Leden 2009

Bytosti odnikud - výstava

30. ledna 2009 v 13:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Výstava "Bytosti odnikud" je k dispozici (nebo respektive spíše byla...bohužel) v galerii městské knihovny v Praze (ano, to je ta budova na Mariánském náměstí). Tato výstava mapuje malby konce 19. a počátku 20. století. Malby, které ve své době byly poměrně populární, ale jejichž popularita záhy skončila a další generace je považovaly už div ne za kýč. Ano, musím přiznat, že některá díla kýčem skutečně asi jsou (byť toto vše berte s nadhledem, neboť kunsthistorik nejsem), ale jiná i po té době na mě působila velmi krásně. Mezi umělci, jejichž díla jsou zde vystavena, bylo možno nalézt známá jména (např. Hynais, Sochor, atd.), ale i mnoho dnes patrně již takřka polozapomenutých autorů (např. J. Versi - jehož tanečnici Lidii Wisiakovou jsem vám dal na začátek tohoto článku).
Z počátku výstavy se zdá, že veškérá díla (ať již se jedná o malby, či o filmové sekvence, jež jsou promítány, či o fotografie) jsou zaměřena na umění aktu. Později - v dalších místnostech - návštěvník zjistí, že pod pojmem "bytosti odnikud" se skrývá i celá řada dalších děl, které z rozličných důvodů jaksi v době krátce po svém vzniku nebyly uznány za tzv. "plnohodnotné umění". Ano, v některých případech jde o kýč skutečně jasně, jinde toto umění lehce balancuje na ostří hraně a jindy se zase dá najít skutečné umění, které je - jak se domnívám - trochu nespravedlivě opomenuto. Minimálně technika malby lidského těla je podle mého názoru na mnoha obrazech vynikající.
Krom aktů zde také najdete rozličné "podobizny buržoazie" - jak hlásí nadpis -, tedy bohaté a slavné muže (a ženy) své doby. Některé z nich máme v paměti dodnes (např. portréty TGM), některé ale už potkal pád do velké, černé jámy jménem historie.
určitou nevýhodu této výstavy bych spatřoval v tom, že obrazy nejsou vybaveny popisky, návštěvník sice dostane u vstupu brožuru (kterou si může ponechat!), ale neustálé listování v ní (neboť obrazy nejsou seřazeny dle čísel vzestupně ani sestupně...proč vlastně?) ruší celkový dojem. Škoda.
Nicméně i tak to byla velmi krásná výstava, kterou bych rád doporučil, leč bohužel...i výstavy mají svůj konec.

Tři velké české omyly...

28. ledna 2009 v 8:09 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jako každý národ, tak i my Češi, máme své mýty a zažité omyly. Nemám tím teď ale na mysli např. pověst o Horymírovi (které mimochodem ještě někteří lidé i dnes věří...).

Omyl číslo 1 - Nejsem rasista, ale cikány nemám rád!

Omyl číslo 2 - Půjdeme jen na jedno pivo....

Omyl číslo 3 - Za bolševíků tu bylo lépe!

Mýlíte se často? A jsou to vůbec omyly?

Mikroblogování

24. ledna 2009 v 12:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Mikroblogování je fenomén dnešního světa internetové komunikace. Do českých zemí zatím ve velké míře nedorazil (nepočítám-li trochu nepodařený projekt Staropramenu, či NCity) a osobně se domnívám, že lidé u nás o nic moc ochuzeni nejsou. Možná víte, co pojem "mikroblogování" obnáší. Pokud ne, tak se vám své skromné znalosti pokusím trochu přiblížit. Mikroblogování se v podstatě podobá klasickému blogování, tedy sdílíte své názory, představy, pocity s okolním světem, to vše ale s tím rozdílem, že své články píšete jen pomocí krátké formy stručných vět, jež vyjadřují vaše momentální pocity, či aktivity. Jistě, může to být zábavné, ale osobně mi klasické blogování přijde zajímavější. Při něm se totiž můžete libovolně dlouze rozepsat takřka o čemkoliv. Mikroblogování mi přijde jako taková zjednodušená a heslovitá forma blogu, zcela zapadajících do jistých trendů dnešní doby, kdy není důležitý obsah článku, ale hlavně jeho nadpis. Smutné. Mě osobně by tedy nebavilo číst si něčí stránky, kde jsou jen "články" typu "mám rýmu"...."uvařil jsem si čaj"....apod. Inu, ale každý můžeme mít přeci jiný názor, ne? (V tom je ten svět tak krásný).

