Září 2008

Gloria!

30. září 2008 v 10:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Konečně mi na můj účet dorazily tolik toužebně očekávané finance a já se mohl rovněž odhodlat k tolik toužebně očekávanému nákupu počítače. Jeden model jsem měl již delší dobu vyhlédnutý, nicméně brzy byl vyprodán a já se musel spokojit s "náhradní" variantou. Nicméně ani tak to není nic špatného a poměr cena - výkon je v tomto případě - domnívám se - dosti příznivý. Co mě však u současných počítačů (a notebooků zvláště) dosti vadí je omezená podpora jinak poměrně dobrého operačního systému windows xp. Naopak uživately často nenáviděná vista se dává takřka do každého nově zakoupeného přístroje. Raději jsem tedy volil možnost nákupu bez operačního systému, nicméně díky tomu zase musím postahovat rozličné ovladače a tak... Inu, život není jednoduchý.
Jsem rád, že jsem si notebook zakoupil již teď, neboť vzhledem ke světovému vývoji a stabiliě mnoha bank je celkem i možné, že nám brzy naše penízky k ničemu nebudou a cela Zem se vrátí zpět k tradičnímu směnnému obchodu . Už to vidím - jeden notebook bude mít cenu patnácti nachytaných kaprů a žejdlíku piva. Vzhledem k tomu, že ryby chytat neumím a piva se osobně jen těžko vzdávám jsem skutečně rád, že mám ten počítač už teď .

Neměli bychom zapomínat..

26. září 2008 v 8:36 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ano, to bychom skutečně neměli. Jak jsem tak dělal jakýsi mini-průzkum mezi svými studenty, tak jsem zjistil, že jejich povědomí o událostech z doby před 70 lety (a želbohu i o těch novějších) je skutečně velmi slabé. To je škoda, ne nadarmo se říká, že ten, kdo nezná historii si ji bude muset prožít znovu, což by vzhledem k jistému specifiku naší země nebylo vždy zcela záhodné.
Tak tedy, neměli bychom zapomínat na události, které se staly před 70 lety. Mezi lidmi - obzvláště mladými - je velmi rozšířen nezájem o politiku, znechucení z ní. Leckdy je tento postoj pochopitelný, nicméně je třeba si také uvědomit, že pokud se o politiku zcela nezajímám (např. nesleduji média, nechodím k volbám), tak se logicky veškerá možnost jak situaci v zemi změnit přesune do rukou těch, kteří se o ni zajímají. Chceme se snad dobrovolně vzdávat svých pravomocí?
Ale vše není tak špatné. Nedávné shromáždění historiků k příležitosti výročí "Mnichova" se shodlo na názoru, že akceptace Mnichovské dohody byla celkem moudrá a časopis Reflex přináší navíc v těchto dnech zajímavou sérii článků, jež se orientují na Mnichov a rovněž zvažuje možnosti, které ČSR měla při případné vojenské obraně proti nacistickému agresorovi. Pro mnoho lidí jsou tyto události již jen zaprášenými řádky v učebnicích dějepisu a je proto podle mého názoru jen dobře, že se o nich mluví, diskutuje i na jiných platformách, než jsou jen školská zařízení.
Pozn. Obrázek nahoře znázorňuje poštovní známku, která byla vydána u příležitosti dvacátého výročí vzniku ČSR. Obrázek jsem nalezl na stránkách www.euportal.cz , tak doufám, že nikomu nebude vadit, že jsem jej užil zde. Podle mého názoru velmi dobře demonstruje tehdejší národní sepětí a vůli bránit si "svoji" republiku. Otázku jak dlouho by tato vůle vydržela (např po prvních ztrátách, zničení Prahy, či začínající kolaboraci) ponechám však raději otevřenou.

