Říjen 2007

Plastiscines - LP1 (2007)

31. října 2007 v 9:07 Hudba z ouška do ouška
Plastiscines jsou skupinou, ve které figurují samé dámy, což je skutečnost, jež nelze přehlédnout. Skupina vznikla v roce 2004 ve Francii a všechny její členky rovněž pocházejí z této země, nicméně ve francouzštině zpívají zhruba jen polovinu svých skladeb, zbytek je v jazyce anglickém, což je na jednu stranu dobře (vím o čem jsou texty), ale zase...ta francouzština jim sluší daleko více:-).
Plastiscines mají na svém kontě jedno album s názvem LP1, písmenka LP asi znamenají long play (čili dlouhohrající) desku, což je v případě kapely trochu jemné šálení, neboť - popravdě - musím říci, že kratší desku jsem již dlouho neslyšel. Celé album LP1 má totiž cca 28 minut, což je na lp dosti krátká doba. Nicméně, co slečny ztrácejí na kvantitě, to nahrazují kvalitou. Jejich skladby se příjemně posluchají, jsou krásně podbarveny kytarami a příjemným - místy naštvaným, místy pohlazujícím - zpěvem Katty Besnard. Mezi své vzory skupina uvádí např. White Stripes, či The Kinks a na jejich hudbě je to jistě znát. Jedná se vlastně o příjemný indie rock s punkovými vlivy, těžko zařaditelný a více specifikovatelný, ale ... koho to zajímá, že?
Každopádně velmi příjemná, byť krátká, deska.

Aneta a její tour...

30. října 2007 v 15:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Inu, trochu jsem se pročítal denním tiskem a nějakým tím bulvárem, který měla má paní bytná připravena na úhledném stolečku a nalezl jsem na článek, ve kterém si Aneta a její skalní fanoušci posteskávali nad tím, že její 07 tour skončila fiaskem. Pomineme-li skutečnost, že jsem o nějaké tour Anety L. vůbec neslyšel a že z její produkce znám snad jen tu jednu, dvě skladby, jež nám poletávaly rozhlasovým éterem, tak mě fiasko vůbec nepřekvapuje. Ona totiž Anetka má takovou nepříjemnou pozici, do podvědomí lidí se dostala účinkováním v televizní soutěží, jejíž příznivci se rekrutují převážně z řad jedinců, kteří jsou typickými představiteli spotřební společnosti a mají tendenci své "miláčky" nahrazovat novějšími a novějšími, čili často nezbyde času ani na těch pět pomyslných minut slávy... Navíc Aneta se snaží o hudbu - která sicé mému uchu vůbec neladí, ale to je vedlejší - která není vysloveně podbízivá (a snad ani špatná), samotná její osobnost navíc není velké sousto pro bulvár, nemá mnoho aférek, nosí spodní prádlo atd... Koho to má zajímat, že? A pak...ta předkapela. Roe - Deer sice (podle mého) patří ke špičce domácí scény (minimálně co se indie rocku týká), ale pro davové tour, jež jsou určeny pro tisíce návštěvníků, tato skupina v našich podmínkách prostě není. Anetka se pokouší sedět na dvou židlích, být stále tou masy milovanou slečnou a zároveň hrát hudbu, která ji baví a s lidmi, které má ráda. To je ovšem v zasmrádlém rybníčku českého hudebního průmyslu cesta do pekel (nebo do nebe? Záleží na úhlu pohledu)...

