Prosinec 2006

Lulu on the Bridge

28. prosince 2006 v 19:28 Filmové recenze
Lulu on the Bridge (Lulu na mostě) (1998)
"Lulu" je film Paula Austera, který prý píše i (dokonce úspěšně) nějaké knihy, nicméně zpracovat Lulu jako knihu se mi zdá velmi obtížné - ba přímo nemožné. Možná právě proto P. Aster sáhl po filmu.
Hlavní hrdina je saxofonista Izzy (Harvey Keitel), který je při svém vystoupení postřelen nějakým šílencem. Ze zranění se postupně zotavuje, ale už má jen jednu plíci (přestává kouřit) a tím pádem již nemůže hrát na "ságo". Utápí se v depresích a domnívá se, že zranění je jakýsi trest za jeho předchozí špatný život. Jednou najde v opuštěné uličce mrtvého muže, který má u sebe jen tajemnou krabičku se zvláštním kamene a ubrousek s telefonním číslem. Kámen má tu schopnost, že ve tmě svítí a lehce levituje. Navíc přítomnost kamene v Iziim probouzí kladné emoce, jakoby kámen dokázal činit dobro. Izzi zkusí zavolat na telefonní číslo z ubrousku a dovolá se mladé, začínající herečce Celii (Mira Sorvino)……..
Film je velmi zvláštní. Co bych vyzdvihl nejvíce je zajímavý příběh, který ve vás jistě dlouho zůstane a vy se budete z jemných střípků snímku snažit sestavit skládačku dohromady a přijít na to, co se vlastně během těch necelých 100 minut stalo. Záběry jsou i vhodně doplněny hudbou (povětšinou jazz), která se k atmosféře snímku hodí tak, jako asi žádná jiná. Kapitolou samu pro sebe jsou herci - Harvey Keitel i Mira Sorvino hrají výborně a W. Dafoe přímo fantasticky (tak, jak jsem na něj zvyklý). Lulu on the Bridge není poklidnou oddychovou na nedělní odpoledne před rodinnou večeří, ale je to film na dobu, kdy se plně soustředíte. V podstatě záleží na divákovi, kterou cestu filmu uzná za svou a jaké vysvětlení si vybere. Dalo by se říci, že P. Aster se nechává inspirovat D. Lynchem (záhadný snímek, zvláštní jazzová hudba, výrazní herci, lehce ulítlé a záhadné postavy).
VAROVÁNÍ: pokud se chystáte film vidět a nechcete aby vám byla prozrazená jeho část, tak další řádky kurzívou raději nečtěte.
Já jsem přijal za svoji teorii, že Izzy v klubu po střelbě zemřel a další podstatná část filmu je vlastně jen iluzí jeho odumírajícího mozku, kdy se snaží pomocí kouzelného kamene změnit, neboť ví, že vedl špatný a sobecký život. Nicméně i v této iluzi selže a svoji lásku ztrácí. Závěrečný Izzův pláč si pak můžeme vyložit i jako nářek nad promarněným životem.

