Březen 2006

Jaro!

30. března 2006 v 10:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
one of my favorite pictures. used for the department of linguistics website
Venku naši zem konečně trochu rozzářilo sluníčko a dalo tušit jak bude několik dalších dní vypadat. Ano, jaro je tady v celé své kráse. Některé stromy jsou ještě stále takové ošklivě "zimovitě" holé, ale nebude to trvat dlouho a vše krásně rozkvete, třeba jako na tom obrázku, který mám tady nahoře. Je to moc hezké, že? Vzpomínám si ná scénu z jednoho vietnamského filmu, kde muž kamsi vede dívku, která má zavázané oči. Když dorazí na místo, tak ji muž šátek z očí sejme a ona vidí jarní stromy a lístečky ze stromů, které žene vpřed silně foukající vítr. Mají přesně takovou barvu jako ty lístky na obrázku nahoře. Prostě nádhera.
S jarem ale také přichází mnoho nepříjemných věcí. Nastanou dny, kdy toho tepla zase bude trochu více než je zdrávo (ale to nám zatím v březnu ani v dubnu asi moc nehrozí) a také si na nás může zasednout nepříjemná jarní únava. Možná má ta potvora nějaké kořeny v zimním spánku, který tak trochu ve své mysli třeba i prožíváme. Po probuzení je totiž člověk vždy trochu unavený a neschopný nějakých větších činů. Tak si přejme, ať nás jarní únava mnoho nezničí a slunce nám svými paprsky dodá trochu sil a zdravého bronzu na pleť (ovšem pozor, s tím bych to moc nepřeháněl, ozonová vrstva je slabší než plátek masa u McDonald´s:-)).
Každé roční období má asi něco do sebe, ale jaro je svoji pozicí - nástupce zimy - úplně jedinečné.

Rabbit proof fence

27. března 2006 v 13:32 Filmové recenze
Rabbit proof fence
Tento zajímavý příběh se odehrává v Austrálii roku 1931. Místní vláda se chystá na velmi svéráznou politiku vůči míšenskému obyvatelstvu, konkrétně chce převychovat jejich děti a naučit je "správným" způsobům bílých obyvatel. Do takovéto situace se dostává i malá (čtrnáctiletá) Molly a její dvě mladší sestry. Jsou násilně odsunuty do výchovného tábora, kde o ně pečují řádové sestry a mnoho rasových "expertů". Dívky v tomto zařízení pochopitelně dlouho nevydrží a vydávají se na dlouhou (přes 1000km) cestu zpátky domů… V cestě zpět jim napomáhá tzv. králičí plot, což je plot, který se táhne takřka celou Austrálií a dívkám slouží jako důležitý orientační bod.
Rabbit proof fence je natočen podle skutečné události a v závěru filmu je nám poskytnut i pohled na skutečné osoby snímku (dnes již notně staré dámy). Film je silným svědectvím o nezlomnosti lidské přirozenosti. Současně nám také ukazuje jak je hloupé někomu vnucovat svůj styl života s poukazem na to, že je kvalitnější a hodnotnější než život nějakých primitivů z buše. Nabízí se zde trochu možnost srovnání s naším dnešním "vývozem" demokracie do jiných států. Snímek Rabbit proof fence (nevím pod jakým názvem je uváděn u nás) mohu doporučit, je to film, který má rozhodně co říci a stojí zato jej shlédnout.
Hodnocení: 69%.

Léčivá kosmetika

27. března 2006 v 13:29 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Tak tato výloha jednoho obchodu na Bráníku mě vskutku rozesmála.Ten člověk v odrazu skla jsem já - ale rozhodně nešlo o záměr. Mňo, taková kosmetika může být zajímavá, co si o tom myslíte?:-).

Cat or dog?

27. března 2006 v 13:27 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Toto je má kočka....umí....ehm....neumí skoro nic, ale poslouží nám jako námět na anketu - a to rozhodně není málo! :-).

Věžička

27. března 2006 v 13:24 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Toto je taková smutná věžička na Bráníku. Nevím proč, ale vždy když ji vidím, tak se mi vybaví atmosféra Foglarových Stínadel....

