Stranger Things (2016)

Pátek v 17:02 |  Filmové recenze
Netflix je moc fajn, nemusíte čekat pravidelnou týdenní periodu na další díl seriálu, ale pokud jste hodně nedočkaví, tak k vám další díl pohotově doskáče... ihned.
To je samozřejmě i případ Stranger Things, osmidílného seriálu, který nás vrací do osmdesátých let, a to se vším všudy.

Opravdu, duch osmdesátek je jedinečný, i když spíše než o důslednou podobu osmdesátých let jako takových jde o rekonstrukci kulturního odlesku té doby. Koneckonců tvůrci seriálu vyrůstali v letech devadesátých a o osmdesátkách tak mají jen zprostředkovanou představu. Vůbec to ale nevadí, protože ta atmosféra ze seriálu přímo SÁLÁ (!!!) a je bezesporu jeho hlavní devizou.
Jen si zkuste představit filmy jako je E. T., Super 8 a podobné věci, atmosféru knihy To od S. Kinga a fůru dalších "teenage" věcí zasazených do oné doby. Pokud se vám to podaří, tak tu ve výsledku máte Stranger Things. Od obrazu počínaje a u synťákového zvuku konče.
Dokonalost sama.

Jistě, je to tak trochu béčko s lehkým nádechem Akt X (i když ty samozřejmě do osmdesátek
 

Žebrácká pětadvacítka

Pětadvacítka nám zestárla, je už z ní zkušená paní. Aby taky ne, když se tento tradiční silniční běh koná pravidelně od roku 1982...

1982 je shodou okolností také rok mého narození, takže v době, kdy se první vytrvalci vydali na trať vyměřenou panem W. Bednářem (který roku 1960 získal titul Mistr sportu a vyhrál třeba maraton v Košicích, což je i dnes slušný pojem) jsem už viděl světlo tohoto světa, ale nějaký velký "ánung" (jak říkávala babička) jsem z toho asi neměl, protože tehdy bylou mou největší starostí cucat mléko a správně vylučovat (dnes je tomu samozřejmě jinak, mléko moc nepiju....).

Žebrácká 25 se pro mě tedy stala docela slušným lákadlem. Trasa dostatečně dlouhá tak, aby otestovala běžcovu vytrvalost a zároveň patřičně děsivá (368 m převýšení) s krásnou přírodou (výhledy na hrady Točník a Žebrák), ale hlavně za velmi příznivou cenu.
Z běhání se stal veliký boom (o tom jsem tu koneckonců už také psal), čehož pochopitelně využívají různí podnikaví lidé. Nelze se tomu divit, nabídka - poptávka. To, že je ale něco logické nemusí zároveň znamenat, že bych z toho byl nějak na větvi, že...
Vězte tedy, že zatímco na velkých městských závodech vysolíte klidně i tisícikorunu za proběhnutí se po rozpáleném městě (ale zase to vypadá líp na selfíčkách :)), tak v tomto tradičním závodě dáte pořadatelům jen 200 korun. Za to vás sice v cíli nečeká obligátní medaile (protože moderní trendy razí trochu pitomé heslo "každý je vítěz"), ale jiné věci: funkční triko s logem závodu, pozávodní oběd v místní školní jídelně, poukázka na pivo (Birell nebo Gambrinus), sprcha, šatna, možnost přespání den předen ve školní tělocvičně. Ne, není to rozhodně málo. Žebrácká 25 je totiž jednoduše závod, v němž jeho organizátorům nejde primárně o vydělání peněz, ale o sport, dobrou atmosféru a solidní propagaci svého města (což se jim podle mě celkem daří). Dost směšně pak působí řeči RunCzech o tom, jak své závody organizují zeména proto, že jim jde o zlepšení zdravotního stavu země ("rozběhejme Česko!")...

Ale zpět k závodu samotnému. Natrénovat jsem se snažil, ale ne vždy se mi to povedlo úplně odpovídajícím způsobem, takže celkový čas jsem si dokázal tipnout jen s velkou odchylkou. Z počátku jsem nasadil relativně klidné tempo (cca 5:30 na km), protože trať je zrádná. Prvních 10 km se stoupá vzhůru, aby se těch dalších 10 klesalo a zbylých 5 běželo po relativní rovince (zhruba). Největší chybou by tak bylo napálit to velkou rychlostí a někde na šestém kilometru zjistit, že už jaksi docházejí síly. Na trati se nacházely celkem 3 občerstvovačky (10., 15. a 20. km), takže osobně jsem si změny tempa rozvrhl podle nich. Když už jsem se vydrápal na vrcholek k občerstvovačce první, tak byl pocit všelijaký. Představa, že mě čeká ještě 15 dalších kilometrů nebylo zrovna lákavá, ale energetický gel a ionťák udělal své (+ navíc se trať konečně začala snižovat), takže nasadit tempo pod 5 min/km nebyl takový problém. Tam v podstatě pro mě závod začal.
A ono to docela šlo, až posledních 5km jsem toho už měl skutečně dost a musel zvolnit, sluníčko se totiž nakonec ukázalo jako větší nepřítel než kopce (kterých jsem se bál asi víc než bylo nutné). Výslední čas 2 h 18 minut a 4 vteřiny a 97. místo (ze 192 lidí v závodu) sice není něco, s čím by se člověk měl extra chlubit, ale na druhou stranu většina lidí by 25 km trasu měla problém vůbec ujít (o běhu nemluvě).