Vánoce

20. prosince 2006 v 11:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak se nám blíží pro mnohé již toužebně očekávaný svátek, plný radosti, štěstí, příjemného napětí na straně jedné a také - bohužel - smutku a opuštěnosti na straně druhé. Trochu zmatená situace, že?
Jako malý jsem se na Vánoce velmi těšil, neb jsem očekával, že budu zahrnut dárky (což se leckdy stávalo). Nyní jsem již v jiném vývojovém období a dělá mi i radost dárky dávat, ale s radostí z přijímání dárku se také umím vypořádat:-). Včera mě pan školní kolega, kamarád, příznivce ekologické politiky Zelených a intelektuál (to vše v jedné osobě) Jiří Filip obdaroval knihou od mého milovaného filosofa Erazima Koháka s názvem "Hesla mladých svišťů", je to nenásilně psaná kniha plná srozumitelného (ale nezlehčujícího) moudra. Úžasná věc do knihovničky každého člověka. Tento dárek mi udělal velikou radost a panu Zelenému Jiřímu F. za něj ještě jednou touto cestou děkuji. Další dárek, který mi udělal radost byl trochu jiného druhu. Když jsem byl mlaďoučký chlapec (:-)), tak jsem měl i jisté umělecké ambice (jako desetiletý jsem napsal "úžasnou fantasy trilogii" ze které čouhal JRRT tak, až to nebylo hezké), asi před pěti lety jsem na svém počítači s využitím několika hudebních programů utvořil zajímavé album, které jsem nazval jednoduše "Secondary pensioners", neboť...ten název se mi zdál výstižný. Šlo o zvláštní mix blues, lekého rocku s přesahy po tech-house a minimal. Zvláštní kombinace, že? Nicméně toto album zůstalo zahrabáno kdesi na starém cd a až nedávno jsem si jej opět pustil a některé tracky poslal mailem panu JLC, který se o nich k mému překvapení včera vyjádřil neobyčejně pochvalně. Používal termíny jako: "výborný beat", "nadčasová záležitost" atd... WOW! To jsem nečekal. Je to vlastně také takový příjemný Vánoční dárek. Alespoň mě to velmi potěšilo..
A teď k těm dárkům, co jsem již s předstihem daroval. Vlastně zmíním se tu jen o jednom, včera jsem vybíral knihu pro paní Ammerovou, což je má bytná tady v Praze. Každý rok jí dávám nějakou detektivní knihu (je něco jako Agatha Christie v českém podání:-)) a ono je pokaždé velmi překvapena a říká, že to jsem nemusel, neboť ona prý pro mě nic nemá. Nevadí, já mám radost i tak.
P. S. Letos jsem vybral Eda McBaina (viz foto, tedy to foto dole, samozřejmě).
Mějte se hezky.
*L*

Thank you for smoking (2005) (Děkujeme, že kouříte)

19. prosince 2006 v 10:18 Filmové recenze
Thank you for smoking je film o kouření, dokonce se v něm kouří, ale rozhodně to není film, jež by ke kouření (cigaret) nabádal.
Hlavním hrdinou je podlý, padouch, odpudivá to morální kreatura s půvabným jménem Nick Naylor (nemá něco společného s tím tvůrcem Červeného trpaslíka?:-)), který pracuje jako lobbista pro velký tabákový koncern. Krom své práce má i svůj soukromý okruh přátel z jiných lobby spolků (např. výrobci zbraní, alkohol a jiné bohulibé činnosti) a také synka z nepodařeného manželství, který se v otci velice vzhlíží a dokonce uplatňuje některého otcovi zásady i ve svém životě. Spokojený život Nicka se změní ve chvíli, kdy je unesen a skoro přiotráven množstvím nikotinových náplastí, jež jsou rozsety po jeho těle. Už si nikdy nesmí dát ani "práska", jinak mu hrozí srdeční kolaps... Cigarety však hájí jeho obratný jazyk dále.
Na filmu se mi velmi líbily vtipně a chytře napsané dialogy a přesvědčivost některých herců (např. Aaron Eckhart či Cameron Bright - v roli Nickova synka), celkové vyznění filmu je i trochu sociálně zabarvené, neboť nepřímo kritizuje politiku velkých tabákových koncernů a jejich vlažnost k lidem jako takových a krutou snahu o maximalizaci svých zisků. Nicméně celkové zpracování filmu z hlediska sledovatelnosti a napětí mě zase až tak moc neuchvátilo. Byly tam momenty, při kterých jsem se vysloveně nudil. Thank you for smoking je film, který má rozhodně co říci a jeho poselství je jistě kvalitní, ale forma, kterou je předáváno dál mi zrovna moc nesedla.
Tak a teď je (chrchly chrchly) čas zapálit si (chrchly chrchly) další cigáro.....

Cup of tea...

