Červen 2008

Kult hákového kříže (American history X) 1998

30. června 2008 v 21:36 Filmové recenze
Napadá mě, že už jsem tu dlouho nic nenapsal o nějakém filmu. Na filmy pochopitelně koukám...jen nějak nemám potřebu sdílet své zážitky s ostatními.... Snímek Kult hákového kříže je dostatečně - podle mého názoru - mezi veřejností známý. Promlouvá k aktuálním otázkám dnešních dní, a to konkrétně k problematice neonacistických hnutí a jejich ideologií. Vynikající postavu zde zahrál Edward Norton v roli vůdce skupinky neonacistů Dereka a také jeho filmový bratr Ed Furlong (kterého možná znáte ze slavného Terminatora).
Žánrově se jedná o drama, které se snaží popsat motivace jedinců, jež vedou k tomu, že věří a angažují se v organizacích, které vyznávají zvrácenou nacistickou (nebo neonacistickou) víru. Docela bych se přimlouval za to, aby tento - nebo podobný snímek, např. mě napadají kanadské Bílé lži - byl promítnut někde na základních školách frustrovaným teenagerům.
Některé záběry filmu jsou černobíle (ty evokují vzpomínky postav, historii) a některé barevné (současnost), což trochu diváka - tedy mě - při sledování ruší, nicméně je to věc, která se dá přejít. Herecké výkony a přesvědčivost, to je to, na čem film staví. Je možné mu vytknout určitou naivitu - polepšený nácek - a také jisté americké klišé (dialogy), nicméně překvapivý a nečekaný konec je jednou z těch filmových scén, které vám jistě zůstanou dlouho, předlouho v paměti.
Kult hákového kříže je snímkem, který vám patrně dlouho zůstane v paměti. Docela by mě zajímaly reakce některých neonacistů na tento snímek :-). Poznávají sami sebe?

Výletů není nikdy dost...

29. června 2008 v 21:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tož, dnes jsem opět osedlal své jízdní kolečko a dojel do blízkého města s názvem Dobříš (kterýžto nepřímo asociuje cosi dobrého...ach, jaké to zklamání...), kde jsem měl sraz s panem Vládíkem před kouzelným dobříšským zámkem. Inu, zámek to jistě hezký je, obzvláště čarokrásné prostředí francouzské zahrady je velmi působivé. Nicméně tam ani do vnitřku této stavby nám nebylo souzeno se podívati, neboť jsme zapomněli zámek na kola a hlídač z jedné nejmenované společnosti nám vstříc nevyšel. Inu, někdo bere svoji práci vskutku zodpovědně (nic proti tomu...).
Krásy historické budovy nám tedy zůstaly utajeny, tím více jsme se mohli věnovati občerstvení v blízké restauraci..pivo tam bylo dobré (řezané, to všude nemají!). Sluníčko však dosti silně svítilo a místní kopce také nejsou zrovna cyklistika- friendly. Přestávky byly čím dále tím delší a cesta se tedy notně protahovala.... a to mě ještě dnes píchl nějaký žlutý hmyz do mé mužné hrudi. Naštěstí jsem moc neotekl...
Libor rovněž objevil krásy internetorvého serveru youtube.com a přemýšlí o tom, že začne pravidelně přispívat svým digitálním odpadem do již tak hodně zaneřáděné světové sítě :-). Tady máte video z výletu (kamera + režie Libor:-)).
P. S. Video bylo na toužebné přání smazáno.

Hospody..

