Březen 2009

Vlajka

31. března 2009 v 9:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
aneb článek, z jehož názvu by měl pan E. Moravec jistě radost...

Nedávno jsem v televizi (konkrétně to bylo v sobotu) shlédl nevalný výkon české fotbalové reprezentace proti Slovinsku.
Jelikož hra byla bídná, tak se má pozornost nechala často rozptýlit a...opět po nějakém čase jsem si všiml pověstných vlajek ČR v hledišti. Jistě je to pro fanoušky i hráče samotné potěšující fak, když mohou svoji standardu vidět během důležitého zápasu, nicméně už před drahnou dobou někteří jedinci upozorňovali na to, že tyto vlajky tam nevisí jen tak, ale obvykle jejich bílé pole pokrývá nápis města (či obce), ze které dotyčný na fotbalové utkání vyrazil. Bezesporu je hezké, že se lidé takto hlásí ke svým národním symbolům, neměli bychom ale rovněž zapomínat na to, že přidáním tohoto nápisu na vlajku pak dochází de facto k hanobení tohoto státního symbolu...
Je tomu skutečně tak? Jak to působí třeba na vás? Vidět naši vlajku s nápisem např. Říčany v bílém poli? Vnímáte to jako hanobení, či nikoliv?
Ochrana státních symbolů ale může jít ještě dále. Není to zase tak dávno, kdy různí prodejci s textilem nabízeli ponožky s vlajkou ČR. Podle některých se opět jednalo o hanobení. Je až docela s podivem, že v naší zemi - kde vyvěšení vlajky na státní svátek v soukromém objektu se málem rovná nařčení z nacionalismu - někteří lidé tak moc potírají právě tyto nešvary.

Milenec (1992)

28. března 2009 v 18:46 Filmové recenze
Milenec je zajímavý film, který natočil francouzský režisér J. J. Annaud (Medvědi, Nepřítel před branami,...). Jedná se o filmovou adaptaci známého románu francouzské spisovatelky Marguerite Duras. Román je v zásadě autobiografický, což je jen dobře. Stárnoucí spisovatelka (mimochodem, zemřela na rakovinu v roce 1996) vzpomíná ve svém vyprávění na dobu, kdy ji bylo sladkých patnáct (a půl....) a čirou náhodou potkala v automobilu jednoho čínského boháče, který ji ihned zaujal. Jenže, je to co mezi nimi vzniklo skutečně láskou nebo jen touhou uniknout z příšerného života, či snad jen čirá vypočítavost? Film vám na tuto otázku odpověď dá, ale nebojte, nic překvapivého se konat nebude.
Předně musím říci, že Milenec není filmem, který by vás dostal nějakým úžasným příběhem, či dokonale zvolenou hudbou. Uspokojivé tu jsou exteriéry (obzvláště pro nás středoevropany), ale to co skutečně hraje prim je herecký výkon Jane March v titulní roli a vynikající kamera, jež často zabírá scénu z nezvyklých, ale o to krásnějších, úhlů. Ve filmu je poměrně hodně scén, které by se krásně mohly vyjímat i v leckterém erotickém filmu, nicméně zde veškeré erotično není pojímáno vulgárně, nýbrž ohleduplně a s citem. Výsledkem tedy pak není perverzní úchylnost, ani znechucení, ale jen a pouze umělecký zážitek. Důkazem dobré kamery je například i nominace na oscara (pochopitelně právě za kameru).
Nezapomenutelnou scénou je ta, kdy oba hlavní hrdinové jedou automobilem a jejich ruce se k sobě velmi pomalu přibližují a poté i krásně proplétají... Prostě romantika.

Padá vláda

28. března 2009 v 16:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
- Tak nám padla vláda. - Kerej Vláďa, paní Milerová? Já znám dva. Jeden je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě dalšího, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda. Snad se pan Hašek neurazí...