18. prosince 2006 v 12:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nyní jsem jíž z větší části zdráv, odporná nemoc obestírající mé hrdlo a nosové dutiny pomalu - k mé spokojenosti - mizí v propadlišti biologických dějin mého těla. Leč stále pociťuji její neblahé následky.... V sobotu jsem s kamarádem poctil návštevou jednu restauraci, tedy, spíše hospodu (no...pěkný pajzl to je...), kam obvykle zajdeme na jedno, dvě piva a na poklidné poklábosení ve venkovské atmosféře. Prostě paráda. Tentokráte jsem si ale uvědomil jistá zdravotní rizika spjatá s bolavým krkem a konzumací nádherně ledového, chladivého pivního moku (........) a rozhodl se své tělo netrápit a požít něco teplého. Otázkou bylo co? Nakonec jsem se rozhodl pro čaj a za cca 100 minut jsem vypil celkem tři, což nebylo také moc dobré....
Člověk si ani leckdy neuvědomuje jak důležitou sociální funkci pivo jako takové ve společnosti plní. Kolik důležitých debat by se bez něj neuskutečnilo? Kolik nadějných muzikantů by se bez pravdelného posezení u piva vůbec nikdy nedalo dohromady? Atd. Ta nádherná možnost pomalu popíjet svůj "žejdlík", sedět v rest....ehm...hospodě přímo vybízí ke konverzaci se spolusedícími. Jistě, často to bývá konverzace značně primitivního způsobu, ale někdy to tak není.
....... Pivu bychom měli postavit sochu, třeba na Staroměstském náměstí (mohlo by vystřídat skulpturu toho náboženského heretika):-):-) (pozn. to bylo myšleno s VELIKOU dávkou humoru a nadsázky).... Je to právě "kultura piva", co nás Čechy činí Čechy? Domnívám se, že to není jen o kultuře piva, ale i o jiných aspektech, ale "pivní kultura" tu jistě svoji roli také hraje. Nedokáži se třeba představit, že by se např. takoví kubánští muzikanti chtějící založit nějaký ten "band" scházeli u "dvanáctky" Budvaru...
Námitky: Např. pivo je alkohol a narozdíl od čaje se po něm můžete krásně (jak pro koho) opít. Je čaj bezpečný? Jistěže ne, vzpomeňte si na Bostonskou Tea party..., co ta dokázala odstartovat. Jsem si jist, že Bostoňané by tam do té vody pivo jen tak nenaházeli:-)...
Ale náhodou, čaj je také dobrý.....

Coververze

14. prosince 2006 v 17:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Předělávky" (což je hezké české slovo, rozhodně - podle mě - hezčí než "coververze") jsou ve společnosti častým jevem. Ono se ale ani není moc čemu divit. Přijít s něčím vskutku originálním bývá těžší než si lze pomyslet. Není snad druh umění, který by tento jev nepostihl. Například film, podívejte se na obrázek výše (nejspíše jej budete znát - Hitchcock - Psycho). Film Psycho byl (tuším v roce 1998) natočen celý znovu a byl k nerozeznání od původního (snad jen na tu barvu:-)). Skutečně, režiser Van Sant natočil film dle předlohy scénu po scéně. Je to pocta legendě? Vykradačství? Na to si odpovězte vy. Tento způsob "předělávky" je zcela zřejmý, ale je mnoho děl, kde je "předělávka" (co takhle psát remake, hmmm?) již méně zjevný. Často se využívají zapomenuté motivy nebo motivy tak často opakované, že již nikoho slovo "remake" (vida, jde to) ani nenapadne.
Podobná situace je všude, tedy i v hudbě. Vzpomeňte si například na různé kapely a la The Beatles, atd... U hudby ještě zůstaňme. Jistě všichni znáte Depeche Mode a nejspíše znáte i jejich slavný song Policy of Truth z alba Violator. Tento song přezpíval jakýsi Sylvain Chauveau (viz foto).
Remake je to působivý, teprve zde jsem si uvědomil krásu oné písně....
Takže i remake (coververze, předělávka,..) může mít nějaký pozitivní efekt. Pokud to není sprostá kopie dělána za účelem zisku, tak vám může umožnit dílo nahlédnout ze zcela jiného úhlu, a to jistě stojí za zaznamenání.

