Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě

Pátek v 16:06 |  Recenze knih
Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu "pod kapotu".

Hailsham je specifická internátní škola, kterou navštěvuje hlavní hrdinka Kath. Čtenář je uvržen do jejího příběhu, kde se to jen hemží různými náznaky, nevyřčenými obavami a otázkami. Už po několika odstavcích vám totiž snadno dojde, že se školou a jejím posláním není něco v pořádku.

Kniha by se dala zařadit do subžánru "alternativní historie", takže i když se časově odehrává na sklonku dvacátého století, tak to ve všech aspektech není to naše dvacáté století, ale jeho trochu pokřivená varianta. Poslání Hailshamu a všechny ty řeči o "dárcích a opatrovnících" není zase tak velkým problémem odhalit, nicméně i tak se Ishigurovi daří poměrně dobře udržovat napětí a očekávání dalších událostí. Navzdory tomu, že se v knize prakticky neobjevují detailnější popisy (například vůbec netušíme, jak hlavní hrdinka vypadá) není velký problém se do ní náležitě vcítit a souznit s jejími obavami. Celé vyprávění je z velké části tvořeno vzpomínkami hlavní postavy, u nichž ale ona sama občas připouští, že se "zrovna takhle třeba nestaly". Stírání objektivní reality a její nahrazení subjektivním pohledem aktéra na věc (například formou osobních vzpomínek) je silným prvkem knihy a potažmo i celé Ishigurovy tvorby. Přiznám se, že se mi tento přístup hodně líbil a Kath mi tak pomohl charakterizovat lépe než její (neexistující) sáhodlouhý popis.

Co mi také na knize přišlo jako velmi podařené, bylo zpracování psychiky dospívajících lidí. Několikrát jsem se přistihl u toho, že něco vzdáleně podobného se mi třeba také kdysi stalo a má mysl reagovala svým pochodem myšlenek obdobně. To jak Ishiguro dokázal vystihnout v této knize mládež je jednoduše fascinující.

Co mě naopak zarazilo o poznání negativněji, byl strašlivý defétismus a absence jakéhokoli náznaku odporu u hlavních postav. Dokážu pochopit, že je to součást záměru, který přesahuje zápletku knihy a míří obecně na naši společnost a na touhu vyčleňovat ty, na něž se nám z nějakého důvodu dívá nepohodlně (v našem světě třeba staří lidé těsně před smrtí), nicméně zároveň jsem přesvědčen, že k mládí patří i jistá dávka revolučního myšlení a moc se mi nechce věřit tomu, že by to někdo z těch mnoha studentů prostě nezkusil. Takhle pokorně nepostupovali ani Židé v Osvětimi.

Celá kniha na mě trochu dýchla atmosférou britských "internátních románů", trochu P. K. Dickem, trochu to snad může i připomínat známý "Příběh služebnice" od M. Atwood. Něco z toho všeho má kniha v sobě, ale zároveň je i dost jiná.
 

Koho omezují závody?

Minulý týden se v Praze běžel teď už tradiční běžecký závod na kouzelnou maratonskou distanci. Akce RunCzech jsou obecně po organizační stránce dobře zvládnuté (když tedy pominete ty buzerace s přehlašováním svého čísla na jinou osobu) a vůbec velkolepě pojeté designem účastnických medailí počínaje a doprovodnými programy konče. Fajn, někomu to může vyhovovat, někdo dá přednost komornějším (a lacinějším, ty ceny mi IMHO přijdou hodně přepálené...) projektům. Každopádně se domnívám, že poslední věcí, která by se pražským závodům ze série RunCzech mohla vyčítat je nedostatečná informovanost závodníků a ostatní veřejnosti. Přesto se člověk při pohledu na některé české zpravodajské servery neubrání zděšení z příspěvků "diskutujících", kteří se znovu podivují nad tím, že se něco podobného koná.

Zpravidla se jedná o nářky motoristů, kterým daná uzavírka komplikuje plány. Byť samozřejmě vše je dopředu naplánováno a komunikováno na různých platformách, tak se prostě člověk těmto postřehům nevyhne. Upřímně se ale přiznám, že už mě nenapadá moc způsobů, jak dát o chystané akci vědět dopředu.
Dalším oblíbením tématem je pak četnost podobných závodů. V Praze má RunCzech 3 akce (duben, květen a září). Chápu, že 3 dny v roce čelit nějakým dopravním omezením je pro mnoho lidí asi hodně...., ale nemluvíme náhodou o Praze, kde jsou uzavírky v dopravě prakticky na denním pořádku? Všechny akce jsou navíc naplánovány na víkend, podzemní MHD jezdí tak jak má (valná většina nadzemní rovněž). Nenapadá mě moc možností, jak by něco takového mohlo výrazně komplikovat život ostatních a ok, přiznávám, možná mám v tomto ohledu málo empatie, nicméně mě osobně také rušná automobilová doprava v hlavním městě dost komplikuje život (a častěji než 3x za rok) a nenavrhuji, ať si motoristé jdou se svými miláčky jezdit na dálnice a neotravují ve městě.
Ono to tak sice v Praze moc nevypadá, ale město by tu mělo být zejména pro lidi. Neměl by se z toho stát skanzen pro turisty, ani jedna velká hlučná magistrála.

