Duben 2008

Kterak se z Libora stal učitel a...co z toho vzešlo

30. dubna 2008 v 12:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak tedy, mám za sebou svůj první týden v pozici lektora. Nemohu říci, že by vše probíhalo přesně tak, jak by mělo, ale černočerně pesimistická část mého já předvídala daleko horší věci.
Zvykám si na novou roli. Na nový kolektiv (učitelů i žáků), snažím se působit milým, inteligentním a ochotným chováním, což mi zatím žádné potíže nečinilo. Obávám se však postupné ztráty své autority mezi žactvem. Přijde mi, že tito studenti patří mezy ty, na něž je asi nejlepší metodou nasadit přísný, zarputilý výraz. Bez kompromisů. Já však takový nejsem.., snad to nebude na škodu (mojí i jejich).
S novou funkcí je tu i větší zodpovědnost. Najednou jsem to já, koho se "děcka" ptají, zda mohou jít na wc (a já je s úsměvem pouštím), já, kdo zaposuje chybějící do třídnice (a odolávám touze zvolat - Hliník....a čekat na odezvu). Prostě, je to pro mě zcela nová situace, nacházím se nyní na "opačné straně barikády". Včera jsem opravoval písemky a definitivně dostal do své správy klíče od školy. Už se cítím jako úplný, celistvý učitel. Budu si na to muset asi chvilku zvykat.
P. S. Jedna věc mi udělala radost, včera jsem viděl tramvaj č. 21 s reklamou na boku, kde je vyfocen fotbalista Slavie Praha Dan Pudil a burcuje fanoušky k tomu, aby přišli tým podpořit. Hezké.

Libor - psavec

27. dubna 2008 v 6:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V rámci zlepšení své finanční situace jsem se rozhodl navaliti na svá bedra několik různých prací - brigád. Krom již dříve zmiňované angličtiny (na kterou nastupuji pln obav zítra) jsem ještě zkusil práci redaktora ve sportovním magazínu Gól. Od této práce jsem si mnoho nesliboval, nicméně jistý úspěch se dostavil. První článek mi "otiskli" včera, odkaz na něj je zde.
Jen je mi líto, že můj první článek pro Gól musel být zrovna o takové - pro mě - neradostné události.
Btw. Venku se dělá pozvolna hezké počasí. Dnes ráno mě probudil křik ptáků. Snad to vydrží....

Trochu pracovně..

25. dubna 2008 v 8:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ti, kdož mě znají osobně, patrně již vědí, co tím nadpisem mám na mysli. Dostala se mi nabídka na nějaký čas zaskakovat na uvolněném místě lektora angličtiny na jednom pražském odborném učilišti. Jakožto student mající takřka vždy "prázdnou kapsu" jsem místo přijal, a příležitost "uchopil za vlasy" (jak vidno, poslední dobou si libuji v silných přirovnáních:-)).
Mám z té práce pochopitelně ale i trochu obavy. Co tam bude za lidi? Jak mě přijmou? Budou se chtít vůbec něco naučit? A nezmění se tato - zprvu vítaná finanční injekce - na ubohé martyrium, ze kterého se vždy budu těšit rychle domů, pohledem posouvat hodiny a s oddechem odcházet? Snad ne..
Ale jsou i dobré zprávy - venku konečně vykuklo sluníčko a vypadá to, že zítra bych mohl zkusit "osedlat" své krásné kolo....