L. Feuchtwanger - Bratři Lautensackové

24. září 2008 v 12:07 Recenze knih
Román Bratři Lautensackové (dále jen BL) je prvním, který jsem od tohoto známého spisovatel četl. Jeho styl psaní, výběr slov i tématů mě poměrně zaujal. Kniha je čtivá a zároveň čtenáři nabízí možnost získat i nějaké pozoruhodné informace o Německu počátku třicátých let minulého století, tedy o době, kdy se k moci v této zemi dostával nacismus.
Oskar Lautensack je v celku obyčejný varietní umělec - vykladač budoucnosti, telepat, který má úspěšného bratra Hanse, jenž je členem NSDAP. Právě Hans mu pootevře dvířka do "lepší společnosti", ve které Oskar svůj "talent" náležitě rozvine a dostane se mu důvěry i u špiček strany.
Román je - pokud mohu posoudit - historicky poměrně přesný. Vystupují zde některé skutečné postavy (např. A. Hitler), jména jiných však byla pozměněna. Např. předobraz samotné hlavní postavy - Oskara - našel Feuchtwanger v prostějovském rodáku Hermanu Steischneiderovi. Čtenář si díky silnému dojmů z Feuchtwangerova psaní doslova dostává do mysli telepata Oskara, který je o svém talentu - podobně jako velká část veřejnosti té doby - bezchybně přesvědčen.
Určitým protipólem vůči Oskarovi je pak Pavel Cramer, novinář, který ve svých článcích brojí proti narůstající moci a vlivu nacistické strany. Cramer zde v románu zastupuje svět racionality, vědy, který bojuje proti temným mýtům, iracionálnu, víry v jakousi "prozřetelnost" a "všemocný osud", což je právě blízké a vlastní Oskarovi. Osobně se domnívám, že tento konflikt je velmi nadčasový a platí i pro dnešní dny. O tom, jak tento konflikt dopadne v právě se zrodivším nacistickém Německu snad nemusím ani psát...
BL jsou bezesporu velmi dobrou knihou, kterou mohu s klidem doporučit každému, kdo se jen trochu zajímá o historii, či o pozadí vzniku totalitních režimů. Velmi na ni oceňuji pěkný a přesvědčivý popis mechanismů, jež nakonec vedly k převzetí moci.

Cyrano z Bergeracu

23. září 2008 v 16:30 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po velmi dlouhém, ba přímo předlouhém, čase jsem se včera opět dostal do fascinující a krásné budovy Národního divadla v Praze. Čas, dělící obě mé návštěvy tohoto národního svatostánku, je asi čtyři roky, což rozhodně není málo. Pravda, divadlo jsem vždy trochu zanedbával. Snad za to může má občasná pohodlnost..
Nicméně zážitek z představení Cyrano z Bergeracu byl vskutku povznášející. Květnatá - ba přímo shakespearovská - mluva v překladu od lounského rodáka J. Vrchlického i po těch letech neztrácí nic na svém půvabu. Slavným postavám vdechli život známí herci - David Prachař (Cyrano), S. Rašilov (Kristián), J. Janěková ml. (Roxana) a rozehráli tak známé komediální drama o lásce. Musím podotknout, že Cyrana jsem nikdy předtím neviděl, takže jsem během hry pozorně sledoval i děj a jeho zvraty. Nejvíce mě však na hře zaujalo provedení scény, které bych se nebál označit za zcela fantastické. Těžko popisovat slovy krásu kostýmů, choreografii i "posuvné" jeviště, zpracování západů slunce, atd.. Už jen kvůli scénickému zpracování je vhodné Cyrana v Národním divadle navštívit.
Co mi však trochu kazilo dobrý dojem byla sedadla v divadle, kterážto rozhodně nejsou vhodná pro osoby vyššího vzrůstu (tedy např. pro mě), neboť již zhruba okolo první půlhodiny hry mě začala drobet chytat křeč do nohou... Co by však člověk neudělal pro umění, že?
Musím to s tou svoji návštěvností v pražských divadlech trochu napravit... Připadám si pak jako barbar...

Televize - žrout času...