VHS

25. března 2009 v 13:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kouzelná zkratka VHS ve mně v dobách mého dětství vyvolávala rozličné představy. Viděl jsem u mnoha svých známých pověstný video-přehrávač (později i video-rekordér) a byl jsem z něj zcela unesen. Když jsem se nakonec někde doslechl i o videohrách, tak jsem si bláhově představoval, že to jsou nějaké hry, které jsou implicitně obsaženy ve videorekordéru....no, nesmějte se, byl jsem malý chlapec... V podstatě - abych byl zcela upřímný - tak náš první (a zároveň poslední) videorekordér (pořízení za cca 8000 kč v Hostomicích v roce 1994) značky Aiwa v sobě obsahoval nádhernou logickou hru s názvem - "jak nastavit automatické časové spouštění". Ach....vzpomínky se hrnou..., kolik jen filmů jsem si v nočních hodinách nahrál na prázdné vhs kazety, namátkou si pamatuji na jakýsi pochybný horor Inferno z italské produkce, či na rozličné díly Noční můry v Elm Street (ano, měl jsem hodně rád horory...). Prostě a jednoduše - náš stařičký a léta již nepoužívaný videorekordér je pro mě zdrojem mnoha a mnoha sentimentálních vzpomínek. Ty nabírají na ještě větší sentimentalitě v okamžiku, když si člověk uvědomí, jak je v dnešní době velice snadné přijít k nějakému tomu filmu. Máme torrenty, rapidshare, leteckou poštu, dvd za 49 kč...... prostě možností je hodně. Ale dříve..., pamatuji si doby, když člověk, který vlastnil x-tou kopii filmu Rambo (kterou daboval jeden člověk nudným hlasem účetního před penzí), to byl prostě BOREC.
Doba se mění a VHS patří už víceméně do musea... Schválně, kdo z vás jej ještě občas používá?

Betonová zahrada (1993)

21. března 2009 v 21:13 Filmové recenze
Betonová zahrada je filmovým přepisem známého románu I McEwana. Nic více, ale také nic méně. Kdo zná román nebude patrne ničím překvapen. Kdo nikoliv, bude překvapen velice, protože "Betonka" (jak jsem film překřtil) je dosti úchylnou - ale správně úchylnou - záležitostí, která má přesto dobrou atmosféru a nepustí vás z a) kina b) monitoru c) obrazovky televizoru (nehodící se škrtněte) dokud film neskončí.
Ano, Betonka je šokující film, který je plný scén, jež by mnoho lidí označilo přinejmením za nechutné - pohřbívání mrtvé matky, souložící sourozenecká dvojice, erotické sny mladého Jacka a jeho následné sebeprznění (ano, krásné to české slovo) mohou leckoho odradit (a naopak leckoho nalákat...), ale ve filmu nejsou samoúčelně. Smysl filmu (a samozřejmě také knihy) je v něčem trochu jiném. Děti jsou jen těžko zvládatelná stvoření, odmlouvají, jsou líné a vůbec se jim nechce doma pomáhat s takovými bohulibými aktivitami, jako je třeba vybetonování zahrady. Vůbec beton má ve filmu svoji specifickou roli. Takřka vše je tu totiž tvořeno z betonu, např. ruiny, kde si hrají děti i samotný dům hlavních postav. Beton je tu krásně betonovitý v celé své úžasné betonovitosti - tzn., že je značně depresivní. Šeď, šeď a...pro změnu šeď. Snad tu mnoho neprozradím, když řeknu, že rodiče hlavních postav (ano, hlavní postavy jsou děti, v lepším případě dospívající) brzy po začátku filmu zemřou (za dosti specifických okolností) a děti se musí o sebe postarat samy. Nemají však nad sebou již tradiční rodičovský bič a tím pádem jsou zcela pod kontrolou svých nezvladatelných emocí a tužeb.... Divadlo bizarnosti a úchylnosti může začít. Režisérskou taktovku si zde vzal do rukou pan Andrew Birkin, což je pochopitelně příbuzný známé Jane Birkin - matky Charlotte Gainsbourg (možná ji znáte z Nauky o snech), která si ve filmu zahrála jednu z hlavních rolí, a to zcela výborným způsobem. Betonovou zahradu bych rád doporučitl, protože se mi líbila, ale nevím, zda to mohu udělat s čistým srdcem, protože tam hluboko něco uvnitř mě samotného mi říká, že tak úplně košér to není...