27. června 2008 v 20:19 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nemám osobně moc rád vysedávání v hospodách. To neznamená, že to nikdy nedělám, jen mi vadí, když někdo to činí jen tak, bez důvodu, patrně proto, že daného člověka nic jiného (a třeba lepšího) nenapadne. Obzvláště se mi to ekluje v době, kdy je venku takhle krásně. Nechápu lidi, kteří raději zalezou to temného kouta nějaké hospody, kde na sebe přes kouř ani nevidí... Do takové místnosti stačí zajít na 5 minut a své oblečení větráte minimálně 5 hodin. Dost dobře také nerozumím určitým lidem, kteří se vypraví do takovéto hospody na popíjení alkoholu a vezmou si přitom na sebe své nejlepší věci. To jim pak nevadí, že budou odporně páchnout po kouři?
Inu, nechci tu působit jako nějaký moralista. Sám si na pivo také zajdu, ale nesnažím se z toho činit hlavní program dne. Chodit do hospody jen kvůli tomu, aby se tam pilo není moc dobré. Já se tam snažím zajít v okamžiku, kdy vím, že tam potkám nějaké své kamarády nebo je to součástí nějaké oslavy, odměny, např. po dobře složené zkoušce, či.....když třeba fotbalový klub, kterému fandíte, vyhraje ligový titul :-).
Ale chodit tam jen tak...navíc když je venku tak krásně a příroda přímo vybízí k výletu a k procházkám...mi přijde ...skoro až hříšné..

Počasí, vlaky a fotbal..

26. června 2008 v 11:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včerejší den byl pro moji osobu hodně hektický. Již po několik dní jsem se těšil do nového svatostánku fotbalové Slavie, neboť právě tam se včera hrálo přátelské utkání s týmem Nitry (3:1 pro Slavii). Nový stadion vypadá vskutku krásně a moderně, byť je ještě i zde patrno několik "nedodělků". Na stadionu jsem byl i zachycen objektivem jednoho reportéra, což mi rovněž udělalo docela radost, viz foto dole (pro větší přehlednost jsem se označil žlutým kroužkem, abych se vyhnul známým omylům, které na fotografiích provázejí Járu Cimrmana :-)).
Nicméně s končícím fotbalovým zápasem pozvolna končilo i dobré počasí. Takový slejvák již dlouho nepamatuji. Ještě štěstí, říkal jsem si, že mám na nohou jen sandály, neboť ulice byly v krátkosti plné tekoucí (a nutno podotknouti, že i notně špinavé) vody. Čekání na tramvaj číslo sedm se zdálo být místy nekonečné.... Po příjezdu na byt jsem shledal, že neduh počasí řádil i zde, neboť nám před domem srazil dolů část jednoho letitého stromu. Své potíže si však vybraly i - jak už to tak tradičně želbohu bývá - České dráhy. Vláček, který mi měl dorazit do přestupní stanice jaksi nedorazil, a to z toho prostého důvodu, že díky poruše raději ani nevyjel... Nebyl by to zase až takový problém, pokud by však mé hodinky neukazovaly něco po 22 hodině....
Tak si někdy říkám, jak náš lidský život je dosti silně ovlivněn počasím. Už sice na něm nazávisí naše základní životní existence, jak tomu bylo např. ve středověku, ale stále nedokážeme poručit větru, dešti..., a to je svým způsobem i dobře. Ve snaze ovládnout vše kolem člověk často zapomíná na to, že by měl ovládat i sám sebe.

Máte rádi horko?

25. června 2008 v 13:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Trochu hloupá otázka. Ale stejně, většina lidí si stěžuje v zimě, na podzim (ba i na jaře) na špatné počasí. Mě nevyjímaje. Už se vidím...je zima a já se jen vymlouvám na to, že den je příliš krátký a studovat při umělém světle mě silně vyčerpává, takže toho raději brzy zanechávám.. V létě je však příliš teplo, mozek mnoho nefunguje a je zaměstnáván tisíci jinými (možná důležitějšími) činnostmi. Jsme to ale alibisté...
Přeci jen bych ale preferoval léto. Máloco se vyrovná vůni v přírodě krátce po dešti, kdy se vše příjemně ochladí a nám lidem dovolí zapomenout na ta trýznivá horka. Je asi v lidské přirozenosti být neustále nespokojen a snažit se věci poměřovat s jakýmsi ideálem dokonalosti. Pomalu se mi v hlavě mísí nápady na to, co dělat přes léto. Želbohu to vše budou povícero asi jen pracovní aspirace, nicméně mám dojem, že si najdu čas i na nějaký ten výlet, či koncert (na RFP hrají Massive Attack!!).

