Neanderthal - Lovci mamutů

Skupina neandrtálců je na tom dost bídně, poslední dobou není co žrát a nedávný mráz zahubil polovinu žen. S tou trochou základní verbální komunikace se poslední tři lovci kmene rozhodnou vyrazit na lov....

Stolní karetní hra Neanderthal - Lovci mamutů pochází z roku 2015 a je prvotinou našeho vydavatelství Fox In The Box. "Foxíci" si pro vydání zjevně vybírají originální (autorem je Sierra Madre Games Phila Eklunda), nemainstreamové projekty, což je určitě chválihodná snaha. Jen tak dál. Hra Neanderthal nás - jak už název může trochu napovídat - přivádí do doby před cca 45 000 lety do tzv. "kulturní revoluce" (ne, nemám na mysli tu v Číně), do doby setkání moderního člověka a neandrtálce.

Samotný prinicp hry je hodně zajímavý a nebojím se napsat, že i dost odvážný. Autor Phil Eklund byl po dlouhou dobu inženýrem v NASA a na jeho herním designu je to skutečně znát. Pravidla jsou jaksepatří hutná a neuvěřitelně komplexní. Ve hře je sice i dost velký prostor pro náhodu (takový "festival kostkového házení"), nicméně vůbec to nepůsobí nepatřičně. Co však může běžného hráče dost odradit je náročnost pravidel. Obvykle většinu lidí nahlédnutí do více než třicetistránkové pravidlové brožurky odradí. Když k tomu přičteme ještě to, že pravidla nejsou zrovna napsána "user friendly", tak můžeme být rádi, že Fox In The Box umístili na youtube velmi dobré instruktážní video...., má asi hodinu (to jen tak pro představu). Ne, Neanderthal není hrou úplně pro každého, nicméně když se pravidly prokoušete, tak se vám naskytne úžasný herní svět, který podle mého názoru nemá moc obdoby.

Autor hry Eklund vzal myšlenku ze svého předchozího projektu "Grónsko" (a to dokonce do té míry, že obě hry lze úspěšně zakomponovat do sebe) a narouboval do ni působivý pravěký svět. Hra samotná obsahuje relativně dost herních mechanismů a průměrné hraní se tak protáhne cca na 60 - 90 minut (bez listování pravidly v počátečních partiích). Čas ale plyne jako voda a nestačíte se ani rozkoukat a hra vás až nebezpečně pohltí. V tu chvíli se přistihnete, že dost prožíváte příběhy lidí svého kmene, jejich boj s počasím a s pravěkou megafaunou. Když pak přijde velká zima a vy si musíte vybrat kterého ze svých stařešinů obětujete, protože vaši lovci nedokážou zajistit potravu pro všechny, tak je vám jich až líto. Nezřídka se stává, že kmen svoji cestu dějinami nezvládne, zamrznou mu loviště a poumírají všichni členové. To vše jsou velmi silné momenty, během nichž si uvědomíte, že ve hře samotné vlastně ani nejde o to porazit svého soupeře (hra je určeno pro 1 - 3 hráče, takže lze hrát i sólo proti mechanismu hry), ale prostě si hru jaksepatří užít.

Taková perlička na závěr, na konci pravidlové brožurky najdeme poměrně obsáhlou esej Phila Eklunda o smyslu slov v lidské historii a o možné úloze ženy v pravěké společnosti. Eklund vychází ze současných teorií o vzniku jazyka a jeho smyslu pro formování moderního člověka a hráčům je tak v podstatě nenásilnou formou (hrou a chytrými poznámkami "pod čarou" v pravidlech a na kartách) předává. S trochou nadsázky se tak hra Neanderthal - Lovci mamutů stává šikovnou vzdělávací pomůckou. To rozhodně není málo. Ta malá krabička totiž šikovně klame tělem a nachází se v ní hodně dobrodružství.



 

Velká nákupní centra

Život ve městech je dost jiný než byl třeba (logicky) před 20 lety. Jedním z rysů měnícího se světa městského člověka jsou i velká nákupní centra (VNC). Já osobně nejsem zrovna příznivcem sáhodlouhého pobíhání po VNC, nicméně logika života je leckdy tak neúprosná, že někdy vás to tam chtě nechtě stejně zavede.

