Srpen 2009

Snídaně u Tiffanyho (1961)

30. srpna 2009 v 0:19 Filmové recenze
Snídaně u Tiffanyho je slavným filmem, ve kterém naplno zazářila herecká hvězda A. Hepburn. Pokud jste o tomto snímku nikdy neslyšeli, tak jste patrně posledních několik let strávili službou u Jupiterské důlní společnosti :-).
Ale vážně. Podle mého názoru Snídaně zase až tak dobrým filmem (jak často bývá označován) není. Rozhodně to není snímek špatný, ale že bych jej zařadil do zlaté pokladnice kinematografie, tak...to bych se musel tedy hodně dlouho rozmýšlet.
Hlavní hrdinkou je mladá dáma Holly (Hepburn), která si žije svůj "dolce vita" v newyorském bytě. Pořádá večírky, provokuje svého souseda - Japonce - svádí muže. To vše proto, aby si život náležitě užila. V okamžiku když ale potká mladého spisovatele Paula se vše změní, a to od základů.
Film Snídaně u Tiffanyho je znám především díky velmi charizmatické herečce Audrey Hepburn, která dodala snímku potřebný šmrnc a eleganci. Nepředstavujte si její postavu ale jako mladou, emancipovanou, inteligentní dámu. V zásadě se jedná o poměrně naivní a hloupoučkou osobu, kteá neustále hledá dosti nešťastně to pravé štěstí. Na její cestě je ale spousta karambolu a celkem nepochopitelných "úletů". Takováto hrdinka mi zrovna dvakrát sympatická nebyla.
Ke kladům filmu určitě patří písnička "Moon river", samotná Audrey (neboť jí to skutečně sluší, o tom žádná) - mimochodem tu roli měla původně hrát M. Monroe - a závěrečná, dojemná scéna s polibky a kocourem. Kdo neviděl, neuvěří.
Snídaně je nostalgické dílko, u kterého se můžete zasmát stejně tak dobře jako rozněžnět své srdce nebo srdce své drahé polovičky. Nečekejte od něj ale bůhvíjaký zázrak.

Copak jíte?

28. srpna 2009 v 18:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jídlo je jedním z důležitých aspektů našeho života. Jídlo je nutné k přežití, i když v našich současných podmínkách se spíše stalo prostředkem k zábavě, požitkářství. Jen málokdy cítíme hlad (pokud tak dobrovolně nechceme).
Je tedy asi nasnadě nastolit si otázku, zda to, co jíme, je skutečně dobré. Nedávné výzkumy potvrdily, že naše populace nebývalé úspěšně tloustne. Jako Češi jsme dokonce "světové jedničky" v rakovině tlustého střeva. Souvislost mezi stravou a tímot "prvenstvím" je jistě více než zřejmá. Zamýšlíte se nad svým jídelníčkem?
U mě osobně byly časy, kdy byla jistá šetrnost na prvním místě. Bylo mi trochu líto vyhazovat velké sumy peněz za stravu, která stejně za 5 minut skončí v bříšku a následně...no víte kde. Vedla pizza z Tesca (za 20 kč), která ale více než pizzu připomínala takový nafouklý koláč :-), a čínské polévky, které jednou v tescu prodávaly za neuvěřitelných 1,90. Připočteme-li si k tomu tehdejší akci na rohlík za 50 halířů... Dostanete skutečně "nízkocenový" oběd.
Takové časy jsou už díkybohu nějaký ten pátek pryč. Jím lépe, zdravěji (troufám si říci, slečna I. mě vydatně zásobuje "slivovicou" a těstovinami se zeleninou), ale stoprocentně zdravé jídlo nemám. Občas nepohrdnu klobáskou k pivečku (třeba po vyčerpávajícím výkonu na in-line bruslích :-), pozn. pro zvědavce, už nepadám a Ladronka se mi nesměje :-)) a sem tam i nějaká ta čínská restaurace. Nejsem prototyp zdravě se stravujícího člověka, ale katastrofální to snad už není.
Jak jste na tom se strav. návyky vy?

