Listopad 2006

Debata o umístění raketové základny USA

29. listopadu 2006 v 9:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsem se rozhodl navštívit v centrální budově naší krásné fakulty debatu, která pojednávala o možném ANO či NE umístění vojenské raketové základny USA na našem území. Debatu se mnou absolvoval i pan kolega Jacques Lu Conte. To, co mně však na debatu přitáhlo asi nejvíce nebyly ani tak rakety (ač jejich magnetická síla je velice mocná), ale hlavně vystoupení pana Erazima Koháka (který tuto sezónu želbohu nepřednáší), jenž byl jedním z členů diskusního panelu.
Krom pana Koháka se zde představil i A. Čírtek z ministerstva války (pardon...obrany), Roman Joch (známá to mediální bytůstka) a J. Májíček (již méně známý aktivista s podezřele nejistým hlasovým projevem).
První promluvil pan Čírtek, který nás ujistil, že je velice rád, že se zde vede debata o základnách a předestřel historický průřez raketovou obranou. Poukazoval na to, že samotná obrana nenarušuje rovnováhu, tu prý narušuje snaha zemí třetího světa získat útočnou raketu. Umístění základny by nám navíc mohlo dát možnost více ovlivňovat vývoj světových událostí (po této větě následoval smích).
Profesor Kohák naopak poukazoval na poslední volby v USA, které potvrdily to, že občané této země si již nepřejí pokračovat v politice rozmísťování vojenských základen všude po světě. Nastínil také známé přístupy této velmoci ke světu, tedy 1) izolacionismus (což je taková milá iluze) 2) internacionalismus (angažovat se ve světě, tvořit, podporovat nadnárodní instituce - OSN, EU) 3) intervencionismus (USA se snaží o své vl. zájmy, USA first, budují sílu k rozdrcení nepřátel - nárůst zbrojních výdajů). Profesor Kohák také poukázal na to, že USA již mají po světě asi 270 podobných základech a americký vojenský dluh dále stoupá. Navíc tato jejich dosavadní politika jen vytváří další nepřátele, z toho vyplývá, že politika moci je veskrze špatná.. Řešení situace ČR v "srdci Evropy" jsou dvojího druhu:
1) najít si mocného ochránce: Ale to už tu přeci bylo...(Carské Rusko, Německo, Francie, SSSR, USA?)
2) internacionalismus: vytvořit celek schopný, odolný (T. G. Masaryk usiloval ještě roku 1913 o reformu Rakouska jako říše středoevropských národů). Nyní je podobná šance v EU. Ale EU jako smlouva rovných s rovných, eventuelně smlouva EU - USA, ale také jako rovných s rovnými.
Na závěr Kohák ještě poznamenal, že základna na našem území by nebyla základnou NATO (se kterým jsme nějak smluvně vázáni), ale čistě jen základnou USA...
Jako další promluvil Roman Joch, který tvrdil, že spoléhat na odstrašení protivníka nelze a obrana je nutná. Podle Jocha se bude číslo států vlastnících jadernou zbraň zvyšovat a my bychom se dle toho měli zařídit. Jako příklad uváděl zámky na dveřím proti zlodějům...
Jako poslední měl slovo J. Májíček, který poukazoval na to, že Irán není zase až takové nebezpečí, jen je tam problém v oblasti ekonomických zájmů - Irán se chystá otevřít burzu obchodování v eurech, což by poškodilo již tak poškozený dolar. Dále říkal, že na našem území by byly umístěny rakety "Interceptor", které by nás ale - dle fyzikálních zákonů - již nemohly v momentě vypálení střely zachránit. Navíc rakety "Interceptor" se vyznačují svoji nefunkčností. Čili, je to systém, který nefunguje proti hrozbě, jež neexistuje.
Debata byla navštívena velikým počtem lidí, což je jistě dobře, byla působivá a přesvědčivá - což je dobře neméně. Máte zde argumenty pro a proti. Jaký je váš postoj k raketové základně USA na našem území?

