Listopad 2008

Nemám...

28. listopadu 2008 v 15:32 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
nemám televizor. Tedy, respektive mám, ale nemám tady v Praze k němu připojen set-top box, takže jakoby nebyl. A navíc...stejně se nachází v bytě, do kterého teď zavítávám spíše jen sporadicky. Takže vlastně skutečně nemám. Vůbec mi to ale nevadí. Domnívám se, že sledování tv programu je jedna z nejvíce pasivních a pohodlných druhů zábavy. Znám to sám na svém příkladu, kdy se každou neděli ráno u rodičů oddávám dokumentům na primě a nějak se mi od nich těžko vstává. Nejhorší možný příklad je ten, když máte televizor hned u postele. Zcela to narušuje funkci vaší ložnice, jež by měla být spíše zaměřena na spánek a na plození potomstva (a radovánky s tím související). Obě výše zmiňované možnosti osobně pokládám za daleko zábavnější než sledování televize.
Zase kritizuji, v poslední době si připadám často kritický. To se vše okolo mě tak rapidně zhoršilo nebo jen já mám přísnější pohled? Nebo je to kombinace obojího? Nicméně včera jsem si udělal docela radost, zakoupil jsme si v obchodě Baracuda seznační triko s nápisem "fast food" a s obrázkem pejska honícího nebohou kočku :-). Takže ano..., k tomu nadpisu: tv sice nemám (což mi moc nevadí), ale radost mám, a to je hlavní.

96 hodin

26. listopadu 2008 v 9:04 Filmové recenze
Festival francouzských filmů - báječná to příležitost nahlédnouti pod filmovou pokličku "žabožroutů". Bohužel..., film 96 hodin není moc francouzský, pravda, odehrává se v Paříži a tu a tam se zde mihne herec s krásným "r" na jazyku, ale tím veškerá spojitost s Francií končí. Bohužel...
Většinu filmu se na plátně hovoří anglicky, což jsem paradoxně i docela přivítal, neboť jsem nemusel po dobu vysílání filmu sledovat otravné titulky. Tedy, nemám nic proti titulkům u cizojazyčných filmů - naopak - pokud tedy zrovna nesedíte v první (!) řadě přeplněného biografu. To jen tak na vysvětlenou..
Žánrově bychom film mohli umístit pod hlavičku "akce". Ano, film je skutečně akční. Jakoby mě na tento snímek chtěla navnadit i reálná životní situace, neboť mi připravila i poměrně akční příchod do kina, který se sestával z menšího bloudění mezi kiny (neboť jinak zcela zorientovaný Libor lehce zazmatkoval a šel do zcela jiného kina a moc se divil, že tam požadovaný film nedávali.. a nebýt charismatického zásahu slečny I., tak bych zmiňovaný snímek asi ani neviděl, což by byla jistě škoda převeliká), následkem čehož jsem přišel asi o úvodní 2-3 minuty filmu (kde se stejně nic moc nedělo...).
Hlaní postavou je Brian (L. Neeson), který dříve pracoval jako agent v tajných službách, je to takřka dokonalý stroj na zabíjení. Krom toho má také dcerku, které je právě 17 a je doslova zamilována do U2 (ano, tím si prošel skoro každý, ještě dnes mi v uších zní Sunday, bloody Sunday) a chce za nimi cestovat po Evropě. Tatínkovi se to moc nelíbí, neboť se během své služby stal doslova paranoikem, nicméně dcerku nakonec pustí s příslibem toho, že mu bude často volat. Slečna zavolá, nicméně zrovna v okamžiku, když v protějším okně vidí, jak skupinka lupičů unáší její kamarádku, což otcovi do telefonu šokovaně sdělí. Ten jen s klidem odvětí "máš tak 5 minut než dostanou i Tebe..".. a kolotoč akčních scén se může vesele roztočit.
Akční filmy obecně nemám moc v oblibě, ale tento se mi poměrně líbil. Možná to bylo tím, že jsem si u něj mohl příjemně oddychnout nebo tím, že byl velice hezky nasnímám kamerou a podbarven působivou hudbou. Nevím. Každopádně příběh filmu je velmi zajímavý a napínavý a krom konce se snaží docela úspěšně vyvarovat rozličným klišé. Některé scény jsou skutečně velmi působivé, k čemuž výrazně přispívá i postava hlavního hrdiny - Briana. Tento člověk vydávající se po stopách své unesené dcerky jedná zcela bez pravidel, tedy zcela v rozporu s mnoha jinými akčními hrdiny. Místy film připomíná Smrtonosnou past. Jedinou odlišností je právě - snad krom větší brutality - hlavní hrdina. Neváhá poranit, zabít, či jinak deformovat jakéhokoliv člověka (i kladného), jen aby získal další stopu při pátrání po únoscích. V křesle kina se můžete přistihnout u toho, jak tiše a křečovitě mačkáte palce a moc (skutečně moc) mu přejete, aby se to povedlo. A co myslíte? Povede? No jasně..