Vzpomínky

20. dubna 2008 v 22:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jaká je první věc, kterou si ze svého života pamatujete? Nedávno jsem nad tím přemýšlel a musím upřímně říci, že nevím. Z raného dětství si toho - podobně jako mnoho jiných - moc nepamatuji. V paměti mi utkvěly jen takové drobnosti, jež bych snad ani nenazval vzpomínky, neboť často mají jen podobu tvarů, barev...
Pamatuji si např., jak mi mamka jako malému ukazovala nějaký květ a řekla mi, abych si k němu přivoněl. Učinil jsem tak a někdo stojící kolem (kdo? nepamatuji se..) tento moment zvěčnil do podoby fotografického snímku. Co kdyby ten snímek neexistoval? Pamatoval bych si vůbec ještě dnes ten moment? Lidská paměť je zcela fascinující záležitost. Pokud vezmeme v potaz její obrovské možnosti a to, že ji využíváme jen z malého procenta (podle názorů odborníků), tak je to úžasné. Nedávno jsem četl jednu sovětskou sci-fi povídku o muži, který sestrojil přístroj, jež měl obrovskou paměť a choval se jako člověk. Ta "bytost" si nevzpomínala. Prostě jen věděla. On ten proces vzpomínání sám o sobě mám také něco do sebe. Paměť k nám dokáže být někdy milostivá, nepříjemné věci postupem času obvykle otupí a ty příjemné leckdy ponechává.
P. S. Asi bych měl přestat číst toho P. K. Dicka :-).

Gone baby gone

20. dubna 2008 v 10:50 Filmové recenze
Přiznám se, že Bena Afflecka rád nemám. Tento muž mi nikdy nic v životě pochopitelně neprovedl (o mojí existenci jistě ani neví), ale jeho herecké pojetí mi blízké není. Často jsem si říkal, ať ten muž jde raději dělat něco jiného než hrát ve filmech.... Jakoby mě Ben vyslyšel, od filmu se ale nehnul, jen se přesunul ze světla ramp (úžasné slovní spojení) za režisérskou klapku.. K natáčení svého debutu přizval i bratra Caseyho. Může apokalypsa začít? :-)
Kdepak, žádné hrůzostrašné věci. Film se náhodou povedl, i když...jak tak nad tím přemýšlím, tak slovo "povedl" je asi dosti slabý výraz. Snímek je to - navzdory mým předsudkům - skvělý. Základní zápletka je prostinká jak ranní účes Rákosníčka - ztratí se malá holčička a "všichni správní chlapi" se jí pokoušejí najít, protože "to je správné a tak to má být". Žánrově se jedná o krimi, ale s mnohými přesahy tu do akce, tu do psychodramatu. Vůbec celkové pojetí filmu a druh vyprávění, filmové jazyku, je tu velmi zvláštní a originální. Už jen těch překvapivých zápletek a nečekaných závěrů je tu přehršel (myšleno v pozitivním slova smyslu). Z herců bych nejvíce vyzdvihl Eda Harrise, u něhož mi chvilku trvalo, než mi hlavou bliklo - to je ten Ed Harris? Dobré výkony podle mě podávají v hlavních rolích i Casey Affleck a jeho filmová partnerka Michelle Monaghan. Menší roli - ale důležitou - tu má i slavný Morgan Freeman. Inu, herce si Ben umí vybrat dobře..
Ben Affleck zde nastiňuje poměrně depresivní, truchnou atmosféru. Každá postava, jež se filmem mihne má "na sobě" něco, pomocí čehož byste ji mohli z morálního hlediska odsoudit. Vůbec morální soudy, jež tento film nastiňuje jsou asi tím hlavním, proč se na něj podívat. Nejednoznačnost a určitá volnost při hodnocení činností postav, kterou tvůrci ponechávají divákovi je bezesporu velkým kladem a možná také důvodem, proč Gone baby gone (český překlad názvu jsem neslyšel, patrně - díkybohu- neexistuje) získává ocenění po celém světě (tak tedy..pochopitelně ne po celém, neboť jsou země, kde mají jinačí starosti než koukat na filmy, ale..však mi rozumíte).