Pixies - Bossanova

28. listopadu 2006 v 14:20 Hudba z ouška do ouška
Pixies - Bossanova
Album Bossanova je předposledním počinem americké skupiny jménem Pixies, jejichž zvuk nás oblažoval někdy na přelomu koncem osmdesátých let a nyní může oblažovati znovu, nebo skupina roku 2004 dala hlavy dohromady a dala s znovu dohromady.
Album Bossanova pochází z roku 1990, podle mého názoru je nejlepším albem skupiny Pixies vůbec. Pixies v něm dotáhli to, co již předtím produkovali na předešlých deskách - tedy melodickou kytarovou muziku, která v sobě má prvky punku. Skladby jsou poměrně krátké (jako celé album), rozhodně zde nehledejte několika minutové kytarové pasáže a la Pink Floyd. Pixies hrají přímočařejší muziku, která ale rozhodně není špatná, právě naopak - poslouchá se to totiž úplně skvěle. Nemohu říci, že bych na desce našel nějaký slabý song, všechny mají něco do sebe a dle nálady se skvěle hodí k poslechu (i když na mě nedejte, já jsem v této záležitosti zaujatý). Mezi mé nejoblíbenější skladby patří "Velouria", "Is She Weird", "All over the World" - kterou si jistě zamilujete na první pohled, "Down to the Well" - se skvělým kytarovým pozadím či "Hang Wire". Jak vidíte oblíbených písní tu mám opravdu hodně, a to jsem se třeba ještě nezmínil o výborné "Allison", která je se svoji popovou melodičností velmi líbivá a nezapomenutelná!
keeps a smile
around a while
he took no fright
and jettisoned
we'll go tonight
to hear him tell
"oh well"
allison
allison
Bossanova je prostě skvělá deska, kterou by měl slyšet každý fanoušek kytarové hudby počátku devadesátých let.
A jen tak mimochodem, Kurt Cobain označil Pixies za jednu z jeho nejoblíbenějších kapel.

Klad vzpomínek

27. listopadu 2006 v 17:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když jsem byl ještě malý hošík, tak televize nebyla tím "nosným" médiem, jakým je dnes. Jistě, lidé u televize trávili poměrně dost času, ale podoba televizních programů byla zásadně rozdílná od té dnešní. Vše byla syrové, neupravené, pravý opak dneška, kdy se i ..ehm.., když to přeženu, "koňský trus" zabalí do hezkého pozlátka a jde se s ním na trh - většinou úspěšně. "Koláče" sledovanosti rostou, "národ" se baví, tvůrci vydělávají peníze, jen tak dál...
Nechci říkat, že programová skladba naší televize (resp. televizí) byla před rokem 1990 horší či lepší než dnes, byla jen jiná, jako koneckonců celá společnost. Ale to, že nebyla zase až tak vnucována (nemám teď na mysli politické projevy atd...), propašovávána lidem do podvědomí v podobě jednoduchých melodií (tedy, asi i tehdy ano, ale rozhodně ne v takové míře) s blištivým obalem přesvědčujícím o koupi možná mělo za následek to, že člověk si více uvědomoval obsah sdělení (což vždy asi také nebylo úplně ok, ale to je na jiný článek..). Jako malý jsem rád koukal v tv na magazíny Magion, Vegu, atd... a na spoustu různých pohádek, které tam uváděli - např. na Čáryfuka. U toho jsem se prý dříve strašně nasmál (vzpomínám si na jednu scénku, kde Čáryfuk chce dostat zvuk z gramodesky - neví jak, tak si ji položí do nádoby a za rytmického mumlání ji tam roztloukává:-)). Asi před půl rokem ČT reprízovala některé díly tohoto - tuším že - britského seriálu. Bylo to pro mě velké zklamání. Zhýčkaný současnou televizní tvorbou, kvalitním obrazem ozvučením a vůbec - posunem doby jsem si to již nemohl užít. Kvalita se časem mění, jistě, říká se, že pravá kvalita nikdy nestárne, ale je to opravdu tak? Je na vině to, že už nejsem malý kluk? Nepodněcuje naši lásku k umění obecně již jen nějaký sentiment či "vzpomínka z mládí na něco krásného"? Doufám, že ne, ale Čáryfuk mi část mých iluzí vzal.

Hudba v mysli..