The Prodigy - Omen EP (2009)

23. ledna 2009 v 12:02 Hudba z ouška do ouška
Prodigy jsou zpátky se svým novým singlem Omen. Jaký je? Inu, celkem se mi zamlouval, leč bohužel musím připustit, že kvalit prvních alb nedosahuje. Nicméně i tak si troufám tvrdit, že tato předzvěst možná chystaného alba se jen tak neztratí. Vždyť již jen to označení "prodigy" musí u hudebních fanoušků způsobovat příjemné pocity...
Ano, Prodigy - hudební experimentátoři, kteří v podstatě definovali zvuk poloviny devadesátých let - tu jsou i ve 21. století. Mnohými byli pokládáni za skupinu, která přenese (obrazně řečeno) hudbu ze 20. století do toho 21. Nestalo se tak, nicméně vliv the Prodigy lze spatřit i na mnoha dnešních projektech.
Hudebně je singl Omen asi nejvíce podobný poslednímu řadovému albu těchto elektronických mistrů z Anglie "Always outnumbered, never outgunned" z roku 2004. Prodigy jsou stále poznatelní, nicméně již to není to zcela úžasné, originální a progresivní, jejich hudba je již "jen" dobrá, ale i to stačí..., minimálně do příchodu dalšího alba.

Nosferatu - fantom noci (1979) - Projekt 100

22. ledna 2009 v 8:20 Filmové recenze
Určitá láska k hororům ve mě přetrvává již od dětských let, kdy jsem se zálibou sledoval "Noc oživlých mrtvých". V kinech nám teď probíhá projekt sto, v jehož rámci je uveden i remake klasického filmu "Upír z Nosferatu" (který je ještě němý a pochází ze dvacátých let). Remake natočil slavný režisér Werner Herzog, který se v něm poměrně věrně (pokud mohu posoudit) drží původní filmové předlohy. To je ale ovšem kámen úrazu. To co funguje na plátně němého filmu už moc nejde dohromady na plátně filmu ozvučeného a barevného. Což o to, zvuková stránka se notně podařila, špatné ale byly dle mého názoru příliš patetické herecké výkony a místy dosti přitroublý děj, který přítomné diváky (včetně mě) často doháněl až k hlučnému smíchu. Uznajte sami - Van Helsing vyjde nahoru po schodech a vidí vysátou Lucy a a sluncem omráčeného Draculu (jehož pozice připomíná mouchu po zásahu biolite) a pronese "Nyní je mi vše jasné" - sál se silně rozesmál. Či - krátce poté - běží nahoru s kolíkem (patrně s úmýslym upíra zneškodnit) a zpátky se vrací rovněž s kolíkem, který je ale o poznání daleko více barevnější. To co však mělo být rudou krví mi ale nejvíce připomíná červeno-oranžovou lakýrnickou barvu... Navíc režisér Herzog udělal z hrabětu Draculy cosi spíše směšného než hrůzostrašného. Nejvíce mi tato postavička připomínala drogově závislého člověka ve stavu těsně před silným absťákem...
No, škoda...,alespoň jsem v kině Oko potkal hned několik známých z řad návštěvníků.

Mezníky

21. ledna 2009 v 8:50 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou události, které doslova lámou dějiny. Mnohé z nich nastávají s velkým halasem, velkou mediální
bublinou, a jiné se odehrávají kdesi v tichoučku. To však neznamená, že jsou nevýznamné.
Pan Obama, první američan černé pleti se ujímá svého úřadu. Událost dávno avizovaná. Už dopředu je
jasné, ať již jeho působení bude pro zemi za velkou louží pozitivní, či nikoliv, že se jedná o událost v
pravdě historickou.
Izraelští vojáci opuštějí pásmo Gazy. Je to naposled nebo nás ještě několik útoků a opětovných stahování
čeká? To ukáže budoucnost.
Včera poprvé (od roku 1601) kázala v kostele u sv. Salvátora v Praze žena.
A dnes jsem poprvé měl ke snídani krajanku s příchutí salámu.
Něco končí, něco začíná.