Mojí osobně nejoblíbenější výtkou vůči městským běhům je ta, která běžce vyhání někam do přirozeného prostředí (zdravím všemoudrého J.X.D.), třeba na brdské stezky. Větší pitomost se totiž dá najít jen stěží. Masivní městské běhy jsou totiž bytostně závislé na dopravní infrastruktuře (zejména na MHD, čemuž např. napomáhá i to, že vaše startovní číslo je v den závodu zároveň platnou jízdenkou do městské dopravy). Pochopitelně i v přírodě se masové velké závody konají, ale vězte, že počet naštvaných lidí je podobný. Stěžují si tak lidé v přetížených dopravních prostředcích i lidé okolo jejichž domků a chatek se běží (třeba jim to plaší psa). Živě si vzpomínám na loňský závod ze série Běhej lesy v Karlštejně, kdy na nás v Mořině nějaký milý pán agresivně pořvával "běžte si běhat do Prahy!". Stejný závod letos poznamenala něpěkná věc, když nějaký neznámý člověk na poslední chvíli přehodil značky značící trať a zkazil tak mnoha lidem závod, který se sice doběhl do konce, ale vzhledem k tomu, že některé skupinky následovaly "značenou" trasu, tak zbytečně bloudily v lese a přišly o cenné minuty.

Prosím tedy i neběžce, aby byli trochu tolerantnější. Já dokážu pochopit, že ti zpocení lidé nadopovaní endorfinem se vám ve vašem městě (vesnici, lese,...) docela eklují, ale prosím - zkuste to vydržet. Není to tak těžké. Já také dokážu spolknout hořkou pilulku a nekřičím na I. P. Pavlova na projíždějící auta poznámky o šířícím se smradu a hluku.

Běžecké osobáky

Osobní rekordy jsou docela ošidnou záležitostí. Když člověk začíná s vytrvalostním během, tak mu naskakují jedna radost - a většinou to nedá ani nějakou velkou práci. Postupem času se tempo výskytu nových osobních rekordů zpomaluje, načež se jejich už tak dost sporadický výskyt omezuje jen na nové (zpravidla delší) vzdálenosti, které člověku narůstající obecná vytrvalost umožňuje uběhnout. Pak je ale konec i s nimi. Co dál?

Někdo to řeší tak, že si "osobáky" stanovuje na nějaké časové období, např. nejrychlejších 15 km v roce 2018. Existují také tzv. "maďarské tabulky", které vám narůstající věk dokážou přepočítat do adekvátních časů. Pak se také nabízí varianta nějaké časy vůbec neřešit, nicméně lidé bývají živočichové soutěživí a podobné blbůstky krásně pomáhají vyplňovat čas mezi spánkem a prací (a navíc se u toho dobře disputuje u piva).

Optimální variantou je tak asi změnit vlastní trénink a zkusit osobní rekordy pozvolna vylepšovat. To ale pochopitelně nelze dělat do nekonečna a každý také na to nemá potřebnou výdrž a čas. I tak se ale člověk nemůže vyhnout okamžiku, kdy zaběhne nějaký čas, který pak už nikdy v životě nevylepší. Ano, v ten moment to pravděpodobně daná osoba asi netuší, ale s přibývající dobou se z onoho času (který si asi většina běžců pamatuje tak pečlivě, že i při probuzení ve 3 ráno by je dokázali srozumitelně vyložit) stane doslova prokletí. Prokletí, které je stejně smutné, jako nevyhnutelné.

Myslel jsem si, že můj osobní rekord na 10 km z roku 2015 byl z výše uvedené kategorie. Tehdy se mi jednoduše závod povedl na jedničku a říkal si, že už to bude jen lepší a lepší. Ale ono nic. Osobáku jsem se nedokázal přiblížit na více než 30 vteřin (a i to jen někdy). Ano, někdy byly dost mizerné podmínky (horko a dusno), časy však pomalu stoupaly na ciferníku hodin výše, což vedlo k tomu, že jsem se závodům na 10 km víceméně začal vyhýbat s vědomím toho, že tehdy jsem prostě měl svůj den, pánbůh nebyl doma, atd. Velkým překvapením pro mě tedy bylo, když jsem minulý týden dokázal tento bezmála 3 roky starý osobák prolomit, a to o více než půl minuty. Recept byl přitom poměrně jednoduchý - nedávat si nějaká velká očekávání a zachovat si čistou hlavu. Ano, takhle prosté, avšak funkční.