20. září 2008 v 6:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

K napsání tohoto literárního skvostu mě inspirovala dramaticky tragická událost z mého soukromého života, se kteroužto si jen tak nezadají ani slavná dramata angličana Shakespeara. Tak tedy, z důvodů dosud ne zcela mému rozumu jasných se nám doma nějakým způsobem ztratil digitální signál, který nám doposud zprostředkovávala útlá bedýnka s názvem set top box. Pojal jsem tušení, že životnost tohotu "boxu" již asi dosáhla svého maxima a v matičce Praze zakoupil nový. Nicméně problém se tímto nevyřešil... V současné době je tedy naše domácnost v hrozivém stavu - totiž bez možnosti sledovat televizní vysílání. Přijdeme tak o nádherné mexické telenovely, které přímo vynikají hereckými etudami, o nezávislé investigativní pořady, kterým jde jen o to podávat objektivní pohled na svět, o ty tuny umělecky kvalitních filmů, kterými nás televizní stanice denně obšťastňují, o to množství vynikajících vzdělávacích pořadů a dechberoucích fotbalových zápasů nejvyšší české fotbalové ligy - kde idea fair play a útočná hra pro diváka jest hlavní náplní...... Ano, o to vše přijdeme.
V podstatě mi ta nepřítomnost televize zase tak moc nevadí .

Co mě vážně štve..

17. září 2008 v 8:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Článek s tímto nadpisem si jistě zaslouží pozornosti, ne? Tak tedy..každého z nás jistě zlobí nějaké věci. U mě je to v poslední době převážně počasí.... Ten obrovitý skok z - takřka - tropických podmínek do kruté reality nastávající zimy je dosti odpudivý. Nastává náhlá výměna oblečený, krátké kalhoty putují zpět do skříně a jsou nahrazeny něčím delším a silnějším. Trika se pomalu v hierarchii oblečení posouvají pod svetry a i na ně již zvolna nabaluji teplé bundy.
Prostě...léto je bohužel definitivně fuč. Někdy si říkám, jak vše krásné hrozně rychle uteče.... Až šíleně rychle. Proto bychom si měli vážit toho času, který je nám "vyměřen" k pobytu na tomto světě, neboť i ten utíká takřka mílovými kroky. Nechci tu nějak moralizovat, či pronášet univerzální moudra - to mi koneckonců nikdy moc nešlo, nejsem Coelho - ale někdy se trochu zastavit a zamyslet se nad sebou samým, svými prioritami a touhami není na škodu.

Změny na České poště...proč jsou to vždy změny k horšímu?

14. září 2008 v 18:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Doba pokročila. Vše se mění. Céčka se už nevyrábějí...Maradonna neudivuje svět svými fotbalovými kousky. Celý vesmír je v pohybu a tomuto pnutí se neubránila ani Česká pošta. Kdo by si myslel, že tato společnost bude v informačním věku internetu stagnovat by byl jistojistě na velkém omylu. Nejprve zdražili své - leckdy bohužel bídné - služby a nyní....v plánu je dokonce zrušení - v rámci větší efektivity - i několika (celkem 179) poštovních poboček. Změny však nemají konce. Pobočka v našem městečku rovněž doznala podstatných úprav při stanovování hodin pro veřejnost.
Když se člověk na tyto údaje podívá, tak mu zdravý rozum trochu říká, že něco asi není zcela v pořádku. Ano, není.... Naše městečko jest poměrně malé a lidé - jsouce hnáni nízkými sklony materiálními - jezdí za prací obvykle do větších měst, či někdy i do samotné matičky Prahy. Logicky tedy vyjíždějí poměrně brzy ráno a vracejí se zpět v podvečer (pokud vůbec). Nechápu tedy, jak je možné, že některé instituce - např. právě Česká pošta - jim v tomto nevyjdou trochu vstříc. Otevírací hodiny totiž ve většině případů věrně kopírují pracovní hodiny mnoha lidí. Schválně jsem napsal většiny, neboť leckdy (úterý a čtvrtek) se na poště zavírá již o půl čtvrté, a to vůbec nemluvím o pátku, kdy se s nějakým otevíráním v odpoledních hodinách nikdo ani neobtěžoval. A že by nebylo špatné otevřít pobočku např. v sobotu - byť třeba jen na dopoledne - a vyjít trochu vstříc svým zákazníkům? Co vás nemá....
Následek je takový, že někteří lidé - mezi něž patřím i já - nemají v podstatě žádnou šanci se na poštu v místě svého bydliště dostat.
Monopol je monopol.

Nekritická fáze...

