Září 2009

Nouvelle Vague v Akropoli

25. září 2009 v 21:10 Hudba z ouška do ouška
V úterý se udála jedna z největších hudebních událostí roku 2009 pro moji osobu. Dlouho očekávaný koncert francouzských Nouvelle Vague v pražské Akropoli.
Tato "nejasná zpráva" (jak zní překlad skupiny, jinak též "nová vlna") už v Praze v Akropoli hrála v roce 2007. Tehdejší koncert se vyznačoval mimo jiné i tím, že žižkovská mekka hudby byla takřka nacpána k prasknutí. Ani letos tomu nebylo jinak. Lístek stál poměrně přijatelných 490 kč a musím říci, že ani já - a ani slečna I. - své vstupenky nelitujeme. Nouvelle Vague hrají hudbu, která mému sluchu velmi lahodí, navzdory tomu, že nemají žádnou vlastní tvorbu. Jedná se o coververze rozličných punkových, pop-punkových, new wave, či post-rockových skladeb (např. od Joy Division, Blondie, New Order, Sex Pistols, Depeche Mode,..), které ovšem hrají ve svém stylu vlastním, což je takový...pop, šanzon, tak nějak...
Na svých deskách znějí Nouvelle Vague poměrně klidně, ale v reálu při živých vystoupeních je jejich projev dosti spontánní, divoký, plný improvizací a nevázaný. Objevuje se tu hravost, nápaditost a určitý nadhled.
Prostě paráda.
Mezi nejlepší kousky patřila bezesporu skvělá "Master and Servant" (původně od Depeche Mode) a God Save The Queen (Sex Pistols). Nouvelle Vague zahráli i svoji nejslavnější coververzi "Dance with Me" (původně od Lords of the New Church). Porovnejte originál i coververzi dole.


Češi ve Wehrmachtu - František Emmert

20. září 2009 v 15:26 Recenze knih
Kniha Františka Emmerta není moc dlouhá (má necelých 200 stran), ale zajímavými informacemi je naplněna takřka k prasknutí. Pro lidi, kteří se zajímají o historii 2. sv. války a zároveň o složité a komplikované česko-německé vztahy je pak četba tohoto dílka takřka povinností.
Je známým faktem, že Češi za wehrmacht nebojovali. Není to z důvodu jejich (vlastně našeho) špatného umění válečnického, důvod je spíše stran spolehlivosti a věrohodnosti, neboť rovněž je známo, že Hitler český národ zrovna v lésce neměl. Dovolím si Dolfiho citovat: "Češi mají pětisetleté zkušenosti s tím, jak dokonale hrát podřízenost a nevzbudit přitom nedůvěru. Kolik Čechů se za mého mládí potloukalo Vídní, naučilo se jazyk a pak se šikovně vetřelo do rozhodujících pozic ve státě", či jinde, "...stačí Čechovi neostříhat fousy a podle toho, jak směřují dolů, se hned pozná, že jde o potomka mongoloidních kmenů..."
Jako vše má ale i toto svoji druhou stranu mince. Rozličnými cestami se nakonec několik Čechů do wehrmachtu (většinou nedobrovolně) dostalo. Kniha se zaměřuje převážně na dva způsoby, a to cestu Čechů z Těšínka a z Hlučínska, kde jedni se stali občany Říše na základě podpisu tzv. Volkslistu o přihlášení se ke "slezské národnosti" (mnohdy vynucováno, neboť v případě nepodepsání by následovalo vysídlení z domovské oblasti) a druzí (lidé z Hlučínska) na základě toho, že jejich území již dříve patřilo Německu a oni jsou tedy v podstatě Němci.
Kniha sleduje osudy a autentická vyprávění celkem 8 osob, jejichž život byl skutečně pozoruhodný. Čtenář se tak přes jejich zážitky podívá do kokpitu Luftwaffe, na palubu lodi V1107, do rozpálené africké pouště, i na krutá bojiště východní fronty.
Kniha se mi celkově moc líbila, a to nejenom kvůli tomu, že v dané oblasti vyplňuje menší literární vakuum.

