Červenec 2008

Poslední dny Sohpie Schollové (2005)

31. července 2008 v 16:01 Filmové recenze
originální název: Sophie Scholl, die letzte tagen.
Německo, 116 minut. Režie: M. Rothemund. Hrají: J. Jentsch, A. Held, F. Hinrichs,...
Příběh studentky Sophie Scholl je dostatečně známý a samotná mladá dáma je v Německu velmi o jejím životě (či spíšeoblíbená (v anketě o nejlepšího Němce (Němku) se umístila na bramborové čtvrté příčce), takže natočení filmu o jejích posledních dnech) bylo jen otázkou času.
Tohoto úkolu se zhostil režisér Marc Rothemund velmi dobře a z jeho práce tedy vzešlo dílko skutečně zajímavé. Roli samotné Sophie si tu "střihla" v Německu velmi populární Julia Jentsch. Tvůrcům se ve filmu podařilo vskutku dobře vystihnout mrazivou atmosféru Německa pod nacistickou vládou. Atmosféru strachu a nenávisti, kdy sice je možno s režimem vnitřně nesouhlasit, ale to je asi tak vše... Nicméně i v tomto ponurém prostředí existují jedinci, kteří se nespokojí jen s vnitřním odporem, ale pacifistickou, nenásilnou formou se pokoušejí upozornit mnohdy apatické, či ustrašené okolí na šílenost světa kolem a na zkázu, do které se národ Goetha, Schillera a jiných řítí (opravdu doufám, že jsem nad "i" napsal čárku).
Film je velmi napínavý a také notně dojemný. Slabší povahy by si do kina (k televizi, počítači,...) měly donést i několik kapesníčků.
Scénař vznikal v úzké spolupráci s archivními dokumenty, takže většinu toho, co při filmu uslyšíte, skutečně v soudních síních a vyšetřovacích místnostech zaznělo. Zajímavé je pozorovat hovory Sophie s jejími vyšetřovateli, kteří se s ní často zkoušejí domluvit a přesvědčit ji o správnosti nacionálně socialistických myšlenek. Sophia je však zdatně argumentující dívka a brzy se ukáže, že orgány "zákona" zastávají pozice, jež jsou morálně neobhajitelné a.....hloupé.
Zvláštní kapitolou je zhruba poslední minuta filmu, která by asi nešla označit jinak než....hledám správné slovo...mrazivá...ne,...ledově mrazivá.

Slovenčina

30. července 2008 v 16:11 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je to už nějaký ten pátek, kdy se naše dva bratrské národy (to zní ale archaicky, co?) rozhodly jít každý vlastní cestou. Moc dobře se na ten den pamatuji. V ulicích poletoval sníh a po několik dní se již v novinách objevovaly značně netypické titulky. Byl jsem malý chlapec a sice jsem cítil, že jazyk Slováků je jiný než ten náš, nicméně stále jsem jej nebral jako nějaký cizý.
V televizi se do té doby poměrně často objevovaly pořady se slovenským ozvučením (pravidelná tvorba bratislavské televize). Velmi živě si vzpomínám na slovenský dabing seriálu Dampsey a Makepeacová (snad to píši správně). Jistě, bylo tu několik slov, jejichž smysl jsem moc nechápal, ale rozumět tomu celkově bylo.
Ale co teď, patnáct let po rozdělení republiky? Rozličné výzkumy ukazují, že mladí Češi pozvolna (ale jistě) slovenčině odvykají. Neslyší ji. přestávají ji rozumět. Já sám jsem nedávno navštívil letní shakespearovské slavnosti na pražském hradě, kde se hrálo "Jak se vám líbí". Krásná hra, která však byla z 80% mluvena právě v jazyce našich východních sousedů. Přiznám se dobrovolně - a zcela bez mučení - že při některých pasážích (kdy mluva rychle plynula) jsem se ztrácel a....nerozuměl .
Ano, slovenčina se pozvolna vytrácí z našich myslí. Považte, že už jsem měl i tu čest vidět v televizi slovenský film, který byl předabován do češtiny...

Battle for Haditha (2007)