Andrea Corqueirová - Republikáni, šokující odhalení (1999)

14. prosince 2006 v 14:31 Recenze knih
Unholy Cathedral, Praha - 1999
Mnoho z vás si jistě pamatuje na politickou stranu SPR-RSČ, která nám tuším že po dvě volební období seděla v Poslanecké Sněmovně. Já o nich teď dokonce píši zápočtovou práci...., což je jasný důkaz toho, že i politická mrtvola se může čas od času vykopat a lehce exhumovat.
Andrea vstoupila do Republikánské strany jako velmi mladá dívka a záhy se dostala na post redaktorky časopisu Republika (možná jej kdysi někdo z vás i četl....hnusná břečka..). Její fascinace stranou a charismatickým vůdcem (klidně bych to mohl napsat i s velkým "V", pan Sládek by byl jistě polichocen) však netrvala dlouho a po nahlédnutí "pod pokličku" strany přišla pochopitelná deziluze. Ve své knize, kterou Andrea sepsala po svém vystoupení strany (bylo jí mimochodem vyhrožováno) se vrací k veselým a (častější případ) i smutným zážitkům s Republikánskou stranou. Poskytuje analýzu zevnitř tohoto politického subjektu, který byl do jisté míry výjimečný. Jeho výjimečnost spočívala v diktátorském (místy až tyranském) způsobu vedení panem M. Sládkem. Tento muž je zde líčen jako veliký ješita, populista a demagog, jenž dokáže krásně lhát s úsměvem na tváři. Pan Sládek a jeho rodina (jeho milenka i nevlastní dcera seděly spolu s ním v Poslaneckých lavicích) se během své politické "štace" dokázal hezky finančně obohatit. Ač sám skoro nic nemá, je jeho majetek chytře převeden na manželku (paní Sládková) a jeho milenku (slečna Laura). V knize je velmi výstižně (předpokládám) líčen i bývalý tajemník Jan Vik jako šovinistický, vulgární muž. Takových ale bylo v Republikánské straně daleko více. Uvnitř strany zcela otevřeně padaly výroky o "chybě Hitlera, že nevyvraždil více Židů a Cikánů", o touze absolvovat "pochodňové průvody s loučí v ruce" atd... Ve Sněmovně zasedli vesměs neschopní lidé (vyjma P. Vrzáně), kteří jen - jako ovce - zvedali na přání Sládka ruce k hlasování. Každého, kdo projevil vlastní iniciativu nebo se pokusil řešit nějaký problém, Sládek bez milosti "seřval" (leckdy došlo prý i na fyzické násilí) a mnohdy i vyloučil ze strany. SPR-RSČ skutečně asi nebyla demokratickou stranou. I kdyby byla pravda jen desetina toho, co se v knize píše, tak je to stejně až moc. Buďme rádi, že tento subjekt již politicky dodýchal.
Na příkladu Andrei C. je jasně patrné, jak i člověk, který je veskrze humanista může propadnout takovéto odporné, totalitně diktátorské ideologii.

Nemoc...

13. prosince 2006 v 15:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tak nějak jsem včera s menšími obtížemi vstal z postele a pocítil v krku jakési nepříjemné pocity. Hrůzyplná to předzvěst událostí příštích.. Dnešní ráno bylo v podobném duchu, takže jsem nucen si přiznat pravdu: nějaká mikrobiologická entita si na mě asi dělá zálusk.
Ve městě jako je Praha není těžké s v krizovém období nemocí nějak nakazit. Stačí, aby na vás v tramvaji kdosi přátelsky kýchnul a je hotovo. Nejsem sice člověk, který by na první pohled zářil zdravým životním stylem, ale poslední cca rok se mi nemoce opravdu vyhýbaly, takže jsem si na tento stav jaksi pohodlně zvykl. Teď se budu muset vystřídat studených nápojů (sbohem chladivé pivo!) a začít do sebe soukat heřmánkový čaj, neboť - pokud to nevíte - tak heřmánkový čaj je ten nejlepší lék na všechny neduhy světa. Kdyby jej tak popíjeli pánové Putin a Bush...
Když je člověk zdravý, tak si ani svého zdraví povětšinou moc nepovažuje. Až když vám něco chybí, tak si uvědomujete jak moc to chybí. Takže, pokud svoji situaci zvážím z pozitivního hlediska, tak na tom jen vydělám a aspoň si uvědomím co mám.
Pamatujete na seriál "Byl jednou jeden život"? To bylo něco! Díky tomuto seriálu mám aspoň nějaké chabé znalosti o lidském těle. Představa, že teď v mém těle pobíhají jakési postavičky a vzájemně vedou menší válku mě ale moc neuklidňuje. Napadlo vás někdy, že tento seriál mohl na některá děcka působit až dosti silně odstrašujícím dojmem? Zacházím asi do extrému, ale někdo takový se jistě najde.
Hezký den!