Röyksopp - Junior (2009)

20. března 2009 v 18:34 Hudba z ouška do ouška
Röyksopp - hudební mistři z Norska, kteří svět do této doby obdařili třemi řadovými alby. Jejich první deska s názvem "Melody AM" z roku 2001 na mě osobně silně zapůsobila. Typický "norský zvuk" plný ambientně elektronických melodií je dosti vytříbený a nádherně se poslouchá. I když druhá deska s názvem "The Understanding" nebyla kdovíjakým zázrakem, tak třetí album (vyjde 23. března 2009) se mi moc líbilo. Už první skladba ("Happy up here") nasazuje laťku velmi vysoko díky své repetetivní, podmaňující melodii. Některé skladby jsou poměrně svižné a zcela beze studu si zaslouží přívlastek "taneční". Jedná se například "Tricky Tricky" s vokálem od Karin Dreijer-Andersson, či "The Girl and the Robot".

Tvorba Röyksopp je celkově dosti rozmanitá a pestrá. Nepřekvapí pak tedy, když tu najdete i dost "klidných kousků", jedná se třeba o "Vision One" nebo o "Silver Cruiser" - což je zajímavá instrumentální skladba, která má začátek, jež mi jaksi připomněl The Field, ale po dalších tónech jsem od tohoto nerovného příměru musel upustit.

Album Junior se směle vyrovná vydařenému debutu této norské partičky, je to deska vhodná k tanci i příjemnému chill-outovému rozjímání. Pokud z nějakého nepochopitelného důvodu skupinu Röyksopp neznáte - a nejste zásadně vysazeni proti takovéto hudbě - tak album Junior je jedním z nejlepších způsobů, jak si v těchto dnech hudebně zpříjemnit den.


Zlo

17. března 2009 v 9:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Co je to zlo? Nepřítomnost dobra? Je zlo smrt? (A dobro pak život?).
A co když zlo není nic jiného než jen hloupost - ubohá, prostá, primitivní hloupost?

Šachové Waterloo

15. března 2009 v 16:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ano, dnes jsem se po delším čase opět zůčastnil mistrovského utkání v šachu. Narozdíl od mého předešlého vystoupení dnes soupeř dorazil, takže jsem - chtě-nechtě - musel usednout před své figurky a začít rozvíjet strategie nevídané. Mým soupeřem byl mladý chlapec, stár tak nějak deseti let. Ha! Řekla se racionální část mého Já - toť snadný soupeř. Jelikož mám černé, zahrávám francouzskou hru jist si svým triumfem. Leč...., po zhruba 30 tazích je dobojováno a má armáda se nachází v troskách.
Ponaučení? Nesuďte soupeře dle jeho vzezření, ale dle jeho schopností.
Dnešním dnem si ale připomínáme ještě jedno takové malé, české Waterloo, a to konkrétně 15. březen roku 1939, kdy skončila tzv. "druhá republika" a svoji působnost nastoupil nechvalný protektorát.
A propos, ty šachy dole jsou docela hezké, ne? Věřili byste, že spousta lidí si v angličtině plete slova "chess" a "cheese"? To vytváří někdy docela úsměvné kombinace .

Soutěže

14. března 2009 v 11:00 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak jsem se před několika dny dozvěděl, že můj blog byl zařazen do soutěže o nejlepší stránky tohoto typu. Zajímavé. Ani jsem netušil, že se podobné akce vůbec konají. Ono to ale moc překvapující není, neboť neustálý pocit cokoliv hodnotit, třídit a škatulkovat je celkem normální a svým způsobem i přirozený.
Jen se podívejte kolik existuje rozličných hudebních, filmových, literárních a bůhvíčeho ještě jiných sotuěží, ve kterých hlasuje "plebs", či různí "akademici", odborníci. Sestavují se žebříčky "100 nejlepších filmů, které prostě musíte vidět", "10 nejlepších hudebních desek roku 2008", apod. Lidé prostě ve všem mají rádi pořádek a valná část z nich jistě dá na věty typu "tato deska je dobrá, byla pátá v top ten!!!". Fajn, nic proti tomu nemám. Nejvíce se mi asi z podobných anket líbila ta v časopise SCORE (někdy v roce 1999), kdy se vyhlašovalo "100 nejslavnějších postav počítačových her". Někde v první stovce se dokonce umístil i blok ve tvaru "L" ze slavné hry Tetris :-). Panečku, to byla anketa...
Tehdy to s přehledem vyhrál Duke Nuken, ale pro mě osobně je hrdina počítačových her číslo jedna starý Mario. Ještě dnes když se řekne instalatér, tak si jako první osobu vybavím tohoto vousatého hopsala.