Kruté hry osudu

17. ledna 2009 v 7:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někdy mám nepěkný pocit (který se rodí, zprvu nenápadně, kdesi hluboko v dutině lebeční, aby záhy zachvátil rychlostí - jež si nezadá s rychlostí šíření pornočasopisu na učňovské škole - i zbytek těla), že vše okolo mě není zcela v pořádku. Kooperovat na opravování písemných prací z občanské nauky je jistě čin záslužný. Řeknete si, co je na tom, prostě se to jen proškrtá, hlouposti se vyhodí a z toho zbytku se udělá nějaká ta známka. Z občanky se přece nepropadá, nikdy to tak nebylo... Jenže, když člověk dostane před sebe papír, na kterém jsou takové...a já se to nestydím říci...zcela naplno...ZVRATKY !!!, které mě až donutí přehodnotit své dosavadní vzdělání v nepříjemném pocitu, jestli jsem já něco náhodou nezameškal.., protože, když vám jedna studentka se zcela vážně se tvářícím písmem (to je slovní obrat, co? Kam se hrabe Bittner..., to se nedá srovnat) napíše, že první světová válka začala v roce 1942 (patrně atentátem na Heydricha, co? ) a skončila v roce 1982,(!!)- tedy v roce mého narození!!!!, tak se o mě pokoušejí mdloby. Bože, to jsem netušil, jsem dítě konce první světové války! Už teď se ale bojím, že brzy nastane ta druhá... Pokud si myslíte, že to bylo míněno jako studentská recese, tak jste na hlubokém - a naivním - omylu.
Navíc mě v posledních dnech pěkně naštvala Milada Horáková. Tedy, ne přímo ta dáma (ona je koneckonců mrtva, že), ale ulice, jež nese její jméno. Měl jsem totiž v plánu vydat se do kina Oko na argentinský film Anténa (více info zde), který se tam promítá v rámci projektu 100, leč přes rozkopanou Miladu (také zajímavý obrat....) jsem byl nucen jít pěšky a film tedy nestihl. Nevadí, snad příště. Mimochodem - a to si jako fanoušek Slavie nemohu odpustit - když už jsou v tom přestavování Letné, tak jsem se neubránil pocitu, jaké by to bylo, kdybych seděl v tom "nevímjaksepřesnějmenujevelkémdrtícímstroji", který tam stál opodál, a pomalu bořil tu letenskou králíkárnu..... Aspoň něco pozitivního, že?

Titiyo - Hidden (2008)

15. ledna 2009 v 10:57 Hudba z ouška do ouška
Titiyo - celým jménem Titiyo Yambalu Felicia Jah - je švédskou zpěvačkou, která je ve své vlasti poměrně uznávána. Důkazem toho budiž skutečnost, že získala čtyři švédské Grammy. Jen tak pro informaci - ceny Grammy ve Švédsku - narozdíl od naší země - mají ještě nějakou uměleckou váhu.
Titiyo má hudbu doslova v krvi. Vyrůstala totiž v rodině, kde byla hudba takřka chlebem dne.
Její otec je totiž bubeník až z daleké Sierra Leone (od toho tedy to zvláštní jméno).
Hudbě se Tityo věnuje již řadu let, první desku vydala již v roce 1989. Bohužel, její předchozí nahrávky
jsem neměl možnost slyšet. První deskou, která se k mému uchu dostala, je až tato, což je její
album prozatím poslední. V zásadě se jedná o alternativně pojatý pop s prvky soulu a elektronické
hudby. Pokud se vám líbí např. Björk, tak byste ani Titiyo neměli pohrdnout. Koneckonců obě dámy
náleží ke stejné věkové generaci (Titiyo je ročník 1967).
Hudba, kterou nám tu tato Švédka nabízí, je poměrně líbiva a melodická. Rozhodně bych ji ale
neoznačil za vtíravou. Obsahuje i dosti zajímavé texty (např. ve skladbě "if only your bed could cry").
Na první poslech mě mnoho neoslovila, chtělo to trochu více trpělivosti, aby člověk do jejích melodii
více pronikl. Rozhodně to je příjemná, poklidná a melodická směs tónů a krásného zpěvu, která se vám hezky hodí k trávení zimních večerů. Co více si přát? Snad je jen škoda, že v naší zemi Titiyo v rádiu asi jen stěží uslyšíte (možná na Rádiu 1). Uvědomuji si sice, že žánr, který tato dáma produkuje se asi nemusí libit každému, ale ani to nic neubírá na tom, že je to hudba nápaditá a je na ni znát, že je dělána s láskou a hlavně - s talentem. Což se bohužel o drtivé většině českého popu říci rozhodně nedá.
Jako ochutnávku jsem vám tu dole poskytl videoklip k jedné ze skladeb z této desky. Jmenuje se
"Stumble to fall", nejedná se sice o nejvýraznější skladbu, ale ten klip,..tak ten mě zaujal.
Oficiální stránky zde.

