Lost Horizon (2010)

Neděle v 11:32 |  Počítačové hrátky
Když jsem byl malý kluk, tak do kin krátce po revoluci dorazil Indiana Jones a chrám zkázy. Byl jsem na tom. Ohromující! Pak jsem to po letech viděl znovu a byl trochu rozčarován, protože film mě už zdaleka nebavil tak, jako v dětství. Přesto jsem si v sobě uchoval takovou příjemnou vzpomínku.
No a právě tu hodně rozzářila počítačová hra od Animation Arts s názvem Lost Horizon.


Pokud se necháte něčím inspirovat, tak jsou možné dvě cesty. Jít cestou pouhého plagiátu (někdy to zabírá), nebo se pokusit vzdát čest legendě. Lost Horizon se vydává - díkybohu - cestou druhou. Je jasné, že inspirace filmy a hrami s tematikou Indiana Jonese je zřejmá, ale přijímá to, dokonce si z toho občas udělá pěknou legraci. To se cení. Přístup k látce zvládli tvůrci na jedničku.

Hra nás zavádí do Hongkongu třicátých let, ale jak to v podobných příbězích už bývá, tak se člověk podívá leckde :). V podstatě se jedná o klasickou "point and click" adventuru, která kombinuje v zásadě logické sbírání a používání předmětů s několika herními "puzzly". Jejich náročnost je podle mě pro většinu hráčů celkem v pohodě. Osobně se mi nikdy nestal delší zákys. Pokud jsem už místy nevěděl kudy dál, tak stačilo projít ještě jednou lokaci a všimnout si dosud opomenutého předmětu, apod. Tady se také zadařilo.
Velmi zajímavou věcí je (i když možná už to bylo použito v jiných adventurách od tohoto studia) možnost přepínat mezi postavami. To se zejména v závěru hry dost daří a hře to tak dodává super atmosféru.

Hra je rozdělena do celkem sedmi kapitol, z nichž jako nejpovedenější mi přišla ta, která se odehrávala v nacistickém Německu během olympijských her v Berlíně. Olympijské hry a tajemný hrad plný nácků. Co chtít více?

Osobně tedy hru doporučuji všem milovníkům klasických adventur, i když u nich tak nějak předpokládám, že už o ni bezesporu slyšeli :). Cena se v současnosti pohybuje pod 200 korun.
 

Ledňáčci

Kdepak, netoužím psát o "Alcedo atthis", ani o muži "ve znamení ledňáčka" (tedy o Václavu IV.). Ledňáčci je termín, který se úzce váže k současnému měsíci - tedy lednu.

Však to znáte, konec roku s sebou přináší s sebou přináší různá předsevzetí a závazky do roku následujícího, mnoho z nich se týká ryze praktických věcí, jako je například, "začít cvičit", "zhubnout", apod. Kdo z vás to nikdy nezkusil, že? :) Různé posilovny a sportovní areály se tak v lednu pravidelně plní lidmi, kteří tak vstupují na pro ně zatím většinou nepoznaná místa, kde usilují o naplnění silvestrovských přání. Jak už to ale obvykle bývá, tak většina z nich dlouho nevydrží a o splnění slibu se pokouší tak maximálně po ten leden - od toho tedy "ledňáček".

Také jsem si stihl všimnout toho, že v lednu - kdy je tedy počasí obvykle dost chladné - na běžecké stezky vybíhá větší počet jedinců, z nichž celkem dost patří mezi začátečíky. Perou se s nástrahami přírody (náledí), se svým vlastním vysokým tepem i s odvahou vyběhnout ven mezi ostatní lidi. V únoru a březnu už spoustu z nich nikde nepotkáte. Ono se to se sportováním má většinou tak, že více než nějaké vrozené dispozice je zde důležitá "hlava" a vůle s určitou vytrvalostí.

Na druhou stranu je mi těch ledňáčků někdy upřímně líto. Sám znám ten pocit, kdy v lednu - v době největších mrazů - tu a tam zajdu do posilovny (když je hezky, tak by mě do té zpocené místnosti nedostali ani párem volů:)), protože venku toho moc člověk nenasportuje. Povýšené pohledy zdejších "štamgastů" skutečně nejsou něčím, co by člověka nalákalo k další návštěvě.

Prosím tak o trochu tolerance, každý v nějaké své životní etapě byl někdy oním "ledňáčkem".