Paříž (2008)

11. března 2009 v 10:43 Filmové recenze
Paříž je zajímavým filmem, který byl v ČR uveden v rámic Festivalu francouzských filmů. Tam jsem jej bohužel nestihl, takže jsem při jeho sledování musel vzíti za vděk výdobytky moderní technologie. Paříž je ale podle mě film, který je skvělý všude. Jak v potemnělém sálu kina, tak i u vás doma v ložnici.
Není to ani tak film o postavách a lidech v něm. V podstatě tento snímek i postrádá nějakého typického hlavního hrdinu. Hlavní postavou - dá-li se to tak vůbec nazvat - je samotné město Paříž. Pulzující, plné života, lásky, žárlivosti a také mnoha lidských osudů. Divák tak má možnost nahlédnout "pod pokličku" některých z nich. Můžeme se tedy "pokochat" strastmi zhruba čtyřicetileté sociální pracovnice, kterou zahrála samozřejmě skvělě Juliette Binoche (pro mě osobně jedna z ikon francouzských filmů), prodavače zeleniny, svůdné a trochu příliš povolné studenty, postaršího profesora, kterého děsí jeho nenormálnost, či muže o jehož dalším bytí a nebytí rozhoduje blížící se nebezpečná operace srdce. Pod zorným úhlem tohoto muže pak vnímáte svět Paříže zcela jinak. Tytam jsou spory o to, jestli mě "má ráda, nemá ráda", apod. Důležité je být naživu. V okamžiku blížící se potenciální smrti člověk svět okolo sebe vnímá zcela odlišně.
Film plyne pomalu, klidně. Jeho tempo nikdy nezrychlí. Osudy jednotlivých postav se sice čas od času propletou, ale film o žádném takovém "tesaractu" není. To by bylo příliš laciné a podbízivé a ..přiznejme si to - dnes již i zoufale neoriginální. Lidských osudů je tu ale skutečně hodně, člověk se v nich takřka ztrácí - což dobře ilustruje současnou tvář velkoměst. Velmi krásný je na filmu i hudební doprovod, který se víceméně skládá z lehkých downtempo-ambientních melodiích okořeněných inteligentním popem.
I když jsem v Paříži nikdy nebyl mohu říci, že z filmu je Paříž přímo bytostně "cítit".
A vlastenecky orientované Čechy jistě potěší skutečnost, že na přípravě filmu se podílelo několik lidí z našich luhů a hájů.

Řím

9. března 2009 v 9:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Řím je vskutku krásné město a na jeho návštěvu jsem se již dlouho dopředu těšil. Dovolte mi tedy, abych se s vámi o některé své dojmy a postřehy touto cestou podělil.
Město Řím má něco přes 3 miliony obyvatel a je to na něm znát. Většina jedinců se snaží přepravovat individuální dopravou - což je pochopitelně znát rovněž - takže se tu vytváří poměrně často dopravní zácpy. Jev pro Řím asi celkem běžný. Pro jedince ze středu Evropy, který je zvyklý na jakýs takýs pořádek a řád věc celkem podivná (např. když vám automobily suveréně jezdí na vaši zelenou a mhd nemá postrádá jakýkoliv jizdní řád). Prostě...Itálie.
Takovýto obrázek člověk mohl vidět každý den... Zde se konkrétně jedná o silnici Via Tiburtina.
Ovšem člověk by měl zmínit i pozitiva, tam bezesporu patří třeba jídlo, které je v Římě chutné - a pokud se vyhnete předraženému středu města - tak i docela cenově přijatelné. Tady jsem musel ochutnat italskou specialitku - pizzu.
Ano..., chutnalo mi . Řím, to jsou ale především památky. Těch je tu hned několik a pokrývají období časově delší než 2000 let. Několik metrů od sebe se tu rozkládají antické ruiny, které jsou záhy vystřídány barokními kostely a naměstím s renesančí výzdobou. Do toho občas nějaká ta novostavba atd.. Ať se podíváte kam se podíváte, památky jsou prostě všude. Tou asi nejznámnější je římské Koloseum, o kterém toho jistě víte hodně, takže není třeba se obsáhle rozepisovat.

