Prosinec 2008

Hudba za rok 2008!

28. prosince 2008 v 19:27 Hudba z ouška do ouška
S blížícím se koncem roku vylézají na povrch zemský rozličné to ankety, ve kterých se jednotlivci (ale i celky) snaží vybrat, či zvolit nejlepší z .....(doplňte si vhodné slovo). Přispěji k tomuto humbuku i já a pokusím se vám tu předestřít, která hudební alba nejvíce potěšila mé ucho v tomto roce.
Pochopitelně, jakýkoliv výběr je značně úzký a subjektivní. Nikomu svůj názor nevnucuji. Pokud se vám líbí death-metal, tak prosím, ten tu ale nenaleznete.

Ladytron - Velocifero
Skvělá dekadentně synth popová deska, o které jsem tu bohužel nic nepsal, to víte, té hudby je někdy tuze mnoho a člověk ani neví, kde mu uši stojí. Skladba k zapamatování - Versus.






Anna Ternheim - Halfway to Fivepoints

Švédský folk v krásném hlasovém podání. Místy veselý, místy smutný, holt jako život. O desce jsem něco psal zde. Skladba k zapamatování: Today is a good day.




Portishead - Third

Dlouho očekávaná deska trip-hopových mágů, o níž jsem se na těchto stránkách rovněž zmiňoval, konkrétně zde.Skladba k zapamatování: We Carry On.






A jaká je vaše "svatá hudební trojice" za rok 2008?

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou...

26. prosince 2008 v 14:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsme mohli oslavit výročí smrti spisovatele, dramatika a novináře Karla Čapka. To mohou dělat pesimisté, my optimisté oslavíme jeho narozeniny na 9. ledna nebo si můžeme začím trochu počísti v jednom jeho poměrně známém článku. http://capek.misto.cz/komunista.html
Ti kteří neradi opisují webové odkazy mohou kliknout sem.

Půlnoční...

25. prosince 2008 v 12:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včerejšího večera (či chcete-li spíše noci), jsem navštívil půlnoční mši. Obřad, který je silně spojen s právě probíhajícími svátky. Chrám, který za normálních okolností zeje prázdnotou, byl zcela zaplněn, ba co více, dokonce i přeplněn. Několik opozdilcům - mezi nimi i já - jsme museli po celou mši stát, neboť míst k sezení se nedostávalo. Ne, nebojte, nebudu tady lamentovat nad tím, jak mě bolely nožky (mimochodem, nebolely), jen jsem ze své pozice mohl v poklidu pozorovat všechen ten seběhnuvší se lid, který seděl přede mnou. Valná většina návštěvníků pochopitelně neuměla ani "otčenáš" a z toho neustálého poklekávání, posedávání a stání byli docela zmateni..
Docela by mě zajímalo, co všechny ty lidi přimělo k tomu, aby navštívili půlnoční mši v kostele. Špatný program v televizi, dochází vánoční cukroví? Nebo jim všem tak trochu křivdím? Třeba to jsou všichni horoucí křesťané, kteří však pro celoroční shon nemají kdy si udělat čas na Boha? Nevím... Nebo ta cesta na mši je něco hluboko uvnitř lidí, co jim říká, že právě toto ke Štědrému dni jaksi patří, navzdory tomu všemu, co si oni myslí o iracionalitě víry, navzdory tomu, jak kritizují křesťany za jejich ideály, i navzdory anti-klerikálním náladám, které v naší společnosti panují. Stačí jen občas zabrousit na internetový portál "novinky.cz" a počíst si v "diskusi", která se otevírá pod nějakým článkem s církevní tematikou.
Církev je podle mnohých největším zlem na zemi. Budiž...., neměli bychom ale zapomínat, že církev tvoří lidé a ti vycházejí ze společnosti. Z naší společnosti.
L 6,42 Jak můžeš říci svému bratru: "Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."

Co nemám rád na Vánocích..