Němci proti Němcům

25. srpna 2009 v 13:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je jeden velmi pádný důvod proč mám rád historii, a to ten, že i o poměrně známých událostech se můžete dovídat stále nové a nové informace a v závislosti na dostupnosti zdrojů jít takřka tak do hloubky jak jen chcete. V zásadě to přináší poznatek, že nikdo se v historii zcela vyznat nemůže, neboť už je tak obsáhlá a našlapaná, takže to náš mozek není sto zvládnout. Jaké byly průměrné srážky v Paříži v roce 1900? Jak se jmenovala první Japonka trvaleji žijící na našem území? Či,...kdo to byl Walther von Seydlitz?
První otázku vám nezodpovím (nevím ji, ale asi by nebyl problém si ji někde vyhledat), druhou ano (byla to madam Mitsuko) a třetí bych rád také, neboť osud tohoto pána, to je námět na román!
Seydlitz (vlevo) pocházel z aristokratické pruské rodiny. Během druhé světové války byl povýšen do funkce generála díky prolomení obležení (roku 1942) na jih od Leningradu. Paradoxní je, že jeho oponentem v té bitvě byl tehdy ještě sovětský velitel Andrey Vlasov. Hoši si však role brzy vzájemně vyměnili. Poté, co byla 6. armáda (k níž náležel i Seydlitz) obležena u Stalingradu, tak právě Seydlitz ostře odsoudil Hitlerovy plány a plánoval proražení. Možná tato zkušenost v něm mohla způsobit jistný názorový zlom, neboť krátce po kapitulaci se stal důležitým členem "Národního výboru Svobodné Německo", což je (respektive byla) organizace, na kterou se i dnes v Německu pohlíží dosti nejednotně. Tyto - a podobné - organizace totiž byly hojně využívány sovětskou propagandou a pro mnoho Němců se chován jejich aktérů rovnalo (a i dnes rovná) vlastizradě. Tento - jak se mu přezdívalo - "Seydlitzův sbor" se postupem času (jak přibývalo válečné trápení Třetí Říše) poměrně rozrůstal. Připojilo s k němu dokonce celkem 63 německých generálů, mezi nimi - po delším váhání - i samotný Paulus. Pochopitelně, tyto aktivity jistě nebudily v domovině radost. Rodina generála Seydlitze byla umístěna do koncentračního tábora a nad samotným generálem byl vynesen ortel smrti (který byl anulován až v roce 1956). Vězení se však stejně nevyhnul, neboť v roce 1950 byl odsouzen na 25 žaláře, z nichž si jich odseděl ale "jen" 5. Seydlitz zemřel v Brémách roku 1976.
Seydlitz nebyl osobou zase až tak důležitou, aby se o ní psalo mnoho knih (v češtině je snad jen jedna, a to "Němci proti Hitlerovi" z roku 1961), jedná se spíše o postavu kuriozní a zajímavou. Tak by bylo záhodno chápat i tento článek. Seydlitzův sbor se v podstatě do přímé bitevní konfrontace s Wehrmachtem (tedy svými bývalými druhy) - narozdíl od Vlasova - nedostal. Jeho činnost spočívala v oblasti sovětské propagandy. Narozdíl třeba od Sophie Scholl a jiných pak názor společnosti na "případ Seydlitz" není jednoznačný. Jedná se podle vás spíše o pošlapání důstojnické hrdosti (většina důstojníků v zajetí "nekolaborovala") nebo o čin hrdinství směřujícímu k odstranění nacismu?