Slowdive - Souvlaki /1993/

25. října 2007 v 11:41 Hudba z ouška do ouška
Slowdive - Souvlaki
Hudba skupiny Slowdive by se dala zařadit pod škatulku dreampop, shoegazing, což jsou hudební styly, které vládly Evropou (zvláště pak v UK) na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dnes jsou uz "shoegazerové" kapely minulostí, ale by by chybou myslet si, že tato muzika byla jakousi slepou větví hudebního vývoje. Dreampop a shoegazing inspirovaly další směry, například ambientní electroniku a mnoho indie popových kapel. Za zmínku jistě stojí M83, či u nás jistě známější Ecstasy of St. Theresa (která koneckonců na shoegaze začínala).
Deska Souvlaki (mimochodem, je to název pro nějaké řecké jídlo) vyšla v roce 1993 (znovu poté roku 1994) a je hodnoceno jako nejlepší album skupiny (což nemohu objektivně posoudit, neboť jsem všechny desky Slowdive neslyšel..), nicméně poslouchá se skvěle, o tom není sporu... Album obsahuje 14 skladeb, které se všechny linou v mlžném, melancholickém nádechu, kde zpěv není ničím více, než jen dalším nástrojem a okolné zvuk je hezky "zabalen" do kytarových vazeb, tak typické pro svoji dobu, tak typické pro shoegazeing (mimochodem, ten název skutečně pochází od "zírání na boty", tedy od činnosti, kterou tehdejší kytaristé asi dělali často během vystoupení), tak typické pro Slowdive.
Mezi nejpodařenější skladby bych jistě zařadil "Sing", která si sebou nese nezapomenutelnou, melancholicky snovou atmosféru s nádhernými vokály, skladbu "Dagger", která se od ostatních trochu odlišuje, neboť na pozadí zní jen (!) klasická akustická kytara, či "Some Velvet morning", což je remake od Lee Hazlewooda a Nancy Sinatra.
Slowdive mají úžasný styl, který není těžké se zamilovat, i když... na první poslech se to asi vždy nepovede.

Alexander Dumas ml. - Dáma s kaméliemi

24. října 2007 v 10:38 Recenze knih
Alexander Dumas ml. je slavným synem slavného otce. Do povědomí veřejnosti se dostal výše zmíněnou knihou, takže se nabízí myšlenka, že literární genialita otce se přenesla i na syna, nicméně A. D. ml. se literatuře jako takové začal věnovat až v důsledku krutých finančních tísní, což něco vypovídá o jeho životě. I jeho nejslavnější kniha Dáma s kaméliemi (která se velmi proslavila rovněž jako muzikál, či ve Verdiho variaci) je částečně autobiografická. Jedná se o určité vyrovnávání s vlastní minulostí.
Hlavní postavou je Armand, mladý muž, poměrně movitý, což mu umožňuje žít si celkem v poklidu, aniž by musel chodit do práce, či dělat něco podobného - pro muže jeho postavení jistě nevkusného. Celý příběh je v podstatě vyprávění Armanda, jakási zpověď, právě autorovi. Armandův život byl poměrně všední a normální do okamžiku než potkal slavnou kurtizánu Markétu Gautierovou, k níž ihned zahořel pravým citem. Trvalo však dlouho, než Markéta v nesmělém a trochu podivném pánovi poznala člověka, kterého sama může milovat, což je luxus, který si dámy její profese dovolit nemohou. Celý příběh je popisem průběhu vztahu mezi Markétou a Armandem, kteří se do sebe postupně více a více zamilovávají. Nicméně Markétina minulost a finanční obtíže je doženou i v jejich vytouženém "hnízdečku lásky" a příběh končí, jak také jinak, v romantickém duchu tragicky.
Kniha není nijak dlouhá a čte se poměrně dobře, čtenář není zahlcen velkým počtem postav, ale autor se soustředil na ty ústřední, kteří jsou velmi hezky popsané a charakterizované. Velmi zajímavé byly myšlenkové pochody hlavního hrdiny, střídání pocitů radosti s návaly depresí, když od své milované neobdržel slibovaný dopis, různé omluvy, podezírání, žárlivost. To vše je v knize velmi hezky a věrohodně zachyceno, je vidět, že A. D. čerpal často z vlastních zkušeností, která takto převedl na papír velmi přesvědčivě. Jen to dokládá, že muži ani ženy se od 19. století mnoho nezměnili, jen prostředí je jiné. Prostředí a společenské konvence.

Déja Vu (2006)

23. října 2007 v 17:09 Filmové recenze
Déja vu je filmem, který člověka přímo nenadchne, ale zároveň jej ani neznechutí. Jedná se v podstatě o zajímavou sci-fi akčně detektivní podívanou okořeněnou lehounkou romantikou, což na první pohled vyhlíží dosti odpudivě, ale celkově se na to kouká docela hezky.
Tak tedy, hlavní klaďas je Doug Carlina, který vyšetřuje případ teroristického útoku na parník. Při tomto vyšetřování nachází mrtvolu mladé ženy, která na první pohled zahynulo při útoku, nicméně dále zjišťuje, že tato žena zahynula dříve než k výbuchu došlo. Pomocí moderní technologie může agent Doug proniknout svým zrakem do minulosti, ba co více - jak sám zjistí - může do minulosti vstoupit a eventuelně zabránit útoku i úmrtí mladé dámy, jež spolu - jak sám také zjistí - souvisí..
Jak jsem již napsal výše, Déja vu není snímkem, který by chtěl sdělit divákům nějaké důležité poselství, ale je to film, který se snaží pobavit, a to se mu daří docela dobře. Snímek obsahuje několik poměrně zajímavých a vydařených nápadů (např. honička v autech s brýlemi, díky nimž může jedinec vidět cca 4 dny do minulosti, takže vlastně sleduje člověka, který je už teď kdesi hodně daleko). Ke kladům musíme připočíst i herecké obsazení, kde je vedle dobře hrajícího D. Washingtona (viz foto) i můj oblíbenec Val Kilmer (byť jeho postava tu mnoho prostoru nemá a navíc...Val nějak ztloustl..). Režii měl Tony Scott (Top Gun). V rámci akčně pojaté sci-fi patří toto dílko určitě k vrcholům posledních let.