Alamo thirteen days to glory (Alamo třináct dní ke slávě) 1987

24. června 2008 v 9:17 Filmové recenze
Bitva u Alama je významnou kapitolou dějin USA. Tyto "americké thermopyly" se do jisté míry staly určitým symbolem obecného odporu proti veliké přesile. Není tedy nijak pozoruhodné, že události neunikly bystrému oku filmových štábů. Tuším, že první filmová verze Alama je ještě černobílá a němá. Alamo se dostalo i na plátna IMAXu (u nás se tento snímek ale nevysílal). Mezi filmovými fanoušky bude asi nejpopulárnější verze poslední, pocházející z roku 2004 a snažící se o pokud možno reálné zachycení událostí, a verze z roku 1960, která je hrdinsky přehnaná (režisérem i hercem je John Wayne...považte!).
Verze, jež je mně osobně nejblíže, je z roku 1987 a v našich končinách je takřka neznámá. To hned z několika důvodů. Jednak se jedná pouze o televizní film a druhak...(což s tím souvisí) byl uveden - pokud vím - pouze jednou někdy v roce 1996 na tv Nova kdesi v dopoledním programu... Naštěstí se mi tento takřka tříhodinový snímek podařilo zachytit na vhs a dnes...s postupující technikou a obětavostí několika lidí mám i vhs přepis na dvd. Kvalita obrazu sice nic moc.., ale Libor rozhodně není zhýčkaný filmový divák.
Film se natáčel v prostorách, jež byly vybudovány pro Waynův snímek z roku 1960. Dokonce mám takové důvodné podezření, že tento film - jistě z důvodů finančních úspor - některé scény doslova přijal ze svého "staršího bratříčka".
Pozorný český divák zde může mezi herci nalézt i malé překvapení, neboť se v tomto díle objevuje v malé roli jednoho mexického velitele Jan Tříska. Známými jmény film z pochopitelných důvodů nikterak nehýří. Za zmínku ale určitě stojí v tomto filmu velmi charismatický A. Baldwin (v roli Travise). Velmi bych pochválil i hudební doprovod, který mi i po těch letech poměrně utkvěl v paměti.
Film má bezesporu i určité mouchy.. Tou asi největší je hrozný český dabing, kdy všechny postavy (a že jich tam je!!!) namlouvá dohromady asi tak 10 herců (a to jim možná i fandím). Některé scény navíc ani neodpovídají dobovým faktům. Tak například poručík Travis při finálním boji vesele mává šavličkou v jedné a pistolí v druhé ruce (a to ani nezmiňuji, že se jedná o zbraň, která se musí nabíjet a on s ní přitom střílá div ne jako z automatu:-)), ačkoli je známo, že při tomto střetu držel v ruce cosi jako brokovnici. Jinak je film ale bezesporu daleko, daleko historicky věrohodnější než Waynova verze z roku 1960, což se projevuje i v tom, že část filmu je věnováná i mexické straně a nesnaží se protivníka jednoznačně odsoudit.
O ději se asi nemá moc velký smysl rozepisovat, neboť se jedná o historickou rekonstrukci, jež na mě ale silně ve své době zapůsobila a i teď - když jsem si ji pustil z dvd - mě velmi zaujala. Rád bych film doporučil, ale vzhledem k tomu, že je v našich podmínkách v podstatě nesehnatelný...., tak to moc dobře nejde.
"Remember Alamo!"

