Květen 2008

Love will tear us apart

31. května 2008 v 9:56 Hudba z ouška do ouška
Skladba Love will tear us apart od Joy Division patří mezi mé nejoblíbenější. O samotné skupině jsem něco již psal zde. Je to skladba smutná, s úžasnou melodií, kterou jsem si již od prvního poslechu zamiloval. Paradoxní je, že Love will tear us apart (možná nejznámější věc od Joy Division) nikdy nevyšla na řadové desce...
Nedávno jsem se probíral programem Bear share a nalezl tam coververzi této skladby od The Cure. Zní to fantasticky, doporučuji poslechnout. Stáhl jsem si pak ještě jinou předělanou verzi, kterou tentokrát hraje na akustickou kytaru nějaký Jose Gonzales na své desce Veneer z roku 2004. Zajímavou předělávku nabídli i francouzští Nouvelle Vague, které nejspíše budete znát díky hitu Dance with me.
Jedna písnička a takových podob..

Je hezké, když se svět točí kolem vás...

29. května 2008 v 17:11 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ano, to jistě, ale jen do určité míry. Všeho moc totiž škodí a člověk si na podobné eskapády života zvykne až příliš jednoduše. Dnes ráno, když jsem jel přeplněným autobuse do práce jsem zaujal dosti nevýhodné místo daleko od dveří, což se ukázalo jako čin vskutku neprozřetelný, neboť jsem narozdíl od lidí, kteří stáli přede mnou vystupoval z autobusu dříve než oni. Několik vteřin před příjezdem na zastávku jsem provokativně pozvedl svůj učitelský baťůžek a usmál se na lidi kolem mne. Lidé byli zjevně znepokojeni, protože oni i velká část jejich zavazadel musela postupně z autobusu vycouvat a pustit moji maličkost ven, což ovšem narazilo ještě na odpor jedinců, kteří se tísnili namačkáni na samotné dveře. Pěkný zmatek. Na zastávce jsem vystupoval v podstatě jen já, takže celé tyto komplikované manévry (které by si jistě nezadaly se spartakiádním cvičením) se děly jen kvůli mé osobě. Možná to zní trochu sobecky, ale docela mi to vylepšilo ranní náladu :-).
Ve škole jsem pak uzavíral klasifikaci. S pocitem rovnosti samotnému Bohu jsem si vychutnával vypisování malinkatých číslíček do příslušných kolonek, počítal aritmetické průměry a narychlo pročítal referáty, které mi i ti poslední jedinci poslali do mailové schránky, či v letu vtiskli při mém příchodu do školních bran. Pocit důležitosti výjimečnosti ještě stoupl. Raději bych si na něj ale neměl zvykat..., život leckdy přichystává dosti drsné pády..

Sladké snění až do rozednění

24. května 2008 v 7:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když jsem byl mladší, tak jsem si vedl takový malý sešit. Jednalo se o jakousi zvláštně specifickou kombinaci deníčku a určitého zápisníku, kam si člověk poznamenává své postřehy. To bylo v "předblogové" éře..:-).
Dnes už si nic takového nevedu, neboť tyto mé aspirace v pohodě uspokojuje blog.cz. Někdy si ale říkám, že je to docela škoda. přeci jen...zde zůstávají jen jakési neurčité jedničky a nuly, kdežto na papíře máte skutečné písmo, které si můžete sebou vzít kamkoliv (i tam, kde není i-net, či elektrický proud - a že takových míst na světě je...). Jenže internetové psaní je pohodlnější, umožňuje např. i vkládání obrázků, a hlavně - sdílení s ostatními, což je věc, která by se vám u papírové podoby povedla jen těžko..
Nuže, do toho svého zápisníčku jsem si často poznamenával i děj a průběh svých snů. Nevím teď už jaká myšlenka mě na to přivedla (možná to byl dokonce sám S. Freud, či C. G. Jung), ale docela mě to bavilo. Díky tomu, že jsem své sny zaznamenal takřka ihned po probuzení je jejich zápis poměrně věrohodný a i dnes si nějaké vybavím. Sny samy o sobě - to je takový vnitřní, soukromý film, který nám běží v hlavě..., leč který brzy zapomeneme.... Vybavuji si teď jeden obzvláště povedený. Odehrával se někde na nějaké pláži, která byla pokryta velkou kopulí, z níž náhle začalo pršet. Před tím deštěm jsem se odběhl ještě s nějakými lidmi schovat pod jakési převrácené auto... Směšné, že?:-). To je vše, víc si teď nevybavím (snad jen to, že se mi to zdálo někdy v roce 2003), to bych musel otevřít zaprášené stránky starých zápisníků a pečlivě hledat..., ale někdy to za tu námahu jistě stojí.
P. S. A když jsem byl ještě menší, tak jsem rád čítával snář...a fakt jsem těm věcem tam věřil!:-).