Erlend Oye - Unrest (2003)

18. dubna 2008 v 12:15 Hudba z ouška do ouška
Jsou hudební desky, jež se člověku prostě zaryjí do šedé kůry mozkové a nenechají se jen tak vyhnat ven. I čas je na ně krátký, a to je moc dobře.
O desce Unrest jsem se dozvěděl krátce po jejím vydání v roce 2003, nicméně k poslechu se dostal až o několik let později, ale lépe později než nikdy. Album Unrest je dílem norského muzikanta z Bergenu Erlenda Oye (jehož jméno je pro mě takřka nevyslovitelné), kterého bude širší veřejnost spíše znát z jiných projektů. Např. tvoří podstatnou část folk popové skupiny Kings of convenience a také pomáhal Royksopp s nějakými vokály (mám dojem, že se jednalo o krásnou skladbu s názvem Remind me). Jak vidno, Erlend není na poli hudby žádný začátečník (to podtrhuje i jeho současný projekt, kdy obráží svět s kytarovou kapelou).
Deska Unrest se nese na vlně pomalých rytmů, které pevně řídí Erlendův hlas. Akustických nástrojů na desce mnoho neuslyšíte, povětšinou se totiž jedná jen o elektronické zvuky. Kdybych měl desku nějak žánrově zařadit, asi bych vytáhl omšelé škatulky s nápisy electro - downtempo - pop. Nicméně Erlendovo album rozhodně není nějak "vykradačské", ale poměrně svěží a nebál bych se říci, že i originální. V souvislosti s touto deskou jsem zaslechl i slovní spojení "inteligentní pop", inu...proč ne.
Vybrat nejlepší skladby z alba je věc neskutečně těžká, ale když už, tak bych rozhodně hlasoval pro "The Athlete" a následnou "A While Ago And Recently", která má úžasný hudební podkres. Celkově za možná největší klad desky považuji to, že s každým dalším poslechem si člověk oblíbí jinou skladbu. Deska tedy vydrží dlouho a jen tak se neoposlouchá, což je v dnešní době velké plus.

Mladí lidé nemají na sluchátka...

15. dubna 2008 v 10:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak tedy..asi mají, ale nepoužívají je. Přesvědčila mě o tom včerejší cesta vlakem do Prahy, když si na jedné - díkybohu - z posledních zastávek do vlaku nasedlo několik teenagerů (nic proti nim), kteřížto ihned vytáhli své mobilní telefony a začali si poměrně nahlas - vlak během jízdy docela hlučí, víte? - pouštět různé skladby (převážně ve stylu RnB a hip hop, což mě přivádělo k duševním mukám) tak, aby je hezky slyšel celý vlak.
Jasně, každý máme rad svůj druh hudby (mě pochopitelně nevyjímaje), ale domnívám se, že zároveň nemáme právo svůj druh hudby (nějak se mi to tu opakuje) někomu vnucovat. Moc nechápu proč v dnešní době - převážně celkem mladí lidé - tak činí. Jde snad o snahu prezentovat se před ostatní společností jako výjimeční hudbou, kterou poslouchají? Nebo si jen chtějí poklábosit a zároveň si u toho něco poslechnout? Nevím... Ale skutečně moc nechápu, proč dávají přednost chraplavému reproduktorku mobilních telefonů (navíc často v situacích, kdy to stejně není moc slyšet), před pohodlím sluchátek....
Třeba ale na ně skutečně nemají peníze. Ty telefony vypadaly celkem nákladně...takže na sluchátka děckám asi nezbylo:-).
P. S. Libor není škarohlíd ani zamindrákovaný morous, ale jen jej včera ti spratci šíleně nasrali!!!