23. prosince 2008 v 18:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vánoce jsou půvabné svátky, které máme dnes ve svých myslích již patrně neochvějně spojeny s křesťanskými tradicemi. Přesto se však - zejména v posledních desetiletích - s nimi pojí i několik jevů, které by asi nebylo obtížné označit za negativní. Každý rok o tom čteme v rozličných periodikách (Reflexem počínaje a ABC konče) - Vánoce se stávají nikoli oslavou svátku lásky, či narození Krista, ale čistě jen a pouze oslavou konzumu. Chvílemi mi to jde až na nervy. Každý je tak chytrý, že ví, co se děje, že lidé nakupují stále více a více přebytečných věcí, zdobí si nevkusně svá obydlí šíleným kýčem, ale žádná změna k lepšímu. Pokud se někoho zeptáte na ulici, zdali se mu nezdá smysl vánoc už trochu někde jinde, než by měl -jak většina z nás tuší - být, tak se vám patrně dostane kladné odpovědi. Všichni víme, že to tak být nemá, ale každý (nebo skoro každý) svoji troškou do mlýna budujeme monstr chrám konzumu. Tak to mi tedy docela vadí. Také mi však vadí to neustále konstatování tohoto stavu. Stalo se to již totiž bohužel pomalu normou, takže titulky typu "mizí duch vánoc" jsou informačně zhruba tak stejně přínosné, jako třeba, že "obloha je modrá".
Také se mi moc nezamlouvají lidé, kteří si vesele tyto svátky slaví (i když spíše jen tak leží, pojídají cukroví a sledují tv - nevím, zda se tomu dá říci slavit) a přitom vždy neopomenou kritizovat náboženství (obecně) za jeho iracionalitu a zbytečnost. Tomu moc nerozumím. Vánoce sice mají kořeny v pohanských svátcích slunka, ale do dnešní podoby je transformovalo právě křesťanství, jinak by patrně zabředly jako mnoho jiných svátků hluboko v minulosti.
A úplně nejvíce mě zlobí ty šílené davy, což se projevuje obzvláště ve velkých městech. Dav se valí ulicemi za účelem nákupu, přeplňuje dopravní prostředky (kterými se zrovna dvojice zoufalců snaží dostat k vlakovému nádraží), přeplňuje ulice a šíří kolem sebe nervozitu a stres. Brrrrr..... Člověk v tu chvíli začíná pociťovat zoufalou touhu...po něčem krajně neslušném. Žijeme přeci ve 21. století, snad se lidi brzy naučí více nakupovat přes internet...
Tak jsem si tedy vylil srdíčko, jež bylo doposud naplněno zhnusením, sem na stránky a mohu teď již s čistou hlavou (a srdcem) popřát všem svým čtenářům krásné svátky.
P. S. Velmi by mě zajímaly povánoční statistiky prodeje v obchodech. Byl pokořen loňský rekord v tržbách? Patrně ano...cháááá, kampak na nás s hospodářskou krizí, ta je přeci na naše nákupní horečky krátká..

This is England (2006)

19. prosince 2008 v 16:13 Filmové recenze
This is England je zajímavým - zhruba dva roky starým - filmovým počinem režiséra Meadowse. Snímek se mi do rukou dostal shodou okolností díky jednomu mému studentovi, který patří mezi příznivce hnutí skinheads. To jen tak na vysvětlenou. This is England je totiž film o "skins".
Hlavním hrdinou je malý Shaun, který má hned několik problémů. Vrstevníci se mu smějí kvůli jeho legračnímu oblečení, ale hlavně - nemá otce, což má dosti drtivý dopad na absenci mužského vzoru Shauna a také pochopitelně na jeho matku.
Shaun se tak dostává k malé partičce skinheads, která jej brzy přijme mezi sebe. Vše je "all right", až do chvíle, kdy se z vězení vrátí muž jménem Combo, který mezi skins přinese i rasové a xenofobní postoje. Shaun však v něm ale hlavně vidí tolik chybějící mužský vzor - otce.
This is England se odehrává v roce 1983 a musím říci, že tato doba je na filmu velmi dobře rozpoznatelná. Ať již se jedná o oblečení, hudební doprovod, či všudypřítomné zprávy o postupu britských vojsk na Falklandech. Atmosféra a prostředí dostávájí čistou jedničku. Velmi působivě tu je také zpracován přerod normálních skins na nacistické skinheady a obecně frustrace, ubohost, která za tím vším stojí v pozadí. Chvílemi by vám těch lidí skoro i bylo líto, ale pak vidíte, jak si svůj vztek vylévají na bezbraných obětech a...kapesníček, který jste před chvílí už už chtěli zmáčet svými slzami teď křečovitě tisknete v rukou.
Skutečně silný film, ve kterém herecky exceluje Thomas Turgoose v roli dvanáctiletého Shauna (nezapomenutelná scéna je ta s líbáním s dívkou s nezapomenutelnou vyzáží jménem Smell).