Radiohead na Výstavišti

24. srpna 2009 v 12:12 Hudba z ouška do ouška
Britská skupina Radiohead patří mezi mé oblíbené kapely již pěknou řádku let. Poprvé jsem jejich sladce depresivní skladby slyšel někdy v roce 1997 v souvislosti s vydáním přelomové desky OK Computer. Mým nejoblíbenějším albem je asi deska KID A, i když musím uznat, že každé album těchto hochů z Oxfordu je jakousi malou hudební událostí.
Na koncert jsem se pochopitelně těšil. Vyrazil jsem na něj společně s Pierrem. Předkapelou byli němečtí Moderate, kteří vzešli z dřívějšího projetu Apparate. Jejich minimal techno bylo příjemné a poslouchatelné. Minimálně stejně tak jako deska, která se mi rovněž líbila.
Samotní Radiohead si s vystoupením dávali poměrně na čas, jejich nástup však byl dostatečnou satisfakcí. Zahráli skladby v podstatě ze všech svých desek a došlo i na moji oblíbenou Idioteque z alba KID A. Nejvíce se mi však líbila skladba Exit music z desky OK Computer, neboť jsem skutečně nečekal, že tuto klidnou, tesknou píseň zahrají. Živé předvedení však bylo dechberoucí, bez přehánění.
Stránkou samou pro sebe je vizuální prezentace Radiohead, která je prý - jak kdysi kdesi psala MF Dnes - nejlepší ze všech velkých světových skupin. S tím mohu jen souhlasit (byť všechny ty "velké světové skupiny" jsem pochopitelně živě neviděl).
Mé srdce rovněž potěšil fakt, že Radiohead silně dbají i na ochranu životního prostředí a snaží se, aby jejich koncerty byly pro matku přírodu co možná nejvíce šetrné. Pivo tak stálo v kelímku sice 90 kč, ale pokud jste kelímek vrátili, tak vám slečna u pultu vrátila korun 50. To není zase tak zlé. S ekologií souvisí i místo výběru konání koncertu, Radiohead trvali na tom, aby to bylo někde blízko centra města, neboť jsou rádi, když za nimi fandové cestují hromadnými dopravními prostředky - což se stalo.
Ze strany pořadatelů se mi ale mnoho nezamlouvala organizace cestiček, kterými se diváci měli dostat ven po skončení koncertu. Obrovskému návalu a zmatku přece šlo nějakým rozumným způsobem zamezit (např. tím nedávat na přístupovou cestu takové množství různých obchůdků, jejichž čekající zákazníci takřka zcela ucpali cestu).
Ale to jsou jen takové mouchy...

The Lodger (Podnájemník) 2009

23. srpna 2009 v 10:22 Filmové recenze
The Lodger - čily Podnájemník - je filmem, o kterém jsem nic nevěděl. Během sledování se mi však na něm stále cosi nelíbilo, což mě silně znepokojovalo. Ta hudba,...zní to jako z Psycha, ale potřebný efekt to nemá. Kamera, přibližování stěn...to vše vypadá jako z Vertiga. Psycho, Vertigo. Možná dva nejlepší filmy, které natočil A. Hitchcock. Ano, jsme na správné stopě. Film The Lodger je pouhým "rýmejkem" filmu A. Hitchcocka ze čtyřicátých let. Původní film jsem neviděl, tak nemohu posoudit to, do jaké míry se jej tato verze z roku 2009 drží.
Zápletka vypadá zajímavě, ale její ztvárnění je zoufalé průměrné. Režisér David Ondaatje prostě není Hitchcok a nemá ten tolik potřebný smysl pro detailní záběry a jemné nuance filmu. Některé hry filmu jsou až příliš průhledné a očekávané finále jež má gradovat se jaksi nedostavuje.
Něco k příběhu. Množí se vraždy. Dvojice detektivů (zkušený a nezkušený, kteří se nemají klasicky klišoidně zprvu rádi...) pátrají po vrahovy, který se až nápadně podobá vraždám před 7 lety a zároveň i slavnému Jacku Rozparovači. Film ve stylu noir se nám snaží takřka u každé postavy nastínit potřebný stín podezření, takže divák si do posledních minut není zcela jist kdo je vlastně tím vrahem.
Nemohu říci, že bych se u tohoto filmu vyloženě nudil, jen mi v mnohých aspektech přišel velmi průměrný, a to nemluvím ani o zbytečných logických chybách (suspendovaný policista dál nosí pistoli).

Na Bělehrad!!! Ale nejdříve do krypty...

21. srpna 2009 v 15:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsem se vypravil do matičky Prahy s poměrně jasným úmyslem - shlédnout klání Evropské ligy ve fotbalu mezi Slavií Praha a Červenou hvězdou Bělehrad a slovy českého mýtického hrdiny - pana Josefa Švejka - si zakřičet, "Na Bělehrád!!!".
Poměrně nejasně a de facto i celkem náhodně mi do toho vstoupila nečekaná (ale o to příjemnější) kulturní vložka v podobě prohlídky kostela Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Ano, jedná se o TEN slavný kostel, v jehož útrobách zemřelo celkem sedm československých parašutistů.

Kniha potřísněná krví. Tady přímou tečou dějiny.
Místo je to tedy významné a musím připustit, že i po těch letech je ze zdí dole cítit silná atmosféra. Dnes je tam přítomna skromná výstava s cca půlhodinovým snímkem popisujícím události okolo skupiny Anthropid, vraždy zastupujícího říšského protektora, apod. Vstupné činí 60 kč, ale pro držitele karet ISIC a ITIC jen polovinu.

