Srpen 2008

Rudý baron (2008)

30. srpna 2008 v 21:58 Filmové recenze
Ano, Libor se po čase opět vydal do útrob multikina se zcela jasným úmyslem - naplnit své duševno výjimečným kulturním zážitkem. Na to, zda se to podařilo, odpoví následující článek.
Tak tedy, nutno předem připomenout, že letadla první světové války pro mě znamenají docela dost. Jako malý chlapec jsem vášnivě hrával počítačovou hru s prozaickým názvem "Red Baron", ve které jste se mohli vtělit do osob pilotů zůčastněných stran a užívat si letecké a bojové simulace. Prostě paráda, znalci jistě znají. Dále jsem četl knihu věnovanou osudům tohoto legendárního pilota (Von Richthofen, legendární letec a jeho následovníci od R. T. Bickerse), takže je celkem logické, že od filmu jako takového jsem měl rovněž určité požadavky.
Rudý baron však na mě nepůsobí jako dobrý film. To ovšem nutně nemusí znamenat, že by se jednalo o film vysloveně špatný. Působí však poměrně neuceleně a mnohé scény jsou tam jakoby zbytečné, hlavně pak milostná linie mezi Richthofenem a zdravotní sestrou, která se vysloveně táhne a je navíc i místy silně naivně hloupoučká, až...až očka bolí. Samotné letecké boje jsou však zpracovány (a i ozvučeny!) velmi kvalitně (až místy uši přecházejí!), želbohu jich tu však mnoho není, navíc pokud se vyskytnou, tak je obraz poměrně nečitelný (vím, je to daň za realističnost zobrazení), takže člověk brzy ztrácí přehled kdo je v bitvě kdo (díkybohu za Richthofenovo červené letadlo!). Jistý přehled navíc divák ztrácí i v běžných, civilních scénách, kde se kvůli velkému množství postav trochu utápí a jeho pozornost se nutně rozmělňuje, což je škoda. Bohužel.
Z kladů filmu bych bezesporu mohl zmínit scény, jež se dotýkají českých herců (Vinklář, Krajčo - byť jsou jen epizodní) a také českých reálií, kde byl film natáčen (Veltrusy). Herci obecně mi ale moc kvalitní nepřipadali, jistě snažili se, ale celkové vyznění jejich postav na mě působilo poněkud křečovitě, což platí i pro jinak jistě dobrého herce Schweigera (který tu, tuším hral Vosse). "Tváří na plakátu" měl být i slavný J. Fiennes, nicméně jeho part je ve filmu absolutně zbytečný..., škoda slov. Pozitivem je určitě jistá fyzická podobnost mezi hlavním hercem M. Schweighöferem (snad to píši korektně) a leteckým esem Richthofenem. Docela si mi zamlouvaly scény z vojenských zákopů, kde vládla ta pravá depresivní atmosféra (Siegfriedova linie). Jsou tu i náznaky jakéhosi psychologického vývoje této hlavní postavy, nicméně, když už se zdá, že se hrdina "hnul nějak kupředu", tak přijde další mizerná scéna, která veškerou předchozí snahu sráží. Škoda...
Největším kladem tak pro mě z filmu je vstupné do kina, kde jsem díky svému operátorovi měl 50 % slevu. Bohužel. Von Richthofem by si asi zasloužil lepší snímek. Tento do "výšin" průměru dostává snad jen to, že filmů s podobnou tematikou je bohužel velmi málo.

Sezení na dvou židlích

29. srpna 2008 v 18:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Sezení na dvou židlích není moc dobré. Bohužel člověk se mu často nevyhne...nebo nechce vyhnout? Nevím... Nabalit na sebe v záchvatu euforie úkoly takřka nemožné, nebo vyhovět přání lidí, kteří mají u mě "dveře stále otevřené", byť se jedná o věci takřka nesplnitelné, je u mě asi normální. Bohužel..
Asi nemám moc reálný náhled na život (jak už jsem koneckonců několikráte slyšet z úst mnohých).
Jenže.., někdy je těžké něco odmítnout. Asi bych se měl naučit říkat častěji "ne".