23. listopadu 2006 v 17:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je to zajímavé, jsou melodie, jež máte rádi, ale moc často si je třeba ani nepouštíte a pak jsou melodie, které se vám zase až tak moc nelíbí, ale dobře si je pamatuje a váš vrozený interní mp3 přehrávač ve vaší hlavě je pouští pořád dokola a dokola....
Haribo chutná malým, stejně tak i dospělým....
Také se mi to stává, poslední dobou mě velmi oslovil Nathan Fake, ale není to zase deska, kterou bych si pouštěl často (ale líbí se mi velmi!). Naopak se mi v hlavě nedávno usadila Madonna a její Like a Virgin, což jistě není nějaký brak (alespoň dle mého názoru), ale můj styl to zrovna není... Čím to? Možná náš mozek - v rámci odpočinkového režimu svého života - preferuje hudbu přímočařejší. Nevím... Možná si chceme jen oddechnout.
Like a Virgin, touched for the very first time....
Teď se to trochu změnilo. Před dvěma dny jsem na Rádiu 1 opět po letech zaslechl kdysi velmi slavnou skladu kapely House of love s znávem "Shine on". Pochází někdy z konce osmdesátých let, ale v intencích své doby je zřejmé, že byla velmi nadčasová (alespoň dle mého názoru..).
Little girl in a house of love sitting lonely on a plastic chair..
Kdyby někdo z vás ten song náhodou vlastnil, tak se mi prosím ozvěte na mail..... Nechť můj mozek dojde pokoje:-).
(Nedá se to nikde sehnat, není to ani na www.i-legalne.cz)

Peha - Deň medzi nedělou a pondělkom (2005)

23. listopadu 2006 v 11:59 Hudba z ouška do ouška
Skupinu Peha možná budete znát, pochází ze Slovenska a tato deska z roku 2005 je jejich v pořadí již čtvrtým počinem. Jakápak je?
Deska obsahuje celkem 10 skladeb a posluchač již jistě na první poslech nabyde dojmu, že tyto skladby si jsou povětšinou velice podobné a mnohdy i zaměnitelné, jakoby vznikaly na stejném hudebním základu (což je asi pravdou), což na kvalitě rozhodně nepřidá... Nicméně Peha nám toho může nabídnout jistě více, jejich skladby jsou velice emotivní a příjemné na poslech. Skupina obzvláště vyniká v hlasových partech a v momentech, kdy svoji hudbu trochu ztiší a nechá znít jen jakési klávesové nástroje (stejně to asi bude jen synťák, ale to nevadí, poslouchá se to dobře). O něco hůře se mi již poslouchaly "kytarovější" věci od Pehy, porovnám-li však pop-rock (či co to vlastně hrají) Pehy a obdobné skupiny stejného žánru z naší země, tak mi z tohoto střetu vychází Peha jako jednoznačný vítěz. Není to album, o kterém bych prohlásil, že se jedná o "můj šálek čaje" (v mém případě spíše kávy, protože káva je....ach......super), ale nikterak mě neuráží. Jen ty skladby leckdy znějí tak, že si říkáte..."neslyšel(a) jsem to už někde"...a víte, co je nejhorší? Možná máte i pravdu...
Mezi skladby, které se nejvíce zalíbily mému uchu patří působivě emotivní "Spomal", kytarovější "Chodec na laně" a také nesmím zapomenout na moji asi nejoblíbenější "Tienohru". Kdybych se měl v krátkosti vyjádřit k textům, tak...texty se mi moc nelíbily. Vesměs pojednávají jen o lásce (ale na druhou stranu, co dnes nepojednává o lásce?) a postrádají (většinou!) hlubší smysl, leč jinak deska špatná naozaj nieje!:-)
Hodnocení: 71%

Humor, legrace, vtip - hned se cítím líp.

22. listopadu 2006 v 15:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
No nevím, mně to přišlo velmi vtipné...
Tak nějak mi to asociuje "mexickou vlnu" při zápasech pražské Slavie....
Já na ten fotbal nemůžu přestat myslet...:-).
Včera jsme měli s panem Jacquesem Lu Contem zajímavý rozhovor s turisty z Ukrajiny. Moc jsme si nerozuměli, ale přišla řeč na kopanou (tedy fotbal) a už bylo jasno. Společné záliby evidentně různé lidi sbližují.