Parov Stelar - The Flame of Fame (EP 2008)

24. listopadu 2008 v 14:47 Hudba z ouška do ouška
Tato hudba se mi v poslední dobou pravidelně objevuje v mém mp3 přehrávači. Jedná se o velmi vydařený mix downtempa, trance music s přesahy k acid jazzu či nu-jazzu. Dokonalá směska výborné hudby, u níž se můžete roztančit do zvuku elektronických smyček i se lehce zasnít při podmanivých zvucích. Byť se nejedná o plnohodnotné album (je to jen EP), tak i zde je na výsost zřejmé, že projekt "parov stelar" jen tak nezapadne.
Parov Stelar je přezdívka rakouského občana se jménem Marcus Füreder a není to žádný hudební nováček, pod jménem svého projektu už vydal i několik desek, jeho jméno však ve světě downtempové hudby stále nepatří mezi nejznámnější stálice.... Inu, to se může lehce změnit.
Tady máte pomyslnou třešničku k ochutnání s názvem "Matilda"...

V listopadu o listopadu

17. listopadu 2008 v 15:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Devatenáct let je dlouhá doba. Za ten čas se z embrya stane dospělý člověk (i když..., já osobně uznávám jen jednu dospělost, a to je dospělost finanční), vznikne nová generace lidí a z rodící se demokracie bychom tu mohli mít demokracii stabilizovanou. Je tomu tak? Nevím.
Lidé se mění a bohužel velmi brzy zapomínají. Poměrně často se střetávám s názory, které tvrdí, že před rokem 1990 se v naší zemi (byť ta země měla jiný název) žilo lépe, apod. Už jsem se trochu naučil zklidnit své rozjitřené emoce, které vždy po podobném prohlášení zachvátí moji mysl. Při hloubější diskusi (pokud byla vůbec vzhledem k místu konání možná) jsem pak povícero zjistil, že stesk po dřívější době pramení jen z nostalgie ("tehdy jsme byli mladí, zdraví,...") - to v tom lepším případě - či z prosté nechutě pracovat - to v tom případě horším. Dám k dobru jednu historku, které mé mladistvé ouško vyslechno před nějakým tím rokem, když jsem byl coby brigádník zaměstnán v jedné nejmenované regionální firmě. Za minulého režimu měla tato společnost cca 90 zaměstnanců a její výkon byl zhruba poloviční oproti dnešku, kdy zaměstnává pracovníků o počtu zhruba třiceti... Výmluvný to fakt, který dokresluje pracovní morálku jistě nelze paušalizovat na celou zemi, ale o lecčems jistě vypovídá.
Někteří lidé se mě ptali k čemu je neustálé připomínání si jednotlivých výročí. Je to minulost, uzavřená minulost, říkali. Kdepak, právě kvůli tomu, aby se minulé hrůzy nestaly i hrůzami budoucnosti je třeba si je připomínat formou různých symbolů a výročí. Vím, zní to trochu otřepaně, ale je to pravda.
Bohužel, jak jsem již napsal, lidé mají paměť krátkou a hloupé seriály typu "Žena za pultem", či "Major Zeman" jen budí falešnou nostalgii po falešných věcech.
Zapomínat bychom rovněž neměli ani na 17. listopad 1939.
Všimněte si, jakou roli v dějinách hraje dav. Jednou vystupuje v pozici utlačovaných jedinců, kteří mají "holé ruce", podruhé v pozici lidí, kteří provolávají a legitimizují vládu vrahů.

Bravo! Bravo?