Hallam Foe (2007)

25. srpna 2008 v 9:29 Filmové recenze
Hallam Foe. Režie: David Mackenzie. Hrají: J. Bell, C. Forlani, Sophia Myles, Ewen Bremner
Film Hallam Foe patří mezi početné nezávislé filmy, které se tvoří ve Velké Británii. Režisér David Mackenzie není bůhvíjaký filmový génius, ale tento snímek se mu bezesporu povedl. Hlavním hrdinou je chlapec (stár 18-ti let) jménem Hallam Foe (J. Bell), který se stále nevzpamatoval z tragické smrti své matky. Jeho otec si našel novou dívku Verity (C. Forlani, možná ji znáte z filmu "Seznamte se, Joe Black"), kterou však Hallam z pochopitelných důvodů silně nenávidí. Brzy odchází pryč (patrně) do Edinburghu, kde se protlouká jak může a...jednoho dne spatří dívku, která mu silně připomíná právě zemřelou matku.. Zbytek děje asi netřeba prozrazovat, nedojde tu sice k žádnému překvapivému zvratu (nic ve stylu Shyamalaha), ale i tak by to jistě byla škoda.
Hallam je člověk, který se rád dívá. Svým starým dalekohledem pozoruje lidi kolem sebe. Tento jeho zvyk nemá mnoho společného se sexuálně motivovaným šmíráctvím, Hallam se prostě jen rád dívá. Ale...vysvětlujte to pak okolí, že? I dívku, která Hallama uchvátí (Sophia Myles), pozoruje značně bedlivě, takže se dozví takřka vše o jejím životě. Otázku, zda to, co mezi nimi vznikne, by se dalo nazvat láskou...ponechám na každém divákovi.
Na filmu se mi líbily přesvědčivé herecké výkony. Hlavně J. Bell je ve své roli značně věrohodný. Úplně mu toho napůl šíleného čumila věříte. C. Forlani tu zase předvádí velmi atraktivní "mrchu" a Sophia Myles...inu, ani ta zde nehraje svůj part špatně. Zajímavá je např. scéna, ve které ona mluví v hotelovém pokoji s Hallamem a dávají si názvájem rozličném názvy svým...ehm...genitáliím . Ano, film není rozhodně vhodný pod 15 let. Je tu celkem dot sexuálních scén, z nichž nejvíce mě asi odrovnala ta v Hallamově chatičce v korunách stromů. To bylo skutečně nečekané. Závěrem bych chtěl ještě pochválit velmi kvalitní hudební doprovod.
Film Hallam Foe není snímkem, který by udělal nějakou "díru do světa", nicméně se přesto jedná o příjemný film, který rozhodně není hloupý a v divákovi - podle mého názoru - cosi zanechá. Jak veliké - a zda vůbec - bude to "cosi" pak záleží na samotném divákovi.

Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce

24. srpna 2008 v 8:56 Recenze knih
Možná si řeknete, co to ten Libor jen čte za knihy, co? Hm... a budete mít pravdu.
Po skvělé poslední (doufejme, že jen zatím) knize T. Pratchetta "Nadělat prachy" a Kohákově "Průvodci po demokracii" se mi do rukou dostala kniha značně kontroverzního charakteru. Kniha, která byla za minulého režimu bezbřeze adorována a to až do takové míry, že ty pozitivní, kladné věci na ní nám už dnes přes veškerý ten pathos a ideologický nános nemohou vytanout na myslí.
Julda Fučík byl novinář, jazykově velmi kvalitní, leč ideově značně neobjektivní. Nebál bych se jej s trochou lehké nadsázky označit i za fanatika, člověka víry. Víry v Sovětský svaz, komunismus a bůhvíco ještě. Během svého relativně krátkého života měl Julek několikrát možnost podívat se do zemí, kde "fáze budování komunismu" notně oproti "reakčně buržoaznímu" Československu první republiky pokročila. Při své nesporné inteligenci a vnímavosti musel Julek vědět, že v SSSR se dějí hrozné a nespravedlivé věci. Nicméně jeho víra, fanatismus v něm přebyla veškeré sociální cítění a smysl pro "fair play", což je věc, kterou mu odpustit nemohu (i když, co nějakému Fučíkovi záleží na mém názoru, že? :-)). Reportáž psanou na oprátce Julek sepisoval v pražském vězení Pankrác. Jedná se o poměrně krátké a čtivé vylíčení jeho zatčení a pobytu ve vězení. Některé pasáže jsou velmi sugestivní, např. ty, jež popisují brutální metody nacistických věznitelů (které si ovšem v ničem nezadaly s těmi sovětskými, napadlo to Julka vůbec, když tak seděl ve vězení?).
Samotný "příběh" začíná zatčením a pokračuje sérií výslechů a úvah z věznění. Samozřejmě se tu také objevuje hodně komunistické agitky. V podstatě celou tuto knihu bych s hodně velkou nadsázkou přirovnal k jakémusi komunistickému evangeliu. Fučík tu takřka vystupuje v roli Krista. Je mučen, trpí pro dobrou věc a věří v nápravu poměrů. Docela úsměvné (pro mě) byly pasáže, ve kterých Fučík vyčítá svým věznitelům, že fanaticky věří ve vítězství nacistického Německa. On sám na tom nebyl přeci zase o moc jinak...
Velmi zajímavou část knihy tvoří rozbor některých postav, které (ať již z řad věznitelů, či vězněných) Fučík na Pankráci potkal. Jejich popis je velmi dobrý, plastický, navíc musím poznamenat, že ne všechny nacisty Fučík zcela odsuzuje. Ve vězení se vykrystalizovaly charaktery a Fučík je schopen připsat i několik pozit některým svým bachařům (na konci války jim to mohlo docela pomoci..).
Druhou stránkou věci je kompletnost celého díla. Na edici knihy dohlížela po válce Gusta Fučíková, jež se snažila utvořit z nebožtíka člověka mravního, ctnostného (Fučík byl vyhlášený děvkař, o manželství si myslel, že je to buržoazní přežitek,...), prostě hrdinu každým coulem. Do vydání které jsem četl (z roku 1952) se tak tedy nedostaly některé Julkovy pasáže o tom, jak při výslechu promluvil. Neodsuzoval bych však Fučíka za to. Výslechy v Petschkově paláci byly velmi kruté a i leckterý trénovaný voják podlehl a promluvil. Ke cti Fučíka je nutno přiznat, že po několik dní při výsleších odolával a nikoho neprozradil a ani dnes není známo, že by jeho protokol vedl přímo k zatčení nějakých dalších lidí, což by se o každém pochopitelně říci nedalo.
Julius Fučík zůstává i dnes osobností značně kontroverzní, které bych se však nebál přiznat i určité zásluhy. Koneckonců každý, kdo se tehdy postavil nacistickému Německu musel v sobě mít určité penzum odvahy a hrdinství. Důvody, jež k tomu Fučíka ale vedly jsou však jasné.