29. července 2008 v 10:51 Filmové recenze
český název: Odsouzeni k boji. Velká Británie 97 minut.
Film Battle for Haditha se odehrává v Iráku v roce 2005 a má zprvu podobu jakéhosi pseudo-dokumentu, což jen podbarvuje notně roztřesená kamera a styl obrazu. V podstatě se však jedná o klasický film, který je ale točen dokumentárními prostředky tak, aby v divákovi vyvolal autentické zážitky, což se mu bezesporu velmi daří. Celý námět filmu čerpá z konfliktu, který vznikl, když skupinka teroristů provedla atentát na obrněný vůz vojáků USA, jednoho vojáka zabila a další 2 zranila. Tato akce vyvolala sílící touhu po odvetě ze strany Američanů, jejíž následkem bylo několik mrtvých Iráčanů, který se nacházeli pobíže místa útoku. Jenže...akce vyvolává reakci a násilí zase další násilí...
Díky solidnímu zpracování máte při sledování tohoto snímku skutečně realistický zážitek. Celá situace je navíc brána z pohledu více stran, jak amerických vojáků, civilistů a v neposlední řadě i teroristů z Al - Kaidy. Byť se film často staví do silně protiamerické polohy, tak bych jej za takový asi neoznačil. Není to žádné moderní kopání do USA ve stylu M. Moora. Motivace vojáků, jež nakonec vede k masakru, tu je dobře znázorněna. Kdo z nás by mohl stoprocentně říci, že by se choval jinak, kdyby okolo sebe viděl své mrtvé kamarády? A kdo naopak, po zabití celé své rodiny by nebyl ochoten vzít do ruky AK47 a jít se pomstvím "krutým přivandrovalcům z USA"?
Nemám moc rád přirovnávání USA a jejího působení k nacistickému Německu a jeho vztahu k okupovaným zemím. Je to přirovnání násilné a demagogické. USA přes to vše - viz. např. politováníhodný konflikt v Hadithě - zůstávají demokratickou zemí. Důkazem toho je, že o incidentu se mluvilo v americké veřejnosti (Times, L.A. Times) a byl prošetřován, což by se bezesporu v nacistickém Německu nestalo.
Ale zpátky k tématu, Battle for Haditha není film na poklidné nedělní odpoledne s rodinou. Je to film značně znepokujijící, jež nám ukazuje, co vše dokáže strach, nenávist a jednání v afektu. Ocenil bych tu i přesvědčivé herecké výkony a snahu o reálné popsání situace (jak mohu ze svých skromných znalostí jen posoudit).

Řevnice

28. července 2008 v 18:40 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Ačkoli se město Řevnice nenachází daleko od mého bydliště a navíc přes něj poměrně často jezdím vláčkem, tak jsem dosud neměl tu čest se v něm v poklidu projít a podívat se, jak vypadá ta oblast za zrekonstruovanou nádražní budovou.
Nádražní budova se vskutku povedla hezky zrekonstruovat. Dnes ráno se tam dokonce natáčel nějaký snímek.
A kostelík, to je chlouba každé obce (pokud není na rozpadnutí jako např. u nás.....).
Je docela až s podivem, jak člověk nezná na první pohled důvěrné známé okolí.

Irák nesmí na Olympijské hry.

26. července 2008 v 10:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zajímavá zpráva proběhla před několika dny v médiích. Dovolte, abych k této záležitosti vyjádřil ve stručnosti i svůj názor.
Irák nevyslad do Pekingu žádnou extra velkou výpravu, jednalo se jen o sedm atletů (pro srovnání, pořadatelská Čína má sportovců něco přes 600). Tito atleti navíc ani nepatřili mezi nějaké "horké" favority na medaile, takže po sportovní stránce (nebo respektive po té medailové) žádné velké změny asi nenastanou, jenže.. Olympijské hry nejsou jen o sportování jako takovém, mnohokráte sem vstupuje i lidský, morální rozměr. Daní jedinci splnili limity pro start na těchto hrách a bylo by tedy správné nechat je závodit a poprat se o vavříny slávy. Politický rozměr však rozhodl jinak, důvodem je vměšování se oficiální moci do oblasti sportovní agendy. Jaký to zajímavý důvod! Na hrách by se bezesporu nalezlo více zemí, kde se politická moc silně angažuje v oblasti sportovní agendy, mezi tyto země by se patrně dala počítat i samotná zem pořadatelská - tedy Čína.
Politika a sport, to jsou dvě veličiny, které se navzájem silně ovlivňují. Hlasy, které volají po čistotě Olympijských her požadují často jejich úplnou apolitizaci a způsob vedení ve style fair play. Tato idea, jakkoli krásná, je však povícero silně neuskutečnitelná. Bylo tomu tak i v minulosti. Olympijské hry v Berlíně využil zrůdný nacistický režim ke své oslavě (dokumenty typu Olympia působí přesvědčivě i dnes), hry v Mnichově se zase staly cílem atentátníků, některé akce v osmdesátých letech byly i blokovány buď tou, či onou stranou, atd. Musíme se asi smířit s tím, že Olympijáda je jakýmsi odrazem světové společnosti. O ni dosti dobře vypovídá fakt, že hry se konají v zemi, kde není svoboda slova, smýšlení, víry, informací a...bůhví čeho ještě.