Hostel

27. března 2006 v 13:21 Filmové recenze
Hostel
Na světě existuje mnoho zla, některé je tiše skryto kdesi v lidském podvědomí a některé svoji zlobu doslova nosí na velikém transparentu a rozměrech menšího slona. Film Hostel je zlo v té nejčistší podobě. Pokud patříte mezi citlivé jedince, tak vám dozajista bude během sledování tohoto filmového splašku zle, někteří zvláště citliví pak mohou začít při filmu zvracet. Ano, je to zlé, ba přímo ještě horší…
Řekněme si něco k ději…. Skupinka mladých Američanů putuje po Evropě ve snaze dostat co nejvíce dívek, opít se a vůbec dělat samé bohulibé věci. Po kratším úvodu (kdy máte spíše pocit, že sleduje nějaký béčkový erotický film) se "hrdinové" dostanou na Slovensko - konkrétně do Bratislavy (kterou tu však reprezentuje Český Krumlov, vůbec celé Slovensko je natáčené v ČR, takže se můžete těšit i třeba na Hl. nádraží v Praze….). Slovensko je v představách režiséra a producentů velmi zvláštní místo. Ubohost a bída na nás kouká z každého oprýskaného rohu polorozsypaných domů. Můžeme zde narazit na 3 druhy osob - krásně svůdné dívky (a la Hustler..), úchylné zabijáky a jejich kumpány a tlupy romských dětí, které pobíhají filmem za pokřiku hesel jako "cigaretu!" či ještě lepší "chewing gum". Nedivím se tomu, že Slováci proti takovémuto vykreslení své země "trochu" protestovali…. Tajemní a notně úchylní zabijáci mučí pro zábavu své oběti, obětmi se stanou právě výše zmínění turisté. Nejdříve jeden, pak druhý a pak….i třetí. Tomu jeden maniak dokonce uřeže 2 prsty… Říkáte si co dál? Hrdinové jsou vyřízeni a film je tak zhruba v polovině… Nezoufejte, hlavní hrdina je opravdu machr a z toho, že mu chybí 2 prsty a z ran crčí krev jako ropa v Saudské Arábii si nic nedělá, naopak i se svým handicapem stihne několik dalších maniaků pozabíjet a ze Slovenska v pohodě utéci.. Na své odvážné misi ještě zachrání mladou dívku (odněkud z Asie - už si nepamatuji přesně odkud, neboť v tu dobu mi začínaly vinou filmu odumírat mozkové buňky), které kdosi vyndal ven oko (vážně, visí ji to tam z hlavy a hlavní hrdina vezme něco jako nůžky a odstřihne jí to), i když třeba si to oko vyndala sama, když viděla co je to za film….
Film Hostel je velmi zvláštní, nic tak strašného se jen tak nevidí, chvíli se to tváří jako klasický horor a chvíli jako nějaká hororová parodie (aspoň doufám, protože jestli tohle někdo myslí vážně tak….). Dosti odpornou práci tu provedli i osvětlovači, protože některé scénky z podzemí (natáčelo se v Bohnicích - hmmm, tvůrci by tam klidně mohli i zůstat) jsou dosti nepřehledné. Zkrátka a jednoduše film Hostel je zrůda! Takový Ed Wood Jr. Dělal také hrozné filmy, ale z jeho děl aspoň čišela jistá láska k filmům a upřímná snaha. Jediné co čiší ze snímku Hostel je krev, a to je sakra málo.
Hodnocení: 15%.

Atomic Bomberman

23. března 2006 v 17:20 Počítačové hrátky
Zavřete hezky oči a zkuste se vrátit v myslích o několik let zpátky, konkrétně do lehce ujetých let osmdesátých. Pusťte si stylovou hudbu (Depeche Mode, Queen, Pet Shop Boys) a z lehka otevřete oči. Ano, svět se od "osmdesátek" hodně změnil.
Tato změna je velmi markantní konkrétně na poli počítačových her. V osmdesátých letech začaly vznikat první verze hry bomberman, ale jednalo se často jen o hry automatové (jejda, to bylo tenkráte pětikorun...). Památného roku 1992 přichází na scénu hra Dyna blaster, která funguje na podobném principu. Několik postaviček je zavřeno v bludišti s různými duchy a musí se pomocí vhodně umístěných bombiček dostat ven nebo - v případě deathmatche - dostat svého kolegu v bludišti na onen svět (právě pomocí bombiček). Ze stěn které zničí bomby na postavičky ve skafandrech občas vyskočí také nějaké bonusy (větší rychlost, dosah bomby,...). Hra Dyna blaster je jednou z nejúspěšnějších her počítačové historie, ale o ní dnes psát nebudu.
Dynablaster
Roku 1997 přichází na scénu Atomic bomberman, hra která si bere hodně věcí z Dyna blaster, ale rozhodně se nejedná jen o nějaký remake. Atomic je zaměřen čistě a pouze jen na souboje mezi různými "bombrmeny", takže byli ze hry vyškrtnuti duchové a souboje s nimi. Nicméně hra má velké plus v podobě úžasných zvuků (také zabírají asi 400mb!), skvělých animaci a množství nových bonusů (například "kopání" je úplně super věc!!).
Dynablaster
Atomic Bomberman
Atomic je v podstatě blbůstka, která neumožňuje velký ponor do hry, nemá žádný příběh, propracované postavy, ale vyniká geniální hratelností, jednoduchým a intuitivním ovládáním, takže s hrou si užijete moře zábavy. Hrát proti počítačovým soupeřům je po chvíli velmi nudné, proto je zde možnost zkusit souboj s člověkem (lze hrát po síti i 2 na 1 počítači). V tu chvíli začínají pravé orgie! Začnete svého kolegu (kolegyni) nenávidět když uvidíte jak vás nemilosrdně zavřel (zavřela) ve slepé uličce se zapálenou bombou, začnete jásati a plesati když se vám povede soupeře zlikvidovat. Se svým spolubydlícím (veleváženým panem Markem - tímto jej zdravím:-)) tuto hru pravidelně hrajeme a ještě se nestalo, že by nás nějak omrzela. Doufám, že se tak nestane nikdy.
Hodnocení: 86%. (Hodnocení se vám může zdát vzhledem k předchozí adoraci docela nízké, ale je nutno si uvědomit, že to je "jen" zábavná hra, nic více, ale také nic méně).