The outer limits (Krajní meze) - tv seriál

14. dubna 2008 v 10:33 Filmové recenze
Nedávno jsem nalezl odkazy ke stažení seriálu, který před delším časem (tak v roce 1999) běžel na obrazovkách TV Nova. Bývá zvykem cokoliv na TV Nova kritizovat za bezúčelnost a bezkulturnost (pak je tedy ale trochu divné, jaktože tato stanice má tak obrovskou sledovanost, když na ni každý jen nadává:-)), nicméně to asi nebude případ tohoto seriálu.
Seriál běžel v nočních hodinách, což mu jen přidávalo na atmosféře, neb ta byla povícero dosti děsivá. Krajní meze se však vyznačovaly ještě jedním poměrně zajímavých aspektem, a to, že každý díl měl velmi překvapivou pointu, úžasné rozuzlení, které pak krásně vyšumělo do přicházejících titulků. To jsem pak chodíval spát s "těžkou hlavou", přemýšlejíc nad tím, co se to tam vlastně stalo...
Žánrově seriál spadá nejvíce do kategorie sci- fi, ale žádný Star Trek v tom nehledejte. Většina příběhů se odehrává v klasických - tzn. současných - reáliích. Rovněž většina příběhu je také adaptací sci-fi povídek známých autorů tohoto žánru. Některé však stvořili scénáristé sami, což prý je - podle někoho - odpovědí na leckdy kolísající kvalitů jednotlivých částí.
I dnes - po těch letech - si pamatuji obsah některých dílů, pamatuji si ale rovněž i úvodní znělku, která byla naprosto geniální. Mluvil v ní Radovan Lukavský a říkal do přicházející pestré palety obrazů, zvuků a barev něco jako "Závada není na vašem přijímači, vysílání teď řídíme my...", prostě paráda. Pokud bych vás těmito řádky nějak na seriál navnadil, tak zde máte odkaz na internetovou stránku, kde si můžete některé díly stáhnout z rapidshare http://genius166.webgarden.cz/serialy/krajni-meze-outer-limits.html kvalita obrazu je samozřejmě trochu horší, ale dá se na to ještě koukat.
P. S. A nezapomeňte si vychutnat dnes již neexistující - dříve stále přítomné - barevné logo televize Nova v levém horním růžku, u něhož se občas objeví obligátní "hvězdička" :-)...(jéje, teď jsem si vzpomněl na své dětství a na to, jak jsem jako malý vždy velice rád koukal na československé televizi na filmy s hvězdičkou...)

Pivo

13. dubna 2008 v 11:06 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Předpokládám, že článek s takovýmto názvem bude mít velkou návštěvnost :-).
Řekli byste, že ten menší "pohár" piva v sobě obsahuje daleko více tekutiny než ten větší? Ano ano, je to tak. Oči nás někdy mohou oklamat..., ale to by přeci od konzumace nemělo odradit, že?:-)

Zpěv Liborovi moc nejde..

10. dubna 2008 v 15:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
No..., moc nejde. A co se s tím dá dělat? K hudbě mám skrznaskrz (úžasné slovo, co?) pozitivní vztah, ale mé hlasivky v tomto ohledu zůstávají notně pozadu.
V úterý jsem se tak pomalu procházel Prahou čerstvě prosluněnou nesmělými paprsky slunce, na uších jsem měl sluchátka a poslouchal své oblíbené songy, u nichž znám velmi dobře i text. Pak koukám, že lidé kolem mě se tak divně otáčejí a jejich pohledy jsou velice výmluvné. Inu, asi mi část těch textů přešla ze sluchátek přímo do mluvidel...:-) - a výsledek jistě nebyl pro okolí uspokojivý.
Tak co mi zbývá? Využít akustiky koupelen, či počkat až venku bude ošklivě, např. pršet (jak tak koukám z okna, tak to není zase až tak nepravděpodobné), a zazpívat si v dešti...
Zpíváte si rádi?

Control (2007)

