Stephen King - Dallas 63

Včera v 17:37 |  Recenze knih
To, že S. Kinga mám za dobrého vypravěče zajímavých příběhů, ví asi každý, kdo mě zná. Zároveň do jisté míry chápu ten určitý odpor k jeho osobě a je mi také jasné, že ty knihy prostě asi nelze doporučit každému, a to i při opakování dobře známého tvrzení, že S. King je jedním z komerčně nejúspěšnějcích autorů posledních 30 let.

No jo. Jednu věc ale musí na Kingovi uznat i jeho nejzapřísáhlejší odpůrci - navození retro atmosféry. Pokaždé když se s mistrem hororu vydávám na nějakou strastiplnou a děsivou pouť do minulosti (zejména pak když se jedná o přelom 50. a 60. let), tak mám velmi intenzivní pocit autentické atmosféry. Ten zahrnuje zdánlivě drobné maličkosti, ale ve výsledku působí velmi silně, a to dokonce tak, že i jinak velmi napínavou dějovou linku může místy zastíňovat. Minulost navíc - podle mě - King nevidí skrze nějaké zkreslující brýle (ať už růžové nebo černé). Na USA padesátých let oceňuje absenci stísňujících zákazů, relativně čistý vzduch, poctivé jídlo,..., ale zároveň si všímá negativních aspektů, které dnes víceméně patří do historického šuplíčku (otevřený rasismus, všudypřítomné kouření, apod.). No a přesně takový pocit jsem měl i při vkročení na půdu románu Dallas 63.

Velké plus u mě King má v tom, že využívá vlastní universum a "jeho" Dallas se v jedné části protne s fiktivním městečkem Derry známém z kultovní knihy To ("It"), v těch chvílích vše do sebe krásně zapadá a příběh pro znalce knihy obsahuje několik velmi příjemných narážek. Konkrétně pasáž se školníkovým otcem považuji za nejzdařilejší část knihy vůbec. Děj se poté přemisťuje do Dallasu a i když samotná zápletka s atentátem na J. F. K. (jak už koneckonců více než naznačuje obálka knihy v českém vydání) je velmi dobrá, tak části v Derry se podle mě nevyrovná.

King zde trochu vystupuje z role hororového spisovatele (není to koneckonců poprvé), Dallas 63 je více než horor sci-fi o cestování v čase se silnými romantickými prvky. King je navíc jedním z těch autorů, kde nějaké žánrové dělení postrádá hlubšího významu. I zde jsou děsivé pasáže (ano, zejména Derry), ale samozřejmě to není jen o nich. Dallas 63 je v podstatě "jen" dobře napsaný příběh o hledání lásky. Jo, až takhle banálně to může znít.

Čas strávený s touto knihou byl pro mě moc příjemný.
 

Umění vzdát se


Vzdát se není zpravidla moc snadné, obsahuje to totiž připuštění sobě (a někdy i okolí) vlastního selhání, nedokonalosti, takového vřídku na jinak dokonalém obrazu vlastního ega. To je bohužel něco, co leckteří lidé překonat nemohou.



Vzdát se je někdy teprve počátkem budoucího traumatu, stejně jako pro generaci mého dědy byla mnichovská kapitulace něčím, s čím se patrně nikdy do konce života zcela nevyrovnal. A i když na celou mnichovskou záležitost můžeme pohlížet zorným úhlem vítězů, tak ta trpkost tam prostě pořád zůstává.



Já osobně doufám, že něco podobného tzv. "mnichovskému traumatu" se mě snad nikdy týkat nebude, ale ne nadarmo se říká, že pokud člověk neřeší ty skutečně důležité životní otázky, tak si je sám udělá z něčeho podstatně méně důležitého. Tím něčím daleko méně důležitějším je v mém případě známý pražský maraton, možná největší běžecký závod v zemi. S tímto sportem už koketuji několik let, úměrně své výkonnosti navyšuji (respektive snižuji) tréninkové dávky a tak jsem si v září loňského roku řekl, "co zkusit maraton?". Proč ne, každý rok si na tuto 42 kilometrovou potvoru brousí zuby sportovci různých výkonnostních kategorií. Po celou dobu od registrace k závodu jsem se pečlivě připravoval (ok, zase tak pečlivě ne, tréninkový plán jsem splnil tak z 80%) a docela se těšil. Nejsem sice zrovna "hardcore" fanda podobných masových závodů, ale musím připustit, že své kouzlo mají.


Nepočítal jsem ale s jednou věcí, zdravotní nevyzpytatelnost. Není se čemu divit, krom lehké bolesti zad (způsobené nešťastným pádem ze schodů) někdy na podzim jsem nebyl nemocný přes rok. Nevím co je to rýma, nachlazení, apod. V tradičních měsících plných různých virózek jsem imunní jako krysa, nelze se tedy čemu divit, že ke svému tělu tak pociťuji v těchto ohledech patřičnou důvěru. Když tedy začalo cca 4 dny před závodem vykazovat jakési podivné známky únavy a spavosti, připisoval jsem to zvýšené nervozitě. Když ale den před závodem tělo přišlo s tím, že si zvýšilo tělesnou teplotu na 37,2 stupňů Anderse Celsia, tak jsem tušil, že je něco zle.

A taky že bylo.