Srpen 1968

21. srpna 2008 v 10:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nastalo výročí (40.) uskutečnění srpnové invaze (některých) vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na internetu i v tištěných médiích máte možnost čísti články, vzpomínky jedinců, kteří události přímo zažili, zabývají se jimi, či jen mají nutkavou potřebu se k těmto věcem vyjádřit. Já osobně bych také trochu přispěl svoji troškou do pověstného mlýna..
Pokud se v naší zemi dělají průzkumy povědomí o historických událostech mezi mladými lidmi (myslím tím ty skutečně MLADÉ ve věku cca 14-15 let), tak je výsledek bohužel velmi často dosti tristní. O srpnu 68 toho moc nevědí a Únor 48...to je již jen zaprášená kapitola v učebnici dějepisu, ke které se studenti díky podrobnému probírání látky pravěku a starověku nemají vůbec možnost dostat. Jistě, je to bezpochyby škoda. Ale chtěl jsem psát trochu o něčem jiném.
Otázka o co vlastně šlo v srpnu 68 je v podstatě již mezi odborníky vyřešena. Československo nastoupilo cestu reforem, které byly později za normalizace označovány za pravicové a kontrarevoluční (byť s pravicovostí měly skutečně málo společného). Zrodil se socialism s lidskou tváří. Byl tento projekt však skutečně dlouhodobě udržitelný, či se jednalo jen o jakýsi momentální stav nálady obyvatel, který by dozajiste po určité době vyústil do jiného způsobu organizace společnosti? Toť otázka. Já se - narozdíl od pana J. Jírovce domnívám, že pravděpodobnější je druhá možnost. Už v roce 1968 se totiž objevily pokusy o obnovu sociální demokracie, atd. Navíc, jakmile se spustí demokratizační změny, tak se často uvolní "lavina" dalších, což by bezesporu vedlo ke konci vlády jedné strany a tím pádem i ke svobodným volbám.
Určitě by bylo nesmírně zajímavé sledovat vývoj československé společnosti, kdyby jej nenarušil vpád "spřátelených armád".
V této souvislosti jsem si vzpomněl i na včerejší vysílání radiožurnálu, kde se redaktorka bavila s jedním historikem na téma, zda armáda NDR překročila skutečně hranice Československa. V podstatě nepřekročila, neboť tu byly vážné obavy z toho, že by si lidé její přítomnost spojili s ještě velmi živou vzpomínkou na okupaci nacisty (tehdejší armáda NDR měla podobné uniformy jako wehrmacht). K jakési mini-invazi došlo pouze s 2 tanky a 2 obrněnými vozy, a to navíc jen na krátkou dobu. Vedení armády NDR si totiž špatně vyložilo časový pokyn invaze z Moskvy. Zapomněli - chudáci - započítat rozdíl v čase mezi Moskvou a Berlínem.... Ano, končit se má s úsměvem.

Klausovi donátoři...

20. srpna 2008 v 9:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Hospodářské noviny přinesly informaci, podle níž byla kniha pana prezienta "Modrá, nikoli zelená planeta" pro ruský překlad financována ropným koncernem Lukoil. Inu, to člověka dnes snad ani neudiví. JIž dlouho předtím se objevily (nikdy nepodložené) spekulace o tom, že za prací některých předních politiku, či lobbistů stojí například firma Exxon Mobile.
Jen ten komentář o tom, že je vhodné, aby tato kniha vyšla i v Rusku, neboť právě tato zem hodně trpěla komunistickou zvůli, kterážto je dle mínění prvního občana našeho státu srovnatelná s aktivitami ekologu, by si pan prezident mohl odpustit...

Písnička

19. srpna 2008 v 11:14 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Šel jsem si to včera večer podél nábřeží E. Beneše, vychutnával hezkou, stále ještě letní, vůni ve vzduchu - kterou sice trochu narušoval hluk dopravy a smog, ale co člověk v Praze nadělá, že? - a tu náhle dolehla k mému sluchu známá melodie. Dole, těsně u řeky v prostorách nějaké nábřežní restaurace stál muž u mikrofonu a spolu se svojí "španělkou" vydával zvláštní tóny, které jsem zprvu nepoznal. Až po obligátním "Reach out touch Faith!" jsem trochu prozřel. To jsou přeci Depeche Mode!
Skutečně, známý song od DM v akustickém podání jednoho pražského zpěváka zněl fantasticky. Zastávám názor, že skutečně dobrá písnička se nezničí ani převedením do jiných hudebních vod. Důkazem toho může být i skladba od Björk "Army of me", kterou tato záhadná víla z Islandu nabídla na internetu volně všelijakým interpretům k předělání do jejich žánrů. Máme tak dnes možnost slyšet "Army of me" v podobě metalu, dechovky, country,... a všechno to je pořád skvělé (ač metal, dechovku, country vůbec nemusím). Ten zpívající muž včera mi udělal moc velkou radost!
Vychutnejte si originál.....

