Martin McDonagh - Osiřelý západ

19. března 2017 v 10:57 |  Recenze knih
Martin McDonagh je úspěšným autorem mnoha divadelních her (za všechny jmenujme třeba jenom Pana Polštáře), který má dost zajímavou image. Koneckonců jen málokterý dramatik o sobě prohlašuje, že hry jiných autorů prakticky nesleduje a že by úplně nejraději psal pro filmy (což se mu koneckonců také povedlo). Zajímavý člověk.


Číst hru Osiřelý západ je tak trochu jako sledovat Tarantinovy filmy. V první fázi si nejste jistí, zda se jedná o prachsprostou prču, či zda autor rozehrává nějakou sofistikovanou intelektuální hru. A stejně tak jako si intelektuální obec vzala zprvu za své film Pulp Fiction, tak i McDonagh byl podobně glorifikován.
Jenže co když si "jen" dělá tu prču? A záleží vůbec na tom? Asi ne. A bůhví, zda ta jakoby novozákonní dějová linka měla ve hře vůbec nějaký hlubší smysl.

McDonagh představuje svérázný pohled na irský venkov dovedený trochu do extrému, z něhož vychází najevo, že tamní místo (Leenane) je dost depresivním kouskem světa. Právě při kombinaci drsného příběhu a černého humoru nachází Martin McDonagh svůj pomyslný taneční parkem, na kterém rozehrává breakdance. Nutno říci, že navíc dost povedeně. V celkovém pohledu ty stupidní dialogy postav dávají jakýsi smysl a vytváří zajímavý dojem (který musí být na jevišti asi hodně znát, leč já to neviděl - jen četl). Není tedy divu, že sem doslova jako "prdel na hrnec" sedí pochmurně temně humorně depresivní ilustrace Nikoly Čulíka.

Martin McDonagh je svéráz a je tomu tak jen dobře. Je také jasné, že Osiřelý západ nesedne každému, ale upřímně - hry o kterých lze říci, že by mohly sednout každému bývají pak ve výsledku docela plytké.

Coleman: Pamatuješ, jak z tebe Pato Dooley tehdy málem vytřískal duši, když mu bylo dvanáct a tobě dvacet, a ty ses nikdy nedozvěděl důvod proč? Já znám ten důvod. Řek jsem mu, že jsi o jeho mrtvý mámě prohlásil, že byla fousatá děvka.
Valene: Pato Dooley do mě, ty vole, mlátil dlátem, Colemane, málem jsem do prdele přišel o oko!
Coleman: Myslím, že Pato musel mít svou matku rád, nebo tak něco...
 

Scrobbling

V době kdy jsme doslova posedlí sestavováním různých statistik si třeba online vedeme peněženku, máme aplikaci na pití piva (pivníček, či jak se to jmenuje) a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby existovalo i něco na evidenci vlastní stolice. Nepřekvapí pak, že už od roku 2005 je tu k dispozici internetové rádio a sociální síť pro milovníky hudby zvaná last.fm. Pro mě je to taková srdcovka, koneckonců se jedná o první sociální síť, kterou jsem kdy používal, to je podobně významné jako ... třeba jako první pivo.

Úžasnou funkcí last.fm je audioscrobbling. Trochu těžkopádný anglický výraz, který by snad šel přeložit jako "přehrávání skladeb", kdy se vám do last.fm deníčku zaznamenávají přehrané písničky (a je v podstatě fuk, zda si je pouštíte z pc v mp3, mobilu, přes spotify, apod.). Ono je pak docela fajn si třeba po několika letech sednou a podívat se, co jste to za ten rok vlastně poslouchali. Někdy je to docela překvapivé. Takovým plusem na okraj je, že last.fm vám doporučuje i další hudební interprety dle dosud naposlouchaných skladeb (jo, někdy to trochu drhne) a pro fanoušky hrabání se ve statistikách vytváří rozličné žebříčky.

Každopádně se ale jedná o funkci, která se nezdá jako extra významná, nicméně když to z nějakého důvodu nejde, tak vás to třeba může trochu mrzet. Teda mě to aspoň trochu mrzí.
A těch možností kdy to nemusí jít je tedy habaděj...