Fotbal = kopaná v zimě

21. listopadu 2006 v 17:55 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera jsem navštívil s kamarádem fotbalové utkání Slavia - Budějovice (2:0). Zápas nebyl špatný, ale mrazivé venkovní prostředí do ochozů přilákalo pouhých 2000 diváků, což na stadion Strahov je velice málo. Já - drkotajíc zuby - jsem utkání bedlivě sledoval a nemohl jsem si nepovšimnout mladíka s amplionem v ruce, který stál před "kotlem" domácích (tedy Slavie) a vykřikoval do amplionu různá hesla, která zbylí fanoušci opakovali (ano, došlo i na známé "smrk Spartě":-)). Ten mladík, ale pochopitelně stál čelem k hledišti a zády ke hřišti, takže ze zápasu toho asi moc neměl. Hlavou mi vrtala otázka: dělá to proto, že se v podstatě obětuje pro klub a pro atmosféru zápasu tím, že o vlastní sledování zápasu přijde nebo jej fotbal jako takový vůbec nezajímá a on si pouze užívá to, jak celou skupinu fanoušků vede? Odpověď na to neznám. Pokud by se potvrdil první případ, tak je ten člověk hodný obdivu, ale pokud by se potvrdil případ druhý, tak ...by v mých očích trochu poklesl.
V souvislosti s touto zkušeností mi začala v hlavě hryzat další myšlenka. Tou myšlenkou je jakási pomyslná hranice mezi hrdinstvím a ubohostí. Někdy se v životě přihodí klíčové, zlomové okamžiky, ve kterých člověk musí nějak reagovat (i nečinnost je vlastně někdy reakce). Buď se zachová kladně nebo záporně. Není žádné střední cesty. Když uvidíte před sebou ležet na zemi člověka můžete k němu přiběhnout a zavolat pomoc (budete pak hrdinou - hrdinkou -) nebo jej necháte být a někdo jiný vás může považovat za necitu. Není jiné volby. To je věc, která mě děsí. Společnost rozdělena na hrdiny a "ty druhé"...

...kofolka...

21. listopadu 2006 v 13:52 Liborova umělecká fotogalerie :-)
...když ji miluješ není co řešit...
...je nejlepší čas začít hřešit:-)...

Město ztracených dětí (The City of Lost Children)

20. listopadu 2006 v 12:24 Filmové recenze
J. P. Jeunet (Amélie, Vetřelec IV) nám v tomto snímku z roku 1995 (opět pochopitelně se svojím oblíbeným hercem Ronem Perlmanem - např. Jméno růže) představuje chmurnou fantasy vizi dosti podivného světa. Je to svět, jehož obraz se zastavil kdesi na konci 19. století, avšak teď mám na mysli spíše jeho idealizovanou tvář (19. století asi samo o sobě žádnou slastí nebylo), ovšem toto zasazení je pouze vizuální, postavy zde např. mají moderní zbraně atd..., představte si to tedy jako jakýsi hybrid.... Prostředí jsem věnoval tolik vět, protože se domnívám, že ve filmu je právě ono prostředí velmi důležité (to ovšem neznamená, že např. příběh je slabý, to rozhodně ne!). Vizuální stránka filmu prostě udává "nejsilnější tempo" a od ní se odvíjí vše ostatní.....a není toho málo.
City of Lost Children
Příběh vypráví o zápasníkovi, který se stará o Malého bratříčka (dosti nechutná, všežravá a krkající bytost). Zápasník ani jeho malý bratříček nemají jméno, ale to je rozhodně nečiní nijak odosobnělé (resp. zápasníkovi říkají - One). Malý bratříček je ukraden zvláštní skupinou lidí (i když...., spíše bych měl napsat "lidí"), kteří kradou děti a využívají je pro jakéhosi šíleného vědce a jeho experimenty se sny. Velký vědec je totiž velice nešťastný. Zápasníkovi One při hledání Malého bratříčka pomáha malá dívenka Miette a její kamarádi (příležitostní dětští zlodějíčci v oblecích někdy z konce třicátých let).
Screenshot
Po několika prvních minutách sledování filmu se mi dílo moc nezamlouvalo. Bylo velmi zmatené a na můj vkus vtáhlo diváka "do hry" možná až příliš násilně. Po zhruba půlhodince jsem však názor radikálně změnil. Film je to prostě skvělý! To, co na něm musím ocenit nejvíce je - krom hudby dvorního Lynchova skladatele A. Badalamentiho - množství nápadů, které film provázejí. Mezi ně např. patří vraždící blecha, scénky se sny, či schody, které hrají když na ně vstoupíte, atd.... Film je doslova přeplněn vizuální nápaditostí, která hezky okoření děj a vy se jen díváte a díváte.....
Velkým plusem jsou i herci. Ron Perlman hraje tak, jak je na něj divák zvyklý a Judith Vittet je na svůj věk také skvělá.
Hodnocení: 92%.