Blur - Think Tank (2003)

12. prosince 2006 v 11:03 Hudba z ouška do ouška
Tato deska, do níž jsem se poslední dobou velmi zaposlouchal, pochází z roku 2003 a podle mého názoru se jedná o nejlepší počin od seskupení Blur. Tak tedy....kdysi dávno byly dvě zajímavé britské skupiny - Oasis a Blur, velké soupeření mezi nimi i jejich fanoušky bylo celkem běžné. Po vydání alba Morning Glory od Oasis se zdálo, že souboj má svého vítěze, ale...kdepak. Oasis jaksi ustrnuli na žánrovém prahu jménem britpop a dál se již neposunuli. Blur udělali pravý opak, jehož nejlepším důkazem jistě deska Think Tank je.
Slovo Think Tank se dá volně přeložit jako jakýsi "mozkový trust", to jen tak pro pořádek. Album je zvláštní směsicí mnoha stylů. Jednak je tu zastoupen jakýsi alternativní rock (i když klasických kytar si zde zrovna moc neužijeme) i electro taneční postupy. Hudba je zde vesměs pomalá, ale velmi silná. Většina se vám nezalíbí na první poslech, ale je to spíše dlouhodobější záležitost, což vám případnou koupi desky jistě zvýhodní. Album bylo nahráno v Maroku (možná inspirace pro skladbu: Moroccan Peoples Revolutionary Bowls Club) a na pomoc byl přizván i Norman Cook, což bych já osobně jen z poslechu nepoznal.
Velmi výrazná je i úvodní skladba Ambulance. Snadno zapamatovatelná Out of time a rozjuchaná Crazy beat (která mi do konceptu celého alba moc nesedí). Velmi jsem si zamiloval i emocionální Caravan a výjimečnou Moroccan Peoples Revolutionary Bowls Club, která jasně dokládá hudební posun Blur.
Album Think Tank je jistě výjimečné a zásadní, bohužel se ale asi také jedná o poslední počin této skupiny.
P. S. Já sám mám k dispozici pouze jakousi divnou verzi alba, na které chybí poslední dvě skladby, jedná se o jakýsi THINK TANK - Advance release 2003 XXL:-(.

Václav Havel - Básně Antikódy

11. prosince 2006 v 12:13 Recenze knih
Znáte Václava Havla? Hloupá otázka, že? Pro někoho je to osoba veskrze špatná, zlá, buržoazní, neužitečná a pro jiné je hrdinou, morálním člověkem,.... Těžko posuzovat někoho kdo ještě žije... Nicméně o tom vskutku psát nehodlám. Nedávno jsem v Městské knihovně čekal s panem Katolíkem (tímto zdravím!) na výdej knih a mé bystré očko (pouze jedno, to druhé pozorovalo nějakou roztomilou slečnu:-)) zabloudilo do sekce Poesie (nebo spíše - poezie) a "padlo" na knihu od V.H.
Co to tedy vlastně je?
Už z názvu je jasné, že Havel nám zde zanechal nějaké básně. Poesie to je zajímavá a leckdy velmi nápaditá. Básně pocházejí z přelomu padesátých a šedesátých let, tedy z doby, kdy Vašek byl ještě mladík. Velká výpovědní hodnota a způsob podání tohoto díla mě velmi mile překvapila. Inu, posuďte sami, dovoluji si (bez svolení autora, ale snad mi to V.H. promine...) užíti ukázku:
Četl jsem v knihovně
Četl jsem v knihovně
mnoho duchaplných knih o socialismu.
S mnoha z nich jsem vřele souhlasil,
mnoha z nich
jsem se upřímně obdivoval.
A když jsem jel potom v tramvaji domů,
hlavu plnou poznatků,
uvědomil jsem si,
že všecky veliké myšlenky
o dokonalejším pořádku na zemi
jsou směšnými papírovými stavbami,
není-li pro jejich hlasatele samozřejmostí,
aby starší paní v tramvaji uvolnili své místo,
nebo aby babce,
které se na chodníku rozsypou jablka,
pomohli je sebrat.
Krásné, že? Další část knihy tvoří Antikódy, které jsou také velmi nápadité a podnětné. Líbil se mi např. "Vpřed", kdy máte slovo "vpřed" vepsáno hezky dokola, takže tvoří zajímavou kružnici:-). Tady se už dá Havel nalézt daleko lépe. Uvažuje tu o svobodě, smyslu lidského žití a o jeho vyrovnávání se s absurditou.
Zkuste si to přečíst. Jen tak, ono to jde docela lehce..