Češi a jejich jazyk

12. ledna 2009 v 14:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Možná byste tomu ani nevěřili - i já se zprvu zdráhal - ale i dnes se mezi námi vyskytují jedinci, kteří si myslí, že učení se cizím jazykům na nás může zanechat negativní stopu v tom, že zanevřeme na jazyk vlastní. Tito lidé pak kritizují i otitulkované filmy v televizi, apod. Je zajímavé, jak si někteří Češi svůj jazyk brání před przněním cizími výrazy (např. teď módními anglicismy), ale na druhou stranu jej mnohdy przí příšernou hovorovou (nebo - lépe řečeno - ultrahovorovou) češtinou. Víte například, že i takové krásné české slovo, jakým "knedlík" bezesporu je, má svůj kořen v němčině? Ptát se po tom, jaký by měl být český, ideální a čistý jazyk mi hodně připomíná hledání idálního, rasově čistého Čecha. Obojí je nemožné. Svět je veliký a veličiny v něm se docela rychle mísí.
I jinak ale lze z jazyku vypozorovat hodně. Optáte-li se Čecha jak se má, většinou se vám dostane odpovědi ve stylu "no, znáš to", či "ále, ani se neptej...". Položíte-li podobnou otázku ve většině zahraničních zemí, dostane se vám obvykle kladnější odpovědi. Přitom si nejsem zcela jist, že by se lidé v ČR měli nějak radikálně hůře než jinde..
Ve své knize "Co jsou Češi" se touto otázkou zabýval i filosof Patočka. Podle něj byla v historii našeho národa mnohokráte nalomena morální páteř obyvatel naší překrásné kotliny. Výsledek můžeme vidět kolem sebe.
Toto se pochopitelně dotkne i jazyka, který je také částečně určitým "vývodem" našeho skupinového podvědomí (hrozná věta, vím....). Mám dojem, že u nás převládá pocit, že Češi jsou maličký, ztracený národ uprostřed Evropy, že naše kultura je křehoučká a je nutno o ni láskyplně pečovat - ne proto, že bychom ji neměli rádi, ale proto, že nás Čechů já málo a celý svět nás nemá rád... Podívejte se třeba ale na takové Norsko. Filmy na norské televizi - pokud jsou v angličtině - tak často běží v ORIGINÁLNÍM znění a mnohdy i BEZ titulků. Dokážete si něco takového představit v ČR? Já těžko... Snad ani není nutné dodávat, že norská kultura, svébytnost a jazyk tím nikterak neutrpěly.
Jádro pudla (krásný český výraz, co?) tohoto problému je podle mě ve zdravém sebevědomí Čechů. To je to, co nám tady chybí. Nad nikoho se nepovyšovat (tedy, nedělat si legraci z Američanů, když si pletou Slovensko a Slovinsko, neboť u nás - jak jsme byli svědky loni - je možné si zaměnit při OFICIÁLNÍM fotbalovém utkání i vlajky a hymny Lotyšska a Litvy) a zároveň se neponižovat. S trochou zdravého sebevědomí by se možná i tomu Mirkovi jednalo v Rusku lépe, ne?

Mlčení (I. Bergman)

11. ledna 2009 v 11:47 Filmové recenze
režie: I. Bergman. Hrají: Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Birger Malmsten,... Švédsko 1963.
Film "Mlčení" - potažmo jako celá Bergmanova tvorba - patří bezesporu mezi skvosty světové kinematografie. "Mlčení" je filmem značně intimním, niterným, ve kterém není potřeba velkých a častých dialogů. Atmosféra filmu se navozuje pomocí zajímavých - typicky bergmanovských - záběrů kamery, které jakoby pronikají postavám filmu do niter jejich duše. Děj filmu, který zde ale spíše ustupuje výrazovým prostředkům, nám popisuje vztah dvou sester - dvou zcela odlišných bytostí. Nejedná se o film snadný, ale jeho náročnost je vykoupena pozoruhodným zážitkem.. Jak tak koukám, poslední dobou se tu stále častěji rozepisuji o švédských filmech :-), že by to bylo tou zimou venku?.