8. dubna 2008 v 11:05 Filmové recenze
Na fillm Control jsem se těšil od okamžiku, kdy jsem zaslechl zvěsti, že se něco podobného bude točit. Jsou totiž filmy, které si zamilujte aniž byste z nich dosud viděli pouhé okénko...
Control pojednává o hudební skupině Joy Division (o níž jsem již cosi psal zde), která podle mě svým projevem a mrazivou atmosférou písniček do jisté míry změnila hudební svět.
To, že símek je o skupině Joy Divison však platí jen tak z poloviny. Krom zpěváka skupiny Iana Curtise se zde zbytek členů vyskytuje spíše sporadicky, v epizodních rolích a také - samozřejmě - na koncertních vystoupeních. Z filmu se tak stává spíše jakási biografie samotného Iana Curtise, což pochopitelně nemusí být na škodu. Stejně jako film The Doors povícero rekapituluje život Jima, tak to samé činí i Control s Ianem.
Skupina Joy Division se již objevila v jednom filmu. Jednalo se o Nonstop party, jejíž vyznění však často bylo v humorné rovině. Humor se naopak ve filmu Control vůbec nevyskytuje. Celá atmosféra snímku by se dalo popsat jako velmi syrová, depresivní, mrazivá. Stejně tak jako samotná hudba skupiny. To vše podtrhuje ještě skvělá - černobílá, což je z obrázků jistě patrné - kamera. Pokud mohu se svými znalostmi o skupině soudit, tak informace v Controlu podané jsou velmi přesné a věrohodné. To samé by se dalo říci i o fyzické podobě členů skupiny. Režisér Anton Corbijn (mimochodem úspěšný klipový režisér, toto je však jeho debut na poli "celovečerňáků") zde odvedl skvělou práci a je zcela patrné, že je (či spíše byl) velkým fanouškem skupiny. Velmi věrohodně a přesvědčivě jsou ztvárněny koncerty skupiny, kterých je ve filmu poměrně dost, ale s blížícím se koncem filmu se ze snímku pozvolna - z pochopitelných důvodů Ianových obtíží - vytrácejí. V souvislosti s koncerty je nutno i ocenit, že většinu hudebních vložek hrají sami herci na nástroje. Nejedná se tedy o "playback", který by se však u filmu dal jistě ještě pochopit.
Osou snímku jsou dvě věci v Ianově životě. Tou první jsou ženy (jak typické pro mladé muže) a tou druhou je želbohu Ianova choroba. Vzájemné prolínání nemoci s nemožností rozhodnout se, zda žít s ženou svého srdce, či s ženou se kterou Iana pojí manželský svazek a potomek, vedou do spirály depresí a zármutku, který se dokázal silně odrazit na hudbě Joy Division (např. skladba Love will tear us apart).
Film Control je typickým životopisným příběhem se všemi klady i zápory, jež k těmto snímkům náleží. Pro fanoušky a zasvěcené se jedná o prvotřídní záležitost, ale pro neznalé této hudby to může být film poněkud zmatený a nicneříkající. Inu...o důvod víc proč do temného světa Joy Division vstoupit...ale pozor..veselá cesta to rozhodně nebude.

Dějiny a jejich následky

6. dubna 2008 v 18:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou lidé, kteří žijí zcela v přítomnosti. Neuvědomují si souvislost s minulostí, ta pro ně končí tak maximálně u silně nehistorických historických filmů.
Inu, stane se. Každý člověk má právo na svůj žebříček hodnot (pokud jím tedy nezasahuje jiné lidi). Pak jsou ale lidé, kteří se o historii jako takovou celkem zajímají, ale díky vlastní pohodlnosti se spoléhají na poměrně jednoduché - a tedy i často zavádějící - zdroje informací. Nevím čím to je, ale obvykle se jedná o lidi staršího věku, kteří dle mého názoru, tak trochu žijí v zajetí svých iluzí. Tedy....svých asi není to pravé slovo. Ty iluze patrně získaly možná už kdesi na základní škole, kde jim je lektor předal ve snaze, aby získali ten "správný" pohled na svět.
Možná právě zde komunistický režim napáchal největší škody na obyvatelích této země. Vědomí toho, že minulost se dá změnit (jakou by z toho měl Orwell radost) a přizpůsobit obrazu současných mocipánů ke schématickému výkladu. Problém nastává, když vás takovýto člověk - produkt schématického vzdělávání let minulých a jedinec žijící v zajetí mýtů, jež se - želbohu - šíří již po generace - konfrontuje s jakousi tezí, po jejímž vyřčení vám jen tak zůstává viset brada.. Co dál? Jak se dál bavit s člověkem, který vám zcela s vážnou tváří tvrdí, že Češi byli odjakživa mírumilovným národem, kterýžto se štítil jakéhokoliv násilí? Má cenu vrhat na světlo tyto skutečnosti? Jednoduše, jasně viděný svět by se rozpadl. Černá a bílá by pozvolna získaly různé odstíny šedé, ale svět by se těmto lidem rozpadl do nejistoty....
Věřili byste, že někteří lidé věří tomu (nějak moc často používám slovíčko "věřit"), že Jiráskovy pověsti jsou reálné? Že praotec Čech je naším předkem? Ne ne, romantici ve snaze zkrášlit svět položili často základy k hrozným věcem...
Já se obecně velmi nerad hádám s u r č i t ý m typem lidí. Když tento typ totiž přesvědčíte o tom, že pravda není ta výše zmiňovaná černo X bílá, tak vás začně podvědomě (leckdy i zcela zřejmě) nemít rád... a možná právě to nechci. Iracionální, slepá nenávist je zlá a nebezpečná.