Jedno z největších nákupních center v celé ČR se nachází nedaleko od mého současného bydliště. Je to příšerná stavba, která v noci pronikavě září tak úspěšně, že v mysli některých psychotických lidí je jejím skutečným významem ozařování kolemjdoucích. Koneckonců proč ne...
Bohatě podpořeno masivní reklamní kampaní se honosí slogany, že zde seženete prakticky vše na jednom místě. No a jelikož jsem člověk do velké míry důvěřivý, tak jsem se vydal na nákupní shony.

Nebyl jsem tam samozřejmě poprvé, jednou z výhod VNC je jednoduše to, že je nepřehlédnete a jsou zpravidla na velmi dobře dostupných místech. Ačkoli k nim nemám zrovna vřelý vztah, tak jejich oblibu chápu a beru, že je to prostě atribut dnešním doby se vším dobrým i špatným co může přinášet.

Dám příklad za vše. Před lety jsem potřeboval koupit míč na nohejbal. Nohejbal je moc pěkný sport, v podstatě český vynález, dá se hrát s lecčím, ale prostě ten pravý míč na něj tak nějak lépe skáče, no. Vlezl jsem tedy do VNC a asi po hodině vylezl, leč bez míče. Prostě není. Dost frustrující. Míč jsem potom musel objednávat přes internet (přijel mi až odněkud z Ostravy). Obchody se sportovním vybavením mají regály tam přetékající sportovním oblečením a různými outfity, ale ty skutečně podstatné věci se krčí někde v koutku. Jako kdyby podstata byla hlavně se pořádně obléknout a hezky u sportu vypadat. Pokud hledáte něco jen trochu specializovanějšího, tak máte smůlu. No a podobně se to má ve VNC prakticky se vším.

Hele, já to nechci a priori kritizovat, ale přijde mi, že podobná centra jsou tak trochu odrazem nás samých. Jen kolik jsem potkal lidí, kteří se vrhli na sport, nakoupili předraženou (a stylovou) výbavu, aby poté sportu po několika marných pokusech zanechali...
Většina obchodů v centrech se věnuje prodeji oblečení. Různých trik, svetrů, košil, apod. tam seženete neurekom, až je to místy dost zahlcující. Možná to bude znít příliš tvrdě, ale většina obchodů ve VNC nabízí nepraktické věci a zbytečnosti. Jen si představte kolik tam můžete koupit různých druhů oblečení. Pokud ale potřebujete něco vymykajícího se běžné spotřebě, tak často narazíte (třeba jako já s tím míčem, nebo když jsem při své poslední návštěvě potřeboval v VNC zakoupit prázdný květináč - prostě nikde nebyl, ani v květinářství).
VNC však stále rostou a nabízejí stále větší prostor dalším outitovým obchůdkům a já tomu popravdě moc nerozumím.

Zase nechci, aby to vyznělo jako nějaké moralizování, ale když mi prostě někdo tvrdí, jak jsou VNC super a jak se tam dá sehnat vše, tak mi to přijde dost divné.
VNC nejsou podle mě totiž nic jiného než odraz nás samých, našich potřeb a snah zahnat úzkost a stres tohoto světa - i kdyby to bylo jen bezcílným nakupováním zbytečností.

Tomáš Garrigue von Habsburg

V poslední době se dost mluví a píše o Boženě Němcové. Ne snad, že by se nějak masově její knihy znovu dostaly do obliby široké veřejnosti (to je tedy dost nepravděpodobné), ale pomocí rozboru DNA se snad zodpoví letitá otázka, "čípak vlastně byla?"
Jenže podobné spory o to kdo je vlastně čí otec (matka je totiž prakticky vždy celkem jistá) se netýkají pouze zakladatelky novodobé české prózy, ale i jiných osobností. Můžeme si tak zaspekulovat, zda Jan Neruda nemá s panem Barrandem společného více než jen jistý mentorský vztah, či jak to bylo s prvním presidentem ČSR... Koneckonců proč ne. Spekulace jsou živnou půdou lidské mysli, zejména pokud se týkají slavných a bohatých.

Možná za to trochu může naše naivní představa o devatenáctém století. Ona tedy celá ta doba se profilovala jako velice mravní období, kdy dámy byly ctnostné, muži praví gentlemani a vztah se navazoval několikaletým psaním prapodivných dopisů. Ano, někdy se tomu tak dělo, nicméně to je jen jedna stránka věci. Ta druhá je o poznání temnější. Za fasádou mravnosti se totiž skrývají potlačované sexuální pudy, bující neurózy a jiné libůstky. Chodit do nevěstinců (a dost často si odnes nějaký ten pohlavní suvenýr) je naoko kritizovanou zábavou, ale v reálu se ji dopouští mnoho pánů z tzv. "lepší společnosti". Jinak se o tom samozřejmě nemluví. Ta podivná směsice pokrytectví a úzkosti se podepsala na nejednom člověku. Velmi dobře ji podle mě zachytil třeba John Fowles ve známé knize "Francouzova milenka". Skutečně doporučuji k bedlivé četbě.