Sestra (2008)

17. prosince 2008 v 8:17 Filmové recenze
Zhruba po měsíci jsem se vypravil do kina. Tentokráte na film dle románu J. Topolu s názvem "Sestra". Přiznám se bez mučení, že výše zmiňovaný román neměly mé oči tu čest vidět, takže můj názor na filmovou adaptaci bude jistě pokřiven jako tvář pana Ransdorfa. Již teď se ze svého hříchu kaji a sypu si popel na hlavu.
Tak tedy, velmi důležitou roli ve filmu hraje hudba, což v mé mysli vyvolalo velmi příjemnou asociaci na
na album "Sister" od legendární skupiny Sonic Youth. Samozřejmě, žádná hudba v podání Soniců se zde nekoná, neboť film jest oslavou Topolových "Psích vojáků". Tato skupina mi nikdy k srdci nepřirostla, neboť se stylově a výrazově zcela míjí s tím, co považuji za "dobrou hudbu pro Liborovo ucho" (zkráceně DHPLU). Film se celkově nese v poměrně nezávislém a experimentálně poetickém duchu, což má za následek zvláštní - jakoby záměrně nekvalitní - obraz kamery (pozor, nikoliv kameru samotnou!) a nulové (slovo nulové si podtrhněte!!!!) dialogy. Milovníci silných příběhů (zkráceně MSP) zde zapláčí. Samozřejmě, cosi jako příběh tu je a tu a tam to na nás nesměle vystrčí čertovské růžky a mile zamrká, nicméně i to se brzy ztratí pod návalem poetična. Celý film pak má tedy následující podobu: na filmovém plátně se odehrávají různé děje, např. jezdí tam tramvaje, střídá se den a noc, do toho pan Topol recituje (či snad předčítá?) a většinou i hraje hudba Psích vojáků. Pro fanoušky Topola a Psích vojáků je to jistě kulturní nebe. Pro mě však nikoliv.. Celý film pak podle mého názoru má spíše než podobu "celovečerňáku" podobu hudebního videoklipu, ktrý se jaksi protáhl na cca 80 minut a i během těch notná část kina představení opustila.
V mém připadě nebylo lze chovat ani nějaké sympatie k hlav. postavám. V podstatě celý film tam
neustále kouří a popíjejí nějaký (patrně) alkohol. Flákají se po hospodách, apod. Jistě, může to být
umělecké vyjádření čehosi, či kritika konzumní společnosti (ale kritika konzumní společnosti
konzumem samotným??), kterou jsem nepochopil, ale po čase se vám notně v mysli objeví myšlenka
toho, že se jedná o lidi absolutně sociálně nepřizpůsobivé a parazitující na společnosti. I když to je patrně věc, o kterou v tomto filmu nejde.
Inu, přiznám se otevřeně, že jsem toto dílo nepochopil.
Abych však byl upřímný, tak se rovněž otevřeně přiznám, že některé scény se mi fakt líbily. Např. ta,
kde jsou staré figurky indiánů obklíčeny moderními hračkami, které kolem nich tančí a střílejí po
nich, to je fakt dobré. Nebo záběr na různé lidské ruce (od staříků, až po kojence), bez toho, že
byste viděli zbytek těla jejich majitelů (majitelek, viva la gender!), to má také něco do sebe. Bohužel,
pro mě je to dost mále. Film nenaplňuje DHPLU, ani MSP.... Anděl Exit se mi líbil daleko více..