Tajemství pánských toalet...

5. dubna 2008 v 9:32 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Já vím, článek s takovýmto nadpisem je tak trochu rána pod pás....., ale...zní to docela hezky, ne?

Svět má mnoho tajemství. Některé lidi fascinuje vznik pyramid, jiné zase existence mimozemských civilizací. Inu, proti gustu žádný "dišputát". Já však za daleko zásadnější pokládám otázky, jež mají trochu více kontaktu s běžným životem. Například vždy mě fascinovala nějaká skupinka děvčat, která se vždy hromadně zvedla a jala se šouravým, ledabylým krokem odcházet na wc s obrázkem slečny. Kladl jsem si zvláštní otázky, proč jdou vždy tak ležérně? A proč, proboha, vždy výhradně ve skupinkách? A jelikož je má duše zvídavá, tak....jsem se na to optal. Odpověď je více než prostá - prý tam drbou chlapy. Koneckonců, proč ne....
Aby to ale bylo genderově korektní, tak musím říci, že i my - muži - máme svá "toaletní tajemství". Zrovna včera jsem několika z nich byl přítomen. Někteří hoši chodí na toaletu tajně kouřit, jiní povětšinou - již trochu méně tajně - zvracet, a další...řeší ženy. Tak vidíte, ono se to od těch toalet opačného pohlaví moc neliší. Jen snad, že muži obvykle bývají větší solitéři (málokterý muž jde na toaletu se svým kamarádem...a pokud ano, tak je to trochu podezřelé) a na oněch místnůstkách mají daleko větší svinčík :-).
P. S. obrázek je ze stránky www.ilist.cz

Dvakrát do téže řeky..

4. dubna 2008 v 10:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
...nevstoupíš. Neříká se to nadarmo. Nedávno jsem si zakoupil dvd "přibalené" k jedněm celostátním novinám - Šeptej. Film pro mě osobně značně důležitý, který jsem na csfd.cz ohodnotil pěti hvězdičkami. Film v pravdě generační. Včera jsem na něj koukal a musím říci, že i po těch letech jsem dokázal některé pasáže odcitovat společně s herci. Jo...paměť....takovéto věci si pamatuji dobře :-).
Film se mi i po těch letech líbil, nicméně jsem na něj již koukal trochu s kritičtějším pohledem, který odhalil leckteré nedokonalosti. Líbil se mi snad i částečně proto, že do prožitku se nenápadně vkradla nostalgie..... Návrat ke starým věcem, což částečně souvisí s tím, co jsem tady psal minule.
Do mého bytu v Praze se vrátila paní bytná z jejího nuceného pobytu v nemocnici. Je to zvláštní, ale až teprve teď jsem si uvědomil, že dny mého života ve čtvrti s názvem Braník se chýlí pozvolna ke konci. Během těch let jsem si to místo docela oblíbil. Bude mi chybět, ale třeba to není navždy. Některé zážitky nejde jen tak vymazat z paměti. Třeba otevření okna při horkém letním večeru (neboť v místnosti je silně dusno), z něhož se začně šířit vůně z nedalekého pivovaru, kde asi právě začala další směna. Tu vůni budu mít asi navždy spojenou s tímto místem.