Kaplického knihovna..

18. října 2007 v 11:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kaplického knihovna je projekt, který již delší dobu budí pozornost veřejnosti médii i odborníků. A to zcela logicky, neboť se jistě jedná o budovu pro tuto zemi velmi důležitou.
Kaplického projekt je v poslední době vystaven silné kritice ze strany politiků z tzv. "velké" i z komunální politiky, kteří argumentují její neestetičností a hyzděním panoramatu města Prahy. Vzhled knihovny je jistě neobvyklý, můžeme říci až futuristický. Posuzovat takovouto stavbu je pak velmi náročným úkolem, neboť si musíme uvědomit, že na tuto knihovnu budou shlížet zraky mnohých našich potomků (vyloučíme-li možnost apokalyptického konce civilizace). Koneckonců z historie tu máme i jiné příklady staveb, které byly ve své době považovány za minimálně neestetické, za všechny bych mohl jmenovat např. Eiffelovu věž v Paříži, či nám bližší budovu Národního muzea v Praze na Václavském náměstí. Vidět něco s časovým nadhledem je velice obtížné a člověk se jen stěží může ubráním současným interpretacím a proudům, je to podobné jako vcítit se do myšlení člověka ze starověkého Řecka, či naopak někoho z 23. století. Proto se domnívám, že případné umístění této knihovny a její podobu by neměla rozhodovat široká veřejnost, neboť v této otázce asi není dostatečně vzdělaná. Vycházím totiž z předpokladu, že architektura (i ta moderní) je umění, jehož základům je možno se naučit (byť to asi není lehké). Rozhodnout zde by patrně tedy měl okruh odborníků po případné konzultaci s veřejností, zde je ovšem úskalí v tom, kdo a dle jakého klíče by tyto odborníky do jejich odborné komise vybral. Měli by to být politici, lid? Ne, není to jednoduché...
Já osobně zastávám názor, že Kaplického model knihovny by naši letenskou pláň nikterak nehyzdil. Naopak tato stavba by do našeho hlavního města mohla přilákat potenciální další turisty, kteří vyhledávají na svých cestách zajímavé prvky moderní architektury (kam by tato budova jistě patřila).
Sám toho ale o architektuře vím asi tolik jako o teorii relativity:-). Tedy, tuším, že něco takového existuje, dokázal bych napsat vzorec, ale to je tak zhruba vše.. Právě proto bych raději poslechl názor těch, kteří se podobným věcem věnují takřka po celý život.