Bezesporu zajímavé místo, které mohu doporučit k výletu.
Návštěva fotbalového utkání také však nebyla k zahození, zápas zastihl Slavii ve výborné formě a Srby porazila 3:0. Přišlo mi zprvu poněkud podivné, proč sektor hostů není zcela obsazen, ale po chvíli jsem se doslechl o jejich "kulturním" řádění v centru města. Skutečně "hezky" prezentují svůj klub a vlast.

Slavní Liborové

19. srpna 2009 v 15:04 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk by měl být hrdý na své jméno. Koneckonců je to jedna z mála věcí jež vám zůstanou, když vás o vše ostatní okradou (chmurné vyhlídky, což?).
Asi nejslavnějším nositelem mého jména byl papež Liberius, který působil ve 4. století našeho letopočtu. Do dějin se nezapsal žádnými velkými heroickými činy, naopak, stal se dokonce prvním papežem, který nebyl po své smrti kanonizován. Jakožto rodilý Říman - hle! - je úzce spjat s dnešním kostelem Santa Maria Maggiore, neboť jej - respektive ten kostel, který tam stával dříve - nechal vystavět podle toho, že na onom místě 5. srpna sněžilo. Zajímavé.
Ovšem zde výčet slavných nekončí.
Povinnost velí zmínit ještě Liberia - preatoriánského prefekta, který žil v dnešní Itálii v 6. století. Jeho život asi nebyl zprvu nic moc, neboť sám - jakožto děcko - zažil posledního římského císaře - Romula Augusta a s ním spojený i definitivní pád římské říše, nicméně Liberius (celým jménem Petrus Marcellinus Felix Liberius) si později pěkně "rozjel" svoji kariéru, stal se například prefektem Egypta a na sklonku svého života - jakožto zhruba osmdesátiletý kmet - ještě velel vojenským jednotkám pochodujících do Hispánie, kde propukly nepokoje.
Pokud byste chtěli navštívit místo smrti tohoto Liberia, tak byste si museli udělat výlet do dnešními Rimini (dřívější Ariminium), což by jistě nebylo jen tak od věci, neboť město Rimini se nachází poblíže Jaderského moře.
Je přece tak krásné vědět, kolik lidí již před vámi nosilo stejné (dobře, tak SKORO stejné) jméno.

Václav Havel - Odcházení (2008)

18. srpna 2009 v 9:33 Recenze knih
Než se vhůru do oblak vznese divoký les rukou, které začnou upozorňovat na zcela důležitý, elementární fakt, že "Odcházení" není ani tak kniha, jako spíše divadelní hra, tak bych chtěl rovněž upozornit na důležitý elementární fakt, že hru jsem neviděl, jen četl.
Z Havlových her jsem viděl v divadle pouze Pokoušení, zbytek jsem "jen" četl, byť to je - dle Havla - činnost obdobná zacházení s polotovarem :-).
Mnoho se o (zatím) poslední Havlově hře napsalo.... a právem! Nestává se přece tak často, aby bývalý prezident napsal divadelní hru, navíc od jeho poslední hry uplynulo...pokud mě paměť neplete cca něco málo přes 20 let. To už je pěkná řádka let vhodných pro kontemplaci.
I v této hře však Havel zůstává věrný "svému" žánru - absurdnímu dramatu. Hlavní postavou je Rieger, bývalý kancléř, který odchází ze své funkce, balí si věci, stěhuje se a má být ve funkci následován ambiciozním Vlastíkem Kleinem, který se sice zaklíná podobnými etickými principy jako Rieger, ale to vše je jen zástěrka pro plenění a ziskuchtivost.
Do hry samotné však vstupuje i autor, a to formou promluv z pásku z reproduktoru. Jsou to promluvy poměrně vtipné, vhodně glosující děj (např. Havel v nich nabádá herce k tomu, aby se zbytečně nepitvořili, či přemýšlí o tom, co jej přimělo napsat právě takto tuto danou scénu), dovoluji si jednu z nich citovat, "Co chvíli se mi stane, že si vzpomenu na něco, na co jsem zapomněl, ale vzápětí zapomenu, na co jsem si vzpomněl. Začíná to být vážné. Každou chvilku například zapomenu, kdo je na jevišti a kdo odešel, zda někdo někomu tyká nebo vyká, jakou měl náladu, když odešel, a tak dále a tak dále. Může se mi klidně stát, že někdo přijde a už nikdy neodejde, anebo naopak odejde hned na začáku a už nikdy nepřijde, anebo má přijít, ačkoli už je na scéně, nebo má odejít dvakrát za sebou, aniž mezitím přišel. Budu psát básně..."
Hodně lidí spekulovalo nad "skrytými význami" Havlovy nové hry. Budiž jim učiněno zadost, námětů k přemýšlení mají dost. Je Vlastík Klein - V. Klausem? Je Riegerova přítelkyně Irena D. Havlovou? Nevím a abych se přiznal podobné věci mě ani moc nezajímají. Je asi celkem pochopitelné, že dlouhé období v politice se jistě muselo podepsat i na osobě Havla - dramatika, ale zásadní pro význam hry to podle mého názoru není.