Já v současnosti asi nejvíce hudby poslouchám na mobilu, člověk aspoň s sebou nemusí nic moc tahat, což zejména oceníte když jste dost často na cestách (a to jsem). On je s mobily a last.fm však trochu problém, když jsem měl mobil od Sony, tak tamní přehravač (a v podstatě každý jiný) nějak nebyl kamarád s last.fm scrobblerem, který zprostředkovává přenos. Bylo tedy potřeba cosi doinstalovat (což nedělám moc rád, neboť co si budeme povídat, čím méně toho do telefonu dáte, tím je to zpravidla svižnější). U současného přístroje od Huawei je to ještě horší. Ne a ne se s last.fm kamarádit. Procházet různé internetové diskuse a "FAQ" s tím, jak daný problém řešit se takřka stalo mým koníčkem.

A vůbec je zajímavé, že má potřeba problém s last.fm vyřešit je palčivější zejména v momentech, kdy bych měl dělat něco skutečně důležitého :-).

Václav Kaplický - Gornostaj

11. března 2017 v 14:21 |  Recenze knih
Gornostaj Kaplický rozepsal v hrubých obrysech patrně ještě během svého pobytu v Rusku a dokončil jej počátkem dvacátých let ve stále ještě zbrusu novém státu jménem Československo. Lehké a pohodové čtení to ale rozhodně není už jen proto, že sám Kaplický (jehož autobiografií Gornostaj do jisté míry je) to snadné moc neměl.

No jo, když ono v jasavém opojení první republiky hrdiny legionáři máte v úmyslu vydat knihu, která na toto pojetí do velké míry hází nepříjemný stín, tak se asi s dobrou nepotážete. Kniha tak mohla spatřit oficálně světlo světa až v prosinci roku 1936, to už masarykovsko-benešovské republice nezbývaly ani dva roky života...

Přiznám se, že Kaplického styl psaní je mi celkem blízký, četl jsem povedené vyšetřování zmizení židovské dívky v "Nalezeno právem" a monstróznost obřího procesu na úsvitu třicetileté války v díle "Veliké theatrum". Pohříchu jsem neměl tu čest si potkat se slavným "Kladivem na čarodejnice" jinak než na stříbrném plátně, ale tak už to prostě někdy mám. Raději čtu ta méně známá díla. Leckdy to o autorovi poví daleko více. A že tedy Gornostaj může vyprávět.
Jak už jsem naznačil výše, jedná se do velké míry o autobiografii. Kaplický však o sobě přímo nepíše. Doslova vzato nepíše o nikom. Kniha nemá žádného hrdinu, jen tu a tam se objeví jména postav zobrazující určité útržky Kaplického vzpomínek na (ne)kamarády. Dalo by se tak říci, že hlavní postavou je legie jako taková.

Na stránkách knihy nás Kaplický provádí různými peripetiemi, kterými procházeli vojáci zajatí na haličské frontě, kteří se přes děsivé podmínky zajateckých táborů přeplněných nemocných s úplavicí dostali do československých legií na východní frontě.
Legionáři jsou dodnes vnímáni jako ostrůvek demokracie a humanismu v šíleném zmatku ruské občanské války. Kaplicky samozřejmě legiím veškeré zásluhy neodebírá (sám byl legionář, účastník bitvy u Zborova, z legií ale pak vyloučen), ale snímá z nich v této knize svatozář a v podstatě tvrdí, že toto možná platí pro roky 1917 a 1918, nicméně pak se z legií stávají prakticky stejně bezcitné oddíly jako jsou třeba rudí bolševici, či Kolčakovi vojáci.

Pravda, doba to byla hodně zmatená. Jsem dalek toho Kaplického soudit, nabízí se sice otázka, zda si pod vlivem revolučních myšlenek nepředstavoval tu armádu až přespříliš naivně, nicméně během četby jsem motivaci bezejmených postav chápal a souznil s nimi. Legionáři bojovali proti Rakousku a Německu, po podepsání míru bylo jejich prioritním zájmem dostat se na francouzskou frontu (popř. dostat se domů do svobodné vlasti), ale tyto snahy jsou rozmělněny zákulisními politickými boji, kdy se s legionáři operuje jako s jedotkami, které je třeba nasadit proti bolševikům a zkusit tak ovládnout Moskvu.

Kaplický v knize Gornostoj velmi dovedně a sugestivně zachycuje rozpory uvnitř legií mezi dobrovolci, kde ne každý se srovnal s přetvoření v podstatě dobrovolnické armády na klasické vojenské těleso, které bojuje za zájmy, jež s tím prvotním entuziasmem už mají jen málo společného. Je pak na každém čtenáři jaký obrázek si o událostech udělá.