Už teď si ale říkám, zda právě tento nový čas není tím pověstným posledním z řady.
 


Dan Simmons - The Terror

27. dubna 2018 v 16:22 |  Recenze knih

Televizní stanice AMC se odvážila k nečekanému počinu - zfilmovala (do podoby seriálu) úspěšnou knihu Dana Simmonse - Terror. Znovu tak na veřejnost vyplouvá (příznačný termín) záhada nešťastné Franklinovy expedice. Seriál má zatím docela úspěch (existuje i v česky dabované verzi), což je dílem netradiční zápletkou, nicméně je třeba přiznat, že velkým dílem rovněž díky masivní reklamní kampani (kdo z vás viděl zamrzlého polárníka u zastávky mhd v Praze?).

Ale dnes to bude zejména o knize (s menšími přesahy). Dan Simmons je úspěšným americkým autorem sci-fi literatury, kterého jednoho dne osvítila myšlenka, že by mohl napsat mrazivý příběh z mrazivého severu, který by pojednával o Franklinově expedici. Psaní mu šlo hezky od ruky a výsledek má více než 600 stran. Psát příběhy založené na skutečných událostech (navíc odehrávajících se v minulosti) je však vždy ošidné. Na autora to klade obrovské nároky v podobě potřeby nastudovat si obsáhlou literaturu pojednávající o tom, jak tehdy lidé žili, jak se chovali, oblékali, jaký byl tehdejší technický pokrok, apod. Na knize je autorova práce z velké části vidět (a je to dobrá práce), nicméně leckteré mezery se našly (zejména popis postav, které moc nepřipomínají charaktery z 19. století - ale možná je to pouze můj dojem), což je asi u takto rozsáhlé knihy logické.

Na stránkách Simmonsovy knihy tak znovu ožívají osudy postav Franklinovy expedice, která roku 1845 vyrazila hledal cestu okolo mrazivých kanadských ostrovů, jež by spojovala oba oceány. V sázce se je samozřejmě nalezení nové obchodní trasy (i když už tehdy byly hodně silné hlasy tvrdící, že obchodní trasa, která je skoro permanentně zamrzlá není zrovna dobrý "byznys"), ale zejména potvrzení prestiže britského námořnictva. To, že to nakonec skončí trochu jinak, je věc asi poměrně známá.

Zejména ze začátku knihy Simmons příběh neservíruje chronologicky, ale skáče tak, aby dokázal čtenáře vhodně navnadit dobře roztroušenými narážkami na to, že se něco stalo a my si o tom pak přečteme v nějaké další kapitole, která se vrátí v čase zpět. Podobně jako ve slavné fantasy sérii knih G. Martina, tak i zde jsou jednotlivé kapitoly uvedeny jménem osoby, z jejíhož pohledu se děj bude odehrávat. Tato jednoduchá technika má za následek ještě větší ponoření do tajuplného příběhu.

Kdesi jsem četl, že Simmons v podstatě napsal "jen" jakousi Verneovku pro dospělé 21. století. Je to v podstatě pravda, kniha je kombinací dobrodružného cestovatelského příběhu s hororem. Ten zde zastupuje jakási nadpřirozená síla, jejíž přítomnost na mě ale nějak děsivě nepůsobila. Naopak, tento element podle mého názoru knize spíše škodí. Jakoby nestačila přítomnost samotné vražedné přírody (teplota padají pod padesát stupňů pod nulou, tenčící se zásoby prakticky všeho) a zrůdností, které je schopen v mezních situacích napáchat člověk člověku, tak do této situace Simmons přivádí jakési monstrum, což mně osobně moc nesedlo.
Co mi také nesedlo je závěr knihy. Čert vem to, že některé věci neodpovídají poslednímu stavu bádání po ztracené expedici (zejména po nálezu vraků obou lodí), to se dá pochopit (Simmons psal knihu několik let před tímto objevem), ale ta inuitská mysticka mě moc nebavila a v podstatě mi zážitek z četby trochu otrávila.
Ano, i tak je to velmi zajímavá kniha, na které nejvíce oceňuji práci autora s příběhem a detaily, jako třeba i s budováním atmosféry naprostého chladu, kdy ten mráz ze stránek knihy doslova čiší (z žádné jiné knihy jsem nic podobného necítil). O to větší je škoda, že to pak trochu kazí různé drobnosti, mezi něž patří třeba i charakteristika některých postav, např. samotného sira J. Franklina, kdy tato osoba působí pomalu jako neschopný imbecil.

Ale co my dnes víme, třeba to tehdy proběhlo skutečně nějak takto.

Kam dál