David Lynch - biografie, dílo, atd...

22. března 2006 v 15:13 Filmové recenze
David Lynch
Toto není recenze v pravém slova smyslu, spíše jen pokus o přiblížení jednoho rozporuplného režiséra, kterého z nějakého abstraktního důvodu mám moc rád.
David Lynch se narodil roku 1946 v severoamerické Montaně, v rodině pracovníka na ministerstvu zemědělství. Studoval střední školu v Alexandrii (ale ne v Egyptě, nýbrž v USA), malířství v Bostonu a poté i výtvarné umění ve Filadelfii. Během studií se dostal do kontaktu s filmovou tvorbu a natočil své první krátkometrážní snímky "Six figures getiing sick" a "Alphabet". Již jeho raná tvorba se vyznačovala velkou jinakostí. Snímky se dostaly jistého úspěchu odborníků a David díky nim dostal stipendium Amerického filmového institutu.
Krátce poté (roku 1977) přichází se svým debutem, filmem "Mazací hlava". Toto dílo reprezentuje mnoho věcí, které jsou právě pro Lynche typické, zobrazuje skrytou lidskou brutalitu ve formě snového vyprávění. Nicméně Lynch dokáže točit i jiné filmy, to potvrdil třeba snímkem "Sloní muž" (1980), který vypráví skutečný příběh o Johnu Merrickovi, muži, jenž žil v 19. století v Anglii a měl díky svému hrůzostrašnému vzhledu silné problémy s okolím. Jeho vzhled však nic nemění na krásě Johnovy duše... Film se dočkal velkého uměleckého i komerčního úspěchu a mnozí lidé jej považují vůbec za nejlepší Lynchův snímek. Nutno podotknout, že stejně jako "Mazací hlava" byl i "Sloní muž" natočen černobíle.
Roku 1984 se Lynch pouští do náročné adaptace knihy F. Herberta "Duna", nicméně i přes některé kladné aspekty filmu jej i sám Lynch nehodnotí nijak valně. Roku 1990 přichází další knižní adaptace "Zběsilost v srdci" s L. Dern a N. Cagem v hlavních rolí. Snímek získal Zlatou palmu v Cannes, ale mně osobně nepřišel nijak výjimečný, ba právě naopak... Krátce předtím ale (roku 1989) David začíná natáčet seriál "Twin Peaks", který mu nakonec zabere čas až do roku 1992 a naváže i na něj celovečerním filme "Fire walk with me". Seriál "Twin Peaks" mu doslova otevřel dveře do celého světa. Lidé se naučili tento podivný příběh milovat, důkazem toho je i to, že seriál je i v dnešní době často reprízován a výjimku netvoří ani Česká televize. Twin Peaks nám nastiňuje atmosféru malého amerického města a portéty lidí, kteří v něm žijí. Navenek jsou to normální, běžní lidé, ale pod touto slupkou se skrývají děsivé emoce...
Roku 1996 vzniká film Lost Highway (o něm se rozepisovat nebudu, někde tu mám naň celou recenzi) a roku 1999 snímek "Příběh Alvina Straighta", což je takové vybočení z obvyklé Lynchovské koncepce. Ke svému žánru se "mistr" vrací ve filmu "Mulholland drive" z roku 2001, svým tématem lehce navazuje na Lost Highway, ale podle mého názoru je Mulholland dr. o něco výstižnější a i herecké výkony jsou na větší úrovni.
Celkově lze říci, že David Lynch je vskutku podivný režisér, jeho styl asi sedne málokomu, ale když už se tak stane, tak vás jeho dílo - jež je plné tajemství a záhad - jen tak nepustí. Je to klasické postmaderní dílo ovlivněno tím, že David je také malíř. On své filmy nenatáčí, on je spíše maluje.
P. S. Zapomněl jsem ještě na film "Blue velvet", ale o něm toho moc nevím, tak pokud vás to bude zajímat vyhledejte si to na jiném zdroji :-).