Rory Hoy - Cosmic Child (2008)

26. července 2008 v 8:03 Hudba z ouška do ouška
Tohle je skutečně zajímavé album, pod kterým je podepsán Rory Hoy, což je persona u nás určitě neznámá. Rory Hoy je takový všeuměl. Natáčí filmy, pracuje již od mala s výpočetní technikou, skládá hudbu a - jen tak mimochodem - je autistou.
Hudba Roryho (to hrozné skloňování..) však vůbec není "autistická". Naopak, jedná se o poměrně příjemné, intimní melodie, které by se daly zařadit do žánrů psychedelika, downtempo, či acid-jazz. Pokud bych měl Roryho s někým srovnávat, tak mě napadli Thievery Corporation (deska The Mirror conspiracy). Cosmic Child není albem na jeden poslech, člověk se k němu musí postupně propracovat a také mít "správnou" náladu a - v nesposlední řadě - býti i pozorným posluchačem. Tato album není něčím, co by výrazně redefinovalo svůj žánr, či jej posouvalo někam dále, přesto si myslím, že rozhodně za poslech stojí. Rory si se zvuky krásně pohrává a nechá člověka pozvolna vplynout do svého úžasného světa krásných melodií. Používá osvědčené "downtempové" postupy, které však vůbec nevyznívají jako klišé... Pokud vás tedy zajímá jak zní hudba "z pera" autisty, tak si můžete album někde stáhnout (jistě nemusím psát jak), či mrknout se na Roryho myspace nebo na video dole.

Pavel Kohout - Hodina tance a lásky

25. července 2008 v 18:40 Recenze knih
Pavel Kohout je uznávaný autor, který má za sebou dosti bohatou literární tvorbu, jež zahrnuje jak prózu, tak i poesii (byť hlavně ta jeho raná se bohužel nese silně v duchu komunistických idejí). Od pana Kohouta mě silně okouzlila kniha s příznačným názvem - Katyně, kteroužto jsem četl asi před čtyřmi roky. Po dlouhé době jsem opět sáhl po svazku, kde se nachází jméno tohoto muže a ... rozhodně jsem nebyl zklamán.
Hodina tance a lásky se odehrává během dvou dní v červnu roku 1944 (krom poslední kapitoly) a ukazuje nám příběh dospívající dceri nacistického pohlavára Kleinburgera, který má na starosti takový roztomilý tábor, kde jsou koncentrováni nežádoucí nepřátelé Říše. Kniha však není vyprávěna pouze z pohledu tohoto mladého děvčete (jmenuje se Kristýna), ale zahrnuje postav více, což bezesporu napomáhá většímu efektu. Čtenář se tak má možnost dozvědět se velmi zajímavou minulost všech charakterů a tím i určitým způsobem pochopit jejich jednání, rozhodování v současnosti.
Kohout se zde snaží zodpovědět zdánlivě nezodpověditelnou otázkou, jak je možné, že se z "normálních" lidí stanou "nacistické bestie". Jak je možné, že vzdělaní, kultivovaní lidé se začnou chovat jako barbaři? Velmi hezky je to patrné právě na postavě Krystýnina otce, pana Kleinburgera, který je bezesporu povahou dobrý člověk, dbalý kázně, pořádku i předpisů. Je to však také nacista, který bezmezně věří A. Hitlerovi. Věří v to, že Židé plánují zničit Německo atd.. Vlastní rozum a případné občasné pochybnosti jsou překonány obrovitou víru. Již to není víra v Boha, ale víra v prozřetelnost, dějinnou předurčenost. Je však možné tyto jedince odsuzovat? A můžeme tak činit zrovna my, kteří jsme se do podobných situací nedostali jen díky tomu, že jsme se narodili o nějakou tu dekádu později? Děj knihy je umístěn do doby, kdy se pro Německou velmoc takříkajíc "láme chleba", do doby, kdy se spojenci vyloďují v do té doby okupované severní Francii. Čtenář neví, co se s mnoha jinými postavami stalo dále, ale může tušit. Může tušit, do jaké míry byla jejich iracionální víra pevná a zda vydržela i další vojenské katastrofy Říše a padla zároveň s pádem Berlína, či se v určité podobě zachovala takřka až do dnešních dní...
Inu, knihu Hodina tance a lásky mohu jen doporučit. Asi nejvíce bych na ní vyzdvihl skvěle propracované charaktery a morální poselství, které by nemělo být zapomenuto.

Sahara - spása naše?

24. července 2008 v 17:23 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zajímavý článek si jistě přečtěte zde.zde . Že by to s tou chmurnou energeticku budoucností lidstva nebylo zase tak hrozivé? Britské listy bezesporu přinášejí zajímavé informace, leč leckdy je jejich věrohodnost a interpretace lehce balancující..., přesto si je často rád přečtu. O budoucnosti v souvislosti s nedostatkovými zdroji mám své představy, které jsem načerpal z roličných knih a z komentářů a poznámek svých přátel. Nicméně..., tonoucí se stábla chytí. I kdyby se té energie podařilo využít jen 1%, tak by to jistě stálo za vyzkoušení.
Zajímal by mě váš názor na zprávu, kterou zveřejnili na BL.