Současný antikomunismus

16. srpna 2009 v 9:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi se všichni shodneme na tom, že politická situace v naší zemi je hodně vyostřená (byť stále v mantinelech demokratismu). Obzvláště mezi mladými lidmi (snad vyjma těch z KSM :-)) se náchylnost k levici projevuje poměrně málo (nemám to podepřeno výzkumem, jde jen o subjektivní dojem). Organizují se internetové skupiny (třeba ty na ksichtknize), které mají jen jeden hlavní cíl, a to denunciovat komunismus. V zásadě je pak ale minimálně podivné proč svoji kritiku směřují spíše do řad ČSSD, než do řad KSČM - kteří přece k této ideologii mají o poznání blíže. Vím, pokud si porovnáte volební programy obou stran, tak tam mnoho velkých rozdílů nenaleznete.
Podívejte se - pokud jste na ksichtknize - na ony skupiny, či - pokud nejste - na stránku www.oranzada.cz
. Není třeba dlouhého klikání, aby se člověk přesvědčil, že sociálně demokratické ideály jsou dle autorů webu "nemorální, zhoubné a nelogické". Vědí vůbec jaké jsou tyto ideály? Osobně nepatřím mezi příznivce komunistické ideologie, ale za antikomunistu bych se neoznačil, neboť - slovy pana Ladislava Žáka "je velice příjemné být proti něčemu, co nikdy nikdo neviděl a co ani nemůže nastat. V takovém případě lze totiž za činnost proti něčemu, co nikdy nikdo neviděl, pokládat jakýkoliv počin a dokonce i sladké nicnedělání".
Ne, měli bychom si uvědomit, že pro správně fungující politický systém je vhodné mít adekvátní zastoupení jak na levici, tak i na pravici (a nejlépe ještě někde) a nějak se s tím prostě smířit. Proti svým politickým protivníkům bojovat, ale pokud možno slušně a věcně. Argumentace typu, "nevolím čssd, neboť Paroubek je prase" do tohoto stylu rozhodně nezapadá.
Ono to ale funguje i odjinud, pokud jste slyšeli věty páně Paroubka o "ódéesáčcích", či o novinářích "pracujících v žoldu ódées", tak asi víte o čem mluvím.
Ony totiž zase budou volby, víte?

Pay it forward (2000)

15. srpna 2009 v 8:51 Filmové recenze
Film Pay it forward (česky Pošli to dál) není buhvíjakým nadčasovým dílem s přesahujícím významem. Přesto se mi film - i přes jeho zjevné nedostatky - líbil.
Zápletka je celkem jednoduchá. Mladý studentík (Osment) Trevor žije jen se svoji matkou (Helen Hunt), neboť jeho otec (Jon Bon Jovi) je nenapravitelný alkoholik, který k tomuto nešvaru svádí i matku. Když Trevor v rámci předmětu občanské výchovy od učitele (Kevin Spacey) s podivně znetvořenou tváří dostane za úkol vymyslet jak by se měl zlepšit svět vrhne se na tento problém s plnou silou a zápalem. Vždyť je to prosté, stačí jen když každý člověk pomůže třem lidem a ti potom stejnému počtu jedinců (viz obrázek).
Ano, děj je zajímavý a bezesporu je jedním z hlavních deviz tohoto filmu. Horší už je to s celkovým vyzněním, které v režii Mimi Leder (např. Peacemaker) nabývá tu většího, tu menšího kýče. Vrcholem je pak závěrečná scéna, která mi jinak docela dobrý dojem ze snímku trochu pošramotila.
Objevuje se zde také poměrně dost známých hereckých tváří (krom těch již výše zmiňovaných byl přidal i Jamese Caviazela), což ne vždy zrovna pomáhá. Kupříkladu mi nějak nešla dohromady představa Helen Hunt jakožto alkoholičky...., ale musím uznat, že třeba takový H. J. Osment se svého partu zhostil výborně.
Samotná idea "pay it forward" není vynálezem tohoto snímku. Kdybychom šli po kořenech, tak bychom se prokopali až k B. Franklinovi, či ke spisovateli sci-fi, Franku Herbertovi a jeho knize "Mezi planetami".
Nechcete zkusit pomoci třem lidem?