Pondělní nahodilosti - Twin Peaks a Wir Kinder vom Bahnhof Zoo

17. října 2007 v 10:39 Filmové recenze
V pondělí jsem měl volno od školy (k mé veliké radosti, neboť Liborovo tělo zasáhlá zrádná a zbabělá nemoc rýmy, jež se již teď naštěstí dává na chvatný ústup) a rozhodl jsem se jej věnovat sledování filmů, které jsem již měl dlouho v plánu vidět.
Nedávno noviny Blesk (proslulé svoji žurnalistickou bravurností) vydaly jako přílohu film Davida Lynche Twin Peaks, který patří - spolu s celým režisérovým dílem (snad krom posledního Inland Empire) k mým oblíbeným - je sice asi skutečností, že bez předchozího shlédnutí seriálu nebude případný majitel DVD od Blesku zrovna moc moudrý, ale to již je jeho problém, že? Samotný seriál bych hodnotil o něco více než film, nicméně to je jen věc mého osobního názoru. Docela by mě zajímala, jak se typičtí (pokud existují) čtenáři Blesku s tímto Lynchovým dosti "úchylným" snímkem vyrovnají:-). Ve snímku se objevuje i David Bowie (sice jen asi na 2 minuty, ale to nevadí), což je také důvod, proč toto píši, neboť stejného dne jsme si pustil německý snímek z roku 1981 "My děti ze stanice ZOO", ve kterém Bowie rovněž hraje (a užije si tam přibližně minuty 4).
"....ZOO" je sice jako Twin Peaks dosti drsným filmem, ale narozdíl od Lynchových postmoderních fantasií a psychologických exkurzí nás "...ZOO" uvádí do drsné reality sedmdesátých let v Berlíně, kde mládež žije životem, který by se dal nazvat jakkoli, jen ne dobrým. Tento film byl natočen podle stejnojmenné knihy, kterou jsem bohužel nečetl, nicméně vím, že byla napsána novináři na základě autentických výpovědí hlavní hrdinky postupně se propadající do světa narkotik, krádeží a prostituce, v době vyprávění příběhu teprve čtrnáctileté. Na filmu nejvíce oceňuji jeho autentičnost a přirozeně se tvářící herce i jejich výkony (nejpůsobivější scéna je, když hlavní hrdina Christiane začně při absťáku zvracet na sebe i svého přítele, poté společně leží ve zvratkách a pranic jim to nevadí, myšlenky se ubírají jinou cestou), chvílemi jsem dokonce nabýval dojmu, že i oni si občas museli nějaké to "háčko" zkusit... Něco bych filmu také vytkl, je to např. role matky, která zde patrně není dostatečně rozpracována. Nevěřím, že by si tato dáma nevšimla (byť minimálně) kam se její dcera řítí... Soudě podle ohlasů čtenářů knihy toto tvůrci lehce opomenuli, ale to je jen taková muška...
A ještě jedna věc oba snímky spojuje - režisér. Uli Edel totiž režíroval i některé díly slavného Lynchova seriálu Twin Peaks:-). A pak, že je ten svět velký...

Cestování po naší krásné vlasti

16. října 2007 v 13:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Cestování po naší krásné vlasti toliko obtížné často jest. Hustota spojení je sice poměrně velká, nicméně kvalita služeb často pokulhává za tím, co by jedince odradilo zanechat doma svého čtyřkolého kovového "nejlepšího přítele člověka" a použít nějakého hromadného prostředku.
Jízda s ČD má sice auru romantiky (zcela zaslouženě) a je i poměrně ekologicky sympatická k naší matičce zemi. Vlaky ale jezdí velmi často s velkým zpožděním, toalety v nich jsou často poněkud...znečištěny atd.., nicméně já osobně mám vlaky velmi rád. Koneckonců koleje v přírodě vypadají daleko lépe a méně násilně než mnohoproudá dálnice. Jenže...vláčky nám nejezdí všude. Pokud spatří velký kopec, tak jej buďto složitě objíždí nebo se v něm hloubí roztodivné tunely, což už se např. nám lidem, kteří na tom kopci žijeme mnoho nezamlouvá...
Máme tu však i silniční hromadnou dopravu, nedávno jsme např. jel autobusem Student Agency z Prahy do Jihlavy a musím říci, že nabídka jejich služeb je velmi působivá, přitom ceny drží silně dole. Je toto cesta, jak proniknout na českém trhu s dopravou? Zapracovat v oblastech, které může český zakazník postrádat? To je luxus a příjemné vystupování za zároveň příznivou cenu..
Něco podobného - doufám - pochopili již majitelé restaurací, již dávno jsou většinou pryč "kyselé" obličeje majitelů a servírek, které jakoby vyjadřovaly znechucení nad tím, že jim opět přibyla práce v podobě nešťastného zákazníka.