13. září 2008 v 7:19 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou životní období, ve kterých člověk má hlavu takřka v oblacích. Vznáší se na pomyslném obláčku štěstí a radosti a nevnímá, že to, co leckdy dělá nemá třeba valnou hodnotu. Typické je to například pro děti. Jako malé se rády věnují zpěvu, malování, ale pak se dostanou do fáze, kdy zjistí, že jejich pění a malůvky jaksi..nestojí za nic. Obvykle pak toho všeho zanechají. Já nejsem výjimkou.
Jako malý jsem maloval odporně, hrůzyplně. Takřka hororové postavičky (jež bezesporu ve snech děsily moji paní - soudružku - učitelku na výtvarnou výchovu) svoji strukturou připomínaly chovance Jedličkova ústavu. Nicméně malého Libora kreslení fakt bavilo... Nakreslil (a napsal) jsem rovněž i několik komiksů (viceméně se jednalo o jakousi nepodařenou variaci na Star Wars), které stále ještě i dnes skladuji takřka jako nějakou posvátnou relikvii. Pak jsem toho všeho ale zanechal... Došlo mi totiž, že to, co maluji jen zřídkakdy připomíná to, co by mělo býti znázorněno. Dnes se snažím pokud možno nekreslit (i když nedávno jsem děckám cosi čmarikal na tabuli ), což je také jistě škoda, protože vím, že mě to dříve asi docela bavilo.
Inu, to co nás někdy baví nás může jednou docela rychle bavit přestat. Je to smutné, ale je to tak....
Docela by mě zajímalo v jaké fázi nekritického vývoje se nacházím například právě teď.... Myslím si, že odpověď bych asi ale ani znát moc nechtěl....

Na této fotce jsou mi 3 roky. To byly časy.... .
Jinak, nepřipadá vám někdy úžasné, jak jsou lidé sami k sobě nekritičtí?

Smutné výročí

11. září 2008 v 10:21 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
11. září 2001 je jedním z těch dní, které si člověk - pokud je zažil - bude pamatovat asi po celý život. Podobně na tom patrně může být 17. listopad 1989, či 1. leden 1993. Tedy, z událostí, jež jsem prožil i já. Je pochopitelné, že tu nejnovější si pamatuji nejlépe. Byl krásný, docela ještě slunečný zářijový den a já se připravoval k nástupu na jazykovou školu v Berouně. Poslouchal jsem nějaké cd a po očku sledoval zapnutou televizi, na které se náhle zjevil dole informační panel s textem, který ohlašoval nám již dnes velmi známé události. Překvapilo mě to, nicméně jsem si stále nemyslel, že by se jednalo o něco zcela výjimečného. K teroristickým útokům docházelo i tehdy poměrně často. Zprávě jsem nevěnoval velkou pozornost, jenže pak televize zařadila mimořádné zpravodajství, což znamenalo, že se skutečně "něco" děje.
Pamatuji si, že při rozhovoru s přáteli jsme neřešili takřka nic jiného. Pryč byly "důležité" otázky typu "jak to o víkendu hrála Slavia".... A ještě si pamatuji, že toho dne večer mi jeden z mých známých říkal, že pokud USA půjdou na Afghánistán, tak si pěkně vylámou zuby a srovnával tuto potenciální válku s tou ve Vietnamu... Inu, již tehdy bylo v módě kopnout si od USA.
Od těchto dní uplynulo již 7 let, což je docela dlouhý čas. Mnohé se od té doby v mém životě změnilo (něco k lepšímu a něco naopak, ale tak už to bývá) a i leckteré mé názory dostaly podstatných úprav. Zároveň mi však přijde, že zase tak dlouhý čas to na druhou stranu není. Co je v historii 7 let? Jsou události, jež lze považovat za historické mezníky. 11. září k nim bezpochyby patří. Neměli bychom zapomínat na to, že hrozba terorismu může zasáhnout i nás (který jsme obrazně řečeno "za bukem") a neměli bychom se tedy chovat jako hobiti od Tolkiena. Zároveň bychom však neměli propadat strachu, protože to je přesně to, oč teroristům jde a koneckonců je to dosti pádný "argument" pro některé politiky pro to, aby jen upevnili svoji moc a "osekali" práva svých občanů.
Prostě nebát se (a nekrást) - jak by řekl TGM.

