Už je tady zas (Er ist wieder da) 2015

25. září 2016 v 10:22

Film Už je tady zas vznikl podle stejnojmenné knihy Timura Vermese. Ve zkratce popisuje život nejoblíbenějšího nacistického diktátora - A. Hitlera - v roce 2014. Stalo se totiž něco nemožného, Hitler se ze svého bunkru - krátce před smrtí - jaksi na obláčku mlhy (která teda připomíná hlavně smrdutý pekelný dým) přesunul takřka do současného Německa.
A že se nestačí divit.

Pryč jsou doby pyšného a rasově unifikovaného Dojčlandu, nebohý Adolf se potácí v krásném, moderním multikulturním městě (kam se poděli všechny ty trosky po Rusácích, kde jsou vidět zbytky řádění židobolševických hord?) a zprvu vůbec nechápe, což je celkem pochopitelné, 70 let je prostě dlouhá doba. Ulice lemují stánky Turků (vůbec těch je tu nějak moc, došlo snad ke spojení s Osmanskou říší...? - klade si Dolfi otázku), nikde není znát patřičná nacionální hrdost a lidé vůbec nezdraví tím správným zvednutím ruky. Podivný svět.

Nebyl by to ale Hitler, aby se v něčem takovém po chvíli nezorientoval a nezačal z toho těžit.

K filmu jsem přistupoval jako k poněkud zvláštní komedii, což zhruba do její polovičky také tak funguje. Některé momenty jsou skutečně zábavné (Adolf si zřizuje mailový účet, či třeba když je šokován přítomností hloupých pořadů v televizi), ale s postupující minutáží snímku se vkrádají nepříjemné otázky a tak trochu i obavy. Scény, kdy Dolfi potkává na ulicích korzující lidi a vstupuje s nimi do vzájemné interakce, totiž nejsou nijak vedeny scénářem. Z řečí kolemjdoucích se určitě vybralo jen to, co bylo zajímavé a šokující, nicméně poznámky některých lidí stran toho, že "té demokracie je u nás až příliš a že by to někdy chtělo někoho silného, kdo řekne stop", to se neposlouchá zrovna příjemně...

Adolf Hitler nám tak opětovně vstupuje do světa, v němž jsou lidé do jisté míry rozčarováni z politiky a náchylní k poslouchání nějakého silného vůdce, který rozhodne za ně a vyvede je z krize (ať už se jedná o krizi skutečnou, nebo jen umělou). Jistě, židovská rétorika se už nenosí, ale najít si nějakou jinou menšinu není moc náročné. Závěrečná scéna s pochody neonacistů a z demonstrací Pegidy, jež Adolf glosuje slovy "s tím můžu pracovat" zanechavájí z filmu, který jsme možná neoprávněně považovali za komedii, ztuhlý úsměv na rtech.

Kdepak, Hitler se nemusí vracet, on totiž nikdy neodešel.
 

Ozbrojování občanů

Asi nebude moc překvapivé, když napíšu, že téma snadnějšího ozbrojení občanů ČR je docela palčivou otázkou, která je takříkajíc "na pořadu dne". Ono se stačí třeba podívat i na probíhající volební kampaň (a u nás je prakticky jedno kam se volí, témata vznikají dle aktuální nabídky a moc nemusí sedět s agendou úřadu kam volba směřuje), kde dominuje téma bezpečnosti. I taková sociální demokracie slovy pana hejtmana Petery tvrdí na volebním plakátě, že "bezpečnost je na prvním místě". Ano, je to důležité, nicméně mám dojem, že náš kraj pálí i jiné problémy než je bezpečnost (například zábory zemědělské půdy).
Na bezpečnost se asi lépe slyší.

Byly časy, kdy jsme si té bezpečnosti užili až přehršel. Dokonce policie sama byla veřejnou bezpečností (a místní vtipálci jejich vozy překřtili na výjezdní auta třídy pátá bé). V éře po 11. září ale bezpečnost znovu nabyla na významu, i Evropa si prostřednictvím svých občanů uvědomila, že může být zranitelná. Tedy ne že by předtím zranitelná nebyla, zkuste o tom třeba něco říkat pozůstalým po útocích IRA, Rote Armee Fraktion, apod.
Možná spíše než o bezpečnost jako takovou jde o ten pocit bezpečí, který máme. Osobně si totiž myslím, že žiji ve světě, který je v mnoha ohledech bezpečnější než ten mých rodičů a prarodičů (neprobíhá světová válka, ani jaderná krize podobná té v Karibiku). Takže tak.