"Tahle tedy končí naše sláva", praví po dlouhém mlčení důstojník. "Jaká sláva", odpovídá mu důvěrník bez nejmenší špetky úcty v hlase. "Nebili jsme se pro slávu. Bojovali jsme pro demokracii. Máme smůlu, že ji tu nikdo nechce. Buržoazie chce cara a ostatní lid bolševiky. Pro demokracii jsme jen my a s námi několik inteligentů. Zdá se mi, že se tu bijeme zbytečně,..."
 


Neanderthal - Lovci mamutů

Skupina neandrtálců je na tom dost bídně, poslední dobou není co žrát a nedávný mráz zahubil polovinu žen. S tou trochou základní verbální komunikace se poslední tři lovci kmene rozhodnou vyrazit na lov....

Stolní karetní hra Neanderthal - Lovci mamutů pochází z roku 2015 a je prvotinou našeho vydavatelství Fox In The Box. "Foxíci" si pro vydání zjevně vybírají originální (autorem je Sierra Madre Games Phila Eklunda), nemainstreamové projekty, což je určitě chválihodná snaha. Jen tak dál. Hra Neanderthal nás - jak už název může trochu napovídat - přivádí do doby před cca 45 000 lety do tzv. "kulturní revoluce" (ne, nemám na mysli tu v Číně), do doby setkání moderního člověka a neandrtálce.

Samotný prinicp hry je hodně zajímavý a nebojím se napsat, že i dost odvážný. Autor Phil Eklund byl po dlouhou dobu inženýrem v NASA a na jeho herním designu je to skutečně znát. Pravidla jsou jaksepatří hutná a neuvěřitelně komplexní. Ve hře je sice i dost velký prostor pro náhodu (takový "festival kostkového házení"), nicméně vůbec to nepůsobí nepatřičně. Co však může běžného hráče dost odradit je náročnost pravidel. Obvykle většinu lidí nahlédnutí do více než třicetistránkové pravidlové brožurky odradí. Když k tomu přičteme ještě to, že pravidla nejsou zrovna napsána "user friendly", tak můžeme být rádi, že Fox In The Box umístili na youtube velmi dobré instruktážní video...., má asi hodinu (to jen tak pro představu). Ne, Neanderthal není hrou úplně pro každého, nicméně když se pravidly prokoušete, tak se vám naskytne úžasný herní svět, který podle mého názoru nemá moc obdoby.

Autor hry Eklund vzal myšlenku ze svého předchozího projektu "Grónsko" (a to dokonce do té míry, že obě hry lze úspěšně zakomponovat do sebe) a narouboval do ni působivý pravěký svět. Hra samotná obsahuje relativně dost herních mechanismů a průměrné hraní se tak protáhne cca na 60 - 90 minut (bez listování pravidly v počátečních partiích). Čas ale plyne jako voda a nestačíte se ani rozkoukat a hra vás až nebezpečně pohltí. V tu chvíli se přistihnete, že dost prožíváte příběhy lidí svého kmene, jejich boj s počasím a s pravěkou megafaunou. Když pak přijde velká zima a vy si musíte vybrat kterého ze svých stařešinů obětujete, protože vaši lovci nedokážou zajistit potravu pro všechny, tak je vám jich až líto. Nezřídka se stává, že kmen svoji cestu dějinami nezvládne, zamrznou mu loviště a poumírají všichni členové. To vše jsou velmi silné momenty, během nichž si uvědomíte, že ve hře samotné vlastně ani nejde o to porazit svého soupeře (hra je určeno pro 1 - 3 hráče, takže lze hrát i sólo proti mechanismu hry), ale prostě si hru jaksepatří užít.

Taková perlička na závěr, na konci pravidlové brožurky najdeme poměrně obsáhlou esej Phila Eklunda o smyslu slov v lidské historii a o možné úloze ženy v pravěké společnosti. Eklund vychází ze současných teorií o vzniku jazyka a jeho smyslu pro formování moderního člověka a hráčům je tak v podstatě nenásilnou formou (hrou a chytrými poznámkami "pod čarou" v pravidlech a na kartách) předává. S trochou nadsázky se tak hra Neanderthal - Lovci mamutů stává šikovnou vzdělávací pomůckou. To rozhodně není málo. Ta malá krabička totiž šikovně klame tělem a nachází se v ní hodně dobrodružství.




Kam dál