Český slavík - pár dní poté

Všiml jsem si, že v neděli se strhla taková lehce hysterická vlna reakcí, jejichž cílem bylo upozornit na nárůst "fašizace v soutěži Český slavík", popř. se nějak vymezit vůči hudebnímu seskupení Ortel. Musel jsem chvíli přemýšlet, co se vlastně stalo, protože to, že se opět pořádá ona soutěž mi samozřejmě jako vždy uniklo a sobotu jsem měl z hudebního hlediska zafixovanou jako den, kdy tu vystupuje Elton John. Tento soft rockový bard však nakonec nepřilákal ani zdaleka tolik pozornosti, jako jakési druhé místo zástupce bývalého náckovského bandu Conflict 88. Tedy aspoň tak se to podle reakcí některých lidí může zdát.

Hele, možná se to někoho trochu dotkne, ale Slavík je soutěž na úplné periferii zájmů. Cílová skupina diváků se asi už dávno posunula někam do kategorie 45 + a kryje se do jisté míry s diváky ostatních "zábavných show" typu Výměna manželek, Kolotoč a další zhůvěřilosti. Současná generace zvyklá na youtube a spotify si skladby Bílé a Gotta (tradiční stálice) pouští podle mě tak maximálně z recese. Dejme tomu, že Zlatý slavík v šedesátých letech měl ještě nějakou vypověďní hodnotu, ale od té doby už uplynulo hodně vody a dnes je to spíše taková soutěž popularity hudebních zombie a několika projektů se skutečně skalní základnou fanoušků.
Co já však vím, naposledy jsem soutěž viděl někdy před 15 lety, nicméně seznam oceněných vypovídá za vše.

Co tím ale chci napsat?
Předně bych se moc neděsil toho, že najednou je česká (a moravská se slezskou jakbysmet) společnost silně náckovská. Jasně, takoví lidé tu bezesporu jsou, ale nepředstavují hlavní proud společnosti a asi bych si tipl, že jich bude i méně než oněch cca 15 000, kteří hlasovali pro Ortel v této anketě. To skutečně není moc velké číslo na to, jaká pozornost se skupině dostává, co? Skupina Lucie získala v roce 2001 skoro 140 000 bodů, pro srovnání Ortel letos dostal bodů jen asi něco přes 20 000 (a přiznám se, že mi ten systém bodování moc známý není, takže jsem se třeba sekl a přepočítává se to jinak), takže o nějakém globálnějším přesahu moc nemůže být řeč. Klid.

Dost lidem také přijdou texty Ortelu náckovské a nebezpečné. To je do jisté míry věc názorů a osobních hodnot. Mně se nelíbí, zkusmo jsem si jich několik přečetl (a jeden poslechl) a musím říci, že explicitně se to tak netváří, nicméně vytvářejí dojem jako že, "však ty víš, jak my to myslíme", ale s tím se asi nic dělat nedá. Předně mi ale jejich skladby přišly plné patosu a - jako fakt sorry - dost hudebně blbé. Oproti nim je Landa s Matáskem něco jako Lennon a McCartney. Nemůžu se ubránit dojmu, že za podstatnou částí popularity skupiny Ortel stojí prostě a jednoduše skutečnost, že je přijímána jako "rebelující" a že se o ní hodně píše jako o "závadné hudbě" s potenciálním zákazem. To je prostě opět zakázané lákající ovoce. Podobnou publicitu se však z čistě hudebního hlediska skupina rozhodně nezaslouží. Však to znáte, negativní reklama je také reklama.
 

Ztraceni v Mnichově (2015)

20. listopadu 2016 v 11:29 |  Filmové recenze
S filmy o nichž se hodně mluví mám občas trochu problém, někdy dokonce raději volím tu variantu, že si film jaksi "odložím" na později, až bublina tvořící se okolo něj trochu splaskne a já jej tak budu schopen sledovat střízlivějšíma očima.
No a někdy je to odložení krátké, jindy dlouhé a v některých případech už daný film nikdy neuvidím on tak zmizí v propadlišti mé zapomnětlivosti. Ztraceni v Mnichově patří do první skupiny.

No jo, když on film získá krom mnoha Českých lvů také cenu filmové kritiky a chválu naň slyšíte ze všech možných stran, tak je potřeba mít se trochu na pozoru, i když na druhou stranu je třeba si také uvědomit, že v našem rybníčků těch filmů zase tolik nevzniká a v podstatě stačí jen nenatočit nějaký vyložený průšvih a nominaci na "Lva" máte prakticky jistou.

Celý film je vlastně takovým svébytným fiktivním filmem ve filmu, který se odehrává v roce 2008 (a 2014) a svým tématem se vrací k otázce mnichovské zrady a traumatu z toho pramenícího. Svébytné je to zejména proto, že snímek trochu vyjíždí ze zajetých kolejí, Zelenka a spol. si dovolí diváky netradičně překvapovat a hlavně nastolovat otázky. Ona totiž ta kolonka "komedie" (která se u tohoto filmu často uvádí) totiž není tak úplně přesná. Jistě, nějaký cynický humor (chvílemi snad "metahumor") se tu vyskytuje, ale netvoří zde jádro pudla. Ztraceni v Mnichově je totiž film, na nějž velmi dobře sedí označení "mnohovrstevnatý". Jednou z těch vrstev může být i to, že pomůže divákovi náhlednou trauma "mnichovské zrady" a komplexu z toho pramenícího trochu jiným způsobem. Mně osobně se ale takový svérázný způsob vyrovnávání se s minulostí docela líbí a s filmem jsem tak byl spokojen.