Sílícímu hlasu po vyzbrojování občanů z části rozumím (jako reakci na něco, co mě děsí), ale moc jej nepodporuji. Bezpečnost se dá zajistit různými způsoby, v zásadě se lze spolehnout:

a) na moc státu, kterému trpělivě odvádíme daně (tedy většina z nás, ta menšina, která má to štěstí a odvádí v daňových rájích se asi nedá úplně počítat), což je na první pohled fajn, ale bůhví kam ty peníze vůbec jdou, zda se za ně opět nepořídí nějaké podivné trenažery a padáky, které budou následně shledány nekompatibilními se současným stavem armády (o které navíc dost lidí pochybuje, zda je vůbec bojeschopná),

b) sám na sebe (popř. na své blízké), což provedu jednoduše tak, že si nakoupím nějaký kvér a munici.

Postoj k a) a b) do velké míry koresponduje s politickým přesvědčením dotyčné/ho. Pokud tedy někdo už od útlého věku nasává myšlenky von Hayeka, či má pocit že stát (systém/režim/bůhvíco) jej zradil, pak je inklinace k jednomu z bodů celkem jasná. Ono se pak sice dá diskutovat (všichni jsou přece pro diskusi), ale ty názorové příkopy už jsou za ta léta kopání natolik hluboké, že asi jen ve velmi nepravděpodobné situaci může dojít k tomu, že někdo změní svůj názor. Otázka ozbrojování/odzbrojování obyvatel je pak jedním z těch bodů, na které výborně platí výše napsané.

Já osobně jsem ke zbraním nikdy velký vztah neměl. Jistě, hrál jsem si plastovými a cínovými figurkami vojáčků a pořádal megalomanské bitvy, ale to tak asi trochu k dětství patří. Pokud nepočítám starou halapartnu na půdě a několik kuchyňských nožů, tak jsme doma nikdy zbraň neměli a asi nás ani nikdy nenapadlo si nějakou pořizovat. Koneckonců, pero je přece mocnější meče, ne? Usmívající se Nicméně i tak docela chápu lidi, kteří si myslí, že po pořízení střelné zbraně se budou cítit bezpečněji. Ta jistota, že nejste zcela bezbranní je určitě dobrá. Já se ale spíše obávám vedlejších následků, které něco podobného může mít. Nechci zpochybňovat právo člověka v souladu s platnými zákony pořídit si zbraň, ale jsou situace, kdy doufám, že lidé jdoucí kolem mě mezi ně nepatří. V této souvislosti si třeba vzpomenu na nedávnou "střelbu" v Hodkovičkách, či na akci s invazí DAESH potrhlého docenta Konvičky. Osobně znám dost lidí, kteří jsou ve svém jednání zbrklí a unáhlení. Jednoduše napřed konají a poté teprve domýšlejí následky. Představa, že by někdo v podobných situacích, které jsou zmatené a nepřehledné, vytáhl zbraň a začal si zajišťovat vlastní bezpečnost, by pravděpodobně vyústila ve velké krveprolití.

Možná přeháním, ale představa, že lidé kolem mě mají u sebe sřelné zbraně a mohou jakkoli zareagovat na v podstatě nevinnou situaci (třeba nějaký akčněji pojatí flash mob) mě naplňuje neklidem a necítím se v té chvíli úplně bezpečně. Zvyšování bezpečnosti může paradoxně vést i k nárůsti nebezpečí.

Samozřejmě chápu, že všichni lidé nejsou Mirky Dušíny naší doby a někdy musí být použito represí a asi i těch zbraní. Ale i to má podle mě svoji míru. Já osobně moc nechci žít ve světě podobnému tomu z filmových westernů, kde si člověk po požití většího množství alkoholu jde své problémy vyřídit s koltem v ruce.
Nechci upírat občanům právo pořídit si zbraň, nicméně ti lidé by měli vědět jak a kdy zbraň správně použít a samozřejmě i jak ji doma zabezpečit a uschovat.
A to každý podle mě nezvládne.

