Wolf Alice - Visions of a Life (2017

10. listopadu 2017 v 18:44 |  Hudba z ouška do ouška

V roce 2015 Wolf Alice ohromili hudební svět svým skvělým debutem s názvem "My Love Is Cool". Bylo to hodně zajímavé album, které dokázalo velmi dobře kombinovat citlivé a pomalé písničky s těmi pěkně říznými. Druhá deska "Visions of a Life" z letošního roku kráčí ve stopách slavného debutu a je tak jeho velmi důstojným nástupem, což je jedině dobře, protože kapel, které po nadějné první desce velmi rychne pohasnou známe dost a dost.


"Visions of a Life" mi dokonce přijde ještě o něco hudebně pestřejší než jeho předchůdce. Ellie Rowsell a spol. tak posluchačům představují "shoegaze" jako z počátku devadesátých let (jedná se o skladbu Heavenward), kdy máte skutečně neodbytný pocit znovu se ujistit pohledem na CD (nebo na displej mobilu) o tom, že jste si nepořídili nové album Slowdive, ale že to jsou skutečně ti Wolf Alice, kteří na další skladbě dokážou přepnout do pěkně divoké "Yuk Foo". Ano, jsou to oni. Smějící se

"Visions of Life" tak představuje pořádnou směs "indie kytarovek", "shoegaze", "folku", ale třeba i "noise rocku". Hodně zajímavé, hodně pestré a ... hodně dobré.
Někde jsem četl, že Wolf Alice původně zamýšleli být folkovou skupinou. Zní to možná trochu divně, ale když si jejich alba poslechnete jen trochu pozorně, tak mi asi dáte za pravdu, že ta folková složka tam je hodně přítomna. Minimálně jejich texty jsou docela zajímavé a netvoří jen jakousi "slovní výplň" ke kytarám a některé skladby znějí vyloženě tak, že si je možná v klidu i můžete zabrnkat u táboráku (např. "After the Zero Hour").

"Vision of Life" je jednoduše vynikající album, které jen dodává odvahy těm, kteří tvrdí, že v Británii se momentálně lepší kapela nepohybuje.
 

Četa 317 (1965)

4. listopadu 2017 v 11:07 |  Filmové recenze

Válka v Indočíně je zajímavým a z filmařského hlediska možná i trochu opomíjeným konfliktem. Což je podle mě velká škoda, protože i pro nás Čechoslováky (respektive Čechy a Slováky) je to konflikt, kde bylo největší bojové nasazení našich hochů od druhé světové války. Pravda, sloužili v cizinecké legii, což bylo z hlediska tehdejších československých zákonů dost přes čáru, ale stejně...

Před několika lety jsem četl skvělou knihu Ladislava Kudrny s názvem "První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta". Autor v ní dokázal velmi poutavou formou upozornit na u nás upozaděný ozbrojený konflikt a skvěle přiblížil tamní atmosféru. Film Četa 317 (z roku 1965) jde v podobných stopách, nesnaží se o nějakou patetickou glorifikaci válečných hrdinů, nesnaží se ani o adoraci války jako takové a testosteronu vojáků. Ve své podstatě je tak protiválečným filmem, který samotný konflikt zobrazuje náležitě syrově a realisticky. Podle mého skromného názoru by dost prospělo, kdyby si z podobných snímků vzaly příklad i velkorozpočtové válečné akce zejména z Ruska a Spojených států (na které se podle mě moc dívat nedá).

Snímek Četa 317 je víceméně autorským dílem Pierra Schoendoerfferera, který je autorem knižní předlohy, režisérem a pro tento film napsal i scénář. Velmi důležité je určitě také to, že Schoendoerfferer byl sám veteránem tohoto válečného konfliktu (působil jako armádní kameraman a byl také u známé bitvy u Dien Bien Phu). Ve výsledku se tak díváme na velmi realisticky působící vojenské drama, které ještě umocňuje černobílá kamera do té míry, že divák místy může mít dojem, že sleduje nějaký válečný dokument, nebo skutečnou "battle footage". Zde skutečně není čas na falešné hrdinství a na kýčovité proslovy nad umírajícími kamarády…

Příběh sleduje osudy čety, která se na samém sklonku konfliktu pokouší probít ke svým vojenským liniím. Strastiplnou pouť s divizí Vietminhu v zádech můžeme sledovat spolu s mladým velitelem (který je v Indočíně teprve několik dní) Torrensem a jeho podřízeným Willsdorfem (Bruno Cremer, ano ten Bruno Cremer, kterého asi budete znát jako filmového Maigreta), což je naopak velmi zkušený voják, veterán z tažení wehrmachtu do Ruska.

Jen tak pro zajímavost, natáčeno bylo v Kambodži (ve vedle ležícím Vietnamu totiž probíhala válka, tentokráte "Druhá vietnamská" za přítomnosti vojáků US Army), jen několik let předtím než se tam moci chopil Pol - Pot.
Podobných filmů z tohoto válečného konfliktu je bohužel jako šafránu, jen tak z hlavy mě napadá pouze "Dien Bien Phu" (od stejného autora) a československý Černý prapor.