Výlet

23. června 2008 v 12:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je hezké, když si člověk čas od času najde čas (nerad opakuji jedno slovo velmi často, ale tentokráte jsem to jinak napsat nedokázal..) na to vyjet ze zajetých kolejí a podívat se někam jinam. Udělat něco netradičního, co může dokonce na první pohled vypadat jako malé bláznovství. Nicméně vše je lepší než nudná rutina, která sice přímo neobtěžuje, ale..zároveň ani netěší a těšit ani nemůže..
Změna prostředí je důležitá, můžete porovnávat (byť jistě pod určitým subjektivním dojmem), které se vám zamlouvá více. Asi bych se nemohl označit za patriota svého kraje. Mám jej pochopitelně rád, ale často v místě svého bydliště spíše shledávám špatné věci, které mi vadí. Je to asi hodně i o lidech zde a částečně i o mně, neboť za posledních cca pět let tu již netrávím tolik času jako dříve. Možná by se pro mě osobně hodil termín odrodilec :-). O to více si vážím toho, že jsem se odhodlal k tomu "vyjet ze zajetých kolejí" a podívat se i někam jinam. O to větší pro mě bylo překvapení, že ne zas tak daleko (přeci jen, naše zem jest maličká) jsou místa nasákla zcela jinou atmosférou.

Neil Gaiman - Koralina

21. června 2008 v 18:55 Recenze knih
Koralina je název knihy britského autora (žijícího v USA) Neila Gaimana, o jehož slavné knize Nikdykde jsem již něco psal zde. V podstatě se jedná o jakousi pohádku, do které se nám ale míchají typické prvky Gaimanovy tvorby, do které občas pronikne i trochu hororové atmosféry.
Hlavní hrdinkou je mladičká dívčina s příznačným jménem Koralina (každý si ji plete s Karolínou), která se přestěhuje do nového domu. Jak to tak bývá, tak nový dům obsahuje mnoho různých tajemstvích, tak důležitých pro mladou slečnu... Asi nejzáhadnější z nich jsou dveře, které vedou pouze do cihlové stěny. Jednoho dne však za nimi Koralina spatří temnou chodbu vedoucí kamsi do neznáma...
Ač kniha slibuje i určitý strašidelný zážitek, tak já sám jsem se u jejího čtení nikterak nebál. Nejvíce hororové tu byly ilustrace, které knihu vkusně doplňovaly (viz obrázek).
Jedná se víceméně o oddechovou (a příjemnou) četbu, která by však podle mě mohla být i o něco delší...

Už jsme doma - Uši (1999)

20. června 2008 v 10:46 Hudba z ouška do ouška
Pokud si prohlédnete rubriku hudba na těchto stránkách, tak možná dojdete k názoru, že jsem poměrně jednostraně hudebně založen..., což není pravda. Důkazem toho budiž deska, kterou jsem si poslechl včera.
Už jsme doma (dále jen UJD) jsou zajímavou skupinou z Teplic (což je důkazem toho, že košile může býti blíže než Kabát :-)), kterou již nějaký ten pátek (konkrétně od roku 1997) řadím mezi své oblíbené počiny. Jejich hudební styl není lehké definovat. Začínali ještě za "komančů" jakožto punková skupina s roztomilým názvem "Čtvrtá cenová skupina" (nebo také F. P. B.), krátce poté však přišla změna názvu na UJD, což mi sice přijde méně vtipné, ale název samotný zase takovou roli nehraje. Jejich hudba je jakousi směsí, punku, rocku, jazzu, s přesahy např. i do klasických žánrů (!), ovlivněna zvukem Franka Zappy, či českých Plastic people of the universe. Na UJD se mi vždy velmi líbily zajímavé změny tempa i melodií. Jejich zvuk v podstatě narušuje zarytá klišé všemožných českých punkových skupin, které znějí takřka všechny stejně (stejně blbě). Za zmínku stojí i zajímavé texty. UJD jsem začal poprvé reflektovat v roce 1997 v souvislosti s filmem Knoflíkáři, kde jejich hudba zazněla.
Album Uši je zajímavou deskou, mezi nejlepší skladby bych určitě zařadil ty s názvem: "Strach", "Řeka", či "Ticho". Obzvláště ta poslední jmenovaná je skutečně úžasná, jak po stránce hudební, tak i po textařské (..odpuštění, to se načekáš..člověka nečeká žádná útěcha....). Je zde skvělý saxofon a hudba, která místy plyne tiše a pomalu, jen aby se po chvíli zrychlila a záhy zase vrátila do pomalejších rytmů.
Inu, pokud máte rádi punk a už vás k smrti nudí melodicky jednoduché dvou minutové skladby kapel, které znějí všechny stejně, tak ..... už jste doma :-).

