McMafia (tv seriál)

6. července 2018 v 20:01 |  Filmové recenze

Seriál McMafia je asi nejkrásnější filmovou ukázkou toho, jak dnes funguje organizovaný zločin na té nejvyšší úrovni.

V této osmidílné sérii (aspoň zatím, s největší pravděpodobností totiž bude natočeno pokračování) můžete sledovat životní osudy rodiny Godmanů, což je takové roztomilé panoptikum osob pocházející z bývalého sovětského svazu. Nejstarší Godman byl svého času solidně postavený gangster (či jak se tomuto povolání tehdy v SSSR říkalo) a jen odchod do londýnského exilu mu (a jeho rodině) pomohl zachovat si život (oni gangsteři se totiž navzájem nemají moc v lásce). Stesk po domovině je ale velký, zhruba tak, jako touha pomstít se svým dávným rivalům.

Určitým protipólem Godmana seniora je Godman junior - jmenuje se Alex. Vystudoval prestižní západní školy, má vizáž úspěšného obchodníka a do velké míry jím i je. Jeho podílový fond je zdrojem slušných peněz, takže není závislý na "špinavých" financích, které pocházejí z minulosti rodinného podnikání. Cesta k "temné straně síly" je ale mimořádně lákavá a často je dlážděna těmi nejlepšími úmysly…

Na seriálu se mi obecně líbila jeho syrovost a přesvědčivost. Ano, ta není vždy stoprocentní (například zobrazení pouličních obchodníků v Praze je mimo realitu), ale minimálně se tak tváří a vy jako divák si můžete říkat, že takto nějak to asi ve světě bankovního zločinu asi chodí. Plusem je také přítomnost českého prostředí, českých herců (Roden, Vašut), českých dialogů, apod. Některé věci nedávají sice moc smysl (Rodenovo filosofování o tom, že "Rusové to tu kontrolovali před válkou, kontrolují to i po válce,…"), ale dá se to přežít.


Dobré mi také přijde, že vše se odvíjí od základu, který obsahuje prostý lidský příběh (rodinné vztahy, apod.) a skrze něj poznáváme všechny ty intriky, zrady, zlodějny prakticky všude na světě. Je až s podivem, jak se autoři tohoto seriálu nacestovali. Krom výše zmíněné Prahy se podíváte také do Londýna, Bombaje a Tel Avivu (s menšími přesahy do Egypta a Pakistánu). Organizovaný zločin v globalizované době si na ty národní hranice totiž moc nehraje.

Ve výsledku se tak díváme na jakéhosi trochu více strhujícího Kmotra v seriálové verzi pro 21. století. Stejně jako tam, tak i zde mi totiž začátek přišel poněkud chladný a neosobní, ale s postupující dobou mě to bavilo více a více. Alex Godman (James Norton) totiž skutečně vypadá jako potomek ruských migrantů a je vidět, že si užívá to, že má ve své postavě doopravdy co hrát. Milé výrazy tváře a jistá drobná naivita totiž nejsou polohou, která by mu vydržela po všech osm dílů.
 

Nové dresy - nový hokej?

To, že český hokej prochází poněkud turbulentním obdobím, kdy čekání na další medaili z mistrovství světa dospělých se protahuje přes vůli zmlsaného hokejového národa, je asi neoddiskutovatelný fakt. V našem hokeji se i tak nadále dělá spousta věcí dobře, důkazem toho může být pokračující "česká brankářská škola", jejíž výsledky můžeme vidět i na právě skončeném draftu NHL. Mám pocit, že za posledních cca 5 let se hokej snaží dohnat co v létech hojnosti zanedbal, což se někdy povede (kampaň Pojď hrát hokej), jindy moc ne a někdy, někdy to je vyloženě tragédie.
Ano, tou tragédií mám na mysli novou podobu reprezentačních dresů.


Je fajn, že P. Eliášovi (který už svoji repre kariéru ukončil) se dresy líbí. Jeho vyjádření o tom, že "lev je symbol národa, takže je dobré jej mít na dresu" a řeči o "nové identitě týmu" a "o tom všem, co lev a barvy reprezentují" sice vypadají jako vystřižené z knihy "Jak udělat marketingový rozhovor", ale budiž... Koneckonců třeba to ten kluk z Třebíče myslí upřímně.

Ano, lev je skutečně náš symbol, nicméně dres národního týmu je něco jiného, než běžné klubové dresy. Dovolím si jen připomenout, že pro část naší společnosti je zároveň lední hokej něco víc než jen sport. Vnímali jsme to tak během mistrovství 1938, kdy jsme v památném utkání porazili nacistické Německo 3:0, vnímali jsme to tak i při legendárních kláních se sovětskou sbornou. V této souvislosti připomenu jeden svůj starší text.

Ponechme stranou estetickou stránku (ale ani tak se mi nové dresy nelíbí), koneckonců jeden čas měla federální reprezentace také něco ne zrovna úžasného. Vždy ale bylo z "loga" i bez nutnosti číst nápisy (které jsou teď komplet v angličtině, ale budiž...) patrno, že hraje reprezentace České republiky (Československa). Bylo to jasné a čitelné. Tato podoba připomíná spíše logo nějakého týmu, který válí KHL.
A to je podle mě špatně.