Kameny

21. března 2006 v 9:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Svištění větru ve ztemnělých korunách stromů, stromy se ohýbají pod náporem, ohýbají, ale vydrží. Den již dávno předal svoji vládu nad světem noci, avšak zbytky životadárného slunka tu ještě trochu zůstaly, leč i jejich životnost bude jepičí povahy. Noc má svět ve své moci,.... prozatím.
Přesuňme se do lesa, na malém paloučku stojí seskupenství kamenů, velkých - ba často i větších - než dospělý muž. Stojí tam tiše, trpělivě již po mnoho let. Krásně bělostný svit luny dopadl na palouček a poskytl tak naň pohled muži, který se pozvolna vynořil z temné hlubiny tajemného lesa. Muž se po chvíli odhodlal k chůzi směrem ke kamenům. Ach, ty kameny, jak tajemné jsou! Jejich tvar je zdánlivě neopracovaný, ale při bližším pohledu lze objevit mnohé pozoruhodné drobnosti a pravidelnosti. Mužův krok je pomalý, má na sobě velikou zátěž. Ta největší tíha však leží na jeho srdci - dá se vyjádřit zklamáníím, hořkostí a - ano - i nenávistí těžce zžírající celé jeho tělo, ale nejvíce je v něm zakořeněn smutek. Smutek nad ztrátou milované osoby, jejíž teď již několik hodin mrtvé tělo nese přehozené přes své rameno. Tělo patří mladé dívce, na jejíž bělostné tváři se usadil strnulý, pro živého člověka nepřirozený výraz. Muž složil dívčino tělo mezi kameny, protáhl svá znavená záda a zhluboka vydechl. Teď se dostal pátravý svit luny i na jeho tvář, ta vypadala velmi znaveně a částečně i rezignovaně. Obličej měl muž hustě porostlý vousem z něhož vyvstával malý nos, sám pak byl oděn ve sněhobílé tunice. Dívka byla jistě o něco mladší než muž, její plavé vlasy byly značně rozcuchány, ale přesto se z jejich pozice dalo vyčíst, že byly často česány a bylo o ně pečováno. Dívčin oděv se sestával z blěděmodrého šatu, jež ji halil od krku až po kolena, leč i na tomto šatu bylo patrno mnoho skvrn od bláta a krve a místy byl i lehce potrhán. Muž pozvedl ruce k modlitbě tak, jak to jeho předci dělávali již po celé věky. Prosil všemocné bohy o laskavost, maličkost. Vrátit té dívce život.
Nevěděl přesně jak dlouho tam tak seděl, náhle však pocítil nával energie. Bohové jej vyslyšeli! Toto napadlo muže a ve tváři se mu an okamžik objevil úsměv. Jeho tělem proběhlo silné mravenčení, pociťoval ve svých rukách velikou moc, stál je tedy a vložil na dívčino čelo. Mravenčení zesílila a stalo se až nepříjemným, muž však přesto vydržel. Velmi intenzivně cítil jak se cosi děje, nedokázal by ten pocit popsat ani kdyby měl vyprávěcí talent mudrců z východu či bardů z dalekých severních zemí, ale byl si jist, že v dívčině těle znovu probudil život. Veliká spokojenost se rozhostila v jeho tváři, která podobných pocitů mnoho nezažila. Jen v hlavě mu stále zněl hlas starého šamana z jejich vesnice, "bohové nejsou ani dobří, ani zlí. Pomohou, ale vždy budou chtít něco na oplátku." Co by jen po mně mohli chtít? Pomyslel si muž, - vždyť nic nemám...
Nastalo ráno, křik ptáků a jejich veselé dovádění v korunách stromů dolehl až k uším mladé dívky ležící na paloučku mezi - teď již zcela běžnými a ničím výraznými kameny. Náhle se lesem roznesl výkřik údivu, ptáci se rychle rozlétli na všechny světové strany.
Dívka vedle sebe totiž spatřila ležet svého mrtvého otce.

Čínská armáda

20. března 2006 v 11:50 Temný kout poezie
Čínská armáda do Evropy vyrazila,
aby nám naše ropné choutky zarazila.
Není se však čeho bát,
americký Rambo je náš kamarád!
A při nejhorším pomůže i David Rath!

Smrt panen (Virgin suicides)

