El bar (2017)

9. září 2018 v 10:21 |  Filmové recenze

Režisér Álex de la Iglesia má na kontě už pěknou řádu solidních filmů, které se většinou vyznačují podivným černým humorem a jistou dávku bizáru (a to i na španělskou kinematografii). Čistě z omezeně žánrového hlediska lze jeho filmy šmahem odsoudit, nicméně myslím si, že by to byla velká škoda - mají totiž jednu poměrně podstatnou filmovou vlastnost, dokáží zaujmout pozoruhodnými charaktery a šikovně vystavěným příběhem.
Krásným důkazem je toho i snímek El bar.

Mám docela zálibu ve španělských filmech, které si šikovně pohrávají s atmosférou na rozhraní hororu. Osobně se domnívám, že výstavba napětí a práce se strachem jde na stříbrné plátno v této zemi o poznání autentičtěji než v zámoří. Ve filmu El bar se sice přímo s hororovým žánrem nepotkáváme, ale tajemnou atmosféru, kde si minimálně z počátku divák říká "co se sakra děje" to má - a funguje.
V centru Madridu stojí malý bar, v němž se schází nesouradá skupina osob z rozličných sociálních vrstev. Nenadálá událost - smrt muže na ulici - spustí sled událostí dalších, které hlavní postavy vrhají do kolotoče mezních situací, které vyžadují často dost nepříjemné volby.

Přiznám se také, že mám rád ty snímky, které nakukují pod pozlátko naší civilizace, kdy jde o holou existenci a kdy všechny ty zbytečnosti typu "nový ájfoun, pěkné hadry" jdou do kopru a z člověka se stává živočich bojující o přežití. El bar toto vše přináší, navíc za přítomnosti černočerného humoru, kde se dobře trefuje do paranoidní nálady dnešní doby.

"Když řeknou, že v centru Madridu je terorista, lidé jsou tak blbí, že se na něj půjdou podívat."

Jako velké plus tako vidím to, že se tvůrcům povedl závěr, což u filmu, který se celý prakticky odehrává v jednom baru nemusí být automatické. Ano, film má několik dějových nelogičností, nicméně musíme vzít v potaz, že nějaká promyšlená dějová stavba a přesný popis a výčet toho co, jak a proč se stalo by atmosféru podle mě jen umrtvila. Pro výbornou filmovou tečku tak bohatě stačí nečekané shledání na přechodu pro chodce.
 

Česko verze A, B a C

Jiří Drahoš se chystá na Praze 4 kandidovat do Senátu PČR. Jeho zájmem je prý lidi spojovat. Podobně je na tom také Jan Štern se zbrusu novým projektem Nové Česko, který chce oslovit všechny od městských liberálů po Zemanovi voliče.
Je ale vůbec vznik takové "super catch all party" reálný, nebo se jedná pouze o lhaní do vlastní kapsy?

Chápu, že žijeme v zemi, kde si obskurní partička SPD Tomia Okamury postahuje obrázky mladých žen z Německa a vloží jim do úst roztomilé citace o tom, kterak je jediná možnost pozitivní budoucnosti spojená jen a pouze s panem Tomiem. U této partaje to ale snad nikoho moc nepřekvapí.

Snahy sjednotit roztříštěnou politickou scénu jsou samozřejmě přítomny v podstatě od doby existence volebního práva. Osobně si myslím, že většinou k ničemu smysluplnému nevedly. Snahy "překlenout příkopy, které ve společnosti vykopal stávající prezident" jsou možná chválihodné, ale bohužel podle mě trestuhodně pomíjejí tu skutečnost, že tyto příkopy už zde byly dávno předtím. ČR totiž není nějaký homogenní spolek obyvatel, ale něco, co bych si dovolil označit fotbalovou terminologií jako "Občané ČR" tým A, tým B a tým C.

"Áčko" je sice ne zrovna nejpočetnější skupina, ale patrně nejvíce viditelná. Patří sem lidé s nadstandartním příjmem, nebo ti, kteří sice dosahují příjmů průměrných (či lehce podprůměrných), ale mají výrazný kulturní, vzdělanostní kapitál. Lidé z "áčka" zpravidla pocházejí z dobře zajištěných rodin a demokracie pro ně bývá ekvivalentem kapitalismu. Jedná se o takové to "lepší Česko", které bydlí nejčastěji ve svém bytě/domě a které namísto klasické knajpy s gambáčem za lidovku navštěvuje řemeslné pivovary, či ještě přesněji stylové kavárny.