Kdo chytá v žitě - J. D. Salinger

23. května 2008 v 9:55 Recenze knih
Tato kniha je v dnešní době v podstatě již pokládána za klasiku (jakkoli je toto slovo pochopitelně ošidné). Zároveň se jedná o nejúspěšnější (a asi i nejlepší) knihu autora Salingera, který si touto publikací nastavil poměrně vysokou laťku, jež už nikdy nepřekonal...
Hlavním hrdinou je mladý hoch Holden Caulfield, který v podstatě celou knihu vypráví sve příhody v "ich" formě. Děj se odehrává někdy v začátku padesátých let v USA (konkrétně v New Yorku). Holden je velmi zvláštní chlapec, tolik odlišný od svých vrstevníků. Nemá rád lež, neupřímnost, ale zároveň nemůžete říci, že by se jednalo o nějakého slušného hocha v nedělním obleku. Holden silně kouří, pije, poflakuje se, vyvolává hádky,...a kritizuje své okolí (leckdy zcela oprávněně). Celá kniha se v podstatě snaží podat - podle mého názoru - kritický pohled na společnost viděný skrze oči zhruba šestnáctiletého hocha.
V knize se objevuje mnoho postav (vzhledem k tomu, že není nijak dlouhá), které však mají jen epizodní roli. Jejich jednání a chování hodnotí Holden takřka vždy velmi kriticky. Skoro na každém člověku si najde něco, co mu na něm silně vadí. Mezi jednu z výjimek však patří Holdenova sestra Phoebe, která se objevuje v závěru příběhu. Tato postava je velmi dobře napsána. Jedná se v podstatě o dítě (staré asi jedenáct let), které je však velmi rozumné (často více, než dospělí) a rovněž mnohem upřímnější než většina dospělých.
Překlad knihy, kterou jsem četl, pochází z roku 1960 a je to na něm místy trochu znát. Obzvláště v pasážích, kdy postavy hovoří silně hovorově. Přiznám se, že číst už po několikáte výraz "to mě málem umrtvilo" ....mě skutečně málem umrtvilo :-).
Musím ještě dodat, že knihu jsem koupil za skoro neuvěřitelných 69 kč v Kanzelsbergeru. To jsou věci...

Proč lidé píší do knih?

19. května 2008 v 12:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Právě se pročítávám knihou od Prokopa Drtina s krásný názvem - Československo můj osud (Kniha života českého demokrata 20. století). Jedná se o osobní paměti tohota významného demokratického politika, byť viděné s odstupem cca 30 let.
Jak pozvolna mé oči projíždějí řádky a ruce následně obracejí stránky, tak narazím na jedné straně na křiklavě červený nápis, který tam patrně nějaký předchozí čtenář nechal zvěčnit pro budoucí generace čitatelů této publikace. Jedná se doslova o tři slova :-), a to "svině" a spojení "poslanecká imunita?". Jen tak pro vysvětlenou. Tyto "vpisky" se objevují v kapitole, ve které Prokop vzpomíná na lidové (retribuční) soudy, které sloužily k potrestání zrádců národa pro druhé světové válce. Mému předchůdci se patrně nelíbilo to, že v rámci těchto procesů byli potrestáni i ti, na něž by se mohla vztahovat poslanecká imunita. Inu, názor máme každý svůj, ale vpisovat jej do knih, které ještě navíc nejsou naše? Já sám si do svých knih poznámky píši...vzpomínám si, že do jednoho Schopenhauera jsem si tak čile zatrhával, že jsem nakonec shledal, že mám podtržen takřka celý text knihy:-). Nicméně do půjčených knih bych si to asi nedovolil. I když....podtržení, která provedli jiní čtenáři, mi již kolikráte pomohla v lepší orientaci v textu a často tedy ušetřila námahu, nicméně to se nedá tvrdit o těchto vpiskách neznámého čtenáře. Na druhou stranu, aspoň jsem se u nich zasmál :-).
Jelikož sdílená radost je násobená radost, tak se pokochejte fotem dole. Ale..rukopis měl pisatel (či snad pisatelka?!) docela dobrý, ne? :-)