Když už hrát v dresu, kde je hlavně ten lev, tak proč se třeba neinspirovat legendárními dresy prvních našich mistrů světa z roku 1947? Před rokem v něčem podobném vyjeli naši borci na led při zápase proti Švédům (vyhrálo se 8:4). Veřejnost si to pochvalovala. Jaký to rozdíl oproti této novince.

Fotbalové mistrovství světa

Když přijde na přetřes porovnání dvou nejoblíbenějších sportů v této zemi (fotbal a hokej), tak zpravidla "fandím" hokeji. Je to dynamická hra, jejíž plejeři sice mohou svoji rychlostí často připomínat sci-fi roboty, nicméně padá tam hodně gólů, přesilovky jsou výborným řešením herních přestupků, a když už se nějaký hráč ocitne ležící na ledě, tak můžete vzít jed na to, že své zranění rozhodně nesimuluje (zdravím fotbalovou Itálii). To vše je hezké, ale bohužel při mezinárodním srovnávání má hokej hned několik nevýhod. Skutečně vážně jej prožívá jen zhruba 10 zemí (a to ještě možná přeháním), mistrovství světa se koná sice každý rok, ale top hráči z play-off NHL tam nejsou. Dříve hráli aspoň na OH, ale tomu je teď také konec. Lední hokej je jednoduše dost nákladný sport a asi nikdy se nestane celosvětovým fenoménem.

Pravda je, že v obou zmiňovaných sportech Česká republika nezažívá úplně nejzářivější časy. V hokeji to na medaili už tedy dlouho není, ale pořád ten tým dokáže porazit velké favority a i když za samotnou špičkou trochu zaostává, tak tu a tam s nimi dokáže držet krok. To ve fotbale "nám" ujel vlak rovnou s celým nástupištěm. Když se podíváte na právě probíhající mistrovství světa ve fotbale a porovnáte jej s výkony borců se lvíčkem na hrudi, tak je to někdy doslova do očí bijící rozdíl. Zpracováním míče počínaje a kvalitou (respektive nekvalitou) zakončení konče. Není divu, že potomci praotce Čecha na mistrovství v Rusku (jako už tradičně) absentují.

Mistrovství světa ve fotbale je ale natolik významnou sportovní událostí, že si jej mnohý český fanoušek nenechá i tak ujít. Většinou na začátku turnaje má každý sestaven tým, kterému bude fandit a spousta lidí se pouští do odvážných tipů na vítěze (krále střelců, apod.), někdy jen formou povídání u pivečka, jindy vsazením rodinných úspor ve Fortuně.
No a jelikož rodinné úspory padly na dovolenou a u piva se o fotbale se mnou poslední dobou nikdo moc bavit nechce, tak si zaspekuluji zde. Osobně budu fandit Islandu. Přijde mi fascinující, jak se ta zem za posledních cca 10 let obrovským způsobem zvedla. Pamatuji si, když na ně náš "nároďák" narazil po veleúspěšném euru 96 v přátelském klání, kde jsme je porazili v Jablonci jen 2:1 (schválně kdo si vzpomene na autora našich dvou branek - nápověda, byl to slavný útočník pražské Slavie), což se tehdy bralo za ne zrovna dobrý výsledek. V současnosti je Island na žebříčku FIFA o více než 20 pozic před námi a startuje na mistrovství světa zápasem s Argentinou (kde ve chvíli kdy píši tyto řádky drží cennou remízu 1:1).


Fandit budu Islandu a trochu také Belgii. Ta má totiž na trávníku svoji fantastickou generaci, kterou zastupují hráči jako Lukaku, Hazard, Courtois, Kompany… Byť jim to na minulém euru asi nevyšlo podle představ (konec ve čtvrtfinále s tehdy skvělým Walesem), tak letos by se tím pověstným "černým koněm" skutečně mohli stát.
 


The Vaccines - Combat Sports (2018)

26. května 2018 v 12:10 |  Hudba z ouška do ouška
Kluci od "vakcíny" letos přišly s novým albem, které je trochu jiné, ale zároveň stejné. To jsou teda věci...

The Vaccines se totiž vrátii ke svým počátkům, k veleúspěšné debutové desce a dali sbohem zvukově bohatším dobám (English Graffiti). Ve výsledku tak světlo světa spatřilo album, které na svých cca 33 minutách představuje nepřeplácanou porci indie rocku, u které je jasné, že kluci ve studiu se museli bavit. Asi zaslouženě, kapelu totiž nedávno opustil bubeník Robertson (troufnu si říci, že pro kapelu dost důležitá persona), což asi nebylo úplně příjemné.

Písně na albu jsou dost různorodé, objevuje se tu pěkně "šlapající" svižná "Nightclub" (trochu připomíná Kasabian), zasněná romantická "Maybe", či "Take It Easy" se zajímavým textem. Vůbec texty na desce jsou docela vtipné a nápadité (pokud tedy dokážu posoudit).

Moc pěkná deska fungující na první poslech.

Kam dál