Cartonnage zahaleni do rámusu

14. prosince 2008 v 13:33 Hudba z ouška do ouška
Po rozpadu MP and the Nihilists, skomírání indie-popové Khoiby a učinkování - neučinkování projektu Ecstasy of St. Theresa se právě Cartonnage vyhoupli na vrchol mého osobního žebříčku nejoblíbenějších českých skupin, byť toho za sebou (nepočítáme-li CD1) mnoho nemají.
O albu Curiously Connected jsem psal něco zde a o vynikajícím koncertu v pražské Akropoli zase zde. Je tedy zcela zřejmé, že jsem se na jejich včerejší vystoupení v klubu Labe v Hořovicích velmi těšil, notabene když to tam mám takřka co byste "syntezátorem dohodili".
Koncert však byl pro mě víceméně ale zklamáním. Hudba samotná byla sice moc fajn. Cartonnageovská kombinace raných Depeche Mode s Ladytron a ambientně jazzovou hudbou smíšenou s notnou dávkou dadaismu (uf, to je ale věta..) rozhodně nezklamala, nicméně to, co zklamalo na celé čáře bylo dosti špatné ozvučení.
Po vystoupení Ladytron v pražské Lucerna music baru jsem si myslel, že horší ozvučení už jen tak neuslyším, leč mýlil jsem se. Nabývám pozvolna dojmu, že lepší zvuk má i autorádio ČSAD na pravidelné autobusové lince "Kocourkov - Kotěhůlky". Pokud to mohu porovnat (vím, porovnávám neporovnatelné) s březnovým koncertem Cartonnage v pražské Akropoli, tak se jednalo o dva zcela odlišné zážitky. Krom již předtím kritizovaného zvuku zde v Labi skupina nemohla z pochopitelných důvodů využít své výborné choreografie a projekce a pravě vizuální stránka je na Cartonnage rovněž velmi zajímavá a důležitá. Návštěvník se tak alespoň mohl pokochat zajímavými kostýmky s flitry trochu ve stylu osmdesátých let.
Jako velké mínus bych také spatřoval počet návštěvníků koncertu, jejich číslo se horko-těžko přehouplo přes čtyřicítku, což je docela málo. Jsem si vědom toho, že kdyby v Hořovicích koncertovala Eva s Vaškem, či Kabát (který rád nemám, neboť daleko bližší mi je košile), tak by stála fronta až dolů k zámku (jak včera trefně poznamenal pan Marek)..., to jsou prostě Hořovice.

Paradoxně tak na mě lepším dojmem zapůsobila "drum n´bassová" after party v podání DJ Konryho (odkaz na jeho stránky by se tu měl někde povalovat pod položkou oblíbené stránky) a VJ Jointera (byť na ní vydrželo těch návštvníků ještě méně). Oba chlapce jsem již delší dobu neměl možnost vidět, takže zároveň to bylo i příjemné setkání.
Mohl to být hezký koncert, škoda toho zvuku ..