Po svatbě (Ester brylluppet) 2006

9. ledna 2009 v 22:18 Filmové recenze
Režie: Susanne Bier Země původu: Dánsko - Švédsko

Film "Po svatbě" mě jednoduše uchvátil. Na csfd.cz jsem dlouho váhal předtím, než jsem tam napsal své hodnocení a dal finálních pět hvězdiček (což je top hodnocení). Svoji váhu na mém názoru rovněž mělo jistě i prostředí, ve kterém jsem film sledoval. Kino Aero je totiž můj nejoblíbenější "biják" v Praze (Mat promine…). Razím totiž názor, že filmy patří primárně na stříbrné plátno, kde si je člověk může patřičně vychutnat, leč dnešní dobou bohužel kina zejí prázdnotou - za což mohou pochopitelně levná dvd a stahování z internetu a jistě i pohodlnost. Nicméně sledovat filmy jen na obrazovce monitoru je trochu.., řekněme barbarské. I sledování filmu v dobrém prostředí má podle mého názoru vliv na výsledný zážitek. Inu, to jsem ale trochu odbočil… Film "Po svatbě" má hlavního hrdinu Jacoba (Mads Mikkelsen), který pracuje pro jednu indickou humanitární organizaci. Má dojem, že do Evropy se už zpátky nikdy nepodívá a ani mu to moc nevadí, protože za sebou zanechal docela smutnou minulost, v Indii si dokonce adoptuje i malého chlapečka… "Osud" však zamýšlí jinak. Kvůli dotacím na svůj projekt musí do Dánska, kde se dostane na jeden svatební obřad a tam zažije menší šok. Více asi raději prozrazovat nebudu. Následuje mnoho zajímavých zvratů a rozhodnutí, která jsou často bolestná, ale bohužel nutná. Film je také určitým zamyšlením nad žebříčkem hodnot, který každý z nás tak nějak nosí v sobě, ale mnohdy si jeho příčky ani neuvědomujeme. Výtečnou postavu zde ztvárnil Rolf Lassgård v roli Jorgenna (snad to píši dobře) u nějž si po celý film nejste jisti, zda je to postava víceméně kladná, či víceméně záporná. Jeho výraz tváře asociuje tvář vyrovnaného člověka, který je navýsost cílevědomý. Není to však jen maska, která ukrývá bolest a nejistotu? Kdo je vlastně hlavní postavou filmu? Jorgenn nebo Jacob?
"Po svatbě" - jeden z nejlepších severských filmů posledních let.

Neviditelné děti (Invisible children) 2005

8. ledna 2009 v 10:54 Filmové recenze

Film Neviditelné děti je dosti zajímavým konglomerátem několika režisérů (např. Kusturica, Woo, Scott), kteří zde vytvořili celkem sedm příběhů, jež se odehrávají v rozličných částech světa, mají rozličné zápletky, nicméně jedna věc je spojuje. Poselství. Všechny tyto příběhy zachycují děti - jakožto hlavní postav - a uvádí nás do jejich světa. Nejedná se však většinou o děti z tzv. "dobrých rodin", ale spíše o děcka, která žijí v existenční nouzi a často si musí přilepšovat i krádežemi, či dokonce vražděním. Příběhy jsou dojemné, člověk se často takřka neubrání slzám. Dojem umocňuje i to, že všechny části filmu jsou velmi působivě natočeny a pocit, že "to se přeci klidně mohlo stát" ve vás jen sílí. Určitým problémem filmu je pak ale to - jak už to u povídkových filmů bývá - že ne všechny části jsou na stejné úrovni kvality. Příběhy č. 4, 5 a 6 se mně osobně moc nezamlouvaly. Zato příběh poslední (č. 7), který připravil čínský režisér J. Woo je zkrátka výborný. Pojednává o dvou malých holčičkách - jedné bohaté, žijící v přepychu a druhé chudé - a o malé panence, která zde funguje jako určitá možnost konfrontace těchto dvou na první pohled zcela odlišných světů. Dojemnost této povídky mi přišla zcela v kontrastu s takřka celou předchozí Wooovou (ach, ta čeština) tvorbou. Inu, filmový svět je plný překvapení a je to jen a jen dobře.
Velkou výhodou filmu je také to, že jeho jednotlivé části jsou natáčeny v rozličných zemích -
Burkina Faso, Itálie, Brazílie, USA, Anglie, Srbsko a Čína - a také se tam dle toho hovoří. Samozřejmě,
nejvíce je pochopitelně zastoupena angličtina (USA, Anglie a Burkina Faso), nicméně i tato skutečnost
jen podtrhuje dojem autentičnosti. Film je tedy pochopitelně v distribuci s otitulkovanou verzí, není
tedy nadabován, což vzhledem k jeho poselství považuji za plus.