Po zkoušce...

18. června 2008 v 15:15 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Po zkoušce má člověk obvykle takový krásný pocit plný volnosti, sebevědomí a radosti. Obzvláště když se de facto jedná o zkoušku poslední....
S umístěním této fotografie jsem ale trochu váhal..., přeci jen..nejsem na ní sám a navíc tam mám takový divný kukuč :-).
A vůbec...dnes se mi stala taková divná věc. U Anděla mě míjí nějaký telefonující pán a křičí do telefonu "Nazdar Libore!!", fakt jsem se v tu chvíli docela lekl, že tím myslí mě..

Kopaná...

16. června 2008 v 8:41 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
To jsem se zase jednou těšil na to, že si pustím dobrý fotbalový zápas, který skončí uspokojivým výsledkem... Smůla. Pocit hořkosti přetrvává, ale musím si přiznat, že tyto události již neprožívám tolik, jako když mi bylo třeba nějakých patnáct let.
Velmi živě si pamatuji, jak naši hráli finále mistrovství Evropy v anglickém Wembley roku 1996 proti celku Německa...vedli 1:0 gólem z penalty, jenže pak na hřiště přišel nějaký Bierhoff (snad to jméno píši dobře) a vše bylo jinak. Ten večer jsem byl opravdu znechucený. Jsem snad dnes více odolnější? Možná. Třeba to ale také bude tím, že čím je člověk dospělejší, tím má více jiných zájmů (a také logicky i více starostí) a něco takového jako zpackaný fotbalový zápas jej zase až tak nerozhodí..
P. S. Držte mi palec (či nějakou jinou část těla), zítra jdu na zkoušku a nevidím to moc dobře..

Titanic - výstava

13. června 2008 v 10:25 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včerejšího dne jsem s kamarádem Ondřejem - pokud toto čteš, tak zdravím - navštívil výstavu, na kterou jsem se již po několik dní těšil. Jak je již z názvu patrné, jednalo se o výstavu předmětů, jež byly vyloveny ze slavného vraku Titanicu.
Tato velkolepá loď mě velmi fascinuje již po řadu a řadu let. Jako zhruba desetiletému chlapci se mi do rukou dostala fantastická knížka od pana Hubáčka s prostým názvem - Titanic. Kniha byla silná jako máloco. Celou jsem ji nepřečetl - dosti mě odradila kapitola popisující soutěž o modrou stuhu - ale vzpomínky na ni mi v hlavě utkvěly dodnes. Obzvláště jsem si zamiloval kapitoly, ve kterých vystupoval druhý důstojník lodi - Charles Lightoller (nakonec katastrofu se štěstím přežil).
Výstava se nachází v prostorách Lucerny. Vstupné není zase až tak drastické, pro studenty činilo 250 kč, což je ještě v mezích snesitelnosti. Krom předmětů, jež byly vyloveny ze dna oceánu, má návštěvník možnost podívat se i do zrekonstruovaných kabin rozličných tříd, shlédnout video zachycující náraz a potopení lodi, pokochat se dobovými filmovými záběry atd… Je toho skutečně dost. Nejvíce na mě ale zapůsobila zrekonstruovaná chodba v prostorách III. třídy. Z reproduktorů tam znělo rytmické hučení motorů a vůbec celá iluze byla fantastická….. Jen jsem čekal, kudy tam začne téci voda..
Silným zážitkem je bezesporu i to, že při vstupu do prohlídky dostanete kopii lodního lístku, kde máte uvedenou nějakou postavu z pasažérů lodi. Já jsem obdržel pana Williama H. Harbecka, 44 let, z Paříže, který cestoval druhou třídou. Tajně jsem doufal, že přežije, nicméně na konci prohlídky jsem v seznamech zachráněných a utonulých bídně shledal, že Bill to nezvládl…
Výstavu mohu jen doporučit, pokud tedy někdo váháte nad tím, zda jít či nikoliv, tak se rozhodně přikloňte k první variantě..
A nemohl jsem si odpustit jednu fotomontáž z filmové dílny mého kolegy Ondřeje....