Nemůžeme se pak divit, že tu a tam se nějaký ten levoboček podařil zplodit a že v rámci zachování mravního statusu quo se dotyčná paní rychle provdala za někoho ochotného (kdo obvykle dostal i slušně zaplacenou). No a onou dámou mohla být klidně i Terezie Kropáčková (později Masaryková) a dotyčným amantem třeba jistý pan Redlich (což je vlhký sen všech antisemitsky uvažujících odpůrců Masaryka - Redlich byl totiž žid, což by samozřejmě dodávalo patřičné "argumenty" sionistickému a židozednářskému spiknutí, že...), nebo třeba i takový "Franta Pepa Jednička", tedy císař František Josef... Domněnkám notně přidává i to, že Masarykův otec Josef byl negramotným kočím, společensky na zcela jiném patře než matka Terezie.

Inu což, mohlo se stát. Otázkou však zůstává, zda - krom populárně motivovaného zájmu - to má vůbec nějaký význam. Byl by snad Masaryk, tento muž, kterému se svého času říkávalo neformálně "vládce Sibiře", o to horším sociologem a hlavou státu? Ztratila by snad například jeho poměrně útlá publikace "Ideály humanitní" něco na svém kouzlu a působivosti? Znamenalo by to, že "Česká otázka", "Otázka sociální", apod. jsou díla, která by bylo nutno nahlížet z jiného úhlu pohledu?
Kdepak.

Někdy mi přijde, že jsme až přespříliš posedlí touhou lidi zaškatulkovat podle jejich národnosti, jazyka, rodičů, tedy podle všech těch atributů, které si ale sami rozhodně vybrat nemohli. Přehlížíme tak jejich opravdové zásluhy. Pro mě osobně už Masaryk zůstane nadosmrti statečným člověkem, který se nebál se ctí postavit nespravedlnosti i když měla podobu zfanatizovaného davu. Moc se mi líbí jedno označení, které mu přiřknul filosof Erazim Kohák v jedné ze svých knih, "Masaryk byl krásný, když se proti posluchárně zfanatizovaných studentů zastal spravedlnosti. Stál u tabule, štíhlý, klidný, a uprostřed té vřavy psal křídou výzvu k diskusi. Nikdo ji nepřijal. Zato dav studentů přitáhl k Masarykovu bytu a ve jménu rasové čistoty mu vytloukl okna. Masaryk byl krásný."

Ano, to byl a nic na tom nemění ani případná ironická hříčka osudu.
 


Austra - Future Politics (2017)

4. února 2017 v 17:42 |  Hudba z ouška do ouška
V den inaugurace Donalda Trumpa prezidentem USA vyšla deska této sympatické kanadské synth-popové skupiny.
Ne, není to náhoda.


Když jsem v roce 2011 slyšel debutové album skupiny Austra, měl jsem prakticky hned jasno - naprostá pecka. Pokračování s názvem Olympia (r. 2013) se mi sice už tak nezamlouvalo, ale vyškrtnout si Austru z oblíbených projektů se mi pořád nechtělo. Letošní deska je tak jen důkaz, že jsem udělal dobře, protože patří mezi ty alba, která fungují velmi dobře už na první poslech.

Katie Stelmanis se vždy zajímala o politické a společenské dění, jehož současná podoba se autorce asi moc nezamlouvá. Odsud je pak jen krůček ke snění o utopiích, kde je vše krásné a v pohodě. O tom hlavně je pak deska Future Politics, takové světlo v záplavě negativních zpráv.

Deska nabízí fantastický začátek s "We Were Alive" a eponymní "Future Politics" i následnou skladbu "Utopia", která nechává rozeznít tóny, jež by se skvěle vyjímaly třeba v pokračování kultuvního seriálu Twin Peaks, a i když ve druhé polovině alba to není až takový nářez jako v té první, tak se stejně jedná o výborné album, které si jistě zaslouží oprávněnou pozornost.

A já bych si měl začít zjišťovat, zda Austra zase nekoncertuje někde v matičce v Praze, vystoupení v roce 2012 totiž bylo z těch zážitků na něž se jen tak nezapomíná.

Kam dál