Lidé z "béčka" jsou pak ti, kterým globalizace a trendy po roce 1990 narozdíl od mnohých lidí z "áčka" nepřinesly kýžený blahobyt. Tito lidé sice pracují, ale příjem jim jen tak tak stačí na přežití do dalšího měsíce. Jsou to ti, které by nějaký větší výdaj (např. 10 000 korun a více) klidně mohl zruinovat. Mnoho z nich má na sobě nějaké nepříjemné závazky v podobě exekucí, ještě větší počet je pak z rodin, kde s exekucí má zkušenost aspoň jeden člen. Na dovolenou moc nejezdí, když už, tak ze zahraničí maximálně Chorvatsko, Bulharsko (často výměnou za další půjčku). Co se týče cizích jazyků a obecně formálního vzdělání, tak lidé z "béčka" jsou na této stupnici hodně nízko. Je zde silný pocit frustrace jak z vývoje po roce 1990, ale také z projevů elit (tým A), kteří béčkem ať už vědomě či nevědomě často pohrdají. Takovým pomyslným hozeným kamenem do okna jsou pak pro "béčko" volby, kde díky své větší početnosti mohou uštědřit nejedno rozčarování.

A pak tu je "céčko". Lidé žijící na hranici (nebo dokonce pod ní) chudoby. Mnoho z nich nemá kam složit hlavu, zpravidla přežívají na životním, existenčním minimu, potravinové pomoci, ti trochu štěstnější z nich pak na doplatku na bydlení. Zbytek společnosti (a je zajímavé, že je často jedno, zda se jedná o "áčko" nebo "béčko") je zpravidla přehlíží. Co oči nevidí...

Chápu, že výše uvedené rozčlenění je hodně zjednodušující, v reálu existují početné skupiny lidí v šedé zóně mezi jednotlivými "týmy". O co mi ale šlo, je nastínění rozdělené společnosti, kde základní dělící linii není vztah k prezidentovi M. Z., ani tak volební preference. Tou linií je spíše ekonomický (popř. kulturní) status. Snahy o to vytvořit nějakou celonárodní partaj mi skutečně přijdou dost mimo. Jak by se například tato strana postavila k chystanému sociálnímu bydlení? V klíčových otázkách, které mají zásadní vliv na kvalitu života některých občanů této země jednoduše nelze mít tak velký konsenzus. Sluší se ale zároveň říci, že tak je to přece zcela v pořádku. Politika přece není o tom, jak se všichni (nebo skoro všichni, lidé z "céčka" jsou zpravidla mimo veškeré aktivní veřejné dění) drží za ruce při plnění společného snu (to by muselo nastat něco tak extrémního, jako je třeba útok mimozemšťanů). Politika - byť obsahuje win-win situace - často bývá v reálu hlavně o konfliktech různých ideologií a zájmů. Je pak jasné, že ve výsledku je některá skupina spokojena více, jiná méně (a některá vůbec).

Tahle země je rozdělena (ostatně podobně jako mnoho jiných zemí). Příkopy je samozřejmě možné zmírnit, ale kroky které by k tomu vedly teď nikde moc nevidím.

11 památných filmových momentů

Osobně moc nemám v lásce různé žebříčky "5 nejlepších filmů všech dob", či "10 věcí které nás baví na...". Zpravidla se jedná o dost plytký výčet věcí, které mají za úkol zaplácnout tištěný nebo virtuální prostor. Nerad bych tedy k něčemu podobnému také přispíval. Pokud by však někomu tento text přesto něco podobného připomínal, tak se omlouvám.

Kinematografii tu máme už pěknou řádku let. Během oné doby stihlo několik filmových momentů náležitě zdomácnět, některé jsou úspěšně kopírovány, jiné parodovány. Následující výčet 11 z nich je má subjektivní fotbalová jedenáctka těch scén, které z různých důvodů považuji za pamětihodné, výjimečné, či třeba "jen" zajímavé. Stejně jako ve skutečné fotbalové jedenáctce, tak i zde je spousta filmů jiných a mají své vlastní úlohy, něco pobaví, něco vyděsí, někde snad pookřeje srdce.

Chaplin zpívá v Moderní době
První film, ve kterém božský Charlie promluvil, respektive on nemluvil, on zpíval, a to velké nesmysly. Moderní dobu soukromě považuji za asi nejlepší Chaplinův film, kde vystupuje jako "tulák Charlie". Gagy a taškařice se tu mísí s lidským příběhem a apelem proti nesmyslné technologizaci a odlidštění života.

Holčička v červených šatech v Schindlerově seznamu
Tento Spielbergův snímek asi viděl takřka každý. Scéna likvidace ghetta patří mezi ty nejsilnější záběry. Holčička v červených šatech (v jinak prakticky černobílém filmu) nám tu symbolizuje nevinnost v tváří tvář šílenému lidskému marasmu. Ve filmu se pak objeví ještě jednou…

Střih ve Vesmírné Odysee
Smysl lidské existence, trocha filosofie a notná dávka poctivého sci-fi. To vše nabízí Kubrickův opus 2001: Vesmírná odysea. Zde zachycený střih přes propast tisíců let je prostě fantastický

Vetřelec - zrození vetřelce

Zjevení asi nejslavnějšího filmového monstra. Režisér Scott se postaral o to, že herci nebudou přesně vědět, co se stane, takže ten úlek může být dost autentický. Za mě nejlepší snímek z celé "Alien ságy".