Český rozhlas - Vltava

15. listopadu 2006 v 10:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Český rozhlas - Vltava
Posloucháte někdy rádio? Já moc ne.., což je možná škoda. Včera jsem jen tak náhodou naladil Vltavu a poslouchal tam (bohužel jsem nestihl začátek) rozhlasovou hru (zhruba od půl desáte večer) o dvou mladých lidech, kteří se chystají zemřít. Bylo to skvělé! Naposledy jsem v rádiu nějaký příběhový pořad poslouchal někdy v roce 1995, kdy tam dávali na pokračování povídky H. P. Lovecrafta...
Rozhlas nám nabízí mnohé, ale mám dojem, že spousta lidí o jeho nabídce vůbec neví...
Tak si někdy v úterý večer nalaďte Vltavu, ty hry tam prý dávají každý týden...

Volver

15. listopadu 2006 v 8:52 Filmové recenze
Volver je dalším podařeným snímkem Pedra Almodóvara. Tentokráte se odehrává v jedné takové příjemné oblasti, kde se muži obvykle nedožívají dlouhého věku a místo je tedy plné vdov. A jsou to právě ženy, o nichž tento film vypráví.
Hlavní hrdinkou je Raimunda (skvěle zahraná P. Cruz), která má dospívající dceru, jež se bohužel velmi líbí jejímu manželovi..., dokonce do takové míry, že... dcerka v sebeobraně před mužem plným chtíče vezme nůž a....sebeobrání se (to je hezký výraz, na ten jsem pyšný!:-)). Co s mrtvolou? Raimunda je ale podnikavá dáma.. Motiv smrti se příběhem obecně line po celý film. Raimundina matka je mrtvá (alespoň to tak vypadá), přesto se však zjevuje její sestře Sole a pomáhá ji v kadeřnictví. Raimunda si otevře restauraci, která je pěkně zařízená, má tam například takovou vééélikááánskou lednici, ale nikdo neví co (nebo kdo) se v ní ukrývá....
Děj filmu se line pomalu jako líný had po prašné cestě, ale právě to je na něm to krásné. Pomalu pronikáte do tajemství různých postav a odhalujete jejich minulost, která je v lecčems děsivější než přítomnost. Volver je krásný film, zdobí jej úžasný příběh a jako krásná perlička zcela nahoře jsou i přesvědčivé herecké výkony. Doporučuji.
Hodnocení: 80%.

Leftfield - Leftism

14. listopadu 2006 v 9:51 Hudba z ouška do ouška
Slavné album Leftfield (mimochodem jsou označování jako nejhlučněji hrající kapela na světě, při jednom vystoupení se prý i bortil strop!:-)) jménem Leftism je i po těch 11 letech jež nás dělí od jeho vzniku stále skvělé a aktuální. Důkazem toho třeba budiž i do úmoru opakovaná reklama od O2, ve které na pozadí hraje skladba Release The Pressure právě z tohoto alba.
Album je velice zajímavé, přišlo s netradičním pojetím elektronické hudby, kde se zde mísí např. klasické electro postupy s různými africkými či etnickými motivy. Ze skladeb je znát obecně vliv tzv. "world music" (což je termín, který velice nerad užívám) a reggae. Jsou lidé, kteří na albu slyší i rockové prvky, ale já mezi ně nepatřím, nicméně je skvělé, že tento "konglomerát" stylů drží vlastně pohromadě a Leftfield si na albu určují vlastní zvuk. Neil Barnes a Paul Daley, což jsou vlastně "Leftfield" pracují často i na různých remixem (často i pro velmi známé projekty a interprety), což jim možná lépe umožňuje brát jejich hudbu z nadhledu a vyhnout se nějakého škatulkování. Samozřejmě Leftism JE hlavně electro deskou, o tom není žádný pochyb.
Mezi mé nejoblíbenější patří již výše zmíněná (O2 využívaná) Release The Pressure, Original (krásná skladba, která zase stojí lehce na trip-hopovém základu) či divoká Space Shanty. Zajímavostí je bezesporu i to, že ke skladbě Open Up nahrál vokály JohnyRotten.
A kdyby vás náhodou zajímalo, co to vlastně znamená to tajemné slůvko "Leftism", tak výklad je celkem prostý - levičáctví (v politickém slova smyslu), což se dá jednoduše odvodit i z textů na Leftism.....
"...Peace and Unity...."