Poslední dny léta

9. září 2008 v 10:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kalendářně už je léto dávno pryč, ale naštěstí nám za okny ještě zůstává dost slunečních praprsků, které mohou potěšit ducha i tělo. Vážím si toho, možná pozdě, ale tak je to u všeho. Člověk si nejvíce cení věcí, které postupně ztrácí. Asi nejmarkantnějším příkladem je obyčejné lidské zdraví. Pokud my lidé nemáme velké problémy, tak se snažíme dělat z těch malých - takřka bezvýznamných - ty obrovské. Je to snad nějaká vnitřní lidská pojistka proti pocitu takřka permanentního štěstí? Nevím..
Doufám, že poslední slunečné dny užiji příjemně a v poklidu..

Patrick Wolf - The Magic Position (2007)

7. září 2008 v 19:10 Hudba z ouška do ouška

O Patrickovi Wolfovi jsem už hodně slyšel, ale jeho desky mě trochu míjely. Pak jsem se dostal právě k poslednímu albu - The Magic Position - a shledal jsem, že tento lehce šílený pán mě upřímně dostal. Jeho hudba se dosti obtížně popisuje, sám bych ji označil za jakýsi průsečík retra, baroque popu, indie elektroniky a ještě jakéhosi osmdesátkového diska. Zvláštní kombinace, že? Výsledný efekt je však skvělý a ve své podobě má i poměrně silné rozpětí. Střídají se tu klidné skladby, ve kterých Patrick roztomile a tklivě pěje (Magpie) s dosti rozvernými kousky (Secret Garden) u kterých se mé citlivé ucho zprvu celkem zděsilo. Asi nejsnadněji zapamatovatelnou skladbou je pak "The magic position", či úvodní "Overture" s geniálními smyčci. Právě smyčce a netradiční elektronika jsou ty aspekty, které vyřazují desku "The Magic Position" z vod mainstreamu. Toto album je sice patrně o něco více přístupnější než předchozí Patrickovi hudební počiny, nicméně ani tak neupadá do nějaké nudy, což je jen dobře. Koneckonců, posuďte sami...

A co by tomu řekla Milada?

5. září 2008 v 18:34

Tak konečně. Doktorce Miladě Horákové má být postaven čestný pomník. Tato osoba si jej jistě zaslouží - o tom snad není sporu - neboť je jakýmsi ztělesněním všech obětí komunistické perzekuce. Socha mrtvé političky (mimochodem, umírala prý docela brutálním způsobem, neboť oprátka jí dusila poměrně dlouhou dobu...) má být instalována na pražské Náměstí republiky a má být rovněž směřována tváří k bývalému sídlu strany národně socialistické, jejíž byla významnou členkou. Myšlenka je to jistě velmi dobrá.
Jenže...
Jenže se přišlo na to, že na tvorbě pomníku se finančně podílí i předseda KSČM Vojtěch Filip, tedy vedoucí představitel strany, která je víceméně jistou pokračovatelkou KSČ (byť toto tvrzení asi není zcela přesné). Objevily se názory, že takovýto čin přispěje pouze jen k dehonestaci památky této významné ženy (proti jejímuž trestu protestoval i A. Einstein) a je jakýmsi výsměchem ze strany komunistů.
Inu, z druhé strany věci si dovolím podotknout, že jistým významným pozitivem může být to, že komunisté litují chyb, které nastaly v padesátých (a víceméně už i ve čtyřicátých) letech a snaží se od politiky strany - jež s nimi bývá často spojována - distancovat. Trochu mi to připomíná situaci v Německu, kde se nedávno několik významných společnosti - jež dohromady spojovalo to, že jejich dřívější majitelé během 2 sv. války nestydatě profitovali z práce židovských vězňů - dohodlo na určitém finančním odškodnění obětí 2. sv. války. Je to dle mého názoru hezké gesto, zcela v duchu myšlenky - jednejte v duchu budoucího dobra a ne minulého zla (jejímž autorem je tuším Erazim Kohák).
A co by tomu řekla samotná Milada Horáková? Těžko pochopitelně soudit. Dle mého názoru by byla jistě ráda, že komunistická diktatura již patří minulosti, ústavní pořádek je obnoven a jména nevinných lidí očištěna - a to zda na pomník obětem přispěli lidé, kteří jsou někdy nepřímo spojováni s vrahy zase až tak podstatné není, neboť doba je zcela jiná.
Ne, nechci se zastávat KSČM, ale v tomto případě jsem na jejich straně.
Co si o tom myslíte vy?