Dilema

24. července 2008 v 11:47 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Poslední dobou mi komunikační program icq dělal neskonalé obtíže, sám se vypínal jak chtěl, nabíhal čím dále tím pomaleji a navíc jsem zjistil, že podmínky jeho užívání jsou pro uživatele dosti...kulantně řečeno...nevýhodné. Poohlédnout si po alternativním zdroji není zase tak obtížné, internet je plný různých pozoruhodných programů, které doslova čekají na vyzkoušení. Program, který jsem nakonec zvolil, se jmenuje Miranda, bezesporu jej budete - minimálně z doslechu - znát. Jeho uživatelské rozhraní je prosté, skromné a bez reklam. Jaká to změna oproti icq. Posílání souborů přes tohoto klienta se mi zprovoznit nepodařilo a jak to vypadá asi ani jen tak nepodaří, nicméně to je oběť, kteroužto jsem schopen položiti na oltář spolehlivé písemné komunikace. Prozatím tedy zůstávám u Mirandy...uvidíme, jakmi to dlouho vydrží.
V podstatě si ale uvědomuji, že jsem víceméně asi šťastný člověk, když tu řeším takovéto "problémy". Na zemi je bezesporu mnoho lidí, kteří řeší základní otázky obživy, bezpečí atd.. a já tu svůj mozek zaměstnávám tím, zda užívat icq či mirandu... Někdy si připadám hrozně sobecky, jakobych si nevážil toho co mám. Pokud člověk nemá před sebou velké starosti, tak zákonitě asi z těch malých dělá ty velké. Bohužel....
Chtěl bych tímto způsobem poděkovat i všem těm, kteří mi popřáli ke včerejšímu svátku. Docela pěkný dárek jsme dostal od redakce gol.cz, kdy mi po delší době uveřejnili další článek. Pokud by vás to nějak zaujalo, tak je k nahlédnutí zde.

Knihy, knihy a... knihy

23. července 2008 v 10:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V knihách se nachází moudrost (říkají jedni), kniha - nejlepší přítel člověka (říkají jedni a ti samí). Je tomu skutečně tak? Jistě, mnoho lidí něco čte, ale dnes dříve neochvějnou pozici knih postupně vytlačují rozličné časopisy (noviny), či články na internetu. Kdepak, o osud knihy jako takové však nemám obavy.
Nedávno jsem byl u kamaráda na jeho chatě, která v sobě skrývá pro bibliofily skutečný poklad. Nachází se v ní něco přes jeden tisíc knih v rozmezí let 1860 - 1980. Žánrově to je velmi rozmanité, neboť tu máme možnost nálezt pohádky, sci-fi, Marxův Kapitál (l!!!), či G. G. Marqueze... Co s takovým množstvím knih? Kamarád se je rozhodl zpeněžit. Udělali jsme tedy seznam (byť neúplný, neboť po cca 9 hodinách práce už člověk nemá moc sil) a ten zaslali některým antikvariátům. Jak jsem zjistil, hodnota knihy je věc značně ošidná. Některé svazky (např. TGM - Rusko a Evropa) se na internetu prodávaly zhruba za cenu několika set korun (tyto výtisky z počátku století), kdežto jinde je vykupovali za cenu zhruba 50 kč, což je rozpětí jisté velké. Nevím za kolik se nakonec celou knihovnu prodat podaří, ale odhaduji, že to bude částka značně neodhadnutelná . Celá tato činnost měla však pro mě několik pozitivních efektů: jednak jsem si procvičil psaní všemi deseti, jež mi od dob střední školy trochu zakrnělo, a druhak mám nyní doje, že se skutečně vyznám v československých knižních nakladatelství druhé poloviny devatenáctého a první dvacátého století . Nikdy člověk neví, kdy se to může hodit, že? Třeba jednou skončím jako pracovník antikvaritátu a budu čekat na to, až mi někdo přijde prodat svoji stařičkou knihovnu....

Anna Ternheim - Halfway To Fivepoints (2008)