15. listopadu 2008 v 13:02 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno se mi do rukou dostal časopis s názvem Bravo Girl! Způsob jakým se tak stalo bych si raději nechal pro sebe, neboť by sám o sobě vydal za román v rozsahu nějakého Balzacova díla.
Ne, nidky jsem nepatřil (ani v době své puberty) k čtenářům podobných periodek. Nechci si teď tedy hrát na nějakého moudrého dospělého, který mávnutím ruky toto čtivo pro náctileté intelektuálně odsoudí, to nikoliv, jen mě obsah tohoto časopisu v některých ohledech zaujal a přiměl k tomu napsat sem tento článek.
Tak tedy, jak asi již tušíte, BravoGirl! je časopis určený pro děvčata (což z názvu jistě pozná i špatný student angličtiny na základní škole). Já sám jsem jaksi nevěděl co od podobného časopisu čekat, neboť...myšlení současných mladých dam je tomu mému asi poněkud vzdáleno. Jistý klid do srdce se mi dostal však v okamžiku, kdy jsem zjistil, že ono výše zmiňované myšlení se od dob mé puberty patrně nijak moc nezměnilo, jen ty různé chlapecké skupiny jsou nahrazeny jinými (mimochodem stejně špatnými), mající ty pravé "in" účesy a drsnou image s duší romantiků. Naivní to krása .
Pokud bych chtěl zmínit pozitivní aspekty tohoto čtiva, tak bych tam jistě zahrnul sex. Sex je zde předkládán jako normální věc, jež souvisí s životem a nemá tedy smysl ji přehnaně tabuizovat. To je bezpochyby kladem, neboť velké procenta sexuálních problémů dospělých lidí (a koneckonců i nechtěných těhotenství) má na svědomí právě neinformovanost v oblasti erotična. Dnešní generace má v tomto ohledu určitě informační náskok.
Samozřejmě, zbytek časopisu je vyplněn spoustou nadmíru idiotských článků a schématických rad typu "jak sbalit kluka v 10 bodech", které musí skutečně psát někdo velmi informovaný (myšleno ironicky), či neskutečné foto-příběhy se zápletkou, která je prostší než děj majora Zemana. Přesto přese všechno si myslím, že hluboko tam pod tím vším romanticko-naivně-hloupým nánosem je cosi, co může dívkám ve složitém období dospívání pomoci překlenout problémy, o kterých se jinak těžko mluví. Můžete pochopitelně namítnou, že děti (nebo skoro-dospělí) mají po ruce obvykle mnoho odborníků (ať již ve školách, či ve speciálních institucích), ale k těmto osobám - či institucím - obvykle však nenaleznou tak blízký vztah, jako ke svému oblíbenému periodiku (sám to znám velice dobře, svého času byl pro mě časopis Čtyřlístek doslova modlou ).
Nesmí se však zapomínat, že BG! (což je jistě snadno srozumitelná zkratka) by se neměl stát jediným informačním zdrojem mladých dívek, neboť jinak je - přiznejme si to - silně povrchní.
Vše má svoji hranici. Co může být docela vhodné ve věku - dejme tomu 12 let - už působí poněkud trapně v roce 18tém... Pohled na takřka dospělou dívku, která žije mezi růžovými plyšáky a hlavu má plnou iluzí a dětské naivity není zrovna krásný.
Jak tak koukám, téma výchovy se do mých článků vkrádá (někdy tiše jako myška) poměrně často. Co o tom soudíte vy? Dovolili byste vaší dceři číst podobné časopisy?

Richard III. (Stavovské divadlo)

13. listopadu 2008 v 8:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)