Potomci lidí (Children of men)

7. prosince 2006 v 14:51 Filmové recenze
Potomci lidí je snímek, o kterém se hodně mluví. Je skutečně tak dobrý, jak se říká (popř. píše)? Těžko říci, nemohu napsat, že by se mi tento film nelíbil, ale něco "rušivého" tam jistě bylo.
Tak tedy....
Kapitola 1. Děj
P. D. James (jistě znáte jejího Adama Dalglishe např. ze Zahalte ji tvář) kdysi napsala sci-fi novelku, dle které je film stvořen. Píše se rok 2027 a na zemi se již 18 let nenarodilo žádné dítě, což je jistě problém a KATALYZÁTOR (abych udělal radost Gaspachovi:-)) všech dalších událostí. Pověstné sociální nůžky se rozevírají více a více, svět se hroutí pod kriminalitou. Hlavní postava Theo (zahrána podle mě průměrným způsobem Clivem Owenem) je kontaktována Jůlii (kterou hraje Julča Moore), což je takový malý vůdce jedné bezvýznamné ilegální organizace, která bojuje za práva uprchlíků, imigrantů atd.. Chtějí využít kontaktů Theo a dostat přes hranice bezpečně černošskou dívku Kate. Proč? To se Theo brzy dozví..
Kapitola 2. Jak to vypadá?
Vizuálně film vypadá dobře. Obzvláště skvělá je atmosféra ulic plných smětí a jiných nešvarů. Vize budoucnosti roku 2027 je podle mě nastíněna velmi solidně. Velmi působivě je udělána i scéna bitev v uprchlickém ghettu. Chvílemi mě až mrazilo..
Kapitola 3. Jaký mám z toho dojem?
Zvláštní, film nastiňuje důležitá témata, zabývá se následky možných sociálních problémů, takže je velice působivý, důležitý a nastoluje témata u kterých se dá mnoho večerů strávit debatou. Má několik silných momentů (např. nalezení zdevastované školy, již výše zmíněná bitva,...), ale také jsem často nabýval dojmu, že s podobnou látkou by se dalo pracovat lépe. Nicméně film je to dobrý, o tom není sporu, leč něco tomu chybělo. Snad výrazná postava, se kterou by se divák mohl ztotožnit? Nějaké odhalení budoucnosti? Lepší popis světa? Možná něco z toho...
P. S. Ještě něco, hlavní postava: Theo, mi svým vystupováním, chováním a vůbec pocitem, že není již co ztratit silně připomněl Winstona Smitha z Orwellovy knihy 1984... Už jen kvůli tomu je dobré film vidět.

ČRO-Vltava - Léto v Laponsku

6. prosince 2006 v 15:41 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsem opětl zasedl, resp. ulehl, neb již byl večer a má schránka tělesná pociťovala jistý stupeň vyčerpání, k pravidelnému cyklu rozhlasových her na Vltavě. Včerejší nesla výstižný název "Léto v Laponsku". Celý příběh v podstatě vypráví o emočně dosti (vůči sobě navzájem) vychladlé (nebo naopak přepjaté) rodině, kde otec svůj život naplňuje hledáním milenek, syn určitou uzavřeností a matka zálibou ve studiu parapsychologie. Katalyzátorem událostí se stane setkání syna (jmenuje se Leoš) s dívkou Lucií, která mu umožší se z této situace dostat....
Rozhlasová hra rozhodně nebyla špatná, náladu mi rozhodně zlepšila, možná to bylo ale také tím, že krátce předtím jsem dočetl - podle mého názoru - skvělou knihu Ubik (viz článek dole). Rozhlasové hry jsou v určitých ohledech lepší než televizní filmy, neboť zde se herci musí snažit velmi výstižně zabarvit svůj hlas. Tyto hry také dávají větší prostor vaší fantazii a hlavně (to je pro mě obzvláště důležité), můžete u nich krásně "vypnout" a v temném příšeří vašeho pokoje si lehnout, zavřít oči a naslouchat hlasům a zvukům a i ulevit vašim očích, které se po celý den musely dívat na ten svět kolem (to není vždy krása..).