22. července 2008 v 10:04 Hudba z ouška do ouška
Jméno této půvabné dámy se Švédska vám patrně asi nic říkat nebude. Já jsem na tom byl donedávna zcela stejně...
Anna (ročník 1978) je velmi populární - řekněme - "písničkářka" (i když toto označení je jistě do velké míry nepřesné) ve Švédsku, kde dokonce obdržela několik vskutku prestižních cen (např. "Best Female Artist, Best Lyricist and Best Songwriter of 2005"). V našich luzích a hájích to však želbohu velkou odezvu nenalezlo..., tak snad teď.
Deska Halfway to Fivepoints (dále jen HTF) je její v pořadí již třetím albem. Žánrově se jedná o určitou kombinaci popu s "písničkářstvím" (vím, hrozný termín) dám typu Norah Jones, či Sheryl Crow. Anna má dar úžasného hlasu a ve svých skladbách jej nechává naplno prodat. Často se tu také vyskytují různé podpůrné nástroje - krom obligátní kytárky- např. piano, bicí, či různé elektronické "ruchy", které však albu dodávají jen svěžest a určitý dojem progresivity (dá-li se o něčem takovém vůbec ve vodách tohoto žánru hovořit).
Není asi třeba zdůrazňovat, že skladby na tomto albu (které je zároveň jejím debutem pro USA) se linou v pomalých tónech, při kterých se často přistihnete při touze zavřít oči a oddávat se sladkému broukání tónů, jež Anna vypouští na svět ze svého hrdla. Pokud se k jejímu hlasu ještě přidá mužský protějšek, jako např. ve skladbě "Lovers Dream" (jedná se konkrétně o muže s - pro nás - dosti krkolomným jménem Fyfe Dangerfield), tak to vytváří takřka dokonalou harmonii. Abych ale jen nechválil.., na první poslech se mi deska nejevila nijak extra zajímavá, říkal jsem si, že se jedná jen o "další dámu s kytarou". Anna Ternheim a její hudba však potřebují trochu času a trpělivosti, pak se vám bohatě odmění. Mezi nejvydařenější skladby na tomto albu bych zařadil již výše zmiňovanou "Lovers Dream", či dále "Today Is A Good Day"(která mi pořád něco připomíná, jen si stále nemohu vzpomenouti co...) nebo "You Mean Nothing To Me Anymore". Jak už to u takové hudby bývá, tak velmi důležité jsou i texty. Zde se povětšinou točí kolem lásky a věcí s ní spojených, ale rozhodně stojí za to si je poslechnout, přiznám se, ne všemu jsem rozuměl (přestože Anna zpívá díkybohu anglicky, to by mě docela zajímalo, zda jí někdo v její rodné zemi vyčítá, že "zrazuje" domácí jazyk na úkor "cizácké angliny", jak se to někdy děje u nás).
Anna Ternheim - Halfway to fivepoints (2008). Švédsko
1. Girl Laying Down
2. Bridges
3. Today Is A Good Day
4. Little Lies
5. Such A Lonely Soul
6. To Be Gone
7. No Subtle Men
8. Lovers Dream (feat. Fyfe Dangerfield)
9. The Ones They Blame
10. You Mean Nothing To Me Anymore
11. Black Widow
12. Halfway To Fivepoints

Socializující se anarchisté?

18. července 2008 v 12:30 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem na jedné autobusové zastávce zahlédl zajímavý "sticker" (pro ty starší z nás, či pro odpůrce anglicismů - samolepku), který pocházel od csaf (Československá anarchistická federace) a hlásal cosi ve smyslu..."ne vzdělání pro privilegované, ale pro všechny, proti placení školného". Vizuální podobu samolepky se mi želbohu na internetu nepodařila nalézt (i když je pravdou, že jsem hledání věnoval tak cca 3 minuty...pokud něco nenajdu do 3 minut, tak už to většinou nenaleznu nikdy ), takže - aby ta stránka nevypadala tak vizuálně chudě, dal jsem sem obálku Prvního máje anarchistů...., to jen tak na vysvětlenou.
Nicméně zpátky k jádru pudla. Ten titulek - který jsem se zde pokoušel volně interpretovat - mě poměrně zarazil. Pokud vím, tak anarchisté prosazují individualismus. Socialismus ale stojí v jistém protikladu k individualismu. Nechápu pak tedy proč anarchisté prosazují státní péči, na které se do velké míry podílí všichni občané ze svých daňových poplatků. Stirner tvrdil "Jestliže já jsem měřítkem všeho, pak mně není pranic do nikoho a ničeho jiného" (TGM Ideály humanitní str. 24.). Vůbec samotné pojetí státu je pro anarchisty špatné. Proč tedy najednou prosazují účast státu na systému vzdělávání?
Je možné, že jsem celou problematiku moc nepochopil, neboť se ve filosofii anarchismu zrovna moc neorientuji, ale tato otázka mi docela "vrtá" hlavou.. Samozřejmě budu rád za osvětlující, kritické reakce.

