100 let od vzniku Československa

Dnešek je plný různých oslav směřujících k připomenutí sta let od vyhlášení Československa. Některé oslavy mají spontánní charakter a přijdou mi docela fajn, u jiných pociťuji spíše pachuť kýče a jisté trapnosti. Tomu se ale bohužel u podobných monstrózních akcí asi nelze vyhnout.

Nabízí se však trochu nepříjemná otázka, zda má vůbec smysl slavit vznik státu, který dnes už neexistuje. Samozřejmě chápu, že současná ČR se hlásí k odkazu Československa jako jeho pokračovatelka, nicméně větší logiku by asi dávalo slavit 1. 1. 1993. Kdo si však v postsilvestrovské kocovině na něco takového vzpomene, že?

Přesto vnímám akt slavení státních svátků jako něco důležitého, protože lidé jsou vesměs taková sociální zvířátka, která potřebují mít jasně a srozumitelně uspořádanou minulost (ideálně na linii dobrý x zlý, tedy dobré Československo versus prohnilé mocnářství), což přes kontinuitu hodnot posiluje důvěru lidí v přítomnost. Ono to sice v praxi vesměs vede k tomu, že se oslavuje jakási módní oděvní elegance první republiky (a nezmiňuje se, že ještě tehdy chodili lidé bosí i bez zájmů o barefoot trendy, někteří si mohli dovolit jen jedny šaty, apod.). Ono skutečně nelze položit rovnítko mezi život tehdejší "high society" a toho jak nám svět předkládají dobové filmy s každodenní realitou "všedního" člověka. Nutné je ale samozřejmě také přiznat, že i přes přežívající mýtus první republiky (koneckonců mýtů máme v naší společnosti mnoho, jeden více nebo méně už nevadí), že tehdejší ČSR byla ve své době solidním ostrůvkem relativně svobodného života.

Ale je tu ještě jedna věc, která mi na oslavách přijde jako velmi pozitivní. Domnívám se, že pokud lidé nemají naplněnu svoji potřebu důvěry v přítomnost skrze rekonstruování a připomínání srozumitelně uspořádané minulosti (jakkoli to může být zkreslující), tak se zpravidla uchylují k mýtům jiným, v našem případě by mohlo jít o mýty daleko nebezpečnější (plné krve, dříve možná i pogromů, apod.). To už je snad lepší (byť se mi to také nelíbí) využít podobné svátky spíše na individuální (rodinnou) rekreaci a na nějaké připomínání se raději vykašlat - ostatně tak se u mnoha lidí tomu dnes děje.
 

Otzi, muž z ledu (2017)

19. října 2018 v 15:31 |  Filmové recenze

Slavného Otziho (omlouvám se, že píši bez té diakritiky nad "O", nicméně oficiální český název filmu je skutečně takto) zná asi i člověk u nějž archeologie nemusí nutně patřit mezi ta největší hobby. Však objev zmrzlé (dochovalé!) mrtvoly muže i s veškerým příslušenstvím (batoh, zbraně,...) z doby eneolitu je pravým vědním pokladem. Když navíc za použití moderních technologií a vědeckých postupů dokážeme z obsahu žaludku a pylů zjistit přibližná místa kde se ve dnech před svoji smrtí pohyboval a dokonce způsob jakým byl zabit, tak to nejednomu člověku začne šrotovat fantazií možný příběh tohoto nešťastníka.

Ovšem to je ono úskalí archeologie, i když dokážete shromáždit relativně dost informací, tak vám stejně chybí podstatná část poznatků směřujících k většímu pochopení člověka, jeho mysli, apod. Jméno a skutečná motivace "Otziho" smrti nebude nikdy odhalena. Toto fantastické tajemství a zároveň možnost aspoň zlehka nahlédnout pod pokličku pradávné minulosti vytváří zajímavý koktejl, takže je až s podivem, že se největší celebrita pravěku (ok, možná hned po Lucy) dostala na filmová plátna až teď.

Co diváka ihned udeří do uší silou pravěkého sekeromlatu je ale jazyk, kterým je ve filmu mluveno. Díkybohu to není žádná současná řeč, což by sice bylo velmi srozumitelné, avšak na důvěryhodnosti by to asi moc nepřidalo. Tvůrci se rozhodli pro starou verzi rétštiny, což je časově asi také trochu mimo, ale mimo o trochu méně, než kdyby Otzi a spol. hovořili současnou němčinou. Ve výsledku film tak klade trochu větší požadavky na diváka, který musí zápletku (nijak komplikovanou) pochopit jen z obrazů, čemuž dnešní diváci už tak trochu odvykli. Osobně zastávám ten názor, že film by měl být schopen vyprávět primárně obrazem a že zbytečná doslovnost a vysvětlování slovy je někdy na překážku.