Warren Suicide na 02 Strahov fest

11. října 2007 v 12:41 Hudba z ouška do ouška
Inu, festivaly, jež jsou zadarmo mají něco do sebe, i když určitá negativa se zde bezesporu najdou. Tím největším je asi velký počet přihlížejících (či poslouchajících), navíc valná většina z nich se jde na vystoupení podívat a) jen proto, že šla kolem, či b) protože je to zadarmo...
Ze včerejšího Strahov festu jsem mnoho neměl, popravdě řečeno mi to ani mnoho nevadilo, neboť seznam učinkujících mne krom jednoho (v nadpisu zmiňovaného) jména mnoho nezaujal. Warren Suicide měli hrá od 20:45, leč jak na podobných akcích bývá neblahým zvykem, začátek se trochu pozdržel (cca o 10 minut), to by samo o sobě zase až tak nevadilo (člověk je na to již přeci jen trochu zvyklý), co mě ale vskutku naštvalo bylo to, že na skupinu bylo vyměřeno cca jen asi 40 minut čistého času hraní. Chápu sice, že se musí dodržovat harmonogram, ale..když se o nějakou tu minutu začne později, tak by se mohl dovolit aspoň tak jeden přídavek divákům, ne? Inu.., dosti bylo kritiky.
Warren Suicide je dle mého názoru jednou z nejzajímavějších kapel současnosti, minimálně co se krajin electro punku týká. Jejich dekadentně surrealisticky podaná výpověď a chlapci s (překvapivým) jménem Warren Suicide působí velmi živě a nápaditě. Jejich skladby jsou směsicí teskných, jemných melodií, které doprovázejí místy ohlušující zvukové ruchy, elektronické beaty a kytarové vazbení. Strahovský koncert se mi velmi líbil (bohužel jsem nebyl schopen pořídit nějaké foto, takže musíte vzít za vděk přiloženými "ilustračními" obrázky), jediné, co bych (krom výše zmiňovaného) vytkl je někdy zvláštní vazba vystupujících k divákům, která mi přišla až příliš "vřelá a hřejivá", neustálé vykřikování slov: "Achoj Praho" atd.. mi přišlo poněkud trapné. Nicméně pokud toto člověk přejde, tak se může na koncertech Warren Suicide bavit úžasnou hudbou a skvělou vizuální podobou jejich vystoupení, kterou má na svědomí zpěvačka Cherie.

Jiný kraj...jiný mrav

9. října 2007 v 15:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Inu, jiný kraj, jiný mrav... Je fascinující, jak vznikají různé tzv. "národní vlastnosti". Například o Češích se často říká (většinou v Čechách), že jsou pracovití (zlaté české ručičky) a muzikální (co Čech to muzikant). Bylo by zajímavé zjistit jak skutečně tyto přívlastky vznikají.... Tak například, o Němcích se traduje, že jsou přesní...pche...znám jednu Němku a...musím říci, že nepřesnost a jakási pohodlnost by mohla být její druhá jména. Dnes jsem ale pro změnu narazil na skupinku Italů v menze a ti do kategorie - emocionálně jednajících jedinců skvěle zapadly. Že by přeci jen na těch "národních stereotypech" něco bylo?...
Pokud ano, tak já rozhodně typický Čech nebudu, i když, otázka je, kdo je tím typickým Čechem. Nestojíme za těmito "národními stereotypy" náhodou my sami - Češi? Vždy docela rád sleduji, jak na nás (Čechy) nějakým způsobem reagují cizinci, jaké mají zkušenosti z návštěv našich měst a se setkávání se zdejšími obyvateli. Nedávno jsem viděl pohlednici, na které je obrázek Čecha, jak jej prý vidí cizinci. Vyobrazen tam byl zahradní trpaslík, kterak hrdě třímá v jedné ruce hokejovou hůl a v té druhé pivo..
Mám někdy pocit, že Češi často oscilují mezi dvěma polohami, mezi nekritickým obdivem ke svým předkům (boží bojovníci, atd.) a často velmi nízkému sebevědomí, které například kdysi velmi trefně vyjádřil tenista Petr Korda, když říkal něco ve smyslu, že jeho přestěhování na Floridu mu umožnilo porazit Samprase, neboť si začal více věřit. Je skutečně naše prostředí takové přízemní, dusící každou osobu, jež se vymyká "normálnosti"? Své by o tom mohl vyprávět Mácha, architekt Zítek a koneckonců i TGM.