Ranní cesta vlakem…

13. listopadu 2006 v 11:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ráno má každý spojeno s jinou záležitostí…. Ranní stolice, moč, čaj….., či třeba cesta vlakem.
Dnes ráno jsem cestoval vlakem do Prahy a četl u toho MF Dnes, to není zase až tak něco zvláštního, dělám to koneckonců každé pondělí, ale ….dnešní cesta byla zajímavější. Zhruba v polovině cesty si ke mně přisedli dva mladící "hrubého zrna". Evidentně utekli dříve ze svého učiliště a hodlali si celý zbytek dne náramně užít. Nic proti tomu.., je to jejich věc. Hoši ale trpěli nutkavou potřebou komunikovat - a to zrovna s moji osobou. První jejich otázka poté, co viděli, že jsem zahloubán do četby novin (Slavia o víkendu vyhrála, tak jsem si užíval vítězný pocit nad stránkami MF), byla "Tak co je ve světě nového?". Odpověděl jsem, že nic moc (o Slavii jsem raději nemluvil, co když fandili konkurenci…) a tím jsem doufal, že rozhovor pro mě skončil. Nikoliv! Hoši po chvíli požádali, zda by si nemohli nějakou část novin půjčit. Souhlasil jsem. Nadšení chlapci přeskočili hlavní list, ekonomickou přílohu (to nechápu!!) a začetli se do speciální pondělní přílohy Ona Dnes, kde je po zbytek cesty zaujal horoskop. Snažili se do debaty zapojit i mě s argumenty "na těch horoskopech stejně něco bude". Už jsem se těšil až z vlaku vystoupím. Na závěr se mě ještě optali, zda sebou nemám nějakou "mařenu"(rozuměj marihuanu). Zavrtěl jsem hlavou a z vlaku vystoupil…Ufff….
Nechci teď rozhodně kritizovat jakoukoli sociální skupinu, to rozhodně ne (a pokud to tak z článku vyplývá, tak to rozhodně nebyl úmysl), ale toto setkání mě podnítilo k přemýšlení. Různé sociální skupiny u nás žijí v určité izolaci, kdy kontakty s jinými soc. skup. mají pouze zprostředkované. Tak tedy dělníci znají život podnikatelů z TV seriálů (Rodinná klepeta) a podnikatelé dělníky např. z….hmm……, nějak nám tu chybí seriál z dělnického prostředí (např. Žena za pultem?). I můj život je omezen pouze na moji rodinu, přátele (které se pochopitelně vybírám tak, abych s nimi "ladil" a kolegy ze školy, kteří se mnou víceméně také tak nějak ladí (pozn. skupiny přátelé a kolegové ze školy se někdy mohou i překrývat!:-)). Když se člověk někdy náhodně ocitne mezi jinými lidmi, tak je docela udiven jejich jinakostí, na kterou prostě asi není zcela připraven. Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem nalezl jen několik životních událostí, při kterých se k takovému kontaktu dostáváme. 1) základní škola (široké spektrum děti z širokých vrstev) 2) povinná vojenská služba (naštěstí už to dnes neplatí) 3) náhodně (tj. ve vlaku, v obchodě, na ulici atd..).
Společnost je prostě rozdělena, jedna její skupina nerozumí druhé a naopak. Podnikatel z Čech má daleko blíže k podnikateli z Austrálie než k dělníkovi z "Kolbenky", což je také důkaz toho, že nějaký střet civilizací je víceméně bludem…
P. S. Zajímavé, ať začnu psát o čem chci, většinou pak stejně skončím u nějaké té politické filosofie….a pak, že nás škola neformuje.:-)