Maturity, maturity..

11. června 2008 v 22:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Magické slovíčko "maturita" se mi v poslední době objevuje na mysli daleko častěji, než bývá obvyklé. Dostalo se mi možnosti tento kontrolně vzdělávací proces pozorovat - a účastnit se jej - nyní i z pozice "druhé strany barikády".
Byl jsem trochu nervózní, ne snad z toho, že by moji studenti (kteří vlastně ani moji nebyli) neodmaturovali, ale spíše z toho, že nezvládnu svoji roli - a všechny ceremonie - tak, jak to má být. V podobných situacích se neorientuji vždy zrovna dvakrát dobře…
Maturitní den byl náročný. Nařídil jsem si budíka někdy na 5:30, neboť jsem se vážně obával toho, že zaspím. Já tedy normálně nezaspím, ale teď jsem propadl jakési vnitřní panice, která mi nějak nenechala klidně chrupkat… Ve škole jsem byl poměrně brzy, rozhodně dříve než někteří maturanti, což mě docela uklidnilo. Špatné nebylo ani občerstvení - holt hotelovka. Studenti byli jaksepatří nervózní a ještě se na poslední chvíli snažili do svých hlav dostat nějaké ty informace, které by jim mohly pomoci získat lepší známku.
Pomalu během dne upíjím sodovku s myšlenkami na to, že bych své hrdlo nejraději svlažil lahodný, studeným pivem. Nicméně myšlenky na pivo jsem musel zanechat krajině snů a fantazií. (Čas na pivo přišel až s pomaturitním večírkem, ve kterém s kolegou - tímto zdravím - sehrál několik fotbálkových mačů, kde jsme rozhodně stavu učitelskému ostudu neudělali:-)).
Vědomosti některých studentů byly skutečně pozoruhodné, ono např. časovat německé sein na "Ich seine", "Du seinst", je opravdu krušné…, leč i to je maturitní zkouška nucena zvládnout (i když se skřípěním zubů). V podstatě jsem - coby v roli přísedícího - sledoval jen jakousi směsici odevzdanosti, vyvolávání zapomenutých záležitostí z paměti a zoufalství. Čest výjimkám.
Maturita dnes již není to, co bývala….

Zombies v černé a bílé

7. června 2008 v 11:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tedy..tento název není zcela výstižný a jistě sem přiláká mnoho lidí, kterým se třeba ani obsah článku nebude líbit, ale to vše je jakási nutná daň za to, že každý článek musí mít nějaký nadpis. Nadpis má být výstižný, ale...ono to vždy zcela nejde. Inu, zájemci o voodoo a černou magii, nechť dále raději nečtou.
Díky edici levných dvd u rozličných časopisů, novin atd. jsem se zpětně dostal ke kořenům filmové hororové zábavy, které jsem dříve vyznával, leč postupem věku opustil a teď..znovu nalezl. Vždy jsem měl lepší vztah ke starým, černobílým hororům. Přišly mi lepší v mnoha směrech. V dnešní době již není problém udělat takřka dokonalý počítačový trik, ale ještě např. v osmdesátých letech byly ty barevné horory se zombies místy trochu úsměvné. Vzpomínám si třeba na Dawn of the dead z roku 1978, kde ta krev skutečně připomínala vše možné, jen ne krev samotnou :-).
Oproti tomu starší Romerův počin - Night of the living dead - se může pochlubit dokonalou atmosférou, kterou z velké části buduje komorní prostředí a také bezpochyby perfektní černobílá kamera. Černobílý obraz má prostě něco do sebe, rozhodně je více děsivější (minimálně pro můj zrak) a svým způsobem i tajemnější. Dobře si také pamatuji dobu, kdy jsme si domů přivezli první barevný televizor. Hrozně jsem se těšil, až budu sledovat hokej nebo večerník v barvě a rovněž si pamatuji, že když zrovna dávali nějaký starý černobílý film, tak jsem nad tím trochu ohrnoval nos a bylo mi i líto naší nové televizi, že její schopnosti přijdou takto vniveč.
A vida, dnes se k černobílé podobě (ať se již jedná o film, či fotografii) rád vracím.