Zvětšenina (Blow up) 1966

4. října 2007 v 16:58 Filmové recenze
Zvětšenina je asi nejslavnějším dílem režiséra Antonioniho. Tento jeho vrcholný kousek nás přivádí do poloviny šedesátých let, kde se nám tvůrci snaží zobrazit společnost té doby ve vší své barevné kráse, ale zároveň zdvihají varovný prst před nebezpečím přetechnizované doby...
Děj filmu je poměrně prostý. Mladý fotograf Thomas je typickým mladým úspěšným mužem své doby, je bohatý, zajímá se o umění, ale také velmi egoistický a často i zlý ke svému okolí (nádherně to je vidět ve scéně s novými modelkami, které se ucházejí o práci). Jednoho dne vyfotí Thomas v parku několik snímků "laškující" dvojice, nicméně ženě - která tvoří polovinu té dvojice - se jeho počínání vůbec nelíbí a požaduje od něj negativy, pro to, aby je dostala, je schopna udělat skoro vše - dokonce Thomasovi nabídnout i své vlastní tělo. Thomas však přesto snímky vyvolá a při podrobnějším průzkumu zjistí, že na fotografiích zachytil probíhající vraždu postaršího muže - to je poslední osoba z té zmiňované laškující dvojice - . Rozhodne se ženu vypátrat, ale jeho pátrání přichází vniveč, nakonec se vydá do parku, kde mrtvolu nalezne za keřem.. Nicméně dalšího dne tam již není a Thomas se náhle cítí znejistěle ve svém postavení ve světě.. Nezbývá mu nic jiného než sledovat představení několika mimů, kteří hrají imaginární tenis. Tato scéna krásně demonstruje celkové vyznění filmu. Nejste si jisti, co je skutečnost a co realita. Člověk je zvyklý na to, že fotografie zobrazují stoprocentně věrně skutečnost, ale film se nám snaží říci, že to tak vždy být nemusí. Závěrečné Thomasovo zvednutí míčku a hození nazpátek mimům pak plně demonstruje toto rozpoložení.
Na filmu bych nejvíce ocenil jeho atmosféru, která je velmi působivá a zapamatovatelná. Většina záběrů je sice tak nějak zvláštně nasvícena, ale celkový dojem to (vzhledem k datu vzniku snímku) nekazí. Vše podbarvuje hudba skupiny Yardbirds, jejíž ensamble se ve filmu rovněž mihne.
Prostě a jednoduše - Zvětšenina je klasika a narozdíl od mnohých filmů "ze zlatého fondu" má co říci i v dnešní době.

El Espinazo del Diablo (Princ bez království)

3. října 2007 v 15:45 Filmové recenze
Tento snímek je dalším počinem režiséra G. El Tora, o jehož (asi) posledním díle - El Laberynto del Fauno - jsem zde již informoval. S Labyrintem má tento snímek hodně společného, i Princ bez království (jedná se skutečně o dosti hloupý název do české distribuce) se také odehrává v době španělské občanské války a rovněž se zde kombinuje složka dramatu se složkou fantaskního (místy trochu hororového) příběhu.
Hlavním hrdinou je Carlos, chlapec bez rodičů - neboť ti zemřeli ve válce - který se dostává do jakéhosi zařízení pro podobně "postižené" chlapce. O hochy se zde stará postarší lékař a dvě učitelky, z nichž jedné chybí jedna dolní končetina (zprvu mi připomínala sestru Asumptu z Altar boys..:-)). Kromě hochů a jejich edukátorů v usedlosti, jež působí dojmem starobylé pevnosti, pobývá mladý a pohledný Jacinto, který zde plní roli jakéhosi školníka a také...ehm..., slušně řečeno "lehkého chlapce":-)... Jacinta však kromě jeho práce a žen zajímá i něco speciálního..., tajemný sejf, ve kterém se ukrývají zlaté cihly, které se vlastně stanou klíčovým předmětem pro celý příběh.
Zajímavou postavou ve filmu je Santi, chlapec - duch, který obývá prostor pod školou a z nějakého - zprvu podivného - důvodu se snaží Carlose kontaktovat. Upřímně řečeno, z vizuálního zpracování Santiho jde chvílemi hrůza..., počkejte až sami uvidíte, záměrně jsem sem jeho foto nedal (i když mě to stálo hodně přemáhání:-)). Film je od svého začátku velmi přitažlivý, pomalu odhaluje divákovi leckterá tajemství a i když konečné rozuzlení není moc překvapivé, naopak, je poměrně očekávané, tak musím přiznat, že mi tato skutečnost vůbec nevadila. Velmi půvabná je také příroda a vše ostatní, co se týká kamery. Hudba hraje spíše na hororovější složku (kterou film však také dosti oplývá) a musím říci, že při kombinaci s některými scénami jde přímo mráz po zádech...
El Espinazo del Diablo je prostě skvělý film pro všechny milovníky fantastična. Nezbývá než se spolu s lékařem z filmu ptát: "Co je to vlastně duch? Strašná událost odsouzená k neustálému opakování. Možná jen okamžik bolesti, něco mrtvého co se chvílemi zdá jakoby ještě žilo. Pocit, který se zastavil v čase, jako rozmazaná fotografie.."