Duna (Dune) 1984

17. července 2008 v 10:03 Filmové recenze
Duna - 1984 (177 minut). Režie: David Lynch. Hrají: Kyle McLachlan, Sean Young, Sting, Max von Sydow, Richard Jordan, José Ferrer, Jack Nance,......
Tak tedy, abych byl spravedlivý, Dunu mám rád. Četl jsem knihu od Franka Herberta, hrál několik počítačových her s touto tematiku, ale tento film mi pořád tak nějak unikal...., což je bezesporu škoda, neboť patřím mezi Lynchovy skalní fanoušky (ať si každý říká co chce, ale Twin Peaks je nejlepší seriál všech dob).
Jakoby však silná literární předloha Lynchovy dosti svazovala ruce. Ono to bude možná v samotné podstatě Herbertovy Duny. Jedná se o příběh s velkým množstvím postav, hlubokým dějem (který obsahuje množství zdánlivě nedůležitých jedinců, dějů, atd..), který se obecně jen velmi těžko může převádět na filmové plátno do podoby celovečerního filmu. Však také De Laurentis na tomto sci-fi počinu notně prodělal.. Daleko lepší pro tento druh látky (krom knihy, pochopitelně) je např. televizní seriál, kde lze díky rozsáhlosti lépe postihnout všechny aspekty děje. Leč jsou to právě celovečerní filmy, které hrají prim (i když fanoušci Lost by mohli klásti názorový odpor).
Lynch svoji genialitu však nezapře. Ta se nejvíce projevuje ve vizuálním zpracování snímku. Kostýmy jsou udělány fantasticky, stejně tak jako návrhy podoby písečných červů, či různých přístrojů a vesmírných lodí. Není jistě náhodou, že takřka všechny pozdější počítačové hry, jež vycházejí z Duny přijaly vizuální podobu tohoto filmu za svou.... Co je však hezké v návrhu, nemusí být již moc dobré v technickém zpracování, u kterého tento snímek docela hezky zaspal dobu. Některé triky vypadají skutečně jako hozené o dekádu zpět, což je jistě - u sci-fi to platí dvojnásob - škoda. Velkou výtku bych měl také ke zpracování bojových scén, které by sice měly být jedním z vrcholů filmu, leč...není tomu tak.
Jsem velmi rád, že jsem Herbertovu knihu četl předtím, než jsem viděl tento film. Obávám se totiž, že bych se v postavách a ději asi jinak moc neorientoval. Duna je skutečně monumentální dílo a dostat ji na plochu nějakých 175 minut (režisérská verze má asi 190 minut) je nesmírně obtížné a zde - jak se domnívám - má Lynchův snímek jisté rezervy. Každopádně bych chtěl říci, že i přes to všechno se mi Duna líbila. Snad to bude Lynchem, možnám Kylem McLachlanem. Ve filmu ostatně hraje poměrně dost známých jmen. Krom výše zmiňovaného i Lynchův dvorní herec Jack Nance (Mazací hlava, Twin Peaks), Max von Sydow a třeba i slavný zpěvák Sting (který se v jednom záběru dokonce objeví takřka nahý! Dámy pozor!!). Tyto osobnosti však díky rozsáhlosti díla a jisté redukci nedostávají potřebný prostor, takže jejich postavy nelze - bez předchozí znalosti knihy - pochopit do hloubky.

Bezvýznamnost člověka

15. července 2008 v 12:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jem se byl po dlouhé době podívat v katedrále sv. Víta. Je to skutečně úžasná, fascinující stavba, která by se dala obdivovat celé hodiny, a i to by možná bylo málo. Pamatuji se na dobu, kdy jsem byl ještě malý chlapec, na chvíle, kdy jsem se té veliké a krásné katedrály docela bál. Připadal jsem si pod ní tak nějak malý, bezvýznamný a...možná jsem se tehdy i trochu bál, že na mě spadne . Po vstupu do budovy to nebylo o moc lepší. Ten vysoký strop ve mně tehdy vyvolával docela i hrůzu. Měl jsem obavy z toho, že se mé tělo jaksi nekontrolovatelně vznese do vzduchu, až k samotnému stropu, a pak zbuchne dolů. Zvláštní.. Nyní již podobnými představami netrpím, ale určitému jemnému mrazení v zádech jsem se přesto včera neubránil.
Staré stavby jsou úžasné v tom, že samy o sobě vyprávějí veliký příběh. Mají v sobě kus historie. Možná víte, že tato katedrála byla dostavěna až roku 1929. Promítá se v ní tak tedy takřka celý osud našeho národa od úsvitu věků. Ruce stavitelů od Matyáše z Arrasu až po pana Mockera - lidí ze zcela odlišné doby a odlišné mentality - přispívaly k dostavbě tohoto monumentálního díla. ...
No a teď trochu z jiného soudku. Katedrála sv. Víta se opravuje (bylo tam ještě včera lešení), což je bezpochyby moc dobře. Nicméně je jasné, že na všechny památky na našem území bohužel není dostatek financí. Důkazem toho budiž např. hrad Valdek (foto dole), který si svůj největší díl popularity vybral paradoxně až v 19. století (díky romantikům typu K. H. Máchy).
Tento hrad byl postaven asi někdy ve 13. století a sídlil na něm ve své době poměrně významný rod pánů Zajíců (např. pan Vilém Zajíc byl nejvyšších maršálkem i královským podkomořím za doby Jana Lucemburského). S koncem středověku však hrad začínal pozvolna chátrat a pustnout a dnes zde stojí již jen rozvaliny. Poslední dobou se však stav této památky ještě zhoršil, dokonce tam prý hrozí vstup pouze jen "na vlastní nebezpečí". Stavba se pomalu, ale rychle, rozpadá a jakákoliv rekonstrukce je - z mnoha důvodů - patrně již v nedohlednu.
Jistě, chápu, že stát se nemůže starat o kdejaký polorozpadlý hrádek, ale...zrovna Valdek má v sobě takovou zvláštní atmosféru (kterou mu tedy z velké části dalo sice až 19. století...), která svůj význam jistě má. A když pak člověk vidí, jak se na přislušném ministerstvu a památkovém ústavu leckdy nakládá s finančními prostředky..a že z ochrany památek se často poslední dobou stává jen business, tak to někdy až bolí....