Údiv

12. prosince 2008 v 15:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zažívat údiv patří mezi celkem normální lidské činnosti. Člověk, který se nediví, jakoby nebyl, byť někteří lidé svůj údiv umně schovávají pod masku jistoty se slovy "vidíte, vždyť já to přeci říkal..".
Já budu upřímný, poslední dobou se divím dost. Stačí se jen podívat na písemky z dějepisu, které po večerech opravuje slečna I., a pokouší se o mně nervové selhání.
Abych to uvedl na pravou míru, dějepis byl na ZŠ mým nejoblíbenějším předmětem a domnívám se, že jistá elementární znalost historických událostí je pro orientaci v životě nezbytná, jsem si však vědom toho, že ne pro každého je tato věda důležitá, nicméně to, co někteří jedinci píší do písemných prací je...takřka k neuvěření a přiměje to člověka v duchu přehodnotit své znalosti v marné a zoufalé touze zkontrolovat, zda mu náhodou kantoři něco nazatajili. Např....věděli jste, že na Bílé hoře se roku 1526 odehrála bitva, ve které čeští stavové porazili Přemyslovce a tím upevnili svoji nadvládu nad touto zemí? Či například, že Československo bylo slavně založeno v roce 1968? No vida..., člověk se pořád učí, že?
Díkybohu, údivy zažívám někdy i příjemné :-).

Metronomy - Nights Out (2008)

11. prosince 2008 v 9:22 Hudba z ouška do ouška
Metronomy je hudebním seskupením, které se vyznačuje svým typickým zvukem, jež bych se nebál označit za vskutku originální. Minimálně mně tedy jejich výrazový prostředek originální přišel. Skupina byla založena v roce 1999 a toto album je již jejich druhým v pořadí. Stylově se tito hoši z anglické metropole dají vymezit jakožto interpreti garážového electra s příměsí popu. Jejich zvuk skutečně místy připomíná "vrnění" stařičkých syntezátorů, či místy snad i dokonce osmibitové videohry. V několika prvních skladbách na albu ani nezazní lidský hlas, jen mnoho a mnoho podivných zvuků, nad nimiž jsem zprvu jen kroutil hlavu. Popovější - a tedy i vokálově nepochybně bohatší - část přichází zhruba od skladby "Heartbreaker" (viz video). Mezi nejvydařenější kousky byl bezpochyby zařadil hned úvodní track s názvem "Nightsout intro", jedná se snad o první intro skladbu, kterou jsem kdy slyšel a která zároveň patří mezi to nejlepší na celé desce. Dále mě velmi zaujala tancechtivá "On the Motorway" a vokálová "A Thing For Me".
Podle hodnocení NME toto album patří mezi 10 nejlepších desek roku 2008.

Squash..

8. prosince 2008 v 8:47 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Rozhodně bych se neoznačil za sportovního fanatika. Budu upřímný, mým největším sportovním zážitkem byla účast v hledišti na zápase Slavia - Ajax Amsterodam (2:1). Zážitek, který se nikdy nevymaže z paměti, leč zážitek ze sportovního hlediska pasivní. Já sám nesportoval, jen se díval.
S tím by se mělo skoncovat. Squash je fenoménem dnešních dní (dokonce i v Hostomicích jsou squashové kurty), což rozhodlo. Ideální sport pro městské lidi, kteří nemusí své tělo mučit v továrnách 8 hodin každý den. Já si ve školství ničím jen své nervy a hlasivky, takže ničení čehokoliv jiného na mém tělesném aparátu je jen vítáno.
Tak tedy, squash je fakt fajn. Raketu jsem sehnal v Tescu za 250 kč, kurt za 200kč (Kroměříž) a spoluhráčku díkybohu zadarmo . Člověk si potrénuje své tělo a docela se i pobaví...., jen to ráno poté jsem cítil skoro každý sval. Jakoby se mé tělo ptalo "proboha, Libore, co to se mnou děláš?".
A jen tak mimochodem, víte, že hra squash má svůj původ v anglických věznicích? Vězni si tam totiž často krátili dlouhou chvíli pinkáním míčku o zeď. Odtamtud se sport rozšířil na anglické školy (bůhví jak, i když...čím déle působím ve školství, tak je mi toto spojení stále logičtější).

Dostaveníčka...