Vilém Shakespeare je jedním z mých oblíbených dramatiků. Jeho tvorba je fascinující v mnoha ohledech, mimo jiné i svoji jednoznačnou nadčasovostí. Jsem proto velice rád, že jsem mohl shlédnout jeho další hru, tentokráte se - jak je již patrné z názvu článku - jednalo o Richarda III. Nevím, zda má cenu nějak blíže osvětlovat děj, neboť hra o tomto krutovládci konce 15. století je podle mého názoru docela známa. Ale přeci jen... Richard III. je hra o moci, o magické touze vlastnit korunu a kontrolovat osudy ostatních. Adeptů je mnoho, ale právě Richard - příznačný svoji nemilosrdností a krutostí - je ten, kdo ji získá. Tato "machiavelistická" zrůda se během toho neštítí povraždit takřka celou svoji rodinu a skutečné i domnělé protivníky... Jako by k nám přes propast více než 400 let - jež nás dělí od vzniku této hry - promlouval Shakespeare jazykem dneška. Stačí se jen podívat do naší nedávné historie a vybavit si jedince typu Stalina, Hitlera, apod..
Hra je skutečně nadčasová, což je na scéně zdůrazněno i občasnými moderními prvky, či instrumenty (např. svářečka, mikrofon, kostýmy, či účesy některých postav - které jakoby vypadly ze světa současné "emo" módy ). Výborný je i hudební doprovod, na němž se mimochodem podílel i Jan P. Muchow. Podmanivé středověké melodie se mísí s hutnou orchestrální atmosférou tak ladně, aby se posléze proměnily takřka v taneční hudbu. Pestrost hudby a její síla jen umocňuje klíčové momenty hry (např. nástup Richarda na trůn).
Krajčo je ve své roli Richarda přesvědčivě odporný, slizký a úlisný. V jeho podání před námi vystupuje živá postava. Neméně skvělý je i David Prachař v roli kolegy Richarda - lorda Buckinghama. Jejich společné hraní na jevišti patří asi k tomu nejlepšímu, co z hereckého hlediska může tato tragédie nabídnout (např. jejich společné polibky).
Neváhám tragédii Richard III. doporučit každému, kdo má rád divadelní klasiku a tuto hru ještě neměl štěstí vidět. Člověk pochopitelně musí odhlédnout od několika historických nepřesností a smířit se i s tím, že Richard zase až tak krutý ani nebyl (a i kdyby ano, tak by to ovšem v kontextu jeho doby nebylo nic zase až tak extra výjimečného).
Richard III. Překlad: Martin Hilský. Režie: M. Dočekal. Hrají: R. Krajčo, D. Prachař, S. Rašilov, J. Štěpnička, a další...

Wi-fi café

10. listopadu 2008 v 15:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je to dnes již skoro samozřejmost - obzvláště pak v Praze. Bezdrátový internet nám pokrývá již značnou část republiky (ano, několik sítí se vyskytuje i v mém "rodném" městečku) a řada lidí se bez něj již neobejde. Skoro ani nenarazíte v Praze na kavárnu, či nákupní centrum, které by wi-fi internet neposkytovalo. Lidé si nějak zvykli nosit své elektronkové miláčky vždy sebou a být minimálně jednou denně on-line. Náš zákazník - náš pán, že? Kavárny se tak pozvolna změní z míst, kam se chodilo povídat, filosofovat (eventuelně číst noviny) na místa, kam člověk dorazí, dá si kávu a zaboří očka do blikajícího světélka svého notebooku.
Z míst společenských se stanou místa výsostně individualistická, kde ani tak nepůjde o setkávání se s druhými, jako spíše o rychle připojení nad horkou kávou.... Nebo také ne. Koneckonců ani s rostoucím počtem televizních stanic (a jejich zvýšenou digitální technickou kvalitou) zase až tak rapidně nestoupl počet tzv. "televizních povalečů". Vše záleží na lidech.
Jak byste si vy troufli predikovat budoucí vývoj?
A co si myslíte o bezdrátovém připojení v kavárnách? Proč není např. v kadeřnictví? Tam se také čeká dlouho....

Vicky Cristina Barcelona (2008)

7. listopadu 2008 v 20:42 Filmové recenze

Musím se přiznat, že Woodyho Allana mám velmi v oblibě. Viděl jsem od tohoto (dnes již) postaršího, neurotického prcka poměrně hodně filmů, což ovšem k jeho velké tvůrčí potenci není zase až tak veliká zvláštnost.
Upřímně však musím říci, že "Vicky Cristina Barcelona" (dále jen VCB) patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co Mr. Allan stvořil. Příběh nás zavádí - překvapivě - do prosluněné španělské Barcelony, kde se ve stínu Gaudího katedrály procházejí dvě krásné a mladé dívky, které jsou však povahově dosti rozdílné. Vicky (hraje ji skvělá Rebecca Hall) je racionální dáma, která ví co od života chce (nebo si to minimálně myslí) a má své zásady. Naproti tomu Cristina (Scarlett Johansson) je nevázaná dívčina, která neví co chce, ví jen to, co nechce .