20. března 2006 v 10:53 Filmové recenze
Smrt panen - Virgin Suicide
Doktor: Ještě nejsi tak stará, aby jsi věděla, jak je život krutý.
Cecilia: Pane doktore, vy jste nikdy nebyl 13-letým děvčetem.
Tento film pochází z roku 1999 a je adaptací úspěšného literárního díla. Film nás zavádí do malého města ve Spojených státech, kde žije rodina Lisbonových. Tato rodina se sestává z matky, otce a pěti krásných blonďatých dcer ve věku 13 - 17 let. Tyto dcery se samozřejmě stávají objekty zájmu místních chlapců a toho se právě rodiče Lisbonových dívek velice bojí. Výchova dívek v této rodině se nese ve velmi striktním duchu a je naplněna mnohými zákazy a příkazy. To vše se ještě přiostří, když se nejmladší z dcer Cecilia pokusí (nejprve neúspěšně, ale druhý pokus jí již vyjde) o sebevraždu. Čtrnáctiletá Lux (Kirsten Dunst) si najde chlapce, jedná se o místního vyhlášeného krasavce Tripwooda (hraje za místní tým levého zadáka) a jde s ním jako jeho partnerka na ples fotbalového mužstva. Vrátí se však až další den ráno a rodiče velmi zuří…. Zakáží všem (!) dívkám vůbec chodit ven a to dokonce i do školy - doučují je sami doma, mladá Lux je navíc povinna spálit všechny své oblíbené hudební desky (Aerosmith,…). Drsná výchova plus nevypočitatelný emoční zmatek v dívkách během dospívání si nakonec vybere svoji daň…
Snímek Smrt panen běžel nedávno na čt2 v rámci filmového klubu, jinak ale nijak velmi známý mezi širší veřejností není. Musím přiznat, že tento film mě velmi potěšil. Hezké byly herecké výkony, např. matka v podání K. Turner je fantastická a stejně tak přesvědčivá je i postava Lux, kterou ztvárnila K. Dunst (i když, této postavě má být 14 a Kirsten bylo v té době minimálně 17…). Víceméně všem dívkám se ve filmu podařilo na plátno přenést citovou nerozhodnost a zmatek, který si prožívají snad všichni dospívající (ještě že už to mám za sebou, ale jen tak tak). Hudba ve filmu zrovna moc výrazná není, ale vše zachraňuje nádherná písnička, která zní v závěrečných titulcích (neví někdo z vás kdo to zpívá?…). Velmi kladně musím hodnotit i přístup kamery, která nám často nabízí působivé záběry prosvítajícího slunce přes koruny stromů, nevím jak to přesně vyjádřit, ale z těchto záběrů přímo čišel duch léta, což je období ve kterém se děj odehrává. Film má mnoho silných momentů, která se vám dozajista při sledování vryjí pod kůži. Hned ze začátku na vás vybafne zajímavý dialog mezi Cecil, která se právě pokusila neúspěšně o sebevraždu (samozřejmě že neúspěšně, jinak by přeci nemohla mluvit) a ošetřujícím doktorem ("doktore, vy jste nikdy nebyl 13-letým děvčetem"). Velmi působivý je poté i samotný závěr filmu. Celý snímek je prostě a jednoduše skvělé dílo, nemohu zde nalézt nějaké výraznější slabiny.
Hodnocení: 95%.

Saw

20. března 2006 v 10:47 Filmové recenze
Saw
Máte rádi horory? Film Saw by se mezi ně jistě dal zařadit. Vypráví nám příběh o lidech, kteří jsou chyceni jakýmsi tajemným mužem, který je chce naučit vážit si jejich života. Úmyslně pro ně připraví takové situace, ve kterých si musí
sáhnout doslova až na dno svých fyzických i duševních sil. Pro ilustraci: dívka se probouzí, má na hlavě cosi, co připomíná obrovitou past na medvědy, navíc je dívka přivázána k nějakému křeslu. Tu blikne obrazovka a tam se zjeví jakýsi chlapík v masce a říká dívce zhruba to, že má omezený čas než "past" sklapne a rozdrtí ji hlavu, klíč od té pasti se nachází v břiše jejího přítele. Samozřejmě skalpel vedle znehybnělého přítelova těla je přiložen…
Tak co, bylo to působivé? Film je celkově dosti krvavý. Hlavní postavy se nám probouzejí uneseny v jedné místnosti, jsou pomocí řetězů pevně přivázány k rourám a uprostřed nich se nachází muž, který si očividně prostřelil pistolí hlavu. Naši hrdinové mají po kapsách pásky, na které jim jejich věznitel nahrál to, co od nich požaduje k tomu, aby je pustil ven. Věřte, že podmínky jsou mimořádně tvrdé… Podstatnou část snímku tvoří vzpomínky obou hlavních hrdinů na situace, které ať přímo či nepřímo vedly k jejich současnému stavu. Scénky jsou podbarveny svižnou hudbou a probíhají hezky akčně, žádné dlouhé záběry do tváří postav zde nehledejte. Toto vše zní sice hezky, ale je to zároveň i jistým kamenem úrazu celého filmu. Látka o šíleně psychopatickém zločinci, který vraždí (i když tento přímo nevraždí, jeho oběti se zabíjejí samy) obzvláště brutálním způsobem je už tolikráte omletá (Sběratel kostí, Sedm,…), že snad už nikoho svoji atmosférou nepřekvapí a působí spíše již jen jako klišé. Film Saw své klišé trochu okořeňuje o zajímavý princip z filmu Kostka (tím ovšem nechci nařknout autory z nějakého plagiátorství) - lidé jsou kdesi zavřeni a netuší proč a hlavně - ani to jak se dostat ven. Nicméně musím říci, že podobný styl snímků mě už delší dobu moc nebaví (výjimkou ale je třeba Kostka), film má navíc některá menší hloupá místa, např. policisté jedou zatknout nejnebezpečnějšího zločince v úžasném počtu dvou mužů…(hmmm, co by tomu řekl miliardář Krejčíř?). Nebýt zajímavého konce a některých chytře vymyšlených nápadů, tak by na tom hodnocení bylo zle. Takhle to ještě ujde.
Hodnocení 60%.
P. S. Pokračování Saw 2 není jen - podle mého názoru - nastavovanou kaší, v určitých směrech původní snímek i převyšuje, ale už se mi na pokračování nechtěla psát recenze, protože by byla podobná této.