Člověk by si měl dávat dobrý pozor na to, co čte

13. srpna 2009 v 22:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk by si měl dávat dobrý pozor na to, co čte.
Člověk by si měl dávat dobrý pozor na to, co čte.
Člověk by si měl dávat dobrý pozor na to, co čte.
Ne, ještě nejsem senilní a ani není závada na vašem monitoru (či na čem se vám tento text zobrazuje). Jen jsem si řekl, že třikráte vyřčená pravda by mohla mít sílu takřka magickou (viz staré pohádky a magičnost čísel 3 a 7).
Ono je totiž fakt dobré vybírat si ke čtení jen to "nezávadné". Šikovný manipulátor vám ve svém článku podstrčí někdy docela prostoduché lži zabalené v pěkném celofánovém papíru s kytičkami. Jenže jak na to..., ouvej, to je problém. Už několikrát předtím jsem zde kritizoval předimenzovanost médií (první na ráně je vždy internet, co?) jakožto komunikačních prostředků sloužících člověku, ale také - a na to by se nemělo zapomínat - i PRO člověka.
Jde o to ale pro jakého.
Konkrétních případů je celkem dost. Zavítám raději ale stejně do vod, ve kterých mé nohy stojí pevně zhruba jako opánky Krista na Genesaretském jezeře (bylo to ono, že?), a to k fotbalu. Nešetrných zákroků je v naší lize dostatek. Patřičný orgán fotbalového svazu se rozhodl řešit tyto neblahé poklesky přísnými tresty (např. 8 zápasů stop). Jenže rozdíl je v přístupu k zákrokům, jež se udály a média je patřičně "rozmázla" a těm, které se odehrály tak nějak v tichosti. Noviny (a nejenom ony) totiž spustí svoji mediální hysterii a vesele si pranýřují. Odpovědný orgán potom dle takto vyvolané atmosféry rozhoduje.
Že je to špatně? Jistě.
Proto bychom si měli dávat pozor na to, co čteme, abychom tuto šílenost ještě více nepřiživovali. Já osobně asi s deníkem Sport skoncuji nadobro. Tím zase nechci říci, že lidé jsou nemyslící stvoření bez možnosti udělat si vlastní názor. Ale... Ono nechat se oblbnout je někdy docela jednoduché (a už vůbec u toho nezáleží zase až tak moc na tom jak k sobě přiřazujete obdelníčků v iq testech).
A jen tak mimochodem..., když jsme u té selekce a digestovaného čtení. Něco podobného by se hodilo i na blogy. Mrkněte se proto třeba ve volné chvilce (když se šéf v práci nedívá) sem. Bratrstvo kočičí pracky (ach...to mládí strávané na Foglarovkách se musí někde podepsat) se bude snažit udělat pořádek ve velkém bordelu s názvem blogy. Ne, nebojte se, nefandím tu žádné "karma police" (koncert Radiohead se kvapem blíží!). Ona na lidech je koneckonců nejvíce úžasná asi tak jinakost a rozdílnost.
Když už jsme u toho digestovaného čtení. Nemohu si nevzpomenout knihu od V. Párala "Země žen". Kdo z vás ji nečetl (a že vás jistě bude), tak to zkuste napravit. Určitě se vám to hodí (hlavně pro pány). I když už se spisovatelský talent páně Párala za ta léta jaksi rozpustil jako pára nad hrncem, tak mu popřejme vše nejlepší. On měl totiž chlapík nedávno narozeniny.