Obě dámy náhodou potkají bohémského malíře (Javier Bardem), který po obou dámách zatouží... Cristina je celkem pro, neboť umělec ji zcela okouzlil, nicméně Vicky je striktně zdrženlivá (má se přeci vbrzku vdávat!), nicméně......děj se odehrává vskutku překvapivými způsoby. To je asi to, co se mi na tomto (i na předchozím) Allanově snímku líbilo nejvíce. Autor vás zavede do poměrně známé situace (kterou si někteří z nás třeba i zkusili na vlastní kůži), ale pak předvede překvapivé a nečekané - místy i šokující - dějové zvraty, díky nímž může i na první pohled banální příběh gradovat takřka k dokonalosti.
VCB je skvělým filmem. Má krásnou kameru, strhující herecké výkony, ve kterých se předvedli zejména Bardem v roli bohéma, který je však místy docela k smíchu, R. Hall s její falešně zásadovou postavou a hlavně Penelope Cruz, byť ta zde do filmu (doslova) vpadne zhruba v jeho polovině. Troufám si říci, že právě Penelope a její scény jsou tím nejlepším (z hlediska hereckých výkonů), co film může nabídnout (a není toho rozhodně málo). Zmínit ještě musím i výborný hudební doprovod, který nás provází již od prvního objevení se filmových titulkům (zpracovaných zcela typicky pro W. Allana) a který jsem si krátce po shlédnutí filmu opatřil.
P. S. Film stále běží v kinech....
P. P. S. Prostředí kina Mat je skutečně úžasné!

Alex Garland - Tesseract

3. listopadu 2008 v 15:13 Recenze knih



Alexe Garlanda budete možná znát, i když spíše z filmových počinů, kde se některým jeho knihám dostalo filmové adaptace (slavná Pláž s DiCapriem), či jej můžete rovněž znát jakožto úspěšného filmového scénáristu (28 dní poté, Sunshine, 28 týdnů poté). Stejně jako Pláž, tak i Tesseract byl zfilmován, leč filmovou verzi jsem neměl tu čest shlédnout, takže o ni raději moc psát nebudu.

Celá kniha - není nikterak dlouhá - zachycuje osudy několika obyvatel filipínských Manil. Jsou to osudy do jisté míry rozdílných lidí (co se týče jejich sociální situace), které se však jednoho večera protnou a vytvoří zajímavý spletenec událostí. Svým celkovým vyzněním mi kniha Tesseract hodně připomněla známý film "21 gramů". Postav jsou zde vykresleny velmi přesvědčivě a "živě". Hodně oceňuji i pěkný popis prostředí Manily, život ve slumech, neustálý boj o přežití, ve kterém platí vlastní vnitřní řád. Garlandovi se podařilo na papír přenést hutnou atmosféru, která čtenáře bezesporu vtáhne. U mě jen toto "vtažení" trvalo o něco déle, neboť jsem se zprvu do příběhu nemohl nějak začíst, ono se totiž jedná v podstatě o příběhů 5 a hned ten první (osud angličana Seana) mi byl sympatický nejméně. Další jsou již však takřka bez chyby, podíváte se do duší dětí ulice, psychologa píšícího o problematice těchto dětí, mafiánského řidiče a lékařky Rosy (ten mě zaujal nejvíce).
Knihu bych rád doporučil. Garland umí psát, o tom není pochyb. Nejedná se sice o žádnou publikaci, která by zásadně změnila dějiny literatury, ale takové ambice snad ani Garland neměl. Jedná se o příjemné čtení s krásně prokreslenými postavami v dobře popsaném - pro nás jistě o to zajímavější, že se jedná o exotické - prostředí, kde není nouze o zajímavou zápletku a překvapivou pointu.
A ve ztrhujícím závěru se i dozvíte co to vlastně znamená to slovo Tesseract...

Jaká bude zima?

1. listopadu 2008 v 9:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Záludná to meteorologická otázka. Poslední dny tepla jsou již nenávratně pryč a nám nezbývá nic jiného, než se "těšit" na pomalu se krátící den a snižující se teploty. Pochopitelně, někdo to může mít rád, ale já osobně preferuji trochu jiné roční období. Nedávno mi jeden známý říkal, že jeho známý (vím, takhle vznikají drby, ale tomuto vcelku věřím), který je mimochodem úspěšný rybář - chytil rozhodně více ryb, než kolik jsem jich já snědl za celý život, což je vzhledem k mé rybí fóbii celkem ale snadné - chytává poslední dobou víceméně jen ryby, které mají na svém těle podezřele nízkou hladinu tuku. Nevím, zda to není třeba tím, že by rybky před blížícími se Vánoci nastoupily odtučňovací kůru, ale ten člověk je přesvědčen, že to svědčí o tom, že nástávající zima bude prý velmi mírná. Inu, kdyby to byla pravda, nezlobil bych se. Příroda je skutečně mocná a fascinující. Někdy se stačí jen dívat kolem sebe.