Labolog - amatér

17. srpna 2008 v 11:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Labologie - úžasná vášeň!
Možná někteří z váš neví, co toto kouzelné slovíčko znamená? Inu, přesnou definici bych asi byl jen těžko schopen vyjádřit, nicméně labologie samotná je jistá sběratelská vášeň (posvěcena tímto krásným slovem) předmětů, jež nějak souvisí s výrobou či (a to převážně) s konzumací pivního moku. Jedná se např. o pivní tácky, pivní sklo, plechovky, atd. Prostě krásná sběratelská vášeň.
Já sám si již delší dobu buduji pohlednou labologickou sbírku v podobně pivních tácků. Poslední dobou mi ji ovšem narušují podtácky od společnosti kofola, neboť i oni tento sortiment vyrábějí. Jaký to skandál!!!! Svoji sbírku jsem tedy rozšířil i o věci od kofoly (byť jsem u toho skřípěl zuby). Celá labologie má však jednu podstatnou nevýhodu..., většinu jejího sortimentu lze jen těžko koupit v běžně dostupných obchodech, takže tu ke slově obvykle přichází jedna dosti nepěkná věc - krádež pivních tácků....
Jako by na tom, že člověk dělá něco, co by se dělat nemělo, bylo cosi fascinujícího. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce nejlépe chutná. A pak, každý máme nějakou tu neřest, že? Pche, koupit si pivní tácek (pokud tedy víte kde, já osobně moc ne...) to není ono. Jednak ten koupený je takový...čistý..neporušený (jak by latiníci řekli virgo intacto), kdežto ten, který si "čmajznete" v restauračce už na sobě nese jistě stopy nějaké konzumace. A pak...i samotné odcizení pivního tácku je takový malý obřad. Člověk musí využít momentu, kdy jej nikdo nepozoruje a...velmi rychle a nenápadně zastrčit získaný artefakt do své kapsy, baťohu, atd. Někdy se zadaří získat pivní tácek s nějakými narychlo sepsanými poznámkami, např. tel. číslo, úryvky básní atd.. Nebyl to snad právě Jaroslav Hašek, který si části svých povídek zaznamenával na ubrousky v restauracích? Ha! To by byl jistě cenný artikl pro každého pravověrného labologa. .

Emilíana Torrini - Me and armini (2008)

14. srpna 2008 v 9:07 Hudba z ouška do ouška
Island je pro mě synonymem kvalitní hudby. Nevím čím to je, ale každá hudební formace, jež pochází z této čarokrásné země, se mi velmi zamlouvá. Stačí si vzpomenout na fenomenální Björk, post rockové Sigur Rós, či popové Gus Gus. K těmto jménům si v duchu přidávám další - Emilíana Torrini.
Tato dáma se narodila v roce 1977 na Islandu a nejvíce se pro širší veřejnost proslavila patrně skladbou "Gollum´s song" z filmové adaptace slavné Tolkienovy trilogie. Deska, o které se zde budu snažit něco skromného napsat, je jejím v pořadí čtvrtým albem. Ty předchozí jsem želbohu neslyšel, takže těžko soudit, jak se Emilíin zvuk vyvýjí. Žánrově bych toto album zařadil někam do klidných vod indie folku, kde se pohybuje většina jejích skladeb, nicméně některé věci by se rovněž daly označit přívlastky pop, či rock. Skladby na tomto albu jsou velmi vyvážené, nenalézá se zde žádná pomyslná vata, která by jen vyplňovala prostor na desce a přidávala minutáž.
Písně z desky "Me and armini" dokáží s posluchačem udělat mnoho věcí. Některé vás svoji líbezností doslova pohladí (např. "Birds", "Hold heart"), jiné jsou o něco divočejší, roztančenější (např. "Jungle drums"). U několika skladeb jsem měl dojem, že mi svým pojetím připomínají některé jiné umělce. Tak třeba úvodní skladba "Fireheads" ve mně vyvolávala vzpomínky na Norah Jones nebo Annu Ternheim, či zvukové pozadí "Dead duck" zase českou formaci Ecstasy of St. Theresa. Není to však nic negativního. Naopak bych řekl, že Emilíana Torrini čerpá z mnoha hudebních motivů, sama asi doma také poslouchá rozličnou hudbu, což je na její desce znát a jen jí to obohacuje.
Přikládám jedno video, které ale nepochází z tohoto alba, neboť to ještě oficiálně nevyšlo...
Emilíana Torrini - Me and armini. Vyjde v září 2008. Label Routh Trade. Podobní umělci: Björk, Anna Ternheim.