Lost Highway

20. března 2006 v 10:44 Filmové recenze
Lost Highway
lh001a.jpg
Tento film kultovního režiséra Davida Lynche pochází z roku 1996. Ti z vás, kteří aspoň trochu Lynchovu tvorbu znají jistě tímto snímkem nebudou zase až tak překvapeni (i když…), ale pro jedince, kteří s tímto režisérským géniem (či šílencem?) ještě neměli co do činění to bude jistě šok, a to veliký…
Tedy, trochu k ději, jestli se vůbec něco takového ve filmu objevuje.. Saxofonista Fred má manželku Renee, bydlí spolu v krásném a velkém domě, když tu náhle jednou z rána Fred uslyší větu že Dick Laurent je mrtvý a před prahem jejich domu se objeví tajemná videokazeta, která zachycuje jejich dům. Zajímavé…. Další ráno se to s kazetou opakuje, jen s tím, že kamera zachycuje dokonce i interiéry domu! To už Renee volá policii, ta ale nic zvláštního nezjistí. Na jednom večírku potkává Fred tajemného malého muže s bledou pletí, neznatelnými rty a očima, které vůbec nemrkají.. , ten muž mu podá telefon a řekne mu ať si zavolá domů, Fred tak učiní a mluví po telefonu právě s mužem, který se zároveň nachází před ním. Krátce poté se Fred dozví, že tajemný chlapík je přítelem jakéhosi Dicka Laurenta.. Následující ráno Fred opět nalezne tajenou kazetu před domem, pustí si ji a je zděšen. Kazeta zobrazuje jeho mrtvou, v krvi ležící, ženu a jeho jako vraha. Fred se dostane do vězení a je odsouzen za vraždu své ženy, ve vězení však nastane změna a Fred se promění na úplně jiného člověka, jistého automechanika Peta Daytona. Pete je celý zmatený a neví co se s ním stalo. Od tohoto okamžiku celkem "normální" snímek začíná svoji šílenou jízdu po "ztracené dálnici". Kam nás všude tato jízda zavede? Opět se zjevuje Renee, nejmenuje se ale Renee, ale Alice. Na scénu přichází i tajemný pan Eddy (mafiánský boss), jehož pravé jméno je právě Dick Laurent. Přichází opět i nejvíce tajemná postava celého filmu (to už je co říci, že?) - bledý muž bez mrkání, přítel Dicka Laurenta… Je to vskutku vše velmi šílené. Pokud náhodou chcete vědět, jaké obrazy se míhají v myslích šílenců, tak se na tento film jistě podívejte.
Nicméně film bych nekritizoval jako navršený blábol chorého mozku. Kamera je zde ostatně úplně fantastická a i vše ostatní je profesionálně provedeno. Hezká je hra světel a stínů, žádný záběr ve snímku není bez nějakého zvuku, vždy se na pozadí ozývá alespoň nějaký minimální šum, který ale diváka dokáže o to více znepokojit. Lynch rád zobrazuje negativní lidské emoce, které se nám nacházejí pod pláštěm, do něhož lidi oděla civilizace. Mezi takové emoce patří třeba skrytá sexuální vášeň, šílená žárlivost, touha vraždit,… Lynch tyto vyhrocené scény krásně doplňuje vhodnou hudbou (tu zde hrají Smashing Pumpkins, Rammstein či třeba i NIN), která ve filmu vytváří to nejlepší co na něm je - atmosféru. Lynch je také malíř a jeho filmy se obrazům hodně podobají. Mnoho lidí si stěžuje, že Lynchovým filmů mnoho nerozumí, že jsou takřka "o ničem", ale zkuste to porovnat s obrazy - copak někdo S. Dalímu říkal, že jeho obraz s tekoucími hodinami je vlastně nesmysl? Hodiny se přeci neroztékají, že? Podobně je třeba i přistupovat k Lynchovým filmům. 20% filmu odráží realitu a zbytek je - podle mého názoru, který je založen na sledování jeho děl - souhrnem snů a vizí jednak dějových postav a také samotného režiséra.
Hodnocení: 79%.
lh032a.jpg
P. S. Napadlo mě, že tajemný bledí mužík by mohl být cosi jako Fredovo svědomí či Fredovy potlačované emoce a pudy…
P. P. S. Hudba k tomuto filmu se natáčela v…..Praze!

Úkryt (Panic Room)