Rýma řádí v každém čase

5. června 2008 v 21:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi mi to nebudete věřit, ale již zhruba od včerejšího večera jsem cítil, že se mnou není něco v pořádku. Začalo mě trochu škrabat v krku, objevil se ten pověstný "knedlík". To vše mě dosti znepokojilo, leč řekl jsem si: v létě přeci nebudu trpět takovýmto podzimo - zimním neduhem a svoji zvýšenou spotřebu kapesníků jsem připisoval na vrub alergii (kterou jsem samozřejmě nikdy neměl).
Je krásné, jak člověk někdy dokáže lhát sám sobě. Stává se mi to bohužel docela často...a nejedná se jen o zdraví.
Dnes jsem dal zkoušku z angličtiny. Moc jsem se ji nebál (sebedůvěra někdy funguje i u mě), ale v průběhu zkoušky narůstala nervozita. Nakonec to dopadlo dobře - mám dvojku! Jen mě mrzí skutečnost, že jeden můj kamarád zkouškou neprošel. Člověk nemůže mít vše... Samotný proces zkoušky zabral cca 6 hodin (z nichž velkou část zabralo čekání...tolik nenáviděné čekání), během nichž spotřeba kapesníků opět stoupala. Rýmu skutečně rád nemám. Nesnáším pocit, když mě něco omezuje v základních věcech - třeba v dýchání, což tato potvora činí velmi často a želbohu i velmi dobře.

Sluníčko začíná pálit....

3. června 2008 v 14:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
...toho jste si jistě již bedlivě všimli. Teploty se pozvolna vyšplhaly až ke kritické třicítce a nám nebohým lidem je čím dál tím větší horko. Ruku v ruce se zvyšováním teploty (nemyslím teď její globální význam) kráčí rovněž snižování počtu svršku, které si dáváme na sebe (z rozličných důvodů). Mnozí muži se již těší na léto, až budou moci okukovat poloodhalené ženštiny, které se na léto rovněž jistě těší (i když často také i z jiných důvodů). Léto nám dává vynikající příležitost ukázat svému okolí jak jsme na sobě přes zimu "pracovali", jaké si pořídili opálení, či tetování... Prostě ideální možnost jak vyniknout.
Léto je pro muže rovněž ideální z toho důvodu, neboť při něm mohou okukovat ženy poměrně nenápadně, své zvídavé pohledy obvykle skrývají za sluneční brýle, takže si toho jen tak nikdo nevšimne. Ač se to z mých článků často třeba i nezdá, tak jsem také jen člověk (a navíc muž) a... mám pro toto pochopení. Nicméně docela by mě zajímalo, zda něco podobného (zcela v rámci emancipace) činí i ženy. Musím se na to nějaké ženy zeptat... Já osobně se domnívám, že ženy muže pozorují také, jenže...podle mého názoru daleko rafinovaněji a méně okatě.
P. S. To by mě zajímalo, jestli mě dnes ráno cestou metrem někdo okukoval:-).