Jižní město - město snů

10. srpna 2008 v 22:11 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pokud se člověk dostane na nějaké místo, které předtím nezná, tak se obvykle cítí zmaten...ano, ani já nejsem výjimkou.
Říká se, že muži mají lepší orientační smysl v prostoru než ženy. Nevím.., o mně to asi neplatí. Ne že bych byl vyloženě totálně ztracený člověk, ale někdy si připadám poněkud zmaten. Poslední dobou se dosti často pohybuji na Praze 11 (Jižní město), což je zcela fascinující část Prahy. Nalezl jsem tam například pozoruhodnou panelovou stavbu, jejíž fotografie se pyšní na začátku tohoto skromného příspěvku. Fakt úžasné, tak nějak jsem si již říkal, že toto "panelákové spojení" (jak jsem stavbu vbrzku překřtil) už dávno pohltil čas, ale ono ouha. Pořád to tu stojí.
Jižní město pro mě bylo velkou neznámou, nejprve jsem poznával ta hlavní místa, ve kterých jsem se začal orientovat dosti brzy, a pak i ta další, např. postranní uličky atd. Jižní město není zcela přirozeně vzniklou osadou, které by dominoval v centru na malém náměstíčku kostelík, od něhož by se rozbíhaly cestičky směrem dolů. Kdepak, "Jižák" (jak se tomuto místo s oblibou přezdívá) je tvořen s takřka geometrickou přesností architektů úžasné doby socialistického budování sídlišť. Spíše než mapa vám zde v orientaci pomůže úhloměr .
Nechci ale na Jižák dštíti jen špínu a pomluvy (navíc chatrné). Jsou tu i velmi pozitivní aspekty. Třeba ta zeleň není špatná a navíc poblíže metra Háje jsem se seznámil se zajímavým pánem, který tu prodává v prodejně rychlého občerstvení. Je to fanoušek fotbalové Slavie (stejně jako já), takže si u něj ráno vždy dám nějaké to kafe a pohovoříme si zasvěceně o fotbale. Je krásné, když se má člověk každý den na co těšit, i kdyby to byly jen takovéto maličkosti..