Osvícení - výtah
Kubrickův snímek Osvícení obsahuje mnoho památných scén, které se nejednomu divákovi určitě hluboce vryly do paměti. Osobně pravděpodobně neznám po hororové stránce působivější snímek, od zvukového doprovodu, po vizuální prezentaci, skryté náznaky, vložené scény a skvělého Jacka Nicholsona...

Psycho - sprchovací scéna
Když jsem Psycho viděl poprvé, tak mě to zase až tak za srdce nevzalo. Vražda, no a co... Až v pozdějšch letech jsem si uvědomil, jak neskutečně působivá ta scéna je, ta hudba která přesně zapadá do útoku nožem. Ano, bavíme se zde o scéně lidského zabití, chápu... Hitchcock si však s touto scénou vyhrál tak, jak to snad dovedl jen on, měla prý až 50 filmových střihů. Dnes by šlo jen těžko spočítat různé paradoie, které na tento motiv vznikly.

Život Briana - závěrečná píseň
Teď radši něco veselého. Milá Montypythonovská písnička o tom, jak i v nejhorších časech by se měl člověk dívat na pozitivní aspekt věci. Život Briana byl první film, kde jsem tyto "šílence" poznal. Zároveň je to film, který je nejvíc přístupný širší divácké veřejnosti, miniaturní roličku tu má i George z Beatles a do konce života mě bude rozveselovat Pyjus Čůrus.

Spartacus - "Já jsem Spartakus"
A zase ten Kubrick. Spartakus nepatří zrovna mezi mé nejoblíbenější filmy, svého času mi přišel dokonce přespříliš rozvleklý, nicméně závěrečná scéna po porážce je nezapomenutelná. Takhle to vypadá, když klucí drží při sobě. Zajímavostí určitě je, že zde má roli i patrně nejslavnější herec původem z Prahy - Herbert Lom.

Apokalypsa - útok helikoptér
Apokalypsa je jeden z těch filmů, které dokáží zošklivit válku lépe, než četbou nekonečných seznamů padlých. Inspirován knihou Josepha Conrada se Kubrick (zase...) rozhodl vypořádat s válkou ve Vietnamu. Možná to dnes přijde divné, ale tato scéna připravujícího se válečného masakru nám ukazuje, že člověk je pořád stejný a hrůzy válek minulých se mohou kdykoli opakovat (jen ty okolnosti budou trochu jiné).

Četa - smrt Eliase
Podobně jako v Apokalypse, tak i v tomto "vietnamském" filmu máme spojenou smrt s krásnou klasickou hudbou. Četa pro mě představovala snad první válečný film který jsem viděl a neglorifikoval válku. Film není podán natolik "filosoficky" jako třeba výše zmíněná Apokalypsa, ale to jej činá o level realističtější a uvěřitenější. Seržant Elias zde reprezentuje ty lepší hodnoty - a proto musí zemřít.

Diktátor - závěrečný proslov
Začali jsme božským Chaplinem, můžeme s ním tedy i skončit. Závěrečný proslov ve filmu Diktátor (který prý rozhněval Hitlera k nepříčetnosti) je bohužel aktuální i dnes. Stejně tak i dnes existují lidé, kteří by nad podobnými slovy bohužel ohrnuli nos. Bohužel...
U Chaplina se nejedná o nějaké mlácení prázdné slámy. Tento člověk byl ryzí humanista (snad to ještě není nadávka), sám po válce přispěl na obnovu Lidic a byl celoživotním odpůrcem fašismu.


Ano, ve výběru není žádný český/československý film. Není to tím, že by se zde točily jen špatné filmy. Namátkou se mi v hlavě objeví výjevy z Vláčilových snímků (scéna na pláži v Údolí včel, či nájezd kamerou v Ďáblově pasti), ale bohužel v globálu takové popularity podle mě nedosahují.

A jak to máte vy s ikonickými filmovými momenty?
 


Beach House - 7 (2018)

17. srpna 2018 v 17:47 |  Hudba z ouška do ouška

Beach House letos v květnu přišli se sedmým albem a nazvali jej jednoduše - 7 (číslovka "7 se navíc line deskou i v jiných významech, např. ve skladbě L´Inconnue hraje roli 7 dívek). Dvojka z Baltimore tak znovu představuje skvělé a osobité dream popové album se svým rozpoznatelným stylem, který ale opět nenudí a není zbytečně stereotypní. Patrně k tomu do jisté míry přispěla i změna producenta, kde Chrise Codyho vystřídal Sonic Bloom, ale kdybych si tuto informaci nepřečetl, tak jen z poslechu byl nějakou velkou změnu jen těžko poznal. Beach House jsou jako piva od Matušky - stále stejně dobrá.

Navnadí už úvodní "Dark Spring", která chytne na první poslech, což není u Beach House úplně obvyklé. Místy se jí také daří evokovat atmosféru seriálu Twin Peaks, což spousta lidí - včetně mě - samozřejmě ocení. Smějící se

Kam dál