takoví chudáci, abychom vše stahovali?

Jednu positivní věc bezpochyby nemůžeme opominout. Člověk by nemohl získat zevrubnější přehled např. v hudbě jen pokud by si všechny nahrávky pořizoval z vlastní kapsy. V zásadě často platí, že to, co si stáhnete, máte pak větší náchylnost i zakoupit (ne nadarmo podobnou strategii zastává firma Adobe). Jak bych se já - chlapec nebohý - mohl stát fanouškem skupiny Memory Tapes, kdybych si nenaposlouchal všechny ty Kraftwerk a jiné skupiny z doby "dřevní elektroniky"? A to ani nemluvím o tom, že ne všechna alba je možno zakoupit - pokud nechcete objednávat z druhého konce světa. Schválně, zkuste si sehnat cd Miles Davis - Miles Ahead (skvostná věc, které sám osobně říkám future-jazz konce padesátých let).

I když.., jde to, youtube, myspace... vám dají dostatečný přehled.

Safra..., jak si jen to stahování ospravedlnit?


Haruki Murakami - Sputnik, má láska

6. listopadu 2009 v 7:43 Recenze knih

Představovat další Murakamiho knihu je tak trochu nošením dříví do lesa, neboť o jeho poslední česky přeložené knize se toho napsalo dost a dost. Zkuste například zalistovat posledním "houserem".
To nic ale nemění na faktu, že se jedná o knihu pozoruhodnou a podle mého názoru i výtečnou. Má to však jedno "ale". Čtenář musí přistoupit na Murakamiho pravidla hry - což pro fanoušky Norského dřeva nebude velký problém. Děj se odehrává v současném Japonsku a Řecku. Hlavní postavou je Fialka, mladá dívčina, na jejíž charakteristice se autor knihy dosyta vyřádil, takže před vámi povstává postava vskutku plastická. Do ni je zamilován (nešťastně) vypravěč příběhu, jakýsi K. Samotný děj však není zase až tak důležitý. Murakami se v knize snaží upozornit na komplikovanost vztahů v dnešním světě - které nemusí být vždy jen heterosexuální - a na problematiku rozdvojenosti osob.
Zhruba do poloviny knihy to vypadá, že autor popisuje víceméně konvenční příběh, ale přibližně v druhé půlce vyprávění nastane zásadní zlom, na který čtenářova logika asi jen tak nestačí. Vše se ale logicky vysvětlit ve světě nedá.

Ach ty fotky...

5. listopadu 2009 v 11:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Třídit, fotit, třídit, vyvolávat, prohlížet, nechat prohlížet své známé. A pak se člověk nakonec i sám docela diví co se mu do toho objektivu vešlo...
Japonští turisté mají na výlet po Evropě často jen 5 dní, proto fotí a fotí a až doma si snímky prohlížejí a radují se z toho co vidí. Hrozné.
Bez těch foťáků někdy bylo i lépe.

Zpátky z Paříže

1. listopadu 2009 v 12:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsem se vrátil z Paříže, tak by jistě bylo záhodno se trochu podělit o některé své dojmy, zážitky a fotografie. Tento článek bude trochu delší, tak snad vás neodradí od četby.
Paříž je pro mnoho lidí synonymem pro pomyslné hlavní město naší krásné Evropy. S tímto tvrzením se dá v zásadě souhlasit, ale jistě by bylo mylné ono město nějak přehnaně adorovat. Má svá negativa - a vy kdož jste jej navštívili mi snad i dáte za pravdu, že to nejsou negativa malá. Jako hlavní mínus bych spatřoval dopravu, která je příšerná. Dost nepříjemní jsou i pouliční prodejci, kteří se nepříjemně vnucují, byť odpudivosti prodejců z Říma nedosahují.
Paříž se pyšní mnoha památkami a vskutku není v lidských silách to vše za nějaké 3 dny obsáhnout, takže jsme se slečnou I. museli hodně redukovat a redukovat. Nemohli jsme ale vynechat z pochopitelných důvodů jeden ze symbolů celé Francii - Eiffelovu věž.
Výhled je to skutečně hezký, ne? Navíc se jedná jen o tzv. "druhé patro", až nahoru jsme totiž nejeli (stojí to tam 13 euro). Už tak se mi v tom částečně proskleném výtahu točila hlava.. Úžasné pak bylo to, že jsme se nahoru dostali cca 10 minut před západem slunce, takže celá krajina se brzy ponořila do nočního hávu.
V noci pak věž vypadá nějak takto. Francouzi si ji velmi váží a rozličně ji nasvicují (podobně jako ostatní své památky).
Přiznám se, že na mě toto kovové monstrum zprvu trochu děsilo. Když se nad vámi tyčí tolik tun, tak máte pocity všelijaké...
Já - jakožto milovník historie - jsem pochopitelně nemohl odolati lákadlům typu Versailes, kde jsme si ale museli vystát neprosto děsivou frontu. Vnitřek ale bezesporu stál za to čekání.
Zahrady ve Versailes jsme ale bohužel nestihli. Tak snad někdy příště.
Protikladem k Paříži historické je Paříž moderní, konkrétně její futuristiká čtvrť La Defénse, ve které jsem si připadal trochu jako ve sci-fi filmu. Posuďte sami.
Takový malý Manhattan, že? :-)
Paříž večer vypadá zcela jinak než ve dne. Krásný výhled na ni se nacházel kousíček od místa našeho pobytu na Montmartru, vedle slavné Sacre coeur.
Baziliku Sacre Coeur jsme ve dne rovněž navštívili a musím uznat, že krom Baziliky Sv. Petra jsem krásnější křesťanskou stavbu neviděl. Tato bazilika začala být stavěna až v roce 1875 a dokončena byla roku 1919. Je to monumentální stavba, kterou prostě v Paříži nelze přehlédnout. Návštěvu rozhodně doporučuji. Zakoupil jse si za 5 euro i malou knížku, která se Sacré Coeur zabývá, bohužel jsem ji ještě do dnešního dne nestačil dočíst.
K samotném bazilice se od našeho hotelu - mimochodem, za tu cenu byl naprosto luxusní, spracha na pokoji, televize na pokoji, telefon na pokoji = spokojená slečna I - dalo dostat takovým krásným stoupaním, jež trvalo asi 7 minut. Člověk se notně znaví, ale ten pohled za to stojí.
Pařížské metro je však dostatečně "fujtajbl", minimálně tedy stanice na Montmartru Anvers. Blíže k centru je situace o trochu lepší, ale pražské metro je podle mého názoru o něco přívětivější - a hlavně přehlednější.
Když je člověk v Paříži, tak by rozodně neměl zapomenout navštívi Louvre. Toto bývalé sídlo francouzských králů a nynější museum rozhodně nabízí hodně věcí k vidění. Kupříkladu Chamurapiho sloup se zákony, Monu Lisu, či slavnou sochu bezruké Venuše.
Schválně, kdo z vás ji viděl takto zezadu? Přitom pozadí má...hmmm :-).
Následující fotka obrazku (Delacroix) je povinností i pro fanoušky Coldplay :-).
V Louvru je však mnoho a mnoho věcí, včetně památek na mé oblíbené Etrusky, nicméně s dalšími snímky vás rušit již nebudu.
Následující obrázek není z Paříže, ale z místa korunovace francouzských králů. Remeš.