20. března 2006 v 10:39 Filmové recenze
Panic Room
Snímek z roku 2002, ve kterém Jodie Foster hraje čerstvě rozvedenou matku s dítětem (dívkou, která ale spíše vypadá jako chlapec…hmm, tak nevím, jestli vidím v mladých dívkách chlapce, tak už je to se mnou asi opravdu špatné..). Jelikož se Jodie rozvedla, tak samozřejmě chce také bydlet sama, proto si koupí velice veliký dům v New Yorku (ovšem ne zase tak daleko od domova svého bývalého manžela). Veliký dům, do kterého se Jodie nastěhovala spolu se svoji dcerou-klukem má takovou krásnou zvláštnost. Obsahuje totiž místnost (panic room), která je určena pro obyvatele domu v případě útoku nějakých lupičů. Místnost je ocelí dokonale izolována od zbytku budovy, navíc obsahuje sbírku monitorů, které zobrazují záběry z kamer, jež jsou rozmístěny po celém velkém domě. Takový trochu dům pro paranoiky, což? Právě díky "panic room" však Jodie a její,…řekněme děcko přežije, neboť právě tam se schová před lupiči, kteří ji vtrhnou do jejího nového domu. Lupiči však chtějí sejf s cennými papíry, ten se však nachází pod podlahou právě v "panic room"…
Tolik tedy k příběhu, jak jste jistě poznali, jedná se spíše o thrilllerovou akci než o nějaký hlubokomyslnější příběh, který by se snažil řešit nějakou závažnou otázku, nicméně pokud přistoupíte na režisérova (David Fincher - Alien 3, Seven,..) pravidla, tak se patrně budete celkem i dobře bavit. O nějakých výraznějších hereckých výkonech se zde nedá hovořit, ale - byť jen z počátku - se ve filmu úspěšně daří udržet lehce děsivou atmosféru rozsáhlého domu. Některé scény jsou celkem zajímavé - po technické stránce a některé i celkem nápadité. Nicméně musím říci, že film nijak moc nevybočuje z běžného průměru…
Hodnocení: 58%.

Toilet water

16. března 2006 v 15:48 Temný kout poezie
Look, toilet water! So I think,
that this is the best drink!
Oh, yes, you are right,
because you don´t get on weight!

Existuje Bůh?

15. března 2006 v 17:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Bůh naši společnost (a nejenom tu naši) velmi ovlivňuje. I kdyby se na tisíckráte prokázalo, že jeho existence je jedna veliká lež, tak se na tom nic nezmění. Pokud by (řekněme entita, protože nazývat Boha bytostí…mi přijde, poněkud divné) tato entita prostě nebyla, tak by to zcela jistě mnoho neměnilo na její důležitosti. Samotná neexistence s tím nemá co dělat. Vezměte si třeba obyčejnou lež. Lež je prostě lží, její podstata neexistuje, ale přesto má moc vyvolat mezilidský konflikt nebo dokonce i světovou válku… Toto vše je asi celkem jasné. Vliv Boha se projevil v malířství (i když, zobrazovat Boha je jistě ehm…ošemetné), filmech a vůbec v mnoha různých tváří kultury. Díky "Božímu slovu" (Bibli) máme naše morální zásady a intelektuální dědictví. Otázka však směřovala jinam. Existuje Bůh? Můžeme k ní zastávat několik postojů. Velmi oblíbeným se jeví postoj agnostický, čili - jedinec neví, zda Bůh existuje, ale ani netvrdí, že Bůh neexistuje. Dalo by se říci, že čeká na další informace a zatím (z nedostatku dobrých informací) nemůže své rozhodnutí v zásadě vyřknout. Mnoho lidí v Boha nevěří (idea nějaké vyšší entity jim přijde nereálná) a je také mnoho těch, kteří v něj věří. To je právě to, o existenci Boha nemůžeme být přesvědčeni, nejedná se o nějaký fyzikálně exaktní zákon, který by nám mohl dát zprávu v binární soustavě 1 a 0. Vše je založeno jen a jen na víře! Terry Pratchett (známý autor humorné fantasy) napsal kdysi knihu Malí bohové, v principu tam jde o to, že lidé často už nevěří v Boha samého, ale jen v systém církve. Boží moc se však odráží od toho, kolik víry má ve světě. V tomto příběhu se Bůh vypraví na zemi a….zjeví se tam v podobě malé, ubohé želvičky…na světě má totiž jen jednoho jediného věřícího..
Lidé, kteří v Boha věří také zastávají různé názory. Víry je hodně, křesťané, židé, muslimové,…, někdo zastává názor, že všichni věřící jsou v podstatě lidé, kteří chodí v místnosti, kde leží na zemi slon, lidé mají šátkem zavázané oči a sahají na toho slona. Každý může ohmatat nějakou slonovu část, ale nikdo nedokáže říci, jak ten slon opravdu vypadá. Problém nastává, když někdo z těch lidí v místnosti si začne myslet, že žádný šátek na očích nemá, že vidí Boha celého a začne svůj názor vnucovat ostatním… Pěkná představa, že? Taková hezká vize, že Bůh je jeden a nezáleží na tom, jakému náboženství se oddáte, všechny směřují k pravému cíly.. Já osobně s tím nesouhlasím, neboť toto tvrzení je trochu v rozporu s Biblí, která uznává jen jedinou víru, která nás - ubohé - může spasit, leč nikomu jeho názor rozhodně neberu. Jak vidno, nestačí jen v Boha věřit nebo ne (záleží však vůbec na tom?), to je jen takový první krůček. Víra je něco strašně silně neuchopitelného, co podléhá rozličným okolnostem a formuje se po celý život (tj. jiná je víra pětiletého dítěte, jiná je víra starce). Víra však jako taková je pro náš celkový život velmi důležitá, představte si život bez víry…nezbylo by nám nic, ani naděje.
Chceme-li být důslední, tak slovo existovat znamená vyskytovat se v čase a prostoru, tedy, Bůh se rozhodně v čase nevyskytuje a v prostoru (až na nepatrné výjimky v podobě hořícího keře) také ne, takže podle tohoto výkladu Bůh v našem světě přímo neexistuje, ale to už zabíhám do tzv. slovíčkaření, a to rozhodně není cílem tohoto článku (který se mi navíc začal neúměrně natahovat). Ukončeme to, je zde mnoho tzv. Božích důkazů (např. kdo byl první hybatel? Vše má svoji příčinu, ale to přeci nejde do nekonečna, tak co bylo tou příčinou, která žádnou svoji příčinu neměla?), ale na tom, co si my o Bohu myslíme nebo ne přeci na jeho existenci či neexistenci vůbec nemění.