Státní vyznamenání

Včera pan prezident - slunce naše jasné - rozdal nebývale štědrou sbírku státních vyznamenání. Koneckonců proč ne, republika (pokud bereme současnou zemi jako nástupnický stát) slaví krásné 99. výročí. Mám však několik návrh, jak důstojně oslavit tu blížící se stovku.

Pan prezident včera velmi trefně poznamenal, že je při rozdávání vyznamenání a podobných atributů důsledně vnímat také to, kolika lidem daný člověk například na poli kulturním přinesl radost a štěstí do jejich jinak třeba prázdného života. Takových lidí může být tisíce, ba snad i miliony. Pokud s tím nějak nesouhlasíte, tak jste jednoduše závistivec, který nic nedokázal. To je jasné, kulturní osobnosti si od nějakých kritiků rozvracet nenecháme!

Dovolil bych si tedy touto neotřelou cestou panu prezidentovi doporučit, aby propříště zvážil vyznamenat třeba takovou Jarču Zikánovou. Jarča byla fajn holka, žilá prý velmi zdravě, což by se panu prezidentovi, který se samozřejmě sám také těší dobrému zdraví, mělo líbit, dokonce na to měla jakousi zdravotní knížku, kterou stařičké rakouské mocnářství vydávalo všem těm různým "helmbrechtnicím" a "cajdrnožkám".
Jsem bytostně přesvědčen, že tyto dámy dokázaly potěšit celé zástupy lidí (pravda, jen mužů, ale což, aspoň to naštve podvratné "džendrové" živly!), kteří odcházeli zcela (u)spokojeni. Přitom to povolání nebylo úplně snadné, vzpomeňte jen na takovou Otylku Vranskou, která jej dokonce zaplatila životem! To už se dostáváme zhruba na úroveň jiných nebezpečných povolání, jako jsou třeba hasiči, nebo investigativní novináři!

A já se ptám, pane prezidente, nejsme to jako společnost těmto velkolepým děvám dlužni? Vždyť je to vyložený výsměch do nebohých tváří všech těch tvrdě pracujících Tonek Šibenic, Černých Már, apod., které v potu krve dělaly poctivě svoji práci a obveselily tak určitě ještě větší počet jedinců než pan Troška se svými sofistikovanými komediemi.
Uznejte, že můj požadavek lze požadovat za zcela oprávněný.

A když ne, tak na to půjdeme po "espéďácku" formou referenda, to je teď přece velmi populární!
 


Trio poznámek k volbám

Posledních několik dní se trochu snažím filtrovat informační lavinu ohledně voleb. Je toho skutečně moc a například v hlavním městě se jen těžko dá intenzivní volební kampani uhnout. Přesto si dovolím nabídnout trio osobních postřehů.

1) Kdyby se vyhlašovalo pomyslné dno volební kampaně, tak by se určitě vyskytlo hned několik vážných adeptů o tuto trofej. Zlatou medaili za mě ale bere (a to s velkým náskokem na konkurenci) pan Tomio Okamura a jeho hra "Okamurův domeček". Něco tak hloupě trapného se jen tak nevidí. Já - jakožto velký fanda stolních deskových her - jsem tedy už hrál ledacos, ale podobně intenzivní pocit trapnosti při pohledu na hrací plochu se mi ještě nepoštěstil. Bohudík. Určitou polehčující okolností může být, že i samotné "volební noviny" (v nichž se tato "gamesa" nachází) stránku po stránce čtenáře připravují na budoucí šok.

Hlavně se pak smějmě Slovensku, že nějaký Kotleba tam získal 8%...

2) Celebrity lákají na volby, rozjela se se kampaň s názvem "Tvoje poprvé". Klus, mladej Mišík a spol. tam samozřejmě hrozně vtipně glosují "své poprvé", tedy jako samozřejmě volební poprvé, ale jinak je to pochopitelně triviální dvojsmysl, který je stráášně vtipný a všichni přece víme, že? Mrk, mrk. Přesně ten druh sofistikovaného humoru, který tu chybí...
No a pak to stylizace voleb jako něčeho, co je přece hrozně sexy. Není. Volby fakt nejsou sexy, jsou o dost nudném a zdlouhavém studování souvislostí vnitropolitických i zahraničněpolitických vztahů, komparatistiky a spousty dalších věcí. To fakt není kdovíjak sexy (pokud nemáte patřičnou úchylku). Naopak, onen "sexy přístup" vede k prvoplánově volbě na základě "imidž" nějakého politického subjektu, popřípadě na základě momentálních emocí a "cool" rozpoložení.
A tohle fakt chceme?

3) Volební speciály na ČT24 bývají zpravidla docela dobré. Fajn to ale přestává být v momentě, kdy redakci nenapadne dělat nic jiného (asi z nedostatku aktuálních dat) než vydat se do nějaké ZŠ, kde volí jeden starý a nemocný muž, který je shodou okolností zrovna prezidentem země. Kamera v přímém přenosu sleduje tohoto potácejícího se geronta, kterak míří k volební komisi, utrousí jakýsi humor a pak jej opětovně sleduje na cestě k plentě a následně před zvídavý mikrofon redaktora, který klade otázky, na něž se toho rozumného odpovědět moc nedá.
Veřejná službo, no tak...

Kam dál