Snad jen, že vstupné tam na kartu ITIC činilo 4 eura (což je dobré, neboť v ceně byla i prohlídka Fora Romana).
Kultovním místem pro fanoušky filmu La Dolce Vita je pak bezesporu Fontana Di Trevi, o níž se s oblibou vypráví, že ten, kdož do ní vhodí minci přes rameno se do Říma jistě jednou vrátí.
Řím, to jsou také ale i církevní památky. Dominantu zde hraje Vatikán. Na něm mě asi nejvíce zaujalo rozsáhlé vatikánské museum (vstupné 14 euro!!), kde je snad vše (od egyptských památek, po obrazy od Muncha, Dalího,...).
Už samotné chodby vatikánského musea jsou krásnou pastvou pro oči...

Nachází se zde také busta císaře Hadriana... No, ta podoba je přeci úžasné, ne? V překrásné bazilice sv. Petra (kde jsou mimochodem i uloženy ostatky tohoto světce, plus ostatky dalších papežů) je i Petrova socha. Ta vám prý přinese štěstí, pokud ji políbíte nohu. Hodně lidí si přeje štěstí, což má za následek to, že noha už je taková trochu deformovaná a spíše než chodidlo připomíná kopýtko....
Když už jsme u těch soch, tak v kostele Sv. Petr v řetězech se krom samotných řetězů nachází i Michelangelova slavná socha Mojžíše. Povšimněte si těch rohů, co má na hlavě (vznikly díky špatnému překladu).
Velkým problémeme Říma jsou Indové, je jich všude plno a snaží se vydělat si penízky takřka na všem možném. Když prší, vidíte je venku, jak nabízí kolemjdoucím deštníky na prodej. Na rušných turistických místech s krásným výhledem prodávají stativy k foťákům a na romantických místech zase nabízejí květiny. To by nebylo nic špatného, ale oni jsou hodně otravní. Skutečně odporně... Jejich velkou výhodou je to, že narozdíl od valné většiny italské populace umí obstojně anglicky. To je ale asi tak vše..
Jazyková bariéra, to je velký problém Itálie, se kterým si ale samotní její obyvatelé moc velkou hlavu nedělají. Dokonce i recepční v prestižních hotelech ze sebe horko-těžko soukají nějaké to anglické slovíčko (o němčině ani nemluvě..). Smutné. Takový je Řím. Plný krásných památek, pozoruhodných uměleckých děl, ale zároveň i spousty špíny, nepořádku a zmatku. Krásně to ilustruje fotografie, kterou zhotovila slečna I.

Post Roma

7. března 2009 v 18:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsem zpátky v krásné české krajině. Chtěl jsem sem napsat něco o mé cestě do města měst, ale zážitků je ještě celkem dosti a musím si je trochu zkontemplovat. Prostě nějak poslední dobou moc nestíhám, snažím se dočíst knihu od historika Vebera "Únorová tragédie" a pustit se následně do Quo Vadis od Sinkiewicze, ale obávám se, že času nebude moc. Také jsme si dal předsevzetí trochu více sportovat, každý týden jít na squash. Poslední dobou mám pocit, že se v této hře trochu zlepšuji, takže doufám, že bude jen lépe. Snad svého předsevzetí dodržím. Také se snažím KONEČNĚ si obstarat in-lineové (ach, ta čeština) brusle. Je toho hodně... A také jsem chtěl cosi napsat o novém albu Prodigy, které je docela fajn, ale..internet se mi v posledních dnech trochu vyhýbá. Tak snad až bude trochu více času.
Končit se má pozitivně, ne?
Dejme k dobru jednu anekdotu: Potká Kohn smutně sedící Roubíčka a ptá se jej proč je takový smutný. Roubíček říká, "Ále, syn mi odjel na studia do Evropy a vrátil se pokřtěný, tedy jako křesťaň!". Kohn odvětí,"to je zvláštní, že to říkáte zrovna mně, můj syn také odjel do Evropy na studia a vrátil se jako křesťan!". Tak jsou smutni oba, jdou tedy za rabínem a říkají mu"Rabi, naši synové odjeli na studia a vrátili se jako křesťané! Co máme dělat?". Rabi se zarazí a řekne, "to je zvláštní, že to říkáte zrovna mně, můj syn také odjel na studia a stal se tam křesťanem!". Tak jsou smutni všichni. Jdou tedy do templu a tam se modlí k Jahvemu a hle... Jahve se jim zjeví a ptá se jich "Čehožpak si po mně žádáte, děti moje?". A oni promluví "Jahve, Bože náš, naši synové odjeli na studia a stali se tam z nich křesťané, co máme dělat?". Bůh se zamyslí a řekne, "to je zvláštní, že to říkáte zrovna mně...."