Přiznám se, že i tak jsem si říkal, že to nějak zvládnu, že se stačí jen trochu prospat, nicméně následujícího rána to bylo ještě horší. Představa cca 4 hodin běhu s teplotou, pulsující bolestí ve spánku a únavou v celém těle se mi začala zdát jako příliš velká daň kvůli naplnění jednoho snu. Rozhodování to ale nebyl lehké, on když je člověk do něčeho opravdu "zažranej", tak nevidí nalevo - napravo Samozřejmě, pokud jde o čistě racionální rozhodování, tak je jasné, že nejlepší by bylo závod vypustit a pořádně se doléčit, jenže my lidé moc racionální bytosti (ač si to často snažíme namlouvat) nejsme. Zmítají nás pochybnosti a hloupé nápady. Odolat jim není vždy úplně snadné. Pojistka zdravého rozumu u mě nakonec zafungovala, ale tehdy by možná stačil jeden šílený hlas v mé hlavě zkoušející hecovat a brnkat na patřičnou strunu a ... Raději nedomýšlet, taková 14 denní neschopenka v práci (nebo ještě něco horšího) by asi nebyla ideálním výsledkem.

A to je vlastně na sportu také hezké, učí vás vítězit, užívat si slast z nových "osobáků", učí trpělivosti, vytrvalosti při pozvolném tréninku, ale také učí prohrávat. To se pro život určitě také hodí. A i prohra může být koneckonců svým způsobem i jistým druhem vítězství (minimálně v mém případě v oblasti vlastního zdraví).


Tak snad za rok.

Johnossi - Blood Jungle (2017)

1. května 2017 v 11:30 |  Hudba z ouška do ouška
Johnossi nejsou úplně neznámou skupinou. Tahle parta ze švédského Stockholmu stihla vydat nedávno svoji pátou řadovou desku, zatím za ni sklízí vesměs samé ovace, říká se o ní, že je na pomyslném vrcholu a vůbec docela "jede". No jo, ale ta Británie je pro Johna a Ossiho tak nějak zakletá. Třeba se to s albem Blood Jungle podaří zlomit.

V podstatě se jedná o příjemný melodický indie rock (kterého je všude plno) s odkazem na kapely z bluesrocku (jako třeba The White Stripes). Album se poslouchá hezky, během několika protočení v přehrávači si budete některé skladby notoricky notovar při jízdě mhd, před spánkem, i třeba ve frontě na banány. Nejedná se ale zároveň o nějaké bezduché melodie. Písničky jsou okořeněny zajímavými texty, kde se například probírá odcizenost současného světa, i policejní brutalita (skladba "Hands").

Hodně silná a pohromadě držící deska, která chytne hned u první skladby s názvem "Blood".
 


Robert Michel, Nikola Čulík - Ježíš na Šumavě

28. dubna 2017 v 20:28 |  Recenze knih
Robert Michel je jedním z autorů, nad nimiž se zavřela voda literární historie. Což o to, on psával docela slušně, troufám si říci, že tato kniha dokáže oslovit i současné čtenáře (koneckonců relativně nedávno také znovu vyšla u Malverinu) a svého času dokonce získal československou literární cenu, nicméně Robert Michel - tento nástupce poetiky Adalberta Stiftera - byl totiž Němec. A Němce jsme v kulturním Československu nechtěli. Tak nějak se podařilo přivést na uměleckou scénu znovu díla Kafky, Maxe Broda, apod., nicméně díla "šumavských" autorů, kteří byli spojeni s nynější Horní Planou, jsou stále podle mého názoru zapomenuta.
Nové vydání knihy "Ježíš na Šumavě" tedy považuji za velmi důležitý počin.

Michel přichází s odvážně pojatým příběhem, který se tváří jako autobiografie (a po dlouhou dobu jsme mu to i docela věřil). Přivádí nás do malebného prostředí Šumavy do doby zhruba někdy na přelomu 19. a 20. století, do časů, kdy moderní svět už pomalu roztahoval své ocelové drápky v podobě rostoucí sítě železniční dráhy, vzniku továren, apod., nicméně tento svět dosud neztratil svůj magický háv neprostupných šumavských pralesů, kde lze žít po způsobu předků a meditovat u samoty při milíři.

Příběh je určitou variací na biblický život Ježíše, tedy pokud jej tak přijmete, stejně tak na knihu můžete nahlížet jako na vyprávění o duševní nemoci a o tom, jaké následky může mít, pokud se "rozbují" ve společenské izolaci. Je jen na laskavé čtenářce/čtenáři co si vybere. Autor připouští obojí výklad, což se mi líbilo.

Co se mi také zamlouvalo, to byl popis šumavské přírody. Kouzelné a citlivé vyprávění je doplněno atmosférou tamních hvozdů (v podstatě pralesů) a přesvědčivým jednáním postav. Je vidět, že Robert Michel tento kout země znal velmi dobře, stejně jako náturu tamních obyvatel, jejich zvyky a styl života. Ze stránek knih toto poznání přímo dýchá, takže pokud odložíte prvotní ostych a překonáte místy už trochu archaickou češtinu (kniha byla napsána v době první republiky), tak můžete nasát příběh, který se možná stal, možná nestal… a možná v něm má ten náboženský motiv ještě úplně jiný rozměr.

Takovou třešničkou na dortu jsou pak ilustrace Nikoly Čulíka, které perfektně vystihují místy dost tíživou atmosféru celého díla.

Kam dál