Protassov - Shalina music (2008)

13. července 2008 v 22:52 Hudba z ouška do ouška
Pokud chcete tip na hudbu, která se dobře poslouchá při zasněných procházkách letní krajinou při západu slunce, tak nemohu než doporučit německý projekt Protassov s deskou Shalina music (mimochodem absolutně geniální obal). Jemné downtempové melodie s výraznou kytarovou linkou přiváději posluchače do rozličných nálad a skvěle kontrastují s letní prosluněnou přírodou. U jedné skladby hostuje se svým krásným vokálem zpěvačka Bajka (kterou si dobře pamatuji z desky Bonobo - Days to come).
Jako nejvydařenější skladbu bych zde uvedl patrně tu s číslem sedm a názvem Robinson (která asi jako jediná se v závěru odhodlá do vod rychlejších zvuků a jejíž některé pasáže mi zároveň asociovaly Silent Hill....). Pokud bych měl projekt Protassov nějak hudebně přiblížit, tak bych zmínil asi Bonobo (a to nejenom díky Bajce), či Electric President (pokud vám toto jméno nic neříká, tak nikterak netruchlete, já jsem jej objevil poměrně nedávno, a to víceméně jen náhodou).
Tak tedy, ať žije léto!

Laciná propaganda

11. července 2008 v 7:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zvykli jsme si na to, že již nějaký ten pátek nám rozličné noviny servírují filmy na dvd plackách. Je to jistě chválihodný čin, který snad konečně vystaví občas pomyslnou stopku pirátům. S těmito filmovými nosiči se však do našich dvd přehrávačů dostávají i kousky značně pochybné a kontroverzní..
Začal to patrně slavný major Zeman a jeho neméně slavných třicet případů. Mnozí fanoušci tohoto normalizačního Jamese Bonda argumentují tím, že seriál je kvalitně natočen...a ty různé komunistické bláboly...inu, taková byla doba. Zvláštní, nadmíru zvláštní argumentace.. Pokud by tedy někdo natočil snímek za protektorátu ve kterém by obhajoval fyzickou likvidaci Židů, tak by pak po osvobození mohl tvrdit - s čistou myslí - revolučním gardám, že to on nic....taková byla doba.
Absurdní.
Nedávno se mi dostal do rukou film Sokolovo. Jedná se o druhý díl Vávrovy trilogie o novodobých českých "dějinách". Na film si pamatuji, svého času se mi líbil.... Svého času. Nemohl bych říci, že film vyloženě lže. Daleko lepší označení by bylo, že prostě jen v určitých úsecích neříká celou pravdu. Hemží se to tu historickými postavami, které si jsou poměrně podobné (až na pana Jaroše), ale někdy pronášejí neskutečné věci... I brutální masakr Lidic dokáže Vávra dosti dehonestovat tím, že nechá popravované pronášet repliky typu "Ať žije KSČ" atd... Bylo mi z toho zle, nedobře... Generál Ingr se tu potácí opilý a Masaryk s Benešem...těm by se v jejich záporných rolích vyrovnali snad jen Tolkienovi Saruman a Sauron .
Občas si říkám, že by podobné filmy měly na sobě nést výstražný nápis - podobně jako krabičky od cigaret. Např. Ministr kultury vzkazuje: tento film je myšlenkově pomýlený . Historické povědomí o novodobějších dějinách není v našich luzích a hájích (často to platí nejenom pro mladé, ale i pro starší generace) zrovna dvakráte silné a domnívám se, že jeho nedostatečnost by mohla býti i nebezpečná. Propaganda zde v těchto filmech je skutečně cílená a jasná. Mně osobně se docela zamlouvalo uvedení majora Zemana na ČT, kdy vždy po jednom díle následoval dokument, ve kterém bylo řečeno "jak to tedy vlastně bylo". Nedělám si iluze, že by všichni koukali na vysvětlující dokumenty, které by byly připojeny k samotnému filmu, ale někdo by se jistě podíval. Ale takhle.. mnoho diváků by si mohlo říci...on to ten Gottwald vlastně myslel dobře, ne? Svým způsobem takovéto filmy dělají dosti lacinou reklamu KSČ(M). Snad soudruzi i po těch letech uroní slzičku..