A spokojen jsem byl rovněž s hlavním představitelem - Martinem Myšičkou, který ve své roli opravdu exceluje.

Pozor však, Ztraceni v Mnichově není úplně normální film (v tom smyslu, jak většinová tvorba na plátně kin dnes vypadá), jsem si zcela jist, že leckoho může namíchnout, ba přímo urazit, v lepším případě jen otrávit a nudit. Nicméně to už je prostě daň, kterou si režisér Petr Zelenka vybral a s níž se podobné filmy potýkají. Ne vše, musí totiž být za všech okolností líbivé a šablonovité.

Boj s technologiemi

Čas od času se vynoří nějaká studie, která tvrdí, že používání mobilních telefonů krom řady výhod přináší i velké množství nejrůznějších rizik, která jsou často spojována s výskytem nádorových onemocnění. Těžko říci, na přesnější výsledky si asi budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat. Osobně bych si tipnul, že nějaký vliv tam asi bude (těžko si představit, že by dekády života "ve stínu" vysokofrekvenčních polí neměly nějaké následky), ale jelikož mi tipy poslední dobou moc nevycházejí, tak budu raději pokorně mlčet, prý je za to dokonce nějaké zlato...

Obecně mi ale přijde, že mnoho věcí u kterých si můžeme doplnit pomyslný "hashtag" výdobytek moderní civilizace s sebou jaksi sekundárně přináší i fůru neplechy. Stačí se třeba podívat na symbol svobody (to označení není má lidová tvořivost) - automobil. Auto bezesporu vyřešilo mnoho nesnází s cestováním, pomáhá zmenšovat ten náš veliký svět a vlastnit automobil je i nedílnou součástí "american way of life", na což tak láskyplně hledí také miliony lidí v Číně a Indii. V reálu to ale dnes, zejména ve velkých městech, znamená, že díky obřímu počtu aut je tato doprava zoufale neefektivní. Jen Praha eviduje bezmála milion automobilů (k tomu je třeba přičíst další vozidla, která do hlavního města pravidelně zajíždějí). Motiv pokroku a rychlosti v dopravě se tu tak často zadrhává v dopravních špičkách.

I ty výše zmiňované mobilní přístroje jsou krom zdravotních potenciálních rizik také často zdrojem stresu, protože pocit "jsem neustále k zastižení" nemusí být v souvislosti s pracovními povinnosti, které nezřídka překračují vymezenou pracovní dobu, docela v pohodě.
Některá zaměstnání rovněž inzerují jako benefit na své pozice tzv. "home office". Jistě, může to být sympatická věc, která se moc hodí když máte doma nemocné děcko, ale pokud díky tomu váš šéf získá pocit, že jste v práci 24hodin/den, tak není zrovna snadné se vymezit s tím, že máte na sobotu večer jiný program.

Řešení jak se z toho velkého světa plného čmoudů z aut a neustálé nutkavosti být "online" (protože co kdyby mi někdo náhodou volal) samozřejmě existuje. Namísto auta by bylo, pokud to okolnosti dovolí, někdy fajn zkusit třeba zažít Prahu na kole. Co se týče telefonů, tak znám lidi, kteří si je pravidelně každý den v osm večer vypínají s poukazem na to, že svoji rodinu mají u sebe a ostatní lidé si prostě musí počkat do následujícího rána. Ono to obvykle totiž tolik nespěchá. Minimálně mi pak tito lidé přijdou tak nějak duševně zdravější, bez toho všeho digitálního guláše v hlavě.

Docela kuriozní ale je, že toto píši na internetový blog :).
 


Waldeck - Gran Paradiso (2016)

4. listopadu 2016 v 17:56 |  Hudba z ouška do ouška

Klaus Waldeck si mě před lety získal svoji desou Ballrooms stories, takže když jsem zjistil že je venku nové album, nebylo důvodu k váhání. Ok, vyšlo už koncem června, takže to není zrovna "horká novinka", ale já už jsem prostě takový, že k pořádnému naposlouchání nějaké desky potřebuji nějaký ten čas...

Ballroom stories nám v přehrávačích přistáli v roce 2007 a od té doby se tento chlapík z Vídně odmlčel, až to vypadalo, že možná i nadobro. Naštěstí se tak nestalo a v přehrávačích může rotovat album další. Nutno dopředu říci, že dost vydařené. Waldeck trochu pozměnil styl a ke svému downbeatu a trip-hopu přidal i cosi, co by šlo snad nejlépe popsat jako zfetovaný spaghetti western. No jo, divné pojmenování, ale podle mě dost trefné. Trochu si to představte jako elektronickou formu soundtracků k Leoneho westernům.

Ideální hudba na relax po/před nějakou party. Je tu všechno, tango reggae, pop.... western.Usmívající se

Kam dál