The Dresden Dolls - debut album

15. března 2006 v 9:34 Hudba z ouška do ouška
Skupina The Dresden Dolls (Drážďanské panenky:-)) je dosti podivným seskupením dvou osob. Tou první osobou - asi i tou výraznější - je Amanda Palmer, která hraje na klavír a zpívá a druhou osobu - tou méně patrnou - je Brian Viglione (hrozné jméno, že? Proč se ti američané nemohou jmenovat nějak normálně... třeba Libor...:-)), který hraje na bicí (bim, bum). Jejich hudba je dosti výrazně předurčena nástroji, které používají, jak jsem již napsal, tak při poslechu uslyšíte bicí a klavír (na živých vystoupení i občas kytaru!!), toť vše - dobrá, sem tam se tam (hezká věta, že?) mihne i nějaký sample, ale to je již opravdu vše (nepočítáme-li zpěv, to ale není nástroj v klasickém slova smyslu, že? - Mimochodem, nepřijdou vám trapní lidé, kteří neustále dávají do článků nesmyslně dlouhé závorky a ukončují věty v nich slovíčkem "že"?).
Skupina funguje zhruba od roku 2001 a už se jí poštěstilo hrát i v naší malé (ale krásné, že?) zemi. Zatím vydali dvě alba, z nichž do rukou (a do uší) se mi dostalo jen to první, debutové. To se jmenuje prostě - The Dresden Dolls. Obsahuje celkem 12 skladeb, mezi nimiž jsem nenalezl žádný vysloveně slabý kus (a to už je co říci, že?). Těžko tuto hudbu někam přirovnávat, má to něco ze slovutného Nicka Cavea, lehký náznak Sonic Youth a také trochu....ehm....teď nevím jak to nazvat, řekněme divadelní hudby smíšené s hudbou třicátých let (s tou také souvisí jejich image).... Inu, hudba je od toho, aby se poslouchala a ne aby o ní kdejaký hejhula (třeba já) psal nějaké hluboké úvahy a pokoušel se popsat nepopsatelné. Album se mi líbilo, byť na první poslech jsem si řekl - nic moc. Poté se mi ale v hlavě uhnízdila písnička "Coin - Operated Boy", což je úžasně hravá záležitost s roztomilým textem o hračce, kde tempo hudby se přizpůsobuje natahovacímu mechanismu hračky. Prostě úžasné a nápadité. Na albu jsou přítomny kousky, které vás rozesmutní (Half Jack, The Perfect Fit,..), ale i skladby, jež vás doslova roztančí (Bad Habit, Girl Anachronism,..). Album je to prostě dle mého názoru dobré a vyvážené a ač se mi z počátku moc nelíbilo, tak mu teď mohu s klidným svědomím dát 90 %.
Debut Studio Album
CD
1. Good Day
2. Girl Anachronism
3. Missed Me
4. Half Jack
5. 672
6. Coin-Operated Boy
7. Gravity
8. Bad Habit
9. The Perfect Fit
10. The Jeep Song
11. Slide
12. Truce

Willow

15. března 2006 v 9:09 Temný kout poezie
Venku je všude sněhu spousty,
snad lidské myšlenky se zhmotnily, spadly a pak zhoustly.
Jako naděje křidélka
do té bílé tmy pak září mětská světélka.
Život totiž jsou sice někdy jen galeje,
kde poslední nám umírá naše naděje,
ale smutku, pláče však není třeba,
vždy pomůže nám malá vrba.

A N K E T A !

14. března 2006 v 9:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Děkuji za vyplnění této ankety.
*L I B O R*

Khoiba

14. března 2006 v 8:49 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Tento obrázek je z festivalu Rock for Churchil, který se konal 23. února 2006 v Lucerna Music Baru, na snímku je skupina Khoiba, která vystoupila v závěru festivalu. Snad to bylo celkovou únavou, ale musím stejně přiznat, že ač Khoibu mám rád, tak její vystoupení mě zrovna moc nenadchlo. Zdá se mi, že na studiové desce znějí o něco lépe. Rozhodně to však nebylo špatné, ale čekal jsem trochu více.