Jméno růže

9. listopadu 2006 v 15:21 Filmové recenze
Jméno růže je dobrý film, leč kvalit literární předlohy nedosahuje. To je věta, kterou asi zaslechnete, když se někoho optáte na názor na výše zmiňovaný snímek.
Nevím, předlohu jsem bohužel nečetl......prosím nekamenovat.....ani jsem ji nedržel nikdy v rukou......teď mě zkuste třeba zlynčovat (např. házet na hlavu staré videokazety filmů Davida Lynche)..
Nedomnívám se, že je vždy nejlepší porovnávat neporovnatelné, tedy literární předlohu s filmovou adaptací. To prostě nejde. Obojí pochopitelně spadá do umění (a v tomto případě dokonce i do kolonky "K" - kvalitní umění), ale je to něco jiného. Jakoby jste porovnávali obraz namalovaný na motivy nějaké básně s touto básní atd..... Toť tedy můj názor....(doufám, že teď se již obejdeme be lynčování)
Umberto Eco napsal cosi jako filosofickou detektivu, děj filmu (režii měl Annaud, který pochopitelně neopomněl obsadit do snímku svého dvorního herce Rona Perlmana - viz Nepřítel před branami, Alien vzkříšení,...) se soustředí spíše na detektivní vyprávění a snahu najít v tajemném klášteře osobu, jež stojí v pozadí mnoha podivných úmrtí, jež mají až moc společného s jakousi starou knihou. Děj je situován do roku 1327, příběhem se tedy silně line i náboženský motiv. Je zde dle mého názoru hezky vykreslen spor tehdejších "humanistů" (reprezentovaných františkány) a "dogmatiků" (reprezentovaných papežovými vyslanci). Mezi kladné aspekty tohoto filmu bych jistě zařadil i bravurně vystihnutou atmosféru tajemné, místy až strašidelné budovy. Prostředí je velmi pochmurné, někdy z toho doslova běhá mráz po zádech...
Mezi kladné stránky filmu bezesporu patří i herecké výkony. Sean Connery je v roli Williama z Baskervilu přesvědčivý, jeho "aristotelovský" přístup k řešení problematiky a záhad se skvěle doplňuje s racionalitou, kterou se tento charakter již od prvních minut vyznačuje. Pozoruhodný výkon předvedl i Christian Slater v roli Williamova chráněnce.
Co mě ale oslovilo hned po atmosféře nejvíce bylo vykreslení chudého, prostého lidu. Lid je zde vyobrazen bez všech (pseudo) romantických představ o čistém - vzdělaností a civilizací nezkaženém člověku. Vesničané tu jsou odporní, a to jak po stránce fyzické, tak i po stránce mravní. To je velké plus tohoto snímku
Celkově mohu říci, že Jméno růže je podařený snímek, který má zajímavé myšlenky (střet dogmat a upřímné víry) a napínavý i strhující děj.
Hodnocení: 91%.

Zvláštní svátek

6. listopadu 2006 v 17:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno proběhl takový zajímavý svátek, říká se mu všelijak, ale mám dojem, že název "dušičky" asi nejlépe vystihuje jeho podstatu. Asi jako většina obyvatel naší země jsem se i já vydal navštívit místa posledních odpočinků mých mrtvých blízkých. Z návštěv hřbitovů mám vždy zvláštní pocit, někdy mě přepadna taková podivná touha podívat se na jména všech těch zemřelých, shlédnout data narození a úmrtí a nějak si v mysli rekonstruovat jejich život. Např. tento pán se narodil v roce 1880 - to Tomáši Masarykovi bylo zrovna 30, potkali se někdy s budoucím presidentem? - a zemřel v roce 1942 - jako následek nacistických represálií? Asi není úplně nemožné tyto informace někde dohledat (navíc, když se jedná o lidi z okolí mého bydliště), ale ta nevědomost dává prostor mé fantazii, a to je někdy moc příjemné...
Abych se nějak vrátil zpátky. Navštívil jsem hřbitov ve vesničce, kde má hrob naše rodina z maminčiny strany. To je vám takové zvláštní místo. Můžete na silnici okolo toho hřbitova klidně několikrát jet, ale málokdy si jej všimnete. Je tam takový hezky zastrčený. Když jsem k němu přicházel, tak jej oklopovala mlha, říkal jsem si, že je to atmosféra jako kdesi v Anglii.. Poblíž toho hřbitovu se nachází kostel. Je takový vysoký, monumentální (původně barokní) a skvěle tam sedí. Nedokáži to nějak přesně popsat, ale určité věci na určitá místa prostě tak nějak přirozeně pasují, ten kostel je jedním z nich. Napadlo mě jak to na tom místě asi vypadalo dříve, ne před 50 lety, ale třeba před takovými 400 lety..., měl jsem podobné myšlenky jako ohledně těch jmen mrtvých na náhrobcích.
Krajina se mění a lidské myšlení, názory s ní.