Ježíšku..., kde jsi?

5. ledna 2009 v 15:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Štědrý den je již dávno za námi, dárky rozbaleny a cukroví vesměs snězeno... a dokonce i šok z nového roku se pomalu vstřebává... Dovolte mi však, abych se tematicky ještě vrátil k odvěkému to tématu, které se vždy během těchto svátků vynoří (aby se po nich mohlo zase úspěšně zanořit). Santa Claus versus "náš" Ježíšek. Trochu jsem se nad tím zamýšlel. Mnoho lidi odsuzuje import Santa Clause (respektive jeho upravenou verzi společností Coca Cola, neboť původní Santa byl poměrně malého vzrůstu a hubený, aby se protáhl komíny) z USA a naříká nad tím, že dnešní mladá generace (rozuměj ta, která ještě věří na to, že dárky nenosí tatínek s maminkou....) si často za původce dárků vybírá Santu. Lidé si - mimochodem dosti nevkusně - zdobí svá obydlí figurkami tohoto těžce obézního pána, který na nás mimochodem i dosti úspěšně pohlíží z rozličných reklam. Lze se tomu ale divit? Podle mého názoru je představa Ježíška, který dává dárky na Štědrý den poněkud volná a abstraktní a děti si k ní tedy jen těžko mohou přiřadit něco konkrétního. Na druhé straně Santa má svoji paní Santa Clausovou, bydlí na severním pólu, má soby (kteří mají jména) a také dílnu, kde skřítci tvoří dárky pro děti. Prostě - mýtus jménem Santa Claus je dokonale a konkrétně promyšlen, zpracován, kdežto Ježíšek....to je taková prázdná nádoba, do níž si toho děti mnoho dosadit nemohou. Myšlenka ukřižovaného a zakrváceného páno okolo třicítky, či čerstvě narozené děťátko, kterak dávají dětem dárky...., je poněkud zvláštní. Jistě, má to i své nesporné výhody, děti si mohou pod Ježíškem představovat co chtějí. Konkrétně já jsem si jej představoval jako bílého anděla s krásně velkými křídly, který k nám přilétá s nůši (no, nesmějte se :-)) plnou dárků. V dnešní době však ale podle mého názoru dávají děti spíše přednost konkrétním věcem a představám...
Tak možná i právě proto tady pořád máme toho škaredého Santu...

Výšlap na Kosíř

2. ledna 2009 v 15:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
S Novým rokem příchází vždy obvyklý proces "novoročních předsevzetí", ve kterých se dušujeme, že již nikdy nebude....... a nebo neopak už vždy budeme ..........
Na podobný proces jsem již dávno rezignoval, neboť znám své limity .
Pěknou věcí, která se mnohde aplikuje na 1. ledna, je nějaká ta turistika na jinak blíže nespecifikovaný vrch (pozor, poslední písmeno je "ch", nikoliv "h"!!!). Letos jsem jaksi neodal a poddal se lákavé nabídce navštívit kopec Kosíř, kterýžto se nachází kdesi v markrabství moravském. Je to dokonce i nejvyšší kopec (vida, jaké to krásné synonymum k jinak odpornému slovu "vrch"), jak jsem byl záhy zpraven. Cestu tam si však krom mé maličkosti (a doprovodu) nalezlo i mnoho jiných šťastlivců, kteří tak způsobili menší chodeckou zácpu. Výsledný efekt však za tu konečnou námahu bezesporu stál, je to určitě lepší způsob trávení 1. ledna, než vzpamatovávání se kdesi na záchytce. (Mimochodem, víte, že nejdražší záchytka je právě v Kroměříži? Čímpak to bude...?)