Libor mystifikátor

18. září 2009 v 17:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ne, nebojte, nechystám se na dráhu Dänikena.
:-)
Slečna I. totiž již nějaký ten pátek čte knihu "Rabínova dcera", příběh o ortodoxním židovství, sexu, drogách a o tom, jak to vše dát dohromady. Pozn. To vše jsem pochopil z vyprávění Slečny I.
Podle mého názoru se nejedná o knihu dostatečně zajímavou, tak jsem se rozhodl, že její četbu Slečně I. poněkud zpestřím a zkusím rentovat svůj vyděračský potenciál. Přečetl jsem si posledních několik stran knihy a začal Slečně I. "vyhrožovat", že ji je povím.
Mé další snahy ale už tak úspěšné nebyly (pozn. snažil jsem se ji namluvit, že na posleldních stránkách propukne velká bitva mezi lidmi a mutanty a že veškerý předchozí děj jen jen takové "intro"). Inu, asi jsem si ukousl příliš velk sousto.
Ale proč vlastně tuto lehce úsměvnou historku píši? Jen mě tak napadlo, jak je jednoduché mystifikovat. Nedávno někdo změnil heslo jednoho politika na wikipedii a nedivil bych se tomu, kdyby se našel nějaký chytrolín, který by odkaz citoval. Někteří moji studenti mi předkládají referáty evidentně bez toho, že by je četli (o samostatném vypracování ani nemluvě).
Co takhle vypustit do světa nějakou neškodnou lež a pak se jen tiše bavit kolik lidí se chytlo?
Třeba...., že Václav Havel je žena.




Patrick je mrtev!

15. září 2009 v 16:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po panu Jacksonovi zemřela další velká osobnost osmdesátých let. Patrick Swayze. Osobně mám na něj takovou zajímavou dětskou vzpomínku, jedna moje kamarádka jej velmi milovala a měla jeho plakát pověšený ve svém pokoji. Vždy se tam na ni spokojeně usmíval. Nikdy bych si nemohl představit, že tento člověk bude někdy mrtvý. Další iluze, kterou vám vytváří média.
Patricka Swayzeho si krom seriálu Sever a Jih (na kterém jsem svého času dost ulítával) pamatuji ještě z Univerzální uklizečky a pochopitelně i z Hříšného tance a Ducha. Nedomnívám se, že svět by v něm ztratil nějakého geniálního herce, jedná se spíše o ztrátu symbolu své éry.
Jeho stylem byl tanec a krásná tvář, vše mu nemoc vzala a pmohla tak tento symbol zničit.
Mnoho lidí nevěřilo snímkům - a byli z nich poměrně zděšeni - které zobrazovaly hercovů tvář z posledních let života. Vypadal tam pohuble, nemocně. Jakoby si snad jako já kdysi říkali, že "ten kluk z hříšného tance" prostě nemůže zestárnout, či snad dokonce zemřít.
Ale může.
A čeká nás to skoro všechny.

Ca Plane Pour Moi

13. září 2009 v 12:55 Hudba z ouška do ouška
Už se nedočkavě těším na zářijový koncert francouzských Nouvelle Vague. Lístek zakoupen a uši připraveny :-). Snad zvuk v pražské Akropoli nezklame.
Nezbývá zatím než si čas krátit třeba poslechem této skladby. Původní verze pochází tuším z roku 1977, ale v podání Nouvelle Vague zní - jako ostatně vše od nich - velmi vesele a svěže.


Libor u Branické skály 2009

11. září 2009 v 17:45 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Ano, tradice. Slovo, při kterém se leckterému člověku chvěje chmíří v nose.
Mojí tradicí je nechávat se každý rok (od r. 2005) fotografovat před Branickou skálou. Skála zůstává stále stejná, jen já se trochu měním.
Toho dne jsem zároveň navštívil - ve svém životě poprvé - biblickou hodinu v evangelickém kostele na Bráníku. Příznačné. Zajímavější věc se mi v tomto týdnu snad nestala. Evangelíci mě upoutali svoji vlídnosti a zajímavým vztahem k Bibli (a hlavně k cizincům), kdy sáhodlouze (a věcně! To se vám často nestane ani na VŠ) diskutovali nad tím, zda brát knihu Genesis jakožto mýtus nebo historickou událost.
Prostě, Bráník mám rád.