Erik Sumo - My rocky mountain (2005)

18. května 2008 v 10:52 Hudba z ouška do ouška
Jsou hudební desky, které si lidé často kupují takříkajíc zrakem. Podíváte se na obal, popřípadě na jména interpreta (interpretů), a desku si buď koupíte, či nikoliv. Musím upřímně přiznat, že u desky s názvem Erik Sumo - My rocky mountain bych o koupi asi mnoho neuvažoval… Jméno mi nic neříkalo a obal desky navíc vypadá všelijak….
Neslyšet to by jistě ale byla převeliká škoda, protože album se náramně dobře poslouchá!
Erik Sumo - vlastním jménem jednoho z aktérů Ambrus Tövisházi - pochází (jak je již jistě ze jména patrno) z nedalekého Maďarska. Na Maďarskou kulturu se u nás obecně pohlíží trochu s ohrnutým nosem, nicméně podle mého názoru je tento postoj zcela chybný. Vzpomeňte si jen na film Revizoři, či na hudební desky od projektu Zagar, či například i Yonderboi..
Zařadit nějak desku My rocky mountain mezi širokou nabídku stylů není lehký úkol, neboť My rocky mountain je žánrově velice pestré a bohaté. Nalezneme tu downtempo, nu-jazz, pop a místy i dokonce prvky typicky maďarské hudby. Právě tato různorodost a nesvázanost jen s jedním stylem činí z desky My rocky mountain desku výjimečnou. Ve skladbách Erik Sumo používají elektronické zvuky kombinované s akustickými nástroji, což jim zajišťuje dobrou půdu pro časté koncertování.
Mezi nejlepší skladby bych zařadil např. již tu úvodní s názvem "This is where it began" se skvělou melodií na dechové nástroje. Na pozadí tam zní klapot kopyt koní. Prostě nádhera… Další skladba "Sirens of the dead see" se mi také velmi líbila, doslova jsem se přistihl, že si u ní jen tak mimochodem hopsám do rytmu…, zajímavě zjištění. Zapomenout nesmím ani na "My rocky mountain", která má z celé desky asi nejsilnější a nejzapamatovatelnější melodii.
Erik Sumo - My rocky mountain se v ČR prodává za dosti nekřesťanský peníz….(cca 500kč). To je asi největší zápor tohoto alba.

Konečně!!!

17. května 2008 v 17:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po dvanácti letech (dlouhém to čase) čekání. Po mnohých chvílích, když již mysl i srdce klesalo ve víře v konečný úspěch, si mohu útěšně vydechnout a vychutnat si ten pocit, že pro tuto sezónu není v našich luzích a hájích (kde v sadě skví se jara květ) lepšího fotbalového týmu než právě pražská Slavia.
Když na něco čekáte hodně, hodně dlouho, tak ta výsledná radost je potom násobena.
Kdyby mi někdo na začátku sezóny (ještě před startem ligy) řekl, že Slavia vyhraje soutěž o 3 body před "rudými" a bude hrát i Ligu mistrů, tak bych onoho jedince asi pokládal za blázna.... Jen doufám, že to vše není sen a pokud ano, tak doufám, že se z něj jen tak neprobudím

Libor u Branické skály 2008

16. května 2008 v 14:15 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Tak tedy, stejně jako v letech 2005, 2006 a 2007 i letos přináším foto své maličkosti pod velikou skálou. Tradice se mají přeci dodržovat. Místo i osoba zůstaly stejné, jen jedinec za fotoaparátem se změnil:-).

Volnost..