Charlie Beats - Clouds (2016)

15. září 2016 v 7:43 |  Hudba z ouška do ouška
Charlie Beats je snědý a vlasatý pán ze Sicílie (z města Sicicly), který se občanským jménem nazývá Adriano Alecci a v hudební branži se jako DJ často věnuje stylům jako je třeba deep house, či progressive trance. Deska Clouds z letošního roku je však více v rytmu pomalejších motivů s prvky ambientu.


Docela mám rád koncepčně pojatá alba. Líbí se mi, když se na pozadí line něco jako příběh. Nevýhodou je, že jednotlivé skladby pak nejlépe působí právě v onom celku. Tady takový problém nemám. Cesta na Mars je poutavá i v instrumentálním podání, navíc dost často jde do velmi příjemného retra, což mi přijde k tématu dost vkusné, protože zlatý věk dobývání vesmíru (první lety Apollo, atd.) jsou už dávno pryč a na bombastické návrhy kolonizace jiných planet pomalu sedá prach.


Deska se mi poslouchala moc dobře, snad za to může její zvuk, který mi místo evokoval francouzské Air, snad celková retro atmosféra, možná i pohodová stopáž, která činí jen něco přes 30 minut (ideální na cestu do práce). Pro mě se prostě celkově jedná o výrazné pozitivní desku prakticky neznámého projektu, což její cenu v mých očích ještě zvyšuje.
 


Politické neziskovky

Nadchází doba dalších voleb, což v realitě ČR znamená jistá specifika, bizarností kampaní počínaje a nastolením témat, která třeba s podstatou typu samotných volbech (volby do kraje a části Senátu) moc nesouvisí, konče.
Ale což, ono to asi není jen české specifikum.

Všiml jsem si volebního plakátu jednoho lehce obskurního hnutí (nebo bloku, teď nevím), který požaduje "žádné peníze pro politické neziskovky."

Na jednu stranu jsem rád, že se zdo docílilo většího levelu a autor textu je schopen odlišovat neziskovy a nenadávat jim tak en bloc. S trochou naivity věřím tomu, že až na několik velmi sobeckých jedinců by snad existence organizací, které pomáhají například zdravotně postiženým začleňovat se do společnosti, nemusela vadit. Krásným příkladem je třeba Ramus, který podle mého názoru dělá kvalitní a záslužnou činnost, plus navíc každoročně pořádá prima běžecký závod, což je možná víc než dělá nějaké politické hnutí.

Zajímavá je ale také ta vazba "politická neziskovka". Ona se totiž vkrádá otázka, zda neziskovka totiž může být "nepolitická". Politika v širším významu totiž znamená i úpravu vzájemných vztahů mezi lidmi spojenou s tématy, kterým se věnují. Začlenění vozíčkářů do společnosti tak může nakrásno být rovněž politickou záležitostí.

Ono vůbec to - místy až "klausovské" - zbrojení proti neziskovkám mi přijde trochu mimo. Chápu, že někomu leží v žaludku, ale na druhou stranu jen málo organizací v zemi je pod takovou kontrolou financování jako právě neziskovky. Lidem v neziskovkách nepřistávají - až na drobný výjimky - každý měsíc na účtě zrovna horentní sumy. Pokud už někdo chce do neziskovek tepat a upozorňovat na zbytečnost prostředků do nich vynaložených, nechť si vybere třeba ty, které peněz "požírají" nejvíce. Na prvním místě totiž najdeme Fotbalovou asociaci ČR pana Pelty a Českou unii sportu. Ročně dají obě tyto organizace dohromady bezmála půlmiliardy z veřejného rozpočtu. O kontroverznosti některých postav a jejich napojetí na politické síly, popř. na různé podivné propletence a střety zájmů v případě FAČR a unie sportu asi netřeba sáhodlouze diskutovat.

Jenže ono je prostě snazší vzít si na paškál někoho jiného. Fotbal je populární a sportovní akce v podobě MS, OH, atd. podporují sebevědomí obyvatel. Tam už se nějaké korunky ztratí, že...

Kam dál