Výsledný obraz pravěku je tak správně syrový a krutý, to se podle mě tvůrcům podařilo vystihnout na jedničku. Nejsem rozhodně odborník na eneolit, ale myslím si, že tady se celkem povedl a pocit, že "takto nějak to mohlo skutečně být" je hodně silný. Film je to výborný, má skvělé akční scény a silné scenérie. Jsem rád, že očekávání do něj vložená režisér Felix Randau dokázal naplnit.

P. S. Někoho může potěšit i malá rolička, kterou tu má Franco Nero :).

Paul McCartney - Egypt Station (2018)

5. října 2018 v 13:11 |  Hudba z ouška do ouška
Paul McCartney je taková živoucí encyklopedie populární hudby, jen těžko byste totiž hledali osobu, na níž by tato charakteristika seděla trefněji. Čas běží jako voda a populární "Macca" už píše u kolonky svého věku číslovku 76 (narodil se shodou okolností přesně v den boje československých parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje), přitom se z něj rozhodně nestal nějaký stárnoucí muzikant vzpomínající se slzou v oku na časy zašlé slávy oprašováním a reedicemi starých nahrávek. Macca se čile pouští do nových skladeb, do nových alb a do nových turné - to vše s potenciálem oslovit "tradiční" posluchače a zároveň hudbou, která zní aktuálně i v roce 2018 (bez karikatury sebe sama). To je podle mě něco, co dělá z "umělce dekády" umělce prakticky napříč stoletím.

Ale dost obecného chválení a pojďme ke konkrétnu.


Egypt Station je vynikající deska v tom, jak široké spektrum hudebních stylů dokáže projevit a jak jednolitě zároveň působí. Z písniček je vám v podstatě jasné, že jsou od Paula, ale zároveň jsem u poslechu měl silný dojem poznávání neznámého. Macca zde nabízí tradiční beatlesovské balady, ale stejně tak slušné bluesové věci, vedle nichž se vyjímají skladby připomínající éru kapely Wings, plus nějaké další skladby, které koketují s moderním popem. V této souvislosti nepřekvapí spolupráce s frontmanem ze skupiny One Republic na skladbě "Fuh You" (to je taková milá Paulova hříčka se slovy), což je v podstatě jediná věc z tohoto alba, která mi moc nesedla.

Egypt Station je podlé mého názoru vynikající deska, která navzdory sentimentu po starých dobrých písničkách (skvělá bilanční píseň stárnoucího muže s názvem "Happy with you") nabízí vskutku mezigenerační poslech s tradičním apelem na mír a porozumění mezi lidmi i poukazování na globální oteplování ("Despite Repeated Warnings"). Co víc si přát.

I used to drink too much
Forgot to come home
I lied to my doctor
But these days I don't
'Cause I'm happy with you
I got lots of good things to do, ooh yeah
 


Zemřel Jan Čáka


Jednou z prvních knih, které jsem jako malé robě přečetl, byl hned po slabikáři a komiksech od Káji Saudka titul s názvem Toulání po Brdech. Aspoň tak si to teď pamatuji, i když je možné, že se do toho vmísil ještě nějaký Čtyřlístek a Asterix vydávaný na pokračování v Sedmičce pionýrů…

Knihu Toulání po Brdech od Jana Čáky dostal můj otec ke svým čtyřicátinám. Dodnes si nejsem jist, jestli ji vůbec někdy četl, pamatuji si jen na založený ubrousek v kapitole o cvočkářích. Když jsem tehdy knihu otevřel, tak mě hned upoutaly pozoruhodné ilustrace, o nichž jsem se až později dozvěděl, že jsou rovněž dílem autora knihy. Byly takové pohádkově tajemné, takže čtenáři mohla před očima ožívat postava tajemné ježibaby na brdské Kuchyňce stejně dobře, jako osudy sovětského výsadku Bogdana Petroviče Boguna na sklonku druhé světové války. To vše doplněno velmi čtivým, erudovaným a láskyplným textem.


Jan Čáka byl velkým brdským patriotem a na jeho knihách a ilustracích to je znát. V mládí skaut (navždy už skaut) vystudoval grafickou školu a byl také část života zaměstnán jako kartograf. Svoji profesi a zájmy pak dokázal vtělit do mnoha knih, které se zabývají (nejen) brdskou krajinou a jejím kulturním i přírodním svérázem.

Jeho knihy mi byly v podstatě po celý život vítaným průvodcem, když jsem při svým toulkách nebo výbězích do přírody objevil nějaké zajímavé místo. S velkou pravděpodobností o něm pan Čáka totiž už utrousil nějakou poznámku.
Patřil mezi ty lidi, o nichž si myslíte, že nikdy nezemřou, i když jim je 89 let.

Kam dál