12. května 2008 v 15:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Svazuje nás mnoho věcí. Obvykle se jedná o ty, jež jsme si pořídili za účelem zjednodušení života, což sice tyto věci činí, ale zároveň nás připravují o trochu svobody, soukromí.
Mobilní telefon je jistě dobrá věc, ale člověk se nesmí státi jeho otrokem. Podobné je to i s ostatními druhy komunikace, např. s icq, ke kterému začínám chovat všelijaké pocity, jež by se vesměs daly převést na společného jmenovatele, což je nedůvěra a mírný odpor.. Snadnost komunikace s druhými lidmi sebou tak nese zároveň i určitou nutnost a alibismus. Místo toho, abych se snažil někam přijít včas napíši sms s tím, že se nějak opozdím...vždyť se přece nic tak hrozného neděje.. Každý to tak dělá. Bohužel.
Dnes jsem vyrazil z bytu jen tak nalehko. Nechal doma telefon v klidu odpočívat, vzal si sebou jen tramvajenku, v níž mám vždy ukryto nějakých 50 kč pro případ nouze, mp3 (na kterém teď poslouchám PJ Harvey) a sluneční brýle. Už mě totiž dosti nebaví ten odpudivý pocit, který vás neustále nutí se o něco strachovat - jestli mám peněženku na svém místě (snad ji nikdo v metru neukradne), či zda mi nikdo nevolá na telefon (a pokud skutečně ne, tak proč?!!..).
Volnost je krásná věc.

Nespavost...

10. května 2008 v 10:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Máte někdy problémy s usínáním? Pokud ne, tak patříte mezi nemnoho šťastlivců...
Já mám se spánkem časté problémy. Patřím mezi lidi, které někdy dokáže i drobný zvuk během noci probudit, a to obvykle tak důkladně, že po zbytek noci nezamhouří ani oka... Nespavost je ošklivá věc, díky tomu, že v noci takřka nespíte, tak jste během dne v jakémsi polospánku, nepodáváte (v práci či ve škole) odpovídající výkony, což vám může přinést jen další starosti a...s těmi se zase o něco hůře usíná.
Neřekl bych, že trpím skutečnou nespavostí (která postihuje cca 25 procent populace), jen můj spánek není asi vždy dostatečně tvrdý. Obzvláště se to projevuje v okamžicích po nějaké silné psychické námaze (opačný účinek má u mě - skoro jako u každého - námaha fyzická).
Nemám rád ten pocit, když je člověk ráno nevyspalý, ta malátnost, těžká víčka...a nechuť do čehokoliv. Obzvláště je to hrozné, pokuď se zrovna v tu chvíli musíte na někoho usmívat a tvářit se příjemně, neboť tak vám velí vaše práce. Jako malý chlapec jsem třeba dlouhý čas usínal bez zavírání očí...tedy, pochopitelně jsem je pak zavřel (nejsem zajíc:-)), ale v podstatě jsem usínal tak, že jsem svůj zrak soustředil na odraz měsíce na vedle stojící skříň. Ve tvaru měsíce, v jeho záři (pokud nebylo zamračeno) se skrývalo cosi, co přitahovalo moji pozornost. Nevím, jak dlouho jsem se na něj vždy vydržel dívat, ale vím, že vždy jsem takto spolehlivě usnul....třeba bych to měl někdy zkusit i dnes:-).
S nespavostí se mi také asociuje hororová série Noční můra z Elm street..., kdo viděl, ten pochopí..."Jedna dvě, Fredy jde...":-)

Květinka...

9. května 2008 v 17:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včerejší výlet na kole. Krásná, rozkvetlá příroda, tíživý batoh na zádech, příkré kopce, které ne a ne končit. A tu přede mnou na stráni vedle kopce krásná květinka. Nejsem botanik - v rostlinách se vyznám zhruba tak jako v jaderné fyzice - nevím jaký druh rostliny to byl, ale byla krásná. Takovým tím způsobem, který nejde moc dobře popsat, na svém místě se velice hezky a vkusně vyjímala. Tu jsem pocítil touhu zastavit, květinku utrhnout. Přijmout ji za svůj majetek. To už je taková naše lidská vlastnost - vše si přivlastňovat...bohužel i s tím následkem, že když něco pojmeme za svůj majetek, tak nám to postupně uhyne, ztratí to svoji krásu a my se pak toho "zbytku" jen s odporem zbavíme. Touha vlastnit může krásu ničit, což se koneckonců dá aplikovat i na mezilidské vztahy. To ze mě dnes ale padají moudra, co?:-)

Happy birthday, Libor!