Pražské lampy

8. července 2008 v 20:40 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Tož, člověk se sem tam někdy zatoulá po Praze..když je trochu času..a nahlédne do tajuplných kouzel naší krásné metropole. Tato kouzla se často skrývají i v na první pohled obyčejných věcech, které jsou ukryty na dosti "zastrčených" místech. Nevím proč, ale nějak mě prostě začaly fascinovat staré lampy. Jejich tvar a jakási "aura" starobylosti, která tyto věci obklopuje.
No řekněte, neasociuje vám toto foto atmosféru staré, tajemné Prahy? Franze Kafky, či snad příběhy z knih od pana Foglara?

Krása

5. července 2008 v 7:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou věci, o nichž se nedá říci nic jiného než že jsou krásné. Slovem "krásný" ale často plýtváme (jako ostatně i mnoha jinými slovy). Takový T. G. M. užíval slovo krásný jen zcela výjimečně, obvykle při něčem zcela neobvykle úžasném. Při označování lidí s ním šetřil ještě více.
Mně osobně přijde krásných mnoho věcí, často i dosti nepodstatných maličkostí. Například včerejší západ slunce za Hořovicemi, který dozlatova prozářil již tak dosti žluté obilné klasy a nechal člověku zapomenout na strasti všedního dne. Malá kočka, která v bojové pozici brání svá čerstvě narozená mláďata před každým, kdo by se k nim opovážil přiblížit, byť by byl sebevětší a sebesilnější. Oběť vlastního života pro to, aby druzí dostali šanci žít.... Krásná může být i hudba, která dokáže v člověku probudit jisté city.
Krásných věcí je celkem dost, ale zdá se mi, že často zapomínáme na to, že slovo "krása" nevyjadřuje jen krázu fyzickou (té je mezi námi pořád docela dost), ale i krásu jinou, jež se často skrývá v pozadí, ale jinak je mnohem působivější.
P. S. Nemohl jsem si odpustit vložení jednoho videa, byť s tématem tohoto článku - po němž jistě ještě před chvíli projížděly vaše netrpělivá očka - pranic nesouvisí. Pro fanoušky Harryho Pottera je jeho shlédnutí povinnost :-).

Hadouken! - Music for an accelerated culture (2008)

2. července 2008 v 18:11 Hudba z ouška do ouška
Nu-rave = Hadouken! Hadouken = nu-rave.
Stručný podtitulek, že? Hadouken vtrhli na hudební pole doslova jako lavina a jejich tvorba se již teď dá nazvat fenoménem. Skutečně jsou tito hoši (a dívka) z Leedsu takovou senzací nebo jen lehce nafouklou bublinkou? Odpověď na tuto otázku jistě nebude lehká, ale pokusím se o ní.
První (a zatím poslední album) tohoto seskupení spatřilo světlo světla 5. května 2008 (ano, na moje narozeniny!!:-)). Hadouken! jsou od té doby hodně "propíráni" časopisy, webovými stránkami, které se zabývají hudbou. Někteří v jejich tvorbě vidí jakési pokračování legendárních Prodigy. Podle mého názoru jsou ale Hadouken! něco více než jen pouhá kopie Prodigy zasazená do roku 2008. Ve své hudbě kombinují i mnoho jiných stylů. Dá se tu najít bezesporu retro, rave, nu-rave, postupy taneční hudby, punková zuřivost i jistá nadsázka...a...vulgarity :-). Jejich styl se často také popisuje jakožto směs raveu a grindie (což je poměrně nový hudební termín představující jakousi směsici rockové hudby s mc´s a příměsí tanečna).
Album Music for an accelerated culture (cítíte tu spojitost s Prodigy a jejich albem Music for the jilted generation?) obsahuje jedenáct skladeb, z nichž bych asi nejvíce vyzdvihl "Game over", "What she did" a dosti pomalou "Driving nowhere", které sice do konceptu alba zrovna moc nezapadá, ale jinak má své nesporné kvality. Zvuk Hadouken! zde zní dosti naštvaně. Texty jsou plné vulgarit a dravé energie, tak příznačné pro dnešní uspěchanou (accelerated) dobu (culture). V tomto dochu se nese rovněž celá deska, která je dosti rychlá, minutáž se mi zastavila na 36:57.
Jsou tedy Hadouken! novým objevem raveové scény, znamenají comeback tohoto žánru? Podle mého názoru z části ano. Jejich debutová deska je skutečně skvělá, ale otázka je, zda jim tento postup vydrží i na dalších albech. Přál bych si aby ano, ale nemyslím si to....

Kolo

2. července 2008 v 17:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Viz předchozí článek.....