Výletování po Sázavě

12. srpna 2009 v 22:22 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Možná jste si zvědavě říkali kam že to ten nebohý Libor zmizel. Kampak zavítaly jeho kroky?
Inu. Sázava.
Pokochejme se proto některými fotkami se stručnými komentáři.
Toto je známý Sázavský klášter. Středisko slovanské vzdělanosti v časech dávno minulých. Dnes tam jsou poutavé prohlídky trvající cca 50 minut. Zakladatelem byl kníže Oldřich a poustevník Prokop (později svatý), i když s tím jeho poustevnictvím to zase asi tak horké nebude. Měl syna (který vedl klášter po něm) a vlastnil i četné pozemky...
V Sázavském klášteře se nachází pravý poklad. Malba Panny Marie ve stavu ...ehm...jiném :-). Takových obrazů je po celé Evropě jen osm. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Inkvizici se podobné praktiky zcela jistě nelíbily.
Nedílnou součástí krajiny Sázavska je i hrad Český Šternberk. Jeden z nejstarších hradů u nás je dnes v soukromém vlastnictví (pana Šternberka, jak jinak) a má se čile k světu. Půvabná je například knihovna hradu, kde jsou svazky z 18. století a pod nimi i knihy staré sotva deset let :-).
Ve městě Sázava se nachází skutečný klenot nad klenoty. Restaurace U Libora. :-) Mimochodem tu mají skvělé tankové pivo chlazené tak na cca 8 stupňů. Mňamka!
Hrad Pirkštejn je dnes bohužel jen stínem své dávné minulosti. Narodil se zde Hynek Ptáček z Pirkštejna, který se proslavil jakožto přemožitel Jana Roháče z Dubé po zhruba 4 měsíčním obléhání jeho hrádečku Sion (kde měl pan Roháč maximálně 100 bojovníků). Nevěřte však Vávrovým filmům (a ještě méně té hrůze od režiséra Borského) . Roháč z Dubé byl Hynkův blízký příbuzný, takže s bitvou asi moc nespěchal :-).
Kaňkou na současném stavu hradu je bezesporu to, že v jeho těsné blízkosti bydlí velmi nepříjemný postarší pán, který jaksi nestrpí turisty, kteří obdivují krásy hradu. Pán si čile okolíkoval místo, které mu náleží a kde parkuje svoje naleštěné autíčko. Běda tomu, kdo by mu na pozemek vstoupil!
Z prastarého města Kouřim, kterému se v 10. století mohla rovnat jen Praha, dnes již takřka nic nezbylo. Po zničení Čechy (Kouřim totiž patřila kmeni Zličanů) se zde usídlila přemyslovská větev Děpoltů, kterou následně ve století 13. poplenil Přemysl Otakar I. Město se znovu dočkalo slávy až za Václava I. a poměrně úspěšně bohatlo až....do povstání v roce 1547...., ale to by byl dlouhý příběh. Dnes má Kouřim asi 1800 obyvatel.
Navzdory ne zrovna příjemné současnosti se můžete v Kouřimi oddávat krásné minulosti. Důkazem toho budiž tento chrám Sv. Štěpána...
Nebo skanzen lidové architektury, o jehož fotku vás ale ochudím :-).
Ale neochudím vás o tuto pozoruhodnou fotku. Ne, neděste se, to není duch. Jen se mi ve skle kostela Sv. Štěpána odrazila tvář na mém triku. Zkuste uhádnout kdo to je! :-)
A nechme promluvit i krásu paní přírody. Tento západ slunce v mlžném oparu právě končícího deště jsem zachytil kousek od vsi Dolní Kruty. Víte jak vznikl tento název? Prý kvůli mnohému kroucení se cesty.