5. prosince 2008 v 10:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Lidé se vždy scházeli na různých místech. Obvyklou lokalitou schůzek byla rozličná místa, která se nacházela ve všeobecném povědomí všech zůčastněných. Může se stát, že se s nějakým člověkem máte touhu vidět a nacházíte se ve městě dostatečně velikém, že návštěva bydliště (práce) toho druhého se stane věcí značně komplikovanou. V Praze je takovým oblíbeným místem "zadek koně sv. Václava". Splňuje všechny parametry pro to být ideálním lokalitou. Je známý, dobře viditelný a nachází se ve výhodné pozici v centru města. Jen kousek od krásného Národního musea, kde jsem nedávno byl na výstavě Republika (viz předchozí článek) a ještě dříve nedávno (zvláštní to termín ), konkrétně včera, na baletu v budově Státní opery Praha s názvem "Má vlast", což byl - jak jistě tušíte - balet za doprovodu geniální Smetanovy hudby.
Byla to skutečně krása, a to jak po stránce kostýmové, tak (pochopitelně) hudební a ovšem i choreografické. Vřele doporučuji.
Tak tedy, jak tak koukám, na výběru místa vašeho "dostaveníčka" také hodně záleží cíl vašeho dalšího směřování, vyhlédnuté akce. Přesto však dle mého názoru "koňův zadek" jasně vede. V Hostomicích jsme měli s kamarádem takové speciální místo na našem obrovském náměstí poblíže nástěnky s fotbalovými výsledky místního SK. Nástěnka už tam nevisí, ale přesto se tam stále setkáváme.
Některá místa mají totiž smysl sám o sobě.
Na jakých místech se rádi setkáváte vy?

Výstava: Republika (Národní museum)

1. prosince 2008 v 14:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Národní museum je bezesporu krásnou stavbou, která se nám rozprostírá na horním konci Václavského náměstí. Mnoho lidí má musea spojena s představou nudné prohlídky rozličných zaprášených exponátů, jež na své místo byly umístěny před padesáti lety. Ano, v leccčems NM (jasně pochopitelná zkratka Národního musea) tuto definici může připomínat, nicméně snaha jeho pracovníků se projevuje i v tomto směru, který doznal notného zlepšení. Už výstava "Stopy lidí" byla velmi poutavá a návštěvnicky přístupná a přitažlivá. "Republika", která se nachází v prvním patře a v přízemí, jde v těchto stopách.
Zajímavou formou se zde seznámíte se slavnou (někdy až mýticky adorovanou) 1. československou republikou. Informační panely po stěnách se vždy věnují nějaké stránce života v republice (např. sportu, politickému systému, průmyslu, apod.). Samotná výstava je pak velmi vtipně řešena. Některé její prostory - jimiž procházíte - jsou upraveny do podoby vlakových vagonů, jiné místnosti jsou třeba zařízeny do podoby venkovské návsi, kterou se můžete libovolně procházet. Nechybí zde ani místo, kde si děcka mohou zahrát kuličky. Dospělejší návštěvník dá však jistě přednost nahlédnutí do místního obchůdku, či lékárny. Mě osobně - jakožto kantora - zaujala nejvíce budova školy s klasickými školními lavicemi, které měly neopomenutelný otvor na kalamář , v místnosti se rovněž necházela nezbytná školní kamna.
Dobovou atmosféru podbarvuje hudba a rozličné filmové záběry, jež jsou na výstavě porůznu promítány. Z vystavených exponátů mě asi nejvíce zaujal originál slavné mnichovské dohody (to byste nevěřili, jaký měl Hitler divný podpis ), tužky z pozůstalosti po Františku Josefovi, či německé vyznamenání "železný kříž" nebo koncept prvního československého zákona, který pan Rašín v rychlosti "naškrábal" na jakýsi ubrousek.
Hezká je také prezentace tehdejšího filmu, kde je v přízemí zřízeno jakési "kino", ve kterém můžete krom klasických prverepublikových snímků zahlédnout i tehdejší reklamy. Obzvláště ta na pneumatiky Baťa byla naprosto skvělá (té melodie se jaksi nemohu zbavit, můj mozek si ji neustále přehrává :-)).