Gruzie ve válce

9. srpna 2008 v 20:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zpráva o tom, co se děje v Gruzii mě - přiznám se - šokovala. Vůbec jsem ji nečekal. Pokusím se k této události přispět svým vlastním osobním pohledem. Nechci tvrdit, že vím všem a jsem si rovněž vědom toho, že se ve svých závěrech mohu mýlit. Budu tedy rád, když na moji případnou chybnou argumentaci upozorníte v komentářích.
Jako v každé válce, i zde nejvíce trpí civilisté, což je pochopitelně špatné. V Gruzii se nachází oblast Jižní Osetii a Abcházie, což jsou místa, která zahrnují velké procento proruských (či přímo ruských) obyvatel, kteří již delší dobu usilují o užší vztahy právě s Ruskem. Je dobré také dodat, že výše zmíněné oblasti jsou poměrně bohaté na nerostné suroviny. Rusko vyslyšelo volání svých lidí v Gruzii, kteří se již "necítí jakožto občané velké země" a jsou "ničeni gruzínskými agresory" a rozhodlo se svým lidem pomoci. Začalo bombardování, boje gruzínské armády se separatistickými jednotkami a ...dál už to jistě z médií znáte.
Co si o tom však myslet? Co člověk to názor. Pamatuji si na dobu, kdy USA provedly invazi do Iráku. V té době vznikaly po celém světě živé demonstrace, které tento útok odsuzovaly. Děje se něco v takovém měřítku teď? Jedná se přeci o akci podobného významu, která se dá odsoudit ze stejných důvodů jako ta v Iráku... Všem těm, kteří tvrdí, že Rusko má na útok určité právo bych připomněl situaci v Československu v roce 1938. V Sudetech také žila početná německá menšina, která chtěla připojení k Říši. Podle této argumetnace by tedy rovněž i Říše měla právo k útoku na Sudety v Československu. Je tomu skutečně tak? .... Jistě, Jižní Osetie není součástí Gruzie (je to autonomní oblast v rámci Gruzie) tak, jako byly Sudety součástí ČSR, ale stejně... Snaha Ruska o kontrolu nad tímto územím je bezesporu více než zřejmá.
OSN se k situaci vyjádřilo tak, jak bohužel bývá zvykem. Mnoho členů je situací znepokojeno, ale jaksi dohromady se RB OSN není sto dohodnout co dále. Zatím.., ale ve zlepšení situace nevěřím. Rusko má totiž v RB OSN právo veta. Co by tomu řekl nejslavnější jihoosetský rodák - Stalin?

Operace Silver A (2007)

8. srpna 2008 v 23:30 Filmové recenze
Česká republika 2007. 150 min. Režie: Jiří Strach. Hrají: K. Issová, T. Vilhelmová, A. Háma, J. Dvořák, I. Trojan,...
Televizní filmová tvorba se do velké míry u ČT vyznačuje tím, že - byť obsahuje kvalitní herce- bývá mnohdy v určitých oblastech (např. kamera) nedotažena do konce, takže leckdy z poměrně zajímavých projektů vzniknou filmy s dosti rozpačitým dojmem...
S potěšením mohu oznámit, že film Operace Silver A těmito neduhy netrpí. Režisér Jiří Strach přivádí diváky do pohnutého roku 1942. Říši se zatím - přes jisté drobné neúspěchy - daří vítězit. Situace vzhledem k osvobození země se nevyvýjí moc optimisticky. Do Protektorátu v této situaci seskakuje trio parašutistů z Anglie s jasným cílem - Obnovit radiové spojení vysílačkou Ludmila.
Rolí v tomto filmu se zhostilo mnoho známých a kvalitních českých herců. Asi nejvíce bych zde vyzdvihl výkon Jiřího Dvořáka v roli charismatického svůdce Fredy. Dvořák zde velmi přesvědčivě zahrál charakter ostříleného frajera, kterého jen tak něco nerozhodí a který láme dívčí srdce doslova na potkání. Kvalitní je tu také kamera a určitě i scénář, který hezky vystihuje mrazivou atmosféru okupačních dní.
Film si ovšem získal i poměrně negativní ohlasy z řad jedinců, kteří kritizují právě postavy odbojářů, kterým jsou zde hojno popsány i leckteré jejich negativní vlastnosti. Odpovím zcela upřímně, o danou historickou dobu se sice zajímám, ale tak hluboko mé znalosti rozhodně nesahají. Domnívám se, že všichni lidé mají své špatné vlastnosti. Pokud jsme schopni přijmout jejich negativa a i přesto si vážit toho, co udělali pozitivního, tak je vše zcela v pořádku.