Couch Potatoe

9. září 2009 v 10:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera mi nevyšlo divadlo. V Dejvickém prý byla nějaká nemoc či co, nedávali ani náhradní program (když už se konečně hezky obléknu, tak nic!), což je pochopitelné, neboť herců je v DD poskrovnu a vesměs hrají bez alternací.
Kulturní večer tak byl vyplněn filmem Persepolis, což je moc hezký snímek. Humorný i vážný, prostě krásný.
Škoda jen, že neumím francouzsky :-(.
Zažil jsem jen trochu pohodlnější druh zábavy. Nebojte se, žádný couch potatoe se ze mě nestává. Mimochodem, znáte ten termín? Moc zajímavý, dumám nad českým překladem, ale nic kloudného mě nenapadá.
Couch potatoe je osoba, která je veskrze líná a takřka celý svůj volný čas tráví před televizní obrazovkou, ideálně si tam nosí i jídlo. Jen to vylučování asi provádí jinde (doufám)...
Pokud si myslíte, že tento syndrom je blízký pouze USA, tak jste na omylu. Nejsledovanější pořad rou 2007 v USA byl Pop Idol (obdoba našeho Česko hledá superstar), tedy stejně jako u nás. Je to způsobeno velkým množstvím volného času se kterým neumíme účelně nakládat?
Nebo je "coach potatoing" takové moderní hobby?

Libor je...

8. září 2009 v 8:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
...unavený, trochu ospalý, docela líný, bolí jej v krku (neboť včera na tu svoji "drobotinu" i přes drobné krční obtíže křičel), ale přesto se těší na večer do Dejvického divadla.

Moby - Wait for me (2009)

5. září 2009 v 8:47 Hudba z ouška do ouška
Mobyho můžete mít rádi, či nemít rádi, každopádně je však nutno uznat, že tento člověk je velký stylový cestovatel. Zahraje vám elektronickou taneční pecku stejně s klidem jako pomalý ambientní kousek....a pak k tomu přidá ještě něžné brnkání na kytaru.
No prostě Moby.
Obal si nakreslil sám, hudbu složil ve svém studiu a deska vyšla na značce Little idiot, což je rovněž "Mobyho firma". Skoro to vypadá na DIY (do it yourself). Oproti minulé desce "Last night" je toto album o mnoho klidnější, neobsahuje v podstatě žádné taneční věci. Žánrově se tedy deska "Wait for me" spíše blíží dřívějšímu Mobymu počinu s názvem "18". Na desce se objevují smyčce, akustické kytary, ambientní tóny, které spolu hezky souzní a tvoří mile melancholickou atmosféru celého alba.
Některé skladby trochu připomínají dřívější Mobyho kousky z alba "Play", jedná se např. o "Pale Horses", někdo by mohl v této souvilosti hovořit o vykrádení sebe sama, ale tak krutě bych to neviděl. Moby je prostě Moby, má svůj definovaný styl, který tak či onak prochází všemy alby.
Zajímavostí je, že ke skladbě "Shot In The Back Of The Head" dělal klip slavný David Lynch.
"Wait for me" je příjemná deska, citlivá a krásná. Moby nezklamal.

Heroický kousek

2. září 2009 v 14:25 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Podařil se mi čin vskutku pamatováníhodný. Srovnání snese snad jen s vítězstvím Julia Caesara nad Galy u Alesie, či útěkem ze seriálu "Prison Break" .
Ano, naučil jsem svoji mamku psát textové zprávy na mobilním telefonu.
Teď jen ještě Slečně I. vysvětlit co to je ten fotbalový koeficient a co znamená zkratka div x a věřte, že pozice Komenského v našich dějinách se bude silně otřásat .