Vítězem se stal Abdelkabir Saji z Maroka s úžasným časem 1:22:26 (což by mu stačilo na výhru i v roce 1982).

Asi nikoho nepřekvapí, že se závodem jsem byl spokojen a rád bych se (pokud bude tedy zdraví sloužit) na start postavil i příští rok. To už budu i o něco zkušenější minimálně co se výběru náplastí na bradavky týče. Nevyplatí se to podceňovat, ono totiž náplasti které vydrží na 10 km závodě na 25 km mohou být úplně na nic. Pak z toho máte krvavé triko a vypadáte jako navrátilec z pouliční přestřelky (což je prý docela sexy..., nevím). S čipem na noze jsem se také "potkal" jen jednou (jenže to byl závod na cca 7 km) a tady jsem si ho (v obavě, že mi spadne... :-)) utáhl trochu více a na noze mi nechal menší šrám.

No jo, jenže to k tomu tak nějak patří. Kdybych si chtěl jen tak vyklusávat, to bych nemusel chodit na závody, ale užívat si pohodlné tempo, krásnou přírodu, výhledy, apod. Jo, někdo to asi dokáže i tak, ale já takový nejsem. Když je závod, tak se prostě "jede". A někdy i trochu na krev, no...


Sociální bubliny

Dobře si pamatuji dobu, kdy začal masivně nastupovat internet do českých domácností a leckdo si tehdy liboval, že to prospěje informační vybavenosti obyvatel. Lidé budou více číst, dostane se jim prostoru k vyjádření marginálnějších názorů, které se ne vždy protlačí do mainstreamových médií a celkově tak budeme moci nahlédnout problematiku z různých úhlů pohledu a udělat si tak vlastní obraz.
A to bylo hodně mimo.

Realita se totiž bohužel ukázala ve zcela jiném světle. Internet zdánlivě paradoxně přispěl jen k většímu vystavění zdí mezi názorovými odpůrci. Umožňuje totiž jednu úžasnou věc - navolit si vlastní obsah, který chceme sledovat.
Nedělejme si iluze, že nám lidem obecně nějak moc záleží na nalezení pověstné "pravdy" a ani s tou objektivitou to asi nebude moc žhavé. Nepatřím asi zrovna mezi pesimisty, ale domnívám se, že daleko lákavějším cukrátkem je touha potvrzovat si vlastní "pravdu", obklopit se přitakávajícími názory až natolik, že náhodné objevení se názorů těm dosavadním odporujících může vyvolat kulturní šok, jehož následkem je nepochopení druhých, popř. tu může nastoupit klasická interpretace, že "ty druhé musí někdo platit, protože normální člověk si něco takového myslet nemůže..."

Nedělám si iluze, že před "internetovou dobou" byli lidé zaujati studováním různých zdrojů, ale myslím si, že až do takového stupně informační izolace jsme jako společnost ještě nedospěli.

Ono se to třeba může zdát možná jen trochu legrační, nicméně průšvih nastává v okamžiku, když se někdo rozhodne "vytáhnout do boje", protože je zděšen tím, že ne každý sdílí jeho informační (sociální) bublinu a hodlá to napravit.
Kdysi jsem četl jeden text, kde se psalo, že my lidé obecně nemáme moc rádi zmatek, chaos, prostě takovou entropii, a máme určité tendence dávat věcem okolo nějaký řád a systém (pomáhá nám to si vše v mysli utřídit), chaos je totiž potenciálně nepředvídatelný a tím i nebezpečný. Co může být chaotičtějšího pro lidskou mysl, než představa, že někdo vám vaše představy o světě zcela zneguje, znevěrohodní vaše zdroje, poukáže na to, že černá není černá, apod.?

V tomto světle se pak nelze divit existenci lidí, kteří pronášejí ze svých úst výroky, za něž by se snad dříve na veřejnosti styděli a které by oprávněně putovaly do myšlenkového "undergroundu".
Ale co já o tom vím, sám jsem asi do velké míry produktem jedné informační bubliny, což se třeba projevuje tím, že některé lidi jednoduše nechápu, navzdory tomu, že mluvíme stejným jazykem a pocházíme z podobného kulturního a sociálního prostředí.
 


Přijdu hned (1942)

10. srpna 2016 v 11:25 |  Filmové recenze

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář.

Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý.
Snad právě proto jej mám tak rád.

Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil.

Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou.

Kam dál