Západy slunce

6. srpna 2008 v 21:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dnes se mi podařilo pozorovat skutečně krásný západ slunce nad Holešovicemi. Nevím čím to je, ale věděl jsem, že v okamžiku, kdy by se někdo pokusil tento krásný přírodní "úkaz" zaznamenat na malířské plátno, tak by vznikl kýč. Nedávno jsem na jedné výstavě pozoroval několik obrazů, kde se také západ slunce vyskytoval, ač se autor asi snažil sebevíce, tak mu z toho opět vylezl kýč...
Je to tak, že určité věci jsou kýčem samy o sobě nebo to z nich děláme až my - lidé - tím, že jejich krásu užíváme až přespříliš často...až se nakonec stane povrchní a odpudivou? Vzpomeňte si na mnoho filmů s romantickou zápletkou, na moment, kdy hlavní hrdina naposledy políbí hlavní hrdinku a pak...se již nikdy neuvidí (zapadá u toho obvykle slunce ). Kýč na "entou". Před drahnou dobou (ok, asi tak 5 let zpátky) jsem viděl poprvé ve svém - zatím poměrně krátkém - životě film Casablanca. Pokud by se na něj člověk díval jen pohledem diváka 21. století, tak by nemohl konstatovat nic jiného než že se jedná o kýč "jako vyšitý". Jenže ono je to trochu jinak.... Troufám si tvrdit, že Casablanca ve své době kýčem nebyla, jen stanovila pravidla žánru, z jehož opakování kýč vznikl. Tak třeba...jednou bude kýčem i psaní blogu .

Kalendář..

3. srpna 2008 v 7:14 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem si prohlížel na svém mobilním telefonu kalendář. Je to velice milá funkce, která vám nahrazuje ten klasický - trhací - (dokonce je to i ekologičtější funkce). Projížděl jsem si dokonce i uplynulé měsíce, roky. Bylo velmi zajímavé znovu si zpětně rekonstruovat rozličné události, které se mi staly v inkriminovanou dobu. Jelikož můj mobilní kalendář v sobě uchovává i "vzpomínky" v podobě poznámek, tak tato rekonstrukce byla snadnější. Většina těchto poznámek se sestávala z upomínek typu "zkouška z historie od 10 hod!!", či "vstávat na zámek!", ale občas jsem si poznamenal vskutku zajímavé věci. Z poznámek čišela nostalgie a někdy i smutek po věcech, lidech, se kterými se již nevidám (a snad ne vždy jen svojí vinou).
Dostal jsem se také k nepopsaným měsícům. K měsícům, jejichž čas ještě nenastal. Jak jsem se tak na ně koukal, tak mi hlavou probíhaly rozličné myšlenky, "jaké to asi budou dny?", "co se vše asi stane a jak bude tento kalendářík vypadat - dejme tomu - za půl roku?", "jaké poznámky si sem zapíši a budu si je opět po nějakém čase prohlížet?". Kalendáře v tomto mají zvláštní, fascinující kouzlo, de facto se procházíte dny, které ještě nenastaly. Víte toho o nich již hodně, kdo bude mít svátek, jaká bude fáze měsíce,.., ale to hlavní - náplň toho dne a co si z toho dne odnesete dál do života - tu není. Je tu jen prázdná kolonka, která touží být zaplněna.

Carsick Cars - Carsick Cars (2007)

1. srpna 2008 v 14:56 Hudba z ouška do ouška
Řekne-li se "hudba z Číny", většina z nás si asi představí tradiční, lidovou čínskou hudbu. V horším případě i trochu toho pokleslého popu se silným vlivem z anglosaských zemí. Jenže ouha...ona to není tak docela pravda.
Čína je z hudebního hlediska pro mnoho našinců silně nezmapovanou zemí, já pochopitelně nejsem výjimkou, ale nedávno se mi dostala do ouška tato nahrávka čínské kapely Carsick Cars. Musím uznat, že tito tři kluci z Pekingu hrají velmi dobře. Na jejich tvorbě je patrný vliv Sonic Youth, se kterými si také několikrát společně zahráli (např. i v Praze!!). Posoudit můžete sami...když je ta olympijáda, že..., tak čínská hudba jistě (navíc z Pekingu!) přijde vhod . Za nejlepší skladbu z celé desky považuji osobně tu, jejíž odkaz na přehrání z youtube se nachází pod článkem.