Harry Potter a princ dvojí krve

5. srpna 2009 v 14:34 Filmové recenze
Přiznám se upřímně a bez mučení, že dosud jsem žádného Pottera v kině neviděl (tedy až do včerejšího dne). Všechny předešlé části jsem shlédl na svém dvd přehrávači. Atmosféra kina má však v mnoha ohledech své velké přednosti. Navíc když vám uznají ještě slevu na ITIC... a mají i akci na nějaký výhodný nápoj. Inu, slibný začátek. Filmový Potter byl navíc promítán i s poněkud nečekanou přestávkou, která ale z marketingového hlediska jistě přišla brněnskému Špalíčku (to je kino v Brně, pokud to nevíte) bezesporu vhod.
Filmové efekty jsou v HP6 na velice dobré úrovni, barvy vůbec nehýří pestrostí prvních dílů, ale více a více se zatemňuje (zcela v intencích knih). Režisér David Yates dokázal uto poměrně obsáhlou knihu redukovat na únosnou míru, takže fanoušci knihy o nic moc důležitého nepřijdou (a nečtenáři stejně nic nepoznají, ale zato se neméně skvěle baví, jak mi potvrdila slečna I., která si dosud o Potterovi nemyslela nic valného). Vše má švih a spád, a to je u podobného žánru jen a jen dobře.
Podle mého názoru se jedná o dosud nejlepšího Pottera na filmovém plátně. Jen tak dál.

Watership down (Daleká cesta za domovem) 1978

2. srpna 2009 v 10:21 Filmové recenze
Watership down - slavná dobrodružná kniha Richarda Adamse se v roce 1978 dočkala svého filmového zpracování. Příběh pojednává o skupině králíků, kteří - před blížící se katastrofou - utíkají pryč najít si nový domov.
Zápletka je poměrně zajímavá a mnohdy - ačkoli by to neznalý divák soudě dle prvních obrázků asi nečekal - i docela ponurá. Některé scény doslova vyvolávají bídné pocity malých králíčků ztracených ve velikém světě plném odpudivých stvoření (pes, kočka, liška, atd.). Pochopitelně, film je vhodný pro děti, ale tu a tam zde jsou záběry ze kterých by si lidský potěr mohl odnést nejednu nepříjemnou vzpomínku (nicméně v kontextu současné animovaných filmů pro děti to není zase nic tak nemístného). Slabinou filmu je pak to, že se snaží převyprávět patrně velmi komplikovaný a spletitý děj knihy do podoby cca 100 minut, takže divák se brzy trochu ztrátí ve velkém počtu postav. Navíc se ve filmu objevují i termíny z "králičího jazyka", kterými malí hopsalové obdarovávají jiná zvířátka, jež pochopitelně nejsou vysvětleny a člověk si je musí až zpětně domýšlet.
Naopak velkým plusem je krásná animace a také hudba, kterou nazpíval A. Garfunkel. Skladba se jmenuje "Bright Eyes", asi ji budete znát.
Podívejte se na zhruba desetiminutovou ukázku ze začátku filmu, kde jse nastíněno náboženství králíků (ano, není to Tolkienům Silmarillion, ale i tak je to hezky propracované).
A propos, na youtube.com je ten film celý, byť rozdělen do deseti částí...

Kasabian - The West Rider Pauper Lunatic (2009)

1. srpna 2009 v 17:31 Hudba z ouška do ouška
Britští Kasabian jsou skupinou, která zatím vydala - podle mého názoru - asi nejlepší hudební desku právě probíhajícího roku. Trochu odvážné tvrzení, že?
Hudba Kasabian bývá často přirovnávána ke slavným Primal Scream. Jedná se o kombinaci rocku a elektroniky s podmanivým zpěvem.
Jejich poslední deska (The West Rider Pauper Lunatic) je velmi silná a v podstatě neobsahuje slabá místa (tzv. vatu). Začíná ráznou skladbou "Underdog", pokračuje místy až jemně beatlesovskou "Where Did All The Love Go?", aby na ni bylo v zápětí navázáno temnou elektronikou "Swarfiga". Asi nejsilnější skladbou na desku je podle mě písnička shodná s názvem alba. Začíná tajemným hlasem, na který navazuje příjemná kytarová melodie, která se poté dostane do zajímavých psychedelických poloh se smyčci.
Album je tedy hodně pestré, což mi vždy imponovalo. O něco méně mi již sice imponuje image hlavního zpěváka Toma (to je ten pán v levé části fotografie alba), která by se asi lépe vyjímala v nějaké metalové skupině,
ale to je ještě věc, kterou dokáži překonat.
Album jsem si pustil několikrát a postupem času si zamiloval všechny písničky, dokonce i trochu zvláštní Ladies and Gentlemen, která jakoby patřila do zcela jiné doby.
Koneckonců, posuďte sami.