7. května 2008 v 17:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak jsem měl 5. května své další narozeniny (pomalu se z toho stává rutina:-)), podívejte se, jaký krásný dortík jsem dostal, heč!:-)
P. S. Schválně, kdo podle svíček dokáže spočítat, kolik mi je? :-)

Portishead - Third (2008)

7. května 2008 v 15:31 Hudba z ouška do ouška
Skupina Portishead patří podle mého názoru mezi nejkvalitnější hudební počiny minimálně co se jejich žánru (trip-hop?) týká.... Poslední deska toto tvrzení jen potvrzuje..
Mohu s klidným svědomím napsat, že za posledních několik týdnů (měsíců?) mě žádná jiná deska natolik neuchvátila, jako právě album Third. Jistě, líbila se mi alba Robots in Disguise i synth popových Ladytron, ale stále tomu něco chybělo. Hudba Portishead na této desce má "šťávu", člověk se k ní sice musí prokousati poněkud strnitou cestou, ale hudba se mu za to štědře odvděčí...tedy, pokud jí dá šanci....
Portishead zaujali již v roce 1994 svým debutem Dummy, který následovalo další album s prozaickým názvem - Portishead - z roku 1997. Na tuto novou desku tedy fanoušci museli čekat neskutečně dlouhých jedenáct let! Jakousi symbolikou pak může být i to, že album Third obsahuje celkem jedenáct skladeb... Portishead mají v zásadě svůj styl stále stejný, jsou poznatelní, jen tato deska se lehce odlišuje - přeci jen 11 let je 11 let - a to tím, že na mě osobně působí více temně elektronicky, což však celkovému vyznění tvorby Portishead jen přidává na atmosféře. Jsou to v podstatě stále ti staří dobří Portishead s nezapomenutelným zpěvem Beth Gibbons a pomalými melodiemi, jež se vinou stejně ladně jako letní procházka rozkvetlou alejí..
Jsou tu pochopitelně i výjimky, např. skladba We carry on je poměrně svižná (na Portishead vskutku nezvyklé). Mezi nejlepší počiny této desky bych dále zařadil "Machine gun" a "Small". Nuže... zkuste si Portishead s jejich novým albem poslechnout. Doporučuje 5 z 5 Liborů:-).

Libor rád retro...

4. května 2008 v 9:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Poslední dobou (vlastně už docela dlouhou dobu) zjišťuji, že nacházím silné zalíbení ve starých věcech. Těžko říci, z čeho pramení. Pokud si něco oblíbím, tak již většinou nepátrám po důvodu "proč". Líbí se mi i hudba, jež v sobě nese prvky retra (Retra), filmy, v nichž jsou tyto aspekty dotaženy pokud možno k dokonalosti. Retro v sobě nese určitou nostalgii....vášeň pro staré časy, které už jsou nenávratně pryč a vrátit se mohou jen jako zábava velmi zvláštního "střihu", v limitovaných edicích.
Retro nikdy není přesně to, co skutečně bylo známé, populární v šedesátých, sedmdesátých i jiných letech. Vždy to má pouze v mnoha ohledech určitou podobu, ale jinak je dnešní retro vždy výsledkem jakéhosi kompromisu dřívějšího designu s moderními motivy. Ale možná právě to dává retru tu výslednou, pro mě velmi zajímavou podobu. Hezky se to projevuje např. v hudbě skupiny Kraftwerk, jejíž členové se vědomě stylizovali do doby nějakých čtyřicátých let a jejich hudba byla zároveň něčím neskutečně nadčasovým.
Retro jsou pro mě i staré televizní pořady, jež jsem sledoval jako malý chlapec. Ty pořady byly dosti rozdílné od dnešní televizní produkce pro děti (a mládež). Pamatuji se na skvělého Čáryfuka, Dobrodruhy z vesmíru, či pořady jako Vega a Magion.....
Vrátit se - aspoň na moment - do minulosti podle mnohých fyziků nelze. Pomoci retro věcí, kterými se můžeme obklobit to možné je.
Tak vzhůru do minulosti :-).