P. K. Dick - Ubik (1969)

6. prosince 2006 v 15:24 Recenze knih
Ubik je slavnou knihou ještě slavnějšího autora P. K. Dicka, jehož proslavily jeho romány i jejich filmové adaptace (kterých se většinou nedožil), např. Blade Runner, Minority Report,..... Tvorba PKD (rozuměj - P. K. Dicka) se vyznačuje tím, že tento autor sci-fi literatury v sobě kombinuje prvky kyberpunku a psychologizující rozměry u svých postav. Často - obzvláště v raných dílech - reflektuje i sociální problémy.
V knize Ubik nás zavádí do budoucnosti (vlastně do - z našeho pohledu - minulosti), ve které jsou někteří lidé nadáni mimosmyslovými schopnosti (telepatie, jasnovidectví,..). Tyto schopnosti jsou pochopitelně citelným zásahem do soukromí ostatních "netalentovaných" lidí. Z tohoto důvodu jsou také zřízeny různé bezpečnostní společnosti, která např. brání průniku různých telepatů do vašich domácností a firem. Největší z těchto společností vede starší muž G. Runciter společně se svoji ženou Emou, která je ovšem již po smrti, nicméně je uložena k ledu v moratoriu, což je místo, kde je možno navázat kontakt s mrtvými se zbytky života... Jednoho dne je pan Runciter a jeho spolupracovník (hlavní hrdina knihy) Joe Chip poslán na misi na Lunu, kde se prý nacházejí škodící telepaté. Vše je ale jen pastí, která má za cíl zabít Runcitera a zle poznamenat všechny členy jeho antitelepatického týmu. Alespoň zprvu tak situace vskutku vyhlíží. Svět se totiž od tohoto atentátu změnil. Podléhá stárnutí...Proč? To jsou otázky, které si postavy knihy kladou, neboť stárnutí podléhají všichni jaksi zrychleně. Zemřel skutečně na Luně pan Runciter? Nebo jsou mrtvi oni a jejich příběh se odehrává ve zbytkových aktivitách jejich mysli v jakémsi moratoriu? Ani konec knihy nedá jednoznačnou odpověď, ba spíše naopak. Rozhodně tu nebudu děj dále prozrazovat, neb by se jednalo o těžký hřích.
Celkově řečeno Ubik je skvěle napsanou knihou, která v určitém smyslu přeskočila dobu, když si vzpomenu jak byl vychvalován film Matrix za své originální pojetí příběhu,..., tak vězte, že Ubik naráží na silně podobnou problematiku, a to cca 30 let před vznikem Matrixu...
Mohu jen doporučit, jedná se o jednu z nejlepších sci-fi, které jsem kdy v životě četl, a to je už co říci:-). Kniha by mohla sednout i člověku, který sci-fi jako takové příliš nemusí, což je také velké plus.