Chartúm (Khartoum, 1966)

8. ledna 2017 v 11:51 |  Filmové recenze
Bývaly časy, kdy do kin nešla přehršel filmů, kdy vypravit se do kina s sebou obnášelo i nějakou tu skleničku (čehokoli) před nebo po snímku, kdy si do kin lidé brali sváteční oblečeí, protože to nebyla běžná situace, ale něco výjimečného, na co je potřeba se náležitě ustrojit.
Jistě, neplatilo to vždy a pro každého, ale asi chápete co tím myslím.
No a právě z takové doby je film Chartúm.
Tedy ne že by se v ní odehrával, ale byl v ní natočen, což je koneckonců pro kinematografii snad i směrodatnější.


U filmů zabývajících se nějakou historickou událostí je vždy problém v tom, že nemohou být striktně přesné. Výsledkem by byla pro valnou většinu diváků nekoukatelná nuda. Přiznám se, že ohledně povstání dervišů toho zase tolik nevím, což ale se nakonec ve výsledku ukázalo jako velké plus. Nevědomost bývá někdy sladká a dokáže tak filmový zážitek náležitě zpestřit.

Snímek působivě zobrazuje politické pozadí britské koloniální politiky v Egyptě a Súdánu. Hlavní postava - Gordon - v podání Charltona Hestona je nesmírně charismatickou figurou podobně jako Mahdí Laurence Oliviera. Výsledkem je střet dvou zarputilých a tvrdohlavých mužů, díky němuž se dnešní filmový divák může pokochat fascinujícími bitevními scénami, jaké se dnes už prakticky netočí (protože CGI). To vše vede k tomu, že film působí velmi přesvědčivě, celkem svěže s velmi dobrým tempem, takže dokáže zdatně sekundovat i dnešním snímkům a ve výsledku zaujmout i současné diváky.

Krásná kamera užívající si za dobrovodu stylové hudby nádhernou africkou krajinu, v bojových scénách přesunující se jakoby nad hlavu jedoucího koně proti čekající pěchotě, záběry plné slunce a písku na formátu Ultra Panavision 70,...

Ano, bylo to moc hezké pokoukání.

"I don't trust any man who consults God before he consults me." - Gladstone
 


Nejlepší hudební alba za rok 2016

6. ledna 2017 v 18:21 |  Hudba z ouška do ouška
"Rok se s rokem sešel" je jedna z oblíbených klišé frází, které se dají dobře nalepit prakticky ke každému lednovému textu a vzhledem k tomu, že na tomto virtuálním místě datluji písmenka už jedenáct let (ano, tehdy byl ministerským předsedou M. Topolánek a nějakou celosvětovou soutěž miss vyhrála jakási rodačka ze Slovenska) se mohu pohodlně vymlouvat na nedostatek dobrých jiných otevíracích vět.

Nejlepší trojici hudebních desek za uplynulý rok jsem si zvykl vybírat od přelomu roku 2008 a 2009. Můžete jej nalézt zde. Je to takové příjemné bilancování, které já osobně docením třeba až po několika letech, kdy si připomenu všechny ty příjemné hudební okamžiky, na něž se v té záplavě valících se alb bohužel někdy dost brzo zapomíná.
Navíc je to zážitek docela sentimentální povahy. A já trochu sentimentální určitě jsem :).

Tak tady jsou.


Labutí píseň známého hudebního chameleona. Neposlouchá se to snadno, ale úvod roku 2016 mám spojen právě s tímto albem (a konkrétně touto skladbou).


PJ si dlouhodobě udržuje kvalitu svých nahrávek, přesto předminulé album "Let England Shake" byla velká pecka, ba někteří dokonce toto album považují za úplnou špičku tvorby oné sympatické dámy. Může být (co člověk, to minimálně jeden názor :)), nicméně na loňskou deskou dokázala úspěšně navázat. Málokdo by to čekal. "The Hope..." je po všech stránkách vydařené album se silnými texty. Za mě osobně asi to nejlepší, co mi v roce 2016 rotovalo v přehrávači.


Klaus Waldeck nepatří zrovna mezi jedince, kteří by chrlili desky ven každý rok. Na svých nahrávkách si dává záležet a když už něco pustí ven, tak to obvykle stojí za to. Zvláštní pohodová hudba, která má v sobě mnoho prvků, ale já osobně bych ji nejlépe charakterizoval jako "zfetovaný spaghetti western" (i když to z úkázky výše asi tak nepůsobí). :)


Jen tak pro pořádek připomínám (protože vždy se najde někdo, kdo klade zvláštní a ještě podivnější dotazy), že se jedná o můj subjektivní pohled na hudební scénu roku 2016 a že pořadí alb v textu neznamená nějaký žebříček (prostě to jsou "jen" 3 desky, které mě z nějakého důvodu dost zaujaly).

A jaká je vaše "svatá trojice" uplynulého roku?

Kam dál