Nathan Fake - Drowning in a sea of love

6. listopadu 2006 v 11:53 Hudba z ouška do ouška
Tato deska pochází z labelu jménem Border community, což je značka, jež se vyznačuje mimo jiné tím, že vydává velmi malý počet desek. Když však nějaká deska u nich vyjde, tak se jedná opravdu o událost. Takovou událostí Nathan Fake bezesporu je.
Drowning in a sea of love je deskou, kterou se rozhodně nevyplatí pouštět na nějakých "rozjetých" party, jedná se totiž o značně klidnou záležitost, která vás spíše než do rytmu nechává zaposlouchat se do mnoho roztodivných tónů, sledovat jejich vývoj, vznik i zánik zvuků jiných. Tím vším se pochopitelně line i zajímavá melodie, ale ta tu není zase až tak důležitá a ani tak výrazná.
Nechtěl bych Drowning in a sea of love nějak stylizovat, asi by to šlo jen těžko, ale je to jakási směsice minimalu, ambientu či chill outu, …. Je to deska, při níž když zavřete oči, tak pocítíte vedle sebe krásně rozkvetlou louku a "šum" motýlích křídel. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří "Grandfathered", která se velice krásně rozjíždí, Charlie´s house (jež mi trochu připomíná styl electro popových Air), či jediná svižná skladbička Superpositions.
Nathana Fakea a jeho desku Drowning in a sea of love mohu jen doporučit všem milovníkům "vyklidněné" electro hudby.
Jen tak dál….
P. S. Musím touto cestou ještě poděkovat panu Jacques Lu Conteovi (JLC) za to, že mi půjčením této desky otevřel nové obzory.
Hodnocení: 81%

JU-0N 2

5. listopadu 2006 v 18:25 Filmové recenze
JU- ON 2 (The Grudge 2)
Pokračování slavného japonského hororu je přesně takové, jaké by jej divák očekával. Tedy, hrůzostrašné a záhadné. Film má sice jednu hlavní hrdinku, ale hodně času také věnuje i ostatním postavám. Film je v podstatě rozdělen na několik kapitolek, z nichž každá pojednává o nějaké postavě.
Příběh je poměrně jednoduchý. Pojednává o hereckém štábu, který točí "strašně strašidelnou show" v jednom domě. Efekt má umocňovat to, že v tomto domě se nedávno stalo několik děsivých vražd…. Divák, který viděl první díl je již na správné stopě. Divák, který k Ju On (či The Grudge) přichází poprvé bude možná poněkud zmaten, ale garantuji, že bát se bude stejně.. Ano, stejně jako v "jedničce" ani zde nechybí duch ženy (i když slovo duch asi zcela nevystihuje její odpornost), která vydává podivně děsuplný zvuk a vraždí kvůli své kletbě všechny osoby, které jen vstoupí do domu - prokletého domu.
Postavám, které zemřou - a to jsou skoro všechny - se vždy před smrtí nějakým způsobem zjeví okolnost z jejich budoucí smrti, nějaký obraz v mysli či zvuk. Zprvu to nevypadá moc závažně, ale v okamžiku, kdy smrt nastane, tak si divák (pozorný divák) souvislosti jistě všimne.
Film je plný různých tzv. šokových momentů. Děsivá situace se pomocí světel a zvuků připravuje klidně i několik minut, o to více je ale působivá. Nicméně nemohu říci, že vše by bylo úplně ok, některé scény působí trochu trapně…, naštěstí se ale jedná jen o okrajové množství filmu.
Nějaké shrnutí……., je to prostě horor, který vás asi vyleká a možná nedovolí po několik večeru v klidu usnout, ale tady také jeho působnost končí. Nic více.
Hodnocení: 65%.
P. S. Kdyby jste náhodou k tomuto filmu nemohli sehnat titulky, tak se mi mailem ozvěte. Překládal jsem to pro vlastní potřebu z anglického překladu japonských dialogů do češtiny.