Škatulkování

5. prosince 2006 v 18:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi se shodneme na tom, že svět je velmi obtížné místo k pochopení. Nějak svět uchopit a vysvětlit jej se pokoušelo mnoho moudrých mužů (a pochopitelně občas i nějaká ta moudrá žena:-)), ti ještě moudřejší nakonec přišli na to, že to nelze (a mezi nimi byly také samozřejmě i nějaké ženy). Možností jak se v složitém světě orientovat je pak určité roztřídění událostí, pojmů,.... do rozličných složek (škatulek, šuplat, atd..). Alespoň tak to někdy funguje u mě. Je v tom jistá analogie s pořádkem ve svém domě. Do jednoho šuplíku dáváte ponožky, do dalšího krém na ruce a do dalšího zase něco jiného. Víte, kde co máte a to je moc a moc fajn.
Moc a moc fajn to přestává být, když se z toho ale stane jakási obsese. Jsou případy lidí, kteří si velice oblíbí jeden šuplík (asi proto, že si myslí, že je nejvíce "cool and in") a na ostatní kašlou. Vztáhněme to na realitu, tedy příklad ze života: znám člověka, který se uvelebil ve svém šuplíku s názvem rocková kytarová hudba a odmítá přijmout cokoli jiného. V zásadě už pak ani nejde o to, jestli by nové "zboží" (např. další ponožky atd..) do toho šuplíku mohly vstoupit či nikoliv, pak již jde jen o to, co dotyčný správce schránky pokládá za vhodné. Konkrétně ve výše zmiňovaném případě už ani nejde o hudbu jako takovou, ale o hudbu, která by mu ladila se "šuplíkem", není ochoten příjmout cokoli jiného, co si vytýčil jako správné. Podobné je to i s ohodnocením. Některé hudební album mohlo dostat v recenzích jen 3 body z 5 a mnoho posluchačů si jej jen kvůli této skutečnosti odmítne pořídit, protože nic pod 4 body rozhodně nekupují, shodou okolností by se jim ale třeba právě toto album mohlo velice líbit. Když ono to ale do toho našeho škatulkovitého šuplíku nezapadá... Proto také často upouštím (poslední dobou) u různých filmů a alb od profláklého procentního hodnocení. 1) většinou píši stejně o věcech, která mám rád, takže pod 70 klesnu málokdy 2) číslo samo o sobě přeci nic neznamená (pomineme-li to, co říkal Pýthagoras, ale o tom zase jindy).
P. S. Jaké byste dali hodnocení tomuto článku?:-)
P. P. S. Dnes se mi stala hrozná věc, utrhlo se mi ramínko od mého oblíbeného zeleného baťůžku. Asi budu do školy chodit s igelitovou taškou z Tesca.....

Občanská výchova (The Edukators)

4. prosince 2006 v 17:25 Filmové recenze
Říká se, že v Německu se točí špatné filmy... To nemohu říci (napsat). Je mnoho filmů z této země, na kterých našlo mé oko zalíbení (Klepání na nebeskou bránu, Lola běží o život, Goodbye Lenin). Občanská výchova se směle může zařadit mezi výše zmiňované tituly.
Děj je zajímvý. Mladí sociální radikálové pořádají výjezdy do domů boháčů, kde jim naruší pořádek jejich bydliště. Umístí stereo do ledničky, oběsí sochu, kanape do bazénku (asi potřebovalo umýt). Nic neukradnou, jen na místě ještě zanechají lísteček s příznačným nápisem "Máte příliš mnoho peněz", tím se snaží bohatou třídu jaksi znejistit v jejich pohodlnosti. Jednou z hlavních postav je Jůlie, která postupně naváže intimní vztah s oběma dalšími hlavními hrdiny - Petrem a Janem. Problém nastává v okamžiku, kdy se to jaksi provalí. Další problém (vážnější), který dále působí jako jakýsi katalyzátor děje je pak to, že při jednom z nájezdů na obydlí boháčů se jeden příslušník "vyšší vrstvy" vrátí dříve domů. Co s ním? Naši hrdinové jsou idealističtí radikálové, ale nejsou vrazi (ani zloději)... Vše vyřeší únos na chatu, kde dojde k zajímavé konfrontaci dvou zcela odlišných světů a i k určitému vystřízlivění. I starý radikál mohl kdysi být mladým revolucionářem a idealistou...
Tento snímek svěží a příjemnou formou vypráví o závažných sociálních problémech dnešního světa. Zaujme svoji přesvědčivostí a dějem a hlavně látkou, kterou bravurně zpracovává. Všechny postavy působí přirozeně a nekýčovitě, což jistě mnozí diváci ocení (resp. již ocenili, snímek je z roku 2004).
Mohu jen doporučit všem nespokojeným mladým radikálům!:-)